Už to ráno, když jsem vstával, bylo divné. Nevím proč, ale bylo prostě divné. Nic zlého netuše, jsem přišel do práce, jako každý den. Už na vrátnici to hučelo jako v úle a pak mi to došlo. Ani jsem sem nemusel chodit. Krize, úspora nákladů, zefektivňování… Dostal sem vyhazov, odstupné a radu, že je to vlastně příležitost začít znovu a lépe. Vrátil jsem se domů a zoufale si dal hlavu do dlaní. Co teď, ve čtyřiceti? Manželka, dvě děti, byt naštěstí bez dluhů ale s dosluhující pračkou, odlupující se malbou… No, do prdele, ulevil jsem si. Zavolal jsem jednomu známému, pak druhému… Když jsem po dvou hodinách odložil mobil, byl jsem na tom ještě hůř. Nikde o mé služby nestáli. Vize štíhlých zítřků zasáhla celou ekonomiku a dietu nasazovali všude. Abych se vyhnul zítřejšímu návalu na pracáku, zašel jsem tam rovnou. Jedna bába, tak okolo sedmdesáti, mně poučovala, že tenhle tiskopis musím vyplnit dvakrát, a támten stačí jednou a že stejně když jsem ještě dneska vlastně zaměstnaný, že jsem tam brzo a že… Práskl jsem dveřmi a nechal bábu o samotě, ať si hučí do svých razítek, a ne do mně. Nástěnku s nápisem „VOLNÁ MÍSTA” jsem minul, aniž bych se u ní zdržel, ale i tak mi koutek zachytil slovo „údržbář”. Až na chodníku mi ale slovo doputovalo do mozku. Vrátil jsem se, a na tu nástěnku jsem se podíval pořádně. Krom volných pozic obchodních zástupců, vedoucích oblastí prodeje a dalších, podobných ptákovin, ze kterých čišela náplň podomních prodejců, byla právě uprostřed, „Údržbář - školník”. Na střední škole zdravotní. No co? Zkusím štěstí, a uvidím. Školu jsem měl kousek od domu, ani ne pět minut ostřejší chůze. Plat byl sice nebyl závratný, ale co. Vybírat jsem si nemohl, tedy pokud bych nechtěl chodit po sousedech s výhodným pojištěním čehokoliv.

Dveře do budovy školy byly odemčené, ač již měli být všichni studenti v lavicích a měli se pilně věnovat výuce. Bloudil jsem po jednotlivých patrech a až ve třetím, jsem se zastavil u dveří s cedulkou „ Ředitelna”. Pod ní byla ještě jedna, „Mgr. Vomáčková Ilona”. Zaklepal jsem, a když se ozvalo nesmělé „Dále”, zmáčkl jsem kliku a vešel dovnitř. Za stolem seděla celkem pěkná baba, tak v mém věku, s brýlemi a rozcuchanou hlavou. Na první pohled bylo vidět, že má starosti.

„Dobrý den, paní ředitelko, jsem Luká…,” ale nenechala mně dopovědět a skočila mi do řeči.

„Jestli máte nějaký problém, zkonzultujte to nejprve s třídní. Musím na kraj a nemám na vás čas!” chtěla mně odbýt, domnívaje se, že jsem otcem nějakého jejího svěřence.

„Ne, ne, paní ředitelko,” vykouzlil jsem sladký úsměv, „ani jedno dítě nemá tu čest studovat u vás,” roztáhl jsem koutky ještě víc, „přišel jsem na to místo školníka,” dodal jsem a zjevně ji vykolejil ještě víc.

„To…, to je dobře,” vykoktala ze sebe a zjevně jí spadl kámen ze srdce.

„Jsem Lukáš Matějíček, mám úplné střední vzdělání v oboru elektro, paragraf osm dle vyhlášky padesát, dvacet let praxe a nastoupit můžu třeba dnes,” vydechl jsem dlouho připravovanou úvodní řeč.

„Ale…, ale já vám…, a kde jste se to dozvěděl? Školníka sháním už půl roku!”

Nechtěl jsem se chlubit s návštěvou pracáku a mít na sobě stigma dlouhodobě nezaměstnaného…

„Od známého. Ve výrobě mně už to přestalo bavit a tak jsem si říkal…,” nahodil jsem a čekal, jestli jí to bude stačit, nebo si budu muset vymýšlet dál.

Že jsem dělal vedoucího, jsem raději taky zamlčel. Nechtěl jsem, aby se mne začala vyptávat, proč jsem odešel.

„No…, ale…, víte jaký je tady plat”? zeptala se pro jistotu.

„To nevím,” pokrčil jsem rameny, „ale počítám, že se nějak domluvíme.”

„Školník je zařazen dle tabulek do třetí platové třídy, co je…,” řekla částku, která odpovídala almužně pro chromé před kostelem.

„Paní ředitelko. Vím, že máte tabulky, ale na druhé straně ta budova údržbu potřebuje…,” a nadhodil jí pár postřehů, kterých jsem při bloudění všiml. Ulomené kliky, rozbité vypínače, okopané zdi… Když jsem jí nakonec řekl, že jsem se bez problémů dostal dovnitř…, „…což v dnešní době…,” nechal jsem bez dokončení, malinko sebou zacukala a strojeně se usmála.

„Vím, vím… I proto musím na kraj,” povzdechla si a pak řekla dvojnásobnou částku.

„…snad to nějak ustojím,” dodala si pro sebe.

„To je už lepší, i když jistě chápete, že proti dnešnímu příjmu půjdu podstatně dolů,” což sice byla pravda, až na to podstatně.

Hleděla někam za mně a pak mechanicky přikývla, „kdy jste říkal, že můžete nastoupit?” zaostřila z nekonečna na mne.

„Hned. Na co otálet?” odpověděl jsem vesele.

Vstala, zaklepala na vedlejší dveře a otevřela je.

„Maruško, je tady pan…,” otočila se zpátky na mne, „Lukáš Matějíček, nový školník,” odpověděl jsem za ni.

„Ach ano, jistě. Prosím tě, sepiš s ním smlouvu. Domluvili jsme se na…,” a řekla částku, po jejímž vyslovení spadla Marušce brada.

Nechala mne s Maruškou o samotě a od té mladé slečny jsem se dozvěděl více podrobností. Paní ředitelka byla jmenovaná loni a krom odchodu školníka, musela řešit i přestárlost učitelského sboru, nekázeň studentů, což byly z devadesáti devíti procent jen dívky, nedostatek financí na cokoliv a mnoho jiných věcí. I proto se nad mou částkou podivovala, protože se rovnala platu pedagoga s mnoholetou praxí. Papíry, které jsem měl sebou pečlivě prostudovala, udělala si kopie a dala mi podepsat smlouvu. Asi se holka spletla, nebo jsem byl opravdu tak vzácný, ale dala mi ji bez zkušební doby a na neurčito… Za těchto podmínek bych musel být blázen, kdybych ji nepodepsal. Odešla vedle a za chvilku se vrátila a jednu smlouvu, i s podpisem paní ředitelky, mi dala zpět.

„Pojďte, ukážu vám, kde je co je,” řekla mi a pak mne zběžně provedla školou.

Skončili jsme v suterénu a v místnosti, jež nesla hrdý název „ÚDRŽBA”. Její vzhled připomínal pověstné uspořádání tanku, a to bych jistě urazil všechny tankisty světa. To nebyl binec, to bylo něco se nedá popsat. No, tak tady strávím asi hodně času a paní ředitelka mi bude muset přidělit další prachy na likvidaci této skládky, napadlo mne hned. Jen úzká ulička mezi haraburdím nás dovedla k dalším dveřím, které vedly do chodby k šatnám od tělocvičny. Pokračovali jsme dál.

„Tady jsou sprchy, ale neteče tam voda, tady je tělocvična a tady,” otevřela další dveře, „je venkovní část školy,” uzavřela, slečna Maruška, svůj dlouhý výklad.

„Kdyby něco, víte, kde mne máte hledat,” dodala po chvilce a nechala mne uprostřed toho bince.

Probral jsem se pár věcmi, abych alespoň tušil, co kde najdu a zašel jsem nahoru s tím, že potřebuji klíče od školy, oné místnosti a dalších dveří.

„Všechno najdete na vrátnici,” připomněla mi další místnost, kde budu trávit většinu svého času.

Na vrátnici jsem otevřel skříň, kde na první pohled panoval obdobný pořádek, jako všude okolo. Všechny klíče jsem sesypal do jedné krabice, vzal si ze stolu štítky a jedinou píšící propisku a vydal se na samostatnou průzkumnou výpravu. Asi po dvou hodinách měly všechny klíče své jméno a bylo jasné, který zámek od kterých dveří odemykají. V dílně jsem si našel nářadí a pustil se do těch největších prohřešků, které jsem našel. Obnažené vodiče pod napětím, není zrovna to, co by chtěl člověk při rozsvěcení nahmatat. Po další hodině bylo, alespoň z hlediska bezpečnosti, všechno v pořádku. Škola se vyprazdňovala a já se mohl konečně podívat na mladé, hezké holky, které kolem mne proudily a zvědavě na mne pokukovaly. Počkal jsem, dokud neodešla poslední a zašel ještě do ředitelny. Paní ředitelka byla pryč a Maruška byla poslední, kterou jsem doprovodil až k východu, popřál hezký den a školu jsem zamkl. Šel jsem domů, ale tam jsem jen ženě a dětem oznámil změnu místa, což nebylo přivítáno zrovna s nadšením, vzal si montérky a šel zpátky do školy.

Ráno jsem pak ředitelce mohl nahlásit, že voda ve sprchách sice teče, ale jen studená a aby tekla teplá, potřebuji ventily, koudel, pár trubek… Měl jsem seznam i s odhadovanými náklady a časovou náročností. Pak jsem jí pročetl další seznam jiných věcí, které bylo nutno dát do pořádku, pak další…, a nakonec celkový součet

„Vy jste asi nedělal jen obyčejného dělníka, že?” řekla nakonec mého monologu.

Zavrtěl jsem hlavou a usmál se na ni. Jistě jí už včera Maruška dala raport, co si to sem vlastně najali.

„No, ani ne. Ale v údržbě jsem dělal a z kancelářské práce se mi stejně dělalo zle. Tak co s těmi věcmi? Můžu je koupit, nebo máte své dodavatele?” nasunul jsem nit zpátky do jehly.

„Je to moc, peněz. Na to nemáme. Kdyby to byla řekněme půlka, to bychom zvládli, ale toto?” vrtěla hlavou tentokrát ona.

Sedl jsem si ke stolu a začal probírat, co musí být hned a co počká. Náklady se nám podařilo sklepat na půlku a já měl práci zajištěnou až do konce roku. Obvolal jsem několik prodejců a díky známostem se mi podařilo těch pár věcí, objednat za částky, které odpovídaly odběrům několika kamiónů. Hned druhý den jsem se pustil do oprav. Asi za měsíc bylo všechno tak, jak by mělo být. Sprchy sprchovaly, kanály odtékaly, světlo svítilo a libovalo si že má nové vypínače, v dílně zůstalo jen pár nutných věcí a ředitelka plesala, že takový pořádek ve škole ještě nebyl. Aby taky ne! Ty mrchy líné, co si říkaly uklízečky, jsem zprdnul hned druhý den. Má vřelá slova si vzaly k srdci a svou práci, začaly ne flákat, ale odvádět. A to se ve škole zdržely jen o dvě hodiny déle. Zato já v ní byl od rána do večera.

Když jsem se vracel z venkovní části do dílny, zaslechl jsem chichotání a podezřelý hluk v jedné šatně. Chvíli jsem poslouchal na chodbě a snažil se ke kovovým zvukům přiřadit jeho původ a pak jsem tam vpadl, ať si osazenstvo třeba piští, nebo… No, trochu jsem svou odvahu přecenil, protože to, co se ozvalo, by přehlušilo start několika stíhaček nejednou.

„Ticho!” zařval jsem a rozhlížel se, kde najdu něco prokopnuté, nebo ulomené.

Krom děvčat, chvatně se balících do ručníků, mi oči spočinuly na vytržené sprše a rozbité obkládačce. Tohle tady rozhodně nebylo. Navíc střepy, válející se na podlaze, byly jasný důkaz.

„Co je to?” zeptal jsem se přísně a rozhlédl se po jednotlivých, viditelně zaražených, tváří, „kdo to byl?”

Nic, jen se některá z nich uchichtla, ale jinak bylo jen hrobové ticho.

„Takže milé dámy, pokud mi okamžitě nesdělíte, kdo a proč to udělal, nahlásím vše paní ředitelce a budu trvat na potrestání všech. A taky na uhrazení všech nákladů, což nebude málo, protože tyto obkládačky se již nevyrábí a tak se bude muset vyměnit vše,” pohrozil jsem jim.

„To my ne, to někdo jiný,” hlesla první z nich.

„Jasně. A Země je placatá,” odpověděl jsem, „takže nikdo? Z jaké třídy jste?”

„Pr…první dé,” hlesla druhá a v šatně byl cítit strach.

„První ročník, a taková spoušť!? No, tak to jste asi dostudovaly, děvčátka,” ušklíbl jsem se, i když to nebyla pravda.

Škola potřebovala i je, protože za každou hlavu jsou peníze… Ale než takové potvory? Však já si vás zkrotím, říkal jsem si a otočil se k odchodu.

„Ne, počkejte!” vykřikla ta první, „to my jen tak, nudily jsme se a…,” sklopila hlavu, stejně, jako ostatní.

„Takže všechny, rukou společnou a nerozdílnou?” zeptal jsem se pro jistotu znovu.

Přikývla a nabírala na brekot

„No. Tak kolik vás tady máme… jedna, dvě…, devět, deset. Alespoň se ty náklady budou lépe dělit, co? A nebul mi tady!,” dodal jsem když spustila v opravdový pláč a s ní i pár dalších.

„Prosím, neříkejte to na nás. Ona…,” myslíc paní ředitelku, „…by nás opravdu vyloučila,” přiznala mezi popotahováním.

„A to mám jako platit ze svého?”

„Ne to my se nějak podělíme, že holky?” zvedla hlavu a rozhlédla se po ostatních.

„A co trest? Ten si nezasloužíte? To je alespoň na ředitelskou důtku!”

„Prosím, fakt to neříkejte. My už to neuděláme a polepšíme se,” kňourala a slibovala, „my už máme podmínku…,” vysoukala ze sebe.

„Tak to sice chápu, ale bez trestu vás pustit nemůžu. Náklady, to je jedna věc, ale abyste si to zapamatovaly nejlépe do maturity, to je věc jiná.”

„…my třeba…,” rozmýšlela se nahlas jejich mluvčí, která najednou přestala brečet, „okopeme stromky na zahradě,” vyhrkla ze sebe rychle.

Usmál jsem se zavrtěl hlavou, „ty dva co tam jsou, mají okolo kořenů borku. Jsem pro přímější a rychlé tresty. Sice je naše školství neuznává, ale když jsem byl ve věku, jako vy, učitelé k nim přistupovali sice zřídka, ale přece. A věřte mi, že byly mnohem účinnější,” usmál jsem se znovu, protože jejich trest, jsem už měl dávno sepsaný a podepsaný.

„…těl…tělesný co? To jako, že nám dáte na zadek?”

„Jo. Klasických pětadvacet na holou. Myslím, že vám všem, to jenom prospěje. Ale všechny. Stačí, aby jen jedna řekla ne a jdu pro paní ředitelku!” pohrozil jsem a hrozil se, že pro ni opravdu budu muset.

Holky se začaly ošívat a pokukovat po sobě a mlčky se radit, jestli ano, nebo ne.

„Než se poradíte, zajdu si pro rákosku. Za chvilku jsem zpátky,” řekl jsem jim a odběhl do dílny.

V ní bylo opravdu vše, a při úklidu, jsem si pár ukazovátek nechal. Nešlo o klasickou rákosku, tak dlouho tady ta škola nestála, ale i ukazovátko dokáže být dlouhé, tenké a dostatečně silné i pro tento úkol. když jsem se vrátil a odemkl, byly holky oblečené a stály v těsném chumlu, jako slepice.

„Tak my jsme si teda říkaly, …že jako když to jako neřeknete, tak my…,” plácala a nebyla schopna se jasně vyjádřit, „že teda jako…,”

„Tak jak?” zahřměl jsem přísně.

„…jo,” vymáčkla ze sebe konečně.

„Tak fajn, ale když jen jedna cukne…, víte co pak, že?” zvedl jsem tázavě obočí.

„Kalhoty, sukně a kahotky dolů,” zavelel jsem, když přikývly, „podle velikosti v řad nastoupit!”

Mezi holkama to malinko zašumělo, ale když si sundala kalhoty první, ostatní její činnost následoval už bez řečí. Měl jsem před sebou deset hezkých, skoro nahých, mladých děvčat vyrovnaných vedle sebe, co nevěděly, kam s rukama. Pomohl jsem jim…

„Pozor! Brady nahoru! Nevíš jak máš stát?” klepl jsem ukazovátkem jednu nejblíž ke mně, když si pořád kryla svůj trojúhelníček.

No, moc trojúhelníků jsem mezi nimi nenašel. Až na dvě, byly všechny dohladka vyholené a díky tomu mi ukazovaly své čárky. Jen jedna měla tričko až pod zadeček…

„Ty!” ukázal jsem na ni, „ty si to sundej, ať je ten zadek opravdu holý! A hned pojď, jako první!”

Málem se rozbrečela, když si tričko přetáhla přes hlavu a ukázala nám, jak jí sluší podprsenka. Postavila se na místo, kde směřovala hůlka a bylo vidět, že by nejraději utekla.

„Tak. Otoč se, takhle,” chytil jsem ji za loket a otočil ji zády k ostatním, „jméno?”

„Sy…, Sylva Nováková,” prozradila na sebe.

„Teď se Sylvi předkloníš, ruce dáš na lavičku a nohy od sebe… Víc, ještě…, no neboj, neboj…, ták. A budeš si sama počítat!” řekl jsem a zhodnotil své dílo.

Nevypadala zrovna nejhůř. Naopak. Kulatý zadeček, který svým zářezem pokračoval pod ni a pak někam dopředu, kde končil tam, co ukázala těsně před tím. Patřila mezi ty, co o svůj vzhled pečovala i vespod. Trošku jsem se rozmáchl, a…

„Jedn..a,” poskočila.

Nebil jsem ji nijak krutě, ale taky ne moc jemně. Jen tak, aby ránu dostatečně cítila, ale aby se pak mohla i posadit. I tak se krásně zavlnila a po každé ráně vyslovila další číslovku. Po pětadvacáté se narovnala a ukázala, že i tak má v očích slzičky.

„Postav se do řady a zpytuj svědomí!” ukázal jsem jí na místo v řadě mezi ostatními.

„Tak další. Třeba ty,” ukázal jsem na první v řadě.

Už sama a bez mých pokynů se představila jako Magda Kludná, první ze dvou dole neupravených, předklonila se a já začal s trestem dalšího, nádherného pozadí. Tak to šlo, až do konce. Ocas mi stál už od začátku a než jsme skončili, holky bolely prdelky a mně zase koule. Ještěže jsem měl plášť, jinak by bylo znát, jak jsem rád, že tu sprchu zničily. Nechal jsem je ještě chvilku užít si svého, a ostatně i mého postavení a pak jim milostivě řekl, že můžou mazat domů a že doufám, že si to nechají pro sebe a takto, jsme se viděli naposled. Sotva odešly, musel jsem si od toho tlaku ulevit. Oprava sprchy a rozbité kachličky, kterou jsem mimochodem našel v dílně, mi zabrala o poznání kratší dobu, než samotná exekuce. Doma jsem skočil na manželku a ta nestačila divit, kde se ve mně bere tolik síly…

Druhý den, si mne zavolala paní ředitelka k sobě do kanceláře. Spolu s ní tam byl nějaký nasupený chlapík. A hned na mne spustil, že jsem včera jeho dceru potrestal na holou a že…

Vytřeštil jsem oči a překvapeně jsem mu skočil do řeči: „Prosím? A za co jsem ji měl trestat?”

Odsekl mi, že nedopatřením, spolu s dalšími, utrhla sprchu a rozbila kachličku, a já že vyváděl, jako kdyby zdemolovala celou školu.

„Promiňte, ale já o žádné sprše nic nevím,” odpověděl jsem mu a hrál překvapeného dál.

Nezbylo, než se na údajné místo podívat. Po včerejším řádění deset rozjívených uličnic, nebylo ani památky. Ani já sám, bych nepoznal, která obkládačka byla rozbitá…

„A s kým to jako měla zničit?” vsadil jsem vše na jednu kartu a doufal, že ostatní, se svou ostudou chlubit nebudou.

Vešli jsme do první dé a tam se ředitelka zeptala všech přítomných, jestli o této věci něco vědí. Vyšlo mi to. I když se na mne holky dívaly, jako na největšího nepřítele státu, neřekly nic. A Magda si vysloužila další problém. Vyčlenění z kolektivu… Její otec opustil školu s dlouhým nosem a bylo vidět, že až se dcerunka vrátí domů, bude ještě dlouho muset vysvětlovat.

Já si šel po své práci, jako každý jiný den. Utrhnutý splachovač, rozbitá klika…, ale nic co by nebylo na takové škole běžné. Když jsem opravil i zvonění v druhé budově a v tělocvičně, rozběhl údajně neopravitelné centrální hodiny a sesynchronizoval zvonění dle nich, byla celá záležitost uznána, jako nedopatření, což pak potvrdila i sama Magda. Musela se mi dokonce před paní ředitelkou i omluvit, ale já se nad tím jen usmál a mávl rukou, že jsme taky vyváděli vylomeniny a že je dobře, že se všechno vysvětlilo. Asi mi přálo štěstí, ale když jsem se po týdnu po tom nádherném zážitku šel po schodech dolů, předběhla mne celá první dé a pak jsem koutkem oka zahlédl, jak jedna z nich letí s úmyslem rozbít si pod schody ústa. Zachytil jsem ji a dá se říct, že jsem jí tím i zachránil život. Z dívky se vyklubal kluk…, jak mi došlo vzápětí. Nahoře stála bledá Magda, která svého spolužáka z těch schodů žduchla… I jí došlo, že to přepískla a nebýt mně, mohlo dopadnout velice nepěkně.

„Ale, ale? Zase Kludná?” podíval jsem se na ni.

„A co vy? jste v pořádku?” zeptal jsem se ho.

Byl sice malinko v šoku, ten úlek byl snad ještě horší, než samotný pád, ale přikývl a opřel se zády o zeď.

„Vy ostatní běžte a vemte tady…, jméno?” podíval jsem se tázavě na dívčinu, které se trochu začínala vracet barva, „Závodný,” řekl, „Závodného mezi sebe a dohlídněte na něj. A vy, Kludná, vy se se mnou projdete o pár pater výš.”

Strkal jsem ji po schodech před sebou, ale až na chodbě k ředitelně začala s prosíkem.

„…ne, ne,” vrtěl jsem hlavou, „tohle na mne nezkoušejte. Minule jsem vás kryl, a jak jste se mi odvděčila? Dneska už nic takového!”

„Pa…pane školník, prosím! Táta mně zabije, když mně vyloučí. Já jsem nechtěla, ale podřekla jsem se a pak ze mne táty vymámil i zbytek. Pane školník, prosím! Dejte mi raději znovu na ten zadek, ale ne k paní ředitelce. Prosím,” chrlila ze sebe, jako o závod, protože ty dveře, za které chtít nechtěla, se blížily až moc rychle.

Zastavil jsem se a otočil si ji k sobě: „Tohle už ale pětadvacet nespraví, tohle bylo o život! Uvědomujete si to?”

Přikývla se sklopenou hlavou a zase poprosila, že jí mám dát třeba dvojnásobek, ale že tu školu prostě musí dodělat. Nejsem nelida a její zadeček patřil mezi ty nejhezčí, tak co se nepodívat ještě jednou?

„Dobrá, ale jestli budete zase žalovat…,” zvedl jsem ukazovák a káravě pohrozil, jako zlobivé holčičce ve školce.

Zvedla hlavu a štěstím bez sebe začala hlavou kývat, děkovat a slibovat, že už nikdy a nic a… Uvěřil jsem jí a řekl jí, že má přijít po vyučování do dílny, kde jí sdělím výši trestu. Odběhla a já se vrátil k práci. Moc jsem už ten den neudělal. Zaprvé mi v hlavě běžel obraz její trestané zadinky a zadruhé jsem se na ni musel připravit. Muselo to být něco, co ji bude sice bolet, ale nezanechá to sebemenší stopy, protože co kdyby…, ale zároveň jí to v jejím malém mozečku vypálí nesmazatelnou stopu. Zašel jsem do drogerie a nakoupil pár věcí, které mi v tom pomůžou.

Odpoledne se na dveře ozvalo nesmělé zaklepání. Otevřel jsem je a za nimi stála, zkroušená Magda.

„Á slečna si jde pro výprask,” řekl jsem posměšně, „tak pojďte dál,” udělal jsem jí ve dveřích místo a když vešla, ještě jsem se podíval na roh chodby, jestli neuvidím něčí hlavu.

„Tak jak jsem řekl. Pětadvacet to nespraví. Takže. Já vám teď vyholím ohanbí…,” počkal jsem až nabere dech, „pak vám vysázím prvních pětadvacet a zítra si přijdete pro zbytek. Ale ty vám vyplatí Závodný, nebo jak se jmenuje. Berete?”

No, já být na jejím místě, asi bych se raději nechal vyhodit, ale asi jsem neměl takového tátu, nebo co… Sice chtěla protestovat, jak proti holení, tak proti spolužákovi, ale já byl neoblomný. A nakonec…, přikývla.

„No, tak fajn, Teď se svléknete, úplně, pak si lehnete na ponk a přitisknete kolena na prsa,” nastínil jsem jí nastávající chvíle.

„Copak? Stydíte se?” usmál jsem se na ni, když se zjevně zarazila a došlo jí, kam všude jí uvidím a kam všude jí budu sahat, „mám dvě děti, Myslíte si, že to uvidím poprvé?”

„A opravdu musím? Třeba bych já sama…,” zkusila to, ale jen jsem zavrtěl hlavou.

Po dalších, pro ni jistě trapných chvilkách, kdy se z šatů vyklubala její postava s poměrně malými, ale pořád hezkými prsy, nastaly ještě trapnější. Lehla si a ukázala konečně svůj poklad, který si asi až doposud, schovávala asi jen pro sebe. Vzal jsem kyblík na rozmíchávání malty, napustil do něj teplou vodu, nůžky, holítko…, přisunul si k ponku pojízdnou židli. Musel jsem si snížit posed, abych měl na jejího bobříka lepší pohled a nemusel se hrbit. A začal jsem hezky a pomalu, zkracovat chloupky. Pokaždé, když jsem natáhl chomáček, zachvěla se. Pokaždé, když jsem jej ustřihl, zachvěla se. Schválně jsem bral mezi prsty jen pár chloupků, abychom si to oba užili co nejdéle. Pak jsem si nastříkal trochu gelu do prstů a začal mydlit a z gelu dělat pěnu. Ještě trochu gelu, tady ještě namydlit kousek kůžičky… Když jsem se jí dotkl holítkem, zachvěla se tak, že málem přišla nejen o chloupky.

„Tak hele, když se budeš takhle třepat,” přešel jsem na tykání, „říznu tě a budeš mít o starost víc. Zklidni se laskavě, mysli na něco hezkého a nechej mne pracovat!”

Moc se sice neuvolnila, pořád jsem pod prsty cítil, jak se klepe, ale už sebou tak neházela. Nohy musela dát pořádně do praku, abych se dostal i mezi faldíky a z pěny se začala klubat slušná přední prdelka. Podbřišek jsem měl hned, ale víc dole, jsem si musel pomáhat i druhou rukou a záhyby napínat. Jistě se jí to nelíbilo, zato mi, se to líbilo moc. Dával jsem si fakt záležet. Netlačil jsem, a raději se na nepříliš dokonalé oholené místo vrátil i několikrát, dokud neměla kůžičku stejně hladkou, jako moje dcera, když jí bylo pět. Zbytky pěny jsem umyl namočenou dlaní, to abych si sáhl pořádně a osušil papírovou utěrkou. Pak jsem vzal klasickou kolínskou a rozmazal jí po pipině a všude okolo. Ano, mohl jsem koupit něco jiného, nepálivého, ale tu radost jsem ji nedopřál.

„Íííí!” vypískla, když jsem se jí dotkl poprvé.

Dala nohy k sobě, ruku mi tak uvěznila mezi nimi a začala sebou házet tak, že ještě chvilku a přivodil bych jí orgasmus.

„Ale no ták, zklidni se a vydrž,” domlouval jsem jí, zatímco ona měla pipku v jednom ohni.

Tou kolínskou, jsem ji ošetřil ještě třikrát… Bylo jí tolik, že musela zajet i mezi bochánky, kde jí jistě udělala tuze dobře.

„Tak, to bychom měli. Postav se a podívej se, jak ti to sluší,” řekl jsem a odjel na židli kousek vedle, abych jí udělal místo.

Na nohou byla rychleji, než bych řekl „tramvaj”, a hned se dívala pod sebe na svou holou a dětsky vypadající buchtičku. Mi se líbila, ale jestli jí…?

„Dál to znáš, jen tady není ta lavička. Takže se předkloníš víc a chytneš se za kotníky,” řekl jsem jí po chvíli, kdy bylo jasné, že prohlídku své kamarádky už skončila.

Vstal jsem a vytáhl ukazovátko, které se minulý týden tak osvědčilo.

„Ještě ty nohy,” zaklepal jsem ji zevnitř do kolen.

Její skulinka i se zadečkem dělaly neskutečně hezký pár. Chvíli jsem se kochal a pak si stoupl bokem, napřáhl se… Když dopočítala pětadvacet, mohla se postavit, ale ani dnes jsem jí nedovolil, aby se hned oblékla. Stála v pozoru, já se díval a znovu jí promlouval do duše. No, spíše jsem plácal nesmysly, co mne napadly, ale co na tom? Až když jsem uznal, že toho bylo dost, mohla se zase obléknout.

„A nezapomeňte, že pokud to řeknete otci, už nebudu tak shovívavý!” pohrozil jsem jí znovu.

„Nashledanou,” pípla nešťastně a otočila se k odchodu.

„Nashle. Zítra ve stejnou dobu?” loučil jsem se s ní, když brala za kliku.

Neřekla nic, ale snad všechno dodrží a přijde. Doma byla žena zase v šoku, a podezírala mne, že jsem si vzal modrou pilulku.

„…nebo dvě,” vydechla zadýchaně, když jsem jí přivedl k dalšímu vyvrcholení.

„To víš, měně stresu, manuální práce…,” naznačil jsem jí a políbil na prsa.

Byly měkčí a trošku i visutější, než když jsme se brali, ale po dvou dětech, byla ještě pořád kus pěkné ženské. Přivinula se ke mně a než usnula, vrněla blahem, jako kdysi… A já upadl do kómatu, protože v mém věku, to byl nadlidský výkon.

Druhý den jsem měl dvě radosti. Jedna nastala, když jsem v dílně objevil elektronického vrátného. Znáte to, takové to mluvítko na vchodových dveřích se zámkem a tak. Nebyl sice nejnovější, už se tam na něj nějakou dobu muselo prášit, ale takový byl pro mne nejlepší. Dá se opravit, přizpůsobit a když jste šikovní, i rozšířit. Dal jsem se do práce. Než jsem šel na oběd, byl vrátný skoro namontovaný. Ještě koupím převodník propojím ho s mobilem, a můžu si po osmé hodině chodit, kam chci. A když někdo zazvoní, do školy se dostane. Super! No, a ta druhá mne čekala odpoledne. Čekala mne i se Závodným před dílnou. Odemkl jsem a pozval oba dál.

„Vy jste?” otočil jsem se na něj.

„Já jsem ten Závodný. Závodný Petr a rád bych vám poděkoval jak jste mne chytil na těch schodech,” vysypal ze sebe.

„No, rádo se stalo. Říkala vám slečna Kludná, k čemu se zavázala? Proč jste tady?”

Zavrtěl hlavou a rozpačitě se na ni podíval, „no jenom to, že bych měl poděkovat, ale jinak…”

„Tak to jsem rád, že jste s tím poděkováním přišel sám,” řekl jsem jízlivě, „ale nejsme tady ani tak kvůli mně, ani kvůli vám. I když o vás jde, protože to, jak vás srazila z těch schodů…,” zavrtěl jsem zase pohoršeně hlavou, „slečna si vybrala alternativní trest. Nechce, aby jí za to vyloučili ze školy a tak jsme se dohodli, že dostane pětadvacet na holou. A vyplatíte ji vy sám,” sdělil jsem mu novinu a jemu spadla čelist, „slečno Kludná, vy se připravte a já zatím řeknu mladýmu, co a jak,” kývl jsem na ni a otočil se zpátky k němu.

No, musím říct, že byl ještě víc překvapený, než všechny holky dohromady poprvé. Hříšnice se k nám otočila zády a začala s pomalým striptýzem. Já jsem zatím poučoval Závodného, jak a co, aby to bral opravdu jako trest, ale on místo mne, sledoval ji.

„…a…, co když…, ji ne to? Nechci bít?” vrátil oči na chvíli na mne a pak zase na její, už nahý, zadek.

„No, pak nezbývá, že bych to musel nahlásit paní ředitelce…,” usmál jsem se.

„Prosím, jenom to ne!” vykřikla a otočila, čímž mu málem způsobila vymknutí čelisti, „Petře, prosím…,” udělala na něj prosebné oči, ale ty on nemohl vidět, protože koukal úplně jinam…

„Vy do toho nemáte co mluvit!” zvýšil jsem schválně hlas, „vy se snad máte připravit, ne? Otočit a předklonit!” řekl jsem co možná nejpřísněji, načež rychle poslechla a Petr se začal potit a dýchat jen pusou.

„Záleží jen na vás, jak se rozhodnete…,” nechal jsem ho uvažovat, protože ten pohled na její zadeček a vyholenou micku pod ním, byl prostě k nezaplacení.

„Ta…tak jo…,” řekl přiškrceným hlasem a vzal si podávané ukazovátko.

Prvních pět ran ji jenom škádlil. Vlastně jí to ukazovátko k zadečku jen přikládal, ale pak si dodal odvahy a její „šest! Sedm!!” začalo nabírat na intenzitě.

Když skončil, měla zadeček zase hezky červený, jako když jsem jí vyplácel já. Postavila se čelem k nám do pozoru a já k ní měl zase dlouhý proslov.

Když se oblékla a odcházeli, dokonce se otočila a tiše pípla: „Děkuju…,” na chvíli jsem zapochyboval, že jsem jí trestal…