„Ty krávo pitomá!” zaječela Romana, popadla Jitku za vlasy a několikrát s ní silně zacloumala, „…já ti ukážu, že jsem tlustá! Co si o sobě…!?” ječela a Jitce lítala hlava na všechny strany.

Sice řvala bolestí a držela Romaně ruce, aby jí ty vlasy z hlavy nevytrhla, ale jinak nedokázala nic. Romana jí jednou rukou popadla za dekolt, prudce trhla a Jitčino tričko zůstalo viset jen na rukávech. Kluci ze třídy, kteří obě dívky obklopili hned, co rvačka začala, obdivně zahučeli, protože vidět dvě maličká, ale sympatická kůzlátka…

„Ty pičo!“ vykřikla Jitka, „víš, kolik to triko…?“ chtěla dodat „stálo“, pustila si vlasy a Romanu počastovala stejným útokem.

Druhé tričko bylo vejpůl natotata, ale Romana měla svá prsa ještě schované ve vzhledné krajkové podprsence, nicméně vidět spolužačku a její obrovská prsa jen v ní… Romana Jitku pustila, aby si je mohla zakrýt, ale ta nelenila, chytila ji jednou rukou mezi košíčky, druhou za sukni a pokoušela se ji stáhnout z toho tlustého zadku.

„Kurvá!“ vykřikla Romana nazlobeně a trhla sebou dozadu.

Najednou byla jen v kalhotkách. Kluci začali šílet úplně, a to si Romana nenechala líbit. I když jí najednou osvobozené kozy lítaly ze strany na stranu, skočila po své sokyni, vrazila do ní, až zavrávorala a dopadla na zem s nohama vysoko nad sebou. Na nic dalšího nečekala, popadla sukni u rozparku a jediným trhnutím jej zvětšila až k pasu. Jitčiny miniaturní kalhotky tak spatřily světlo světa a kluci její holý zadek.

„Co se to tu…?“ zaburácel nad nimi přísný hlas, který obě uzemnil a zarazil na místě.

Obě se překotně zakrývaly do cárů, co jim z oblečení zbyly a pan ředitel osobně, je začal častovat nepříliš lichotivými slovy.

„…a do ředitelny!“ zařvala nakonec a namířil ruku s ukazovákem směrem k budově.

Kluci se ještě chvíli bavili, ale pomalu se uklidňovali. Ty dvě jim všem nabídly víc, než kdy za svůj mladý život viděli. Jedny maličké, ale hezké kozičky, další o mnoho větší a stejně sympatické, a k tomu jeden nahý zadeček a druhý skoro nahý zadek… Zábava, jak má být.

„Co to mělo znamenat?“ řval po nich, když stály v ředitelně a zkroušeně klopily oči k zemi, „kdo to začal?“ chtěl zahájit vyšetřování, aby určil viníka a strůjce rvačky.

„Ona!“, „Ona!“ vykřikly obě součastně a nenávistně se na sebe podívaly.

„A dost!“ zařval znovu a bouchl dlaní do stolu, až sebou obě trhly a znovu se zahleděly pod sebe na zem, „postavte se rovně a pak mi jedna po druhé řeknete, jak se to seběhlo!

Obě se nějak, v rámci možností narovnaly a s jednou rukou na sukni a druhou přes prsa, začaly obě najednou, že…

„Dost!“ přerušil je a bouchl znovu do stolu, „řekl jsem rovně! Do pozoru!“ zavelel a holky najednou, jakoby mávnutím proutku, všechnu svou bojovnost ztratily.

Ono se řekne, postavte se do pozoru, ale jak to, proboha, mají udělat? Váhavě, pomalu a neochotně připažily a cáry jejich oblečení pak jen stěží, pokud vůbec, zakrývaly to, co původně mělo zůstat skryto.

Ředitel se, konečně spokojeně, opřel do opěráku, podíval se na ty dvě, jak se klepou a jak se jim divoce zvedají prsíčka v rytmu jejich rychlého dechu a ukázal na Romanu: „Ty. Začni nejdříve ty!“

„Ona…, ona…, ona se mi posmívala, že jsem tlustá!“ vykoktala ze sebe a potáhla nosem, protože tahle potupa, že tady stojí skoro nahá, byla mnohem horší, než urážka na cti, kterou se rozhodla bránit.

„Proč ses své kamarádce posmívala?“ zeptal se obviněné.

Pche! Prý kamarádka…, ta kráva pitomá, ta… pomyslela si Jitka, ale pocity měla úplně stejné, jako ona.

„Řekla o mně, že jsem rezavá veverka a určitě tak i to… Šustím,“ odpověděla potichu a nosem potáhla taky, aby si snad nemyslel, že toho nelituje.

„Fajn,“ přitakal spokojeně, protože vyšetřování se rozběhlo slibným směrem, „ale která začala s rvačkou?“

„Ona!“, „Ona!“ vykřikly zase obě současně.

„Takhle se nikam nedostaneme,“ povzdechl si, naklonil se nad stůl a opřel se o něj lokty, „pokud se vy dvě nedokážete shodnout, budu muset zavolat ty, co tam byli. To bylí…,“ protáhl zamyšleně a bral do ruky mikrofon rozhlasu, aby povolal svědky, „…Hudeček? Ten tam byl, ne? A taky Novák a Rosypal,“ říkal téměř pro sebe a natáhl ruku, aby rozhlas zapnul.

„Ne!“ vykřikly opět obě, protože aby sem přišel některý z kluků a viděl je v tomto stavu…, „já to byla!“, „Já jsem začala!“ zaznělo opět současně.

„No tak to se podívejme,“ zasmál se pobaveně, „nejdříve žádná, a teď obě najednou?“ podivil se na oko a rozhlas zapnul: „Pozor, pozor. Ředitelské hlášení. Hudeček, Novák a Rosypal, nechť se okamžitě dostaví do ředitelny. Opakuji…,“ zopakoval do mikrofonu své přání a rozhlas zase vypnul.

„Prosím, pane řediteli,“ zvolala zoufale Romana, „začala jsem já! Opravdu! Prosím, kluci tu nemusí…!“

„Ticho!“ přerušil ji dalším plácnutím do stolu, „a jak máte stát?“ napomenul je, když se obě začaly opět halit do svých cárů, „jedna věc je, kdo začal a druhá proč to ti výtečníci nechali zajít tak daleko!“ vysvětloval nevysvětlitelné.

„Pane řediteli, prosím,“ ozvala se Jitka, „Romana vám nelže. Ale za všechno můžu já! Kdybych se jí neposmívala…,“ kňučela a dívala se na hodiny nad ním, na kterých jim oběma vteřinová ručička odměřovala čas od další potupy, zatímco trpělivě snášela jeho zkoumavý pohled na svá drobná prsa i téměř odhalený klín.

Ředitel se rozmýšlel. Funkci už dělal poměrně dlouho. Měl pár měsíců do důchodu a těšil se do něj, protože ta dnešní mládež…, povzdechl si, to není jako kdysi. Tenkrát, když se někdo popral, dostal na zadek, poděkoval a svůj zážitek si nechal pro sebe. A dnes…? Dnes se s každou blbostí běží za maminkou a ta tropí takový povyk… Ne, dnešní mládež už není, to co kdysi…

„Dobrá,“ přikývl pomalu a holkám se na tváři rozlil skoro šťastný úsměv, „pokud mi upřímně a bez vytáček řeknete vše, nechám kluky za dveřmi. Ale pokud budu mít pocit, že…,“ přerušilo jej zaklepání na dveře a holky začaly jedna přes druhou slibovat, že mu řeknou vše, ale ať je, proboha, nepouští dovnitř!

Zvedl se, prošel těsně okolo nich, což jinak v malé kanceláři nešlo, pootevřel dveře a klukům řekl, ať se vrátí zpátky do třídy, že s nimi sice mluvit chce, ale až po vyučování.

„Tak,“ zavřel dveře a otočil se zpátky na holky, „kde jsme to… Jo!“ klepl se do čela, jakoby si právě vzpomenul, co tady vlastně vyšetřuje, „že mi povíte, jak se to celé semlelo, že?“

Holky rychle a snaživě několikrát přikývly a podívaly se na sebe. Nebezpečí zažehnáno, blesklo oběma v hlavách.

„…vy mi řeknete co a proč a já vám pak vyplatím pár výchovných na holou,“ pokračoval nevzrušeně dál, i když to v něm pořádně bublalo.

Holky přestaly kývat a zaraženě se na něj podívaly. Přeslechly se snad…?

„J…jak na…, hol…lou?“ dodala si odvahu Jitka.

„Inu jak. Jako za mých mladých časů, děvenko,“ zasmál se, protáhl se zpět a posadil se, „prostě se tady opřete,“ poklepal na hranu stolu, „já vám vysázím pár na zadek a bude. Když se tím pak nebudete nikde chlubit, zůstane to jen mezi námi. Sice vám za tu rvačku dám důtku, bez ní se to neobejde, ale taky nebudu dál pátrat a vyslýchat další…,“ naznačil a kývl na dveře, aby jim bylo jasné, jaké další vyšetřování má na mysli.

Se sklopenou hlavou a se srdcem až někde v krku, začala Romana s příběhem, který začal vlastně už na začátku prváku. S Jitkou si prostě nepadly do oka a obě si postupně začaly dělat naschvály a navzájem se špičkovaly. Navzájem pomlouvala jedna druhou, štvaly na sebe spolužačky i učitele… Už na konci prváku si málem vjely do vlasů, ale nějak své emoce udržely na uzdě a krom několika urážek a pokřikování, z toho obě vycouvaly. A letos, v druháku, si jedna druhé lezly na nervy ještě více.

„…řekla jsem jí, že je jak veverka, protože jsem věděla, že jí to štve. A taky jsem dodala, že tak i to… Šustí,“ přiznala nakonec, i když obě věděly, že použila maličko jiné slovo.

Jitka její výpověď odkývala, že to tak opravdu bylo a že když jí o té veverce řekla, vjela do ní zlost a počastovala ji komentářem o jejím velkém zadku, čehož lituje a…

„…mi pak Romana jednu vrazila pak se to celé nějak vyvinulo,“ dokončila potichu a blýskla po něm očima, jestli jim, náhodou, neodpustí.

„Takže ty jsi začala?“ zeptal se a podíval se na Romanu, „tak se opři,“ poklepal na hranu stolu, když přikývla, „a připrav se,“ zvedl se z židle a začal hledat to, co už dávno zapomněl, kde je.

„Á tady!“ vykřikl vítězoslavně, po několikaminutovém přehrabování věcí ve skříni a otočil se na holky s dlouhým prutem v ruce.

Když viděly ten proutek, jak dosahuje nebezpečných délek, málem se oběma podlomila kolena. Oběma došlo, že tímhle nástrojem je ztrestá tak, že se dlouho neposadí.

„Ale copak?“ švihl s ním zkusmo vzduchem a vyloudil ostrý svist, „neřekl jsem na holou? Kalhotky dolů! Obě!“ zavelel a pobaveně se díval, jak se obě zbavují jediného kusu oblečení, který jejich rvačku přežil bez úhony.

Romana mohla být v klidu, protože na ředitele vystrkovala jen zadek, zato Jitka…, ta k němu byla postavena čelem a vystrkovala na něj svou dohladka upravenou čárku. Ani ti bobři už nejsou jako kdysi, pomyslel si, ale když po chvilce zadíval znovu… Není to zase tak špatná móda, upravil své dřívější postesknutí. Postavil se bokem k Romaně, která úzkostně držela nohy u sebe, dal zapravdu Jitčině popisu jeho velikosti a zvedl ruku i s rákoskou do výšky.

„Ííííááá!” vykřikla Romana vzápětí, co se ozvalo tiché zasvištění a nevinně znějící plesknutí proutku o zadeček.

Zakopala nohama, přitiskla se ještě více ke stolu a zatnula zuby, protože tohle, tohle bylo něco neskutečného. Dopadla druhá, snad ještě horší, než první a její držení nohou začalo povolovat. Po třetí a čtvrté už jí bylo upřímně jednou, kde nohy má, jestli u sebe, nebo doširoka od sebe. Ředitel se zvědavě podíval pod modrající zadek a zkonstatoval, že ta móda je opravdu moc hezká. V krátkém sledu jí nasázel dalších osm a vysílené a chroptící dívce oznámil, že jsou v polovině…

„Pane řediteli,” ozvala se úplně vyklepaná Jitka, já tolik…,” zajíkla se a podívala se na Romanu, „já tolik nevydržím!”

„Ále vydržíš, neboj!” uklidňoval jí ředitel, „ale pokud…,” naznačil s úsměvem a zakroužil prstem ve vzduchu, že se mají vystřídat.

Romana ale zůstala ležet na stole a nebyla schopná se ani pohnout. I když jen mrkla, jí zadeček zabolel. I dýchání jí činilo potíže, ale ředitel ji vzal jemně za rameno a nutil ji, aby se postavila…

„…hezky tady,” slyšela z dálky a stoupala si místo Jitky, „a hezky rovně. Ať máš přehled,” usmíval se, zatímco jí se koulely slzy po tvářích a viděla jen mlhu.

Jitka si lehla břichem na stůl, protože prostě musela. Kdyby ne… Klepala se a modlila se, aby k ní nebyl tak přísný a do těch ran dával menší sílu. Nemám přece na zadku tolik sádla, jako… Po zasvištění a dopadu první rány skoro jakoby nic necítila. O zlomek vteřiny později jí ale zadečkem projela taková bolest, že si v první chvíli myslela, že proutek vyměnil za žhavé železo, které jí na zadeček právě přiložil…

„Ááááůůá!” zaječela a zvedla se, protože tohle vydržet nedokázala.

„…dolů, …zpátky…, opřít…,” slyšela, jak k ní mluví, ale nechápala, co po ní chce.

Skoro násilím ji ohnul a rozmáchl se znovu. Její výkřik se slil s prvním a Jitka se sesunula k zemi…

„…pros…,sím!” vykřikovala v kleče a hledala, kde je, protože jej přes clonu na očích neviděla, „pros…ím, pane řed…itelí í! Já… Néé! To hroz…něé…, bolíí íí!” vyrážela ze sebe a úpěnlivě dávala ruce před sebe a třela o sebe dlaněmi.

„Bolí,” pokýval hlavou a Jitka se otočila za hlasem, „ale to musí!” poučil ji o účelu trestu, „kdyby to nebolelo, chtěl by to pak každý!” zasmál se, vzal ji pod paží a pokoušel se ji zvednout.

Objala jej okolo kolen a zabořila mu tvář tam, kde už nějakou dobu cítil už dávno téměř zapomenuté pohnutí.

„Já… Já vám budu…,” ztěžka polkla a pak řekla něco, co si nikdy nemyslela, že někdy řekne: „Já vám budu vděčná! Já vám, třeba i vykouřím, ale prosím, nebijte mně!”

Její nabídka služeb překvapila nejen ji samotnou, ale i Romanu. Měla sice půlku exekuce za sebou, ale kdyby ji to napadlo dřív, klečela by pod ním taky… Ani ředitel nebyl na její nabídku připravený. Už nějakou dobu představoval, jaké by to bylo, kdyby… Ale aby se mu nabídla sama?

„Ne” odmítl rázně a zaháněl podobné myšlenky z hlavy, „trest je trest…”

„Cokoliv! Pane řediteli, i to…,” naznačovala, že se mu vydá celá, i když si to nedokázala ani představit, ale všechno pro ni bylo lepší, než si znovu lehnout na stůl a nechat si švihat zadeček proutkem.

„Po…postav se,” zaváhal, „utři si oči a zopakuj to!”

Nevstala, jen jej ještě těsněji objala okolo nohou a s fňukáním mu zopakovala, že se mu vydá úplně celá, pokud jí už nebude bít.

„A co tvoje kamarádka? Jak ta k tomu přijde?” podíval se na Romanu, která jen třeštila oči a nechtěla této odehrávající se scéně uvěřit.

„N…nevím,” škytla a podívala se na ni taky.

„Musíš souhlasit i ty. Pokud chceš sebe i kamarádku ušetřit, sedneš si, roztáhneš nohy a ty,” vrátil pohled na klečící Jitku, „ty začneš!” řekl si podmínky, které, podle něj, nebyly ani pro jednu přijatelné.

Romana ale na Jitku, za tu dobu, co byly tady, změnila názor. Už jí nepřipadala tak hubená, bez prsou a pořádného zadku. Byla…, byla jí prostě sympatická a celkem s ní i soucítila. A než si nechat zmalovat zadek druhou sérií, to raději… Sedla si na kraj stolu, trochu bolestivě zaskučela, ale pak se položila na záda, zvedla nohy a opřela je pod sebou. A dala kolena od sebe, aby se pan ředitel mohl podívat…

„Holky…,” vydechl nešťastně a rákoska mu vypadla z ruky, „to nesmíte…, nesmíme!” vydechl znovu, a když mu Jitka vylovila téměř tuhý ocas z kalhot a dala mu na něj pusu, zvrátil hlavu dozadu a tiše zasténal.

Když ji vrátil zpět a jeho oči se opět upřely na ten úkaz, který se před ním objevil, opět zasténal a nechal Jitku, ať se snaží. Romanina čárka se trošku rozevírala a dávala tušit, že to uvnitř má růžovou barvu a je tam toho na prozkoumání mnohem víc. Vydechl, dal ruku pomalu nahoru a toho úžasného úkazu se opatrně dotkl. Romana se zachvěla, ale to pan ředitel taky. Odhrnul závojíčky od sebe a zasténal a sklonil se k ní, aby ji políbil a ochutnal… Trochu vpravo, mírně vlevo, kousek nahoru a zpátky dolů… Jako kdyby se vrátil do studentských let, kdy poprvé objevil tuto libou vůni i chuť, kdy mu holka ze sousedství ukázala, jak holky ve skutečnosti vypadají. Vcucl záhyb i s hráškem, polaskal jej špičkou jazyka i rty, probral levý závojíček, pak pravý až k jamce u třísla… Micka začala víc vonět, a když jazykem sklouzl k dírce, začala i víc chutnat… Odtáhl se, palci jí oddělal lupínky od sebe a podíval se, jak na tom Romana je…

„Ty jsi…,” vydechl překvapeně, „…ještě… Tys ještě neměla chlapce?” zeptal se překvapeně, protože když se mu tak ochotně nabídla, ani nepředpokládal, že by tomu takto bylo.

„Úůů!” zaskučela nahlas, když si sundala ruku z pusy, do které své sténání prozatím tlumila, „a…, jó… Né!” vydechla zmateně a zatoužila po jeho jemném a hbitém jazyku, který jí dole dělal neskutečně hezky.

Napřímil se, jemně od sebe Jitku odstrčil a pomohl jí vstát, aby mu i ona ukázala, v jakém stavu se nachází ta její. Lehla si vedle Romany, dala nesměle nohy od sebe a pan ředitel měl před sebou úkazy dva. Zvědavě roztáhl lupínky i jí a užasle se podíval na novou dírku, která na tom byla stejně, jako Romanina. Udiveně se odtáhl, ale pak neodolal a přivoněl si k nové puklince. Voněla… A chutnala snad ještě lépe, než ta první… Byla stejná, ale při tom jiná, hebká a hladká, a po chvilce péče stejně klouzavá… A Jitka na jeho doteky reagovala také stejně. Nahmatala ruku vedle sebe, stiskla ji v dlani a zasténala. To snad nemůže být…, zasténala znovu…, pravda! Ředitel se jí na puklinku přisál jako klíště a díky jeho pozornosti a hbitému jazyku dostoupala Jitka až na vrchol, přepadla přes okraj a na drobnou chvíli pocítila stav beztíže…

„Ááá!“ vydechla, zvedla zadeček, „áá! Ááááá!“ zakvedlala jím a kousla se do rtu.

Pan ředitel se vrátil k Romaně a zanořil se mezi její mokré volánky. Ta se jen několikrát prudce nadechla a z útesu se zřítila stejně ochotně, jako Jitka. Ředitel, s pusou od šťáviček obou dívek, byl sice spokojený, ale pořád mu k té úplné, něco chybělo. Obešel stůl a mezi hlavy obou dívek vsunul svého bojovníka, který, bez patřičné manuální stimulace, už na své bojové pohotovosti notně ztratil. Jitka jen pootočila hlavu a dychtivě si ho strčila do pusy. Sice jí to moc nevonělo, dumlat něco tak divného, ale za to všechno, co jí, ale Romaně, provedl a kam je zavedl, svůj odpor překonala a jazykem mu začala kroužit okolo bambulky, jemně ho masírovat… Romana ji trošku odstrčila a zvědavě si ho přebrala, aby i ona zjistila, že sice není o co stát, ale na druhou stranu…

„Ú!“ zasupěl, „úůů!“ zasténal a cítil, jak mu trne v koulích a sbírá se v nich už skoro zapomenutý pocit, „úůůůž!!“ vykřikl a Romaně se naplnila pusa něčím tak odporným, že se jí zkřivila tvář a svraštělo čelo, ale statečně polkla, aby se jí v puse rozlila stejně hnusná chuť z druhého a třetího výstřiku.

Odvrátila se a ředitelovo mužství si do pusy strčila Jitka. Na tu už toho moc nezbylo, ale i tak z něj vycucla zbytky, které jí sice taky moc nechutnaly, ale byl to pan ředitel… Ten se nechal její následnou péčí laskat a trochu se zachvíval, jak mu ta mladá tlamička dělala na ochabujícím ocase dobře. Romana se přetočila na bok, opřela se o loket a ani nevěděla proč a pohladila Jitku po špičatých bouličkách na hrudníčku. Byly…, byly tak krásné, tak jemné a tak maličké, že tomu prostě nemohla odolat a palcem jí promnula i jejich vztyčené jahůdky. Jitka se zachvěla, protože aby se jí dotýkala holka…

„Ááá!“ zasténala, s mlasknutím pustila již úplně ochablý ocásek ze rtů a maličko se prohnula v zádech.

Ředitel se ztěžka posadil zpátky do židle, natáhl si kalhoty a díval se, jak se ty dvě rváčky začínají navzájem prozkoumávat. Vůbec jim nevadilo, že leží na nepohodlném, tvrdém stole a on se na ně dívá. I Jitka si dodala odvahu a vzala si do dlaně Romanin kopeček…, pořádný kopec, který jí přetékal všemi směry a nemohla jej ve své drobné ručce schovat. I jí připadaly cizí ňadra jako zjevení. Užasle pozorovala, jak i přes svou viditelnou hmotnost pořád drží pevný tvar a jak jsou pružná a poddajná, když je trochu zmáčkne a…

„…děvčata! Holky!“ přerušil je ředitel, když viděl, že si začínají stačit navzájem, „myslím, že byste už…,“ naznačil a holky se vzpamatovaly.

Posadily se a začaly se stydět. Za to, že jsou před ním nahé, za to, že mu nabídly pohled i prozkoumání svých pokladů, ale hlavně za to, co právě k sobě začaly cítit. Přece nejsem lesba, honilo se hlavou Jitce. Kruci, já jsem snad na holky, uvědomovala si Romana překvapeně. Sesedly dolů, vklouzly do kalhotek a se vzájemnou pomocí se oblékly do cárů sukní a triček.

„Takhle nemůžete jít ven,“ zasmušil se ředitel, když viděl, že pořád vypadají jako po boji, „nate,“ vstal a ze skříně vytáhl pracovní pláště, „aspoň si přes sebe dejte tohle. A běžte dnes domů,“ odpustil jim zbytek školy, což obě potěšilo, „vrátíte mi to zítra,“ usmál se.

S červenými tvářemi a hlavou plnou otázek poděkovaly, a v modrých pláštích vyšly na chodbu. Sešly schody do vestibulu, otočily sek východu a až před školou se zastavily a zahleděly se jedna na druhou.

„Tak…, tak ahoj,“ pípla Jitka a chtěla se otočit.

„Počkej!“ zvolala Romana a rozhlédla se, jestli jsou samy, „nechceš… Nechceš jít to? Ke mně?“ nabídla své, ještě před hodinou nenáviděné, spolužačce, „…máme doma šicí stroj,“ vyhrkla ze sebe první věc, která ji napadla, aby Jitku přesvědčila.

Ta se na ni podívala svýma krásnýma kulatýma očima. Není zase tak tlustá, říkala si, trochu jo, připustila, ale zase vypadá, jako pořádná baba… Romana bydlela jen kousek od školy, kdežto ona by musela autobusem skoro na druhý konec města. Přikývla, a když jí Romana nabídla ruku… Nesměle, ale ráda ji vzala do své a vyšla spolu se svou přítelkyní k jejímu domovu.