Sedl jsem si a unaveně si setřel pot z čela. Bylo takové horko, že by se dala smažit vajíčka přímo nejen na kolejích, ale na kožence, ke které se přitisklo mé pozadí. Vlak sebou cukl a pomalu se rozjel blíž ke svému cíli. Ta trocha vzduchu, co vnikla otevřenými okny, byl jako balzám. Nadechl jsem se a rozhlédl se. O pár metrů dál, na sedadle naproti, seděla celkem hezká slečna v kraťoučké sukni se stejným problémem, jako já. Horko. Horko, které z potních žláz loudilo proudy potu, na který se pak lepilo oblečení. Vzala za cípek halenky a začala si bezmyšlenkově vhánět vzduch na hrudník. Hezký hrudníček, ozdobený dvěma kopečky v úhledné, bílé podprsence… Zaujala mne. Svou krásou, svou ležérností…, a těmi kopečky. Stejně mimoděk dala kolena od sebe a pouštěla si o trochu chladnější vzduch i mezi ně. Bílé, nebo krémové, nebo…, hádal jsem, dokud si jednu nohu nedala na kryt topení a druhou… Žádné, bylo mé překvapivé zjištění! Pot mi z pórů vyrazil v ještě větším proudu… Malinko jsem si poposedl a natočil se ještě více jejím směrem. Koukala z okna, znuděně pozorovala ubíhající krajinu, rukou větrala pod halenkou a nohama pod sukní.

„Přistoupili, prosím!” přerušil mé rozjímání průvodčí.

Vytáhl jsem jízdenku, podal ji mu a pokoušel se nespustit oči z objektu svého zájmu. V objektu ale viditelně hrklo. Přestala nejen komíhat nohama, ale i hrátky s halenkou, a začala se přehrabovat v kabelce. Průvodčí se postavil nad ní a trpělivě vyčkával, až nejde jízdní doklad.

„Tak co? Máte, nebo ne?” ztratil po čase trpělivost a podíval se na ni, jako na zloděje barevných kovů.

„Já…, já to…,” hledala zoufale dál a div ne, že obsah kabelky nevysypala na zem, „ji snad… Ale já ji kupovala, fakt!” zvedla oči, když ani sto padesátý šestý pokus nic nenašla.

„Jasně,” pokýval a potlačil zívnutí, „zaplatíte jízdné a pokutu hned, nebo mi dáte občanku?”

„Já ji…, já ji měla zrovna v té peněžence. I s občankou, řidičákem… Ježiš! To bude průser! Kde já ji mohla nechat?” zarazila a vytřeštila oči před sebe.

„Takže pokutu na místě odmítáte zaplatit a doklad totožnosti mi dát taky nechcete,” shrnul vlastní pohled na věc.

„Ne!” zavrtěla prudce hlavou, „já přece nic neodmítám!” bránila se, „jak vám mám asi zaplatit, když jsem ztratila peněženku i s doklady?”

„To mně nezajímá, slečno. Na příští stanici vás vysadím a předám policii,” informoval ji o příštím dění.

„Ale…, ale další spoj mi… Jede až zítra!” zablekotala zmateně, protože jí došlo, že domů se hned tak nedostane.

Průvodčí jen pokrčil rameny a odkráčel se svým „přistoupili…“ dál. Slečně bylo viditelně zle.

Až tak, že se zvedla a chtěla si zajít na onu místnost, ale průvodčí na ni přes celý vagón zařval: „Kam jdete? Sedněte si a počkejte na mně!“

Ztěžka dopadla zpátky do sedačky dala hlavu do dlaní a utírala si slzy. Líbila se mi, nejsem nelida a pro pár korun…?

„Haló, pane!“ zvolal jsem jeho směrem a naklonil se do uličky, „pane průvodčí!“

Otočil se a já na něj zakýval, stoupl jsem si a počkal, až dojde ke mně.

„Kolik to dělá?“ kývl jsem na ni, co mám na mysli.

Otočil se na ni, pak zase na mně a povzdechl si: „To podle toho, kam jede, že?“

„Do…, domů,“ zněla odpověď, z které jme ani jeden moc chytří nebyli, „… do Újezda…,“ dodala rychle, když si na našich tvářích přečetla stejný vzkaz.

„Jízdenka do Újezdu…, přirážka…, á pokuta … Čtyři sta osmdesát pět korun, pane,“ vyřkl číslo a zvedl hlavu od terminálu, jestli má součet potvrdit a vytisknout.

Teda, počítal jsem míň, ale couvnout jsem už nemohl. Přikývl jsem, průvodčí počkal na vyjetí lístečku a spolu s ním natáhl ruku pro peníze.

„Ježíš!“ vykřikl naštvaně, „to nemáte menší?“ koukal na bankovku s Masarykem a krčil čelo přemýšlením, kde sehnat na vrácení zbytku.

Měl jsem, ale co bych jej nepotrápil? Zavrtěl jsem hlavou a nenápadně mrkl na slečnu. Ta pochopila a malinko se usmála. Průvodčí, bez mých peněz, odběhl shánět drobné a slečna mi začala děkovat, že je ráda, že jsem se jí zastal, že jí věřím, a taky začala slibovat, že mi to všechno samozřejmě vrátí… Přisedla si naproti mně a já předstíral, že se jí nesnažím koukat na nohy a odmítal její díky, že je to samozřejmost, přestože jsem začal svého altruismu litovat. Inu, proč to nepřiznat, peníze mám rád. Dokonce natolik, že je nesvěřuji ani žádnému peněžnímu ústavu… A vtom se našel problém. Bydleli jsme každý jinde, konto, na které by částku zaslala, jsem nevlastnil… A svěřit peníze poště? No tak to…

„Tady máte ty drobné,“ vrátil se ještě zpocenější průvodčí, vrátil mi pár bankovek a drobných, a odkráčel opět pryč.

V tu chvíli mi nedošlo, a vlastně ani jí, že si tu mou bankovku nevzal a že jsem, díky jeho roztržitosti, o něco bohatší.

„…ale jak vám to mám vrátit?“ navázala slečna, s krásným jménem Klára, na předchozí rozhovor.

Jak, jak…, přemýšlel jsem, až jsem vrásčil čelo. Ale pak mne napadlo, že… To raději… Mi jednu vrazí…, rozmýšlel jsem možné důsledky, ale pak jsem si řekl, že kdo neriskuje, nic nemá…

„A co kdybyste mi třeba znovu ukázala ten svůj poklad,“ kývl jsem na sukni, aby bylo jasné, co tím myslím.

Trochu jsem se mimoděk přikrčil a přivřel oči, jak se zatvářila, ale pak jí přes tvář přeletěl potutelný úsměv, při kterém se rozkošně kousla do spodního rtu.

„Jenom kouknout?“ ujišťovala se šeptem.

Horlivě jsem přikývl, protože slibem nezarmoutíš. Znovu se podívala před sebe, pak na mne, pak na nohy a sukni… Přikývla a pomalu začala dávat nohy od sebe.

„Ne, takhle ne. Myslel jsem pořádně. Pěkně ze všech stran,“ kul jsem železo, dokud bylo horké.

Znovu přivřela oči a znovu přikývla: „ale kde?” naklonila se ke mně, „tady ani omylem,“ zasyčela ještě tišeji.

„Ve vedlejším vagónu mají kupé a třeba bude jedno prázdné. Počkáme, až tem mameluk projde zpátky a budeme mít klid,“ odpověděl jsem stejně potichu.

Nervózně si poposedla, hodila po mně další pohled a zahleděla se před sebe. Vlak zastavil, rozjel se, průvodčí přešel na druhý konec, my dva se po chvíli zvedli a prošli do druhého vagónu. Jak jsem doufal a předpokládal, nebylo volné jedno, ale hned několik. Skoro jsem ji do jednoho vtlačil dovnitř, na několikrát shrnul potrhané závěsy, otočil se zpátky a pomalu se posadil . Chvíli přešlapovala, ale pak si sukýnku vytáhla nahoru a ukázala mi, že mne oči neklamaly. Její rozkošná čárečka, kterou jsem měl rovnou na nich, jí slušela natolik, že se mi málem zatočila hlava.

„O… otoč se,“ zachraptěl jsem, „…a předkloň,“ dodal jsem, když mi ukázala svůj nádherně kulatý zadeček, na kterém bylo poznat, jaké nosí plavky.

Buclatá mušlička pod ním, byla jako namalovaná…

„Stačí?“ otočila hlavu, ale v předklonu zůstala.

„Počkej, nespěchej,“ uklidňovala jsem ji, „řekl jsem pořádně, ne? Tak se rozkroč a…“

Mušlička se malinko pootevřela a ukázala se mi v plné kráse. Lehce růžová, s krásnými lupínky, co se vpředu spojovaly a na druhé straně…, tam, kde byly naopak od sebe, měla ještě krásnější dírku, která se trochu zachvívala a hýbala se v rytmu jejího dechu. Zrychleného, jako byl ten můj. Musel jsem. Prostě to nešlo vydržet a ten zadeček jsem jí zlehka pohladil. Viděl jsem dost a tak jsem si mohl dovolit zariskovat, že představení skončí, dostanu facku i pár nadávek do úchylů… Ne. Nedostal jsem ani jedno, ani druhé. Jen jím zavrtěla a předklonila se ještě hlouběji… Objal jsem ji kolem boků a na ten zadeček jí dal polibek. Pak druhý, pak další a nakonec i tam, kde jí vyzařovala ta největší horkost. Položil jsem ji zády na sedačku, roztáhl netrpělivě nohy a hlavu zabořil mezi ně. Chutnala… Chutnala trochu slaněji, než jsem byl zvyklý. I vůně byla až moc intenzivní, ale mi to bylo jedno. Jazykem jsem jí polechtal nejen na lupíncích, ale i na ústí jejího tunýlku, i tam, kde se lupínky sbíhaly, i tam, kde jí začínal úplně jiný tunýlek… Vzdychala, chodila mi mírně naproti, roztahovala nohy víc a víc… Zvedl jsem se, povolil si kalhoty, i s trenýrkami je sundal trochu dolů a…

„Ááá!“ zasténala a já zaskučel blahem stejná slova, „úůů!“ kousla se do hřbetu ruky a tiskla víčka k sobě.

Byla těsná, ale krásně mokrá a klouzavá. Její hladová dírka přivítala nového nájemníka, jako starého známého. Obemkla se okolo něj a jako by jej nechtěla pustit, jej mačkala a schovávala v sobě. Abych si to užil, tedy my oba, co nejlépe, začal jsem jí tu dírku projíždět hezky pomalu. Skoro až ven a pak zpátky dovnitř, až na konec, skoro ven… Tiše sténala do zakousnuté ruky a druhou si přes halenku a podprsenku hladila kopeček. Rozepnul jsem ji, podprsenku shrnul pod krk a ty kopečky, jí v dlaních stiskl sám. Zasténala ještě víc, ruce jí vyletěly nahoru nad hlavu a prohnula se. Zvedl jsem jí nohu, přitiskl jí koleno pod ruku a zajel do ještě napnutější dírky. Změna úhlu i tlaku na ni měla velký vliv. Zaúpěla, popadla si kopeček do ruky, zmáčkla jej a pak si stiskla bradavku a potáhla za ni. Málem si ji utrhla, když ze sebe vyrážela nepopsatelné zvuky, házela zadečkem a tloukla jím do erární sedačky pod sebou. Měl jsem namále, že se vysemením už teď, ale ustál jsem to. Otočil jsem ji a foukl ho tam pěkně zezadu. Zaskučela, opřela hlavu o opěradlo a sáhla si pod sebe, aby si ji stiskla a znovu rozdráždila. Ty její štíhlé prsty jsem na sobě cítil i já, jak mi po něm zlehka přejížděla svými dlouhými nehty, jak si tiskne a mne svůj hrášek, jak… Ne, tohle se už vydržet nedalo. Prohnul jsem se, příjemnou křečí v tříslech se celý zachvěl a cítil, jak mi z něj vystřelila první dávka. Kosek ven, zarazit dovnitř…, druhá! A ještě a znovu… Nechal jsem ho tam, ona tím zadečkem krásně kroutila a třela si ho o můj podbřišek. Když vyklouzl ven, svalil jsem se vedle ní a zmoženě se opřel. Bylo mi ještě větší horko, vzduch v kupé byl k zalknutí, ale mi bylo skvěle. Posadila se vedle mě, ale pak se mi podívala do čí, pak na můj už skoro scvrknutý ocas a klekla si na zem. Jemně se jej dotkla prsty a pak i jazykem. Svět je nádherný…, projelo mi hlavou, posunul se trochu níž a nechal ji, ať si hraje. Olizovala ho, cucala, potahovala… Nejsem už v letech, abych mohl hned. Ale jí se to podařilo. Kolík opět zaujal bojové postavení a Klárka mi předvedla, že to umí nejen pipinkou. Už jsem se nebránil a neprodlužoval to. Užíval jsem si její šikovnosti a umu, dokud mi v něm opět nezacukalo a Klárka všechno způsobně neposlala do bříška. Z pusy ho pustila, až byl opět scvrklý a k dalším hrátkám nepoužitelný. Vstala, kozičky zahnala zpátky do chlívečků a zapnula si halenku. Ještě dala dolů sukni a posadila se vedle mě. Ještě chvilku jsem seděl, neschopen dalšího pohybu, než mi najel systém a oblékl se taky. Beze slova jsme se rozloučili a na další stanici jsem vystoupil. Klárku jsem od té doby neviděl, ale rád na ni vzpomínám.