Protože to celé vymyslela a vedla Alena, holky jí říkaly „trenére“. Karel byl její asistent a jemu říkaly „Karle“. Alena se ve fotbale vyznala, věděla, jak přimět děti, aby rozhýbaly své zadky, a ještě se jim to líbilo. Alena věděla, jak umístit rohový kop metr a půl od sítě. Karel nebyl nijak zvlášť atleticky založený, ale rád pobíhal okolo a povzbuzoval: „Pěkná přihrávka, Magdo. Ale dávej pozor, kdo je za tebou.“

Na hřišti byla Alena „trenérem“ i pro Karla. „To se vsaď, trenére,“ říkal, když ji ujišťoval, že ví, jak má se svou skupinou cvičit přihrávky. „Ne, dokud nevidíš míč ve vzduchu!“ dirigoval hráčky suverénně. A doufal, že si holky myslí, že on tomu taky rozumí. Alena, koňský ohon protažený otvorem v zadní části své kšiltovky, mu ukázala palec nahoru.

Karel v podstatě miloval pobyt venku s dětmi, pobízel je, jásal s nimi, mluvil o turnajích, jako by byly bůhvíjak důležité. Vyhrály nebo prohrály, dívky se učily, jak na sobě tvrdě pracovat, myslet dopředu a vidět se jako vítězky. Za další tři nebo čtyři roky budou na vysokých školách, pravděpodobně se rozejdou, ale to, co se ve čtrnácti letech naučily, využijí i na své pouti k umění, strojírenství, medicíně a všude jinde, kam zamíří.

Karel to zakomponoval do svého programu. Dva pozdně odpolední tréninky v týdnu, plus soboty, a když se konaly turnaje, tak i neděle, znamenaly jen to, že tomu přizpůsobil své ostatní aktivity.

Jeho dcera Katka a Alenina Andrea byly nejlepší kamarádky, ale současně se v týmu staraly o góly. Katka uměla přihrávat a Andrea zas dokazovala, že vzešla z rodiny trenérky. Dlouhá přihrávka, oklamání protihráčky, gól! Trenér i asistent chtěli body, ale starali se, aby si zahrály všechny. Občas se i dívce, která nikdy předtím žádný gól nedala, podařilo překvapit a dokličkovat s míčem až do branky.

Alena a Karel spolu s výběrem z osmé a deváté třídy dělali dobrý fotbal.

Karel to mohl prezentovat jako pomoc děvčatům nebo i jako svou snahu udržet se ve formě, ale faktem bylo, že práce s Alenou (‚pro‘ Alenu, připouštěl s úsměvem) ho opravdu bavila. Znali se dobře. Kdyby nevěděli, že se znají tak dobře, napadlo ho někdy, mohli by dospět k tomu, že že by se znali moc dobře, a ten rozdíl mezi ‚tak‘ a ‚moc‘ je pro takovou spolupráci významný.

Možnosti pro překračování hranic určitě existovaly. Rozvedená žena. Rozvedený muž. Vzrušení ze hry. Objímání. Potřeba mluvit. Zapomeňte na postranní lajny a hra skončí za tribunami.

Možnosti pro překračování hranic existovaly, ale ti dva nechtěli zničit své přátelství. Alena věděla o hře za čárou všechno. K jejímu rozvodu, řekla, došlo proto, že, bráno neformálně, takové čáry vybledly. „Nesmíš dopustit, aby se nějaká sviňárna stala,“ vyhlásila bez okolků, „aniž bys myslel na to, co z toho bude dál.“

Nejspíš si někteří lidé představovali, že ti dva spolu něco mají. Co zastaví dva dospělé? Nechodí spolu do kostela, nic takového, jistě. No a co? Ale lidi, kteří si takové věci myslí, bývají ti samí, kteří si pomrví vlastní život. Trenér i asistent věděli, že hranice mají své důvody.

Avšak Alena současně znala i nezávaznost podobných hranic. Trocha prostopášnosti, nikdy intenzivní, nikdy neprotahovaná, funguje dobře, pokud obě strany znají pravidla. Důvěrnost, ano, klidně, ale v daných mezích.

Karel zase věděl, že jejich přátelství funguje, protože je opatrný. Například na turnajích, kde se muselo přenocovat, měl svůj vlastní pokoj a Alena končila s libovolným počtem členek týmu, které se nastěhovaly k ní. Hotely se nikdy nestaraly o jejich spacáky navíc, protože jakýkoli počet dívek toho roztrhá a opotřebuje méně než dva jedinci z chlapeckého týmu. Rodiče ovšem nechtějí, aby byly jejich holčičky ubytované s mužem, jakkoli důvěryhodným.

Jednou po večeři (grilovaná kuřata, dívky hlasovaly), si Alena přinesla svou knížku do Karlova pokoje, aby před tím hyper-pubertálním blázincem aspoň na chvíli unikla. Když při čtení na druhé posteli usnula, Karel si přivedl pár holek z týmu, aby ji probudily, nechtěl s ní zůstat v pokoji sám, když ona spí. Hloupé? Přehnané? Ani trochu! Proto to fungovalo.

Mohl si schrupnout přitulený k ní, ale rozhodl se jinak. Mohli by po sobě trochu lézt, když pěchují náklad do její dodávky, jistě, a ona by nehrála ublíženou. Nebylo to tak, že by se mu nelíbil tlak jejích prsou na jeho paži. Ale vědomě se o ni otírat, z toho se může stát zvyk, to věděl. U mužského trenéra v dívčí lize by si takové věci všichni brzy všimli.

Alena dokonce jednou řekla: „Neexistuje žádný důvod, proč bych tu zatracenou věc měla potřebovat, ale chlapi nikdy ty svoje oči nepřestanou vyvalovat,“ a vrátila se do dodávky, aby si pod triko oblékla sportovní podprsenku. Byly to jeho oči, to věděl, ačkoli se pokoušel je odvracet. Zdála se tím dokonce trochu pobavená, jako by říkala: „Co se divíš, že jsem nahoře bez, kamaráde, stejně toho tam nemám moc, a za chvíli budeme s holkama pilovat zónovou obranu.“ Měla v sobě takovou zvláštní lehkost. Jsme sexuální, jistě, ale nedovolíme, aby to přerostlo naše kamarádství. Jsme tým, a baví nás hrát fotbal.

Karel si myslel, že je dost chytrý na to, aby se vyhnul zjevným nástrahám. Sex, který potřebuje, získá od své staré pravé ruky, říkal si. Ne tak často, ale dost. Vendy, jeho bývalá, naznačovala, že je srab, když nevyskočil a neomrdal ji pokaždé, jak se cítila trochu znuděně. Ale ona věděla, jak si obstarat lepší sex, tak k čertu s ní!

Avšak Alena znala Karla možná líp než Vendy. „Ty nejsi gay. Do prdele, ty a Vendy jste si udělali dítě. Možná bysme si mohli porovnat vzpomínky,“ kvůli tomu se začervenal. „Jsi hodně zvědavý na moje spodní prádlo, že jo? Bože můj, zapomněla jsem na něj?“ předstírala zděšení, smála se a dodala: „Když se popálíš, ucukneš. To mi dává smysl. Tak se toho drž, kámo.“

Holky jednou daly trenérce triko s obrázkem jestřába, prý proto, že vždycky všechno vidí. Karel s tím souhlasil.

Karel a Alena sdíleli soužení dospívajících dívek, často si připadali jako v orchestru, ve kterém ani dvoje housle nejsou naladěny stejně. Vášní těch dívek byl teď fotbal, to ano, ale pro rodiče bylo spíš důležité porovnávat si pravidla pro jejich randění za rok nebo dva.

„Víš, proč to mezi námi funguje?“ zeptala se jednoho dne Alena.

„Respekt, přehnaný smysl pro to, co je směšné, pochopení práce brankářů, spousta věcí, ne?“ Karel si skutečně myslel, že rozumí tomu, co by měl brankář dělat – vyběhnout při útoku jeden na jednoho a tak dále.

„Jistě, ale proč věci zůstávají, jak jsou?“ pokračovala.

"Proč?"

„Existují hranice. A my ty naše známe.“

Karel přemýšlel. „Ano, hádám, že ano.“ Věděl dobře o čem mluví. Cítil její prsa, když nakládali dodávku.

„Ano,“ zasmála se smíchem, který miloval. „Ale hovno, víš ty co? Ty jsi takový suchar, že si myslíš, že ta moje je tady nahoře,“ nakreslila si čáru na čelo. „Ale možná je to tady a ty jsi na to nikdy nepřišel,“ a udělala si linku pod krkem.

„Možná pro nějakého šťastlivce.“

„To jen abys věděl, že já vím, že ty víš, že jsem holka.“ Pokrčila čelo. „Hm, je v tom nějak moc ,vědění‘ najednou, ne?“

Alena zvedla tašku s míči: „Tak podívej, tady je otázka pro kluka-matematika.“

„Sem s ní.“

„Řekněme, že hřiště má 50 krát 100 metrů. Takže pokud by ta plocha zůstala stejná a pomezní čáry by se posunuly na 60, co se stane se vzdáleností mezi brankovými čarami?“ Pro Karla to byly ‚postranní čáry‘, které rozšiřovala, ale Alena znala správnou terminologii.

„Zmenší se, ale potřeboval bych kalkulačku.“

„Chytrý kluk! A proč by se potom střílelo víc gólů?“

Karel si představoval čáry na papíře. „Protože obrana se roztáhne do šířky a branka se posune blíž, řekl bych.“

„Takže vedle sportu, při jaké oblíbené lidské činnosti je také cílem ‚strefovat se‘ do branky?“ Alenin úsměv Karlovi prozradil, že si ho dobírá.

Když mu došlo, o čem mluví, zasmál se. „Jsi hrozná, obzvlášť na ženskou.“

„Prostě rozšiřovat hranice v něčem pomáhá,“ odpověděla si Alena sama. „Myslím k těm častějším gólům. Je pak snazší střílet do branky a dostane se to tam častěji. A co je na tom hrozného, když mluvíme o fotbalu, pane asistente?“

S žádnou jinou ženou nemohl Karel nikdy takhle vtipkovat ani se škádlit.

PILULKY

Bylo to později v té samé sezóně. „Karle?“

Z Alenina hlasu poznal, že ji něco tíží. Zíral snad moc zblízka na některou z dívek? Předpokládal, že to někdy udělal, ale Alena by mu to, i kdyby si toho všimla, přece nevyčítala. Ví, že by dál nezašel.

Když on a Alena žertovali o nějaké hráčce, která ‚vyrostla‘, bylo to obvykle v kontextu fyzických atributů. „Potřebovala by větší triko,“ říkali o té, které se postava vyplňovala. Nebo jindy zas: „Hodila by se jí velikost o číslo menší“, pro ještě plochou hruď té, která měla dres tak volný, že jí výstřihem byly vidět obuté kopačky. Alena věděla, že on si toho všímá. Svěřovala mu dokonce i lahůdky nashromážděné od Andrey, informace, na které by měli být trenéři citliví. O Leně, která hrála v záloze, věděli, že ‚zašla příliš daleko‘ a byla celé týdny náladová. „Teď není čas na to, tu holku kárat kvůli práci v týmu. Je vyděšená, že to nedostala.“ Karel by radši měl vědět, co dělat, aby holka makala, nebo v tomto případě, jak zařídit, aby Leně při jejím makání zbylo něco i na fotbal.

Alena ještě se svými starostmi pokračovala: „Katka je tvá dcera, ne moje, a ty jsi pro ni dobrý otec.“

Karel pohlédl na svou přítelkyni. Přečetla snad Alena dokonce i jeho myšlenky o vlastním dítěti? To přece nejsou ani myšlenky, jenom si všímám. „To nic není,“ odporoval a tím se přiznával.

„Může to být cokoli,“ namítla, „ale ‚nic‘ to není určitě,“ skládala zrovna tréninkové dresy, i když počítat je zjevně nechtěla.

Vrátila se k tomu, až když šli spolu na parkoviště. „Všímáme si jich všech, my oba. Kvůli tomu ještě nejsi žádný podivín.“

„Doufám, že ne,“ souhlasil.

„Ani ona není.“

To Karlovi přišlo jako zvláštní zvrat. Katka? Ale než to mohl vyřešit, Alena pokračovala: „Někdy něco zjistíš z druhé ruky.“

„Vlastně všechno, co jsem kdy zjistil,“ souhlasil.

„No, je tady něco, o čem si myslím, že bys to měl vědět... Katka chce přejít na pilulky.“

„Pilulky?“

„Víš, co tím myslím. Nechce se nechat zbouchnout.“

„Ale vždyť je... Jak to víš?“ uvědomil si, že ‚je jí teprve čtrnáct‘ není žádný argument.

„Andrea mi to řekla.“

„Andrea?“

„Moje dcera je sexuálně aktivní, Karle.“ Alenin hlas byl plochý, téměř maskovaný. „Nemůžeme to prostě ignorovat, musíme to brát tak, že všechny už vyrostly.“

Karel položil svou ruku na Aleninu.

Podívala se dolů. „Všechno, co můžeš, je varovat ji, nešukej s někým, kdo tě nerespektuje. Nechytni něco. Neotěhotni. Kluci mohou mít gumy, ale i tak jsem řekla Andree, aby brala pilulky. Dřív nebo později na to kluk zapomene, nebo mu to spadne, nebo se to posere nějak jinak. Pokud je už dost stará, tak ať je radši dost stará i na to, aby se o věci postarala.“

„Ježíši,“ to bylo všechno, co k tomu Karel dokázal říct.

„Když holky chtějí, vždycky se k tomu dostanou. Některým dá pilulky máma, jiným starší ségra, od patnácti je to legální i od gynekologa. A pomáhají si i mezi sebou, která se s klukem rozejde, dává je zatím jiné.“

„A s kým? Katka, myslím... myslím, že to nemusím vědět, ale je to moje dítě!“

„Ještě s nikým, ale už se rozhodla.“

Karel zahlédl trochu světla. „Vymluvím jí to. Můžeš mi pomoct, myslím.“

„Karle, teď poslouchej. Každá z nich někdy začne, teď nebo jindy. Nevymluvíš těm děvčatům něco, o čem vědí, že se to stane. Nikdy to nefunguje. Jde jen o to nepospíchat. Ty poslouchej a snaž se slyšet."

„Slyšet co? Že chce šukat?“ Karel byl frustrovaný.

„Ale v tomhle případě je těžší to vysvětlit,“ neobtěžovala se potvrdit jeho otázku. „Předpokládám, že přijdeš na to, proč ti to ‚dříve nebo později‘ říkám já, ale o to nejde. Chce mít sex, protože to holky dělají. To má smysl, ne?“

„Tak to určitě.“

„A chce to dělat s někým, kdo ji miluje. Je to divné?“

„Ne.“

„Dobře tedy.“ Alena polkla a zpříma se podívala na Karla. „Řekla, že pokud to udělá, bude spát se svým otcem.“

Karel seděl jako omráčený. S ním? Určitě jeden druhého milovali. Určitě ji považoval za atraktivní; jak by ne? Určitě ho pravděpodobně někdy zbožňovala. Ale sexuálně? Jeho? Jeho dcera? Cítil se na omdlení. Kde udělal chybu?

„Není to tak divné, Karle, aby to holka chtěla. Hovno, je to docela běžné. Obyčejně z toho asi nic není; nějaký přítel se do ní zabouchne a ona rychle zapomene. Ale někdy, zvláště u dívky, která si jde za tím, co chce, se to stane. Párkrát spí s tátou. Tak jednoduché to je. Jen několikrát. A pořád jeden druhého milují.“

„Ale Aleno, ona je jen dítě. Víš, že bych...“

„Občas o někom nevím lautr nic. A někdy možná ty sám víš kulový o sobě samém.“

„Ale stejně...“

„Zkrátka tohle je, co ti říkám. Ber to tak, jak to stojí.“

Karel poslouchal únikový plán. Alena rozváděla detaily.

„Ty pilulky potřebují tři nebo čtyři týdny, než se věci ustálí. Tolik času má na přemýšlení.“ Alena zvážila svou radu a zamračila se. „Jako kdyby šlo o nějakou ohromně uváženou věc! Hovno! Ale každopádně máš trochu času. Věnuj jí pozornost. Pro holku je to těžká doba, když se připravuje na něco takového. To funguje jinak než tvůj mužský mozek.“ Usmála se. „Buď opravdový táta, chápeš?“

„Chápu.“ Ale to mu neříká, co dál, uvědomil si.

Alena pokračovala: „Je to její věc, aby zjistila, co chce; musí to být. Možná řekne ano a ty řekneš ne a bude to vyřízené.“ Usmála se. „Víš, jak říct ne. Nejsi hlupák. Ani náhodou.“

Karel ji přerušil: „Musím počkat, než to řeknu?“

„Ne vždy víme, co řekneme.“

„To se nestane.“

„Tak ji tedy potom nestraš,“ Alena byla empatická. Nechala ho, ať to vstřebá, mohlo se zdát, že couvá. „Bude chtít, abys byl šéfem, taťko. To nebuď. Tam dole jí ublížíš, protože se nevyznáš.“

„Neublížím. To jsem právě řekl.“

„Ne, ty trdlo! Nebuď šéf. Nechej ji, ať posouvá hranice svým vlastním tempem. Není na to zvyklá, na tu fyzickou část... Mrdání je vážný průser.“

„To říkáš mně?“

„Víš, jak moc ti věřím? Dost na to, že jsem ti řekla o sexu s tvou dcerou, proboha!“

Alena říkala, že se to stane! Možná za tři nebo čtyři týdny!

Ne, nestane.

UVAŽOVÁNÍ

Po cestě domů s Karlem pořád ještě cloumal šok a zmatení. Katka? Sex? Nedalo se předstírat, že by tím Alena myslela něco jiného. Alena by si svá zjištění nechala pro sebe, kdyby je neměla věrohodně podložená. Nenechala by se unést pubertálními fantaziemi. Má to od Andrey a své nejlepší kamarádce by Katka nelhala. Alena to říkala s vědomím, že k takovým věcem dochází. Proč střílet na posla?

Otcové si takové věci o svém dítěti nemyslí, že? Není to přirozené. Dobře, možná je to biologicky přirozené, ale nikdo nečeká, že se to stane. Není to správné! To ví každý. Je to zkrátka špatnost mít spolu sex. Sex je něco...

Nic se nestane, protože Karel ví, že to není správné.

Je to tak komplikované. Sex je něco...

Jistě, Katka se může cítit připravená na to stát se ženou (při zběžném pohledu, to uznává, ale je jí teprve čtrnáct), jenže proč si to nemůže rozdat s nějakým šestnáctiletým klukem, když jeho rodiče nejsou doma? Na tuhle otázku si odpověděl dřív, než ji dokončil. Ta holka věří v sebe sama a ve svou budoucnost. Promýšlí si ten vztah. Pravděpodobně se už dívá dál, co by jí asi tak šestnáctiletý mohl dát. Jistě, Karel ví, že dříve či později na nějakého věkově blízkého přítele stejně dojde, ale možná to nechce uspěchat.

Ale co může vidět na něm? Dobrá, tátu, kterému může věřit. Pravděpodobně postřehla, že by s ním mohla flirtovat a získat jeho pozornost. Všimla si jeho pohledu, když doma poletovala v ručníku. Věděla, že se usmívá, když jí dává polibek na dobré ráno. Samozřejmě, připustil si, vidí v něm někoho, kdo zase vidí ji jako mladou ženu.

Je pro ni hezký? Určitě ne, protože ho vidí pořád. Ale zase, jak by se hezký vůbec hodil do její rovnice? On je bezpečí.

Večeře, když se ten den vrátil domů, byla úplně stejná jako jindy. Žádné třepetavé oči ani poznámky o tom, že se bojí tmy. Konverzace se točila kolem školního pěveckého sboru. Už tam nechce chodit. Má na to nárok, uvědomil si, začíná o sobě víc rozhodovat sama.

Ale když se na Katku díval, jak pojídá hrášek a povídá si s ním o přijímačkách na střední školu příští rok, viděl věci, kterých si nikdy předtím nevšiml – tu její živost, ten nejsladší úsměv, ten plnější obličej, ten náhrdelník. Houby, opravil se, vidí někoho, koho by byl ve svých vlastních školních letech rád znal důvěrněji.

Když si přidávala smažené hranolky, zahlédl košíček její podprsenky. Dceřinu podprsenku pravděpodobně viděl ten den ráno, jenže to ji neviděl. Nebylo to nic, na čem by nějak záleželo. Teď to bylo velice výrazné, moc hezká podprsenka.

Ne, řekl si, nevyvolává to v něm žádný erotický pocit. Její prsa jsou prostě hezká, a to je všechno. Je její otec, jak Alena řekla. Podíval se znovu; jo, vypadalo to kulatější, plnější než kdysi. Kdyby se o ni při uklízení stolu otřel, bylo by to měkké.

Je to měkké.

A to byl jen první večer.

Následující čtyři týdny byly jako na horské dráze. Katka každý den dávala víc signálů. Snažil se je nevidět, ale byly tam! Ne, že by si toho, jak se Katka vyvíjí, dříve nevšímal, ale její sexualita byla teď tolik vidět. Uvědomoval si nejen její ženskost, ale také její hravou otevřenost ve vztahu k němu.

Aspoň že měl kamarádku, která mu pomáhala se s tím vyrovnat. Stačí si trochu promluvit a hned je snazší srovnat si perspektivu. Kdyby mu tak Alena mohla říct, jak to zastavit, jenže ona si pevně stála na svém: „Nech to na ní, ať si to promyslí sama. Vecpeš se jí do života, budeš jí říkat, co si nemá myslet, vystrašíš ji, a jaký bude výsledek, víš dobře sám – nějaký uhrovitý mládenec s oteklým ptákem. Schovej si svoje výlevy pro mě. Mám na to čas a o to, na čem záleží, se postarám.“

„Líbá mě při snídani jinak. Cítím to. Ty přece víš, Aleno, že se to nestane. Víš to!“

„Jazyk? To asi těžko, co?“ Alena si odpovídala sama, dělávala to tak. „Možná se jí jen zvětšují rty nebo tak něco. Děti se někdy zvětší za týden. Polibek jí vracej, jak by táta měl. Napřed si ale vyčisti zuby.“

~~

„Nechává kalhotky na hromadě prádla navrch!“ Už nedodal, že si všímá, jakou barvu si vybrala, když se jí vzadu nad opaskem odhalí. Dneska to byly ty bledě modré. Viděl je, když se natahovala pro grapefruitový džus.

„Tak to prádlo prostě hoď do pračky. Ačkoli, víš, jak to mám říct, její kalhotky by ti mohly prozradit, kam pokročila s tím braním pilulek.“

Jak bys to asi mohla říct, přemýšlel Karel, ale nezeptal se. Nerozpoznával žádné rozdíly.

~~

„Polovinu doby nemá ani zapnutou podprsenku.“

Alena mu věnovala pohrdavý pohled. „Takže jí řekneš, hele, holčičko, nech mě pohrát si s tvým zapínáním? Bože ne! Prostě ji tam dolů nestrkej nos. “

~~

„Možná jen nevím, jak jí ukázat, že ji miluju. Jinak by nechtěla sex, abych jí to tím dokazoval.“

„Já vím jen to, že jsi táta, kterého Katka potřebuje.“

~~

Jednou, když Katka po tréninku předstírala, že mu krade čepici, popadl ji, jako by ji chtěl štípnout do zadku. Určitě to bylo jen nedopatřením, možná loktem. Ale to dítě je tak chytré. Ucítil její prsa na předloktí, náhodou přejel přes ně a dolů, ale tuhle část Aleně neřekl.

„Nebyl jsi dole tvrdý, nebo tak něco, že ne?“ nestoudně zareagovala Alena, jako by už spolu o erekci mluvili. Samozřejmě že ne. „Ani potom?“ pokračovala. No, nijak zvlášť, aspoň ze začátku. „Bylo by to úplně normální,“ uzavřela to, a pak dodala: „i to, že na to tímhle způsobem vzpomínáš,“ ale nic mu nevyčítala.

~~

Když toho někdy Karel na postranní lajně naběhal moc (holky běhaly dvacetkrát víc a nic to s nimi nedělalo), Katka mu před večeří promnula krk. Věděla, že se mu to od ní líbí a on jí někdy nevinně zalhal, že má svalové křeče. Její prsty mu uvolňovaly napětí v několika vrstvách. Je tohle v pořádku?

„Tvůj krk?“ Alena se k tomu postavila jako trenér. „Řekla bych, že jo. Myslíš, že plánuje jít níž? A jestli se ty prsty vydají na vycházku, žádáš mě o mapu?“

Zasmála se: „Řeknu ti, co máš dělat, jestli Katka začne být čilejší, prostě přijď ke mně a já tě pořádně praštím.“

~~

Prsy se občas ukázaly, když na sobě Katka měla pyžamo. Ty její měly dvorce mladé ženy, ne tak rozšířené jako u Vendy po mateřství. Větší průměr je terč pro miminko, takové darwinovské vysvětlení přišlo Karlovi rozumné. Zkoušel se soustředit na tu vědeckou část.

Alena řekla, že Katčina prsa jsou naprosto normální, že je ve věku, kdy bradavky začínají víc vystupovat. Toho si také všiml.

~~

Při sprchování bylo Katčino svádění naprosto zřejmé. Nechávala dveře odemčené a řekla k tomu: „Někdy musí někdo čůrat.“ Samozřejmě nikdy dovnitř nešel, ale věděl, že ta posuvná sprchová stěna toho moc nezakryje.

Když konečně podlehl: „Tati, jsi to ty?“ zeptala se zpoza skla. „To je v pořádku. Je to zamlžené,“ ujistila ho.

Skoro utekl, ale místo toho zahlaholil: „Jen si musím vyčistit zuby.“ Neplánoval se zdržet, ačkoli se už dost napřemýšlel o dilematu, kdyby ho Katka požádala, aby jí umyl záda. Neudělala to, naštěstí. I když stála dál od přepážky, dokázal rozeznat tělové tóny její postavy. Bylo to moc zamlžené, než aby opravdu něco viděl, ale mezi nohama byla tmavá.

„Zavři dveře, tati. Jde sem zima.“ Odešel v panice.

Když se k tomu setkání přiznal Aleně, byla neoblomná. „Drž svůj slizký zadek mimo tu koupelnu. Ještě není bezpečně chráněná.“

~~

Někdy otec s dcerou sledovali televizi – seriál nebo film. Pokud se ve filmu nějaký herec věnoval herečce s nahým poprsím (přitáhne to víc diváků a film víc vydělá, usuzoval Karel), Katka nepředstírala, že se nedívá, zato Karel předstíral, že usíná. Nebylo to porno, protože děj byl civilní, jen o životě, který zahrnoval i udýchané smilnění. Poslouchal ty zvuky, a věděl, že ona vidí obrázky.

„Viděl jsi jejich orgány?“ zeptala se Alena, jako by snad herci předváděli nějakou bohoslužbu. Ne. Jako pan cenzor by nejradši řekl Katce, aby filmy do osmnácti let nepřístupné radši sledovala u kamarádek. Alena souhlasila. Nech dítě, ať je ohledně své zvědavosti upřímné.

~~

„Aleno, je to trochu divné, ale víš, v našem domě jsme jen Katka a já. Mohl bych prostě být v jejím pokoji nebo tak něco. Nebo by ona mohla přijít do mého. Pokud by se něco takového stalo a její pilulka ještě nefunguje...“

„Tak k ní nelez, abys u ní zkontroloval okno, ani nic jiného,“ vyjádřila se Alena zřetelně. „A když ti tře krk, neříkej jí, že jinde by to bylo pohodlnější. Pohovka ti musí stačit.“

~~

Společné sledování televize představovalo pro Karla výzvu. Někdy Katka usnula a někdy se při tom sesunula skoro na něj.

„Stejně jako tenkrát v hotelu, Karle,“ vzpomněla si Alena, „když jsi holky poslal, aby mě vzbudily. Možná jsem si z tebe dělala trochu srandu, že jsi mě nezmermomocnil, ale upřímně řečeno, jsi skutečný džentlmen. Tak buď takový i s Katkou, ano?“

Poukázal na to, že v domě nemá tým, na jehož členky by se mohl obrátit.

„Karle, dotkl ses jí?“ Jedině tam, kde byla jeho ruka na její straně. „To je všechno?“ No, možná trochu víc. „Sahal jsi snad na ni?“ Ne, v tom zůstal neoblomný. Neřekl, jak mu ruka sklouzla na její rukáv, odkud už by bylo velmi snadné vklouznout dovnitř k její klíční kosti. Ale neudělal to. Nebyl si jistý, jak by to dopadlo, kdyby byla v košili s knoflíky. Představoval si, jak jeden nebo dva rozepíná.

„Do prdele!“ spustila Alena, když z jeho výrazu vyčetla, na co myslí. „Mohla se probudit! Při tom, jak se zajímá o sex, se probudí s otcem, který jí mačká kozičku! Sakra, Karle, chceš, abych ti pomáhala? Tak si hlídej, co děláš! Nevystraš ji. Mohl bys jít do vězení, nechat si tam mrdat svou prdel!“

Alena byla otřesená, to poznal. Přece mu ale řekla, že ví, že to nakonec udělá, a teď se jí potvrzuje, jak dobře se trefila. Tak proč je překvapená? Karlovi to připadalo divné, ale ne zas tak důležité, že by ho to mělo trápit

Ale Alena tam nebyla jen na to, aby ho učila, jak se nenechat svést.

Když se Karel cítil úplně zmatený, Alena mu poskytovala to nejlepší koučování. Obvykle to bylo docela jednoduché. „Ženy jsou frustrované. Muži jsou frustrovaní. Je to totéž. To zvládneme. Musíme restartovat naše systémy. Hovno, kdybysme se my dva rozhodli být milenci, tak to uděláme. Ale máme svoje hranice, na kterých jsme se dohodli. Stejně tak ty a Katka. Ještě není připravená, i když pilulky bere. Stále to řešíte, ale možná spíš ty sám. Do prdele, tak jsme prostě naprogramovaní. Neříkáš mi všecko, ale to nevadí, stačí když jen mrkneš okem nebo tak něco, a já budu vědět. “

Oba se dokázali usmát. Alena dodala: „Neoslepneš, neboj se.“

PLAY-OFF

„Karle, musíme si promluvit.“ Trenér i asistent stáli za postranními čarami a sledovali, jak si holky zaběhly poslední kolo. Trénovaly s chutí.

Karel věděl, že přišel čas na play-off, ten pravý, musí se rozhodnout o postupu. O fotbalu by Alena neřekla ‚musíme si promluvit‘. Katka je připravená postoupit, její volba je až příliš zřejmá. Ale on? Nejde o to, jestli může nebo chce. Bože, chce to! Prospal už moc nocí, v nichž snil o Katce. Přitáhla ho k sobě na pohovku. Svlékla se. Nahá mu vylezla na klín, otočená k němu tiskla na něj svá prsa, její panenství se mu poddávalo a svíralo se kolem něj. Ona se ujala vedení, jak to Alena říkala. Když ji konečně jeho semeno uspokojilo, líbali se. Karel byl omámený, bylo to dokonalé. Odvedl dobrou práci. Byla tak šťastná!

Ale přesto chtěl, aby ho Alena v jeho odhodlání utvrdila. Aby mu dala jistotu, že to je správné, být milujícím otcem. Aby mu znovu řekla, že je to pro Katku. Alena to ví.

„Jsem připravený,“ souhlasil. „To dítě miluju, ale potřeboval jsem tyhle týdny, abych se taky dostal až sem. Jak jsi řekla, nechám ji určovat naše tempo. Možná začneme s mazlením.“

Alena promluvila pomalu. „Karle, tady jako by tráva poslouchala. Můžeme jít někam jinam?“ otočila se k lavičce pár metrů za sebou.

„Ano. Ne na hřišti.“ Oba týmu odmávali konec tréninku a posadili se. „Už je čas, viď? Řekla Andree, že už je čas.“

„Ne, Karle. Není.“

„Není?“

„Přestala brát pilulky a nebude s tebou spát.“

„Nebude?“ Karel pocítil prázdnotu, kterou nemohl popřít. Ona nechce?

Alena ho vzala za ruku, aby mu ji zahřála. „Ví, že je moc mladá.“

„Je jí skoro patnáct. Ve spoustě zemí to je věk, kdy se vdávají!“

Jenže tam ona nežije, řekla bych.“ Alena mnula klouby jeho prstů. „Jsi v pořádku?“

„Asi jo,“ slabé zamumlání.

„Asi? Karle, sakra, říkáš asi? Podívej se na mě! Vždyť máš zatraceně blízko k tomu, abys brečel.“

„Ne, nemám.“

„No, tak dělej blázna a hraj si na sochu. Ty chceš, aby tě Katka stáhla na tu zatracenou pohovku! Myslíš, že to nepoznám?“

„Nevím... jenom, že ona je tak připravená.“

„A ty nejsi?“ jako by ho chtěla probudit. „Tak kdo koho svádí?“

„Pořád mě miluje?“

„Sakra, ano. Prostě není připravená. Možná by měla počkat na někoho ve svém věku,“ navrhla Alena. „Sex na to nefunguje, to je úplně na hovno, Karle.“

„Bože, Aleno. Nám by to fungovalo, Katce a mně, víš, dohromady.“

„Ach, ksakru,“ slyšel ji úpět. Ale jeho ruku nepustila.

Ještě před minutou budoval svůj život kolem Katky. Možná by to vypadalo divně, otec a dcera žijí společně, ale lidi by si zvykli. Měli by každý svůj pokoj. Možná by mohli mít dítě a říkat, že ho adoptovala, nebo tak něco. Konzumace vztahu by k tomu všemu vedla.

A teď nic. Když se rozvedl, měl alespoň malou holčičku, pro kterou mohl život plánovat. Co teď? Puberťačka, která mu dá pusu a utíká na běžecký trénink.

„Cítíš se najednou osaměle?“ přerušila jeho myšlenky Alena. „Ale Karle, to ještě není konec, vždyť pořád máš kamarádku.“

Podíval se blíž na svou společnici. Byla blízko. „Kamarádka jsi ty. Byla jsi se mnou,“ uvědomil si. Nějak dokonce vypadala jako Katka.

„Katka je ta, která udělala tu práci, s ní jsi se už téměř miloval. Potřebuješ se zase milovat, Karle, jako milenec, pořád a pořád. A ty budeš. Já nejsem Katka, ale já jsem já.“

„Ty jsi ty.“

A stvrdili to polibkem.

Alena pohlédla nahoru, pak dozadu: „Podívej se tamhle, Karle. Vidíš ten basketbalový koš? Viděl ho. „Víš, Karle, můj táta byl můj basketbalový trenér.“ Chvíli přemýšlela. „A paní Gajerová, říkaly jsme jí Klára, byla jeho asistentka. Takže to bylo jiné než teď, ale bylo to stejné.“

„A já jsem svého otce milovala. Vždycky jsem ho milovala. Možná to bylo hloupé rozhodnutí, ale možná ne. Každopádně to byla moje volba. Ale hovno, potom jsem se vysrala na všechny hranice, které kde byly, ale alespoň jsem si to uvědomovala.“

„A sakra ano, táta a Klára se stali milenci. Musela jsem se tam někde potloukat a viděla jsem je jít směrem ke garáži a věděla jsem to úplně jistě, že je to průser. Byli tam, drželi se za ruce, stejně jako my. Klára je teď moje nevlastní matka.“

„Každopádně, jak jsem řekla,“ vrátila se Alena k osobnějšímu pohledu, „svoje věci jsem si posrala, nekoukala jsem na limity. Vždycky je máme.“ Zvedla mu ruku a přiměla ho podívat se na její oči. „Ale o pár metrů širší, možná?“

Karel se zamyslel. „Jak to mám vědět?“

„Nejsem tvoje trenérka, možná jen partnerka.“

Karel přikývl, chvilku nedělal nic, pak jí stiskl ruku. „Proč já?“

„Protože jsme tým už hrozně dlouho, dobrý tým.“ Vždycky miloval ten způsob, jakým se smála, nečekala od něj víc, než mohl udělat, ale chtěla někdy možná víc, než dostávala.

„Ale,“ na Katku už skoro zapomněl, „nikdy jsi mě neviděla hrát.“

„Tak to vyzkoušíme,“ zasunula ruku pod jeho loket a rozhlédla se. „Tady ale radši ne.“

Nezapochyboval o svých instinktech a hned rozhodl: „Musí to být jeden na jednoho.“

Alena sáhla za něj, jako by pro nějaký neviditelný předmět, a Karel se zarazil, když na paži ucítil její prs. „A do prdele! Měli jsme někde tu zatracenou hranici, ale zrovna zmizela. Hádám, že se zase objeví, nemyslíš?“ vysvětlovala a odpověď nepotřebovala.

KONEC SEZÓNY

Alena holkám řekla, že tohle bude její poslední rok. Byly pro ni inspirací, daly jí důvěru v sebe samotnou. Doufala, že některé z nich budou hrát dál, ale co věděla bezpečně, bylo to, že všechny budou dělat správné věci. Některé půjdou nahoru a jiné si najdou nové možnosti, které by mohly zkusit. „Sakra, holky. Já dělala basketbal přesto, že na mě průměrní trenéři roky křičeli, abych držela ruce od míče.“ Zasmály se. Karel byl pokaždé překvapený, jak jim říká ‚sakra‘, když má na mysli ‚do prdele‘.

Karlovi se později přiznala: „Koučování není hračka. Jak dopadne sezóna, záleží někdy více na tom, co jim řekneš, než na pohybu míče. Říkáš jim, co potřebují slyšet, aby vítězily. Ale někdy jim zas ty samé věci neříkáš.“

Proč Katka tak náhle ustoupila od sexu s ním, na to Karel nikdy nepřišel. Teenageři prostě můžou měnit směr tak rychle. Bylo to skoro, jako by na pilulkách nikdy nebyla. Samozřejmě přijal Aleninu radu – neptej se, ne svého dítěte. Věci to ulehčilo, prostě se chová, jako by se nikdy nic nestalo, přiznal se Aleně, a ta se usmála.

Kdyby neměl Alenu, aby ho držela pohromadě, když Katka couvla, co by udělal? Když zjistil, že je připraven milovat, bylo důležité vědět, že ona ho koučuje.

Andrea i Katka byly dost dobré na to, aby u fotbalu zůstaly ještě další rok, ale rozhodly se jít dál. Možná volejbal. Nebo divadlo, kde by mohly zpívat? Po závěrečném shromáždění týmu šly obě domů spolu. Ta procházka znamenala, že si pokecají.

„Bylo to divné, Andreo, ten měsíc, můj táta a to všechno,“ přemýšlela nahlas Katka.

„Máma říkala, že je docela normální, pokud otec vidí dceru trochu jinak, když se mění.“

„Jako že se motá okolo a vypadá to, že s ní chce mít sex?“ divila se druhá.

„Je to krizová situace středního věku, říkala. Neprovedou toho moc, když to nejsou ksindlové.“

„No, v tom má pravdu, jen mi několikrát narazil na kozy a pokusil se mě vidět nahou. Někdy masturboval jako šílenec. Jak to, že ho nenapadlo, kdo to prádlo pere?“

„Máma říká, že to není jejich chyba,“ mírnila ji Andrea. „Jak říkala, pokud je necháš, aby si to vyřešili sami se sebou, je to v pohodě. A u těch nejlepších to prostě trvá déle. Udělej z toho velký problém a hovno spadne do ventilátoru. Jsem ráda, že jsi ji poslechla, jak ti říkala, ať ho neděsíš, i když je jenom moje máma.“

„Tak vidíš, já už byla připravená poradci říct, že je to zvrhlík, a najednou jsem zase jeho holčička. Ještě k těm polibkům na čelo! Nevadilo mi, že si toho trochu všiml, víš? No, jak mi tvá máma řekla, že při tom mám držet pusu zavřenou."

„Nebuď hloupá, víme, proč to chtěla. Viděly jsme je to dělat na fotbalovém hřišti. Dobře, že se ohlédla jenom máma.“

„Nedělali to, jen se líbali,“ opravila ji Katka.

„Viděla jsi, jak máma najížděla na jeho ruku? Když říká, že to byla jejich první pusa, doopravdy tomu vlastně věřím. Teď mrdají jako tví křečci. Jako kdybychom to neslyšely. Myslíš, že budeme nevlastní sestry nebo co?“

„Pravděpodobně,“ souhlasila Katka. „Jsem docela dobrá v tom, že vím, co se tátovi honí hlavou.“

„Hele, víš, že Michal dostane příští měsíc řidičák?“

"Opravdu?"

„Do prdele, kdybych mohla mít večerku posunutou do půl jedné, vzal by mě ven,“ uvažovala Andrea.

„A vzal by si při tom i tvůj věneček, ne?“

„Bylo by to docela brzy, viď? Možná bych měla začít brát pilulky nebo tak něco?“

„Pravděpodobně. Lena říká, že jsou v pořádku. To bychom mohly mít dvojitá rande, ty napřed, já za tebou!“

„To ne! Nechci, abys abys mě pozorovala.“

„Dobře. Tak mám aspoň nápad, jak si vyjednat lepší večerku. Já řeknu tátovi, že tvoje se mění na půl jedné a ty řekneš o mně to samé své matce. Pak si oba budou myslet, že je to v pořádku. Když jsou pro ně dva ty limity tak důležité! Copak má svět limity?“

„Starý trik s různými příběhy pro různé lidi? Obávám se, že máma to asi zná,“ namítla Andrea.