Do té zpropadené horské chaty jsme neměly jezdit. Nevím, kdo z našeho skvělého kolektivu navrhl udělat si výlet do Alp, ale vyrazily jsme a dojely tam. V červnu se to zdálo jako fajn nápad, ale v lednu, byla situace diametrálně odlišná. Navíc ten hotýlek, chata, zřícenina, nebo jak to stavení nazvat, vypadalo na fotkách úplně jinak, než ve skutečnosti. Už když jsme přijely, nám bylo jasné, proč byl tak levný. Pokoje po pěti až sedmi, do kterých táhlo okny, co se nedaly dovřít, jídelna s kývajícími se stoly, mobilní signál ani ťuk… V tom zapomenutém koutě světa, kde mají i lišky ze samoty strach, nám dělal společnost majitel, který vařil, roznášel jídlo a zajišťoval zásoby, pak topič a údržbář v jedné osobě a dva pokoje s partou dělníků, co tady měli na práci bůhvíco. No, a pak jsme tady byly my, holky ze střední, co si ve škole vyjednaly týdenní lyžařský výcvik. Bylo nás deset plus třídní a dvě instruktorky, které se nechaly přemluvit a vzaly to jako příležitost k bezplatnému pobytu na horách.

Pokud pominu stav zříceniny, pokojů a vůbec celého ubytování, bylo tady krásně. Zasněžené pláně, na sjezdovku jsme to jízdou po cestě měly tak deset, patnáct minut, řady na lanovky žádné, zpátky stařičkou rolbou… Jo, první dva dny byly super. Dokonce i jídlo se dalo, pokud nejste vybíraví. Jen s koupelnou byl problém. Dělníci ji obsadili na celý večer a nechtěli z ní vypadnout. Jen se smáli, že jim naše přítomnost vadit nebude, tak ať neděláme cudné fifleny a přidáme se k nim. Až když jim majitel s třídní v zádech zle vyčinil, koupelnu opustili a na třídní házeli škaredé pohledy. Z úterka na středu ale napadlo tolik sněhu, že i majitel s kotelníkem byli z jeho množství paf. Sníh a vítr zavály vše až po okna včetně cesty, a sotva kotelník odházel alespoň uličku k ní, mohl začít znovu. Tak, a máme po lyžování, uvědomily jsme si všechny a třídní se začala starat o zábavu, abychom se nenudily. O dění v okolním světě nás informoval hoteliér, který dostával zprávy z vysílačky, ale ta ten večer vypověděla službu. Další noc nás probudil dunivý hluk a přes škvíry oken se do pokojů nahnal sníh. Lavina, která sklouzla ze svahu, obemkla chatu ze všech stran a zatarasila cestu definitivně. Ráno se hoteliér s topičem vydali pro pomoc.

„Dole o nás nikdo neví, stačil jsem jen nahlásit, že jsme v pořádku, ale o té lavině, nemají ponětí,“ zdůvodnil, „ale nebojte, nejste tady samy a chlapi vám jistě pomůžou,“ ujistil nás, vylezli oknem v prvním patře ven a zmizeli ve vánici.

Už v poledne, začalo být v pokojích zima. To ti dělníci, místo aby se postarali o všechny, postarali se jen o sebe. Obsadili spodní části chaty, zastavili všechny stupačky a dolů nás nechtěli vůbec pustit. Když šla Magda pro vodu, narazila. Prý si máme rozpustit sníh… Třídní na ně vlítla, ale asi po deseti minutách, kdy se zespod ozývalo její nadávání a jejich smích, se vrátila se zoufalou tváří zpět mezi nás.

„…prasata, hovada…, to snad není možné…!“ ulevovala si, jak byla nepříčetná, ale víc nechtěla říct.

Navečer dokonce zhaslo i světlo. Jako předsedkyně třídy, jsem musela něco udělat já. Třídní to zkusila z pozice síly a neuspěla. Šla jsem na to z opačného konce. Slušně jsem zaklepala na dveře, počkala, až se ozve „herein!“ a vešla dovnitř. V jídelně bylo teplo, světlo a okolo několika sražených stolů posedávali dělníci. Svlečení jen do triček a trenýrek a zjevně si užívali zásob jídla i alkoholu.

„Prosím, nemůžete nás sem pustit? Nahoře je zima, máme hlad i žízeň a…,“ hledala jsem německá slovíčka v hlavě a prosebně očima těkala z jednoho na druhého.

„…už jsme to říkali té ježibabě před tebou,“ přerušil mé prosby jeden z nich a postavil se.

Měla jsem dojem, že se při své výšce musí hlavou dotknout stropu, jak byl vysoký…

„Přijít sem můžete, ale jenom ve spodním prádle!“ oznámil mi a vztekle bouchl do stolu, až jsem nadskočila stejně, jako nádobí na stole.

„… prasata, hovada…,“ nadávala jsem úplně stejně, jako třídní, ale oproti ní, jsem si jejich podmínku nenechala pro sebe.

V pokoji bylo najednou stejně hlučno, jako kdyby do něj spadla další lavina. Ani jedna, skoro, jsme na takové prasárny nechtěly přistoupit a zařekly se, že raději umrzneme, než se před nimi producírovat jen v kalhotkách. Oblékly jsme na sebe vše, co jsme měly, zabalily se do dek a přimkly se jedna k druhé. Zezdola se ozýval zpěv a cinkot sklenic, a v pokoji vňukání a drkotání zubů. Po bezesné noci plné mrazu jsme měly dost. U pusy se nám dělaly obláčky páry, na dekách byla jinovatka a měly jsme takový hlad, že bychom vyjedly mrtvému nos.

Klára, instruktorka, která byla už od začátku pro to, abychom na podmínky přistoupily, to řekla jasně: „Záchranáři můžou přijet už za hodinu, ale taky za týden. Za tu dobu tady zmrznem! Mi je úplně volný, že se na mně bude někdo dívat, ale budu v teple a s plným břichem. V plavkách, nebo kalhotkách, není to jedno?“

Já, Magda, Soňa, Jiřina a Lucka jsme se přidaly na její stranu, ale ostatní o jejím vidění světa pořád jen mlely a nechaly se od třídní překecat, že to musí vydržet a doufat, že záchranáři přijedou co nevidět.

„… šli teprve včera,“ sípala těžce s promodralými rty, „a nebudeme na takové podmínky přistupovat! Jsme přeci silné, abychom vydržely!“ zasípala ještě, nasucho polkla a zachumlala se ještě hlouběji do deky, kde hledala zbytky tepla.

Nás šest se ale zvedlo, narychlo si na sebe vzaly to největší a nejneprůhlednější prádlo, co jsme měly a rychlým krokem se přemístily ke dveřím do jídelny.

„Herein!“ ozvalo se po delší době po zaklepání.

Vešly jsme dovnitř. Uvítaly nás rozespalé a přivřené oči, které se ale ihned otevřely dokořán a jejich majitel se začal usmívat.

„Vidím, že jste přišly k rozumu, holčičky,“ zkonstatoval a vzbudil i ostatní.

Stály jsme v hloučku, jedna se schovávala za druhou a nechaly se očumovat zjevně potěšenými chlapy.

Ten, který se mnou mluvil včera, se zvedl z podlahy a řekl nám: „Tak jo. Můžete tady být, ale jestli se chcete posadit, tak dáte dolů podprsenku. Jestli se chcete napít, půjdou dolů i kalhotky. A jestli chcete jíst,“ odmlčel se a na tváři mu vykvetl šťastný úsměv, „musíte si jídlo zasloužit!“

Bylo jasné, co chce a co budeme muset za jídlo obětovat, ale Klára nezaváhala ani na okamžik. Sáhla za sebe, podprsenku nechala spadnout na zem, kalhotky poslala vzápětí za ní a pak se rychle posadila a hltavě se napila džusu přímo z krabice. Já a Lucka jsme sice zaváhaly, ale po krátkém rozmýšlení se ke Kláře přidaly. Džus byl zteplalý, ale po celém dni a noci bez tekutin, chutnal jako nic jiného. Ani jsem si nevšimla, nebo mi to bylo jedno, že mi teče po bradě a níž, až dolů… Magda, Soňa a Jiřina se chvíli ošívaly, váhaly a radily se mezi sebou, ale nakonec si sedly a napily se i ony. Stůl a naše ruce nás od jejich pohledů kryl snad ještě víc, než ta tenká látka spodního prádla a byly jsme na tom vlastně o něco lépe. Hlad jsme sice měly, ale naše odhodlání bylo větší. Bez jídla vydržíme i měsíc, a to tady tak dlouho nebudeme. Já, a co jsem i věděla tak i Jarmila, jsme kluka ještě neměly. Za jídlo bychom tedy daly mnohem víc, než jiné. Dělníci mezitím vstali, a za chvíli se z kuchyně začala linout vůně pečeného masa. Seděly jsme, potichu se navzájem utěšovaly a ujišťovaly, že hlad nemáme a mít nikdy nebudem, když dolů přišly další tři. V pokoji zůstala jen třídní s Pavlou, Julčou a Petrou. Eva, ta druhá instruktorka, Monika a Míša si vyslechly podmínky, zalapaly po dechu a podívaly se na nás. A pak se náš nahý kolektiv rozšířil i o ně.

„…třídní se začala modlit!“ šeptala Monika, sotva se napila, čemuž se dalo uvěřit jen ztěžka.

Třídní se netajila svým názorem na jakoukoliv víru a Julii, silně věřící ale jinak super holku, si v dějepise občas dobírala. Nemyslela to zle, ale podle toho, jak se vyjadřovala o inkvizici, procesech v Losinách, nebo i o současném dění okolo církve… Prostě spíše vypadala na ateistku.

Dělníci se po nás sice dívali a vyzývavě na nás mrkali, ale jinak se starali sami o sebe. Stůl před námi se začal plnit jídlem, které vonělo a lákalo k snědku. Musely jsme pak udělat místo i pro ně, pustit je mezi sebe a oni si pak nakládali plné talíře, ládovali se a kývali na nás, ať si vezmeme taky. Odolávaly jsme a jen slintaly, jak nám dělali chutě. Klára byla zase první. Vzala si párek, ukousla z něj a ten vedle ní se usmál, nechal ji, dokud jej celý nesnědla a pak ji chytil za zátylek a zatlačil dolů. Zmizela mi z dohledu, ale bylo mi jasné, co se pod stolem odehrává. Dělník se opřel, zaklonil hlavu a slastně přivřel oči. Pak ztuhl, dvakrát, třikrát vydechl a Klára se objevila zpátky. Jen po nás hodila pohledem, pokrčila rameny a dala si rohlík se šunkou. I Monika natáhla ruku, že si vezme, ale v té chvíli vešly i ostatní, včetně třídní. Klepaly se zimou a zjevně za sebou měly dlouhé přemýšlení. Po sdělení podmínek zůstala stát jen třídní. A Petra se vrhla na jednoho, co byl nejblíže a tahala ho za ruku, že s ním půjde… Moc německy neuměla, tedy většinou rozuměla, ale aby ze sebe vydala jednou souvislou větu… Ten prasák se sice zvedl, ale nikam s ní nešel. Plácl s ní břichem o stůl, poplácal po zadečku, spokojeně zabručel „schön, schön,“ a z trenýrek vytáhl stojící péro. Vytřeštila jsem oči, protože toto, v takové velikosti, naživo a z takové malé vzdálenosti, jsem ještě neviděla. Dělník si plivl mezi prsty, hrábl jí pod zadeček a olízl si rty, jak se nemohl dočkat. Do prstů si plivl ještě jednou, přejel si po ocase a z něj mu vykoukla modrofialová bambule. Ocasem pak přejel mezi půlkama, naprosto neomylně namířil a zatlačil. Petra jen hekla, zaťala pěsti a zavřela oči. To ostatní je nechali otevřené dokořán a dívali se, jak do ní pomalu vniká, plive si na špičku a pokouší se do ní znovu dostat. Zatlačil, pak znovu a ještě jednou a konečně jeho podbřišek políbil Pétin zadek. Palci jí oddělal půlky od sebe a soustředil se jen na to, aby ho vytáhl a znovu zasunul. Přidal na rychlosti i razanci a po chvilce, pro Peťku jistě dlouhé a neradostné, kolík zarazil co nejhlouběji, zaskučel, povytáhl, zarazil…

„Ja, ja,“ poplácal ji po zadečku a vytáhl ho, „du kannst essen!“ řekl spokojeně, přejel si po něm a tu bambulku, schoval.

Natáhl si trenýrky, posadil se a v klidu si naložil další porci. Petra se ztěžka zvedla ze stolu, a když hledala volnou židli, jen si trochu odsedl a plácl si na koleno. Sedla si na něj a lačně se napila a s přivřenýma očima si začala cpát do pusy salám a sýr. Jedla hltavě a bylo vidět, že je jí už všechno jedno. Tohle byl jasný pokyn pro ostatní. Každý hrábl vedle sebe, popadl jednu dívku a začali si nás brát i přes náš nesouhlas. Po mně hrábl ten, který asi ostatním velel, který mi říkal podmínky. Hromotluk s širokými rameny a propracovanými svaly. Zvedl mne z židle, jako kdybych nic nevážila, posadil mne na stůl a chtěl se líbat.

Bránila jsem se, odstrkovala jej, a opakovala: „Nain, nain! Ich bin noch Jungfrau!!“ ale on?

Jen jako kdybych přilila olej do ohně. Chytil mne za vlasy, hlavu mi zvrátil dozadu a do ucha mi zavrčel, že jestli se budu bránit, nacpe mi do prdele pěst…, nebo tak něco. Taky nerozumím všemu, ale že to je výhrůžka, kterou ochotně splní a líbit se mi nebude, mi bylo jasné. Dala jsem ruce podél těla a nechala ho, ať se vyřádí. Položil mne na záda mezi jídlo a další holky, které si ostatní brali hlava nehlava a tu a tam se ozvalo plácnutí, vyjeknutí a pak brekot. To když některá nechtěla rozumět slovům, porozuměla fackám… Zvedla jsem hlavu a zahlédla třídní, jak se marně brání dvěma dělníkům, kteří jí trhají prádlo na kusy a třesou hlavou za vlasy. Hromotluk mi jezdil po těle drsnými dlaněmi, bral si bradavky do pusy a neustále mručel, ať se uvolním a užiju si to. Nešlo to, vážně! Měla jsem strach, styděla se, a když mi začal jazykem jezdit pod pupíkem, dala jsem nohy křečovitě k sobě. Vedle sebe jsem slyšela sténání i pláč, zalykání i kašel… A třídní, jak běduje a spílá jim zatracení, dokud najednou neutichla. Podívala jsem se po ní a viděla, jak je přehozená přes židli, jeden si ji bere zezadu a druhý jí kolík strká do pusy. Třeštila oči, ale myslím, že kdyby chtěla, stačilo jen stisknout zuby k sobě a… Hromotluk se mi jazykem probíral po vrcholku mezi chloupky, tlačil jím na začátek čárky a rukama se mi snažil dát nohy od sebe. Když jsem ani pak svůj stisk nepovolila, vytáhl se zpátky nahoru, jednu bradavku mi vzal mezi prsty a pošeptal mi do ucha, že mám dát nohy od sebe. Do praku, jestli jsem dobře rozuměla… A pak mi tu bradavku stiskl. Málem jsem se počůrala bolestí. Jen jsem zařvala, chytila za mučící ruku a začala slibovat, že si nechám všechno líbit. Bradavku mi pustil a pak mi sjel zpátky k čárce. Pustila jsem ho tam, co jsem taky mohla dělat? Nohy mi dal nahoru, zatlačil, až jsem měla kolena skoro vedle uší a dole mi začal dělat něco, co jsem po něm, ani po nikom, ještě nikdy nechtěla. Lechtalo to, občas to zabolelo a celé mi to připadalo nechutné, divné, a hlavně, strašně nehygienické. Nespěchal. Probral mi lupínek po lupínku, zatlačil na hrášek, pocumlal jej, zkusil nasát do pusy… Nejdříve jsem u každého dotyku sebou cukla a chtěla od toho následujícího uhnout, ale nemohla jsem. Když mi zakroužil na kraji dírky a zlehka mne polechtal i kousek v ní, musela jsem zatnout ruce v pěst. Zespod, mi totiž vyšlehl nával horka, který jsem znala, když jsem si hrávala sama se sebou. Do prdele, proběhlo mi mezi ušima, té mojí prochcané pitce se to snad líbí! Další spočítání lupínků, další olíznutí od hvězdičky k poštěváčku a zpět a další vlna, doprovázená mravenčením a citelnými záchvěvy uvnitř. Ten prasák mi dokonce začal olizovat zadní otvor a já, kupodivu, jsem cítila všechno jiné, jen ne odpor. Nevím, byla to zvědavost, touha po nakouknutí za doposud zavřené dveře…? Uvolnila jsem se a nechala ho, kam až půjde. Zkrátím to. Vylízal mne, jako profík. Jako kdyby se ničím jiným neživil a ten jazyk mu v hubě narostl jen pro mně. Udělala jsem se mu pod rukama tak, jako ještě nikdy.

Když jsem se vrátila zpět do reality, byl s tváří zase zpět u té mé. Měl ji celou mokrou a šťastnou. Jako kdyby mi nechtěl dát nic jiného, než toto… Objala jsem jej rukama okolo zad a nohama okolo zadku. Teď bylo na mně, abych mu oplatila jeho starost. Neustále se mi díval do očí a dole jsem cítila, jak bere svůj buchar do ruky, míří a pomalu se snaží překonat odpor, který mu příroda připravila. Jen jsem vyjekla, dole mne štíplo a pak cítila silný tlak a bolest, jak do mne vnikal. Bolest ale byla taková příjemná, taková jiná a já se mu oddávala, přijímala jej a… Další vlna mne zvedla nahoru a já velrybím zpěvem dala všem na vědomí, že jsem za ty dveře nejen nakoukla, ale i vešla dovnitř. Udělal se do mě. Cítila jsem, jak se ve mně rozlévá jeho horká šťáva, jak mne celou naplňuje a cítila se u toho jako Madona. Až pak jsem si uvědomila, že jaksi… Jako panna, jsem samozřejmě nic nebrala. A gumu…? Tak tu zase neměl on. No tak potěš koště, máme zaděláno na malého Helmuta, bleskla mi další myšlenka, zatímco mi funěl do ucha a ocas nechal dotepat v dírce. Vstal, podíval se lišácky na mne a pak na dírku a usmál se. Vstala jsem ze stolu a podívala se mezi nohy, odkud mi vystřelovala slabá bolest. Po stehnech mi stékala jeho nadílka smíchaná s krví a pomalu si to šinula ke kolenům.

Utřela jsem si to ubrouskem, ale z dírky se řinuly další přívaly, které jsem nestíhala utírat. Jeden, druhý, třetí… Mokré ubrousky jsem házela na zem a hromotluk mi s úšklebkem podával další a další. Konečně byla dírka skoro suchá a já mohla dát nohy k sobě a posadit se. Ostatní holky na tom byly podobně. Některé už seděly a jedly, některé se slzami v očích, jiné apaticky a dalším, hrály v očích rarášky… A Julča ještě ležela s kozama v talířích a lkala slastí, jak jí ten její klátil do zadečku. I třídní seděla, i když ne u stolu a nechala si zrovna stříkat do pusy. Konečně jsem se najedla. Po jídle jsem měla výčitky svědomí, ale v rámci přežití dělají lidi různé věci, takže co bych si vyčítala?

Dostali se k nám až po dalších třech dnech. Co se asi za tu dlouhou dobu dělo, si neumíte ani představit. Jen když mi ho jeden strčil do prdele, a pak mi ho vrazil do huby, se mi nelíbilo. Ale ostatní věci celkem jo. I to, jak jsem jednomu ležela na břichu s kolíkem v pitce, druhý mi ten svůj strkal do zadku a třetí do huby… Vystřídali se všichni na všech, protáhli nám všechny otvory i otvůrky, vylízali kde co… Dokonce i umýt nás nechali! Naše odhodlání, že vše nahlásíme a dělníky obviníme ze znásilnění, šlo vniveč. Užila si každá. I třídní, která se při tom modlila a fistulí ze sebe vyrážela Kristovo jméno. Jo, a na Helmuta, si zadělala jen Eva. Ale všem tvrdila, že to má s přítelem…

Zapsala: Kristýna, předsedkyně 2.B, Střední škola služeb.