ZADRŽOVÁNÍ

středa 19. října 2016, 15:15, v domě Hradských, v kuchyni

Štěpánka Hradská vklouzla do vchodových dveří, cestou nahoru do své ložnice přešla přes obývací pokoj ke schodišti a zastavila se, když bratr zavolal její jméno. Stála a zírala ke dveřím kuchyně, byla mimo jeho dohled, a ve tváři se jí zračilo opatrné znepokojení.

„Co je?“ zavolala zpátky.

„Pojď sem!“

Znepokojení vystřídalo podráždění. „Proč?“

„Protože jsem to řekl!“ zařval.

Spěšně zamířila do kuchyně.

Štěpánka byla hubená zrzka, šest dní po osmnáctých narozeninách, vysoká metr sedmdesát, promočená vážila padesát dvě kila. Měla oříškové oči (v tu chvíli plné hrůzy), po tváři rozeseté pihy, které právě začínaly se začátkem školy mizet, tenké rty, ale velmi široká ústa a dolíčky v obou tvářích. Byla to poměrně hezká dívka, ale kdyby se zrovna nevracela ze školy v té modré plisované sukni (kterou na ní její bratr moc rád vzadu vyhrnoval a odhaloval její kalhotky) a punčocháčích, a měla místo toho džíny a tričko, které si na sobě přála mít, klidně by ji mohli považovat za dokonalou jedenáctiletou holčičku.

Stála ve dveřích kuchyně, přes rameno školní batoh, na hrudi kroužkové desky s obrázkem, na němž se zářivě usmívala parta z Dawsonova světa, a učebnici matematiky, ze které se s kamarádkou Tamarou učily cestou domů v autobusu. Snažila se nekroutit, jako by se jí chtělo na záchod, ale bohužel pro ni se jí chtělo.

„Pojď sem,“ řekl její bratr. Stál u kuchyňské linky a dokončoval něco, co vypadalo jako sendvič se salámem, sýrem, salátem a rajčaty. (Aspoň to nejsou sardinky zalité pálivou omáčkou, pomyslela si Štěpánka. Nesnášela pach sardinek.)

„Proč?“

„Protože jsem ti to řekl, proto.“

Bože, má špatnou náladu.

„Ne, nemám,“ opáčil.

„Cože?“

„Nemám špatnou náladu.“

„Neřekla jsem, že máš,“ řekla a dál se vrtěla. Ve špatné náladě byl její bratr schopný všeho. No, vlastně pokud šlo o ni, byl schopný čehokoliv kdykoliv.

Vedle jeho talíře stál plastový jumbo kelímek naplněný vodou až po okraj. Při pohledu na něj se Štěpánka zkroutila. „Potřebuju...“ se jít vyčůrat, chtěla doříct před tím, než ji bratr přerušil.

„Tady,“ řekl, „vypij to.“

Zmateně zamrkala. „Co?“

Přesunul kelímek s vodou na okraj kuchyňské desky – opatrně, aby nevylil ani kapku – a řekl: „Tu vodu. Vypij ji.“

V té chvíli si Štěpánka všimla prázdného poháru stojícího vedle krabice s mlékem a věděla, že ta voda je a od začátku byla pro ni.

Bože, pomyslela si. Co jsem zase provedla?

„Proč?“ zeptala se opatrně.

Její bratr si povzdechl. „Protože to na tobě chci, proto.“

„Ale já už potřebuju čůrat,“ postěžovala si.

„To je dobře.“

Pak pochopila. Chce, aby se jí chtělo čůrat. Chce, aby se jí opravdu moc chtělo čůrat.

„Co jsem udělala, Jindřichu?“ zeptala se prosebně. „Mám...“

„Nic.“

„Tak co...“

Její bratr se otočil a ona poznala něco jiného: měl ještě horší než špatnou náladu.

„Co když řeknu ne,“ řekla najednou.

„Pak ti nařežu. A opravdu pořádně. Tak jako na Nový rok.“

Tak obyčejně řečeno, a tak zničující účinek to na ni mělo. „Neee, Jindřichu, neeeee.“ Začala couvat a kňučet.

Jindřich ji následoval s vodou v ruce. „Buď výprask, nebo vypít tu vodu, Štěpánko. Jedno nebo druhé.“

„Máma bude brzy doma,“ snažila se zoufale. „Julie taky.“

„Máma se vrátí až v šest. Julie je na plaveckých závodech.“ Což byla samozřejmě pravda, takže ji tu Jindřich měl na několik hodin samotnou.

Napadlo ji, že se otočí a vyběhne po schodech. Jindřich byl rychlý, ale někdy ho předběhla. A s tím velkým kelímkem vody v ruce...

„Zkus to a uvidíš, co se stane,“ varoval. Měla by jelita a tu vodu by stejně vypila.

Rezignovaně vyměnila vodu za své dvě knihy, přiložila si okraj poháru k ústům a začala pít.

„Na ex,“ řekl Jindřich. „Nepřestávej.“

Štěpánka vyvalila oči.

„Tak na na ex. Můžeš se zastavit a nadechnout se.“

Štěpánka se v polovině zastavila a chytala dech. Otřela si pusu v místě, kde jí z pravého koutku vytekl pramínek, a pak bradu. Pak vrátila kelímek ke rtům.

„Dobře,“ řekl Jindřich, když byl kelímek prázdný a chtěla ho postavit zpátky. „Znovu ho naplň.“

„Prosím,“ žadonila. „Už jsem...“

„Prostě to udělej, ano?“

Jako správná malá holčička to udělala. Tentokrát, když skončila, Jindřich pohár přijal.

„Bože,“ postěžovala si a držela se za břicho.

„Bolí?“

„Zkus vypít dvě velké sklenice vody.“

„To je dobře,“ řekl a poplácal ji po zádech.

„Nech toho.“

Nevšímal si jí a řekl: „Dej tu ruku pryč.“

Odsunula ruku a odhalila docela vypouklé břicho. Opravdu se jí chtělo na záchod.

„Jen si představ, jak se budeš cítit za deset minut,“ řekl.

Štěpánka zasténala.

Vzal ji za ruku a odvedl doprostřed kuchyně. „Postav se sem,“ řekl a ona se nemusela ptát proč. Na jedné ze židlí pod malým kulatým jídelním stolem totiž ležel složený čtverec igelitu. Zvedl ho, roztřepal a podal Štěpánce, aby ho položila na zem.

„Ty jsi takový úchyl,“ řekla, vůbec to nechápala.

Stiskl jí nos. Pak jí vzadu nadzvedl sukni, stáhl zadek kalhotek na stehna a na každou půlku ji pořádně plesknul. Dvakrát nadskočila a vyjekla jeho jméno.

„Řekni to ještě jednou,“ pohrozil.

Rychle zavrtěla hlavou. Když ji Jindřich pleskl takhle, opravdu tvrdě, ne sexuálně jako obvykle, dostala strach.

Hláskem malé holčičky řekla – vlastně spíš zapípala: „Co jsem udělala, Jindřichu? Opravdu?“

„Řekl jsem, že nic.“

„Jindro... prosím?“

Zavrtěl hlavou. Někdy se to prostě nedozvěděla.

Začala plakat a zkusila tu jedinou možnost, o které si myslela, že jí zbývá. „Udělám to,“ řekla a naznačila, že si před něj klekne, „přímo tady, jestli chceš.“

Jindřich znovu zavrtěl hlavou a Štěpánka věděla, že ať už provedla cokoli, bylo to opravdu vážné uklouznutí. Tohle Jindřich nikdy neodmítl.

„Omlouvám se,“ vyhrkla bezmocně. „Prosím, Jindro? Prosím?“

A to, ne nabídka, ale upřímně ustrašená omluva, udělala své.

Jindřich se viditelně uvolnil, vzal ji za ruku a jemně ji políbil na tvář. „To je v pořádku,“ řekl. „Odpouštím ti. Potřebuješ ještě čůrat?“

„Ano,“ řekla s úlevou, osušila si oči a statečně se usmála. „Opravdu moc.“

„To je dobře,“ řekl potřetí a naposledy, „protože jsi opravdu zlobila.“

Přinutil ji sundat si všechno, co měla na sobě: školní oblečení, spodní prádlo, náušnice, náramek, sponky ve vlasech, prstýnky na třech prstech... všechno, kromě tenkého zlatého náramku na kotníku, který jí sám dal a který si nikdy nesundávala, ať se dělo cokoli... Pak si ji přehnul přes koleno a napleskal jí na holý zadek, kopala, prosila a křičela, zatímco její bolavý a už skoro praskající močový měchýř napínaly ty dva plné kelímky vody. A i když to nebyl výprask, jaký by dostala, kdyby její omluvu nepřijal, rozhodně patřil k těm nejpamátnějším.

A ano, nechal ji jít se vyčůrat. Nakonec.

PROČIŠŤOVÁNÍ

sobota, 5. listopadu 2016, 22:15, v domě Hradských, v ložnici paní Hradské

Štěpánka se ohlédla přes rameno a prosila bratra: „Můžu už jít? Prosím?“

Jindřich zavrtěl hlavou. Ležel opřený o polštáře na posteli jejich rodičů, v jedné ruce držel dálkový ovladač a v druhé láhev Prazdroje. Napůl sledoval seriál v televizi a napůl svou sestru. Kromě ponožek Nike na nohou byl úplně nahý. A kromě tenkého zlatého náramku kolem levého kotníku, dvou hnědých plastových sponek, které jí držely vlasy, a štíhlé bílé plastové trubičky od klystýru, která jí trčela ze zadku, byla Štěpánka také nahá.

„Jindřichu, prosím!“ žadonila. „Musím jít! Musím jít hned!“

Jindřich zavrtěl hlavou. „Za chvilku,“ řekl a sledoval jak tu kočku, která nastražila časovanou bombu pod velvyslancovo auto, tak tikající časovanou bombu v podobě sestřina zadku. Pokynul jí, aby se otočila. Štěpánka vydala frustrovaný sten a vrátila se k prohlídce koberce.

Hubená zrzka Štěpánka, čtyřiadvacet dní po osmnáctých narozeninách, měřila metr sedmdesát, promočená měla padesát dvě kila a byla naprosto nešťastná. Měla klučičí úzké boky, a ještě klučičejší hrudník. Když stála rovně, její prsa byla jen o málo víc než zbožná přání s bradavkami. Ohnutá, jako byla teď (i když ohnutá není pro dívku v té poloze výstižný popis), vystavovala větší prsa než kdykoli jindy. Alespoň je mohla cítit.

V útrobách se jí ozvalo znepokojivé hluboké dunění a střeva se jí bolestivě stahovala – všechno v ní se stahovalo – a ona vykřikla: „Jindro!“

„Ještě počkej.“

„Nemůžu čekat!“ vyjekla téměř v panice. „Bolí to!“

Ta štíhlá plastová trubička se navzdory jejímu zoufalému úsilí udržet ji uvnitř odhodlaně tlačila ven z jejího konečníku. Nesměla se vůbec pohnout, otočit hlavu dřív by jí mohlo později vynést výprask, a nesměla se ani natáhnout dozadu a chytit ji. Klečela stále v té ponižující a umrtvující pozici, do jaké ji Jindřich poprvé dostal před patnácti minutami: rukama a předloktími se držela za lýtka, zadek měla ve vzduchu a čelo dole u svých kolen. Jestli existovalo něco, co by ji mohlo ztrapnit ještě víc, Štěpánka si to nedokázala představit.

Snad kromě toho, že by postříkala matčinu ložnici.

Pod ní ležela dvojice velkých koupelnových osušek za sebou. Pokrývaly vzdálenost od jejího čela až k nehtům na nohou a vzadu možná ještě o půl metru dál. Najednou se klystýrová trubička uvolnila...

Ach, Bože... a prosakovalo to z ní!

„Jindřichu!“

„Nehýbej se,“ přikázal. Už neležel na posteli, ale byl vedle ní na podlaze. Vzal její levou ruku, vedl ji dolů k té plastové trubičce a vložil ji mezi její prsty. „Tady,“ řekl. „Chyť ji za konec.“

Pomalu, nešťastně, chytla trubičku v místě, kde se spojovala s gumovou hadicí, a zasunula si ten kolík zpátky dovnitř.

„Nenávidím tě!“ zasyčela.

„Ne, to neděláš.“

„To teda kurva dělám!“ přísahala.

„Jaký to používáš jazyk?“

Štěpánka na jazyk nemyslela. Jediné, na co myslela, byla příšerná křeč v břiše a pocit osmi štíhlých, ale velmi tuhých centimetrů plastu v jejím zadku. Nepřestalo to, dokud se konečky prstů nedotkla řitního otvoru.

„Ooooch, Bože,“ zasténala. „Jindro...prosím?“

Jindřich jí masíroval ramena. „Je to pro tebe dobré, zlato. Vydrž to.“

Riskla další trest a zvedla hlavu. Zoufale se podívala na dveře koupelny a pak zoufale zpátky na bratra.

„Bolí mě to!“ zasténala. „Opravdu to bolí.“ Jindřich měl čtyři litry klystýru. Teplý klystýr s mýdlovou vodou. Ale ne všechen se dostal dovnitř.

„Prosím, Jindro? Prosím?“

Masíroval jí záda. „Na obalu bylo napsáno, že to máš vydržet tak dlouho, jak to půjde.“

„Jindřichu!“ zakňourala, „Už je to hodina!“

„Ještě pět minut,“ řekl a podíval se na hodinky. „To zvládneš.“

Ta muka v jejích očích říkala, že pět minut s plnou nádrží vody v zadku je o pět minut méně než věčnost.

Z břicha se ozval další hlasitý řev a voda – zbarvená spíš jako silný chladný čaj, než voda víte odkud – vystříkla kolem trubice. Zakvílela z toho ponížení.

„To je v pořádku,“ řekl Jindřich a chytil ji za ramena. „Šlo to dolů na osušku.“

Její hlas zněl jako přidušený výkřik. „Když jsi říkal, že to zkusíme...“

„Že to uděláme,“ opravil ji.

„Že to uděláme!“ vykřikla, „myslela jsem, že chceš použít jednu nebo dvě z těch malých zelených lahviček! Ne tohle!“

Zelené lahvičky, o kterých mluvila, byly ty, co už dostávala předtím. Obvykle stačily dvě lahvičky. Ale tohle... tohle byla celá zasraná bedna nějakého sajrajtu.

„Kde jsi to našel?“ naříkala. „V něčí mučírně?“

Jindřich se zasmál. „Zařizuju si svou vlastní, to nevíš? Ne, opravdu, narazil jsem na to v jednom obchodě se zdravotnickými potřebami.“

To monstrum, zavěšené na velkém lustru uprostřed stropu ložnice jejích rodičů, byla obrovská červená taška s tlustou červenou gumovou hadicí, která se za ní ztrácela z dohledu. Zoufale se na něj podívala.

„Když jsem tomu chlápkovi řekl, že je to pro mou malou sestru, ukázal mi ten největší, který měli. Samozřejmě jsem to koupil.“

„Ach, Jindřichu,“ zasténala.

„Myslíš, že si dělám legraci?“

Štěpánka věděla, že ne. Jindřich nikdy nežertoval. „Ty jsi mu dal i moje jméno a adresu?“ zamumlala jízlivě.

„Dal jsem mu svoje,“ řekl jí. „Což je vlastně totéž.“

„To jsi neudělal! Prosím, řekni, že ne!“

Jindřich se jen ušklíbl.

„Bože,“ zaúpěla tichým kňouravým hlasem. Tohle bylo tak nebezpečné a špatné, že to nedokázala pochopit. Se znalostí její adresy a přibližného věku by někdo, kdo jede kolem v autě nebo se postaví dole na rohu, mohl skutečně uhádnout, kdo je... a co dělá se svým bratrem. To je děsivé!

„Neudělal jsi to,“ zaúpěla znovu.

Jindřich se neobtěžoval odpovědět, jen jí sundal prsty z konce trubice a vrátil je do původní polohy. Pak se posadil a sledoval, jak se štíhlá bílá trubička začíná centimetr po centimetru znovu vysouvat z jejího zadečku.

„Co přesně tě na tom vzrušuje?“ vyhrkla. Ten faktor vzrušení jí zde zcela unikal. U kluků to bylo jiné, to věděla, aspoň u některých. Ale z toho, co věděla o holkách a sexuálně podávaných klystýrech, spadaly do stejné kategorie jako holky a anální sex... Kluci to milovali... a holky se prostě nechaly šukat do zadku.

Jenže to nebyla celá pravda. Jak Štěpánka dobře věděla.

„Co budu dělat, až to za mnou vystřelí všude kolem?“ vyhrkla. Měla z toho hrozný strach.

„Uklidíš to,“ řekl Jindřich.

„Jindro!“

A pak náhle, doprovázená raketovým výbuchem roztavené tekutiny, jí ta špička vyletěla ze zadnice a Štěpánka křičela a pokoušela se co nejrychleji překonat tu cestu ke dveřím koupelny a záchodu, protože dobře věděla, že tenhle příval už teď nejde nijak zastavit.... snad jedině…. Zarazila do sebe prostředník pravé ruky a zbývající vzdálenost se doplazila a doškrábala po jedné ruce, v očích ji pálily slzy a v uších ji pálil bratrův smích.

„Nenávidím tě, ty zasranej parchante!“ křičela, když titánský výbuch v ní způsobil na záchodě peklo: „Tak strašně tě nenávidím!“

Ale samozřejmě to nebyla pravda.

JÍZDA V AUTĚ S HRAČKAMI

úterý 15. listopadu 2016, 21:45, v rodinné dodávce Volvo, na silnici za městem

Štěpánka se otočila a podívala se na bratra. „Kam jedeš?“

Měli jet domů, ne na sever (Štěpánka hádala, že to je na sever).

„Na zmrzlinu,“ řekl Jindřich a rozptýlil tím její obavy… trochu.

„Tady nahoře je zmrzlina?“ Pak řekla: „No jo,“ a vzpomněla si, že její bratr má pravdu. Ukázala předním sklem dopředu. „Za rohem, v tom nákupním středisku.“ Ušklíbla se a vydala netypicky radostný pubertální zvuk, na okamžik to vypadalo, že skutečně zatleská. Jindřich se nad jejím nečekaným vzrušením ušklíbl. Jestli si pamatovala, že je patnáctého listopadu a venku je pekelná zima, nebylo to na ní vidět.

Měsíc a dva dny po osmnáctých narozeninách byla pihovatá teenagerka s oříškovýma očima nejmladším dítětem Alana a Ireny Dvorských. Jindřich byl nejstarší a Julie byla uprostřed. Julii bylo jedenadvacet.

Byla hubená, s postavou, která se nedá popsat sexuálními termíny (když se Štěpánka viděla nahá v zrcadle, pokaždé na ni šly mrákoty), tizianové vlasy k ramenům – dnes večer je měla sepnuté v gumičce na hlavě – široký, bělostný úsměv a nepatrné usměvavé vrásky na obou tvářích. Měla metr sedmdesát a padesát dvě kila – teď po gymnastice možná o půl kila nebo kilo míň – měla vypadat jako typická středoškolačka, která bude brzy maturovat.

Jenže na téhle holce ze čtvrtého ročníku nebylo vůbec nic typického.

Když Jindřich vjel na parkoviště u Alberta, zahnul doleva za Fordem Mondeo se třemi holkami. Dívky pokračovaly rovně, Jindřich neochotně odbočil doprava a zastavil před cukrárnou. Když přesunul páku automatu do parkovací polohy, Štěpánka se nad jeho neskrývanými myšlenkami plnými chtíče ušklíbla.

Ještě toho věděla málo.

„Můžu dostat banánový split?“ prosila. „Prosím, prosím?“

Jindřich zavrtěl hlavou, ale pak se vyjádřil opačně: „Můžeš dostat, co chceš.“

Tato nepravděpodobná nabídka byla ale neutralizována tónem jeho hlasu a Štěpánka zjistila, že její bujaré veselí nepatrně polevilo a ostražitost se mírně zvýšila. Když vystupovali z auta, letmo se na něj podívala a náhle ji zamrazilo, rukama sevřela svou červenou péřovou bundu.

Uvnitř obchodu se Jindřichovi zlepšila nálada. Stál a prohlížel si menu na tabuli, dost dlouho na to, aby si Štěpánka uvědomila, že si z ní utahuje.

„Nech toho!“ vykřikla a strčila do něj oběma rukama v rukavicích.

„Budeš za to muset snášet ty věci,“ varoval ji.

„Ještě jsem nic nedostala!“ namítla. Když jí však nechápavý prodavač v pubertálním věku (opravdu si ji prohlížel?) podal talíř s banánovým splitem, vytřeštila oči. Podívala se z Jindřicha na prodavače.

„Páni!“ řekla.

„Páni,“ zopakoval Jindřich. Jedli u stolu, kde si ji ten prodavač obhlížel.

* * *

Když šli přes parkoviště zpátky k autu a oběma z úst vycházela pára, Štěpánka poznamenala: „Nezačínej s tím!“ Tváře měla červené a neklid ji lechtal v podpaží, až ji to svědilo. Cítila sama sebe po hodině běhání, skákání a poskakování po tělocvičně ve škole a nechtěla, aby se její zápach ještě zhoršil.

„Líbila ses mu! Zdála jsi se mu hezoučká.“

„Byl to nějaký geek!“ odpověděla rázně, při tom právě to bylo samozřejmě všechno, co ji přitahovalo.

„Ale no tak! Nebyl!“

„Byl to takový pan Chytré kalhoty!“ Stála vedle Volva, ruce zkřížené na hrudi. „Pusť mě dovnitř,“ dožadovala se. „Nebo tady zmrznu!“

Jindřich nastoupil první, pak se natáhl přes sedadlo a odemkl její zámek. Nastoupila a zabouchla dveře. Jindřich se lehce usmál, což ji jen rozčílilo.

„Připoutej se,“ řekl a nastartoval motor.

Ruce měla stále vzdorovitě zkřížené.

Zařadil zpátečku, přidal plyn a se skřípěním hořících gum se Volvo rozjelo dozadu. Štěpánka vyjekla, a právě včas se chytila palubní desky a opěrky vedle sebe, pak si spěšně zapnula pás.

„Jindřichu!“

Jindřich znovu přidal plyn a Volvo vyrazilo vpřed, za nimi se táhl kouř a odletovaly malé kousky gumy z pneumatik.

„Řeknu to mámě!“ vykřikla a praštila ho do ruky.

Zasmál se a vrátil jí úder, i když ne tak silně, aby ji bolela ruka jako jeho, a pak jí zaryl prsty do boku a ona vypískla a zlomila se dopředu.

„Jindřichu! Přestaň!“

Jindřich ale nepřestal, jen do ní své prsty zabořil ještě hlouběji. Rozpoutal se plnohodnotný souboj o to, kdo toho druhého ještě víc potrápí, a ona si myslela, že když má dvě volné ruce proti jeho jedné, že by možná, jen možná, mohla vyhrát. Pak si najednou uvědomila, že stále míří na sever.

„Jindřichu?“ Nelíbil se jí jeho tajnůstkářský výraz, kterého si konečně všimla.

„Myslel jsem, že pojedeme domů delší cestou,“ řekl.

„Jak dlouhou cestou?“

„Uvidíš.“

Štěpánka se posadila na své místo. „Dobře. O co jde?“

Napřed neodpovídal a pak prohlásil: „Hrajeme takovou malou hru.“

„Jakou hru?“ řekla mrzutě. Jindřich měl všechny možné hry.

„Hru s názvem Počítej auta.“

„Co je to za hru?“ zeptala se, i když si myslela, že to ví.

„Je to taková hra, že po každém desátém autě, které kolem nás projede, si něco svlékneš.“

Štěpánka se v bundě zachvěla. Na sedadle se sesunula níž. Vtiskla se do rohu vytvořeného opěradlem sedadla a dveřmi na straně spolujezdce a zeptala se znovu: „Co je to za hru?“

Jindřich se díval přímo před sebe. Počítá? Jak dlouho už počítá?

„To není fér!“ vykřikla. „To nemůžeš!“

Jindřich se na ni podíval jako když jí opravdu nerozumí. „Aha,“ řekl, když konečně pochopil, o čem mluví. „Ne, ještě ne.“ O chvíli později kolem nich projelo policejní auto a on řekl: „Teď!“

„Jindřichu!“

„Někde začít musíme.“

„Ne, nemusíme!“ vykřikla. Svlékání? V autě? Kde ji může někdo vidět?

„Neboj se,“ řekl, když jí četl myšlenky. „Dívej se na ně, když jedou kolem. Zkus, jestli uvnitř něco uvidíš.“

Štěpánka si je prohlížela... už projely čtyři. A v protisměru pořád byla řada světel za sebou, kam až dohlédla. Kolik jich tam může být? Patnáct? Dvacet? Možná třicet?

„Jindřichu! Ty jsi se zbláznil!“

Jindřich se zasmál a na prstech pravé ruky připočetl další čtyři auta, takže jich bylo devět.

„Ne!“ zopakovala a jeho ruku odstrčila. A když v protisměru projelo desáté auto v řadě – ve skutečnosti velký náklaďák, zavrtala se se založenýma rukama do rohu.

„Na to zapomeň,“ řekla. „Nebudu to dělat. A tím to končí.“

Jindřich nic neřekl, jen řídil.

Poté, co minuli dalších osm aut, se přiblížili ke křižovatce a na semaforu je zastavila červená.

„Vidíš!“ prohlásila. „Říkala jsem ti to!“

V zářivkovém osvětlení obchodů po jejich levici a benzinové pumpy na druhé straně ulice se Štěpánka cítila jako by ni namířili reflektory.

Jindřich se s rukama na volantu shovívavě ušklíbl.

„Parchante,“ zamumlala a vystrčila spodní ret.

Jindřich se zasmál.

Na další křižovatce se jim opět rozsvítila červená, tentokrát tam nebyli žádní lidé. Jindřich trpělivě čekal, až se světla změní, a řekl: „Tak teď začneme doopravdy, ano? U dalšího auta?“

„To se ptáš mě?“ zeptala se.

Jeho pokrčení ramen mohlo znamenat ano i ne.

„Máma se bude divit, kde jsme,“ postěžovala si, když nějaké auto zastavilo za nimi. „Už je pozdě.“

„Řekl jsem jí, že přijedeme pozdě.“

Štěpánka sevřela ústa. „Taková volovina,“ zašeptala rozhořčeně, a dodala, „nechci to a je mi jedno, co mi uděláš!“ což znamenalo, že jí může za její klení nadávat, jak chce. S radostí přijme i výprask.

Naskočila zelená, ale Jindřich zůstal stát na místě. Auto za nimi zatroubilo a pak se jeho klakson rozezněl naplno. Štěpánka, která věděla, že on se nepohne, dokud mu neřekne ano nebo ne, nakonec zakřičela: „Tak jo, dobře. Udělám to!“

Jindřich se rozjel.

* * *

„Je mi zima,“ řekla. Ve skutečnosti se třásla.

Svlečená do bílé podprsenky a modrých pletených kalhot, v klíně svírala modré lykrové triko. Na trupu a pažích měla husí kůži. „Aspoň zapni topení!“ dožadovala se.

Jindřich zapnul topení.

Štěpánce se zdálo, že jsou teď v opravdovém zapadákově. Netušila, kde přesně, ale provoz na silnici výrazně prořídl. Uplynuly dvě nebo tři minuty bez jediného auta, avšak špatnou zprávou bylo, že doteď už jich napočítala osm.

„Co když už žádné další neprojede?“ řekla. „Dřív, než dojedeme... kam to vlastně jedeme?“

„K odbočce na přehradu,“ řekl.

Fajn, akorát, kde je k čertu ta přehrada? A co potom, až tam budeme? To bude překvapení, Štěpi! Bude ze sebe muset svléknout i ten zbytek (pokud nějaký ‚zbytek‘ zůstane), nebo se bude moct zase obléct?

Zavrtěl hlavou a řekl: „Vyhraješ.“

„Vyhraju?“ To nečekala.

„Hraju podle pravidel. A to je pravidlo číslo jedna.“

„No jo,“ zareagovala nejistě. Snadno se to řekne, když všechna pravidla určuješ ty.

A přece ji to nějak zklamalo. Proboha, řekla si, na co to myslíš?

Projeli zatáčkou a zamířili dolů po dlouhém svahu. Po pravé straně se mihla nějaká cedule a Štěpánka četla: Autokemp Ostende. A zase... kde je autokemp Ostende? Pak vlevo spatřila světla odrážející se od drátů elektrického vedení a pak uviděla auta.

Čtyři, hned po sobě. A těsně za nimi ještě několik dalších.

„Ale ne,“ zasténala a chystala se sundat si kalhoty. A co potom? Moje kalhotky? Moje podprsenka?

„Můžu si započítat boty a ponožky?“ zeptala se najednou.

Jindřich se zatvářil dotčeně: „Jestli chceš.“

Samozřejmě, že chci, ty prasáku!

První auto ze skupiny projelo kolem – její vůz číslo devět – a Štěpánka si sáhla pod pásek kalhot a čekala na číslo deset. Vozidlo se mihlo kolem nich.

Sbohem, sbohem, pomyslela si a sundala si kalhoty z boků. Kalhotky se je snažily doprovodit (bílé kalhotky, které se odhalily ve slabém měsíčním světle, nebo možná světle modré) a ona je musela jednou rukou přidržovat, zatímco druhou si sundávala kalhoty. I tak je ale měla víc mimo pipinu než na ní.

„Můžeš je klidně pustit,“ navrhl jí bratr. „Už to není daleko.“

Pocítila náhlou křeč v břiše, to před nimi do kopce opravdu vyjíždí dalších pět aut? Zafňukala: „No tak! Tohle není fér!“

Všechna projela a jí už zbývalo jen jedno. Připravovala se sundat si levou botu.

„Boty a ponožky se počítají jako jedna věc,“ řekl Jindřich.

„Cože! Nikdy jsi neřekl...“

„Nikdy jsem neměl příležitost,“ řekl. „Vybalila jsi to na mě moc pozdě.“

„Nic jsem na tebe nevybalila, Jindro! Jsou to tvoje pravidla!“

„Měl jsem ti to říct,“ připustil.

„To máš sakra pravdu!“

Za zatáčkou se objevila další dvojice reflektorů, pak druhá dvojice a za ní jeden osamělý. Štěpánka přemýšlela, jestli se ten jeden počítá za dva, podle jiného jeho zatraceného pravidla.

„Přestaň si dělat starosti,“ řekl Jindřich. „Už tam skoro jsme.“

„Prosím!“ vydechla vděčně.

Když odpočítala zbývající auta, zbylo jedno proti páru ponožek. Nic dalšího už v dohledu nebylo.

„Co se stane, až se dostaneme k té odbočce?“ zeptala se.

„Už jsem ti to říkal,“ odpověděl. „Počkej, až se tam dostaneme.“

„Chci to vědět hned! Nejspíš si vymyslíš nějakou další blbost, až tam dorazíme!“

Sáhl si do zadní kapsy a vytáhl pomačkaný složený list papíru.

„Co je to?“

„Pravidla.“

„Pravidla?“ Napsal si pravidla?

Štěpánka se naklonila doleva do lepšího měsíčního světla, rozložila list a snažila se číst.

„Chceš rozsvítit?“ nabídl se.

„Ne!“

Na stránce byl tucet ručně psaných očíslovaných pravidel, z nichž některá dokázala přečíst a některá ne. Musela si držet papír prakticky u nosu, aby je všechna rozluštila.

Jindřich nelhal... boty a ponožky se opravdu počítaly jako jedna část oblečení.

„Můžu se znovu obléct?“ zeptala se, když si přečetla pravidlo číslo devět. To vypadalo moc dobře, než aby to byla pravda.

„Jestli tam dorazíme a ty ještě nebudeš nahá,“ řekl.

„Kde je ta silnice? Kde je ta zatracená odbočka?“

Jindřich se zasmál a řekl jí, ať se vrátí ke čtení. Což udělala, ale najednou vylítla: „Děláš si legraci?“

„Ne.“

Četla si napůl pro sebe, napůl nahlas: „Jakmile se ocitneš před autokempem, oblečená nebo svlečená, úplně nahá nebo ne, znovu se oblékneš, a až budeš oblečená, hra doopravdy začne.“

„Silnice vede asi osm kilometrů k přehradě (ano, vím, že tuhle cestu neznáš) ...“ přerušila čtení a vyplázla na něj jazyk, „a je prakticky bez domů a bez světel. Většinou vede podél potoka a tam, kde je asi tři kilometry po proudu přes něj most, se rozdvojuje a zatáčí doleva. Napravo se pokračuje do Dlouhé ulice.“

Vzhlédla, aby mrkla na protijedoucí světla – uvědomila si, že jsou to tři páry těsně za sebou – a aby se vyjádřila k Dlouhé ulici.

„Tam bydlí Kristýna Muchová.“

Kristýna byla její nejlepší kamarádka ze školy, které se svěřila s některými svými problémy. Neřekla jí moc, ale stačilo to, aby Kristýna vybuchla: „Je to děsný úchyl!“ a znechuceně zkřivila tvář jako kdyby vycucla citron. „A ty jsi zvrhlá, že mu to dovoluješ, Štěpi!“

Přesto zůstala Štěpánčinou nejbližší kamarádkou na dívčí přípravné škole (na akademii lízání klitorisu, jak rád říkal Jindřich) a nejlepší kamarádkou vůbec.

„To je hned u parku,“ řekla.

V tom parku jako malá strávila mnoho hravých hodin dováděním s ostatními dětmi na rozlehlém přírodním hřišti nad přehradou. I Jindřich ji tam vzal na výlet, když spolu byli poprvé, a ji to naprosto ohromilo a nemohla vůbec uvěřit, že jí tam svlékl všechno oblečení. Správněji řečeno, přiměl ji svléknout si všechno oblečení. Kolik jí tehdy bylo?

Dívala se na míjející stromy, nevnímala projíždějící auta, nepočítala, nereagovala vůbec na nic, dokud Jindřich nezpomalil auto, konečně vzhlédla. Před nimi vpravo stála stará benzínová pumpa zatlučená prkny.

„Díkybohu,“ povzdechla si. Zatímco Jindřich odbočoval, oblékla si kalhoty a triko z lykry a pak si obula boty.

„Dokonči čtení seznamu,“ řekl. Natáhl se a otočil vypínačem stropního světla na její straně zpětného zrcátka.

„Těsně předtím, než se dostaneme do Dlouhé ulice,“ četla, „přejedeme most přes potok. Za mostem je to druhá odbočka. Jakmile mineme nějaké auto, okamžitě si svlékneš svrchní oblečení a vyhodíš ho z okna!“

„Jindřichu!“

„Radši si pospěš,“ řekl. „Světla se blíží.“

Opravdu, někde za zatáčkou na silnici prosvítalo jasné světlo reflektorů. Pospíchala.

„Jestli před mostem projede ještě druhé auto...“ její hlas byl zadýchaný a měl blízko k panice, „okamžitě si sundáš podprsenku a kalhotky a vyhodíš je také z okna.“

„Ale ne,“ zasténala. „To si děláš legraci...“

„Čti!“ nařídil Jindřich.

To auto, které se blížilo, byl ve skutečnosti velký náklaďák, jak Štěpánka rozpoznala, a bylo už téměř u nich.

„Když kolem tebe projede třetí auto, rozsvítíš vnitřní světla, stáhneš okénko a vystrčíš se z něj až po pás, jako to udělala ta holka ve filmu s Johnem Cusackem. Pak, pokud už neprojede žádné další vozidlo, můžeš se na mostě vrátit dovnitř. Ale pokud budou projíždět ještě další auta, nemusíš zůstávat venku. Místo toho si pěkně v klidu a v pohodě sedneš, připoutáš se bezpečnostním pásem a budeš předstírat, že nejsi nahá. Vnitřní světlo bude svítit, ale pouze na straně spolujezdce. Jestli tě kolemjedoucí uvidí nahou, no tak to bude hodně špatné.“

Kolem projel ten náklaďák.

„Dolů s tím,“ řekl Jindřich.

„Ale...“

„Hned, Štěpánko!“

Štěpánka reagovala na jeho příkaz jako na vojně. Uvolnila si bezpečnostní pás, s hlasitým bouchnutím ho pustila zpět ke dveřím, a spěšně si strhla sportovní kalhoty i tílko. Vyhodila je oknem ven, pryč z auta, a doufala, že se dostanou mimo vozovku. Pak zavřela okno, zadýchaná, vyděšená a už promrzlá.

„Čti!“ řekl.

„Jakmile přejedeme most, odbočíme doleva a začíná druhá fáze.“

„Druhá fáze?“ vypískla zděšeně. „Dobře, dobře! Nevztekej se!“

„Jestli jsi ještě oblečená,“ četla dál, „tak už to tak zůstane. Pokud ne, zase se oblékneš do věcí, které jsem ti vzal s sebou a jsou vzadu v autě. Budeš mít to potěšení sama si pro něj dojít ven.“

„Pokud před třetí odbočkou, asi o dva kilometry dál, mineme další auto (počítá se zase jako první), okamžitě se svlékneš a znovu vyhodíš oblečení z okna. Stejně platí i to o hrudníku vystrčeném z okna. Pokud kolem projede druhé auto (což je nepravděpodobné, protože jsem tuhle cestu už dřív prozkoumával a v tuto noční dobu je velmi opuštěná), sedneš si a připoutáš se, dokud auto neprojede. Pak... no, pak tě čeká malé překvapení.“

„Jaké překvapení?“ dožadovala se a pak: „Dobře, dobře!“ když zvedl zploštělou pravou ruku a podržel jí ji před obličejem. Tu hrozbu pochopila.

„Pokud v té části cesty potkáme i třetí auto... no, s tím si nedělej starosti, protože vím, že se to nestane. Tím se dostaneme na konec cesty a do třetí fáze.“

O třetí fázi nechtěla Štěpánka ani slyšet, natož ji číst nahlas.

„Jestli jsi ještě celá, to znamená, jestli máš na sobě všechno oblečení, pojedeme rovnou dál a jsi volná. Pokud jsi nahá a sedíš na svém roztomilém zadečku a tváříš se mile, můžeš se obléknout... ale až potom, co projedeme hlavní ulicí. Pokud jsi však nahá a užíváš si svou malou hračku, pak pojedeme ještě oklikou a necháme tě, aby sis ji mohla užívala o něco déle.“

Moc si přála vědět víc o té hračce.

„V polovině cesty je levá zatáčka devadesát stupňů a hned po ní ještě jednou devadesát stupňů doleva a v tom výběžku mezi nimi je velký statek se spoustou jasných reflektorů, ale s tím si nemusíš dělat starosti, protože tam nezastavíme.“

Víc toho Štěpánka nestihla, protože kolem projelo dlouhé a široké auto podobné velkému mercedesu. Vyjekla – jak to, že ho neviděla? – pak upustila stránku s pravidly vedle sebe na sedadlo a rozloučila se se spodním prádlem. Sáhla za sebe (Jindřich dával přednost podprsenkám s předním zapínáním, ale v její velikosti, které on říkal sportovní, aby ji tím potrápil, se špatně nasazovaly), uvolnila přezku a podprsenka sjela a odhalila její miniaturní ňadra. (Palačinky s bradavkami, nazval je jednou Jindřich a poslal ji s pláčem do její ložnice.) Jindřich na ni zíral, ale ona nezvedla oči.

Stáhla si ramínka z ramen a upustila podprsenku do Jindřichovy pravé ruky (opravdu odřízl tu cedulku kapesním nožem? 32AA! chtělo se jí křičet) a pak stáhla okno. Podprsenka a kalhotky se rozletěly nocí a pak už klečela na kolenou, v rukou svírala rám dveří a okraj střechy a šplhala ven na mrazivý vzduch. Okamžitě vykřikla.

„Jindřichůůůůů!“

Vzduch mrazivý jako vyjící zimní bouře jí drásal kůži. Vlasy se jí odhrnuly z obličeje a plácaly se ve větru jako roztrhaná vlajka, velký dlouhý pramen se jí nějak zachytil na horní straně nosu a skončil v ústech. Celá horní část těla jí explodovala husí kůží a... ach můj bože, ne! Tohle mi nedělej! – najednou se jí zoufale chtělo čůrat. Pak se pramen vlasů uvolnil a šlehl jí přes tvář a ona sebou trhla, ochromená tou bolestí. Pak jí začaly křičet bradavky, pak prsa, hrudní koš a paže a pak už jódlovala: „Jindřichu, prosím! Pusť mě dovnitř!“

Jenže Jindřich ji dovnitř nepustil. Držel ji pravou rukou přitisknutou k výplni dveří, zatímco ona křičela, pištěla, houkala a bušila pěstmi do střechy a dveří. Zůstala tak, dokud nepřejeli most, a teprve pak ji, třesoucí se jako strom při zemětřesení, uvolnil a dovolil jí, aby spadla zpátky do auta. Na sedadle se schoulila do fetální polohy a svírala si kolena, vzduchem znělo drkotání jejích zubů.

* * *

„Nenávidím tě,“ řekla.

Stáli venku vedle auta na kraji silnice, asi padesát metrů za mostem. Štěpánka byla nahá a třásla se, Jindřich se jen smál.

„Ty hajzle. Proč mě prostě nezabiješ?“

Místo toho si ji ohnul přes koleno a pořádně ji pleskl přes zadek. Nebo by to byl udělal, pomyslela si, kdyby neuviděli světla.

„To ne. Jindřichu...“

Hysterii už měla za sebou, ale v jejím hlase bylo stále dost stresu... a také obyčejný strach. Starší velký bratr nebo nějaký oplzlý svalovec, hnědý pás v karate nebo ne, nechtěla, aby ji venku chytili nahou.

Jindřich rychle otevřel kufr.

„Tohle jsou letní věci!“ vykřikla a vytáhla ven červenou halenku bez rukávů s knoflíky až dolů a modrou džínovou sukni. A kde mám kalhotky? A podprsenku?

„To ti bude stačit,“ řekl a rychle zavřel víko. „Běž!“

Štěpánka, roztřesená tou neustálou tepající bolestí, se dobelhala ke dveřím a nastoupila. Prostrčila ruce do té halenky, pravým loktem zavřela dveře a snažila se zapnout knoflíky. Nešlo jí to.

„Dělej!“ Jindřich se díval do zpětného zrcátka. „Blíží se!“

„Tak už jeď!“ vykřikla, nebo by byla vykřikla, kdyby jí fungovaly čelistní svaly. Místo toho trvaly na tom, že budou mlátit jejími zuby o sebe.

„Ne, dokud nebudeš připravená!“

„Nikdy nebudu připravená!“ naříkala. „Nemůžu si to ani zapnout!“

„Tak si obleč tu sukni, sakra! Nebo ne, sukni nepotřebuješ. Jenom se otoč!“

Zkušenými prsty ji zapnul.

Za nimi, vpravo, někde ve směru k domu Kristýny Muchové, zmizely světlomety auta.

„Díky bohu,“ řekla snad po milionté.

Jindřich nastartoval motor a řekl: „Vrať se ke čtení. Dochází nám čas.“

„To je moje chyba?“ opáčila. Pak se zatvářila trucovitě: „Kde mám podprsenku a kalhotky?“

„Na silnici za námi,“ řekl.

Když se Štěpánka oblékla do džínové sukně, zapnula ji a uhladila, Jindřich zařadil rychlost a začal řídit.

„Dokonči čtení pokynů,“ vyzval ji znovu.

Se zasténáním vzala papír, znovu si přečetla tu část o té ostré zatáčce a pokračovala. „Asi půl kilometru za tím statkem jsem ukryl další sadu oblečení...“ Přestala číst a vzhlédla. „V autě už není nic?“

Jindřich zavrtěl hlavou. Podívala se na svou halenku s knoflíčky a sukni. „Tak tohle nevyhodím,“ řekla.

„Vyhodíš to taky.“

„To neudělám.“

„Chceš se vsadit?“

Štěpánka se vrátila ke čtení.

„ … které si zase budeš smět vzít na sebe. U přední části vozu, v dálkových světlech, vestoje s rukama roztaženýma do stran jako baletka… Jindřichu! Piruetu? V tom výběžku je velký statek? Proboha, to je...“

Znovu zvedl ruku a ona s povzdechem pokračovala.

„ ... kterou provedeš šestkrát. Pak vyběhneš na kopec na svých bosých nožkách, vezmeš si tašku, kterou jsem tam nechal za keřem, a vrátíš se dolů... a uděláš dalších šest piruet! Pak předvedeš na kolenou před autem číslo, jehož přesnou podstatu zjistíš teprve až – a jestli – tam dorazíme!“

„To je blbost!“ vykřikla a plácla si papír na stehno. „To je...“

„Pozor na jazyk!“

„Zasraný kecy!“

Vytrhl jí papír z ruky, zastavil auto a sám dočetl: „To je asi tak všechno. Jakmile se vrátíš do auta, v další jízdě budeš pokračovat na své malé hračce...“ Štěpánka sebou při slově ‚jízda‘ znatelně trhla, „a zůstaneš na ní sedět bez ohledu na všechna další auta, která ještě projedou kolem. Na konci ulice se znovu oblékneš (už ti nebudeme odhazovat další oblečení, slibuju), nebo si vedle mě sedneš nahá, zatímco tě budu odvážet domů. To bude na tobě. Konec.“

„Skvělé!“ vybuchla. „Já prostě miluju tu jízdu, při které jsem nahá! Co když mě někdo uvidí, Jindřichu?“

„O to se starej,“ řekl, „až na to dojde.“

Na této straně mostu byla silnice úzká, klikatá a pekelně strašidelná – ale aspoň tudy nejezdila žádná vozidla. Když projížděli pod dráty elektrického vedení, slyšela Štěpánka bzučení elektřiny i přes zavřená okna auta.

Jindřich řekl: „Jsme v polovině cesty.“

„Dobře,“ odpověděla bez náznaku posměchu v hlase. Osudu se neposmívala.

Zajeli za další zatáčku a Štěpánka v lese uviděla – nebo by přísahala, že uviděla – přízračnou podobu jelena. Viděl jsi to? chtěla se zeptat, když vtom se mezi stromy před ní mihl děsivý přízrak světlometů.

„Ale ne,“ zasténala. „Prosím...“

„Vidíš je před sebou?“

Samozřejmě, že je vidím! chtělo se jí křičet. Chtěla otevřít dveře a vyskočit ven. Chtěla přelézt sedadlo a schovat se v zadním prostoru pro nohy. Chtěla – tak zoufale se jí nechtělo znovu se svlékat a zažít ten mrazivý vzduch – vlézt Jindřichovi do prostoru pro nohy, rozepnout mu kalhoty a...

„Cože?“ vykoktala.

„Ptám se, jestli vidíš, že je tam druhý pár?“

Štěpánka se na sedadle napřímila, srdce jí náhle bušilo jako o závod a nehty se jí zarývaly do dlaní.

„Ne,“ odmítla. „Ne, ne, ne!“

Škubla sebou na sedadle a vykřikla: „Říkal jsi, že už žádná auta nepřijedou! Říkal jsi, že jsi tuhle cestu prozkoumal a ...“ Trochu se zadýchala, když se objevily třetí světlomety. „Jindřichu! Blíží se!“

Jindřich vypadal téměř stejně šokovaně jako ona. Díval se na troje světlomety, které se mihotaly mezi stromy, a bránil se: „To jsem nikdy neřekl! Nikdy jsem neřekl...“

„Říkal jsi, neboj se, Štěpi! Povídal jsi mi, nemáš se čeho bát, Štěpi! Nemám si dělat starosti, protože jsi to všechno zkontroloval a ta silnice byla prázdná! No a tady to je!“ vyjekla a vztekle udeřila oběma rukama do sedadla. „Teď budu muset zase umřít v tom mrazivém ledovém okně!“

„Klid, klid, klid!“ řekl, ale Štěpánka se jen ještě víc rozčílila.

„Udělej něco!“ křičela.

„Dobře! Dobře! Okno vynecháme! Zůstaneš na svém místě! Ovšem jakmile projede první auto.…“

Ale Štěpánka už nečekala. Když první auto projíždělo kolem, odepnula si bezpečnostní pás, přetáhla si halenku přes hlavu, stiskla knoflík, kterým se stáhlo okénko, a vyhodila ji ven. Ve větru sebou mrskala jako kachna střelená brokovnicí a jí buď bylo jedno, že ji proud vzduchu vtáhnul za auto a přistála přímo uprostřed silnice, nebo byla příliš rozrušená, než aby si toho všimla.

Otočila se a nadzvedla na sedadle, pak si strhla sukni z boků a kolem kolen, pak do půli lýtek, kde uvolnila jednu nohu a pak druhou; i sukně dopadla na vozovku. Pak vyškubla bezpečnostní pás a zapnula si ho zpátky přes hrudník, a skončila právě včas s rukama sevřenýma v klíně, když kolem projíždělo druhé vozidlo. Postupovala přesně podle pokynů... do puntíku.

„Ježíši,“ pronesl Jindřich.

Štěpánka se sama cítila poněkud udivená. Dokud ji neohromilo a nevyděsilo, když kolem ní projelo třetí auto, nějaký pick-up s pohonem všech kol, a ona zjistila, že si s jeho řidičem zírají z očí do očí.

„Jindřichu!“ vyjekla a Jindřich se upřeně díval do zpětného zrcátka. Nepotřebovala zrcátko, aby viděla záblesk brzd. Červená se odrážela v celém interiéru volva. Otočila hlavu, aby viděla, jak ten pick-up téměř zastavuje... a spatřila zkroucený chumel své odhozené sukně – ve světlech pick-upu mrtvě splácnuté.

„Jindřichu...“

„To je v pořádku,“ řekl a jeho hlas byl napjatý strachem. „Jede dál.“

Zadýchaná a zesláblá Štěpánka si nebyla tak jistá. Auto se pomalu pohybovalo vpřed, bylo v pořádku, ale teprve se blížilo k její sukni. Bože, pomyslela si. Je tam venku i moje halenka?

„Jeď, Jindro! Jeď, prosím!“

Jindřich prudce sešlápl plynový pedál a rozjel Volvo na sebevražednou rychlost. Štěpánka se držela jako přibitá, nadskočila na sedadle, když Volvo narazilo na jakousi nerovnost, a pak narazila bokem do dveří, když se vyklonilo ze zatáčky.

„Jindřichu, dost!“ vykřikla. A potom: „Zpomal! Zpomal, než nás zabiješ!“

Jindřich ubral plyn a Volvo začalo zvolna zpomalovat. Při průjezdu další nepříjemnou zatáčkou pneumatiky tentokrát jen zapískaly, místo aby se pokusily odlepit od vozovky. Brzy se dostali na rozumnějších padesát kilometrů v hodině.

„Ježíši,“ zašeptali oba najednou.

Štěpánka, celá bílá a roztřesená, se od něj odtáhla a praštila ho do paže. „Ty hajzle! Chceš nás zabít? Co je to s tebou?“

Jindřich se zasmál a třel si ruku. „To je v pořádku,“ řekl. „Odpouštím ti.“

„Odpouštíš mi?“

Zasmál se jejímu rozhořčení. „Klid. Už tam skoro jsme.“

„Skoro kde?“ zeptala se a ohlédla se přes rameno. Očekávala světla. Ustrašená očekávala znásilnění. Rozzlobeně řekla: „Právě jsem zahodila svou oblíbenou halenku bez rukávů!“

Jenže to nebyla tak docela pravda. Napadlo ji, že teď ji může mít někdo jiný. Nejspíš i její sukni. A pokud ten člověk dojel dostatečně daleko a byl dostatečně pozorný, třeba i její podprsenku a kalhotky. Možná dokonce i její sportovní triko a kalhoty.

„Cože?“ řekla, když si uvědomila, že promluvil.

„Řekl jsem, že je čas na tu hračku.“

Zamračeně se podívala z Jindřicha na silnici před sebou a ze silnice na blížící se reflexní značku. Vjížděli do města.

„To si děláš legraci.“

„Pravidlo je pravidlo.“

„Jindřichu!“

„Vím, že se ti to bude líbit,“ řekl. „Přísahám.“

Znechuceně zavrtěla hlavou. „Ježíši Kriste! Kde to je?“

„Tady,“ řekl a zvedl pravou ruku.

Štěpánka na to chvíli tupě zírala, na ne zcela kulatý knoflík řadicí páky automatické převodovky, a na nahoře z něj vyčnívající tlačítko, hranaté a asi dva a půl centimetru vysoké, které po stisknutí uvolňuje řadicí páku z parkovacího režimu. Pak pochopila.

Dívala se na bratra s otevřenou pusou a očima velkýma jako talíře, pravou rukou svírala kliku dveří a levou se držela okraje sedadla, když odbočoval s vozem Volvo doleva na hlavní ulici.

Jindřich se lehce usmál, rozsvítil stropní světlo, aby na svou malou hračku lépe viděla, a řekl: „Celé je to tvoje, zlato. Nasedni si na to.“

ŠTÍPÁNÍ

sobota, 22. dubna 2017, 22:45, v domě Hradských, v ložnici paní Hradské

Všechno nejlepší k narozeninám, pomyslela si Štěpánka.

Otočila se a podívala se na své pozadí do zrcadla v koupelně. Štípalo to. Ne... štípání je to, co dělá vaše zápěstí, když ho matka plácne za zlobení. Štípnutí je to, co cítíte, když jste bosou nohou šlápli na včelu. Tohle byl spíš pocit, jako byste byli hlavním terčem na včelím kongresu.

Chtěla se toho dotknout, ale nemohla. Chtěla s kvílením utéct do ložnice a vrhnout se na postel, ale ani to nemohla udělat. Vlastně v tu chvíli nemohla dělat nic jiného než tam stát, ohlížet se přes rameno a bojovat s tím, aby se nerozbrečela. Nebo aby nebrečela příliš hlasitě.

„Buď tam zticha!“ přikázal jí bratr.

Štěpánka se zhrozila. Hrudník se jí mohutně zvedl a pak se zastavil, jak zadržovala dech. Pak, třesoucí se po celém těle kromě chodidel, ho zase vypustila.

„Ano, Jindřichu,“ řekla.

Štěpánka Hradská, šest měsíců a devět dní po osmnáctých narozeninách (dnes měl narozeniny Jindřich, ne ona), oříškové oči, pihy na tvářích, nose a všude jinde, kde to plavky neskrývaly, aspoň v létě, byla hubená dívka s tizianovými vlasy po ramena, momentálně velmi rozcuchanými. Měla padesát dvě kila, když ze sprchy vylezla mokrá, měřila metr sedmdesát, měla úzké boky, a ještě užší pas a vůbec žádná prsa. No, řekněme, že náznaky prsou podpírající její malé růžové bradavky.

„Jdeš čůrat, nebo ne?“ zeptal se Jindřich.

„Ano, Jindřichu,“ řekla.

Spěšně zvedla víko záchodu a dřepla si nízko nad prkýnko – nemohla si sednout, to ne! – a začala čůrat ve stoje. Otisky dlaní pokrývající její zadek se jí vryly přímo do kůže – na omak snad až na kost – a zakazovaly jí na cokoli si sednout.

Dokončila močení, utřela se, spláchla záchod a natáhla ruku, aby zhasla světlo. Zaváhala a pozorovala zářivě červené barvy svého zadku.

Dneska večer se Jindřich překonal.

„Pojď sem,“ zavrčel Jindřich. „Než dostaneš znovu.“

Štěpánka zhasla světlo a spěchala zpátky k posteli. Její chůze byla rozhodně nejistá, její pohyby křečovité a nemotorné.

„Pojď sem,“ přikázal Jindřich.

Štěpánka se zastavila.

„Dej si ruce na hlavu.“

Štěpánka si dala ruce na hlavu.

Byli v ložnici rodičů v patře, světla zhasnutá, jediné světlo pronikalo dovnitř přes neúplně zatažené závěsy v ložnici – ano, vždycky byly zatažené neúplně – a z blikající obrazovky televize.

Jindřich ležel, nahý jako ona, opřený o polštáře na rodičovské posteli, v ruce držel dálkový ovladač. Na rozdíl od ní nebylo na jeho postavě nic nedostatečně vyvinutého. Hruď měl silnou a svalnatou, stejně jako bicepsy a nohy. Tam, kde Štěpánku zdobil jen pramínek šarlatových chloupků, Jindřichovo ochlupení bylo husté, černé a kudrnaté. A přestože nejzřetelnější znak jejího ženství, totiž prsa, měla předpubertální velikost, to mezi Jindřichovýma nohama bylo dlouhé, silné a děsivě naběhlé.

Jak mohly potvrdit Štěpánčiny bolavé čelistní svaly.

„Otoč se,“ řekl Jindřich.

Štěpánka se otočila.

„Pěkná práce s barvou,“ škádlil ji. „Bolí to?“

Samozřejmě, že to bolí, ty čuráku! neřekla. „Bolí to. Víš, že to bolí. Proč jsi mně nařezal tak tvrdě?“

Jindřich se zasmál. „Pojď sem a posaď se.“

Štěpánka se otočila a čekala na povolení spustit ruce. Když ho dostala, přešla k posteli a lehla si vedle něj na bok.

Zrudla při jeho úsměvu.

„Opravdu to bolí,“ zopakovala.

„Ukaž mi to.“

Štěpánka zkřivila obličej a otočila se na břicho. Očekávala, že ji buď hravě plácne, nebo jí dá další bití, ale nedostala ani jedno, ani druhé. Jindřich jí však roztáhl stehna.

Dobře, pomyslela si. A je to tady.

Jenže ani to se nestalo. Místo toho Jindřich jemně přejel rukou po jejích zádech – téměř láskyplně, uvědomila si její vyděšená mysl, a zastavil se na tom malém dolíčku u paty páteře. Dotkl se tam jen konečky prstů.

„Přines nějaký krém a já tě namažu,“ nabídl se.

Štěpánka se snažila skrýt svůj šok, obávala se, že ani to jí moc nejde, podívala se na bratra přes rameno, pak sklouzla bokem z postele a přešla pokoj k matčině toaletnímu stolku.

Bože, jak to bolelo chodit!

Probírala se různými tubami a lahvičkami s rozprašovači, které byly rozházené na horní desce spolu s matčinou kosmetikou, kartáči na vlasy a parfémy, a nakonec si vybrala máminu starou známou značku – vazelínu Intensive Care s aloe-verou. Vracela se k posteli a v půli cesty se přikrčila a vypískla, protože Jindřich rozsvítil.

„Jindřichu! Ne!“

Jindřich se zasmál.

I když klečela na rukou, pokud se někdo díval z některého ze zadních oken protějšího domu, mohl vidět nahou malou Štěpánku a její jasně červený zadeček. O tom nebylo pochyb. Stejně tak nebylo pochyb o tom, že ji nahou viděl i sousedův syn Oliver, o rok starší než Štěpánka, ale stále ještě ve čtvrtém ročníku. Naznačil jí to ostatně sám. (A nemyslel to jen jako škádlení.) Stejně tak nejspíš i jeho mladší bratr Jan. V poslední době často vykukovala skrz žaluzie ve svém potemnělém pokoji, a zjistila, že z jedné ze stejně potemnělých ložnic chlapců naproti na ni kouká dalekohled. Někdy viděla, že se dívají dva páry čoček dalekohledů, na obou koncích domu jeden. V takových chvílích ji napadalo, jestli si o ní nesdělují údaje, jako pozorovatelé ptáků nebo tak něco. Nebyla to příjemná myšlenka.

Ale co opravdu nechtěla brát v úvahu, a to tedy byla děsivá představa, byla možnost, že jeden z nich mohl být vybaven kamerou. Při té představě se prudce zachvěla.

„Jindřichu, prosím...“ žadonila.

„Jindřichu, prosím...“ napodobil ji.

Štěpánka sebrala odvahu a vyhlédla ven. Ve všech čtyřech zadních oknech naproti svítila světla. Díky bohu, pomyslela si. Rozsvícená okna znamenala, že rodiče jsou někde poblíž a nikde žádní kluci s namířenými dalekohledy. Doplazila se až k posteli, vylezla na ni a ocitla se v relativním bezpečí vedle svého bratra. Byla vidět jen její dolní polovina těla, ta, kterou tvořily hýždě a nohy. A samozřejmě Jindřichova erekce.

„Na břicho,“ nařídil Jindřich a natáhl ruku pro lahvičku s vazelínou.

Štěpánka si lehla na břicho. Chytila se oběma rukama prostěradla, protože aloe-vera nebo ne, chladivý hojivý krém nebo ne, tohle bude bolet jako čert.

„Jééé!“ vypískla. „Au, Jindro, ooouu!“

Jindřich se zasmál. „Ježíši, Štěpi! Já to na tebe jenom kapu!“

Štěpánka se otočila, aby se podívala přes rameno, a ke svému zděšení zjistila, že je to pravda. Vlnité osmičky žlutého krému pokrývaly teprve polovinu jejího zadku.

„Bože,“ zasténala. „Prosím!“

Jindřich jednou rukou držel láhev, druhou pumpoval uzávěrem, a pokračoval ve svých osmičkách.

Jak si budu moct zítra sednout, když mě to tak bolí?

Odpověď samozřejmě zněla, že nebude moct. Možná si už nikdy, nikdy nesedne.

Ale když se Jindřichova ruka nejprve opatrně dotkla jejího zraněného zadku a pak se pomalu pustila do jeho opracovávání, Štěpánka se začala uvolňovat. A že ta ruka na jejím zadku pracovala opravdu dobře, pomalu ho pod ní sama zvedala do vzduchu a dostávala se tak do té správné polohy. A jakmile v ní byla, ona i všechny ostatní části jejího těla prosily ne o to, aby Jindřich přestal, ale jen aby si pokud možno pospíšil a udělal to.

O pět minut později se jí to přání vyplnilo. A protože se Štěpánka úplně přestala starat o štípající zadky, otevřená okna ložnic a vůbec o cokoli jiného na světě, nemohla vědět, že v pravém zadním rohovém okně domu za plotem – v okně ložnice otce obou kluků, které teď bylo zatemněné – se pomalu, rytmicky začaly pohybovat dvě veliké skleněné oči.

ZDOLÁVÁNÍ STEZKY

pondělí 10. července 2017 11:45, na turistické stezce v horách

Štěpánka Hradská se obrátila ke svému bratrovi a řekla: „Co to děláš?“

Jindřich ji držel za cíp trika a zastavil ji. Jeho sotva znatelný úsměv, který se mu právě začal kroutit v koutcích rtů, jí rozbušil srdce.

„Jindřichu ne,“ řekla a podívala se nahoru a dolů po stezce.

Ačkoli byla oblečená v typickém turistickém oblečení, kšiltové čepici, bílém tričku, khaki šortkách a zbrusu nových turistických botách, vypadala Štěpánka nepatřičně. Byla to hubená dívka s tizianovými vlasy po ramena, rozdělenými uprostřed a sepnutými na obou stranách sponkami. Bylo jí osmnáct, tři měsíce před devatenáctými narozeninami. Měla padesát dvě kila, měřila metr sedmdesát, měla úzké boky, a ještě užší pas... a vůbec žádná prsa. Tedy, žádná prsa pod pytlovitým bílým tričkem, dokud jí ho Jindřich nepřitáhl těsně k hrudi. Pak už byly vidět obrysy její podprsenky, a to jemné zachvívání jejích ňader. A protože ta podprsenka pod jejím tričkem byla záměrně vykrojená – bratrova volba, ne její – byly vidět i zřetelné hrbolky jejích malých růžových bradavek.

Věřte mi, její bradavky byly malé a růžové.

Byli v polovině mírně strmého kopce na stezce s červenými značkami, o které tolik lidí lhalo, že ji prošli z jednoho konce na druhý. Tam, kde se právě nacházeli, bylo úplně prázdno, jak už to na pěkných opuštěných úsecích takové stezky bývá. Už hodinu nikoho neviděli.

„Jindřichu, ne,“ zopakovala. „Prosím!“

Jeho úsměv se jen rozšířil.

„Prosím?“

Pustil její tričko a její prsa v jeho hromotluckém objetí zase zmizela. Ale ne na dlouho.

Rozpačitě se rozhlédla po cestě, povzdechla si a zeptala se: „Co všechno?“

Jindřich neodpověděl. To buď znamenalo, že si ji dobírá, nebo že mu nestojí za odpověď. Modlila se, aby to první byla pravda. „Jindřichu, prosím,“ zkusila to ještě jednou.

„Svleč se.“

Vyvlékla se z batohu, položila ho na zem a potom ho obrátila na záda, aby se nemohl odkutálet. Pak s ústy sevřenými do široké, tenké čárky uchopila spodní část trička a stáhla si ho přes hlavu. Posunula si tím čepici a stála tam v bílé, poloprůhledné podprsence. Její ruce se vrátily dolů, zkřížily se jí na břiše, čepice na rozcuchaných vlasech zůstala nejistě nakloněná na stranu.

„Co když někdo přijde?“ stěžovala si.

„Zajdeš do lesa.“

„Co když je neuvidím včas?“

„Radši doufej, že ano.“

Proč tu s ní nemůžou být máma a táta, ale to neřekla. Ti byli samozřejmě vzadu, v táboře, asi osm kilometrů jižněji. „To je zhovadilost!“ zasyčela.

Jindřich zavrtěl hlavou.

„Promiň,“ zamumlala. Nikdy v lese nedostala výprask a přála si, aby to tak zůstalo. Stejně tak se však v žádném nikdy nesvlékala.

„Jak daleko musím zajít?“ zeptala se.

„Tak daleko, jak ti řeknu,“ odpověděl Jindřich.

Na rozdíl od toho, co by si mohli myslet lidé, kteří by narazili na jeho a sestřino malé tajemství, Jindřich Štěpánku jen zřídkakdy naplácal nebo jinak potrestal za to, co řekla. Kromě nadávek. Za ty byla bita poměrně často, zrovna před týdnem dvakrát... ale to je zas jiný příběh. Když však dostala výprask, vždycky to bylo přes jeho koleno na holou zadnici a nejčastěji při tom musela být úplně nahá. (I když nedávno Jindřich zjistil, že výprask v jejím školním oblečení, s vyhrnutou plisovanou sukní a staženými kalhotkami, vážně zranil její hrdost.) Ona sama, jak ji Jindřich neustále informoval, byla svým nejhorším nepřítelem.

Vytáhla z trička jednu ruku a pak druhou, úhledně ho složila a položila na batoh. Bradavky jí pěkně ztvrdly a vykukovaly vpředu z podprsenky. Na pažích a hrudi jí naskočila husí kůže. Jindřich měl také erekci, jak si všimla, jasně se mu rýsovala přes šortky. Toho si nemohla nevšimnout a samozřejmě ani neměla.

„To ne,“ prosila. „Prosím, Jindřichu, tohle ne...“ Na předloktích a hrudi jí znovu naskočila husí kůže a ona si ji usilovně třela. „Prosím.“

Jindřich zavrtěl hlavou.

„Znamená to, že ne?“ žadonila. Prosím, ať to znamená ne. Budu tě kouřit, když budeš chtít, řekla skoro. Jen ať to znamená ne.

Jindřich zakoulel očima a naznačil, že ano, je jeho malá hloupá sestra a ne, nebudou mít sex. Štěpánka si povzdechla, vděčná aspoň za to. Ano, aspoň za to. Natáhla se za sebe, pak si to rozmyslela a místo toho si rozepnula pásek.

Na stezce před ní si Jindřich přitáhl batoh a zaháknul palce pod popruhy. Věděla, že to je jasné znamení, že hodlá dodržet slovo. Když Jindřich dal slovo, obvykle ho dodržel. Obvykle.

Ale ne vždycky chtěla, aby ho dodržel.

Uvolnila si knoflík u poklopce, rozepnula si zip a pak si stáhla šortky ke kolenům. Vystoupila z nich, jednu nohu po druhé, úhledně je složila, stejně jako předtím košili, a pak je položila na batoh. Znovu si nasadila čepici a trpělivě stála a čekala.

„Pěkná kombinace, sestřičko.“

V bílé podprsence velikosti 32AA a růžových kalhotkách s bílými a žlutými srdíčky vypadala roztomile.

„Děkuji,“ řekla.

Vsunula si palce pod pásek a když Jindřich zavrtěl hlavou, zase je vyndala, natáhla se za sebe a rozepnula si podprsenku. (Za nic na světě nedokázala pochopit, proč ho vzrušují její prsa velikosti předpubertálního dítěte. Když se viděla nahá v zrcadle v koupelně, chtělo se jí brečet. Přísahala by, že vypadá na jedenáct.)

Měla dokonalý výhled dolů pod kopec, ale její bratr byl roztržitý a místo cesty nahoru sledoval ji. Přitáhla si ramínka podprsenky dopředu, na okamžik se zastavila, aby se ohlédla přes rameno, a pak, spokojená, že jsou sami, nechala podprsenku spadnout dopředu do dlaní, ve kterých ji nechala plandat. Bradavky ji silně bolely a svědily; chtěla si je třít. Ze způsobu, jakým se na ni bratr díval, se zdálo, jako by byla nějaká servírka s velkými kozami, a ne osmnáctiletá napodobenina ženy. Ale když viděla, jak se mu zužují oči a rozšiřují zorničky, její dýchání ztěžklo.

„Přestaň,“ zašeptala. „Je mi to trapné.“

To jejího bratra vytrhlo z transu. Udělal krok dopředu, ale vzápětí zase ucouvl. Pokud to bylo vůbec možné, jeho erekce byla ještě větší.

Větší než co? přemýšlela její omámená mysl. Než fotbalový míč? Vzducholoď?

Dýchala už velmi pomalu, přehodila poloprůhlednou podprsenku přes složené šortky a pustila ji. Pak si palci opět zajela pod pásek, stáhla kalhotky dolů a také je sundala a položila ke zbytku oblečení u své levé nohy. Úplně nahá, až na tu čepici, hodinky na levém zápěstí a náramek na kotníku levé nohy, který její bratr neviděl, ale věděl, že tam je, a samozřejmě turistické boty, tam teď stála a čekala.

„Nezačni šílet,“ řekl Jindřich. „Ale někdo sem jde.“

Štěpánka se samozřejmě vyděsila. Prudce se otočila, zakopla o vlastní nohy a skončila na svých prsou, s nohama na zemi, opřená na loktech, v nejlepším stylu vnitřní dvoustrany Playboye, a hleděla do očí čtrnácti členům skautského oddílu, kterým spadly brady až do půlky prsou.

OPÉKÁNÍ

čtvrtek, 20. července 2017, 22:15, v domě Hradských, v ložnici paní Hradské

Štěpánka Hradská se obrátila ke svému bratrovi a řekla: „Můžu si to teď prosím sundat?“

Jindřich zavrtěl hlavou.

„Prosím?“

„Stůj klidně,“ řekl. „Než tě seřežu.“

Nařezáno už jsem dostala, skoro to řekla nahlas. „Jindřichu! To bolí!“

Jindřich vstal. Samozřejmě, že to bolí, říkal jeho výraz. O to přece jde.

„Pohni se a já ti opálím tvou malou prdelku.“

Štěpánka zasténala. Zadnici už opálenou měla.

Bohužel v tomto místě zápisky končí. Další stránky se ztratily. Ale třeba to pokračování ještě někdo dopíše?