Ten den začal, jako každý jiný, ale přes to jinak. Ranní slunce svými paprsky olizovalo větve stromů a pokoušelo se na nich rozpustit v noci napadaný sníh. Ten se válel i v ulicích a trápil ranní chodce i řidiče v jejich spěchu za povinnostmi. Cestáři zase zaspali, říkali si a nadávali na poměry. Jen Karel se vracel domů a nebyl tak, jako ostatní, zachmuřený a bez nálady. Naopak. Předchozí večer mu vyšel podle představ a možná, ještě kousek dál. Večer v jednom z barů, potkal mladou, hezkou a příjemnou dívenku, u které pak strávil i dobu, kdy se na město valila kalamita. Ani nevěděl, kolik jí je, ale copak je slušné, ptát se ženy na věk? Postavil se kousek od hloučku ostatních, čekajících na autobus a ponořil se do vzpomínek na ni. Už když vešla, uslyšel zpívat anděly.

„Slečno,” přitočil se k ní, sotva si sedla k baru, „co vy tady a sama?”

Změřila si ho svýma zelenýma očima, až mu přeběhl mráz po zádech a řekla mu něco ve smyslu, že se má starat sám o sebe. Poposedl si, chvilku počkal a začal se o sebe starat. Měl své kouzlo, fígle i zájmy, které neztratil ani věkem. Téměř každá, na kterou ukázal, byla jeho. Možná to bylo i jeho postavením, které si vybudoval, možná proto, že si vždy šel za svým cílem. Buď jak buď, ač rozvedený, nestrádal. A tahle ta slečna, by stála za hřích, myslel si.

„Ale no ták, slečno. Přece mi nedáte hned košem. Dáte si něco?”

Znovu po něm blýskla očima, ale zatvářila se trošinku příjemněji a zlehka přikývla.

„Střik. Vinný střik,” opravila se vzápětí, když si uvědomila možný, nesprávný výklad.

Karel se usmál, protože právě tím, že se opravila, na dvojsmysl jen upozornila. Bude s ní asi sranda, zaradoval se a kývl na barmana, kterého už jako stálý host, znal jménem. Sklenka s požadovaným pitím přistála před slečnou a ta z ní malinko usrkla. Byla krásná i z profilu a něco, nebo někoho mu připomínala. Snad nějakou herečku, nebo tu krásnou sošku, co viděl kdysi na výstavě…? Karel si přišoupl židli a pokusil se přátelský úsměv. Kupodivu, mu jej slečna oplatila, i když jen trošku a vlastně jen náznakem.

„Jsem Karel,” představil se, aby bylo jasné, že nějaké jméno má.

„Vanesa,” odpověděla dívka a zamávala na něj řasami.

„Tak Vaneso, proč sama a tady?” zopakoval otázku ze začátku konverzace.

Moc jí do řeči nebylo, ale i tak se dozvěděl, že se právě rozešla s klukem a nemá náladu se seznamovat s dalším.

„To vám chválím,” přitakal moudře, „po rozchodu si musíte dát nějakou dobu klid a vydýchat to. Na druhou stranu ale nemá cenu sedět někde bokem a trápit se v žalu. Měla jste ho asi ráda, že?”

Přikývla a v očích se jí zaleskly slzy.

„Ještě jednu?”

Před Vanesou se objevila další a ta se z ní hned napila. Hrála si s ní, hladila ji, občas se napila a svěřovala se svému novému známému se svým trápením. S Jirkou, jak se jmenoval její bývalý, chodila přesně rok a dva týdny. Byl jejím prvním, udělala mu první poslední a on se teď zakoukal do takové coury!

„Mrcha jedna. Normálně ho svedla! Schválně si vzala hluboký výstřih a dala mu do něho nahlídnout! Byl z toho úplně tumpachový! Copak jí můžu konkurovat s tím, co tam vyrostlo mi?”

„Ale Vaneso, tomu nevěřím. Máte hezkou postavu, a že byste měla malé…? Ne, to ne!” kroutil hlavou, toužil se přesvědčit na vlastní oči a barmanovi ukázal na její prázdnou skleničku.

„Na toho Jirku, nebo jak se jmenuje, zapomeňte co nejdříve. Nezasloužil si vás. Když vás nechal kvůli jiné, co to je za chlapa?” vrtěl rozhořčeně hlavou a po očku pozoroval, jak Vanesa reaguje.

Po usrknutí z plné sklenice se na něj dokonce usmála. Zaradoval se a dovolil si přisednout ještě blíž. Ještě ji chvilku utěšoval, a když dostala další skleničku, přiblížil se skoro na dotek.

„Nebudeme si tykat, slečno Vaneso?” navrhl a pozvedl skleničku s whisky.

„Jistě, pa…,” usmála se, „Vanesa,” představila se znovu.

„Karel,” odpověděl a přiťukli si.

Lehce se napil, sklonil si k ní a dal jí polibek na tvář. Polibek opětovala, a když jí u toho lehce objal kolem ramen, dostal ještě jeden. Za chvilku se začala smát jeho vtipům a narážkám, a když jí položil ruku na její dlaň, neuhnula. Naopak, druhou rukou mu tu jeho přikryla. Pozval ji na parket, kde v tu chvíli hráli Let Me Live a kde se do sebe zaklesli a nechali se unášet v pomalém tempu s příznačným textem. Nechala jej, aby jí sjel ze zad o kousek níž, opětovala mu jeho letmé polibky a tiše vrněla, když jí k sobě pevně přitiskl, až musela cítit, jak by s ní rád…

„Pojď,” pošeptal jí do ucha a táhl ji za roh, kde se do ní zakousl plnou vervou.

Vášnivě se líbali, a když jí dával polibky do dekoltu, zvrátila hlavu dozadu a tiskla si ji níž a níž. Jak za okamžik posoudil, Jirkova nová přítelkyně se nemusela snažit přespříliš. Vaneska je měla opravdu tak, že by je pohodlně schoval do otevřené dlaně, ale právě takové, se mu vždy líbily. Žádné přehnané dudy kojící matky, ale tyhle dívčí, malé, skoro až dětské, mu připadaly jako to nejkrásnější, co na ženě viděl. Nebylo divu, že když mu pošeptala, že by ráda domů, viděl v tom zásah prozřetelnosti. Rychle zaplatil a v těsném objetí nastoupili do taxíku, který je odvezl z centra na periférii. Celou cestu ochutnával její rty a rukou ji hladil po celém těle. Ani Vanesa nezůstávala pozadu a polibky i hlazení mu ochotně oplácela. Pak se nechal vést boční uličkou, kterou začal pokrývat v chuchvalcích padající sníh a tlumil jejich kroky, až ke vchodovým dveřím, které Vanesa s vrznutím otevřela a stejně hlučně přijel i výtah.

„Potichu, ať nevzbudíme naše,” pošeptala mu do ucha a opatrně odemkla dveře bytu.

Připadal si jako kdysi na střední, když se podobným způsobem vkrádal do bytů a domů svých spolužaček. Ale i když už to bylo dávno, ještě pořád nezapomněl tiše našlapovat a vyhýbat se vrzajícím prahům. V jejím pokojíčku rozsvítila malou lampičku, za jejíhož měkkého a slabého svitu se nechala svléknout. Byla úžasná! Úplně se mu z ní motala hlava, jak hltal její krásné, bílé tělo, které skoro z půlky zakrývaly její blonďaté vlasy. Musel je přehodit z ramen na záda, aby si konečně mohl pořádně prohlédnout ta její malá prsa. Drobné kopečky vystupovaly z rychle pohybujícího se hrudníčku a každý z nich zdobila jedna růžová malina, tyčící se dopředu a vyzývající k laskání. Vyhověl jim a se zavřenýma očima každou z nich požmoulal v puse. Ruce mu sjely podél těla na útlý pas a boky a pak až na zadeček. Ten se mírně klenul dozadu, aby se pak s malým, oblým převisem vrátil zpět a rozdělil se na dvě štíhlé a dlouhé nohy. Klekl si na jedno koleno a přes úchvatný důlek uprostřed plochého bříška, zabořil nos do úplně holého klína. Její čárka, takové pokračování toho úžasného zadečku, mu voněla, jako nic jiného na světě. Zabloudil mezi závojíčky jazykem a ta hebkost, na kterou mezi nimi narazil, na něj zapůsobila, jako červený hadr na býka. Musel ji mít! Chytil ji v náručí, hodil na postel a zapasoval se mezi stehna, které ona ochotně a široce roztáhla. Vstoupil do jejího lůna zcela bez problémů. Hladce a tiše, dalo by se říct. Byla mokrá, jako ranní rosa, horká, jako čerstvá bábovka a vstřícná, jako ta nejlepší děvka.

„Zobu…,” zasténala mu mezi přírazy do ucha a pak už jen sténala a vycházela mu vstříc.

Když vyvrcholila, vzepjala se a tlumeně vykřikla. Ani Karel víc nevydržel a tu její nádhernou jeskyňku, několika mohutnými výstřiky naplnil. Křeč povolila a Karel se pomalu vzpamatovával. Ocas mu z mokré dírky vyklouzl ven a on se svalil vedle své milenky. Svezla se dolů a ještě si s jeho chlapákem pohrála. Pak si hlavu položila na jeho rameno, prsty nechala bloudit v chlupech na hrudi a dávala mu jemné polibky ke klíční kosti a na krk. Bylo mu blaze. Usnul, ani nevěděl jak. Probudila jej hlazením po tváři a polibky někam k uchu.

„Musíš jít,” zašeptala, „naši za chvilku vstávají a nesmí tě tady vidět,” vysvětlovala, což chápal.

Asi by se jí těžko vysvětlovalo, co tady dělá ten starý páprda z minulého století. Oblékl se a znovu se k ní sklonil. Voněla tak, že by nejraději zůstal, ale… Na rozloučenou dostala dlouhý a vášnivý polibek a slib, že se jí brzo ozve. Aby si nemyslela, že nemluví jen do větru, nechal jí vedle lampičky svou vizitku. Vytratil se ven a před vchodem nasál studený vzduch do plic. Nádhera, řekl si. Sáhl do kapsy pro telefon a zavolal si taxík. Zamířil k zastávce a tiše smál těm, kteří se budou tlačit v přeplněném spoji.

Nechal se zavést rovnou do firmy. Vrátný byl celkem překvapený, co tady tak brzy dělá, ale klíče předal panu personálnímu řediteli bez pohnutí brvou. Karel se s vervou pustil do práce. Ta, díky nočnímu zážitku s Vanesou, mu šla od ruky a on se už těšil na oběd s novou stážistkou. Jako mnohé před ní, zcela a jasně pochopila svou možnou pozici ve firmě. Její stáž, kterou tak potřebovala, nemusela ani začít. Nabídl jí smlouvu na dva měsíce. Bez nároku na mzdu samozřejmě, protože co taková mladá a nezkušená žabka může firmě přinést? Přijímací řízení pokračovalo v jeho kanceláři, kde ji ohnul přes stůl a svůj ocas utápěl v její studánce. Těsně před vyvrcholením z ní vyjel a pomohl jí na kolena.

„Otevři hubu,“ poručil, několikrát si po něm přejel rukou.

Polkla a ještě se na něj usmála. Řízení skončilo. Iva, nebo jak se jmenovala, se ještě ve dveřích otočila a usmála se na něj znovu. Karel už byl ale ponořen do práce. Musel vypracovat statistiky do výkaznictví, což byla nudná a nezáživná práce, ale někdo ji udělat musel. Nechtěl to odkládat, protože zítra vedl vstupní pohovor s několika zájemci o dobře placenou práci v jejich firmě. A na tohle, se těšil vždy. Skončil až k večeru, utahaný, jako kotě. Protáhl se, vypnul počítač a zavolal si taxík. Služební auto odmítal, protože když mu firma proplácela účty, proč by se nenechával vozit? Jel rovnou domů. Vanesa nevolala a on na obvyklou, večerní skleničku neměl náladu.

Druhý den se vzbudil, jako vždy brzy ráno. Lehce si zacvičil, osprchoval se a u snídaně poprosil svou domácí, aby mu dala oblek do čistírny. V devět začínaly pohovory. Na chodbě posedávala skupinka mladých lidí, které on sám, minulý týden pečlivě vybral z dlouhého seznamu došlých životopisů. Během půl hodiny mu kanceláří prošli všichni chlapi. Pak si postupně k sobě zval jednu po druhé. I když by mu někdo mohl vyčítat diskriminaci, ani jedna neměla víc, než pětadvacet.

„Tak slečno, nebo paní?“ zvedl oči od papírů a podíval se na nové příchozí.

„Slečna,“ pípla nesměle a nervózně přešlápla.

Přikývl a pokračoval: „Tak tedy slečno… Novotná. Co mi o sobě můžete ještě říct?“

Slečna se rozechvělým hlasem rozpovídala o tom, že má spoustu času a že na případné přesčasy nehledí, že je bez závazků… Chvíli povídal, Karel se vyptával a hodnotil, jak na tom slečna je. Nevypadala zle, ale nebyla žádná hvězda. Po chvíli jí poděkoval a řekl jí, ať počká na chodbě. Napochodovala další a Karel jí pokládal stejné otázky. Tak tahle by šla, udělal si tečku u jména a poslal ji čekat na chodbu. Po hodině a půl měl na seznamu u pěti z nich modrý puntík. Vyšel na chodbu, přečetl jména a řekl jim, že můžou jít domů. Ale že pokud by se situace změnila, ozvou se. Deset děvčat odešlo s kyselým ksichtem pryč a zbývajících pět vykouzlilo na tváři šťastný úsměv. Ukázal prstem na nejbližší a pokynul jí, aby šla za ním, k druhému kolu.

„No, slečno Kláro, můžu vám říkat křestním, že?“ zvedl obočí, a když přikývla, pokračoval: „Čím se zabývá naše společnost, už asi víte. O práci, o kterou máte zájem, asi také. Ta pozice je náročná nejen na znalosti, ale také, a to bych zdůraznil, na celkovou upravenost vašeho zevnějšku. Budete první, kterou klient potká, a musíte na něj udělat dobrý dojem. Vidím, že jste se dnes oblékla do slušivého kostýmku, což oceňuji, ale jak je to s upraveností pod ním?“

Slečna Klára vytřeštila oči na to otázku, prostě nedokázala odpovědět. Jen zčervenala a byla by si ráda i sedla, nebo alespoň o něco opřela. Ale neutekla, což bylo dobré znamení.

„Nejste asi moc pohotová, že?“ poznamenal Karel a opřel se do židle, zatímco Klára se několikrát zhluboka nadechla.

„To nic. Hledám někoho, kdo bude nejen splňovat naše podmínky, ale také bude ochoten přinést i něco navíc, bude loajální a nebude hledat ve všem problém. U vás jsem si myslel, že byste loajální být dokázala, nemám pravdu?“

Klára váhavě přikývla. O nějaké zaměstnání se už ucházela u několika firem, ale nikde se s podobnou otázkou nesetkala.

„Tak abychom se nezdržovali. Co pod tím kostýmkem nosíte?“

„S…spodní… prádlo,“ vykoktala ze sebe a nasucho polkla.

„Jistě, ale barvu, značku, materiál,“ napovídal Karel.

Znovu přešlápla a zkoumavě se na Karla podívala. Myslí to vážně, nebo mne jen zkouší, honilo se jí hlavou.

„Čer… červenou,“ polkla znovu, „ba… bavlna,“ vykoktala ze sebe.

„Značka?“ povzdechl si a podíval se na hodinky.

Klára jen pokrčila rameny.

„Tak se kouknem, ne? Sundejte si to a pochlubte se,“ usmál se na ni povzbudivě.

Tohle už Klárka vydržet nedokázala. Řekla mu něco od srdce, otočila se a práskla za sebou dveřmi. Karel se jejím odchodem netrápil. Nesvlékla se ona, svlékne se jiná. Když byla na řadě třetí v pořadí, potvrdila se jeho letitá zkušenost a praxe. Nejdříve ji ale za džíny a vytahané triko pokáral a pak ji pokynul, aby ukázala, co pod tím nevhodným oděvem ukrývá. Svlékla se a ukázala bílé, bavlněné kalhotky s kytičkou vpředu a černou, krajkovou podprsenku s vycpávkami.

„No. Vidím, slečno Petro, že i v tomto máte hodně velké rezervy,“ pokáral ji znovu.

„Sundejte to ze sebe, ať vidím, co se k vám bude hodit nejlépe,“ vyzval ji k pokračování.

Po delším váhání, mnohem delším, než před chvílí, kdy se měla svléknout jen do spodního prádla, se k němu otočila bokem a sundala nejdříve kalhotky a pak i podprsenku. Jednou rukou si zakrývala vršek, druhou spodek a takto se otočila zpět, čelem ke Karlovi.

„Tak pochlubte se tím vašim pokladem,“ ukázal na levou ruku, která se snažila zakrýt místečko pod pupíkem.

Váhavě, pomalu a neochotně ji oddělala jen tak napůl, že pořádně vlastně neukázala nic. Jen to, že má černé chloupky.

„Vidím slečno, že vyznáváte spíše přírodní krásu, co? Jak to u vás vypadá v podpaží? Taky tak?“ zeptal se a rukou naznačil, že má dát obě ruce nahoru.

Zvedla je, jako kdyby se vzdávala, což vlastně byla pravda. Vzdala se. Stála před tím hnusákem tak, jak ji stvořila matka příroda a měla hrůzu jen z toho, co přijde dál. Kdyby tu práci tak nutně nepotřebovala, už by tady dávno nebyla. Ale měla si vybrat dluhy, nebo trochu ponížení? O minulou práci přišla díky reorganizaci a snižování nákladů. Ale ptal se jí někdo, jestli nesplácí půjčku? Ne! A banku její situace nezajímala a složenky jí posílala neúnavně dál. Ještě dvě, tři nezaplacené splátky a půjde bydlet pod most.

„Alespoň tam se holíte,“ poznamenal.

„Takže takhle slečno Petro. Domluvíme se na dnešní odpoledne. Přijdete dejme tomu…,“ koukal do počítače a rozvažoval, do kdy bude dnešní porada trvat …, „dejme tomu ve čtyři. Přijdete v tom nejlepším, co doma najdete a hlavně se upravíte dle dnešních trendů. Asi si říkáte, že nám do vašeho vzhledu intimních partií nic není, ale věřte mi, že hledíme i na tento detail. Pokud se neumíte postarat sama o sebe, jak se pak chcete starat o zakázky?“ vysvětloval jí politiku firmy, kterou si ovšem vymyslel on sám.

„Dejte už ty ruce dolů a oblečte se. Ve čtyři se budu těšit, dodal po chvíli, kdy zaražená Petra pořád stála s rukama nad hlavou.

Vzpamatovala se a chvatně se oblékla. Karlovi stačilo, že si ohodnotil její snahu i tělo a spřádal plány na dnešní večer. Ale venku ještě čekaly další dvě. Sotva Petra odešla, nechal zavolat další. Ta vystřelila hned, jak se jí zeptal, co nosí pod šaty. Poslední dívenka, kterou si nechával nakonec, byla nejmladší z uchazeček. Jak viděl z životopisu, byla od maturity doma a nepodařilo se jí sehnat ani brigádu. Buď byla líná, nebo měla smůlu. Při prvním kole ale působila spíše druhým dojmem. Ač byla venku zima a závěje se cestářům nepodařilo pořádně uklidit, přišla v minisukni a halence s krátkým rukávem. Po první otázce, se jako každá jiná, zarazila a ohlédla se, kde nechal tesař díru. Ale zůstala a řekla, že má černé spodní prádlo. Když po ní chtěl, aby mu ho ukázala, vysoukala si sukni nahoru a zvedla si ji, aby se přesvědčil, že nelže.

„Slečno Jitko, nechci vás nějak trápit, ale chtěl jsem, abyste se mi ukázala celá. Sundejte si to, ať mohu posoudit, co jste za člověka. Nemám rád, když se přede mnou cokoliv skrývá,“ řekl trpělivě.

Jitka, stejně jako ostatní práci prostě potřebovala. Byla krize, a i když se snažila a obcházela firmy se svou žádostí, nebyla nikde úspěšná. „Bez praxe?“ ptali se udiveně všude. Copak může mít praxi, když ji nikde nezaměstnají? Tohle byla jediná, a možná poslední firma, kde se dostala až k pohovoru. Rozepnula si knoflíčky a halenku položila na židli u zdi. K halence pak složila i svou sukni, ve které nedávno maturovala. Karel zhodnotil její spodní prádlo jako ucházející, ale opět chtěl vidět víc. Kalhotky i podprsenku položila k sukni a halence a postavila se s rukama podél těla. Oproti Petře, se o své partie starala víc, než vzorně. I v podpaží byla hladce vyholena, a jak mohl z té vzdálenosti posoudit, neměla ji ani zčervenalou. Aby se nenechal ošálit, vstal, a přišel až k ní. Dotkl se jí tam hřbetem ukazováku a přejel jím odspodu nahoru. Necítil nic, ani náznak, že by tam kdy něco rostlo. Pokýval hlavou a ruku přesunul dolů. Palcem jí zabloudil na buchtičku a obě půlky několikrát přejel tam a zpět.

„Vidím, že si budeme rozumět, že? Předkloňte se,“ usmál se a obešel ji.

Jitka poslechla a mírně se uklonila.

„Víc, holčičko, víc. Až k zemi. A ty nožičky mírně..., ták…,“ pochválil ji, když dala nohy od sebe a hlavu dala skoro ke kolenům.

Zezadu se na něj usmívala hvězdička i druhá dírka, která byla stažená, jako ta první. Pohladil ji po zadečku, zajel mezi půlky a roztáhl je ještě více od sebe. Naslinil si prst a přejel jím od hráze až dopředu, kde jsou holky nejvíc citlivé. Zachvěla, i když nesoudil, že vzrušením, ale zůstala poslušně v předklonu. Plivl si pořádně mezi prsty a slinu otřel v místě její dírky. Pomalu jí tam zastrčil ukazovák a pak jím vevnitř zarejdil nahoru a dolů. Po chvíli k němu přidal i druhý prst a ještě chvilku si s ní hrál. Postavil se, rozepnul si poklopec a vytáhl napruženého ptáka ven. Jediným přírazem do ní dostal celou délku, až hekla. Držel ji za boky, mlátil jí podbřiškem po zadečku a díval se, jak se jeho ohon začíná lesknout od jejich šťáv.

„Otoč se a dokuř si mně,“ poručil skoro v poslední chvíli.

Klekla si pod něj a ne moc šikovně, si ho dala do pusy. I tak ale zaúpěl a vychrlil ze sebe zásobu bílého semene. Jitka ale na podobné hrátky nebyla zvyklá a tak, místo aby ho nechala vycukat v puse a polkla, vyplivla ho. Karel ji ale přidržoval a dál uhnout nemohla. Větší část nadílky jí tak zůstala na obličeji a ve vlasech. Karel byl ale spokojený. Ten tlak, který v kalhotách pociťoval už celé dopoledne, zmizel a při představě, že si odpoledne dá druhé kolo, jej vedlo k tomu, že Jitce tento drobný prohřešek odpustil. Alespoň tentokrát…

„Slečno, příště se ale nenechávejte tak zaneřádit,“ vzdychl úlevně, ptáka schoval zpátky pod poklopec a galantně jí podal kapesníček.

Jitka se utřela, oblékla se a pak si vyslechla, co a jak bude zítra. Firemní oblečení na její pozici, si vyzvedne zítra ve skladu. A pak se zaučí na místo recepční firmy, aby od příštího měsíce mohla zastoupit kolegyni, která odcházela na mateřskou.

„Jen ještě taková maličkost,“ zastavil ji napůl cesty ke dveřím, „v práci budete mít na sobě jen to, co vám dáme. I boty. Ve skříňce pak nechejte vše ostatní. Klíče, mobil i spodní prádlo,“ poučil ji ještě a pak kývl, že je volná.

Sedl si zpátky ke stolu a začal vypisovat její a Petřiny papíry a připravovat smlouvy. Za hodinu začínala porada a na ni chtěl generálnímu předložit obě smlouvy k podpisu. Ještě před ní se stačil v klidu naobědvat, a pak zalaškovat si s šéfovou sekretářkou. Na poradě, nudné, jako vždy, se dozvěděl, že firma, ač v době krize, úspěšně vyrábí i prodává a její výsledky jsou slibnější, než v minulých letech. Dostal za úkol spočítat možné mzdové náklady… Rutina a pořád dokola, řekl si a podsunul generálnímu obě smlouvy.

„Ale, Karle! Ty jsi naprosto dokonalý. Ještě nevím, že někde někdo chybí a ty máš řešení v kapse,“ pochválil ho a smlouvy bez přečtení podepsal.

Po poradě se věnoval svým tabulkám a analýzám dopadu. Nebylo to nic složitého, ale i tak mu práce trvala déle, než si představoval. Když se ozvalo nesmělé zaklepání, podíval se na hodinky a užasl, jak mu ten čas uběhl.

„Dále,“ zvolal a přivítal Petru, která přišla sice v sukni, ale pod ní měla kamaše, které měla zasunuty do příšerných bot.

Rolák a bunda do pasu jí taky na lákavosti moc nepřidala. Nevěřícně se na ni chvilku dívala a pak pomalu zavrtěl hlavou.

„Tohle to, slečno Petro, tohle to, rozhodně ne. Co máte pod tím děsem?“ vyhrkl ze sebe a pomalu začal litovat, že tu smlouvu už nechal podepsat.

Svlékla se mnohem rychleji a ochotněji, než dopoledne, ale jak poznal, spodní prádlo nezměnila. Jen kývl a promnul si oči v dlaních. Otevřel je a uviděl, že alespoň v něčem se změnila. Broskvička už vypadala k světu, i když by se pár chybiček našlo.

„Otočte se a vyšulte na mně zadek, ať vím, jestli jste byla důsledná,“ povzdechl si a rozmýšlel se, jestli s ní bude dál ztrácet čas, nebo ji prostě pošle k šípku.

Když roztáhla půlky od sebe, poznal, že důsledná rozhodně nebyla. Na pár chloupků, zapomněla, nebo je přehlédla, nebo… Ale mělo ho to zajímat? No nic, řekl si, chvilku šmátral v zásuvce stolu a pak z ní vylovil tubu s gelem. Tahle ta šmudla se hodí jenom k tomu, abych jí ojel prdel, pomyslel si a vstal.

„Jenom pěkně zůstaňte, jak jste,“ zarazil ji, když se narovnala a chtěla se otočit.

„Nevím, asi dělám chybu, ale byl bych rád, kdybyste nastoupila. Ovšem za určitých podmínek,“ zarazil její radost dřív, než si uvědomila své štěstí.

„Předně si to necháte upravit někde v salónu, u kadeřníka, nebo kam se s tím chodí,“ řekl a zatahal ji za trčící chloupek.

„Pak navštívíte nějaký solidní obchod a koupíte si pěkné prádlo a normální oblečení. Toto, si oblékněte na procházku po lese,“ ukázal na hromádku, povalující se vedle ní.

„A zatřetí,“ řekl a namáčkl si z tuby pořádnou housenku průhledného gelu, „prozkoumám vaši prdel,“ dodal a housenku ji rozmazal po hvězdičce.

Petra se sice vrtěla, ale nechala ho, aby jí nagelovaným prstem zajel do střeva. Přidal k němu druhý a snažil se jí dírku trochu roztáhnout, aby se do ní bez problému dostal. Prsty si otřel o záda, chytil ji v bocích a druhou rukou nasměroval ocas tam, kam chtěl. Díky gelu a přípravě, nekladla skoro řádný odpor. Uhnízdil se v ní a pak ji pomalu projížděl. Už plánoval, že ji nechá, aby mu ho pak očistila od svých hoven, když ve chvíli, kdy se poprvé prohnul a do prdele stříkl první dávku, se otevřely dveře a do místnosti napochodovali tři chlapi. Lekl se a prudce ho vytáhl, ale salvu už zatavit nedokázal. S obloukem skončily další tři, čtyři na Petřiných zádech a na koberci.

„Co si to…!“ zařval a kryl se před pohledy příchozích.

„Pane Kuntaklasi, jsem vrchní komisař kapitán Leuko od policie České republiky,“ představil se první a mávl průkazem ve vzduchu.

„Oblečte se!“ přikázal a díval se, jak se Petra snaží uhnout před jejich pohledy, sbírá své věci do rukou a kryje se za nimi.

Kvapně a na očích všem na sebe naházela oblečení a chtěla zmizet, ale ještě než proklouzla ven, musela ukázat občanku, z níž si jeden z nich opsal veškeré údaje. Teprve pak ji pustil.

„Jste podezřelý ze spáchání trestných činů podání alkoholu dítěti a znásilnění. Půjdete s námi. Vytáhněte si z kapes všechny věci,“ řekl suše, a když ohromený Karel vysázel na stůl obsah kapes, ještě ho prošacoval a pak mu nasadil pouta.

Za doprovodu očí, civících na čtveřici z vrátnice, jej vedli, jako na popravu. Posadili ho do auta a za kvílení gum od firmy zmizeli, jako kdyby tam nikdy nebyli. Karel se v autě snažil nějak dopátrat, čím si to obvinění zasloužil, ale narazil jen na hradbu mlčení a nepříjemně bodavé pohledy od kapitána, který seděl vedle něj. V poutech ho pak posadil na chodbu na dřevěnou lavici a nechali ho asi dvě hodiny čekat. Když občas kolem něj někdo prošel, snažil se zeptat, kdy ho pustí, ale procházeli kolem něj, jako kdyby tam byla jen ta lavice.

„Tak pojďte,“ pokynul mu konečně nějaký chlap v uniformě a odpoutal ho od držáku na zdi.

Vedl ho nahoru do druhého patra, pak dlouhou chodbou a pak je strčil do dveří, za kterými byl jen stůl, tři židle a na jedné stěně obrovské zrcadlo. Karel samozřejmě věděl, že toto zrcadlo, k obdivování vlastní krásy neslouží, ale k něčemu úplně jinému. Policajt mu připnul pouta k řetízku u stolu a odešel. Zase nic. Ostré světlo ze stropu, odrážející se i od zrcadla, mu nepříjemně svítilo do očí a jen jeho zrychlený dech protínal nastalé ticho v místnosti. Dveře se konečně otevřely a na židli, naproti němu se posadil kapitán a ženská, co se mu představila jako poručík Dlouhá.

„Tak, pane Kuntaklasi. Ta dívenka, co jste ji opil a zneužil předevčírem, ještě nemá patnáct,“ začal a Karlovi se zatmělo před očima.

Kapitán pak pokračoval ve výčtu jeho pochybení dál, přidal několik důkazů, jako jeho vizitku, lékařskou zprávu a svědecké výpovědi barmana a obou taxikářů.

„Chci právníka,“ vydechl chraptivě na konci výčtu hříchů Karel.

„Jistě, na to máte právo. Můžete si dovolit vlastního, nebo…?

„Mám,” skočil mu Karel tiše do řeči, „mám svého. Mohu si zavolat?”

Oba policisté vstali, a bez dalších slov odešli. Za malou chvíli přišel policista v uniformě a před Karla položil jeho telefon. Roztřesenou rukou vyhledal potřebné jméno a chvíli počkal, než se na druhé straně ozval hlas jeho právníka, kterého znal z doby svého rozvodu. Zhruba mu řekl, kde je a co se dozvěděl.

„Dál už neříkej nic. Odmítni vypovídat a počkej na mně. Jsem sice pryč, ale ráno jsem u tebe,” odpověděl mu Martin.

„Můžeme pokračovat?” strčil hlavu do dveří kapitán, sotva odložil telefon.

Karel jen zavrtěl hlavou a hned zoufale opřel v dlaních. Jak to, že neměla patnáct? Vždyť jí typoval na osmnáct, dvacet! A jaké znásilnění? Do prdele, to by u ní byl celou noc? Jo, zapíchal si. Fajn, jeho blbost, že po každé kundě nechce občanku, ale znásilnění?

Z jeho úvah ho vyrušil další policista v uniformě. Odpoutal ho od řetízku a v poutech jej vedl zpět do přízemí a do sklepa. Sterilně vyhlížející chodby a malá cela, na Karla uvalily další dávku zoufalství. Dostal čaj, dokonce s cukrem a hrubou deku. Sice si lehl, ale usnul až za dlouhou dobu a na chvilku.

Ráno ho vyvedli z cely a dovedli zase do výslechové místnosti. Martin už tam byl a pečlivě si studoval složku, kterou měl včera kapitán před sebou. Krátce se Karlem pozdravil, přeletěl poslední papíry a pak se na něj podíval.

„Nevypadá to dobře, Karle. Ta holka byla panna. V pochvě měla sperma, DNA ještě není, ale asi bude tvoje, že?”

Karel jen přikývl a poslouchal ho dál.

„Měla hematomy po celém těle, na hrdle náznaky škrcení a byla naprosto v šoku. Je v péči psychiatrů. Podle výpovědi barmana, tě na její věk upozornil a alkohol pak neprodával jí, ale tobě. Ani taxikáři se její věk nezdál, ale řekl si, že dneska vypadá každá mladě a dál to neřešil. Karle, Karle, to vypadá hodně bledě.”

„Nevím, kdo a kdy ji znásilnil, zbil, nebo co. Já ne. Normálně mně pozvala do bytu…,” začal se svou verzí příběhu a Martin ho pozorně poslouchal.

Na konci vážně a zamyšleně pokýval hlavou a zamlaskal.

„Mnó, to bude hezký. Asi bude hodně záležet na té dívence, co řekne, ale nemůžeme se na ni spolehnout. Zkus si vzpomenout na jakýkoliv detail, svědka nebo cokoliv jiného…”

Strávili tak spolu další dvě hodiny, ale pak jejich schůzku přerušili s tím, že Karel má soud o uvalení vazby. I když se Martin před soudkyní snažil a nabízel poměrně vysokou kauci, museli se v síni rozloučit a Karla převezli do vazební věznice. Dveře bílo fialového autobusu si hlučně odfoukly a otevřely se. V poutech na rukou i nohou z něj vystoupilo pět vězňů na špinavý dvůr. Malými krůčky je hnali přes něj do šedé budovy s oprýskanou omítkou a zamřížovanými okny. Uvnitř to páchlo zatuchlinou a dezinfekcí. Pouta jim sundali a seřadili vedle sebe.

„Svlíknout!” zařval dozorce, který před nimi pochodoval a neustále se na ně díval.

Karel se svlékl, věci odevzdal na pult, kde vše pečlivě sepsali a nahého ho zase poslali do řady. Začal se mu plnit jeho nejhorší sen…

„Překloň se a ne, že mně posereš,” ozval se zase dozorce, tentokrát zezadu.

Do zadku se mu zajel prst, prohmatal mu vnitřnosti a zase z něj vyjel. Musel udělat několik dřepů a teprve pak o něj dozorce ztratil zájem a posunul se k dalšímu.

„Předkloň se a…”

Cela byla hrozná. Palanda, stůl, židle a někde u vysokého stropu, malé, zamřížované okno. Naproti němu svítila nad dveřmi žárovka, která nebyla líná svítit i v noci. Byl to už druhý den, co pořádně nespal. Dopoledne ho odvezli k výslechu, odpoledne zpět do cely. Přes kontrolu tělních dutin, samozřejmě. Pak ho pár dní nechali bez povšimnutí, až Karel toužil si s někým promluvit. Třeba s vyšetřovatelem a třeba i s tím, že mu pak vrazí prsty do prdele. Po čtrnácti dnech byl na dně. A po dvou měsících už nevěděl, jestli ještě žije, nebo je v pekle. Martin za ním sice chodil, ale návštěva jednou za dva týdny, navíc pokaždé s nějakou špatnou zprávou… Nebylo to nic, co by Karlovi zvedlo náladu.

„Tak v tom podniku, se proti tobě spiklo pár ženskejch a podalo na tebe trestní oznámení,” sdělil mu Martin už na první návštěvě, „prý jsi je měl nutit k sexu…,” sypal na jeho hlavu další průser, „tvoje obvinění bylo rozšířeno i na sexuální nátlak. To ti nepomůže, kamaráde…”

Aby toho nebylo málo, dostal padáka, Vanesina rodina požadovala odškodnění a banka splátku za hypotéku. Než přišlo k soudu, Martin už jeho advokátem nebyl. Dostal nějakého rozklepaného dědka, který neustále tvrdil, že ho práce baví, a i když ho od advokacie všichni odrazují, on se cítí na dvacet. K soudu nakonec došlo. Konečně mohl říct i někomu jinému, že s Vanesou sice byl, ale o jejím skutečném věku neměl ani ponětí a tu noc, se mu vzdala zcela dobrovolně. Soudkyně při jeho výpovědi kývala hlavou a pak mu položila několik jízlivých otázek. Bylo jasné, že mu nevěří. Navíc všechny posudky hovořily proti němu. Vanesa se ze znásilnění nevzpamatovala a lékař její výslech v přípravném řízení, i výpověď u soudu rezolutně odmítl. Dvě mladé holky z firmy, pak u soudu zahrály scénku, za kterou by jinak dostaly Thálii. Po dvou stáních bylo rozhodnuto. Devět let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Karel, který sice tušil výsledek, byl i přes to v šoku. A obhájce? Ten ho vesele plácal po ramenou, jak je ještě dobrý a jak to se soudkyní zkoulel…, a Karel, že má být rád, že nedostal dvanáct…

„Vykuř mi ho” vzbudil Karla obvyklý ranní rituál.

Jako odsouzenec ze znásilnění, navíc mladé holky, to měl od začátku těžké. Zprvu se bránil, ale pokaždé, když se vrátil z marodky, bylo to ještě horší. Pokud chtěl přežít, a on chtěl, musel se podvolit a přizpůsobit. Na cele jich bylo pět. Než se začala rozdávat snídaně, měl už první sousta dávno v sobě. Po obědě nastavil všem zadek, a po večeři musel vyprávět příběhy o tom, jak to s holkama, koulel venku. Pak všem umyl zadky, a komu se vztyčil, vyhověl pusou, nebo zadkem. Za ty roky, si na neustálý průjem zvykl a na chuť svých spoluvězňů, i když se poměrně často střídali, vlastně taky. Nuda a anonymita prostředí byla snad ještě horší, než špinavé zadky a zapařené předkožky. Každý den počítal hodiny a minuty, aby na jeho konci udělal malou čárku v barvě konstrukce postele. Po šesti a půl letech, po dvou třetinách trestu, se dostal konečně ven. O dvacet kilo lehčí, s šedou kůží a díky chybějícím několika zubům, i propadlými tvářemi. Neměl nic jiného, než to, co měl na sobě. Jeho dům, i ostatní majetek mu byl zabaven exekutorem, a tak svou první noc na svobodě strávil na nádraží, kde mu ukradli boty. Boso se vydal za ní, za tou, která byla na začátku jeho trápení a sešupu na samé dno. Celou tu dobu a trápení vydržel jen proto, aby ji našel a zeptal se jí…, proč? Před tím domem na ni čekal celý den. Když se v ulicích prodloužily stíny a slunce se schovalo za domy na obzoru, uviděl ji, jak jde se smíchem ruku v ruce s nějakým klukem.

„Vaneso?” zachroptěl, když ho míjeli.

Vanesa se zarazila, otočila se za cizím staříkem, který ji znal jménem, a v jeho šedé tváři se snažila rozeznat cokoliv známého.

„Ano, pane?” odpověděla užasle, protože s bezdomovci do kontaktu moc nepřicházela.

„Proč, Vaneso? Proč jsi to udělala?” zachroptěla znovu ta stará tvář.

Zalovila v kapsách a hodila po něm pár drobných.

„Nate, pane. Ale nezlobte se, odkud mne znáte?”

„Odkud? Tady v tom domě jsi mi radostně roztáhla nohy,” kývl bradou ke vchodu, „a pak mně obvinila ze znásilnění!” vydechl vyčítavě a namáhavě se zvedl.

Před Vanesu se postavil její doprovod a skryl ji před ním. Vanesa vystoupila zpoza jeho zad a začala se smát.

„Jo, už vím! Karel, že? No, tak teď už víš, jaké to je! Moje sestra, díky tvému přijímacímu pohovoru, skončila v blázinci! Milovala jsem ji! Byla mi nejen sestrou, ale i nejlepší kamarádkou, a jen díky tobě, jsem o ni přišla! Když jsi dostal devět let, říkala jsem si, že to je málo, ale když tě vidím,” zasmála se znovu, „… fajn, že ses stavil. Ani nevíš, jakou jsi mi tím udělal radost. A teď zmiz, nebo nahlásím, že ses mi chtěl pomstít a žes mi vyhrožoval!” zasyčela nakonec tak nenávistně, že i Karel, zvyklý na cokoliv, stáhl hlavu mezi ramena a mimoděk se přikrčil.

„Jo, a abys věděl, že všechno dobře dopadlo. Ten tvůj barák naši koupili, vlastně skoro dostali za to odškodnění za mne,” zachichotala se, „a nechali v něm udělat centrum pro zneužívané ženy.”

Vzala chlapce za ruku a spolu zmizeli za stále vrzajícími vchodovými dveřmi. Karel stál před lavičkou a zíral před sebe. Nemohl uvěřit ani jedinému slovu, které mu ta dívka řekla. Nedokázal pochopit, jak mohla tenkrát všechno naplánovat a zahrát! Vždyť ona mu vlastně řekla, že si odseděl a přišel o všechno jen proto, že se nějaká káča nedokázala vyrovnat s jeho podmínkami! Bezcílně se rozešel od toho prokletého domu a uvažoval. Teprve teď mu vytanulo, koho mu připomínala. Ano, sestra! Marie, nebo tak nějak. Hned jak ji uviděl ve skupince uchazečů o stáž, po ní zatoužil. Natolik, že když jeho podmínky odmítla, nechal ji ze školy vylít. Podmínečně. A jeho podmínka byla jasná. Každý týden, po dobu půl roku mu být k dispozici. Nakonec svolila, protože jeho nabídce prostě nešlo odolat. A jaká byla jeho radost, když zjistil, že byl jejím prvním! Oslavil to tak, že ještě týž večer byl prvním i v její druhé dírce. Byla krásná, nakonec i přítulná a jak dokázal odborně posoudit, i učenlivá. Už třetí, nebo čtvrtý týden na něm rajtovala úplně sama a svou úzkou dírku si sama naplňovala jeho chloubou. Měl dojem, že se jí to, i přes všechno, co k jejímu stavu vedlo, dobře bavila a nakonec byla i ráda. I když, možná, zastavil se a vzpomínal, ten poslední týden… Možná to přehnal, když k jejich poslední schůzce přizval i svého šéfa. Bylo na ní vidět, že druhý nahý chlap se jí nezamlouvá, ale i přes to, si po delším přesvědčování klekla a šéfa pustila mezi zuby. Mimoděk se nad tou vzpomínkou usmál, protože vidět šéfa s kalhoty u kotníků a zakloněnou hlavou… Její dírky vystříkali snad stokrát a pořád neměli dost. Když odcházela, měla celkem široký krok, zasmál se znovu a naposledy. Jeho tělo se po několika kotrmelcích a saltech zastavilo asi o padesát metrů dál u krajnice. Řidič pak policii vypověděl, že mu do té cesty prostě vlezl, že ho skoro neviděl a nemohl nic dělat. Vyšetřovatel pak po zjištění dalších okolností celý případ uzavřel, že šlo pravděpodobně o sebevraždu.