Jsem lékař, tedy byl jsem jím. Teď jsem spokojený důchodce, houpající vnučky na kolenou a vzpomínající na mládí. Říká se, že začátky jsou těžké, ale já na ně vzpomínám rád. Byl jsem mladý, hezký a urostlý chlap, se svaly a vším, co k nim patří. I s tím kamarádem dole, jsem byl spokojený. Stál mi jako kůl, téměř na povel a… Jo, jo. Teď už jsme na tom hůř. Když si ale vzpomenu…

Jako medik, v rámci povinné praxe, jsem musel v nemocnici projít všechna oddělení. Postupně jsem se naučil převážet živé i mrtvé, odnášet mísy, mýt a převlékat bdící i spící… Dokonce i holit pacienty na oněch místech jsem se musel naučit. V té době, byla totiž tato úprava vzhledu přijatelná pouze před operací, ale vím, odkud tato móda přišla k nám. Nebylo to ze Západu a nebylo to po revoluci. Holení vzniklo na jednom břehu Moravice. To bylo tak:

Byl jsem ve třetím ročníku a místo poskakování v nemocnici, se mi naskytla příležitost dělat zdravotníka na pionýrském táboře. Nenechával jsem se dlouho přesvědčovat. Skoro měsíc v přírodě, u vody, dokonce i pár korun z toho kápne… No neberte to! Dva dny jsem chodil po lékárnách a sháněl vše potřebné. K autobusu jsem přišel s jedním kufrem se svými věcmi a dalším menším, s vybavením. Koukal jsem kolem sebe potichu skučel. Kolem mne samé holky. Vlevo holky, vpravo holky, přede mnou další děvčata jako lusk a vzadu…, autobus, do kterého nastupovaly… Holky. Krom dvou rozjívených, fakt ještě malých holčiček, samé slečny a skoro slečny. Jedna z nich, ke mně napřáhla ruku a přestavila se mi jako Vydra. Až teď jsem se dozvěděl, že na táboře budu samotný chlap, protože jde o dívčí turisticko-vodácký oddíl. No potěš koště, to mi za ten měsíc narostou kozy. S kým budu chlastat? Naložil jsem kufry do autobusu, posadil se k Vydře a i přes hluk motoru jsem začal vyzvídat detaily. Po hodině jízdy jsem věděl o holkách téměř vše. Která je na táboře poprvé, která se z pionýrky vyhoupla na instruktorku, proč a která brečí… Dojeli jsme, ubytovali se v již připravených stanech a pro mne měl začít měsíc klidu a volna. Starší holky se daly do organizování zábavy pro mladší, jiné dvě chytly službu v kuchyni…, a já se poflakoval po táboře a zpovzdálí pozoroval své budoucí pacientky. Všiml jsem si, jak po mně hází očima, některé pohledy nebyly zrovna přátelské, a jak dávají hlavy dohromady a šeptem mně pomlouvají. Do večera jsem ošetřil pár štípnutí vosou, říznutí do prstu a odřený loket. Na tohle jim stačila nějaká žába se dvoudenním kurzem, myslel jsem si, sbalil náplasti a šel na večeři.

„A jak ses k tomu vlastně dostal?” zazněla první otázka na mne toho dne i tábora.

Mezi sousty jsem se snažil odpovídat a trochu jim o sobě něco říct. I přes snahu, jsem si jejich přezdívky pletl a ne a ne si všechny zapamatovat. V paměti mi utkvěla snad jen Vydra. A Rolnička, protože byla strašně hezká, a když mrkla, zvedl se od jejích řas vítr. Holky byly fajn, od nejmenších, až po ty největší. Včetně Vydry. Šli jsme spát, abychom mohli být brzo ráno na vodě.

Druhý den mne čekala první jízda na lodi v životě. Seděl jsem vpředu na pramici a snažil se pádlovat, a když jsme se bez nehody přehoupli přes peřeje i jez, byl jsem šťastnější, než nejmladší…, Marča. Jo, Marča a Kidka se jmenovaly. Večer, když jsme dojeli, byl jsem povýšen mezi holky, dostal přezdívku Felčar a žádné nenávistné pohledy se už nekonaly. Další dny se konaly ve stejném duchu, a děvčata, ale i já, jsme si na sebe postupně zvykli a…, a dalo by se říct, že mi ty kozy, fakt začaly pučet… Asi po týdnu bylo strašné horko, takže byl vyhlášen koupací den a šlo se k vodě bez lodí.

„Namažeš mně?” zeptala se Niki, podala mi krém a ohnula záda.

Namazal, jasně, že jo. Když jsem několikrát zavadil o šňůrku jejich bikin z Tuzexu, sáhla si za záda, potáhla a jen přidržela košíčky na místě. Roztíral jsem Niveu po její hladké kůži a předstíral, že to se mnou nic nedělá, že je mi to jedno, jestli mažu vlastí nohu, nebo něčí záda. Musel jsem do vody, abych se jednak zchladil a jednak aby nebylo nic vidět. Koupání bylo super, všichni jsme si ho užili do sytosti a z vody vyšli, až když se slunko snoubilo s obzorem. Sotva jsem si ve stanu převlékl mokré plavky, zaškrábala na plachtu Rolnička. Prý má problém, a jestli bych se s ní nemohl projít.

„Tady okolo stanu je všechno slyšet,” řekla mi důvod procházky, ale jinak nic.

No co? Jako medik musím podstoupit i praxi psychologa, řekl jsem si, vzal trepky a šli jsme se procházet. Zašli jsme kousek za tábor, a když se ohlédla, potichu mi pošeptala, že už několik dní jí dole něco svědí a dokonce tam teď má červené skvrnky. Tentokrát jsem se rozhlédl já, jestli nejsme odnikud vidět.

„Ukaž,” kývl jsem bradou a pak se shora podíval pod gumičku mezi chloupky.

Nevidí se to každý den, ale praxe na kožním mi s diagnózou pomohla.

„Máš muňky,“ sdělil jsem jí nemilou zprávu, „filcky,“ doplnil jsem lidový název, když na mně nechápavě koukla, „kdes to mohla chytit?” zeptal jsem se a hned si uvědomil, že na šampón proti vším, jsem nemyslel.

Pokrčila rameny, ale pak z ní vypadlo, že ji svedl spolužák. Na výletě do Prahy. Že to bylo poprvé a že už s klukama nechce nic mít a… A začala bulit. Objala mně, hlavu mi zabořila do trička a pak se ho snažila promočit. Hladil jsem ji po vlasech a domlouval jí, že se to stává, že se to dá lehce zbavit a že má dát klukům někdy ještě někdy šanci… No hučel jsem do ní snad čtvrt hodiny a ona mi pak na oplátku povyprávěla, co se na tom výletě vlastně stalo.

Zkrátím to. Cesta vlakem, památky, ubytovna na kolejích po dvou, po večeři malá diskotéka a pak večerka. Magda se z pokoje vytratila, že jde za Jardou a za pět minut zaklepal na dveře od pokoje Petr. Vstala z postele, pootevřela a škvírkou si vyslechla spolužákovu prosbu. Prý že mu Jarda řekl, že u toho svítit nepotřebuje a on se taktně vytratil. A prý jestli nemůže přespat u ní, že na chodbě by si ustal jen velice těžko. Přikývla a rychle se schovala pod peřinu. Jen v kalhotkách a krátkém tričku se cítila tak trochu nesvá. Petr ale nezamířil k volné posteli od Magdy, ale sedl si na tu její. Sklonil se k ní a začal jí vyznávat lásku. Nebyl jí lhostejný, už celou devítku po něm koukala a teď vlastně byla ráda, že je ve středu jeho zájmu. No, skončilo to tak, jak to obyčejně končívá. Neuměle se s ní mazlil, fascinovaně koukal na její prsa i kačenku a hledal, jak, kde a co. I ona byla nervózní, snad víc než on, bála se, že to bude bolet, a Petrova nezkušenost jí v tom nepomohla… O věneček přišla, ale nebylo to ono. Její obavy se naštěstí nepotvrdily, sice to bolelo, ale jenom trochu. Ležela pak vedle spícího Petra, koukala do stropu a přemítala, jestli udělala dobře. K ránu se vytratil, ale druhý večer se vrátil. Tentokrát se to líbilo i jí. Petr už nebyl tak vydivočený a rychlý a vydržel mnohem déle, než předešlou noc. Tentokrát jako první usnula ona. Druhý den se jelo domů ale Petr, se k ní už neměl. Bylo mu jedno, že mu nadbíhá, a když mu chtěla dát pusu, odstrčil ji. Týden pak probrečela několik kapesníků a o to víc se těšila na holky a tábor.

„…a teď ještě tohle!“ dovyprávěla a spustila další vodopád slz.

Když se trochu uklidnila, zeptal jsem se, pro jistotu, jestli mezi tím dostala měsíčky. Jen přikývla, a mi se strašně ulevilo. Tak mladá a pěkná holka by si nezasloužila další ránu osudu. Pak jsem si ale uvědomil, že holky si tady půjčují téměř vše. Až na spodní prádlo a plavky, ale i o tom jsem pochyboval. Pokud to má ona, pak to mají všechny!

„Hele, musíme to říct alespoň Vydře,“ vysoukal jsem za sebe a pak se chvíli díval do vyděšených očí, „jsme tady už týden a za tu dobu, to můžou mít i ostatní. Stačí ručník, spacák…,“ vysvětlil jsem jí, aby si nemyslela, že ji podezřívám z přehnané lásky ke kamarádkám.

Utřela si nos a pak lehce přikývla. Zašel jsem za Vydrou a řekl jí, že jedna její svěřenkyně, nejmenoval jsem, má problém, který se mohl rozšířit na všechna děvčata. Popsal jsem jí příznaky i možnosti šíření.

„…v klidu by mohly být snad jen Marča a Kidka,“ uzavřel jsem zhodnocení situace s narážkou na předpokládaný vzhled dvou nejmladších pionýrek.

Vydra na mne koukala, ale pak uhnula pohledem a potichu řekla: „Asi budeš mít pravdu. I mně, tam,“ naznačila směrem dolů, „trochu to… Svědí,“ přiznala se.

„No, tak teď co s tím. Orthosan nemám, navíc by se to stejně vrátilo. Takže jediné řešení je, že se tam dole, ale i v podpaží, těch chloupků zbavíte. Nejsou chloupky, nejsou filcky. A ty, co by chtěly přežít, se pak nebudou mít čeho držet. Dám vám žiletky, pěnu a tak. Mám to říct holkám já, nebo se toho ujmeš sama?“

„Já jim to řeknu,“ zachovala se jako opravdová vedoucí, ale najednou se zarazila, „ale Felčere, ty vole, vždyť ty holky se nám pořežou!“ dodala zděšeně.

A kruci, to má asi pravdu, připustil jsem. Náplastí a obvazů jsem měl dost, ale lepit je holkám zrovna tam?

„Hele, já jim to řeknu, ale o další se budeš muset postarat ty,“ řekla ještě tišeji a zčervenala ještě víc.

Praxe v nemocnici mne sice něco naučila, ale ne tak docela. Holil jsem nejen brady paraplegikům na interně, ale i ptáky na mužské urologii. Při představě, že budu muset vyholit tolik pipin, navíc tak mladých, se mi zase rozbušilo srdce. Ale jsem lékař, skoro, ony jsou pacientky, takže se musím ovládnout a… Přesvědčoval jsem se, ale můj kamarád měl jiný názor. Vydra se zvedla, stiskla mi rameno v pěsti, asi na povzbuzení, a mlčky odešla. Obešla pak postupně všechny holky a každé řekla, co bude náplní tohoto večera. Bylo vidět, jak holky postupně koprní, v úžasu otevírají pusu a pak nesouhlasně gestikulují. Nakonec ale každá přikývla a smutně odešla. Aby jim ukázala, že to nic není, postavila se před můj stan jako první. Neřekla ani slovo, jen počkala, až vylezu s holením ven a šli jsme takového z klád sbitého přístřešku, který nám sloužil jako koupelna. Na střeše byl sud s vodou, která se na sluníčku ohřála, a dalo se pak sprchovat v teplé vodě. I když se muselo šetřit, pro třicet holek ten sud vystačil. Díval jsem se po ní jen po očku, dělal si mydlinky a předstíral nezájem. Vydra se nadechla, sáhla si za gumičku od plavek a rychle si je sundala. Pak se na mně podívala, nadechla se znovu, trochu se rozkročila, ruce dala podél těla a zavřela oči. Musel jsem si kleknout a přikrčit se, abych dobře viděl. Zběžně jsem zkontroloval stav a i v šeru zkonstatoval, že ti malinkatí broučci se probíhají i v jejich chloupcích. Nůžkami jsem je zkrátil, co to šlo a pak jsem štětkou začal nanášet pěnu.

„Do háje,“ zanadával jsem, „to se takhle nedá! To dřív přijdu o záda,“ postěžoval jsem si, „a při tom množství, to fakt nejde!“ zvedl jsem a prohnul se, abych ukázal, jak mně ta záda bolí, „navíc tu je šero a za půl hodiny už neuvidím vůbec nic,“ dal jsem další důvod ke změně místa.

Vydra otevřela oči a usilovně přemýšlela. Jenže já už měl jasné, kde bude místo i víc světla.

„Jste tady jenom samé holky, tady nejde skoro vidět, co v jídelně na stole…?“ navrhl jsem a čekal protesty, spílání a možná i facku.

Kupodivu se nic takového neodehrálo. Vydra přikývla, a snad aby mi dokázala jak je odvážná, vyrazila z koupelny s holým zadkem a přede mnou. Jídelna, spíše to byl takový přístřešek s jedinou stěnou a několika stoly s lavicemi. Vše, stejně jako ta koupelna, bylo sbité z klád a hrubých prken. Já za ní cupital s holením v ruce a díval se na její úžasnou prdelku, jak se houpe v rytmu jejich kroků. Málem jsem zakopl, jak jsem nedával pozor na cestu. Lehla si na stůl, dala nohy od sebe a čekala. Už když vyšla, pověsily se na ni všechny oči. Tábor byl ztělesněním nervozity a náš provizorní kosmetický salón budil další obavy. Obavy, ale i zvědavost. Pipku jsem Vydře znovu zakryl pěnou, a když přišla první z jejich svěřenkyň na doslech, poslal jsem ji pro zbytek věcí a vodu do ešusu. Začal jsem opatrně stahovat pěnu. První dva tahy byly v pohodě, podbřišek mají všichni stejný, ale horší to bylo níž. Nejen, že se mi špatně dýchalo, ale taky jsem si v hlavě vyvolával vzpomínky na anatomii a na mé nepříliš velké zkušenosti. Opláchl jsem strojek v Bafrou přineseném ešusu a pokračoval v odhalování Vydřiny lasturky. Barfa zůstala, dívala se mi přes rameno a než jsem strojek opláchl znovu, byl u jídelny celý tábor. I s Marčou a Kidkou. Jejich nechápavé otázky, co a proč Felčar Vydře dělá, někdo odbyl odpovědí, že ji svědí lulinka, což byla pravda, a tak musí jít chloupky dolů. Což byla pravda taky. Prsty druhé ruky jsem napínal kůžičku a propracovával se ke kýženému cíli. Utřel jsem jí zbytky pěny, zkontroloval stav pokožky, a když už jsem byl tak blízko, roztáhl jsem lupínky od sebe. Prostě jsem neodolal…

„To musím, jestli se to obešlo bez následků,“ zdůvodnil jsem ji, když se poměrně ostře ohradila a plácla mne přes zvědavou ruku.

Palci jsem pomalu lupínky roztáhl znovu a podíval se. A kurva! Kurva, vykřikl jsem v duchu, ona je ještě…, polkl jsem překvapeně…, panna! Kruci, kolik jí je? I když vypadá jako ostatní, musí jí být minimálně osmnáct, když jí svěřili takovou bandu! Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou a úplně tumpachový, jsem čerstvě oholenou kůži ošetřil několika kapkami Avirilu a pohlazením. Přešel jsem k hlavě, zvedl jí ruce a trochou pěny a několika tahy jí chloupků zbavil i tam. Kdybychom byli sami, asi bych se neudržel a z ošetřování podpaží, bych přešel i na její v plavkách schovaná nádherná prsa, které probodávaly dvě jistě přenádherné jahůdky, zvoucí k ochutnání… Vydra slezla dolů, blýskla po mně očima, a kdybych neměl veškerou krev dole, možná bych postřehl její pohled. Nepostřehl, protože jsem měl, díky krvi v jiné části těla, mozek přepnutý na anaerobní metabolismus.

„Tak další, třeba ty,“ ukázal jsem na Barfu, když byla tak zvědavá.

Bylo jí tak dvanáct a nedělal jí žádný problém plácnout sebou o stůl, sundat si kalhotky a roztáhnout nohy. Těch pár rašících chloupků, navíc bez náznaku onemocnění, jsem jí mohl nechat, ale prevence je prevence, ne? Pár máchnutí štětkou, pár tahů žiletkou a rázem byla bez druhotných příznaků dospělosti. Ještě zkontrolovat, jak vypadá uvnitř…., taky pěkně, olejíček, podpaží, a už byla na stole další. Pomalu jsem získával zručnost, což se projevilo ve zkrácení času stráveného holením.

„Můžu si to zkusit?“ ozvalo se mi za zády.

Vydra, už oblečená, už nějakou dobu se zájmem koukala na mou práci a přešlapovala nedočkavostí. Po neznatelném zaváhání, jsem udělal dva kroky dozadu a nechal ji, ať se předvede. Možná i díky tomu, že anatomii těchto partií znala mnohem lépe než já, šlo jí to, při mém skromném navádění, skoro samo. Už z principu, ale hlavně aby neprovalilo, že jsem do předchozích štěrbinek koukal čistě ze zvědavosti, musel jsem zkontrolovat i tuhle. Kdybych měl ještě jeden strojek, mohli jsme využít druhý stůl. Vydra byla nejen zručnou lazebnicí, ale i dobrou organizátorkou, takže holky si na stůl lehaly ne podle náhody, ale od nejmladších. Pět dalších, na které jsme si už museli svítit baterkami, jsem oholil já, pak zase Vydra…

„Marfo, Kidko, očistěte si zuby a běžte spát,” zavelela, když ze stolu sesedla poslední z mladších, co v pěně nechala své první chmýří, „Bafro, prosím, můžeš na ně dohlédnout?” poslala s nimi doprovod, aby nikde nezabloudily, zatímco jsem si ve strojku měnil žiletku.

„Ale mně tam taky svědí,” ozvala se Mafra dětským hlasem a dožadovala se stejné péče, jakou dostaly starší kamarádky.

Snad jen oddalovala odchod na večerku, snad se chtěla vyrovnat větším kamarádkám, ale než jsem stačil cokoliv říct, předběhla mě Vydra: „No tak pojď,” odpověděla jí mile.

Mafra si lehla, roztáhla nohy, Vydra ji tam trochu polechtala štětkou, pěnu utřela a Mafra spokojeně seskočila dolů. Jako další, samozřejmě, přišla na řadu i Kidka. I ona se nechala mezi nožkama polechtat, a když obě holčičky odhopsaly, poslala s nimi nejen Bafru, ale i ostatní, již ošetřené. Na řadu přišla poslední pětice těch nejstarších, kterou jsem si dostal na starost já. Vydra se protahovala a mnula oči a na stole přistála Rolnička. Mezi chloupky už měla kůži zčervenalou i podle počtu jedinců muselo být i lajkovi jasné, že tohle je pacient číslo jedna. Chloupků i s vetřelci jsem ji zbavil velice opatrně, ale namazal jsem ji o to důkladněji, až se u toho kousala do rtů… Ze stolu pak vstávala s jemně nachovou tváří a pohledem, kterému jsem raději uhnul. Vyměnil jsem žiletku, předposlední z mých zásob, a namydlil další puklinku. Oholit, namazat, juknout… Konečně jsem si narovnal bolavá záda a byl tak trochu rád, že to mám za sebou. Škoda, že se už nepodívám a… A pak mne osvítilo!

„Tak, teď se už ty malé potvory nemají čeho držet, ale stejně doporučuji, udržovat si hladkou kůži až do konce tábora,” řekl jsem, předstíraje profesionální přístup a doufal, že pokud ne všechny, nechají se mnou oholit alespoň některé z nich.

„Jasně,” přikývla Vydra, „to není problém, že, holky?” načež se ozvalo jen neurčité zahučení.

Tak, a mám to v kapse, zaradoval jsem se, sbalil si své věci a měl se k odchodu. Vydra mně ale lehce vzala za ruku, koukla se mi zpříma do očí a lehce se usmála.

„A co ty?” zeptala se, v klidu.

„Já? Já nic…, mně nic nesvědí,” usmál jsem se.

„A prevence? Kolik holek filcky mělo?” pozvedla obočí.

„Asi polovina, ale já do sprchy chodím sám,” bránil jsem se a vážně začínal mít obavy.

Ne z toho, že přijdu o chlupy, ty dorostou, ani z toho, že holky uvidí mou výbavičku, i když…, ale hlavně proto, že můj kamarád si celou tu dobu povídal s pupkem. Stál mi jako svíce, až mne koule bolely.

„Když všichni, tak všichni,” uzavřela debatu a naznačila, že stůl je volný…

Sedl jsem si jen na krajíček, nadechl se, že se z toho nějak vykecám, ale v hlavě jsem měl vygumováno. Nenapadlo mně nic. Teda nic rozumného. Jen to, že mi stojí. Lehl jsem si, nadzvedl pánev a v té chvíli mi došlo, jak těm kuřátkům asi bylo, když si musely sundat kalhotky a ukázat se před chlapem… Zaklesl jsem palce do gumy od šortek, nadechl se, zavřel oči, potáhl dolů a… A pak jsem ucítil, jak mi péro vyskočilo, až plesklo o podbřišek. Ozval se hromadný hlasitý nádech. Rychle jsem se ho snažil schovat a ptáka zakryl oběma rukama.

„Ale copak Felčare?” zeptala se posměšně Vydra, „stydíš se? To přece nemusíš, už jsi velký…,” dělala si ze mě srandu, protože jsem občas musel některou dívku povzbuzovat podobnými slovy.

Ruce mi dala pryč a začala. Zkrátit, namydlit a holit… Hýbala mi kolíkem nahoru a dolů, holky měly krky jak žirafy a mi se dělaly mžitky před očima. Začal jsem si ale dělat starost, jak zvládne oholit pytlík, přeci jen je to složitější, ale ta holka byla fakt šikovná a měla přirozený talent. Napínala kůžičku a dávala si velký pozor, aby mi žiletkou nezajela do nějakého záhybu. Škrábala mně po koulích, pod nimi, okolo kolíku a já? Kdybych neměl starosti z vykrvácení a dokázal se uvolnit, ukázal bych děvčatům i funkci svého orgánu.

„Zvedni nohy!” přikázala mi, „pod tím svým nářadíčkem toho máš ještě spoustu a jinak se k tomu nedostanu. Nemáš být tak chlupatý,” řekla mi, jako kdybych za to mohl já, že kluci mají prostě chlupy všude.

No, do tohoto se mi chtělo ještě méně. Ukazovat nejen ocas s pytlíkem, ale i kakací díru…? Zvedl jsem nohy, a když mně začala škádlit u dírky, fakt jsem už měl namále. Naštěstí pro mě, a možná i pro ně, přestala těsně před mým vyvrcholením. Konečně jsem je mohl dát dolů a už se těšil do sprchy, ale Vydra mě zase přidržela a ukázala mi dětský olejíček, který jsem používal na ně. Bylo ho jen na dně, ale ještě na jedno ošetření jej bylo dost. Když mi zbytek nalila do klína a úplně klidně mi ho začala všude roztírat, kousl jsem se do jazyku a ještě to vydržel, ale když mi zmáčkla ptáka v dlani a přejela mi po něm… První cákanec mi přistál pod bradou, další na prsou a zbytek na břichu a podbřišku. Když jsem se doklepal a rozhlédl se, hleděly na mně tak, že jsem se styděl ještě víc, než když jsem měl nohy do praku a nahoře.

„Mno. Myslím, že od teď si to okukování necháš od cesty, že?” zpražila mne před všemi holkami, které na mne ještě pořád hleděly s otevřenou pusou.

Bylo mi jasné, že mou výmluvu na kontrolu i vnitřních částí pipinek i jejich promazávání vnějších částí nevzala a vymyslela si tento trest a mé potupení. Nebudu předstírat, že jsem se z toho oklepal. Ne, neoklepal. Ten večer jsem zalezl do stanu jako spráskaný pes. Nahý, pokořený a nemytý. Málem jsem se rozbrečel a fakt byl rozhodnutý, že se nad ránem vytratím a prvním vlakem se vrátím domů. Ne, tady už být nemůžu, říkal jsem si a uklidňoval, marně, své divoce bušící srdce. Na jedné straně jsem byl zašlapán do morálního bahna, ale na straně druhé, jsem viděl a sáhl si na tolik pipinek…, že mi to nestojí za to, řekl jsem si naposledy a po hmatu si začal balit.

Najednou se od vchodu ozvalo zaškrábání a tichý, Vydřin hlas: „Felčare, spíš?”

Na mou odpověď nečekala a rovnou mi do stanu vrazila hlavu. Nebyl jsem ji schopen přivítat, jak se patří…, byl jsem pořád nahý…, a jen jsem se stačil přikrčit a trikem, které jsem zrovna dával do kufru, si zakrýt holé ohanbí. Až pak mi došlo, že v té tmě, nevidím nejen já, ale ani Vydra, takže mé zakrývání se, bylo přinejmenším zbytečné.

„Hele, sorry,” začala se omlouvat, ale i tak se mi zdálo, že na mně blýskla svými bílými zuby, jak se mi smála, „si mně namích, jak ses vymlouval, že se ty filcky dostanou i dovnitř. Na druhou stranu…, co to děláš?” zarazila se najednou, když viděla obrys otevřeného kufru a mně, jak se nad ním krčím, „to ses vážně tak urazil?” zeptala se užasle, když vzápětí pochopila, „neblbni! Já to fakt tak nemyslela!” zahučela na mně znovu a do stanu vlezla celá.

Klekla si vedle mně, a pohladila mně. Jasně, že ji muselo překvapit, že jsem pořád nahý, ale nedala na sobě nic znát a naopak se mně dotkla i druhou rukou a zajela s ní nahoru. Ne, tohle se nedalo vydržet. Kamarád mi samozřejmě opět zareagoval a než bys řekl švec, byl zase v pozoru. Až do teď, jsem se nezmohl ani na slovo. No, a od teď vlastně taky ne. Klekl jsem si taky, objal ji a políbil. Líbat se uměla. Kdybych se před několika hodinami na vlastní oči nepřesvědčil o její poctivosti… Sáhla mi na kolík a stiskla jej v dlani. I v tom malém prostoru jsem se dokázal natáhnout na zem a nechal ji, ať se omluví i tomu, kterého před ostatníma tak dehonestovala. I jemu se omlouvala…, ústně. Vzala si ho do pusy, jako kdyby byl její, jako kdyby to dělala dnes a denně, jako kdyby… Aby mne během jednoho večera udělala dvakrát a nic z toho neměla…, na to jsem byl odjakživa až velký lidumil a nesobecký jedinec. I na tom kousku mezi dvěma pryčnami se mi ji podařilo nějak přetočit a dostat svou pusu k její puklince. A hned jsem se ujal svého úkolu.

„Neblb…bni,” zašeptala nadrženě a ještě více si na mně přisedla, „já u toho strašně řvu!” upozornila mne a hned se zase zakousla do kolíku, který si zasunula snad až do krku.

Řve, neřve…, bylo mi to celkem jedno. Přisál jsem se k jejímu voňavému kousku masíčka a do mezírky zajel jazykem, kterým jsem poctivě vylizoval vše, co z ní ukáplo… Ukáplo… Teklo. Jako kdyby tam měla přehradu a já ji šťouchal do hráze a těšil se, až se protrhne. Trhavými pohyby nahoru a dolů mi naznačovala, že se za chvíli…, už…, ale zároveň se s každým z nich dostala mimo můj dosah. Na to musím jinak… Přidržel jsem si ji, a do pipky se jí doslova zakousl. Ztuhla, ale jen na okamžik, A pak jsem si připadal, jako kdybych jel ve vykolejeném vlaku. Pořád jsem se držel a jazykem jí klepal na to místečko, které mají holky tak citlivé a Vydra sebou, a se mnou, házela nahoru a dolů, doleva a doprava… A fakt řvala. Naštěstí se ale nedokázala odpoutat od mého kolíku a tak řvala do toho provizorního koženého roubíku a celý tábor nevzbudila. Už jsem cítil, jak modrám, ale dělal jsem hrdinu a pořád jí tu pipku vylizoval, dokud se neuklidnila. Až pak jsem ji pustil a konečně se zhluboka nedechl. Na obličeji jsem cítil, že jsem mokrý až za ušima. Vydra po mně sjela jako po skluzavce, nechala mi na hrudi svou mokrou stopu jako slimák…, a sama si kolík nasměrovala tam, odkud na mne ještě před chvilkou vyteklo tolik šťáv. Sama se rozhodla a sama se i posadila. Neudělal jsem nic, ani náznak pohybu a najednou seděla na mně a vrtěla se mi zadečkem na podbřišku. Ty dva neopálené kousky oblých půlek mi dávaly znát, že se mi to nezdá a kolík nemá v puse, nebo mi ho nesvírá v dlani, ale je opravdu v pipince… A že mi ho svírala, na to můžete vzít jed! Dosáhl jsem jen na ty dvě opálená místa, jinak byla Vydra z dosahu. Seděla mi na bedrech, posouvala se nahoru a dolů a bylo cítit, že jde opět na konec své pouti. Než jsem stačil domyslet, že už nemá roubík… Ozval se jekot, jako kdyby se blížil nálet ze Západního Německa. A Vydra se rozklepala znovu. Na kolíku jsem cítil, jak se jí pipka stahuje a snaží se mi z něj vysát drahocennou tekutinu, nesoucí život příštích pokolení. Pak se svezla na nohy, prudce oddychovala a nehýbala se. Kdybych ten dech neslyšel, považoval bych ji za mrtvou. Kolík mi v ní zůstal a já zoufale potřeboval ulevit tomu novému tlaku. Jenže Vydřina siréna vytáhla ze stanů snad všechny holky. A pokud ne ona, pak jejich brebentění, pobíhání a svícení baterkami do všech koutů určitě.

„Co to bylo?… Odkud to bylo? Nebyl to Hejkal? Nebo nějaký zloděj?” nesly se neustálé dotazy zvenku a Vydra i já, jsme museli konat.

Oblékla se, dala mi pusu a počkala si na odchod nějakých holek od stanu, než opatrně vystrčila hlavu ven a hned nato ze stanu vyskočila. Za vteřinu jsem ji uslyšel odněkud od kuchyně… Jak se mohla tak rychle dostat až tam, jsem nikdy nepobral.

„Tak co to tady je?” zahlaholila a přerušila divokou debatu o úchylovi Latríňákovi, který se prý má schovávat mezi exkrementy a koukat se potřebu vykonávající dívky zespod…

Než jsem se vyhrabal ze stanu já, přeci jen mi oblékání trvalo o něco déle, navíc jsem musel počkat, až se trochu zklidní i tam dole, a měla Vydra kolem sebe stádečko svých svěřenkyň.

„To bylo asi nějaké auto,” zkoušela vysvětlit ten nenadálý noční zvuk, „asi na někoho, nebo na něco houkalo…,” pokoušela se dál, ale ty starší byly pořád na pochybách: „Auto a tady? Co by tu dělalo?”

„No co? Cesta tu je, tak proč by po ní nemohlo jet auto, že Felčare?” vzala si mne na pomoc.

Dělal jsem, že jsem byl tábor obhlídnout u řeky a doufal jsem, že si mého vyškrabávání ze stanu žádná nevšimla. Asi ne, protože jsem potvrdil Vydřinu verzi a holky se zklidnily. Poslal je spát, ale Kidku a Mafru musela doprovodit až ke stanu a pak k nim i zalézt, aby se nebály. Protáhl jsem se a jal se, pro jistotu, tábor opravdu zkontrolovat.

„…kurv…!” zasyčel jsem najednou a dostalo se mi podobné odpovědi: „Felčare! Ty vole!? Kde se tady…?”

V té tmě jsem doslova zakopl o dřepící Bludičku. V oddíle byla od mala a letos už Vydře pomáhala jako instruktorka. Co dělala na kraji řeky, bylo jasné, když si narychlo natahovala kalhotky na holý zadek. I když už chodila na střední, pověst Latríňáka, byla asi silná i pro ni. Oklepal jsem nohu od Bludičtiny rosy a pak si ji raději opláchl i ve vodě. Omlouvala se, ale i v šeru pod jasnou oblohou, rozjasněnou miliardami miliard hvězd a srpkem našeho nejbližšího vesmírného souseda, jsem v její tváři viděl jasný pobavený úsměv.

„Máš strach chodit na latrínu?” vrátil jsem ji její úšklebek.

Kdyby to šlo, určitě bych viděl, jak zbledla. I tak, podle jejího bleskového rozhlédnutí se a vystrašeného výrazu mi bylo jasné, že jsem trefil do černého.

„Ne!” odsekla, ale neodešla, jako by udělala každá jiná, uražená, neštvaná…, „ale co ty víš?“ rozhlédla se nejistě, vzala mne za paži a přitáhla se ke mně.

Bylo mi jasné, že má strach a chtěl jsem ji doprovodit ke stanu. Jenže Bludičce se zpátky do tábora moc nechtělo. Naznačila směr okolo řeky, a když jsme vykročili, začala potichu povídat, že se Latríňáka bojí už od nepaměti, snad už od doby, co s oddílem vyrazila poprvé. Snažil jsem se jí vysvětlit, že jde jen o příběh, který se povídá malým holkám, aby v noci necouraly po táboře, ale když sebou někde vedle plácla ryba o hladinu, vystrašeně se mi přitiskla k hrudi a objala mne oběma rukama.

„Já mám…,“ polkla, „fakt strach!“ zašeptala, ale pak mi v náručí zvláčněla, přitáhla se ke mně ještě víc a pokusila se mne políbit.

Nejsem, a ani tenkrát jsem nebyl, žádný proutník, co zneužije každé situace a každou holku. Ale to, že mne Vydra nechal v půli cesty, to, že Bludičtina buchtička patřila mezi jedny nejpěknější a samotná instruktorka byla taky moc pohledné děvče, to vše zapůsobilo a já se k jejím ústům přisál, jako hladová pijavice. Ruce mi pak samy zajely na její zadeček, dlaně jej stiskly a přitáhly je k mému tělu. Bludička se jen zajíkla a i ona mi rukama bloudila po zádech i ve vlasech. Klesl jsem s ní do trávy a zbavil ji všeho, co měla na sobě. Moc toho nebylo, přeci jen ještě před krátkou chvílí byla ve spacáku, a tak jsem jen s kalhotkami a tričkem moc práce neměl. I její lasturka voněla po heřmánku. Jako Vydřina, ale dnešní noc, voněly všechny stejně. I kdybych už neměl tu čest se s její puklinou seznámit maličko blíž, i tak bych poznal, že ani ona ještě kluka neměla. Podle toho, jak se, proti Vydře, upejpala a vlastně se rozhodovala, jestli má, či nemá… Hrášek jsem jí vyhnal z kapuce, nasál ho mezi rty a polechtal špičkou jazyka. K tomu všemu jsem jí zatlačil na zadní dírku, zasunul do ní kousek prstu a zatlačil nahoru. Kůžička se napnula, Bludička se zase celá zachvěla a úplně jsem cítil, jak sebou začíná hemžit v nadcházející křeči. Prst jsem vytáhl, olízl jí puklinku a přesunul se nahoru. Kopí jsem namířil mezi závojíčky a do pusy si vzal levou bradavku.

„Ne, já prosím…,” šeptala vzrušeně, ale přitahovala si mně k sobě, „ještě ne…,” zašeptala znovu, ale to jsem se už prohnul a půlka pyje zajela dovnitř.

Pustila mne a ruce zaryla do trávy. Zabral jsem znovu a propadl se až na dno. Jen bolestivě syčela a zatínala zuby, ale držela. Jemně jsem ji do té bradavky kousl a začal jí projíždět čerstvě načatou jeskyňku. Z bolestivého syčení přešla na toužebné vzdychání, aby mne pak nohama objala kolem boků a tiše vykřikla. A rozklepala se. Jemně a tiše, jako nějaká indiánka. Stačilo mi ještě pár vteřin, abych ho rychle vytáhl, přejel v prasklince a na bříško jí nasázel to, co viděly všechny holky večer na tom mém. Svalil jsem se vedle ní a dychtivě nabíral vzduch, po kterém mé vysílené tělo tak volalo. Ale bylo mi báječně. I Bludička vypadala spokojeně, položila si hlavu na mé rameno a mlčky mi prsty bloudila po hrudníku. Řeka plynula bez povšimnutí dál, a když se nějaká další ryba ohlásila, že je v ní doma, Bludička se už nelekla. Zvedli jsme se, natáhli na sebe zpátky oblečení a šli zpátky do tábora. Ten byl ztichlý stejně, jako okolní temné hvozdy. Od Bludičky jsem dostal pusu na dobrou noc a zmizela mi ve stanu. Ještě chvilku jsem se díval na hvězdy a v hlavě si přehrával předchozí scénu, ale nakonec jsem na kutě odebral i já.

Další den probíhal stejně, jako předešlé. Jako kdyby se nic nestalo, jako kdyby nic nebylo. A to ani mezi mnou a Vydrou, nebo Bludičkou. Obě se na mne sice usmívaly a byly fajn, ale ani jedna nedala na sobě znát, že by si to ráda zopakovala. Byl jsem trochu zklamaný, jak by taky ne, ale asi hodinu po večerce přišla Vydra znovu. Tentokrát jsme se na její hlasové projevy připravili, takže když jsem ji opět přivedl na vrchol, přehodila si přes obličej můj polštářek a vykvílela se do něj. Pak si mne přetočila na záda a předvedla mi, jakou je vášnivou milenkou. Měl jsem fakt mžitky před očima, jak mi z něj vysála všechny zásoby, které bez zaváhání polkla a ještě mi ho pak celý olízala, jak kočka. Díky její péči jsem na další podobné radovánky neměl ani pomyšlení a sotva se za ní zastřel stanový cíp, usnul jsem a upadl do bezvědomí. Z něj mne ovšem vytrhla Bludička, která si pro svůj díl přišla ještě před budíčkem. Vydra ze mne opravdu vyždímala vše, a tak jsem Bludičce mohl jen poskytnout svůj jazyk a prsty. I tak ale odházela spokojená. Začínalo mi docházet, že tohle nejde vydržet donekonečna.

Z ranní mlhy neochotně vykouklo sluníčko, které se schovalo za mraky, z nichž začalo pršet. Trochu se ochladilo, ale pořád bylo příjemně, takže jsme celý den strávili v kuchyňce a na stole, který by mohl vyprávět, jsme hráli hry.

„Hele, Felčare,“ prohodila ke mně u večeře Vydra, „nechtěl by sis vzít zítra službu? Snídaně, nákup, oběd…, a tak?“ zeptala se, když dělala rozpis na další den.

No co jsem měl dělat? Do oddílu jsem patřil, takže jinou odpověď než „jasně“, jsem dát nemohl.

„Takže zítra mají službu Rolnička s Felčarem,“ řekla nahlas a hned naše jména napsala na papír, který pověsila na nástěnku, „je třeba zajet do obchodu pro zásoby, Rolnička všechno ví, a my ostatní půjdeme na výlet. Okolo dvou budeme zpátky, tak připravte něco dobrého, jo?“ usmála se na mně i na Rolničku, která na mně zamávala svými řasami a pod nimi vyloudila svůj překrásný úsměv.

Ten večer, ani druhý den ráno, žádná návštěva nepřišla. Vydra asi měla starosti s tím výletem a Bludička… Ta přišla hned po rozcvičce, že jí vadí, když se jí rostoucí chloupky zadrhávají o kalhotky, a jestli bych jí nepůjčil žiletky. Půjčil, co by ne, ale přišla málem s brekem, že má strach, aby si ji neuřízla… Musel jsem jí slíbit, že jí pomůžu, ale až večer. Po snídani vyrazili všichni, až na nás dva, na výlet na nedalekou zříceninu hradu. S Rolničkou jsme vzali kárku a ve vesnici jsme v obchodě pořídili nákup na dalších pár dní a věci, které si ostatní přály, nebo potřebovaly. Zásoby jsme naskládali do regálů a sklípku, takové díry do země, sedli si k hrnci a začali škrábat brambory. Vařit pro tolik lidí, navíc v podmínkách, které na táboře byly… Rolnička ale byla super a navíc nešlo o jídlo z Interhotelu.

„Felčare, nemůžeš mně zase oholit?“ ozvala se Rolnička nesměle.

Kruci, hrklo ve mně, ty dvě se snad musely domluvit a dělají mi to naschvál, ne? Štěstí, že jsem si koupil další balení žiletek…

„Jo, jasně,“ odpověděl jsem a skrytě ztěžka polkl, „zase na stole?“

Podívala se s výrazem, jako že kde jinde, a přikývla. Zašel jsem si pro věci, připravil si vodu, holení…, i olejíček. Rolnička si sundala kalhoty i s kalhotkami, natáhla na stůl, tričko si vyhrnula nad pupík a dala nohy od sebe. Její lasturka, opravdu již s rašícími chloupky, ale nic drastického, se na mně začala usmívat a lákat k pohlazení. Kůžičku už měla zklidněnou a hladkou a nic nenasvědčovalo tomu, že ještě před dny ji měla jako od kopřiv.

„Ale tady není nic, co bych…,“ zavrtěl jsem hlavou, protože na tom milimetru by se neudržela ani ta nejurputnější muňka, ale Rolnička si po ní přejela a přerušila mne: „Ale mi se líbilo, když byla tak krásně hlaďoučká…,“ hlesla tiše, „teď je taková…, taková… Jak strniště,“ přirovnala stav své fndičky k něčemu, co znala tan maximálně u svého táty.

No co? Co jsem mohl? Za chvilku ji měla zase ve stavu, jako Mafra s Kidkou… Když jsem jí pak micku mazal olejem, přidržela si ruku v klíně, sevřela mi ji mezi nohama a tiše zavzdychala, abych nepřestával… Když jsem pak po té, co sebou zaškubala a zaúpěla, ruku vysvobodil, měl jsem ji mokrou stejně, jako ona puklinku. Sesunula se zem, a hned se mi začala dobývat do šortek, ze kterých vylovila mého na kost tuhého ptáka. Nacpala si ho do pusy a já zažíval něco, o čem jsem jen snil. Skončili jsme pod stolem, já skučel blahem a ona mi střídavě seděla na tváři, nebo na něm. Pak přišel výbuch sopky, nebo k čemu bych to přirovnal. Zatmělo se mi před očima a dole mi z něj vyšlehl proud, který skončil u čípku…, nebo u mandlí? Nevím, fakt jsem nic neviděl. Rolnička se spokojeně natáhla vedle mne a potichu si libovala, že tohle je ten nejlepší tábor, jaký kdy zažila. Malinko jsem zdříml, ale jako chlap jen tak na půl ucha. Z dřímot, naštěstí, mne probral vzdálený hluk švitořících holek a díky tomu jsme měli pár chvil k tomu, abychom se oblékli a dali trochu do pořádku. Oběd, pak k vodě, pak večeře… A Bludička, kterou jsem láskyplně oholil ve sprše a ve stanu laskal po hladké micce, mi mezi hekáním prozradila, že se na výletě s nejstaršími domluvily, že když se o ně tak starám, měl bych místo metálu dostat něco jiného…

„…i Vydra říkala, že jo, ale ne ty mla…dší,“ zasténala a zachvěla se, když jsem jí k ptákovi v pipině zarazil palec do zadečku, „těm bude…, ááá! …stačit, když jim ty pipky… Áááá! … jenom občas upravíš. A starší ti pak…, uf, úůůá…, však ty… Ááááááá!“ zasténala, zachvěla se a vystrčila na mne zadeček ještě víc.

Z toho co jsem pochytil, mi došlo, že budu mít každý den jinou. Prý už mají pořadník, a do konce tábora, tedy ještě dva týdny, se jim budu starat o upravenost ohanbí a za odměnu mne každá, z těch starších, odmění tím, co mladé holky mají. Tedy svou pozorností. No, řeknu vám, byl bych hloupý, kdybych odmítl. Dokonce jsem přistoupil na to, aby mne Vydra oholila ještě jednou, ale už bez potupného závěru přede všemi. Ten závěr jsem si pak užil s Veverkou. Ta svou přezdívku neměla podle vzhledu chrupu, ale podle toho, jak uměla šplhat po stromech. No, a na té mé větvi, jí to šlo taky moc hezky… Takže ten rok se u Moravice bobříci nelovili, ale byli vyhlazováni.