„Co mi o tom řekneš, soudružko?” zahřměl silným a přísným hlasem a Jitce se v hlavě honily ty nejčernější myšlenky.

Ten výslech už trval neuvěřitelných deset minut, které jí připadaly, jako celá věčnost. A to jen pro to, že její povedený bratranec, se kterým se neviděli už několik let, využil svých znalostí, nějak se dostal za dráty a jí teď po čase poslal dopis z Rakouska. Ležel před ní na stole, který kádrovák před chvílí vytáhl a významně s ním Jitce zamával před nosem. Do podniku nastoupila po maturitě a nebyla zde ani rok. Říkala si, že její angažovanost se jí vyplácí, když hned po škole nastoupila do kanceláře a ne do dílny, ale teď se její slibně vypadající kariéra začínala hroutit.

„No, podívej se, soudružko,“ začal kádrovák znovu a mírněji, „přece nechceš zahodit všechnu práci, kterou jsi až doposud dělala, že?“ narážel na její snahy nejen ve Svazu socialistické mládeže, ale také ve Svazu Československo Sovětského přátelství, „možná i díky tomu si tě nepozvali soudruzi z bezpečnosti, ale my,“ zamrkal na ni spiklenecky, jako kdyby až doposud vedl nezávaznou debatu u kávy.

Při zmínce o StB se jí malinko zježily chloupky na rukou a najednou byla ráda, že je tady a ne tam…

„Mno, tak teď mi konečně řekni, co to má znamenat? Proč ti bratranec poslal ten dopis, a proč,“ podíval se do něj znovu, „tady píše, že na tebe neustále vzpomíná a děkuje za tvé rady? Jaké rady? Tys o jeho nedovoleném opuštění republiky věděla, nebo jsi mu dokonce nějak radila? Nebo to je nějaká šifra a prozradila jsi mu nějaké věci od nás z podniku?“ ptal se znovu přísně a vzápětí pokračoval: „Nebo tady. Že ty kopečky byla radost zdolávat a ta že ta jeskyně byla snad nejhezčí, co kdy navštívil?!“

Jitce se z toho všeho točila hlava. Ano, když jí bylo čerstvých patnáct, byl na dovolence z vojny, ale copak tenkrát, když si jí postěžoval na těžkosti služby vlasti a ona jej uklidňovala, copak mu snad nějak radila? Jenže jak mu říct, že to, na co Jirka v dopise naráží, není ani šifra, ani vyzrazování státního tajemství, ale jde jen… Rychlostí blesku jí hlavou projel celý ten víkend, kdy slavila své patnácté narozeniny…

„Jé! Ahoj Jirko!“ přivítala jej radostně ve dveřích, protože s jeho účastí na oslavě nepočítala, „co ty tady? Oni tě pustili?“

„Ahoj mládě,“ odpověděl jí zvesela a dal jí letmou pusu na tvář, „jo, nakonec jsem ten opušťák přece jen dostal. Ani nevíš, jak jsem musel kmitat!“ chlubil se, zatímco si věšel zelené sako a zouval hnědé polobotky.

Uniforma se zelenými výložkami mu moc slušela a vypadal v ní, jako opravdový chlap. Vídávali se zřídka, ale měla jej ráda. I teta se strejdou a její rodiče byli rádi, že Jirka dojel a namísto do hospody ke kamarádům, přišel sem. I s kytkou, kterou koupil, kdo ví kde. Jitka byla ráda, a když se oba začali mezi dospělými nudit, šli si popovídat do jejího pokojíčku. Když jej poslouchala, jak se ve službě vlasti nudí a počítá minuty od odchodu do civilu, bylo jí ho líto. A když zavzpomínal, jak si, ještě jako děti, hráli na doktory a on si teď ty obrázky vytahuje z paměti a neustále na ni myslí, trochu se začervenala, ale nezlobila se na něj.

„Ukážeš mi ji zase?“ překvapil ji najednou a Jitka zčervenala ještě víc.

Zavrtěla hlavou, ale když zase posteskl, že ty vzpomínky jsou hodně, ale hodně vybledlé, a že by mu tím i pomohla se tou vojnou nějak překousat, a že musel veliteli slíbit, že si vezme pár služeb navíc, aby mohl přijet…, vstala a raději zamkla. Nechtěla, aby je někdo nenadále překvapil v nějaké prekérní situaci. Jirka si netrpělivě poposedl a pak se díval, jak si s pohledem někam za něj pomalu zvedá sukni nahoru a jak se objevují její bílé kalhotky, pod kterými malinko prosvítal černý trojúhelníček. Nasucho polkl, naklonil se k ní blíž a pomalu vztáhl ke kalhotkám ruku.

„Můžu?“ zasípal.

Zlehka přikývla a on jí pomalu kalhotky odlepil od podbřišku a nakoukl pod ně. Pak jí zajel palci na bocích pod gumičku a stejně pomalu, jí kalhotky stáhl pod zadeček.

„To…, to je…, krása…,“ zachraptěl a chtěl se té houštinky i dotknout, ale to už Jitka sukni pustila a řekla, že to musí stačit.

„Jitunko, mláďátko,“ škemral, přitáhl si ji blíž k sobě a objal ji okolo pasu, „dyť o nic nejde. Když jsme si takhle hráli kdysi, tak…“

„Jo, kdysi,“ přerušila ho, ale neodstrčila, „to mi bylo deset! Jsem z toho ještě neměla rozum!“

„Ale já ho teď díky tobě ztrácím,“ sašeptal jí v odpověď a pohladil ji po zadečku, „póď, uděláme to jako kdysi. Já se ti kouknu na Kačenku, ty se zase podíváš na Frantíka… A dovolím ti na něj i sáhnout,“ lákal ji, protože před těmi pěti lety jí nějaké doteky nedovolil.

A že tenkrát chtěla, jak byla zvědavá! Jen ji ukázal, jak Frantík vypadá i s příslušenstvím, vše odborně popsal a pak předvedl, že umí i plivat a pak si lehnout… Ale že by to chtěla vidět i dnes? Nebo se toho dotknout? Moc se jí do toho nechtělo, ale Jirka sliboval další a další hory i doly, prosil, naléhal…

„No tak jo,“ svolila nakonec a Jirkovi tím udělala neskutečnou radost.

Hlavu hned strčil pod sukni a ona přes tenkou látku dostala na Kačenku první polibek. Kdysi se jí tam taky dotýkal, ale jinak, a už vůbec ne pusou! Jen se zavrtěla, a i když vlastně nechtěla, nechala je, aby ji tam pusinky rozdával dál. Najednou ji zvedl jako pírko a zlehka položil vedle na postel. Ve stejný okamžik měla sukni nahoře a kalhotky dole. A Jirkovu hlavu mezi koleny, mezi které se vtlačil a po cestě nahoru rozdával nové polibky. Potichu zasténala, a i když tu hlavu od sebe odstrkávala, sevření nohou povolila a blaženě zvrátila hlavu nahoru. Dole v podbřišku ji příjemně mrazilo, a při tom se jí tam rozlévalo teplo… Když s polibky dorazil až k chloupkům a poprvé ji dole zalechtal jazykem, zasténala mnohem hlasitěji a tentokrát si jeho na krátko ostříhanou hlavu přitáhla na sebe. Mrazení zesílilo a teplo se změnilo na horkost. Jirka dole narazil na vůní oplývající pramínek, který hbitě a dychtivě začal vylizovat. Jitka sténala, zachvívala se při každém doteku a chtěla, aby nepřestával. Pak ji vlna rozkoše zvedla nahoru, teplo z podbřišku vystřelilo do celého těla a jí se zmocnila nádherná křeč. Na chviličku ji pustil a nechal vydechnout, ale to jen proto, aby ji pomohl ze zbytků oblečení a toho svého, se zbavil vzápětí. A hned na to byl zpátky a ona se nesla na další vlně… Tak takovou hru na doktory ještě nehráli! V příjemném oddechování, se k ní přitulil, a hladil ji po prsou, olizoval je a neustále opakoval, že je nádherná… Na to, že je bratranec, v té chvíli nemyslela. Strejda si jeho mámu vzal i s ním, takže bratrancem je stejně jen papírový, tak co, zdůvodňovala si.

„Teď ty,“ zašeptal a naznačil, že si konečně i ona může zahrát na paní doktorku a on na pacienta.

Posunula se dolů a podívala se na jeho Frantíka, jak hrozí a kýve se rytmu jeho zrychleného dechu. Co si pamatovala od minule, moc se nezměnil. V houštině černých chlupů se pod vztyčeným Frantíkem, snad jen více žilnatým, vyjímal svraštěný pytlík. Dnes se jej ale mohla dotknout. Jak si pamatovala, udělala to, co Jirka udělal tenkrát a opatrně a fascinovaně potáhla dolů a z předkožky na ni vykoukl růžovofialový žalud. I tentokrát, žalud zase schovala, aby mu zase ukázala denní světlo.

„…dej…, dej mi na něj pus…inku,“ zachroptěl Jirka.

Moc ji to nelákalo, ono dotknout se toho, hmatem zjistit co a jak to jo, ale by se toho dotýkala i pusou… Na něco, čím Jirka čůrá…? Ale když on se jí tam…, jazykem…, přesvědčovala samu sebe a nakonec mu na něj pusinku dala.

„Ještě,“ zasténal znovu, „dej si ho…, do pusy!“ zafuněl nedočkavě.

Co? Kam? Úplně se vyděsila, ale pak se znovu přesvědčila. Opatrně, aby se toho nedotkla jazykem ani vnitřkem pusy, si tu bambulku strčila mezi rty a krátce jimi Frantíka dotkla.

„Poř…, pořádně!“ zasténal naléhavě, chytil si ho za kořen a nasměroval nahoru, aby k němu měla lepší přístup.

Znovu jej opatrně vzala do pusy a ještě opatrněji, se jej dotkla jazykem. Jirka pustil Frantíka, ruku přesunul na její zátylek a zatlačil dolů. Najednou jej měla plnou pusu, a aby ji nezajel příliš hluboko, vzepřela se na rukou, ale taky mu musela dát do cesty překážku. Jazyk. Jirka zasténal, malinko povolil, a když už se zdálo, že jej z pusy dokáže vytáhnout, zatlačil jí na hlavu znovu. Moc dlouho sestřenici netrápil. Koule se mu stáhly do těla a z Frantíka vyletěla první salva, která Jitku překvapila nejen svou razancí, ale také svou chutí. Jirka ji ale nepustil a tak musela, chtě nechtě, tuto, a pak i další dávku polknout. Až pak ji pustil a další salvy mu skončily mezi chlupy a na břichu.

„Jo, to bylo hezký,“ zamručel spokojeně, ale když se podíval na cákance na svém těle, posmutněl, „tos mohla taky sníst, ne? Já ti ji taky vylízal dosucha,“ postěžoval se a v Jitce se probudilo svědomí.

Ovšem ne to, že je s bratrancem v posteli a právě…, ale to, že má pravdu a mohla by se, pro jednou, překonat a vyhovět mu. Sklonila se zpátky a z doktorky se na chvilku stala kočičkou. Moc jí Jirkova nadílka nechutnala, ale když on má vlastně pravdu, říkala si, zatímco mu olizovala břicho a hledala zbytky mezi chlupy. Když byla hotova, chtěla se obléknout, ale Jirka ji chytil za ruku, podíval se na ni jako žebrající pes a poprosil ji, aby tak ještě chvilku zůstala. Vyhověla mu i tentokrát. Lehla si vedle něj a nechala jej, aby ji hladil a tiše jí u toho vyprávěl své smutné příběhy ze zeleného světa. Nakonec se jí to líbilo, a když ji začal znovu hladit a rty se přisál na bradavky, zapomněla na svět okolo i na nepříjemnou pachuť v puse a nechala se unášet nahoru. Jeho jazyk i prsty byly všude. A všude jí jeho doteky dělaly tak dobře, že když jí prstem zatlačil na zadní dírku, zatoužila jej mít ho v sobě. Jirka vytušil, že tam bude vítán a Jitka mu neřekne ne. Zvedl jí nohy ještě výš, k jednomu prstu přidal druhý a palcem zatlačil na hrášek, který se chovával malinko výše, nad trošku ochlupenou puklinkou. Jitka zasténala a rovnou mu řekla, aby jí ho tam vrazil, jinak že mu to neodpustí. Posunul se nahoru, popadl ji za boky, nadzvedl ji a namířil na zadní branku. Opatrně a zlehka zatlačil, ale moc mu to nešlo. Shora spustil pořádnou slinu, ocasem ji rozmázl po jejím ústí a zatlačil znovu. Jitka zasténala a přijala do sebe půlku jeho ocasu. Povytáhl a znovu zatlačil a v Jitce zmizel celý… Byl to pro něj slastný pocit. S pohledem dolů ji pak začal projíždět. Ocas zajížděl a vyjížděl, Jitka naříkala štěstím a on měl na očích i na dosah i její první dírku. O tu se ale ani nepokusil. Věděl, že je panna a nechtěl, aby o to přišla zrovna s ním. Navíc nechtěl, aby snad, nedej bože, s ním otěhotněla! S bratrancem, i když nevlastním! Tentokrát vydržel o poznání déle. Jitka se toulala někde po rozkvetlých loukách, nechávala se vynášet nahoru a dolů, a když do ní pustil zbytky svých zásob, byl znovu rád, že se nemusí hlídat, ale může to napumpovat rovnou do ní. Svalil se na postel, zavřel oči a chvíli si užíval toho klidu a celkového uvolnění. Jitka vedle něj pomalu blaženě usínala a vnímala teplo jeho těla, které z něj vyzařovalo. Bylo jí skvěle. S tím co právě prožila, se to její občasné poškádlení Kačenky nedalo srovnat. Vzpomínala na jejich dětské nevinné hrátky, kdy oba byli zvědaví a navzájem zkoumali rozdíly mezi nimi, jak hledali vhodné pojmenování těchto míst, o kterých se od dospělých nic kloudného nedozvěděli.

„Co děláš zítra?“ přerušil ticho a její snění, „odjíždím až odpoledne, tak co kdybychom se spolu zase viděli?“

Co tím viděli myslí, jí bylo jasné hned a už teď se začala těšit.

„A ty bys chtěl?“ zeptala se zbytečně.

Zvedl se na lokti, naklonil se nad ní a přikývl. Usmála se a domluvili se, že se třeba jen projdou, protože aby spolu strávili další čas tímhle způsobem, je raději ani nenapadlo. Jirka se oblékl, počkal na ni, až se upraví taky a vyšli z pokojíčku. Na podezíravé otázky, co tam tak dlouho dělali, odpovídali, že si vyprávěli, protože se dlouho neviděli… Rodiče jim, alespoň se tak zdálo, uvěřili a otevřeli další láhev. Jirka se omluvil, že se na večer domluvil s kamarády a odešel. Jitka zůstala, ale dospělácké žvanění o ničem ji brzy přestalo bavit a raději zapadla zpátky do pokoje.

Ráno se na ni usmálo štěstí v podobě zazvonění telefonu a povoláním hlavy rodiny do práce. Jako hlavní inženýr prostě při tak velké poruše do práce musel, protože by se nemusel splnit plán a to by pro něj, ale ani pro nikoho jiného, nebylo dobré. Máma najednou zatoužila zajet na návštěvu k babičce, ale když se Jitka z návštěvy vykroutila s výmluvou, že se chce ještě vidět s Jirkou, než odjede zpět do kasáren, odjela naštvaná máma za babičkou sama. A byt byl najednou jen její…! Hned vytočila Jirkovo číslo, a když položila sluchátko zpátky do vidlice, málem se roztančila radostí. Jirka přijel asi za hodinu. Hned ve dveřích ji popadl, vznesla se mu v náručí a nechala se odnést do pokojíčku. Už se nemuseli tlumit a jejich sténání se neslo celým bytem. Už jí nevadilo, to Jirkovi udělat pusou a snažila se v tom najít i zalíbení. Jeho jazyk měla na Kačence, Frantíka ve své puse, a když vykřikl a začal stříkat, už jí to tak nechutné nepřipadalo. Když se zmátořil a kolík mu zase mířil nahoru, nasedla si na něj a do kakaové dírky si jej zavedla sama. Hnětl jí oba kopečky, jako pekař chleba, ona ječela, ať jí to udělá pořádně, když se ve dveřích objevila máma… Ostuda, kterou z toho oba měli, se nedala ani popsat. Jirka narychlo odjel zpátky na čáru, ale Jitku si večer podal táta. Týden se neposadila, jak ji tenkrát zmaloval zadek. A měsíc nesměla ani ven, ani se dívat na televizi a jen dál poslouchat výčitky obou rodičů. Jirku od té doby neviděla a jen aby jim dokázala, že není tak zkažená, dala se do práce a v SSM i SSČP tak rychle stoupala ve své důležitosti. A teď jí to Jirka zkazil znovu…!

„Tak co ty šifry znamenají?“ zařval kádrovák znovu a Jitka sebou opět trhla, „vysvětli mi to, nebo to podstoupím zpátky na bezpečnost! Když mi řekneš všechno, třeba ti tu kandidaturu do strany nezrušíme!“ pohrozil jí ještě.

Být ve straně, byl pro Jitku další milník na její cestě nahoru. A kdyby jí vykopli… Má mu to říct a riskovat opovržení, nebo raději mlčet a dát všanc zbytek života?

„To…,“ zadrhl se jí hlas, „to není šifra,“ řekla potichu a pak poprosila o trochu vody, „to on jenom naráží na naše dětství,“ dořekla, sotva si svlažila rty s nadějí, že kádrováka tím nějak uchlácholí a on jí už nebude dělat problémy.

„Jak naráží? Na co?“ zavrčel nespokojeně.

Povzdechla si a pak si řekla, že musí být silná a že ji snad, jako správný komunista, pochopí.

Nadechla se a bez velkých detailů mu v několika větách sdělila, že kdysi dávno, ještě jako děti, si hráli na doktory a Jirka se v tom dopise zmiňuje právě o tom. Žádná, šifra, žádné rady… Nic. Kádrovákovi začaly evidentně docházet souvislosti a při představě, že…

„…asi to tam znal, když sloužil na hranicích,“ skončila své vyprávění a sklopila oči.

„Soudružko, já se neptal na vaše domněnky!“ zpražil ji, „a nevymlouvejte se na nevinný dětství! Copak jako dítě jste měla nějaké…,“ podíval se významně do dopisu, „kopečky s výhledem na nejkrásnější zahrádku?“ odcitoval další pasáž, „ten váš bratranec je ale chlípník…,“ zasmál se zle a nespouštěje ji z čí, se posadil za stůl.

„Takže s vlastním bratrancem, jo?“ řekl s opovržlivým pohledem, „incest, jako malovanej,“ pokračoval, zatímco se Jitka červenala studem a bledla strachem.

„Jirka není vlastní…,“ pípla potichu, ale on ji v té chvíli neslyšel, jak usilovně přemýšlel.

„Mno, tak co s tím, soudružko? Když to podstoupím s tímhle vysvětlením vejš, budeš od zejtřka dělat při nejlepším svačinářku, kandidatura bude stažena, budeš vyloučena ze všech organizací…,“ vypočítával následky, ze kterých měla takovou hrůzu, „nebo to spolu vymyslíme jinak a ve svý práci budeš moct pokračovat,“ vlil jí novou naději do žil.

„A… a to by šlo?“ zvedla rychle hlavu a konečně se malinko i usmála, že se v něm nespletla a že se zachová shovívavě.

„Šlo,“ přikývl, „ale budeš mi o tom muset říct vše. Nic nesmíš zatajit, nic si nesmíš nechat pro sebe. A já pak posoudím, jestli si zasloužíš další šanci.“

Jitka si poposedla a začala úplně od začátku. Že se poprvé viděli, když jí bylo osm, jak si hráli u babičky na zahradě různé hry a jak se to potom vyvrbilo tak, že kdo prohrál, musel se svléknout a tomu druhému ukázat úplně vše, a jak to pak pokračovalo i dál a… A jak to skončilo, když se nechali nachytat mámou…

„…od té doby jsme se neviděli, ani si nevolali. I naši se přestali se strejdou a tetou bavit. Ani jsem nevěděla, že utek,“ dokončila svůj monolog, při jehož vyprávění si ani nevšimla, že kádrovák změnil barvu, má viditelně zvednutý tlak i tep a povolenou kravatu, aby se mu lépe dýchalo.

„Takže ty ses před ním klidně svlíkala, jo? A nestyděla ses?“ zeptal se po chvíli ticha.

„Trochu jo, ale pak už… No, vlastně i pak, ale už ne tolik,“ odpověděla upřímně.

„Tak ti nebude asi vadit, když se ukážeš i mi, ne? Když si na ty doktory, zahrajeme spolu…,“ řekl přiškrceným hlasem, naklonil se přes stůl a čekal, že mu Jitka jeho přání splní.

„To…, to…, to ne!“ vykřikla koktavě a vyděšeně, „to přece nemůžete mys…,“ ohradila se proti tomu nesplnitelnému požadavku, ale kádrovák ji skočil do řeči: „Tak hele, ty kurvo!“ praštil dlaní do stolu, „buďto se spolu dohodnem a bude to jenom mezi náma, nebo to posunu dál a na tvůj účet se bude bavit celej podnik. I s těma důsledkama, co sem ti už řek!“ bouchl do stolu znovu a Jitka se rozbrečela.

Nechal ji, dokonce jí galantně podal kapesník, aby se mohla vysmrkat. Jitka po něm blýskla uslzenýma očima, jestli si z ní nedělá legraci, ale jak uviděla jeho planoucí oči…, došlo jí, že ne a že vlastně nemá na vybranou. Buď se svlékne, nebo bude uklízet hajzly.

I tak se ale ještě pokusila kádrováka obměkčit: „Prosím, soudruhu, přece po mně nemůžete chtít…,“ přeskočil jí hlas, „abych se před vámi…,“ vyvalily se jí z očí nové slzy, „svlékala!“

Kádrovák se usmál, opřel se pohodlně do opěradla a dal ruce za hlavu a maličko se protáhl, protože jak ta lasička neustále kličkovala, jej přivádělo do blaženě napnutého stavu. Zadíval se jí dlouze do očí a jen kývl, že víc už mluvit nebude. Jitka si znovu utřela oči, vysmrkala se, vstala a povolila si knoflíček na halence. Kádrovák spustil ruce na stůl a s očima dokořán se díval, jak se před ním ta mladá slečna, která na sebe dokázala přitáhnout pozornost celého oddělení, obnažuje… Jen pro něj dělala striptýz a jemu k tomu v hlavě hrála tichá hudba. Když nechala na zem klesnout i svou sukni a stála před ním jen ve spodním prádle, musel uznat, že postavu má opravdu luxusní. Z podprsenky špatné velikosti se její kopečky vydouvaly na vzduch, její útlý pas si nezadal s jejími krásně klenutými boky a ty nohy… Bože, to je krása, chtělo se mu vykřiknout, ale místo toho musel zakřičet na tu sfingu, aby si pohnula a nezdržovala jej. Sáhla si dozadu, malinko se zavlnila a pak si nahá prsa i podbřišek přikryla rukama.

„Pracky nahoru, a rozkroč se!“ přikázal po chvilce.

Pomalu a neochotně dala pryč nejdříve ruku z Kačenky, a pak ji i s druhou dala nahoru nad hlavu. Kádrovák si olízl rty, a aby viděl co nejlépe, naklonil se přes stůl. Tomu emigrantovi se nedivil, že ji v dopise tak opěvoval. Zahrádka, kopečky s růžovými hrozinkami… Vše bylo, jak popisoval, ba ještě mnohem hezčí. Naznačil, aby se k němu otočila zády a pak mohl obdivovat její kulatý zadeček, lákající k pohlazení.

„Pořádně se rozkroč a předkloň se!“ přikázal, „…víc!“ zavrčel, sotva na něj malinko vyšpulila své hýždě.

Jitka se se vzlykotem předklonila až dolů a zachvěla se nad dalším ponížením, protože moc dobře věděla, že mu ukazuje to, co až doposud viděl jen Jirka. Ano, od té doby všechny kluky odmítala a veškerý svůj čas a úsilí věnovala jen své budoucnosti… A teď…? Teď na ni hledí nějaký páprda ve věku jejího táty a využívá toho, že se nemůže bránit… Kádrovák se při pohledu na její obě dírky tetelil radostí. Tolik štěstí, které mu ten nevděčný emigrant nechtěně přihrál, ještě neměl. Jeho manželka byla…, širší, než delší a její zadek se s tím, co měl před sebou, nemohl srovnávat. Chtěl ale víc. Mnohem víc a potřeboval zjistit, kam až může zajít.

„Strč si prst do kundy!“ zasípal.

Jitka se narovnala, jako pružina. Otočila se a vyděšeně mu koktavě řekla, že tam ne… Že tam ještě nikdo nebyl… Kádrovák jen udiveně zvedl obočí a pak na ni zakýval, aby šla k němu. S rukama zpátky na intimních místech, obešla drobnými krůčky stůl a postavila se těsně k němu. Chvěla se strachem, a když k ní vztáhl ruku a dotkl se jí, rozechvěla se ještě víc. Přitáhl si ji ještě víc k sobě, ruku z Kačenky jí dal stranou a pak se jí dotkl i tam…

„Ty seš fakt ještě panna?“ zeptal se pro jistotu a lehce ji pohladil prstem po čárce.

„A…ano,“ pípla a rozmýšlela se, jestli raději nebude uklízet ty záchody.

„No tak to mi ji ukaž pořádně,“ odsunul stranou papíry a poklepal na uvolněnou desku stolu.

Sedla si na krajíček, dala nohy trochu od sebe, trochu je nadzvedla a zalitovala, že se nevyspala s nějakým spolužákem, nebo s tím klukem, co se jí dvořil v kantýně, protože by se tady asi nemusela tak vystavovat… Kádrovák ji po stole posunul výš, podebral ji pod koleny a Jitka z ničeho nic na stole neseděla, ale skoro ležela. Jen taktak, že se stačila opřít o lokty, ale to už měla nohy nad sebou a mezi nimi kádrovákovu hlavu. Do zad ji dloubal kalendář, do předloktí ji tlačila tužka a on ji tahal lupínky od sebe. A užasle se díval na něco, co doposud neviděl. Vždy si myslel, že panenská blána vypadá třeba jako blána na buben a její skutečný vzhled jej překvapil. Neodolal a do toho malinkého otvůrku v ní, opatrně zastrčil kousek malíčku a napnul ji. Jitka zasyčela a posunula se, ale on se odradit nenechal. Malíček do toho otvůrku zastrčil znovu a bavil se tím, jak Jitka kňourá a prosí jej, aby ji nechal. Olízl si jej a zasunul ho do ní úplně celý. Byl úplně u vytržení, že i když se Jitce hrabe uvnitř, zůstává pořád pannou. Malíček vystřídal ukazovákem a okraje blanky se nebezpečně napnuly a na několika místech se objevily krůpěje krve. Jitka úpěla bolestí i ponížením, kádrovák byl v rauši a jejího bědování si nevšímal, a z blanky vytékaly další kapky červené krve. Druhou rukou si rozepnul zip i knoflík, kalhoty nechal klesnout ke kotníkům a nadrženě si přejel po na kost ztvrdlým ocasem. Jitka netušila, že právě vytáhl zbraň a chce zaútočit a dobýt její pevnost. Narovnal se, podíval se na ni z výšky, aby znovu zhodnotil její ploché bříško a přenádherné vnady, namířil špičku kopí na ústí a… A zabral. Jitce až v té chvíli došlo, že jen u prohlížení hra na doktory neskončí. Ale už bylo pozdě, protože kádrovakova sonda si razila cestu do jejího těla a že u toho ječí a odstrkuje jej od sebe, na tom nemohlo nic změnit. Přirazil znovu a ještě jednou a pak se spokojeně usmál. Kolík právě zmizel až po kořen a když jej povytáhl a zarazil zpět, cítil, jak se tomuto pohybu její jeskyňka brání a vetřelce těsně obepíná. A taky že začala plakat stejně, jako její majitelka. Podebral ji zespod nohou, přizvedl a začal do ni divoce bušit, až se jí třásly prsa, jako sulc. Už neplakala, ale jen tklivě vyla. Nemohl tušit, že Jitčino podvědomí, reaguje úplně jinak, než by se dalo očekávat a do mozku vysílá příjemné pocity a blížící se vlnu vyvrcholení. Jitku čelo vlny vyzvedlo nahoru a praštilo s ní do měkké pěny, ve které se ztratila a přestala myslet na kádrováka, Jirku, rodiče, kariéru… Kádrovák ale její rozpoložení nepoznal. Byl až příliš soustředěný na vlastní výkon, na její jemně ochlupený podbřišek, pod kterým se v čárce mezi dvěma malými bochánky mizel jeho žilnatý kyj… Zavyl, zarazil jej ještě jednou a pak jej na poslední chvíli vytáhl a horké chuchvalce bílé a husté tekutiny, nastříkal na Jitčino bříško, a pak i do hebkého kožíšku. Na vadnoucím ocase, plném šmouh od Jitčiných šťáviček i krve si nejdříve jen přetáhl předkožku zpátky přes žalud, ale pak zarazil a znovu se pousmál. Aby mu ho nějaká holka olizovala, to ještě nezkoušel… Měl sice strach, že ho kousne, ale když se tak lehce nechala připravit o věneček, tak mu jistě ubližovat nebude.

„Na,” přikázal a tahal dívku do sedu a do stoje, „vem si ho!” zahýbal s bambelajícím zvadlíkem a tlačil ji na ramena a nutil ke kleku, „hezky mi ho umej!“ funěl.

Rozechvělá Jitka se sesunula pod něj, a když uviděla krvavé šmouhy, málem se rozbrečela znovu. I tak jej ale poslechla a s odporem jej začala olizovat a sát. Kádrovákovi se po chvilce začaly zachvívat slabiny a jeho kamarád začal znovu nabírat na síle. To jej potěšilo, protože aby mohl hned dvakrát za sebou, zažil už před mnoha lety. Jitka mu po něm jezdila jazykem, ohřívala jej v puse a podařilo se jí jej vydráždit až do úspěšného konce. V posledním okamžiku ji chytil za zátylek, prohnul se a pak jej obestřela tma a ticho. Doslova mu v koulích vybuchl granát. Jitce nezbylo nic jiného, než všechno poslat do bříška a její polykání jej dráždilo na špičce ještě intenzivněji, což při chrlení lávy do její pusinky bylo mnohem lepší, než když jí jen tak, cákal na bříško. Propnul se ještě víc, ještě víc si ji přitáhl a Jitka dokázala jen třeštit oči, protože i když se jej snažila odstrčit, dostal se jí až do krku. Házela sebou, ale Kádrovák ji za hlavu držel víc, než pevně a pustil, až když téměř modrala. Nadechla se a pak se začala dávit a vykašlávat hleny, ale byla ráda, že ji neudusil. Jemu bylo naopak skvěle. Tenhle způsob uvolnění se mu líbil tak, že kdyby mu bylo dvacet, nechal by Jitku klečet dál. Jenže dvacet mu bylo už před hodně lety a nezbylo mu, než se ohnout a natáhnout si kalhoty i s trenýrkami na sebe.

„Obleč se,“ řekl úsečně, zatímco si zapínal knoflík na kalhotách.

Jitka se ztěžka zvedla, obešla stůl a začala se oblékat. Jeho potomci jí na kůži zčásti uschli, zčásti ještě stékali do chloupků, ale i když to znamenalo ušpinění prádla, do kalhotek vklouzla rychlostí blesku, které na několika místech okamžitě ztmavly, a stejně rychle si zapnula i podprsenku. Dát na sebe sukni a halenku byla otázka několika dalších chvil, kdy se na ni nepokrytě díval a užíval si mizejícího pohledu na mladé tělíčko.

„Tak. Teď, protože vím, že už přede mnou nic netajíš, ti můžu slíbit, že tvou kariéru ti ten dopis nepokazí. Ani mu na to neodpovídej a doufej, že ti už nenapíše. Vezmu si ale nad tebou patronát. Sejdeme se jednou týdně, probereme spolu pár věcí, a když se budeš dál snažit a vyvaruješ se dalších excesů, tak za rok a půl tě rádi přivítáme mezi sebou, mezi opravdové komunisty,“ nastínil jí nejbližší budoucnost, „tak čest práci, soudružko,“ propustil ji a na rozloučenou jí poslal vzdušný polibek.

„Čest,“ odpověděla, vzala za kliku a odešla.

Tak rok a půl mu budu dělat matraci, říkala si smutně, když šla po chodbě a po schodech zpět do kanceláře. No co. Nějak to vydržím, přesvědčovala sama sebe, když brala za kliku. V kanceláři ji hned přivítala kolegyně. Její otázky, co na kádrovém oddělení dělala tak dlouho, odbyla tím, že si ji chtěli pořádně vyzpovídat, jestli do strany nevstupuje jen pro kariéru, ale pro přesvědčení. A že se jí to povedlo asi jen z části, protože na ni bude dohlížet vedoucí tohoto oddělení. Na kolegyni to udělalo dojem, protože když ji teď ideově povede samotný… Vážně, ale trochu i závistivě a podezíravě pokývala hlavou a sklonila se zpátky k výkazům o plnění plánu a závěrů sjezdu KSČ.