V obchoďáku jsem si zašla na záchod, z kabelky vytáhla šminky a udělala si z ksichtu obličej. Nesnášela jsem, že jsem musela vycházet bez líčení a upravovat se někde na hajzlech. Ale už jsem si zvykla. Vyšla jsem jiným vchodem, nadešla si a vrátila se k tomu správnému, kde jsem už viděla Marka s… S kytkou v ruce!

„Kde je Karel?“ zeptala jsem se místo poděkování za celkem, to musím uznat, pěknou kytku.

„On…, on přijde pak,“ mávl rukou a zamračil se.

„Nedáme si spolu něco?“ zval mně do kavárny vedle kina, „než přijde,“ dodal, když odtušil, že bez Karla mne nikam nedostane.

Dali jsme si džus a já se mezi srkáním ze skleničky netrpělivě dívala ke vchodu. Něco do mě zase hučel, já přitakávala, netrpělivě se každou chvíli dívala na mobil na ubíhající čas a přemítala, jestli to s tím Karlem na mne nebyla jen bouda. Nebyla… Málem jsem vyskočila, když jsem jej uviděla!

„Nazdar Márová,“ usmál se, posadil se a objednal si espreso.

Jen tak, bez ničeho, jako kdybych byla zase jen vzduch. Tentokrát jsem mlela já. Jak se má, jak se mám já…, o zážitku v kabinetu jsem se samozřejmě nezmiňovala…, a on mi jen odpovídal „jo“, „ne“… Nahnula jsem se nad stůl, abych mu nabídla… Ale ani to nepomáhalo. Jediný, který mi do toho výstřihu koukal, a celkem se zájmem a bez skrupulí, byl Marek.

„Hele, nepůjdeme už?“ přerušil mne Karel uprostřed věty.

„Jasně…, jo…,“ souhlasila jsem rychle a chtěla vstát.

„Počkej,“ zarazil mne Marek, „ještě musíme zaplatit!“ usmál se, celkem mile, a Karel se viditelně bavil na můj účet.

„…takže, to máme: dortík, tři džusy, tyčinky…,“ vypočítával číšník prakticky jen mou útratu, protože jsem nestihla oběd, ne vlastní vinou, a byla jsem hladová jak saň, „… dvě stě padesát tři korun…,“ položil na stůl účtenku a mi se naježily chlupy na zádech…, tolik?

Marek, jako kdyby to bylo nic, sáhl do kapsy, vytáhl užmoulané bankovky a pár drobných a číšníkovi nechal sedmi korunový tringelt. Kluci mne pak vzali mezi sebe, a jako nejlepší kamarádi jsme vešli do sálu. Skoro prázdného sálu. Mohlo mně to varovat, ale Karel tak hezky voněl, že jsem naši skoro samotu nevnímala. Úplně v horní řadě jsem se pak chvilku dohadovala, že na dvojsedadle sedět nebudu, ale nakonec jsem se nechala přesvědčit, že než aby kluci vypadali, jako dva teplí bratři, budu se muset kousnout a vydržet to. Nějak mi ani nedocvaklo, že jsme se mohli posadit úplně někam jinam, než kde byly koupené lístky. Nevím proč, ale byla jsem ráda, že jsem si konečně sedla. V sále se ztlumila světla, před plátnem, podotýkám, že jej měli nějak nakřivo, se někdo projel na koni tam a zpět, a na mé noze, na koleně, přistála Markova ruka. Dala jsem ji sice pryč, ale hned tam byla zpět. Chtěla jsem mu říct, aby si to odpustil, protože jsem už i zuřila, ale mne najednou zaujala jiná věc. Kde se poděl strop, začala jsem se zajímat, protože jsme najednou viděla jen hvězdnou oblohu… Ta ruka, co se mi posunula z kolena na stehno a zajela i na jeho vnitřní část, mne najednou tak netrápila. Když mi Karel, tedy myslím, že to byl on, řekl, abych dala nohy od sebe, dala jsem je od sebe a raději jsem zavřela oči, protože mi začal dělat starosti ten slon, co se posadil o dvě řady níž. Ta jeho malinkatá očka a dlouhých chobot mne prostě znervózňovaly a ta ruka na mých kalhotkách mi naopak dělala docela dobře. Zvuk filmu mi hučel v uších, a já se pomaličku propadávala do nějakého nádherného snu. To, že mi někdo, asi Karel, vyhrnul sukni a škrábal mně přes kalhotky na broskvičce, bylo strašně krásné a ani vedle sedící Marek mi na tom nemohl nic zkazit. Karel mi zajel pod kalhotky, Markovým hlasem řekl něco o mokré trávě a prstem zabloudil i do dírky. Bylo to krásné, takže když mi pošeptal, abych si je sundala, nezaváhala jsem ani na okamžik. Věděla jsem, že se to nesluší, že i Marek ji musí vidět v plné kráse, jak se mi Karel projížděl v mezírce, ale byla jsem…, prostě mi to bylo šumák, ale také jsem byla ráda, že se Karel konečně rozhoupal a že o mne stojí. Sen, co mi jel pod zavřenými víčky, doplňovaly jeho doteky a já tiše předla, jak kočka. Kluci se o něčem tiše bavili, ale já vnímala jen ty prsty v mezírce a ruce na prsou i na bříšku. Můj první polibek v životě byl přenádherný… Teda alespoň myslím, protože jsem byla nějak mimo. Chutnal po kávě, voněl… Druhý, kupodivu, chutnal po džusu. A už tolik nevoněl, ale mi to bylo jedno. Jazyk mi vymetl pusu, spočítal zuby… Nádhera!

„Nepůjdem už?“ uslyšela jsem Marka.

To už ten film skončil? A jak to vlastně dopadlo, zajímala jsem se, ale pak si uvědomila, že ani nevím, jak to začalo… A v sále bylo ale pořád přítmí, na plátně pořád běžely obrázky…, což mi připadalo divné.

„To…, to už skončilo?“ zeptala jsem se nechápavě, zatímco mi kluci pomáhali na nohy.

Neodpověděli, ale byla jsem ráda, že jsou kluci tak galantní, že mi pomáhají nejen vstát, ale i nést kabelku a kytku od Marka… Vyšli jsme před obchoďák, kde jsem nechápavě čuměla na ty barevné kruhy a bubliny, co se valily okolo nás. Nevím jak, tu cestu si fakt moc nepamatuju, ale najednou jsme byli v bytě, jestli od Marka, nebo od Karla, jsem nezkoumala a kluci mi pomáhali z halenky i sukně. Opravdu galantní, když mne chtějí dát spát a starají se, abych si nepomačkala oblečení… Drmolila jsem jim své díky, a trochu bála, aby na mně ze skříně nevyskočil vodník, který na nás koukal u výtahu. A pak mi začal jeden z nich líbat broskvičku a druhý kozičky… Bylo to…, bylo to krásné… Na skříň i vodníka jsem zapomněla, hladila jsem něčí hlavu, prohýbala se a vycházela vstříc jazyku v prasklince toho druhého, kníkala blahem a přála si, aby to nikdy neskončilo. Byla jsem napnutá, jak struna a když se přese mne převalila vlna, začala ta struna kmitat a já se tak krásně uvolnila, že…

„Ty vole, ona se normálně udělala!“ uslyšela jsem z dálky, „ty prášky jsou boží!“

Jaké prášky? Vždyť nic nezobu, tak co…

„Jo, to byl. Ale teď mi uhni, debile,“ zasmál se, asi Marek, „zkusím si, jestli je na tom stejně, jako Maruna…,“ zaslechla jsem ještě a marně přemýšlela, jestli se baví o mně, o Maruně ze třídy…, nebo o čem vlastně…?

„Ááá…!“ vykřikla jsem spíše překvapením, než bolestí, i když mne dole strašlivě štíplo a v kačence jsem ucítila tlak a celkem silnou tupou bolest.

Otevřela jsem oči a uviděla jsem Marka, jak klečí pode mnou, podebírá mne pod zadečkem, a soustřeďuje svůj pohled do centra té bolesti. Když jsem postřehla jeho pomalé, rytmické pohyby, uvědomila jsem si, že své poprvé…, že své poprvé si neprožívám s vysněným Karlem, ale s tím největším debilem, o kterého bych si ještě včera neopřela ani kolo!

„Kurva, ta je těsná!“ pochvaloval si a zasouval ho do mne, „…a dívej! Taky byla panna!“ zasmál se, když ho vytáhl a ukazoval si na něj.

Jasně, že jsem ještě panna, co je na tom…? Ale jaké taky, a proč je ve mně on, a ne Karel, kvůli kterému jsem vůbec přišla, co byl ten mnou vybraný vyvolený…

„Drž, kurvo!“ zamručel Mirek, když jsem se chtěla zvednout a posunout se ke Karlovi, který klečel vedle nás, díval se na mne a občas mne pohladil po bříšku a prsou.

Bolest jsem už necítila, jen jeho pohyb uvnitř mého těla, jak mi naráží skoro na konec tunýlku, jak mi mou doposud neposkvrněnou dírku napíná k prasknutí, jak… Vytáhl ho zprudka ven, klekl si mi nad kozy a chytil ho do dlaně.

„Otevři hubu, ty kurvo!“ přikázal a já automaticky, bez uvažování, opravdu pusu otevřela.

Přejel si po něm dlaní a pak mi na jazyku přistála skoro stejná chuť, jako po poledni v kabinetu… Ještě jsem nepolkla a už jsem v mezírce cítila, jak se v ní projíždí druhý nápadník. Nahoru, dolů, nahoru…, od zadní dírky ke hrášku. A pak zamířil někde mezi, zatlačil a jeho pták mi opět rozšířil poševní vchod i pochvu samotnou. To, jak nade mnou klečel jeden s vadnoucím ocasem v ruce jeden a druhý se právě dostal dovnitř, ve mně vyvolalo další vlnu. Prohnula jsem se, zaklonila hlavu a na posteli, nebo na čem jsem to vlastně ležela, udělala most. Doslova mne to vystřelilo z těla. Světlo, tma, světlo… A nádherné rytmické svírání nitra, co mne celou ovládlo.

„Dodělej mně!“ uslyšela jsem spolu s žuchnutím Karlova těla vedle mne.

Zvedla jsem se na lokti, posunula dolů, a ukázala mu, co se jsem se od fyzikáře dokázala naučit. Jeho dárek jsem slupla, jako malinu… Teda jako marmeládu z nich…, nebo spíše šťávu… Ještě jsem mu pocumlala koule, pohladila ho po nádherně vytvarovaném břichu plném svalů a odpadla. Úplně. Když jsem se probrala, byla jsem uprostřed postele, opřena o hlavu zabořenou do polštáře s vysoko zvednutým zadkem, za kterým někdo klečel a divoce mi do něj bušil svým podbřiškem.

„Ú…, úůů…! Ááá!“ zavzdychal, s hlasitým mlasknutím ho vytáhl ven a na bedrech jsem cítila, jak mi na ně přistává jeho nadílka.

Marek, poznala jsem je, až když se svalil vedle mne. A kde je…, Karel? A pak mi pomalu začalo docházet, že nejsem v kině, že tohle není film ani sen, že…

„Co to… Kde to…?“ blekotala jsem zmateně, sedala si a zakrývala si prsa rukama.

„Copak, Márová? Tobě se to nelíbilo?“ zasmál se a schovával si růžovou bambulku do předkožky.

Byla jsem zmatená, protože i když se mi všechno začalo vybavovat, nemohla jsem tomu prostě uvěřit. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem u Marka v bytě, že jsem se nechala dvěma kluky vymrdat jak stepní koza, a nemohla jsem uvěřit ani tomu, že tady sedím, nahá, a třeštím oči na něj. Na nahého spolužáka, na toho idiota, na…

„Co…, co jste mi…, dali?“ koktala jsem, když mi došlo, že pojem o čase a souvislý děj začínám ztrácet někde v kině, po návštěvě restaurace.

„O to se nestarej,“ mávl pobaveně rukou, „kdybys fakt nechtěla, byla bys jenom trochu zblblá, ale nic by se nestalo, k ničemu by nedošlo. Takhle ses krásně uvolnila a splnila sis to, co sis už dávno přála!“ přiznal se vlastně k tomu, že mi do toho džusu nasypal nějakou drigu.

„Kde…, kde mám věci?” polkla jsem a začala očima pátrat po halence a sukni.

„Na co?” dělal blbého, což ani nemusel, a bezostyšně se protahoval a čuměl na mně.

„Chci jít domů,” odsekla jsem naštvaně a pořád se rozhlížela, protože bylo jasné, že s jeho pomocí počítat nemůžu.

Konečně! Konečně jsem je zahlédla na jedné hromádce na zemi, ale abych na ně dosáhla, musela bych se zvednout, ukázat se Markovi… Ale co, řekla jsem si. Už mně musel vidět tolikrát, že jedno mrknutí navíc přežiju. Zvedla jsem se, popadla věci a oblékla se až v předsíni. Jedno mrknutí stačí, ne? Halenka se mi, z pochopitelných důvodů, na které jsem v tom kalupu zapomněla, přilepila záda, kalhotky jsem v hromádce nenašla a podprda, má krásná a hlavně drahá podprda… No prostě protože měla z košíčků vytržená ramínka, nedala se momentálně použít.

Hodila jsem ji alespoň do kabelky, že si ji doma spravím a už oblečená, jsem se mohla obrátit zpátky na Marka: „Kde mám kalhotky!?” řekla jsem přísně a tak rozhodným hlasem, jakým jsem dokázala.

Trocha oblečení, a jak umí dodat sebevědomí, uvědomila jsem si a hrdě vztyčila bradu nahoru.

„V kině, ty pičo,” zpražil mne, až mi brada poklesla zase malinko dolů, „jestli chceš ještě zůstat, tak jo, ale vykuř mi ho,” řekl znuděně a znovu se poškrábal ve svých chlupech, „jinak vypadni. Začínáš mně nudit jak Maruna!”

Sebevědomí se najednou vypařilo, a já nedokázala nic, než zalapat po dechu a vytřeštit oči. Myslela jsem si, že mne už zašlapali na samé dno, když mne vlastně znásilnili, ale tímhle, tou jedinou větou, mne dokázal poslat ještě hlouběji… Stáhlo se mi hrdlo, do očí se mi nahrnuly slzy, a než mi stačila ta první stéct dolů, byla jsem zpátky v předsíni. Ale bulit jsem začala až na chodbě, až když jsem za sebou práskla dveřmi. Bylo mi…, bylo mi hrozně. Už ve škole to bylo děsné, ale s Mirkem a Karlem? Otřepala mne hrůza, když jsem si vzpomenula, jak jej do mne zaráží a jak křičím slastí… Nepomohlo ani to, že si to samé, musela prožít i ta kráva Maruna.

Konec 2. dílu.