Ti dva vlčáci kroužili okolo ní a sledovali, kdy udělá chybu. Úplně bylo mezi nimi cítit to napětí, jak se oba snaží a ona je naoko přijímá, ale při tom je oba od sebe odhání… Ples. Ples aeroklubu, na kterém jsem jen nešťastně seděl u stolu a sbíral odvahu nějakou tu roštěnku pozvat dokola. Váhal jsem tak dlouho, že mi už dávno vyhlídnutou Zdenku vyfoukli ti dva, a už nějakou dobu jí nechávali pouštět „její“ písničku… „…má svůj den, to velkou…,“ linulo se z reproduktorů, a ti dva se střídali, který ji vezme okolo boků a který se bude jen rytmicky vlnit okolo, aby toho prvního mohl vystřídat. Petr a Pavel. Dva kamarádi, co si nikdy nenechali ujít jedinou příležitost, aby smočili a novou kost hned nevyzkoušeli. Bylo mi šestnáct a nedokázal jsem pochopit, jak může být holka tak hloupá, jakákoliv, a na ty jejich vějičky jim vždy sednout. Tak, jako Zdenka. Sice byla o rok starší, ale já byl do ní udělaný, jako v první třídě do učitelky… Zamáčkl jsem slzu, bouli na kalhotách a zvedl se. Ne, tohle jsem vidět nechtěl. Jsem sice „chlap“, vždyť už rok dělám paragána, takže jsem tvrďák, ale tohle jsem už snášet nevydržel. Ve stejnou chvíli využil Petr jejího drobného zaváhání a letmo ji políbil na tvář. Neucukla, nevrazila mu facku…, nic. Naopak, asi po křesťanském vzoru, nastavila druhou tvář… Dostala druhou a pak se začali líbat. Nesměle, váhavě, ale dlouho. Petra vystřídal Pavel a Zdenka se bez zaváhání začala líbat i s ním… A dost, řekl jsem si, tohle je už vážně moc! Vyšel jsem před kulturák, nadechl se chladného vzduchu a zapálil si.

Když jsem sem před rokem přišel, byl jsem vyjukaný a ustrašený malý kluk. První seskok… Adrenalin vylítl na nejvyšší mez, aby mi pak doslova kapal z uší… Bylo o něco neskutečného. Ještě týž den jsem si zaplatil i druhý. A po něm se rozhodl, že u tohoto skvělého sportu zůstanu. I proto, že když jsem ve třídě řekl, že skáču z letadla, byl o mne najednou takový zájem, který jsem do té doby nezažil. Po roce snažení a neustálého přesvědčování rodičů, že jde o bezpečný sport, jsem už skákal volné pády a pořádně si to užíval. A nebudu lhát, i s holkama. Teda s jednou, co mi nejen ukázala, jak holka vypadá, ale i něco lepšího, než bylo skákání… Skoro lepšího… No, a loni na podzim přišla Zdenka. I ona podlehla kouzlu kombinace nebezpečí, volnosti a naprosté důvěry v kus hadru a několika špagátů, co nad vámi vlaje a drží pod sebou. Petr a Pavel… Dva nerozluční kamarádi, co ve vzduchu dělali různé akrobatické kousky, co se aktivně podíleli na zvelebování klubovny i celého letiště a co měli prsty i v tomto plese… Típl jsem oharek, rozhlédl se a zvažoval, jestli nemám jít pryč. Na letiště to byl kus, ale aspoň přijdu na jiné myšlenky… Možná… Vrátil jsem se pro bundu a ti tři byli pořád na parketu a věnovali se jen sami sobě. Tedy abych byl přesný, oni se věnovali jí a Zdenka jim. Ještě víc naštvaný jsem vyklidil pole a nechal je vlastnímu osudu.

Když jsem došel na letiště, byla ubytovna zamčena, správce pryč a tak mi nezbylo nic jiného, než si udělat pohodlí v balírně. Místnosti, kde se skladovaly a balily padáky. Zamotal jsem se do jednoho z nich a s myšlenkou na ni, se pomalu propadával do říše snů.

Vzbudily mne tiché kroky, co se opatrně šouraly chodbou. A také šepot a zkoušení odemčených dveří, kam by se nově příchozí mohl uchýlit. Příchozí došel k podobnému závěru, jako já… Když se otevřely dveře a v záři světla z chodby jsem uviděl tři postavy, poznal jsem v nich Zdenku s Petrem a Pavlem…

„…a není tu někdo?“ zašeptala Zdenka ustrašeně.

„Kdo by tu co dělal?“ odpověděl jí Petr.

„Neboj, jsme tady jen my,“ uklidňoval ji Pavel a zavřel za nimi dveře.

V šeru, co ze tmy dělala jen pouliční lampa deroucí se oknem, jsem pak viděl, jak se začali líbat a pomalu ustupovat skoro až ke mně. Byl jsem vzadu, skoro v rohu, a pokud by na mně nešlápli, nemohli si mně všimnout. Ti dva pak Zdence pomohli z šatů a mi se zjevil zázrak přírody. Její postava, jen ve spodním prádle, byla jako vysoustružená z jediného kusu. Když jí pak pomohli i z něj, málem jsem zasténal, jak byla krásná! Posunul jsem ruku dolů a chytil se za ztvrdlý ocas. Proč oni jo a já ne? Pavel jí hned vrazil hlavu mezi stehna a spokojeně zamručel, protože, jak jsem si dovodil, tam musel najít něco opravdu hezkého. Zdenka se prohnula a i ona spokojeně zamručela. Zvlášť, když se jí Petr přisál na bochánky a začal je sát a masírovat.

„Kluci…, dost, to…,“ blekotala, ale stále víc a víc rozevírala nohy a rukou si tlačila Petrovu hlavu na sebe, „…to ne, to… Áá! …áááá!“ zasténala a celá se rozklepala.

Najednou byla na čtyřech, se zadečkem vysoko nahoře, a do pusy se jí dobýval Petr, aby Pavel, mohl provést to, co jsem už dávno chtěl provést já…

„Ne, to…,“ zamumlala plnou pusou a snažila se zadečkem uhnout do strany.

Pavel byla ale zkušený, a s jejími úhybnými manévry si hravě poradil. Pořádně si ji přidržel jednou rukou, druhou si chytil ocas a nasměrovala jej tam, kde tušil, že mu bude nejlíp.

„Ááá!“ zasténala Zdenka, „Úůů!“ přidal se Pavel, když se trochu prohnul a zajel do ní, jako nůž do másla.

„Pořádně! Kuř! Kuř!“ povzbuzoval ji Petr, držíc ji za vlasy.

Místností se začalo rozléhat pleskání podbřišku o zadeček, Zdenčino mumlavé vzdychání a snaživé a slastné úpění Petra i Pavla.

„…jo, …jo! Jóó!“ zachroptěl Pavel zezadu, propnul se a ještě několikrát přirazil.

Svalil se na zem do látky vrchlíku a Petr si lehl na záda. Popadl Zdenku pod rameny, posunul si ji na sebe a za chvíli skučela znovu, jen měla v pokojíčku jiného nájemníka. Seděla na něm, hekala slastí, propínala se a ukazovala mu, jak jí slušivě vypadají kůzlátka, když se rytmicky houpou těsně nad ním. Tiše jsem zaúpěl a svou dávku poslal do hedvábí.

„Á…, áá! Áááá!“ zakřičela znovu, celá ztuhla a pak sebou zaklepala ve slastné křeči, když došla až na konec.

„Umm“ Áámm!“ zafuněl i Petr, celou ji zvedl do výšky, aby pak prudce klesl zpět a zachvíval se spolu s ní, jak pomalu přicházeli k sobě.

Svalila se na něj a ještě další chvilku se vydýchávala, než se z něj svalila k Pavlovi.

„To bylo…, to…,“ začala drmolit, „to se nikdo… Já jsem taková kráva!“ zkonstatovala nakonec, posadila se a hmatem hledala své oblečení.

„Co blbneš? Bylo to fajn, ne?“ zašeptal Pavel a podal jí kalhotky.

„Jo, ale stejně jsem kráva,“ vzala je s povděkem a natáhla si je na zadeček.

„Nejsi,“ uklidňoval ji Petr, „užili jsme si to všichni, ne? Tak co máš?“ protestoval a podával jí podprsenku.

„Neměla jsem…, vám oběma,“ zapínala si ji a schovávala si bochánky do košíčků, „teď abych chodila kanálama! Navíc nic nezobu, tak co když budu mít děcko?“ vyřkla své obavy z budoucího.

„Neboj! My nic nikomu vykládat nebudem, takže když se nebudeš chlubit ty, bude to jenom mezi námi,“ sliboval jí Pavel a natahoval si trenýrky i s kalhotami, a její obavy z otěhotnění přešel.

„To bych vám taky radila!“ zasyčela, postavila se a její nádherné tělo mi začalo mizet v šatech.

Navzájem se ještě dohadovali, kdo je, nebo není dobytek, až se nakonec všichni tři sebrali a odešli pryč. V osamění jsem pak přemítal, jestli by nedala i mi, kdybych se přidal, jaké by to bylo, kdyby jo… Druhou dávku jsem poslal k té první a skoro spokojeně usnul.

O týden později, když jsem přijel na trénink, bylo v klubovně celkem dusno. Předseda, takový páprda za zenitem, zahájil vyšetřování, kdo minulý týden kde spal a kdo v padácích nechal nejen své děti, ale také neklamné znamení, že ta dívenka, na jednom z nich prožila své poprvé. Ono na bílé látce se ty červené šmouhy nedaly přehlédnout. Petr s Pavlem svorně tvrdili, že oni nic, že spali na ubytovně, že z plesu šli rovnou tam…

„Kdes spal ty?“ udeřil na mně, sotva jsem si sedl.

„No, já… Já jsem… Spal jsem v klubovně,“ vymyslel jsem si, „tady,“ ukázal jsem na sedačku, která klubovně vévodila.

„Jasně, tady. Se mnou, že?“ zavrčel zle, ale pak na mně spiklenecky mrknul: „Hele, mladej. Je fajn, že jste si to užili. Ale ten padák teď vem ven a aspoň trochu ho opláchni,“ kývl na mně, protože, dle jeho soudu, viníka našel.

Co jsem mohl? Vzal jsem padák, před hangárem ho vzal hadicí a trochou mýdla a zbavil jej těch nejvýraznějších skvrn. Sice ne úplně, trochu růžových skvrnek tam zůstalo, ale v té zimě…? Pověsil jsem jej v hangáru na křídlo jednoho z letadel a nechal schnout. Copak jsem mohl prozradit, čeho jsem byl svědkem? Nikdy!

„Lubo?“ přichomýtl se Pavel ke mně, když jsem smotával hadici a snažil se z ní dostat vodu, „kdes spal, ale fakt!“ zajímal se a rozhlédl se, jestli jsme sami.

„A není to jedno?“ vylil jsem poslední deci vody a hadici odpojil, „hlavní je, že to zůstane jen mezi vámi, ne?“ hodil jsem po něm úsměv, který, i když jsem se fakt snažil, se mi malinko zkřivil.

„Dík. Fakt, dík. A žes nic neřek?“ vydechl si a usmál se taky.

„To jako jsem měl vstát a přidat se, jako tady mně máte, a já bych taky rád?“ odpověděl jsem, zastavil vodu v kanálku a pustil jiný kohoutek, aby voda vytekla dolů a nazamrzla v trubce.

„Zdena přijde zítra,“ prozradil mi, „a když jí řeknu, jak jsi to vzal na sebe, aniž by padlo její jméno…,“ naznačoval významně, ale já už o ni neměl zájem.

„Ne, díky,“ zavrtěl jsem hlavou, „vyprašte ji kožich i za mne, ale pokud se týká mé osoby…,“ narovnal jsem se, podíval se mu do očí a zavrtěl hlavou.

„Hele, neříkej, že se ti nelíbí!“ zkoušel dál, ale já už o ni fakt nestál.

Nechal jsem ji plavat, ale za pár měsíců, to jsme už zase byli v jednom kole a skákali do zblbnutí, přišla Andrea. Velké, ustrašené oči, zadeček jak malovaný, kozičky sotva v rozpuku… Kam se na ni hrabala Zdena!?

„Pocem!“ zakýval na mně Petr, „tohle je Andrea a chtěla by skákat,” představil mi ji, „oba víme, že ty parakotouly umíš nejlíp, tak co kdybys ji to naučil? A řekl jí i další věci…?“ zvedl tázavě obočí.

Bylo mi jasné, že jako instruktor, by měl výcvik dělat on. Ale nechal mi alespoň část, snad jako odměnu za mé mlčení…? S Andreou byla radost dělat. Byla pozorná, poslouchala, jako kdybych byl její táta, a ne její skoro vrstevník. Mlátili jsme sebou o trávu do doby, než ten parakotoul uměla snad líp, než já. Pak jsem ji vzal do postroje na houpačku, pomohl jí se do něj zapnout a učil ji, co a jak dělat, když se padák neotevře, nebo když přistává na střechu, do vody… S chutí jsem se díval na popruhy, jak se těsně obepínají okolo třísel a jak se pod kaliopkami rýsuje její micinka… Ještě párkrát zopakovat a přišel Petr. Ukázala mu, co má dělat když…, a Petr jen spokojeně kýval hlavou, že jo, že to by šlo… Pak si ji vzal na klubovnu a pustil jí pár filmů, aby věděla, jak to vypadá v letadle, jak se z něj vystupuje, co se děje když se ten padák zamotá… Druhý den, v sobotu, to na provoz moc nebylo. Foukalo, bylo zataženo… Prostě nic moc.

„Hele, to nemá cenu,“ odpískal další čekání předseda, „snad zítra,“ dal novou naději všem, co jsme tam byli.

„Co ty? Zůstáváš, nebo jedeš domů?“ otočil jsem se na Andreu, a doufal jsem, že je zdaleka a v neděli se jí nemusí chtít přijet.

„Zůstávám tady,“ pokrčila rameny, což ve mne vyvolalo pocit naprosté blaženosti, „jen si musím zavolat,“ usmála se na mně, vzala telefon a odešla bokem, aby domů nahlásila stav a další plány.

„Kde se dá přespat?“ usmála se na mně znovu, protože jsem asi pro ni byl takový malý opěrný bod.

Ubytovna byla plná k prasknutí, plachtaři taky chtěli nahoru, a jediná volná postel byla…, vedle té mé…

„Buď tady, nebo venku,“ řekl jsem suše a doufal, že venku chtít spát nebude, protože se navíc jemně rozpršelo.

„Tak jo,“ pokrčila zvesela rameny a hodila na ni svůj batoh.

Až do večera jsme měli volno, což znamenalo zajít dolů do města, nebo zůstat tady a tlouct špačky. Chtěl jsem zajít dolů, ale Andrea řekla, že jídlo má sebou a že se ráda podělí, pokud jí ukážu, kde se dá ohřát. V kuchyňce se začala otáčet okolo vařiče, na kterém ohřívala něco z krabičky, co si přivezla a za chvilku na dva talíře rozdělila porci pro mě i pro sebe.

„Super!“ pochválil jsem ji, když jsem ochutnal, „tos vařila ty?“

„Ne, máma,“ usmála se na mně tak hezky, že jsem se málem zakuckal.

Umyli jsme po sobě, uklidili a zjistili, že jsme na letišti úplně sami. Všichni dali přednost hospodě pod kopcem, než aby zůstávali tady, kde nebylo nic, než letadla. Co teď? Buď na klubovnu, byla zamčená, nebo na pokoj. Na balírnu se mi nechtělo…

„Jak už dlouho skáčeš?“ zeptala se mně najednou, když jsme si sedli.

Začal jsem ji vykládat o své chybě, kdy jsem si přečetl leták ve škole, skočil si poprvé a nechal se učarovat. Popisoval, jsem jí, jaké to je, když člověk padá, letí volným pádem, je jako pták, jak je to…

„To bych taky chtěla…,“ zasnila se a podívala se z okna, kde se pomaličku smrákalo.

Hop, nebo trop, řekl jsem si. U Zdenky jsem váhal, a kde jí je konec? Posunul jsem ruku po dece k ní a zlehka se dotkl jejích prstů. Neucukla, nechala je tam, což bylo dobré znamení… Po té ruce jsem ji pak i pohladil a najednou, když otočila hlavu ke mně, se začal v těch jejích krásných a hlubokých topit. Naklonil jsem se, dotkl se tváře špičkou nosu a pak ji políbil. Nejdříve krátce, ale když zaklonila hlavu a pootevřela pusu… Líbali jsme se, já jí jezdil rukou po zdech i zátylku, ona mi po rameni… Zvrátila se na záda a v líbání jsme pokračovali dál, i když jsem jí u toho rozepínal košili. Černou podprsenku jsem jí vyhrnul nahoru a konečně se podíval, jestli má opravdu tak malé kopečky, jak se zdálo. Ano i ne… Byly sice menší, než měla Zdena, ale byly krásné, kulaté… Takové dvě houstičky, které jsem dokázal ukrýt v dlani. A jak chutnaly! Bože, ty jsi, děkoval jsem stvořiteli, zatímco jsem dumlal její jahůdky a rukou se dobýval pod kaliopky. Pomohla mi je sundat dolů a pak i kalhotky. Měla ji krásně do hladka upravenou, pod rozkošným pupíkem, který jsem hned na to olíznul a polechtal jí v něm. Zasmála se a pak tiše vydechla. To mi jazyk sklouzl na pahorek a pak ještě níž, na začátek čárečky, ve které se ukrývalo její největší tajemství. Přetočil jsem se a vklínil se hlavou rovnou mezi její drobné nožky. Když jsem zajel jazykem mezi buclaté lupínky, tiše zasténala a opatrně mi vyšla vstříc. Mezi nimi měla horko a mokro… A ta chuť…! Někdo by se mohl ušklíbat, že po celém tom dni tam mohla mít cokoliv, ale mi prostě voněla a chutnala, jako ta největší delikatesa. Jeden lupínek, druhý… Kousek pod místečkem, kde se spojovaly, měla hrbolek, který, když jsem lehce stiskl mezi rty a poškádlil jazykem, jí asi dělal nejvíc radosti. Zavzdychala, jemně se rozklepala a pak dala nohy ještě víc od sebe…

„Já…, já chci… Já tě…,“ ševelila, tahala mne na sebe a škrábala mne po zádech, když jsem vyjel po bříšku zpátky k těm jejím kopečkům.

Nadzvedl jsem se na lokti, chytil jej mezi prsty a namířil jej tam, kde jsem svým podrobným průzkumem zjistil, kde má dírku. Pohnul jsem se, pustil ocas a cítil, jak do ní pomaličku vnikám… Objala mi zadek nohama a tiskla mne co nejvíc na sebe. Vklouzl jsem dovnitř a věřte, v té chvíli mi bylo tak krásně, že jsem netoužil po ničem jiném. Zlehka, hlavně kvůli sobě, jsem se začal hýbat a užívat si její klouzavé pohostinnosti plné žáru. Andrea skučela, předla jako kočka, vycházela mi prudce vstříc a já měl co dělat, abych nedopadl, jako poprvé. To mi stačilo jen pár tahů, kdy jsem pak jen vytřeštil oči, zacukal sebou a bylo po všem. S Andreou, jsem chtěl být napořád… Nebo alespoň co nejdéle… Zakníkala, zajíkla se a vykřikla. Nohama se mi zabořila do zadku, rukama si mne přitáhla na sebe a pak sebou několikrát zacukala. Pomalu ven, ještě pomaleji dovnitř… Nechal jsem ji, až se uklidní a povolí sevření. Pak jsem ho vytáhl ven, otočil ji na bříško a zvedl zadeček. Když jsem se podíval na ocas, než jsem s ním zamířil do stejného cíle, poznal jsem, že jsem jejím prvním… To mne sice potěšilo, ale chtěl jsem ještě… Zajel jsem zpět, až se jí zavlnil zadeček, jak to plesklo a začal nanovo. Když vykřikla znovu, do polštáře, a u toho mlátila pěstmi okolo sebe, už jsem víc nevydržel a přirazil naposledy. Už už byla první salva na cestě, když mi hlavou proběhlo, krom naprosté slasti, vzpomínka na Zdenu a její obavy… Vytáhl jsem ho ven a první bílý cákanec jí umístil rovnou mezi půlky. Na poslední chvíli… Druhý, třetí…, a poslední, než jsem se svalil vedle a spokojeně oddechoval. Zůstala na bříšku, jen se mi opřela hlavou o rameno a políbila mne na ucho.

„Bylo to báječný,“ pošeptala mi do něj, „ty jsi báječný,“ vyslovila mi další pochvalu s dalším polibkem.

„Ty…, ty jsi báječná,“ oplatil jsem ji automaticky a vnímal jen to nádherné uvolnění, kdy jsem ještě nebyl plně při smyslech.

„Petr mi říkal, že jsi třída. A měl pravdu,“ řekla, a mi v té chvíli najel systém na sto procent…

Jaký Petr? Co sním má? Srdce mi zrychlilo na tep hodný kolibříka a pln pochyb jsem se hned zeptal, co tím míní…

„Je to můj brácha…, ty to nevíš?“ zeptala se udiveně, ale než jsem se stačil nadechnout, pokračovala: „Říkal mi, že jsi super kluk, co umí držet slovo, je na tebe spoleh a tak. Už někdy loni… Nebo to bylo letos?“ zaváhala nad časovou sousledností, ale pak ji hodila za hlavu, „prostě mi řekl, že na letišti jsou nejlepší kluci a ten úplně a ze všech, jsi ty!“

Tak tohle bych od něj nečekal… On mi dohodil vlastní sestru, aby se mi odvděčil! A já bláhový si myslel, že jsem ji okouzlil vlastním šarmem! Pomalu jí sjela ruka dolů, aby mne dole pohladila a schovala ho ve své drobné dlani. Pak se svezla dolů a dala mi na něj několik drobných polibků… Když jej olízla a dala ho do pusy, stačil jsem jen zasténat, Petra proklít a zároveň mu poděkovat, než se mi zase zvedl. V její puse bylo taky moc hezky. Pokud mohu dnes soudit, v té době jsem byl bez podobných zkušeností, moc to neuměla. Ale učila se rychle. Tedy myslím… Její oči, když se na mne zespod dívaly, a v usmívající se tlamičce jí mizela moje chlouba… Kdo tohle neviděl, neví, co je krása… Pustila ho, ještě jednou jej celý olízla, a aniž by tím pohledem uhnula, vyhoupla se nahoru a nasedla si na něj. Skoro jsem až zafňukal, jak to bylo hezké! Pomalu a trhavě se začala posunovat dopředu a dozadu, škrábat mne nehty na hrudníku a u toho se stačila ještě kousat do spodního rtu… Pak ty své kulaté oči schovala pod víčky s dlouhými řasami, zaklonila hlavu, ještě několikrát sebou zakývala…

„Ááá! Áááá!“ vydechla tesknivě, zaryla mi nehty do kůže a rozklepala se.

Spadla na mne a já jí jen chytil kopeček do pusy a vděčně jej olizoval. Najednou se zhoupla, až s mlasknutím vyjel ven a ona jej vzala zpátky do pusy, aby se na něj přisála, jako tele na struk. Ne, tohle by nevydržel nikdo na světě! Zavyl jsem a to bylo to poslední, co jsem stačil vnímat. Prostě najednou zhaslo, najednou bylo ticho a já sám byl pryč, mimo prostor a čas. Jo asi to trvalo jen okamžik, ale v tu chvíli to byl ten nejúžasnější okamžik, jaký jsem kdy prožil. Když jsem přišel k sobě, byla na cestě další, nebo první…, dávka. Stříkal jsem jako hasiči o závodech, Andrea statečně polykala… Z pusy ho pustila až dlouho po té, co klesl a usnul.

„Jsi úžasná!“ pochválil jsem ji, když se vyplazila zase nahoru a opět mi položila hlavu na rameno.

„A ty slaný,“ uchichtla se, „ale suprový!“ dodala rychle.

Rukou jsem vytáhl deku zpod nás obou, přikryl nás a oba jsme spokojeně usnuli. Když jsem se vzbudil, bylo už venku světlo, ale pořád bylo na vstávání moc brzo. Andrea ležela zády ke mně, lehce přikrčená a dotýkala se mně zadečkem. Přetočil jsem se na bok taky, abych ji objal, ruku vsunul pod její a chytil ji za kopeček. Odfukovala dál, jen sebou maličko zavrtěla, ale jinak byla v klidu. To já ne… Dole jsem měl opět nabito…, inu po ránu…, cestu jsem už znal… Jen jsem se trochu posunul níž a nad tou slastí zavřel oči… Pořád byla mokrá a pořád byla žádoucí a přístupná a… Opatrně, snad ze strachu, abych ji nevzbudil, jsem jí začal tu nádhernou dírku projíždět. Tiše zasténala, pohnula se a ještě více přikrčila, abych se do ní dostal úplně celý. I když jsem nechtěl, vzbudil jsem ji, ale brzké vstávání mi nevyčítala. Jen tiše zasténala, zachvěla se a zvláčněla. I já jsem byl už těsně pod vrcholem, když se stáhla, zajela pod deku a schovala ho zase do pusy. Zachroptěl jsem a z ocasu mi vyšlehlo to, co mi varlata dokázala přes noc vyrobit.

„Díky za snídani,“ zasmála se, když si položila vedle mne.

„Kanibale!“ zasmál jsem se taky a slastně se protáhl.

Ještě chvíli jsme se dobírali, smáli se a mazlili, než jsme vstali a já ji, vlastně poprvé, viděl celou v denním světle. Ne, to nebyla antická socha. To byla Siréna, co svým zjevem a zpěvem láká námořníky na útesy, aby se na nich jejich loď rozlámala na kusy a oni zahynuli s tou krásou v srdci. Vzali jsme to přes sprchu, která, ač jen pro jednoho, dokázala pojmout nás oba. Bylo mi prostě krásně. Když jsme vyšli ven na plochu, bylo poznat, že den se nevydařil jen nám dvěma, ale všem. Modré nebe, občas obláčky, co mají rádi plachtaři a stálý vítr okolo tří až pěti, což máme rádi zase my. Provoz začal až okolo desíti, kdy jsme byli po snídani, opravdové, a my dva jsme se zcela otevřeně hlásili jeden ke druhému.

„Tak co? Dobrý?“ zeptal se mne Petr s vševědoucím úsměvem.

„Jsi obyčejný dohazovač!“ vrátil jsem mu úsměv, „ale díky. Andrea je úžasná baba.“

„Je,“ uznal, „však máme stejné geny, ne?“

„No, tak to doufám, že ne až úplně všechny!“ zasmál jsem se a šel se nachystat.

Letadlo nastoupalo tisícovku a jako první z něj šla právě ona. Hodila mi úsměv, pak se zahleděla ze dveří před sebe… a zmizela. Druhý, třetí… Vystoupali jsme na dva dva a z druhého náletu jsem šel jako první já a Pavel. Levá, úchop, pravá, úchop… Odklouzali jsme od sebe a otevřel jsem. Pavel taky, ale nad hlavou se mu objevila jen kupa hadrů… Kurva, odhoď to, řval jsem mimoděk, když jsem viděl, jak se řítí dolů. Hadry odletěly bokem a pod nimi se objevil bílý záložní… Uf! Zatáhl jsem za řidičku, několika spirálami sklesal co nejníže, dorovnal se proti větru, podrovnal… A byl jsem na zemi.

„Co to, kurva, bylo?“ přiběhl jsem s padákem v náručí ke skupince okolo Pavla.

„Dobrý jsem cajk,“ ozval se, „prostě bordel, no,“ řekl a vstával ze země.

Andrea si svůj první seskok užila taky, byla nadšením bez sebe, ale když viděla Pavla, jak se těžce zvedá, moc do smíchu jí nebylo. Ostatně ani jednomu z nás. Když dovezli hlavní padák na letiště, spadl naštěstí někam do pole, bylo nám, po jeho prohlédnutí, jasné, co se stalo. Látka byla k sobě přilepená…, hádejte, čím… Z Pavla pak vylezlo, že byl s jednou, opět nejmenoval, v balírně až do rána a sotva vstali, na poslední chvíli, si padák zabalil. I ta chvilka stačila, aby to pěkně uschlo a udělalo závadu, na kterou ještě dneska vzpomínáme. Skáču dál, stejně jako moje žena Andrea, a už se těšíme, až na tento krásný sport dáme své děti…