Na tu zpropadenou chatu, jsem neměla jezdit! Co teď? Na koho ukázat, že právě on…? A jak to říct našim, že jejich hodná a vždy slušná dcerunka… Nevěřícně jsem hleděla na ty dva modré proužky a v hlavě mi jel příběh, který se udál před dvěma měsíci a který mne teď dostihl…

„Nazdar Jarko, nechceš s náma na chatu?” přitočil se ke mně Milan o přestávce.

„Pche!” trhla jsem odmítavě rameny, „a kam?” zeptala se, protože Milan byl ten nejhezčí kluk ze třídy.

„No, když nechceš,” oplatil mi stejnou měrou a odešel.

Jsem kráva, spílala jsem si a tiše záviděla holkám, co nebyly tak hloupé a Milana neodmítly. Už na adapťáku v prváku se mi líbil, ale i když jsem mu zprvu nadbíhala, a házela na něj pohledy, nic nepochopil a celé dva roky si mně ani nevšiml. Smíšek, co nikdy nezkazil legraci, ze všeho a každého si dělal dobrý den, ale při tom, sportovec a nadšený fanda do aut. To Tonda se mi nabízel pořád. Ale ten se zase nelíbil mi. A ani žádné jiné. Když šel, otřásala se podlaha, a když prošel, zůstal po něm nezapomenutelný odér z potu, který se mu neustále řinul z pórů jeho objemného těla. Ani Věrka, která na tom byla prostorově obdobně, jej nechtěla.

„Pojedeš?” zeptal se mně nadšeně Tonda druhý den a nic jiného, než kladnou odpověď nečekal.

Mám mu říct, že pozvání od Milana jsem už odmítla a nikam nejet, nebo se kousnout a přijmout ho od něj…? A mít to pak na talíři…

„Nó, ještě nevím. Si to musím rozmyslet,” odpověděla jsem neurčitě a odvrátila hlavu k nadechnutí, ale pro něj to bylo jasné ano.

Představovala jsem si krásnou roubenku s obrovskou zahradou a bazénem, kde budeme do rána pařit a na té obrovské zahradě tancovat. V pondělí jsem se přitočila k Milanovi a řekla mu, že na tu chatu teda jedu.

„A tebe někdo zval?” zeptal se udiveně.

Jo, vrátil mi to i s úroky, ha, ha, ha, ale co jsme si, to jsme si… Mile jsem se usmála a řekla, že Tonda se mně ptal, jestli bych nejela.

„Jó Tondá!“ protáhl a na tváři mu přejel malý úšklebek, „tak to jo. To jo,” pokýval pak vážně hlavou, „jedeme na celý víkend. V pátek ve čtyři odpoledne sraz na hlaváku, vracíme se v neděli pozdě odpoledne, tak okolo sedmi. Na chalupě toho moc není, obchod je daleko, takže si vem sebou všechno, co bys mohla potřebovat. Jo, a obleč si něco do přírody,” vysypal ze sebe naučené instrukce, ale já ho hned prokoukla.

Jasně, oblíknutá do divočiny budu jenom já a ostatní budou oháknutí normálně. Budu tam za exota, ne? To ti tak žeru…

„Jo, a skládáme se po pětikilu. Na pití. Jídlo si bere každý svý,” dodal odměřeně a natáhl ruku.

„Zbláznil ses? Kde já bych vzala tolik peněz?” vyděsila jsem se na oko, protože jsem nebyla zvyklá, že bych si kdy vstupné platila sama.

„Si řekni tomu Tondovi, když tě pozval,” napověděl mi, otočil se a dál se o mě nezajímal.

Zašla jsem za ním, i když jsem si málem musela zacpat nos, ale Tonda měl z mé prosby strašnou radost a málem si zatleskal, jak Milanovi předával pětistovku za mne. Do pátku zbýval skoro celý týden, ale mi to skoro nestačilo. Kadeřník, manikura, kosmetika… Jasně, ten výlet mně jen tímhle vyšel na dvojku, ale když jsem se chtěla ukázat v tom nejlepším světle, musela jsem pustit chlup. V pátek po škole jsem si do baťůžku sbalila náhradní spodní prádlo, kartáček a hřeben na vlasy. Chvíli jsem uvažovala, jak vydržím dva dny jen v jedněch hadrech a raději tam nacpala ještě tričko a kraťasy. Víc se mi tam fakt nevešlo. A jídlo? Na co? Kluci se jistě rádi podělí, když na ně udělám hezký kukuč, ne? V pátek ve čtyři deset jsem přišla na nádraží a rozhlížela se, kde je ta kýžená skupinka spolužáků, ale nikoho jsem neviděla. Až pak jsem u schodů k perónům uviděla Tondu, jak na mně mává, abych si pospíšila. Přidala jsem do kroku a do vlaku, jsme nastoupili těsně před hvizdem píšťalky.

„No to je dost! Sme mysleli, že už nepřijdeš!“ přivítal mne Milan v kupé, kde seděl s Karlem a Rosťou.

Tonda se za mnou dýchavičně omlouval, že jsem se asi ztratila a že se na mně nemají zlobit…, a do kupé mne doslova natlačil. Kluci byli opravdu tak, jak Milan říkal. Seprané džíny, nebo zelené kalhoty, onošené košile, nebo vytahané trika a na nohou trekové boty. Se svým oblečením jsem k nim moc nešla, i když jsem měla džínovou sukně po kolena, zelené tričko s krátkým rukávem z úpletu a vansky. Oni byli oblečeni do hor, já tak maximálně do parku…

„Kde jsou holky?“ rozhlédla jsem se znovu, abych se přesvědčila, že tam jsou jen tři, vlastně čtyři kluci a já.

„Nakonec se nikomu nechtělo, princezno“ odpověděl Karel, šoupl se kousek bokem a kývl na mně, abych si sedla.

Princezno… To jsem fakt potřebovala, takovou přezdívku! Tonda mi ochotně pomohl dát baťůžek ze zad, hodil ho mezi nadité bágly kluků a pak se posadil vedle mne… Můj prostor se tímto zmenšil na polovinu a to jsem se ještě musela od něj odtáhnout a o to víc se přitisknout ke Karlovi.

„Jako v tomdle,“ kývl Milan na mé oblečení, „jedeš na chatu? Do lesa?“ zeptal se udiveně a jen kroutil nad mou hloupostí hlavou, „sem ti snad říkal, že je to hardkor, ne?“

I ostatní se nade mnou pochechtávali, dokonce i Tondovi zacukalo v koutcích! Trochu jsem se urazila, protože za to stejně může zrovna on. Copak jsem mohla tušit, že to tentokrát myslí vážně a že si ze mě neutahuje? Kruci, že já sem vůbec…, a k tomu ke všemu sama holka!

„Třeba je otužilá,“ přidal svou poznámku Rosťa a odnaproti se mi dlouze zadíval na holá kolena.

Stáhla jsem si sukni přes ně, abych mu trochu překazila výhled a raději zkusila změnit téma: „A jak je ta chata velká?“

„Tak akorát,“ odbyl mně Milan, vytáhl zpod sedačky pivo, otevřel ho a nabídl mi: „Dáš si?“

Abych trochu uvolnila ledy, trochu jsem si cucla a chtěl mu ho vrátit, ale to už měl v ruce druhé. I kluci třímali v rukou své a tak mi nezbylo, než si láhev nechat.

„A teď do dna,“ zavelel Milan najednou, „za chvíli vystupujem, tak ať nic nepřijde na zmar!“ zvedl láhev na symbolické přiťuknutí a pak ji obrátil do sebe.

Musela jsem taky. Pořádně jsem si hltla, ale abych ji vypila naráz…?

„Dělej! Za chvilku jsme tam!“ zavrčel na mně, a pak mi láhev přidržel u pusy.

„Seš blbej!?“ rozčílila jsem se, když mi pivo podstatnou částí skončilo ve výstřihu.

„No, no. Tak se nečil. Sem ti chtěl jenom pomoct,“ omlouval se a hned na to zavelel: „Vystupovat! Jsme tady!“

Kluci se rychle zvedli, prázdné láhve nechali na sedadlech a brali si do rukou své batohy. Ten můj, mi ale nikdo z nich nepodal. Musela jsem se pořádně natáhnout, abych na něj dosáhla, protože skončil úplně vzadu, v tom nejvzdálenějším rohu. Když jsem ho konečně měla v ruce a otočila se zpět, všichni mi hleděli na nohy a nejen tam… Tím, jak jsem stála na špičkách, jsem jim musela nabídnout hezkou podívanou, uvědomila jsem si a zčervenala studem. Vystoupili jsme na perón a vlak hned na to krátce zatroubil a dal se do pohybu. Na nádraží jsme byli jen my a nějaký starší pán, který seděl u stolku s rozpitým pivem, kouřil a zvědavě si nás prohlížel.

„Máme teď hodinu, než pojede autobus,“ říkal Milan a díval se u toho na hodinky, „nebo můžem jít pěšky. Časově to vyjde stejně.“

„Tak to se raději projdem, ne?“ navrhl Karel, ale já jsem hned zavrtěla hlavou: „Nepočkáme? Hodina zas není tak dlouho, a jestli se mám nechat svést, nebo šlapat…,“

Kluci se rozesmáli, ale mi to došlo až po chvíli. A radost jsem ze sebe neměla. Naštěstí se ke mně přidal i Tonda, takže jsme si sedli k volnému stolu, kluci si i mi objednali pivo a pak se spolu začali bavit, že v chalupě dlouho nikdo nebyl, ale že snad půjde zatopit… No, zima mi byla a při představě teplých, sálajících kamen, mi trochu vyskákala husí kůže.

„Zima co?“ přerušil poradu Rosťa.

Aby ne, když jsem měla jen to tričko, navíc skoro z půlky mokré…

„No, kdyby mně Milan nepolil, tak by mi bylo tepleji,“ odsekla jsem naštvaně.

Milan mávl na vrchního, poručil všem po panáku a pak se mi i omluvil: „Si to tak neber, princezno. Na, dám ti bundu,“ nabídl mi ji a přehodil mi ji přes ramena.

Bundu jsem s povděkem přijala a i tu vodku, nebo co to bylo, jsem do sebe obrátila a pak se i trochu usmála, i když mne to jeho oslovení štvalo. Vodka mne trochu zahřála uvnitř, bunda byla taky teplá… Druhý panák jsem už chtěla odmítnout, ale nedokázala jsem to. Třetí jsem vypila už jen s opravdovým sebezapřením a čtvrtý… Kopla jsem ho do sebe taky, ale to jen proto, že jsme spěchali a další autobus už nejel. Zvedla jsem se a věděla, že mám dost. Autobusy byly dva, kluků bylo osm… Trochu jsem zavrávorala a nastoupila. Kdo za mne platil, jsem neřešila. V autobuse bylo teplo, a když jsem se schoulila k oknu, Tondu vedle sebe jsem už nevnímala… Ze spánku mne vytrhlo zacloumání, že už jsme tady a musíme ven. Na studením vzduchu jsem se trochu vzpamatovala a v té chvíli mi došlo, že nemám svůj baťůžek…

„No, tak to máš blbý, ale neboj. Zavoláme tam, a v neděli si ti ho vrátí, neboj,“ uklidňoval mne Milan, vytáhl mobil a opravdu pak s někým mluvil.

Jenže já měla v baťůžku opravdu všechno. Šminky, kartáček na zuby…, a taky náhradní triko, co jsem si chtěla převléknout a spodní prádlo… Trochu jsem se oklepala, když jsem si uvědomila, že v tom jednom, budu celé dva dny… Kluci vyrazili a já, s funícím Tondou, za nimi. Na můj vkus jsme šli dlouho. Snad hodinu, dvě, nebo tři…? Nevím, ale když někde za vesnicí Milan vytáhl klíče a ukázal na barabiznu, že to je ona… No, řeknu vám, horší už to snad ani nemohlo být. Představa o roubence s bazénem, definitivně padla. Ze dřeva byla, to jo, ale museli ji postavit snad ještě za Napoleona, když tudy táhl. Uvnitř nás přivítala vlhká zima a závan po plísni a dalších vůní, které jsem nebyla schopna identifikovat. Milan odněkud vytáhl láhev, prý domácí, a nechal ji kolovat. Tentokrát, jsem si přihnula s chutí, protože tohle se za střízliva přežít nedá, říkala jsem si. Ta její síla mi ale vyrazila dech. Rozkašlala jsem se, z očí mi vyletěly slzy a kluci se zase dobře bavili. A opět na můj účet. Na druhou stranu se dokázali postarat a za půl hodiny se můj sen o sálajících kamnech začal vyplňovat. Láhev ještě několikrát vystřídala konzumenta a mi, bylo najednou nejen teplo, ale i… Dvojité vidění světa bylo příjemné, kluci vtipní a vůbec se celková atmosféra uvolnila tak, že když se mně Karel zeptal, jestli s někým chodím, nebo chodila, neurazila jsem se a přiznala se, že jsem ještě nepolíbená a za ruku nevoděná…

„Tak to se musí napravit, že, kluci!?“ zařval zvesela, naklonil se ke mně a dal mi mlaskavou pusu na tvář.

Z druhé strany mi přistála nepříjemně mokrá pusa od Tondy a Radek mi vlepil rovnou francouzáka, i když jsem se chtěla bránit a odtahovala se od něj. A Milan…? Když mne začal líbat, objala jsem jej a jeho polibek přijala, jako kdybychom spolu už dávno chodili…

„Hele, nechceš si to sundat?“ zatahal mne za stále mokrý výstřih, „jinak ti to neuschne,“ dodal.

Nemít v sobě dvě promile, bylo by to dopadlo jinak, ale takhle? Přetáhla jsem si triko přes hlavu, podala mu ho, ať ho pověsí nad kamna a způsobně si překřížila ruce před sebou.

„Jaruš, ty máš mokrou i tu podprdu,“ kývl na mně Tonda zboku, protože mněl nejlepší výhled.

Podívala jsem se a musela uznat, že má pravdu. Ale sundat si ji, na to jsem ani s těmi promilemi odvahu nenašla. Zavrtěla jsem hlavou, zčervenala a stydlivě se podívala pod sebe.

„Ale princezno, ty se stydíš? Před náma? Tak víš co? My se svlíknem jako první a ty se pak rozmyslíš, jo?” navrhl Milan, na což jsem po zaváhání přikývla.

Přikývla, ale ukazovat se, jsem se nemínila. Jen se kouknu a zavelím ústup, říkala jsem si. Kluci si rychle sundali trička i kalhoty, ale u trenýrek, napnutých trenýrek, zasmála jsem se v duchu, viditelně zaváhali. Dívali se po sobě, kývali jeden na druhého, kdo bude tím prvním… Vypadali fakt směšně a já se neudržela a nechtěně trochu vyprskla smíchy.

„Jasně, ty se hihňáš, ale když jde o tebe, taky se ti nechce,” zasyčel Milan, „nebo nám chceš ukázat, že máš víc odvahy, než my?”

Nedalo by se říct, že mně vyprovokoval schválně, ale pokud ano, povedlo se mu to. Vstala jsem, s úšklebkem, jací nejsou zbabělci, jsem si jednoho po druhém přeměřila a sundala si sukni. Pak jsem si rozepnula a stáhla podprsenku, hodila ji po Robertovi a pak i kalhotky, které skončily na hlavě zkoprnělého Milana.

Pak jsem si sedla a pyšná na svůj výkon, jsem na ně kývla: „Tak co? Kdo je tady větší baba? Kdo je tady princezna?”

Kdyby tu byly mouchy, určitě by jim jich plno nalítalo do huby, jak je překvapeně otvírali. A pak, skutečně, ale pořád ne moc ochotně, si sundali i trenýrky a já si konečně mohla prohlédnout tři ptáky. Ano, tři, protože ten Tondův, byl schovaný pod převislým pupkem. Fakt nechápu, proč se tak styděl… I za ten okamžik si nešlo nevšimnout, že Robertovi chlupy buď ještě nevyrostly, nebo se upravuje stejně, jako já, Karlovi trčel z houštiny vpřed, Milanovi nahoru… A mimo jiné, Robertovi se ten jeho, dotýkal podbřišku taky.

„No, a za co jste se jako styděli? Moc toho k vidění nemáte…,” ušklíbla jsem se a otočila od nich hlavu, že mne už nezajímají.

Jasně, že opak byl pravdou. Chtěla jsem se podívat znovu a důkladněji, dokonce bych si ráda i sáhla, ale přece jim to nemůžu říct rovnou! Copak jsem nějaká kurva?

„Co?” zvedl Milan udiveně hlas i oči, „my toho moc… Tak dívej!” vykřikl a postavil se.

Jo, přiznám se, líbil se mi. Ten jeho vztyčený klacek mi imponoval. Byl…, byl velký, tedy alespoň se mi tak jevil, trochu se hýbal nahoru a dolů, na levé straně byla vidět žíla…

„Tak, a teď ty,” řekl po nějaké době mého mlčenlivého pozorování, kdy jsem od jeho ohanbí neodtrhla oči, a posadil se.

A kur…, došlo mi, kam jsem to nechala zajít, ale abych byla za nějakou citlivku…? Postavila jsem se znovu, pomalu se otočila dokola a ukázala se jim ze všech stran.

„Počkej, to není žádné ukazování!” odfrkl nesouhlasně, „mi, teda všem klukům, teda…,” zamotal se, ale rychle nad tím mávl rukou, „prostě nám to jde vidět rovnou, ale holkám, to… To jako… Prostě když nám ukážeš jenom zadek, mimo jiné moc hezký,” pochválil mi ho a já se maličko zapýřila, „tak nic nejde vidět. A já ti ukázal všecko!” hrnul to přerývavě ze sebe, ale nakonec znovu mávl rukou, „šak víš, jak to myslím, ne?”

Tušila jsem, kam míří, ale raději jsem dělala hloupou holku…: „Jo? Říkáš, že klukům jde vidět rovnou do kuchyně, jo? A že holky všecko schovávaj, že?” řekla jsem pomalu se začínajícím úsměvem, „…a co Tonda?” dořekla jsem, když souhlasně přikývl a zasmála se, nad svým vítězstvím.

„Co? …Ton…,” otáčel zmateně hlavu ze mne a na něj a chvilku nechápal, dokud se nepodíval na to jeho panděro a nedošlo mu to…

„Tak se koukni na ten můj,“ nabídl se Robert a hned na to, mi před očima trčel jeho pyj i s pytlíkem pod ním, „si klidně i sáhni. Já se nemám za co stydět…,“ dodal pyšně.

I Karel se zvedl, postavil se vedle Roberta a já mohla porovnávat… Karlův byl o mnoho větší, než Robertův. Tlustší. I pytlík měl větší. A na konci mu z předkožky koukal žalud i malou dírkou, ve které se objevila malá, průhledná kapka, která pomalu narůstala a pak stejně pomalu skápla na zem. I když jsem chtěla předstírat nezájem, nemohla jsem od nich odtrhnout oči. A skoro jsem si i sáhla, když mi to dovolil, ale naštěstí jsem se vzpamatovala a ruce nechala překřížené.

„Hm, super,“ snažila jsem se nedat najevo, jak mne ty jejich ocasy zaujaly, „ale furt vidím jenom tři,“ podívala jsem se významně na Tondu a pak i Milanovi do očí, a začala se v duchu znovu usmívat a mnout si ruce, jak jsem kluky dokázala převést.

„Tak jo,“ řekl pomalu, „když ti ho teď ukáže pořádně i Tonda, tak potom se nám ukážeš i ty? Taky úplně?“

Mimoděk jsem sebou zavrtěla, ale nakonec jsem kývla, protože jsem pořád předpokládala, že se Tonda bude stydět víc než kluci. Ti se přeci jen měli čím chlubit…

„Vstávej!” poručil mu, a jak jsem tušila, začal se Tonda ošívat: „A musím? To ti nestačí jenom oni?“

Můj plán mi vycházel. Tonda se styděl ještě víc, než já, což muselo být za hranici myslitelného, protože já se teda styděla jak ještě nikdy. S čím jsem ale nepočítala, byla jeho povaha…

„Kurva, dělej! Postav se a vytáhni si ty svoje špeky nahoru!“ zavrčel na něj zle, až se Tonda mimoděk přikrčil.

Postavil se, podebral si lalok a nadzvedl jej. Jeho stydlivost překonal strach. Pod tou masou tuku a kůže, se dalo zahlédnout, že tam něco je. Podle černé barvy se dalo usoudit, že i jemu chlupy rostou, ale co má v nich… Jako kdybych koukala na Markétu, napadlo mne, protože to byla jediná holka ze třídy, která moderní úpravu vzhledu odmítala. Posera, odplivla jsem si v duchu a začala uvažovat, jak z toho ven.

„Stačí?“ otočil se na mně Milan, zrudlý Tonda si svůj špek zase položil na stehna a posadil se.

„Co?“ dělal jsem nechápavou, „sem nic neviděla,“ oddalovala jsem už nevyhnutelné.

Milan převrátil oči v sloup, Tondovi poručil, ať si stoupne znovu a: „…a roztáhni nohy a pořádně ho na naši princezničku vystrč!“

Tonda chtěl i z tohoto úkolu nějak vycouvat, ale Milan mu pohrozil, že když to neudělá sám, chytí ho a bude se ukazovat až do neděle, což zafungovalo. Postavil se, prohnul se v zádech, podebral si špeky a… A v houštině se dal rozeznat jeho penis, velikosti palce u nohy. Podle všeho, ale nebyla jsem si jistá, byl i on v pohotovostní poloze. Když mu klesne, říkala jsem si, musí zmizet úplně… A začala jsem se uculovat, jak mi to přišlo směšné. Jenže smích mne vzápětí přešel.

„Tak, a teď ty. A už žádné výmluvy. A uděláš to stejně, jako Toník. Postavíš se, rozkročíš a rukama si ji hezky roztáhneš, ať se můžeme taky kouknout, jo?“ řekl nadšeně a poposedl si na kraj židle, aby pak byl co nejblíže.

„Nepůjdem raději spát?“ navrhla jsem nesměle, jako poslední pokus o zvládnutí situace.

Alkohol mi z krve už dávno vyprchal, a mi se fakt nechtělo, ukazovat se čtyřem klukům naráz. I když ty jejich ocásky mne k sáhnutí, lákaly víc a víc… Cítila jsem, jak dole, už nějakou dobu, mi pipinka pláče a zachvívá se vzrušením.

„Ses pomátla? Teď a spát?“ vyhrkl ze sebe udiveně, „hele, dělej. Nebo…“ rozmýšlel se, „nebo tě k tomu přinutíme!“ pohrozil mi, jako kdybych byla stejně ustrašená, jako Tonda.

Jenže já jsem všechno, jen ne strašpytel. A když mi někdo vyhrožuje, úplně se bloknu a přestávám uvažovat…

„Ne! Ty ses pomátl!“ vykřikla jsem, „a ostatní taky! Seru na vás!“ dodala jsem naštvaně a chtěla se natáhnout pro sukni, která ležela na zemi pode mnou.

„Jak chceš,“ procedil mezi zuby, vstal, chytl mne za ruku, trhnul k sobě a postavil mne, „šak my tě zkrotíme!“ zavrčel.

I když jsem se mu vytrhla, vzápětí mi ruce chytli Robert s Karlem, Milan mne podebral pod koleny a plácli se mnou zády na zem. Ječela jsem, ne že ne. Kopala jsem kolem sebe, mlátila rukama, ale i když jsem občas někoho trefila, nepomohla jsem si. Milan mi znovu podebral nohy, zvedl mi je do výšky, zlomil v kolenou a ty mi přitiskl vedle ramen, až mne zabolelo v kyčlích. Klukům pak už jen stačilo, aby mi ruce protáhli pod koleny a byla jsem znehybněna. Znehybněna a vydána napospas… A hned jsem měla jejich ruce na kozách i mezi nohama a zadečku.

„Pěkná díra,“ ohodnotil mi pipinku Milan a hned na to jsem na ní ucítila další dotek, tentokrát mokrý.

Karel zleva a Robert zprava mi masírovali kozy, žmoulali bradavky mezi prsty a se zájmem se dívali, jak mi Milan vylizuje čárku, hraje si s lupínky a jazykem poklepává po hrášku… Už tak uplakaná micka, spustila v nový a o to usilovnější pláč. Trnula jsem strachem, ale i vzrušením, dalo by se říct, že jsem se těšila, co nového mi kluci předvedou a jakým způsobem mne budou krotit… Když mi do ní zasunul prst, zatlačil jím různými směry a ještě mi u toho stačil nasát klitoris do pusy a jemně ho skousnout, nevydržela jsem, co to šlo, jsem se prohnula a vykřikla znovu. Tentokrát ne děsem, ale něčím úplně jiným. Ten vrchol trval snad jen pár okamžiků, ale já pak chtěla znovu a víc a… I když jejich sevření povolilo, nechala jsem nohy tam, kde byly, rukama jsem zašmátrala kolem sebe a ty dva ocasy, které mne tak lákaly, stiskla v dlaních. Milan do mne vstoupil bez velké námahy. Alespoň myslím. Slabé ostré štípnutí, pak ohromný tlak a mírná, ale krásná bolest z pipinky… Konečně jsem byla ženou, jak se patří a s tímto vědomím, jsem jej zase ztratila. Milana vystřídal druhý, fakt nevím, kdo to byl, a pak i třetí. Já se potácela někde mezi nebem a zemí, kvílela a nevěděla, čí jsem. To až když mi na hlavě přistálo něco, po čem jsem přestala vidět i dýchat, mne vrátilo zpátky do reality. To Tonda, asi dostal odvahu, nebo rozkaz, se mi svou tlustou zadnicí posadil na obličej a cpal mi svého miniaturního kašpárka do pusy. Byla jsem tak rozjetá a v tranzu, že jsem ze začátku, kdy jsem se dostala ke vzduchu, nevnímala ten štiplavý zápach, co se mu linul z rozkroku, pusu skutečně otevřela a několikrát mu olízla hladký kašpárkův konec. Hned na to mi pusu vyplnil několika cákanci, a abych se mohla nadechnout, musela jsem je polknout. Až když se s námahou svalil někam pryč, mi došlo, od čeho mne štípe v nose. Doslova. A málem ze sebe vyhodila všechno, co jsem měla v žaludku. Dýchavičně jsem se otočila bokem, směrem od něj, potlačila pocit na zvracení a schoulila se do klubíčka. Měla jsem dost. Tedy já ano, ale kluci byli zjevně při chuti. Z boku mne otočili na břicho, zvedli mi zadeček nahoru a do pipky se mi jeden z nich zabořil zezadu. Kňučela jsem, ať přestanou, že mne to začíná bolet, což byla pravda, ale ten vzadu na mé nářky nebral ohledy a naopak ještě přidal. Nové kvílení, nová ztráta vědomí… A střídání.

„Když princeznu bolí jedna dírka, tak to ji musíme šetřit,“ ozval se za mnou Karel a já ucítila, jak se mne dotkl ústí druhé a jak se začíná dobývat dovnitř.

„Ne…, néé!“ stačila jsem vykřiknout a dokonce trochu i uhnout, ale on si mne znovu přidržel a zatlačil a…

Než jsem stačila polknout, řvala jsem znovu, ale tentokrát bolestí, která byla neskutečná. Navíc, když uvážíte, že byl nejmohutněji vybaven, možná si dokážete představit, co si svěrače musely vytrpět. Úplně jsem škrábala nehty po prknech, až mi od nich lítaly třísky, ale Karel byl silný, já slabá… Svěrače nakonec podlehly a ten jeho kyj, pustily do střeva. Bolest maličko přešla, ale příjemné to nebylo. Robert mi zvedl hlavu ze země a cpal mi ohon z druhé strany tam, kde byl před chvilkou Toník. Karel zabral zezadu, Robert se zhoupl v bocích a já měla najednou jinou starost, než bolest v zadečku. Oči mi vylezly z důlků, z nich vystříkly slzy a žaludek putoval zase nahoru. Tentokrát jsem jej neudržela a opravdu si trochu ublinkla, ale Robert si toho nevšímal a zhoupl se znovu…

„Úééé!“ vyletělo ze mne, spolu s dalším cákancem na podlahu.

„Hele kluci! Ona je už plná!“ vykřikl Robert posměšně a rval mi ho, i přes můj odpor, zpátky do huby.

Oči, slzy, plno slin a nové dávení. Když mi Karel vykropil střevo a naředil tráveniny, mohla jsem dát zadeček dolů a konečně si trochu regulovat Robertovy výpady. Chytila jsem ho za kořen, druhou rukou za pytlík, a když se mi chtěl dostat hlouběji, než jsem byla ochotna tolerovat, prostě jsem jej tou jednou rukou odtlačila a druhou potáhla… Hned to bylo lepší! Jeho nadílku jsem spolkla jen z části. Jen první výstřik, který mne překvapil. Další jsem schytala na tvář, na ucho a do vlasů. Zmoženě jsem se rozplácla na zem, oddechovala a nabírala kyslík do krve, který mi už nějakou dobu chyběl.

„…tak to bylo něco, pánové!“ slyšela jsem jako z dálky, jak si kluci plácli a pochvalují si, jaké to s princeznou nebylo supr.

Byla jsem utahaná, jak kotě a už mi nevadilo, že jsem nahá a na očích všem, nebo že se o mně baví, jako o dobré šukně. Bavilo to i mně, tak co?

„Na, princezno“ nabídl mi Karel láhev, když jsem se zmoženě posadila na bok, „cucni si. Zasloužíš si to,“ pochválil můj výkon.

Napila jsem se, ale raději bych vodu, než ten domácí zkapalněný oheň. Zvedla jsem se a podívala se kluky, jak stojí okolo mne, předávají si láhev dokola a svlažují svá jistě vyprahlá hrdla. Jejich ocásky ji bimbaly mezi nohama a vypadaly fakt směšně. Pohled zespod, pod Tondův lalok, mi znovu připomenul Markétu, přičemž jsem si vzpomenula na ten zápach, co jsem musela snést, až se mnou zatřáslo.

„Je ti zima?“ staral se hned původce mého třesu, „nechceš si jít lehnout?“

Přikývla jsem a nechala si od něj pomoct vstát. Starali se všichni čtyři. Jeden, Tonda, mne podpíral, druhý otevíral dveře, třetí odestlal a naklepával peřinu… V tom pokoji, bylo jak v lednici. Ale když jsem sebou praštila do postele a čtvrtý mne přikryl až po bradu, stačilo jen, abych zavřela oči a…

Probudila jsem se s bolestí hlavy i celého spodku. A vůbec, bolelo mně všechno, celé tělo. Byla jsem polámaná, jako kdyby mne přejel rychlík. K tomu všemu se přidalo nutkání na malou, žízeň a hlad. Když jsem vykoukla zpod peřiny a vydechla, udělal se mi před pusou obláček páry. Raději jsem se zase zavrtala do teplé peřiny a myslela na včerejší večer. Za oknem bylo šero, ale podle hodin nad dveřmi, bylo půl jedenácté. Chvilku jsem ještě vydržela, ale pokud jsem nechtěla mít mokrou matraci, musela jsem se překonat a… A kurva! Jak půjdu ven, uvědomila jsem si, protože oblečení zůstalo vedle a v pokoji nebylo nic jiného, než několik postelí, pár židlí a stůl. Zkoušela jsem se zamotat do peřiny, ale nešlo to. Se zkříženýma nohama, jsem pomalu otevřela dveře, zaposlouchala se do ticha a pak začala hledat, kde se tady chodí s pískem. Že já se včera nezeptala, spílala jsem si po otevření třetích dveří, za kterými nebylo nic jiného, než nějaký kumbál s nepořádkem. Pootevřela jsem dveře do kuchyně, ze které vyšlo příjemné teplo a zápach ze zvratků, potu a… A čtyř párů nemytých nohou. Kluci byli porůznu rozházeni na lavicích i na zemi, přikrytí tu deku, tu spacákem a v klidu si vyspávali. Vešla jsem dovnitř, že si seberu věci, obleču se a půjdu na průzkum vnějších částí chaty, ale svoje věci jsem nikde nenašla. Tedy až na to tričko, co stále viselo nad pecí a lehce se pohybovalo v průvanu teplého vzduchu, který se z ní pořád valil. Aspoň něco, řekla jsem si a rychle si ho natáhla na sebe. Trochu se mi ulevilo, i když mi končilo v půlce zadku. Oblečená, jako Chytrá horákyně, jsem opatrně vykoukla ven a rozhlédla se po dvorku pod šedivým nebem. Vzala bych s povděkem i keř, budka v jeho rohu s vyřezaným srdíčkem na dveřích, byla lepší volba. Ještě jeden pohled, jestli není někdo za plotem…, a pak několik skoků k budce. Posadila jsem se a konečně si ulevila. Ještě ze mne crčel proud moči, když jsem se rozhlížela, po papíru. Nebyl tam. Jen pavoučí sítě, ale jinak nic. Naštvaná na sebe samou, jsem se rychle oklepala od zbývajících kapek a ještě rychleji z budky vypadla. Z pavouků, mám hrůzu už od dětství… Když jsem vpadla zátky do chalupy, narazil jsem na Milana, jak si to, jen tak, rázuje naproti.

„Taky musím,“ vysvětlil mi a zakýval mi na pozdrav svým zase vztyčeným kopím, „kluci jsou už taky vzhůru, tak běž za nima. A ohřej se. Jsi úplně modrá,“ řekl mi ještě a zmizel.

Měl pravdu, protože zimou, jsem se třásla od chvíle, kdy jsem opustila svůj pelíšek. Ke klukům, v tom, v čem jsem byla, se mi ale nechtělo. Jenže žízeň, kterou jsem pociťovala ještě naléhavěji, než před chvílí, mne přesvědčila. Co jim taky můžu ukázat víc, než včera, že? Vešla jsem do kuchyně, Karel jen zvedl oči od polena, které zrovna přikládal a usmál se na mně.

„Dobré ráno, princezno. Vyhajaná?“ zeptal se a hned dodal: „Sluší ti to,“ a pak se věnoval dalšímu polenu.

I Robert s Tondou, který na mne zíral, jako na zjevení, se připojili k pozdravu a kývali, ať jdu dál.

„A…, ahoj,“ odpověděla jsem, zčervenala, tričko si vpředu stáhla co nejvíc pod sebe a rychle jsem si sedla.

Karel se zvedl od kamen, sklonil se ke mně a dal mi pusu, „včera to bylo super, princezno. Původně jsme chtěli na výšlap, ale venku je fakt hnusně, má začít chcát, tak jsme si říkali, že si to zopakujem. Co ty na to?“

„Raději bych se oblíkla,“ pípla jsem nesměle, „a o včerejšku mi ani neříkej. Mám z toho jenom kocovinu,“ odbyla jsem jej, protože jsem na podobné hrátky neměla náladu.

Pokrčil rameny, a posmutněl, „to je škoda, princezno. Máš tak hezkou prcinu, že mi z toho zase stojí. Podívej!“ pootočil se a ukázal, že nekecá.

„Kurva, tam je klendra,“ vpadl do kuchyně Milan a hrnul se ke kamnům, aby se trochu ohřál, „tak jaký je program?“ zeptal se a otočil hlavu na mne a Karla, který byl stále přede mnou a předváděl, jak by chtěl…

„No, mysleli jsme si, že si zopáknem včerejšek, ale princezna je proti,“ ozval se Robert, vyhrabal se zpod deky a hrnul se ke dveřím, „tak nevím, ale teď mám jiné potřeby,“ řekl ještě a zmizel.

I Tonda vstal a s rukou na zadku vyšel za Robertem. Ty kozy, kterých jsem si všimla až teď, by mu některé holky mohly závidět, napadlo mne a trochu se oklepala, když mi došlo, že jsem jej měla na obličeji. A nejen tam…

„Tobě se to včera nelíbilo?“ zeptal se udiveně Milan a postavil se vedle Karla, „to se mi nezdá!“

Měla jsem žízeň a hlava mně fakt bolela, takže jsem se nechtěla ani hádat. Jen jsem odvrátila hlavu, že mně to nezajímá a zavřela oči. Pak jsem na puse ucítila dotek. Milan asi nevydržel, stoupl si na špičky a snažil se mne přesvědčit, že není nic lepšího, než si ho dát do pusy a dělat, jak jsem náruživá a chci to zas.

„Nech toho,“ odstrčila jsem ho od sebe, „je mi zle a na podobné ptákoviny nemám náladu,“ odbyla jsem ho.

„No právě. Ptákoviny. Nechceš si spravit chuť?“

„Ne,“ řekla jsem rezolutně, „nechci!“

„No když nechceš, tak nechceš. Ale snídani by sis dala, že?“

Přikývla jsem, protože bych schroupala i starý chleba, jak mi kručelo v žaludku.

„No jo, ale sebou žádný jídlo nemáš, co?“ řekl posměšně, na což mi nezbývalo, než znovu přikývnout.

„Tak hele, princezno. Vem to jako předkrm. Spolkneš a dostaneš najíst doopravdy. Budeš se ofrfňávat, zůstaneš hlady,“ řekl ten vyděrač, kterého jsem svého času tak chtěla!

„Blbečku!“ vystřelilo ze mne, „sem nevěděla, že si to tu budu muset odpracovat!“ naštvala jsem se, „si ho vyhul sám, když ti o to tak jde!“ zařvala jsem, zvedla se chtěla odejít, ale ve dveřích jsem málem vrazila do vracejícího se Roberta.

„Co je?“ zeptal se udiveně.

„Se zeptej toho magora!“ odfrkla jsem naštvaně, bouchla dveřmi a málem s brekem jsem zalezla do peřin.

Už na začátku pokažený víkend, se mi začal znovu kazit. Já, abych dělala sexuální pracovnici za trochu jídla? Se úplně pomátl, vřelo ve mně, když se otevřely dveře a vešel vystrašený Tonda.

„Jarko, Jaruškó, pojď zpátky,“ přemlouval mne a sedl si na postel, která zasténala a citelně se prohnula, „on to tak nemyslel,“ překecával mně dál, i když u toho nebyl a nemohl nic vědět.

Pokusil se mně pohladit po vlasech, ale ucukla jsem a začala brečet a vyčítavě mu spílat, že všichni kluci jsou stejní a myslí jenom na jedno. A je jim šumafuk, do které díry se vysemení. Poslouchal, kýval souhlasně hlavou a znovu mne pohladil. Tentokrát jsem neucukla.

„Všichni stejní nejsou. Třeba já tě opravdu miluju. A ten včerejšek… Byli jsme trochu cinklí tak se nesmíš zlobit. Ani na mne ne,“ sklonil se ke mně a dal mi do vlasů pusu, „ale já mám jídlo tak akorát pro sebe, víš?“ řekl smutně a dal mi další polibek, „ale jestli máš hlad, tak se s tebou rozdělím! Chceš?“ dodal.

No, hlady jsem už začínala šilhat, ale abych Tondovi…, otřásla jsem se odporem. To raději vykouřím těm třem, než abych…

„Jaruškó, dyť já si včera ano moc neužil,“ vydal se právě tím směrem, který mi naháněl hrůzu, „mi by jenom stačilo, kdybys mi dovolila, abych si sáhl. Jarůš…,“ vyjednával.

Za kus chleba s trochou vody… On, sahat… Ani za nic!

„Jsi hodný, Toníku, ale já přece nejsem kurva, abych roztahovala nohy za jídlo. To ti není blbý?“ řekla jsem plačtivě, abych v něm vzbudila trochu soucitu.

„Je,“ přikývl, a mi začala svítat naděje, „ale na druhou stranu, ty bys se mnou něco měla, jen tak? Sama od sebe?“ dodal a mou naději zamáčkl do bahna, „dyť já za tebe zaplatil jenom proto, abych ti byl na blízku, abych třeba…,“ nedokončil, ale mne tím zamáčkl ještě hlouběji.

Začala jsem fňukat, že kdybych to jen tušila, nikam bych nejela a že za to může právě on a…

„Tak jak?“ ozvalo se od dveří a dovnitř napochodovali další tři kati, „budeš o hladu, nebo se raději necháš přemluvit?

„Nechte mně!“ vykřikla jsem a začala se otřásat v dalších návalech pláče.

Odešli, ale jen ti tři. Tonda zůstal sedět, neustále mně hladil a přesvědčoval mně, abych ho nechal aspoň si sáhnout… Jsem kráva, spílala jsem znovu a znovu, a brečela a rozmýšlela se. A kurva, napadlo mne, když jsem dobrečela a přesvědčila samu sebe, že když se od Tondy nechám pohladit, nebudu muset kouřit těm třem. Otočila jsem se na něj, pokusila se o úsměv a nepatrně přikývla. Jeho ruce v okamžiku zmizely pod peřinou, kde se ujaly mých kopečků a začaly je nesměle mačkat, hladit a prozkoumávat. Pak mi sjel dolů, ale to jsem sevřela už tak sevřené nohy a nepustila ho tam. Se zavrzáním si nemotorně lehl vedle mne a pod peřinu, zajel celý. Kopečky začal prozkoumávat jazykem a u toho se neustále snažil dostat se rukou mezi nohy. I když to byl Tonda, i když jsem to dělala z hladu a i když pořád smrděl jak stádo capů, začala jsem ty jeho doteky vnímat tak nějak jinak. V nestřeženém okamžiku, kdy jsem na okamžik ztratila koncentraci a pomyslela na včerejšek, mi sevření nohou povolilo a Tonda měl najednou ruku na micce. Nemohl mít jedinou zkušenost, ale jestli to někde vyčetl, netuším… Ale ta jeho ruka, ty prsty… Hned věděl, kam a jak sáhnout, abych svou koncentraci ztratila znovu a nohy povolila úplně. A pak, po chvilce dráždění, mi zatlačil na to nejcitlivější místo, trochu je promnul a…

„Íááá!“ vykřikla jsem, propnula se a rozklepala.

Při svých proporcích byl najednou jako atlet a ještě jsem se klepala, ale on už měl svou hlavu na kačence a nesl mne na další vlnu. Rozklepala jsem se znovu, hlavu si přitlačila víc k mojí holce a sevřela ji mezi stehny. Zachvívala jsem se v příjemných křečích odeznívající rozkoše, a on mne dole pořád dráždil a nenechal mi odpočinout. Když si mne přetočil na sebe a jeho lalok se octl u mé hlavy, maličko jsem zaváhala, ale ve chvíli, kdy mi vrazil prsty dovnitř a další do zadečku… Jen jsem vykvikla, rukama posunula lalok nahoru a k tomu kašpárkovi se přisála, jako on k mému hrášku. Vyvrcholili jsme součastně. On mně ládoval svou nadílkou, já mu plnila pusu svými šťávami a u toho jsme se třásli a hekali blahem. Ještě párkrát mně olízl a pak se rozvalil a vydýchával svůj největší životní výkon. Kašpárek se pomalu zmenšoval a schovával se někde v Tondovi. Nakonec mu z něj zbyl jen ten malinkatý žalud… Kdybychom něco spolu měli doopravdy, nikdy by se s tím do mne nedostal, napadlo mne, ale hodila jsem to za hlavu, protože na druhou stranu, mne dokázal uspokojit jinak.

„Mám paštiku,“ ozval se po chvíli, když jsem na něm pořád ještě ležela a svou micku měla u jeho očí.

Než jsem stačila dát nohy k sobě, využil toho a dal mi na ni dlouhý polibek. Polibek na rozloučenou, protože i když to bylo fajn, už jsem věděla, že to bylo naposledy. Vstala jsem a spolu s ním vešla do kuchyně, kde kluci něco kuchtili na kamnech. Vonělo to a můj hlad se ještě zvětšil.

„Á princezna a Otesánek se přišli najíst,“ přivítal nás jízlivě Robert.

Viditelně Tondovi záviděl, ale jak bylo poznat na ostatních, nezáviděl sám.

„Jarko, bych se ti rád to…, omluvil,“ řekl Milan a ukázal na stůl, kde byl nakrájený chleba, rozdělané máslo a na talířích salám a sýr, „vajíčka a kafe budou za chvilku,“ dodal a omluvně se usmál.

Sedla jsem si, úsměv oplatila, že co bylo, to bylo a s chutí se konečně napila vody, kterou přede mne postavil. A pak jsem se pustila do snídaně. Nebo oběda? Bylo poledne, takže asi oběda. Vajíčka měl Milan vyladěné, jako Michelinský kuchař. Smlsla jsem si a dokonce mne přestala bolet i hlava. Asi z toho dobrého jídla, asi z nějakého pohnutí a možná i z vděčnosti, jsem jej vzala za ruku a přitáhla si ho k sobě. Sklouzla jsem na kolena pod něj, vzala si ho do ruky a do pusy a předvedla mu, že i já něco umím.

„Já chci taky,“ zaškemral Robert, když Milan zahekal a já všechno poctivě snědla, „a já jsem vosk?“ přidal se Karel.

Zopakovali jsme si včerejší pozici, ovšem s malou obměnou. Lukáš si ho uhnízdil v micce, Karel v pusině a oba si dávali veliký pozor, abych nemusela blinkat. A při Karlově velikosti, by se mi to mohlo podařit velmi rychle. Lukáš zafuněl, já se otřásla v příjemné křeči a pak spolkla to, co Karel stihl za noc vyrobit. Po chatě jsme chodili jen tak. I to triko jsem si sundala a už neřešila, jestli se dívají, nebo ne. Naopak, byla jsem ráda, když mne někdo z nich, jen tak, pro radost, pohladil, nebo mi pochválil zadeček, prcinu, nebo mé vnady. Do večera, jsem je dokázala obšťastnit ještě několikrát, a jediný, který zůstal na ocet, byl Tonda. Na jedné straně mi ho bylo trochu líto, ale ten jeho lalok a pot… To se fakt nedalo.

Večer jsem si lehla do své postele a kluci se u mne střídali, jako na kolotoči. A já se opravdu jako na kolotoči cítila. Nahoru, dolů, jedna vlna, pak druhá…, a další! V neděli jsme po ranních radovánkách uklidili, uvařili si z posledních zásob oběd a jeli jsme domů. Zima mi už nebyla, protože mi Karel půjčil kalhoty a Milan svou bundu. Můj baťůžek, na mne na nádraží opravdu počkal, takže jsem konečně mohla zavolat domů a pokusit se vysvětlit svůj malý problém se zapomenutými věcmi. Naši byli nepříčetní, ale nakonec byli rádi, že jsem naživu a uklidnili se. Ve škole o našem společném víkendu nepadlo ani slovo. Kluci nic nevyzvonili a já si svůj zážitek také nechala pro sebe. Až do teď, kdy sedím na míse a nevěřícně zírám na ty dva proužky…