Pokračování předchozího dílu

V pátek jsme dopoledne převzali vysvědčení a po proslovech o našem budoucnu a obědě, šli domů. Pochlubila jsem se samými jedničkami, převlékla se, nalíčila, vzala si včera nabalený batoh a odešla jsem. Na večírek, na popravu. Doma jsem na sobě nedala nic znát. Rozbrečela jsem se až cestou na nádraží. Tam jsem nejdřív musela na záchodky, kde jsem se za deset korun mohla opláchnout a v zašlém zrcadle si znovu namalovala obličej. Ještě, že měla máma noční, a nemohla mně vidět. Ještě poslední pohled, nahodit nacvičený veselý pohled – nic nemohlo být falešnější…, a mohla jsem za skupinkou spolužáků postávajících u pokladen.

Cesta vlakem probíhala v pohodě. Dokonce se se mnou všichni bavili, obdivovali mé nové rifle i tričko a s díky vzhlíželi k Veronice, která mi ty věci darovala. Nikdo z nich ani slůvkem nenaznačil, že by o podmínkách daru a mé budoucí roli cokoliv věděl. Jaká změna po těch letech! Skoro jsem zapomněla na podmínky naší smlouvy. Mířili jsme na chatu, jak jinak, od Veroniky. Teda ne přímo od ní, nebo táty, ale od jejího strejdy. Podle Veroniky byl hodný, čemuž každý věřil, když nám dal chatu k dispozici.

Na chatě…, baráku jako hrom, nás přivítal její majitel a prostředí, za které by se nemusel stydět ani Rothschild. Prý chata… Stavení připomínalo chatu jen vzdáleně a jen tím, že byla skoro celá ze dřeva. Jedna stěna, na kterou zvenčí navazovala dřevěná terasa, byla prosklená s obrovskými, posuvnými dveřmi. Nechápala jsem, jak může jeden člověk potřebovat tak obrovský dům jen pro sebe. A v druhé části domu, byl dokonce bazén. Jak to může stíhat? Pracovat a ještě uklízet takovou plochu?! Když se v kuchyni mihla nějaká holka v černé uniformě, pochopila jsem. I tady měla starost o dům služka. Moje závist k Veroničině rodině, stoupla o další příčku. Nebo spíš o dvě.

Veroničin strejda a majitel v jedné osobě, se se všemi přivítal a představil se nám jako Karel. A že si budeme hned tykat. Na uvítanou a na to tykání, nám nejen potřásl rukou a každé z holek vlepil pusu na tvář, ale všem nechal nalít skleničku.

„Tak na zdraví a ať se dobře bavíte,” řekl a pozvedl skleničku do výšky.

Usrkla jsem a na jazyku mně popálil alkohol. Vonělo to, ale moc mi to nechutnalo. Karel trval na tom, že na zdraví, se pije do dna. Nadechla jsem se a kopla to do sebe. Měla jsem co dělat, abych se nezakuckala. Karel se s námi rozloučil, že má ještě práci a odešel. Pak nás Veronika rozdělila do pokojů. Chovala se, jako zkušená hoteliérka.

„Budeš se mnou, jo?” sdělila mi celkem mile, když řekla všem, kde mají své pokoje.

Dloubla mně do žeber a pak mně strkala před sebou do patra. V pokoji byly postele pro tři, skříně, stůl… Prostě jako v hotelu.

„Vybal mi tašku do skříně!” poručila, sotva za mnou zaklaply dveře.

Vybalila jsem jí věci. Každý kousek, jako by říkal: „Byl jsem moc, ale moc drahý, tak na mně dávej pozor! …”

Veronika se zatím strojila před zrcadlem a moc pozornosti mi nevěnovala. Pak jsem si vybalila i já. Neměla jsem ani desetinu toho, co Veronika. Vlastně jen pyžamo, spodní prádlo, několik dalších věcí na převlečení a tu proklatou sukni s halenkou.

Sotva jsem ji pověsila do skříně, ozvala se znovu: „Proč to skováváš? Převleč se do toho,” poručila a podívala se do zrcadla, jestli jí to sluší.

„To už jako teď…?” zeptala jsem se a váhavě ty věci ze skříně vytáhla zpátky.

Moc se mi nechtělo, převlékat se a ukazovat se hned tak brzo. Myslela jsem, tak nějak v koutku duše jsem doufala, že k tomu nedojde, ale mýlila jsem se.

„Jo, už teď,” odsekla a křivě se na mně usmála.

Povzdechla jsem si a rychle se převlékla. Nicotné kalhotky, nicotná podprsenka, krátká sukýnka a těsná halenka. Ještě podkolenka a boty. Zběžně mně zkontrolovala a poručila mi, abych si vlasy svázala do dvou culíků. Pak mi podala růžové mašle a celý můj outfit doplnila o tento drobný, ale důležitý doplněk. Koukla na mně znovu a zálibně a potichu se zasmála.

„Jo, tadlenc vypadáš jak správná šukna. Vod teď, mi na každou věc odpovíš – ano, slečno Veroniko. Nic jinýho, nechcu slyšet. A pamatuj. Každýho, kdo tu je, na slovo poslechneš. I mravence, co ti překříží cestu. Jasný?” zeptala se přísně.

Zmohla jsem se jenom na špitnutí: „Ano, slečno Veroniko,” a zadržovala nové slzy, které se mi draly do očí. Spadla jsem na samé dno.

„Jen pro upřesnění, Sandro. Jestli na někoho nebudeš milá, nebo dokonce někoho neposlechneš, dostaneš ode mne vejprask! Na holou a přede všema. Tak dělej tak, aby ses po tom víkendu, mohla posadit. A teď, můžem jít,” řekla vesele a naznačila mi, abych šla zase před ní.

Dole v hale, byli skoro všichni. Když mně kluci uviděli, jak sestupuji ze schodů, ozvalo se zahučení, pochvalné mručení a občasné zamlaskání.

„Ty kráso!” ozval se Luboš, „tohle si musím zvěčnit!” vykřikl a vytáhl mobil.

Hned po té si mobily vytáhli i další. Z vedlejší haly, odkud se dalo jít na terasu a pak i na zahradu, přiběhli ostatní s mobily v ruce.

Naštěstí to ale Veruna zarazila: „Neblbněte! Když to pak pověsíte na fejs, budeme mít problém, blbečkové. Žádný fotky!” zavelela a pokračovala až po té, kdy zmizel, i přes všeobecnou rozmrzelost a mou malou, soukromou radost, poslední mobil.

„Tady Sandra, by chtěla něco říct,” řekla Veronika slavnostně.

„No, Sandro. Řekni všem, co budeš na našem večírku dělat?” vybídla mně ta zmije, když jsem zůstala stát uprostřed kruhu spolužáků a nevěděla, jak se schovat před jejich chtivýma očima.

„Má…, mám všechny…,” špitla jsem, ale přerušila mně: „Nahlas! Ať to všichni slyší!”

Nadechla jsem se, zavřela oči před tou hanbou a řekla: „Mám všechny na slovo poslouchat,” vydechla jsem a otřásla jsem se.

Tak, a je to venku. Oči jsem zase otevřela a podívala se na své bývalé spolužáky. Ti z toho byli překvapeni skoro víc, než já se styděla.

„A jako v čem nás máš poslouchat?” zeptala se Jarka nechápavě.

Byla to taková nepříliš bystrá holka, čistá duše, dalo by se říct, která mohla být ráda, že základkou vůbec prolezla. Měla jít na kadeřnici, ale všichni jsme pochybovali, že ten učňák dodělá. Ve třídě ji ostatní brali jen proto, že pochlebovala Veruně a ta nad ní držela ochrannou ruku.

„No přece ve všem,” odpověděla za mne Veruna.

„Jak ve všem?” nechápala pořád Jarka.

„Ty jsi fakt tupá kráva,” řekl jí Mirek, ale hned, jak se na něho Veronika podívala, sklapl kufry a Jarce se omluvil.

Ale aby to pochopila i ona, pokračoval: „Třebá, třebá…, Sandro, přikazuju ti, aby ses postavila na levou nohu,” řekl mi a otočil se k Jarce, „no, a ona mně poslechne.”

Měl pravdu. Pokrčila jsem pravou nohu v koleni a zůstala stát na levé. Mirek se na Jarku významně podíval, jestli to konečně pochopila. Jenže Jarka se prostě chtěla ptát.

„No, to chápu, přece nejsem blbá,” řekla dotčeně, „ale co když jí teď poručím já, že se má zvednout levou nohu? To se naučí lítat? Nebo jak to vlastně je?”

Ta holka nebyla zase tak hloupá, pomyslela jsem si. Všichni, stejně jako já, jsme se otočili na Veroniku. Ona tady rozhoduje.

„Sázím na inteligenci všech,” nedala se zaskočit, „a komu je inteligence cizí a bude chtít, že má Sandra lítat, může jí to sice poručit, ale nemůže očekávat, že mu vyhoví. Prostě příkazy nesmí odporovat přírodním zákonům, a pokud budou v rozporu s těmi předchozími, platí později vyřčené. Jasné všem?” řekla nahlas, aby ji slyšeli všichni.

A pak to začalo. Každý si chtěl vyzkoušet novou hračku. Dělala jsem dřepy, kliky, skákala po jedné, obíhala chatu… Po čtvrt hodině toho tělocviku, jsem měla dost. Docházel mi dech, nohy i ruce se mi klapaly únavou a jazyk se mi lepil na patro. Zlaté tréninky v gymně! Roman mi podal sklenici vody. S vděkem jsem ji vypila na ex. Podal mi druhou. Tu jsem už vypila pomaleji. Třetí. V břichu mi voda dělala přílivové vlny. Další. Už jsem fakt nemohla. Poroučet přestal až u šesté. A pak mi řekl, že mám chodit po čtyřech a dělat nějaké monstrum, ale nechápala jsem jaké. Tak jsem se pustila na čtyři a dělala: „Bééé, bééé,” s nadějí, že to je jeho monstrum. Nebylo. Ukázal mi, co to jeho monstrum dělá. No fajn. Z bečení se staly divné zvuky a z chůze po čtyřech, přísuny, kdy jsem musela kolena držet pořád na zemi. Ostatním to připadalo hrozně legrační, jak jsem se mezi jejich nohama plazila a vystrkovala na ně své skoro obnažené pozadí. Roman kolem mně poskakoval a hrál si, jakože střílí na někoho dalšího… Nepochopila jsem to, ale dokud kolem mně dělal blbiny, nechali mně ostatní být… Pak mi ale dal sukni nahoru… Raději jsem si toho nevšímala, zato ostatní si změny všimli hned. Teď jsem svým spolužákům ukazovala svůj kulatý zadek, do kterého se zařezávala šňůrka bílých nicotných kalhotek. Obrátili na mně opět svou pozornost a přidali i pár komentářů ke tvaru i velikosti mého pozadí. Sice mi po několika přísunech sukně zase prdelku zakryla, ale ne na dlouho. Asi po deseti minutách lezení po zemi a ukazování prdelky všude a všem, to Romana přestalo bavit a mi se začalo chtít na malou. Raději jsem pořád předstírala, že dělám to monstrum, aby si někdo nemyslel, že nemám co na práci. Všichni se ale pustili do jídla a pití a tak jsem měla štěstí. Pocit plného měchýře neustále sílil a kazil mou malou radost, až jsem nedokázala myslet na nic jiného.

Připlazila jsem se k Veronice: „Prosím, slečno Veroniko, mohla bych, prosím, na záchod?” poprosila jsem ji zespodu.

Jen se podívala dolů, kdo ji to obtěžuje a pak se dál věnovala vyprávění, co bude dělat, až vystuduje práva, nebo medicínu, nebo… Prostě jsem tam pro ni nebyla. Najednou mi někdo sedl na záda. Málem jsem skončila s břichem na zemi, jak na mně dopadl celou vahou. Matěj. Bylo vidět, že je mírně pod parou, ale to byli skoro všichni.

Nadzvedl mi znovu sukni, poplácal po holé půlce a poručil: „Hyjé, koníčku! Zavez mně ven!” zvolal a pak mně plácal a nadskakoval na mně, abych byla rychlejší.

S vypětím všech sil jsem ho přes terasu na tu zahradu donesla. Ještě chvilku a zlomím se v pase, myslela jsem si.

„Hodná kobylka,” slezl ze mě skoro u plotu, naposledy mně poplácal a pak i pohladil.

Tonoucí se stébla chytá…: „Prosím, Matěji, mohla bych si zajít na záchod? Už to nemůžu vydržet,” poprosila jsem ho s nadějí, že se nade mnou slituje a pustí mně.

Podíval se na mně a pak řekl: „Od kdy umí koně mluvit? Nebo jsi mluvící osel? Tady se budeš pást, a jestli… Jsi kůň, tak si poraď,” zasmál se, klekl si za mě, sukni mi vyhrnul co nevýše a spokojeně zamlaskal.

Instinktivně jsem stiskla nohy k sobě.

„Ale prdelku máš hezkou,” pochválil mi ji a pohladil mně po ní, tentokrát oběma rukama.

„Co jsem říkal? Žer tu trávu!” zařval, když jsem jen útrpně snášela jeho doteky.

Zabořila jsem hlavu do trávy a dělala, že ji žeru. Prsty si hrál se šňůrkou kalhotek, tahal za ni a napínal tak látku na pipince.

„Když se ti tak chce, tak to pusť. Ještě nikdy jsem neviděl tak krásnou kobylku lulat,” řekl ten prasák.

„A dej ty kopyta od sebe! Takhle nevím, jestli vlastně nejsi hřebec!” přikázal.

Tak, a je to tady, pomyslela jsem si. Matěje jsem moc nemusela, byl ještě uhrovitější, než Roman a ve třídě si na nás, na holky, neustále vymýšlel různé fígle, jak se nám podívat pod sukni. Zrcátko, nebo mobil na noze, tu a tam shozené pravítko, které rychle sbíral ze země s očima pod lavici za sebou… Musely jsme si dávat velký pozor, aby něco nezahlídl. A teď… Dala jsem nohy od sebe, což přivítal odděláním šňůry i s tím kouskem látky a podle toho, jak potichu zakňučel, uviděl konečně z blízka to, po čem tak dlouho prahl. Splnila jsem mu sen a sama se styděla, jako nikdy. Tlak v podbřišku zesílil, ale když tam měl přilepené ty svoje oči, nešlo to. Dodal si odvahy a pohladil mně i po kačence. Jemně, jako kdyby se bál, že mi ublíží, nebo že ho kousnu. Což o to, ubližoval mi. A kdybych mohla, ukousnu mu hlavu. Ale na tenhle typ ubližování asi nemyslel. Přitlačil a prstem mi zajel mezi lupínky. Kdyby to bylo jinak a nebyl to zrovna Matěj… Ale takhle? Trpěla jsem opravdu jako kůň. Pořádně mi ji několikrát projel od začátku přes hráz až dozadu na druhou dírku. Zatahal mně za chloupky a pak se pokusil tahat za lupínky. Naštěstí ale jen trochu, takže jsem cítila bolest jen na duši. Upravil mi kalhotky zpátky a vstal. A já už dál nevydržela. Nadzvedla jsem se, udělala kočičí hřbet a pustila to. Kalhotky na okamžik proudu vzdorovaly, ale sotva nasákly, staly se propustné. Cítila jsem, jak mi moč stéká po stehnech ke kolenům, kde se vsakovala do hlíny. Matěj si ničeho nevšiml, zjevně nad něčím přemýšlel a ta malinká chvilka mi stačila. Ulevilo se mi. Neskutečně. Jen ta mokrá stehna a kalhotky mně začaly studit. S hlavou zpátky na trávě, jsem přešla pár kroků dál, abych neměla kolena v mokré hlíně a modlila se, aby na to Matěj nepřišel. Ten se ještě jednou rozhlédl, povolil si kalhoty a klekl si za mne.

Sotva mi sáhl mezi nohy, aby dal kalhotky stranou, zařval: „Ty prase jedno! Ty ses fakt pochcala!?” Jak zuřil, vzal mi chomáč chloupků a škubl.

„Ííí!” vypískla jsem bolestí.

Jak byl před chvilku celkem jemný, úplně obrátil a začal mi z kačenky ty chloupky vyškubávat. Asi ho bavilo moje pištění a naříkání, nebo se možná nemohl nabažit těch mokrých chloupků…, nevím. Když jsem myslela, že ji mám oškubanou jako kuře, přešel z trhání na to, na co se připravoval. Strčil mi do ní prst a zarejdil s ním ve mně. Vytáhl ho, ale jen proto, aby ho naslinil a vrazil ho zpátky. A pak mi tam dal prsty dva. Bolelo to. Moc. Vytáhl je, jednou rukou si mně přidržel za boky, druhou si nasměroval kokota tam, kam ho chtěl mít a jediným prudkým pohybem ho do mne zarazil. Zlaté škubání chloupků! Zlaté drobné prstíky! Tou razancí, kterou ho tam narval a dostal úplně celého, mi vyrazil dech. Zalapal jsem po něm a zakousla se do trsu trávy. To abych překonala tu bolest a nezačala ječet nahlas. Bolest ohromující, ale i tak mi někde vzadu v hlavě zůstalo dost rozumu na to, abych věděla, že svým řevem přilákám ostatní a pak se nebudu stačit divit. Matěj za mnou funěl, hýkal a bušil do mne, jako kdybych byla to poslední, s čím si ve svém životě užije.

„U,…, á,…, áááá!” zahýkal silně, přitáhl mně co nejvíc na sebe a rozklepal se.

V pipince jsem ucítila, jak mi v ní tepe jeho ohon a vypouští do ní své šťávy. Nechal ho tam, dokud nezvadl a sám nevyklouzl. Poplácal mně po zadku, narovnal kalhotky zpátky, vzal za culík a otočil mně. Hlavu mi zabořil do houštiny svých chlupů, ze které mi viselo povadlé péro. Poslušně jsem ho vzala do pusy a ocucala ho, jako lízátko. I pytel jsem mu musela olízat. Pak mně milostivě pustil a šel se bavit s ostatníma. Svalila jsem se na bok a tiše plakala. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Pipinka mně bolela, mokré kalhotky od vlastní moči a jeho semene studily, ale nejvíc, nejvíc mně bolelo uvnitř. U srdce.

„Sandro!!?” zavolal na mne někdo od domu.

„Sandro? Do prdele, kde jsi!?” ozvalo se ještě jednou. Veronika!!

„Tady jsem,” odpověděla jsem a rychle si do dlaně utřela nos a oči. Vstala jsem a rychlým krokem jsem šla za hlasem k domu. V otevřených dveřích na terasu stála Veronika se skleničkou v ruce.

„Kde se flákáš? Takhle naše domluva nezněla!” začala hned, sotva jsem k ní přišla.

„A jak to vypadáš, ty prase? Kde ses tak dokázala zmazat? Na,” podala mi papírový kapesník, „utři se a nedělej mi ostudu!”

Utřela jsem si tvář a špinavý kapesník schovala do dlaně. Jestli na něm byla jen půlka toho, co mělo být na obličeji, musela jsem opravdu vypadat dost hrozně.

„Zašíváš se a my jsme zatím povečeřeli. Tady jsme ti ale něco nechali,” usmála se a ukázala kousek od dveří. Na prknech terasy, vedle skla do domu, stála malá miska. V ní byla trocha rýže smíchaná se vším, co zbylo. Kus masa, i nakousnutých zbytků, ohryzek jablka… A všechno bylo zalito nějakou tekutinou.

„Nažer se,” přikázala, „Matěj říkal, že z tebe chtěl mít kobylku, ale prý ses mu změnila na prase. A když tě vidím, nebyl daleko od pravdy. Nicméně, tě povyšuji na jiného domácího mazlíčka. Na psa. Až to sežereš, přijdeš a hezky zaštěkáš!” přikázala, otočila se a vešla do domu k ostatním.

Ti seděli uvnitř a přes ta obrovská okna se dívali, jak se vypořádám s jejich dobrotou. Vzala jsem si misku do ruky a přičichla. Jídlo, nebo jeho zbytky, smrděly i po vínu a pivu. Tak tohle asi nedám, řekla jsem si.

„Tys neslyšela? Jsi čokl! A ten nemá ruce! Nažer se jako čokl!” ozvala se Veronika zevnitř.

Misku jsem položila zpátky na zem a spustila se na čtyři. Rozdíl, mezi monstrem, kobylou, nebo psem, byl nepatrný. Pořád jsem byla na čtyřech.

„Žer!!!” ozvalo znovu zevnitř, „…, nebo chytneš na zadek!” doplnila Veronika příkaz výhrůžkou.

Z bití jsem měla strach. Od mala. Nadechla jsem se a se zavřenýma očima jsem pusu zabořila do zbytků jídla. Chuť, byla podobná vzhledu a pachu. Ovládla jsem se a polkla. Z druhé strany skla se ozval hlasitý smích a výkřiky, jako – fůj…, to je fakt čuně…, to bych nedala… Trvalo mi to dlouho, než jsem tu misku snědla celou. U každého sousta, jsem musela silou vůle žaludek přesvědčovat, aby v sobě udržel všechno pohromadě.

Na všech čtyřech jsem prošla dveřmi a zaštěkala: „Haf, haf!”

Nový výbuch smíchu i pošklebků mi na sebevědomí nepřidal.

„Hele a je to pes, nebo fena?” zeptal se Luděk.

Nejvyšší, ale zároveň nejhubenější kluk ze třídy. Učil se celkem dobře a po prázdninách měl nastoupit na strojárnu. A stejně jako Matěj, ale vlastně i ostatní kluci, chtěl rozdíly mezi pohlavími vidět i u zvířat.

„Ukaž Luďkovi, že jsi fenka,” přikázala Veronika.

Otočila jsem se k němu zadkem, sukni přehodila na záda, dala mírně nohy od sebe a pak se v zádech propnula tak, že jak on tak i ostatní kluci kolem něj, zavzdychali a zamručeli.

„Ona hárá? Já jenom, že kalhotky naše Sindy nosí jenom v tý době,” zeptal se udiveně.

Hajzl. Všem bylo jasné, co chce. Místo aby to řekl narovinu, hezky to obcházel a shazoval mně.

„Ne, myslím, že ne,” zasmála se Veronika a otočila se na mně, „nebo jo?”

Zavrtěla jsem hlavou a zavřela oči.

„Tak si je sundej a konečně ukaž, jaká jsi fena,” přikázala mi.

No co? Začala jsem myslet na to, že si odtud odvezu alespoň peníze. Toto je moje práce, a když jsou oni ochotni platit… Sáhla jsem si k bokům a miniaturní kalhotky sundala. Minimálně dneska je už potřebovat nebudu, řekla jsem si a nechala je na zemi. Pak jsem se znovu prohnula.

„Jé! Holky, dívejte! Ona ji má chlupatou!” vypískla Martina.

Kluci byli na chviličku vystrčeni bokem, aby se každá na mou chlapatinku podívat. Podívaly se všechny. Až na Jarku.

„No a?” řekla udiveně a málem s otevřenou pusou koukala na ostatní holky, jak se mi dívají do rozkroku.

„Počkej, to chceš říct, že si ji taky jako ne to? …, neholíš?” řekla udiveně Lucka.

Cítila jsem, že se o mou kačenku přestaly zajímat a jejich pozornost byla upřena na Jarku. Ta mimoděk před těmi pohledy udělala krůček dozadu.

„No…, já…, jo, holím,” řekla nakonec, ale i hluchoslepý by poznal, že lže.

„Tak nám ji ukaž…,” řekla znovu Lucka a celá holčičí banda udělala najednou krok směrem k ní.

„Nic ukazovat nebudu!“ vykřikla zděšeně a hrnula se ven.

Na zahradě ji ale chytili a dovlékli zpátky. Kopala klem sebe, snažila se bránit, ale proti přesile, nezmohla nic.

„Do prdele, kluci! Nečumte jak vyorané myši a pomožte nám,“ řekla funivě Lucka s námahou, jak se spolu s ostatníma snažila Jarku udržet.

Ta ječela, jako kdyby jí pálili žhavým železem. Kluci vystřídali holky, a i když byli o poznání silnější, měli co dělat, aby jim neutekla znovu. Veruna odněkud přinesla provazy a za chvilku si mohli oddechnout. Aby svým řevem nevysklila všechna okna v domě, vzala Martina moje kalhotky ze země a chtěla je dát Jarce do pusy.

„Fuj! Vždyť jsou úplně mokrý!“ vykřikla zhnuseně, ale protože Jarka přidala na hlasitosti, překonala odpor a kalhotky jí tam nacpala.

Aby je nevyplivla, uvázali jí další provaz kolem hlavy a vzadu ho stáhli na uzel. Jarka jen vydávala tlumené zvuky a hýbala se jen tak, jak jí provazy dovolovaly. Tedy minimálně.

„Cos to s těma kalhotkami prováděla?“ otočila se na mně Lucka, sotva byla situace s Jarkou vyřešena.

Vyděšeně jsem se na ni podívala. Pak jsem zavrtěla hlavou a pak…: „Haf, haf!“ zaštěkala jsem vesele a vyplázla jazyk.

Jsem čokl a psi nemluví, ne? Lucka to vzala. Pochopila, že jí to neřeknu a tak začala hrát mou hru.

„Tak pojď fenečko, ukaž paničce, jak umíš válet sudy!“

Začala jsem se válet a u toho štěkat a vystrkovat jazyk. Ještě jsem zapanáčkovala a pak jsem musela s ní do koupelny. Prý umýt tlapky.

„Do prdele, Sandro, co to děláš?“ uhodila na mně, sotva za námi zaklaply dveře.

Pravdu, nebo lež? Chvilku jsem přemýšlela. Pravdu? Nikdy!

„Vsadila jsem se s Veronikou a sázku jsem prohrála. A protože já svoje slovo držím, musím ji ve všem tento víkend poslechnout,“ řekla jsem.

A pak jsem jí řekla, že jsem se na zahradě musela do kalhotek vyčůrat. Že jsem to prostě nevydržela a ani Veronika, ani Matěj, mně nechtěli na záchod pustit. O tom, že mně Matěj i znásilnil, jsem raději neřekla ani slovo. Uvěřila mi.

„To se nebojíš, že budeš muset podržet všem klukům?” ptala se, kroutila nechápavě hlavou a mechanicky si u toho myla ruce.

„Ne. Nemám ji z papíru, tak co?” odpověděla jsem.

Přece jí nepřiznám, že z toho mám hrůzu už celý týden?!

Pak mi řekla, že jsem stejně divná a otevřela dveře: „Běž! Utíkej se proběhnout!“

Po čtyřech jsem z domu vystřelila jako opravdový pes. Své náhlé svobody, jsem si ale dlouho neužila.

„Sandro!? K noze!!“ zařvala na mně Veronika z terasy, sotva jsem se dotkla trávy.

Přiběhla jsem a tvářila se jako pes, který objevil novou hračku.

„Kluci si chtějí zkusit, jak se holí kunda. Tak mazej dovnitř,“ řekla, sotva jsem přiběhla, „a na toho čokla zatím zapomeň“ doplnila, když jsem chtěla jít dovnitř po čtyřech.

Vstala jsem a se zježenýma chlupama z toho, co mne čeká, ale už jako člověk, vešla dovnitř. Na stole, kde ještě před chvilkou bylo pití a jídlo, nebylo kromě Jarky nic. Všechny ty věci, byly naskládány v rohu na zemi, na menších stolech u zdi a dokonce i židlích. Na těch, a to ani na prázdných, neseděl nikdo. Všichni se tísnili okolo Jarky, která sebou házela na stole a pokoušela se bránit. Matěj s Luďkem a Petrem, ji upravovali provazy tak, aby se mohla podrobit stejné úpravě rozkroku, jako čekal i mně. Ležela na zádech s rukama uvázanýma nad hlavou a připevněnýma k noze stolu. Petr jí přidržovala tělo na stole a ti dva, se jí snažili sundat džíny z nohou. Sice u toho kopala nohama, ale nebylo jí to nic platné. Šup, a měla na sobě jen kalhotky. Teda, mi se při tělocviku s ostatníma posmívala, že je mám od ťamanů, ale to, co měla na sobě dneska, přinutilo ostatní k tichému údivu. Kalhotky měla od pupku do půlky stehen. Takové, co jsem viděla u své prababičky. Luděk s Matějem poodstoupili o krok dozadu a Petr se z ní zvedl. Chvíli na ni nevěřícně zírali a pak…, pak propukli v nehorázný řev. Řev smíchu. Všichni se jí smáli, dokonce i já. Někteří si i dřepli, jak je ten smích zmohl. Nebylo to k zastavení. Jen Jarka se nesmála. Už ani těma nohama nekopala. Ležela tam jako placka a ze zavřených očí, se jí koulely slzy. Přestala jsem se smát. Věděla jsem, jak jí je. Po dlouhé, předlouhé době, se postupně všichni uklidnili a Jarce nohy přivázali tak, že se patami, skoro dotýkala zadečku.

„Hele, tohle ti snad ani nemůže vadit,” řekl Petr s nůžkami v ruce.

Než se Jarka stačila leknout, podebral jí látku a několikrát střihnul. Z nich se narodil celkem hezký zadek a to, co všechny zajímalo nejvíc. Jarčina chlupatá kunda. Teda tahle, si ty copy opravdu plést mohla. No, přeháním, ale ta moje, byla proti ní úplné holátko.

„Hele, jestli nechceš, abych tě střihl, nebo řízl, tak ty nohy dej hezky od sebe a nestyď se. Nebo možná jo, ale jenom za ty chlupy!” řekl jí a oddělával jí kolena od sebe.

A nůžkami jí pak začal dělat dole pořádek a chlupy z pipky zkracovat.

„A co ty? Na co čekáš? Nebo potřebuješ taky znehybnit?” zeptal se Luděk a poklepal dlaní na stůl vedle Jarky.

Chtěla jsem na něho vylézt, ale chytil mně za ruku: „Tu sukni, si dej raději dolů.”

Sundala jsem si ji ale kam ji položit? Nakonec jsem ji složila a dala na stůl. Budu ji mít pod hlavou, pomyslela jsem si.

„Víš ty co? Dej si raději dolů i tu halenku,” řekl, jako kdyby o ni měl starost.

Bylo mi, i ostatním jasné, že mu nejde o ni, ale o má prsa. Rozepnula jsem si knoflíčky a sundala ji z ramen. Složila jsem ji a přidala k sukni. Pak jsem si lehla vedle Jarky a věci si dala pod hlavu.

„Nohy,” řekl jako kdyby znuděně.

Jako kdyby mi chtěl oholením, prokázat službu. Pokrčila jsem je, a opřela je o desku stolu. Ještě mi je chytil a upravil. Na gyndě jsem nebyla roztažena víc. Sklonil se mi k ní a asi jen tak, mi na ni foukl. Lekla jsem se a ucukla.

„No, no,” zasmál se a pohladil mi ji a prsty mu sklouzly i do štěrbiny.

„Ty vole!” zařval radostně, „ona je úplně mokrá!” okomentoval to, že jsem v kundičce měla nadílku od Matěje.

Jenže o něm, jsem věděla jenom já a on. Kdyby se Matěj pochlubil, měla bych v ní na návštěvě všechny kluky najednou. A Luděk si jeho semeno, vysvětlil po svém. Okolo něj se nahrnuli holky i kluci, zvědaví, jak vypadá mokrá a chlupatá kunda. Rovnou mi tam strčil dva prsty a zatlačil nahoru proti kosti. Málem mne zvedl. A palcem zatlačil na hrášek proti prstům. Z pipky mi vyskočily jiskřičky a zaútočily i výše, na podbřišek, odkud se mi trošku rozlilo teplo do celého těla. Do háje, pomyslela jsem si. On se mnou zachází jako s otrokyní, u toho na mně koukaj zvědavé oči a mi se ty jeho prsty v díře líbí…

„Áá mmm úúú,” zasténala jsem mimoděk a nehty zaryla do dřeva pod sebou.

Ještě chvilku a normálně se udělám! Luděk, jako kdyby to poznal, znovu zatlačil. Nehty zaskřípaly a pod podbřiškem mi vybuchla malá atomová puma. Musel na prstech cítit, jak mi v ní tepe, jak mu je svírám a jak se celá klepu. Usmál se a druhou rukou mně pohladil po břichu.

„S tebou je fakt sranda, Sandro,” řekl a prsty ze mě vytáhl.

Pak si vzal nůžky od Petra a chloupky začal zkracovat mi. Vedle mne si zatím Jarka prožívala vlastní ošklivé chvilky. Trochu jsem ji sice litovala, ale na druhou stranu jsem jí to taky přála. Petr se u její pipky snažil s pěnou a strojkem, aby byla co nejhladší. Martina s Veronikou a Monikou, mu ochotně sekundovaly a radily, kde, co a jak. Další tři kluci jim dělali křoví a chtěli si holení vyzkoušet taky. Luděk si u té moji, musel chvilku poradit sám, ale ne dlouho. Jeho rádci, Lucka, Petra a Radka za holky a Roman, Milan, Libor a Boris za kluky, se přihrnuli vzápětí a pak mu statečně sekundovali a radili jeden přes druhého. Jen mi tam nastříkal pěnu a byl ze svého místa odstrčen Borisem. Ten pěnu rozmazal i tam, kde mně jistě holit nebude. Vzal strojek a začal jím tu pěnu stahovat. Bála jsem se, že mně řízne, ale sotva mne oholil pod pupkem, už musel strojek předat Milanovi. Ten se vyřádil na pravé straně, Libor na levé. A celé to pak ještě zkontroloval Roman se slovy, že toto je lepší, než Lara Croft. No, alespoň už nebude mluvit jen o těch svých hrách, blesklo mi hlavou, když mně dole hladil a kontroloval, jestli tam někde nezbyl nějaký zbytek chloupku. Petra vzala láhev vody a lila mi ji na čerstvě oholenou kundičku. Teda větší bolest jsem fakt nezažila! Pálilo mne to tak, že kdybych měla co, asi bych se pochcala znovu. Ale spolu s pálením se o mne pokoušela nová vlna… A Roman mi ji neustále hladil, umýval poslední zbytky pěny a tu pálivou tekutinu mi vtíral i do mezírky. Vedle sebe jsem cítila, jak Jarka vzlyká do roubíku z mých kalhotek a snáší to samé, co se dělo mi. Tedy alespoň co se mytí týče.

„Hele, Veroniko, není ona ještě to? ... Panna?” zeptal se Mirek, když ji domyl a se zájmem se podíval na společné dílo.

„Jasně že je!” skoro vykřikla Veronika, když se o tom sama přesvědčila.

Kolem Jarčiny prciny se strhla malá, ale razantní hádka. Kluci se dohodli, zahodili zbytky slušného vychování a sundali si kalhoty. Nakonec si dohodli i pořadí. Mirek, bude mít tu čest, a Jarku zpřístupní i pro ostatní. Po něm půjde Matěj a nakonec Petr. U mne, to měli kluci o něco jednoduší. Ve stejném pořadí, v jakém se střídali u holení, do mne strkali svoje ohony a kvíleli blahem. Dohodli se, a stříkali mi to na břicho, protože se jim eklovalo, chodit do díry po někom, kdo v ní nechal svou nadílku. Matěj jim asi nevadil. Stékalo mi to kolem břicha až na záda a taky mezi prsa, kde tím nasakovala podprsenka. Přiznám se, že tenhle grupáč, se mi zamlouval. Každou chvilku jsem se rozklepala ve slastné křeči a tloukla rukama o stůl. Když skončili, byla jsem utahaná, jako kotě. Zůstala jsem ležet na stole, jen nohy jsem spustila dolů. Ztěžka jsem oddychovala a dávala si dohromady myšlenky. Jarka v sobě měla posledního. Petr se vzepjal, a protože po něm už nikdo nebyl, nechal ho tam a vykropil jí kačenku. Vytáhl ho, až to mlasklo a natáhl si kalhoty. Pak Jarku odvázal a sundal ji i provaz, zajišťující roubík v puse. Jarka s námahou vyplivla kalhotky ven, jen se schoulila do klubíčka a brečela. Nemohla jsem se na ni dívat. Kdyby znásilňovali jenom mne, ještě by je povzbuzovala. Takhle poznala, že každá sranda něco stojí. Dole, u mých nohou, se něco pohnulo. Jen jsem ucítila závan vzduchu, ale byla jsem tak zmožená, že mi to bylo upřímně jedno. Někdo se mi začal jemně probírat v lasturce. Příjemné doteky, ze kterých jasně vyzařovalo, že je nedělá nikdo nezkušený, ale někdo, kdo už pipinku někdy viděl, mi znovu rozpohybovaly ta motýlí křídla pod pupíkem, které mně tam příjemně šimraly. Přidal i jazyk a na chvilku mi uvěznil hrášek v puse. Nasál ho do sebe a já jsem zasténala, zvedla nohy nahoru a toho pod sebou, jsem si rukama přitáhla víc do klína. Sotva jsem mu sáhla na hlavu, zarazila jsem se, otevřela oči a podívala se dolů. Ta hlava nepatřila nikomu z kluků, ale Radce. Hladila mně po břiše, roztírala po něm zasychající zbytky spermatu a lízala mně tak krásně, že se mi dělaly mžitky před očima. Nikdy bych si nepomyslela, že to někdy vůbec s holkou zkusím. Lesby pro mne byly divnými stvořeními, která si nezasluhují mé pozornosti. A teď… Teď mi jedna z nich, dělala nádherně. Zabědovala jsem, roztřásla a zaskřípala nehty po stole. Když kluci viděli, jak je Radka aktivní ve vylizování cizí kundy, vzrušilo je to znovu. A zorganizovali nové uspořádání na stole. Takové, kdy se mnou a Jarkou smýkli několikrát tak, že se před mýma očima ocitla něčí puklina, a tu moji, zase někdo začal obšťastňovat zevnitř. Podle toho, co z dírky nade mnou vytékalo, a od čeho všeho byla, jsem usoudila, že jde o Jarku. Z dírky jí pomaličku něco vykapávalo, okolí bylo od krve a celá se klepala.

Ozvalo se plesknutí a povel: „Tu prdel dej níž, ať si tě ta fena užije!” načež mi prasklinka přistála na puse a nos mi vjel mezi závojíčky.

Začala jsem se snažit. A dole, mi někdo vyklepával vnitřnosti. Jiskřičky zespoda, vykřesaly další, které se mi honily před očima, a vůbec jsem neuvažovala o tom, kdo je tím, kdo do mne zasouvá svůj kyj. A už vůbec ne o tom, co se mi z Jarčiny dírky dostává do pusy. Nevím, co dělala ona, natož ostatní. Jen jsem vnímala toho, co mi tloukl koulema o zadek a jemnost, hladkost a hebkost Jarčina pohlaví. Z počátku, byla Jarka taková odtažitá, taková…, no prostě takové nesvá. Poznala jsem to, jak nechtěla, abych jí tam dávala jazyk. Trhala sebou při každém dotyku, chtěla utéct, nebo alespoň uhnout. Věděla jsem, co asi prožívá, ale ani pro ni, ani pro mne, nebylo úniku. Ale za pár minut, kdy se mi dole vystřídal další nadrženec, se pomaličku k mé puse víc přivinula…, už nebyla taková nesvá. Najednou ten jazyk chtěla. Začala malinko zadečkem hýbat tam a zpátky a kačenku si třít o nos. Přitlačila a pohyby zadečku se prodloužily a zrychlily. A z kačenky, se mi do pusy, nosu i očí řinulo tolik šťáv, že jsem si mohla být jista, že toto, už rozhodně Petrovi, ani jinému klukovi, nepatří. Svoje další orgasmy jsem křičela do jejich vnitřností. Nevím, jestli mne bylo slyšet, ale kdyby Jarka otevřela pusu, pak bych slyšet určitě byla. Další čas mi splynul, a rozlišovat takové detaily, jako kdy, kam nebo kolikrát, prostě nedokážu. Jen vím, jak jsem přecházela z jednoho orgasmu do druhého, a bylo mi jedno, jestli tam mám jazyk, ocas, nebo celou pěst.

Pokračování příště