„Slečno, to jste měla říct, že jste ještě panna! To musíte na dětský!“ zavrčel zpode mne doktor, a podíval mi do očí.

Rozcuchanou hlavu měl mezi mýma doširoka roztaženýma nohama a hleděl na mně unavenýma očima zpoza brýlí s tlustými skly. Jasně, že jsem ještě panna, mimo jiné poslední ze třídy. Ale jako odpovědná budoucí žena, jsem nechtěla své poprvé riskovat a chtěla jsem si nechat napsat prášky. Dlouho, předlouho jsem samu sebe přesvědčovala, abych sem vůbec došla, svlékla se a nějakému chlapovi ukázala svůj drahocenný poklad. A teď, teď mám jít někam jinam a ukazovat jej někomu jinému?

„No nic, když už jste tady,“ položil mi jemně ruku na podbřišek, když jsem se chtěla zvednout, „vyšetřím vás,“ připustil a já si, alespoň trochu, oddechla, že nebudu muset…, „ale na to dětský pak zajít musíte,“ vrátil mé obavy zpět.

Nohy mi zvedl ještě výš a dotkl se mne na úplně jiném místě, než se kterým jsem přišla. Jen o malý kousek vedle, ale přesto na míle vzdáleném od mých předpokladů.

„Uvolněte se,“ nabádal mne, zatímco mi tlačil na otvůrek, až doposud určenému pouze k jednosměrnému provozu.

Cítila jsem jeho prst, jak mi pomalu proniká dovnitř a krouží jím do všech stran. Jeden prst mu ale asi nestačil a po chvilce mne otvůrek zabolel znovu. To když k tomu prvnímu, přidal druhý. S prsty jedné ruky v těle a prsty i dlaní ruky druhé na podbřišku, mne začal prohmatávat. Tlačil je proti sobě, poklepával, mnul a masíroval mi vnitřnosti a u toho si něco brumlal. Nebylo to sice moc příjemné, nebolelo to, tedy ne tak, jak jsem se bála, ale věřte mi, chtěla jsem to mít za sebou co nejdříve.

„Tak jo,“ vytáhl ze mne konečně prsty, sundal si rukavice a postavil se, „děloha i vaječníky se zdají být v pořádku,“ sdělil mi výsledek svého bádání, „teď si ještě vyhrňte tričko a kouknem se na prsa,“ řekl, jako zubař, co my rád viděl dvojku vlevo nahoře.

Dvojky jsem měla, ale schované nejen pod tričkem, ale i v podprsence. Doktor byl ale trpělivý. Počkal, až si tričko sroluju pod bradou, nadzvednu se a s malou námahou si rozepnu a posunu k tričku i podprsenku. Pak mne začal vyšetřovat. Teda, jak na mne matlal, tlačil proti žebrům a občas promnul i bradavky, měla jsem dole skoro hotovo. Prostě jsem na ty svoje dvě holky tak nějak víc citlivá, no. To i Petr, když jsme se spolu mazlili, mi říkal, že nemám jednoho frajtra dole, ale dva nahoře. A právě kvůli Petrovi jsem tady. Chodíme spolu už skoro čtvrt roku a jeho přesvědčování, že je už čas, abychom…, mne přestávalo bavit. Dokonce, i když jsem ho vzala do pusy a předvedla mu na něm svůj veškerý um až do konce, jej nedokázalo uklidnit natolik, aby po chvilce, kdy mu zase stál, nezačal znovu. Jo, bylo to fajn se s ním pomazlit, nechat se dole, ale i nahoře, laskat až do bezvědomí, ale aby mi ho tam vrazil a zapomenul se, kde je a…? Oba jsme věděli, že když to na něj jde, přestává myslet. A mít dítě v patnácti? Kdo by o to stál?

„No, i prsa jsou bez zjevných nálezů,“ zkonstatoval doktor a dal mi dlaně z prsou pryč.

Konečně, říkal jsem si a s nohama stále do praku si upravovala podprdu a tričko. Zahlédla jsem, jak se mi ještě podíval mezi nohy a pak se otočil a posadil se za stůl, kde, již bez zájmu, začal něco bušit do klávesnice. Slezla jsem dolů, srovnala si sukni na kolenech a posadila se na židli vedle stolu.

„Nate,“ podal mi lísteček, který mu vyjel z tiskárny a namaloval na něj klikyhák, „tohle by měli uznat. Aspoň kolegyně Horká, ale možná i jinde…?“ zapochyboval hned, načež mi na kůži vyskákaly pralinky.

Poděkovala jsem, v kabince si natáhla kalhotky a boty a vyšla ven. Sestra mi na lístek dala razítko a konečně jsem vypadla ven na chodbu. Polikliniku jsem prošla snad dvakrát, než jsem tu ordinaci, s nápisem „DĚTSKÁ GYNEKOLOGIE, MUDr. HORKÁ JIŘINA“, našla. Hned vedla byla klasická cedulka: „NEKLEPAT“. Sedla jsem si do prázdné čekárny a čekala, jelikož dle jiné cedulky pořadí pacientů určuje lékař. I když jsem, díky prázdninám, měla času dost, přestalo mne po hodině čekání bavit. Chvíli jsem přešlapoval těsně u dveří a pokoušela se zachytit nějaký zvuk za nimi a pak jsem se odhodlala zákaz porušit, a zaklepala jsem. Nic. Po chvilce jsem zaklepala znovu, tentokrát o něco důrazněji.

„Co je?“ otevřely se prudce dveře a v nich se zjevila postarší, korpulentní…, tlustá ženská, která se tvářila, jako bych jí něco ukradla, „neumíš číst?“ obořila se na mně.

„Do… dobrý den,“ pokusila jsem se o úsměv, který mne ale přešel hned, co s na mně znovu podívala, „já.. já jsem…,“ koktala jsem.

„No tak co chceš?“ zeptala se netrpělivě a ještě ostřeji, než před tím.

„Tady,“ vydechla jsem, neschopná slova a podala jí lístek od doktora.

Váhavě, nebo spíše štítivě, si jej ode mne vzala, podívala se na něj a pak znovu na mně.

„Teď to nejde, máme plno,“ štěkla a podával mi ho zpátky, „ale jestli se chceš objednat…?“ nedokončila a jenom zvedla tázavě obočí.

Přikývla jsem, vešla dovnitř, sestra si vzala diář a začala v něm listovat.

„…tady,… ne tady,“ mumlala, „listopad. Patnáctýho, v deset. Vyhovuje?“ zvedla oči od diáře na mne.

Vzhledem k tomu, že byl červenec, byl pro mne listopadový termín tak maličko… maličko pozdní, dalo by se říct.

„A…, a nešlo by to…?“ chtěla jsem smlouvat, ale setra mně přerušila: „Ne! Máme toho moc. Listopad je nejbližší termín!“ vyštěkla po mně jako po nějakém černém pasažérovi.

Podala mi lísteček zpátky a doslova mně vytlačila zpátky na chodbu. Co to bylo? Koukala jsem nechápavě na zavřené dveře, co za mnou zabouchla a pro jistotu, se znovu rozhlédla po čekárně. Pořád zela prázdnotou, což zrovna v souladu s jejím přesvědčováním o hromadě pacientů nebylo. Do prdele, co teď? Bez vyšetření tady, mi nikdo prášky nedá. A bez prášků jsem zase o poctivost přijít nechtěla. Otočila jsem se a s hlavou plnou starostí se vydala zpátky domů. Sešla jsem schody, pak se otočila a po dlouhém nadechnutí a vydechnutí na ty dveře zaklepala zas.

„Co je? Neu…,“ přivítala mne znovu, „jo, to jsi ty!? Tak co ještě chceš?“

„Já bych…, jako že ten listopad…, že jako beru,“ vysoukala jsem ustrašeně ze sebe.

Vzala si lístek zpátky, po chvíli mi místo něj podala kartičku s datem i časem a zavřela mi dveře před nosem. Tím to, pro ni, bylo vyřízené. No nic, tak to budeme muset ještě vydržet, řekla jsem si. Po cestě domů, jsem tu novinu zavolala Petrovi. Nebudu lhát. Radost jsem mu neudělala, ale pořád to bylo lepší, než kdybych se vracela ne s objednávací kartičkou, ale s fotkou z ultrazvuku, ne?

„Se všichni zcvokli?“ rozčiloval se i druhý den odpoledne, když jsme se sešli, „to mám jako tak dlouho čekat?“ vztekal se.

A co já? Já jsem snad vosk? Mrzelo mne, že myslí jen na sebe. Copak já nechci? Chvíli ještě prudil, ale pak se zklidnil, políbil mne a zajel mi rukou pod sukni. Měla jsem ráda, když mi tak majetnicky stiskl zadeček a u toho jsem měla jazyk skoro v krku. Pod bříškem mi to dělalo krásně teploučko, úplně jsem cítila elektřinu, jak jiskří mezi každým nervem a když mi zajel o kousek níž… Zasténala jsem touhou, nechala se vysvléct a pak jen přijímala jeho doteky na kůži, mezi závojíčky, na prsou… Vykřikla jsem, prohnula se, zatřásla sebou a uvolnila se. Nádhera, říkala jsem si šťastně a jala se mu oplatit stejnou měrou. Bavilo mně, mít ho v puse. Zuby na tak citlivém a choulostivém místě… Stačilo, abych je stiskla a… Právě ta důvěra, kterou mi dával, mne na tom lákala nejvíc. Teda ne, že by se mi Petrovo vybavení nelíbilo! Naopak! Jeho ocásek byla ta nejúžasnější věc na světě! Krásně tvrdý, žilnatý, tepající životem… A při tom tak hebký a jemný. Trochu slaný, ale jinak…? I když jsem to tahle dělala snad už po sté, vždy, i teď, jsem fascinovaně hleděla, jak se z předkožky rodí jeho tmavě růžová, někdy až do modra zbarvená část, s malinkou dírkou na vrcholku. Z ní mu stekla průhledná kapka touhy, kterou jsem pomalu olízla, a ještě pomaleji, s očima upřenýma nahoru na něj, si jej zasunula do pusy. Zasténal, pohladil mne po vlasech a zavřel oči… Potáhla jsem do sebe, pořádně jej stiskla v puse a potáhla hlavou nahoru. A zase dolů, nahoru… Olíznout jako nanuk, pohrát si s pytlíkem a hned na to zase zpátky do pusy… Za tu dobu jsem už věděla, že to na ně jde. Prohloubil a zrychli se mu dech, začal hýbat zadkem, mimochodem krásně malým a svalnatým, ocas se mu ještě více napružil a… A pak sebou škubnul a vychrlil ze sebe první dávku. Ta byla nejkrásnější. Mohutná nejen svou razancí, ale také svým množstvím, kdy jsem měla co dělat, abych to dokázala rychle polknout a uvolnit místo další. Petr u toho kňučel jak malý kluk, prohýbal se, klepal… Škoda jen, že to vždy trvá jen tak krátce. I tak jsem ocásek z pusy nepustila dřív, než úplně zvadl. Žalud jsem mu schovala zpátky do předkožky, ještě párkrát mu olízla pytlík s koulemi, kde se už teď dělala nová náplň a s polibkem na pupík a maličko ochlupené prsa mu položila hlavu na rameno.

„Klárko?“ zavrtěl se po chvilce, „je to super, jak mi ho nádherně vykouříš, ale…,“ začal znovu svou obehranou písničku, a já si mohla jen beznadějně povzdechnout.

Na konci monologu mi dal vlastně na výběr jen dvě řešení. No, tři. Buď si koupíme gumu, což se mi nechtělo, nebo to riskneme, nebo, a to jsem vytřeštila oči, prudce zvedla hlavu a vyděšeně jsem se na něj podívala, jestli to myslí vážně.

„…do…, do zadku?“ vypustila jsem se sebe syčivě a nechápavě, jak to vůbec dokázal říct.

Pohledem sice uhnul, ale přikývl a dodal: „Je to vážně strašně super, ale je to jenom jako. Fakt bych tě chtěl mít úplně. Já…, já nevím, jak to říct, ale už mi to prostě nestačí!“

Tak do prdele? Mezi hovna? Kriste, a to mi v nich bude kvedlat a pak po mně bude chtít, abych si ho zase strkala do huby? Fuj! Otřásla jsem se odporem už jen nad tou představou, ale na druhé straně jsem byla ráda, že ho nenapadlo, nebo nevyslovil, další možnost. Že se rozejdeme… To bych asi nepřežila. Má vzpomínka na doktorovy prsty tam, byla ale až příliš čerstvá. Hladil mne po zádech a rameni, líbal mne do vlasů, ale jinak mne nechal, ať si to v té blonďaté hlavě dokážu srovnat. Srovnávala jsem si to dlouho, a pak si řekla, že…

„Tak…, ta jo,“ pípla jsem a ve stejné chvíli mi na zádech vyrazil studený pot.

Shodil mne z ramene, zalehl mne a shora se mi dychtivě díval do očí: „Co? Co jo?“

Tentokrát jsem pohledem uhnula já a pípla, že guma je děsná, riskovat se mi nechce a… Začal mne líbat, slibovat, že se to bude líbit nejen jemu, ale oběma… Polibky přesunul níž na kopečky, až jsem začala vrnět blahem, kroutit se a přestávala myslet na to, co mne čeká. Přesunul se níž, kde si vzal do parády knoflíček a začal mi na něm předvádět, jak šikovný má jazyk. A ruce mi drtily prsa… Ztratila jsem se. Maličko, na chvilku, ale nádherně. Když si mně otočil a pod bříško mi dal polštář, pořád jsem byla trochu mimo. I když mně začal hladit okolo hvězdičky a po ní, když mi tam dělal, asi slinami, krásně klouzavo, vrtěla jsem prdelkou a nedocházelo mi nic, jak jsem byla vzrušená. To až když nasadil a zatlačil… Najednou jsem byla při smyslech a najednou jsem nechtěla.

„Áááúúú!“ vydechla jsem, oči mi lezly z důlků a jeho ocas do zadku, „dóóssst! Áááá!“ stačila jsem ještě, ale to jsem už cítila, že svěrače veškeré úsilí vzdaly a rozestoupily se, aby za sebe pustily nájezdníka, kterému se tak moc chtělo do tmy a mezi tráveniny.

Povytáhl ho, a znovu zatlačil. A pak ještě a znovu. Až pak jsem na zadečku ucítila, jak mne lechtá svými chloupky z podbřišku a je celý ve mně. Skučela jsem námahou, protože udržet v sobě ten tlak, aniž byste se posrali… Přidal na razanci i rychlosti a mně, kupodivu, ty velké tlaky trochu přešly a začaly se dít věci, o kterých jsem neměla ani tušení. Skučela jsem, dalo by se říct, že i řvala do polštáře, ale to mravenčení, to jiskření a drobné záchvěvy dole, nabývaly neskutečné intenzity. Ano, přiznám se, vystřelilo mne to ze Země někam do vesmíru. Nabrala jsem třetí kosmickou rychlost, několikrát obkroužila Sluneční soustavu a s křikem se vrátila zpět. Petr měl co dělat, aby se ve mně udržel, ale to jsem nevěděla, protože jsem prostě vypnula a na chvilku přestala myslet. Bože, blesklo mi hlavou, tohle je… A vydala se na svou pouť okolo Slunce znovu…

„Uf… Áááá!“ ozvalo se za mnou, ve střevě se mi rozlilo cizí teplo a v zadečku mi tepal jeho ocas.

Svalil se vedle mne, zavřel oči a zprudka dýchal po předchozím sportovním výkonu. V zadečku jsem cítila ještě malinkatý tlak, ale ten pomalu odcházel a já začala přicházet k sobě a uvědomovat si, co se vlastně odehrálo. Kruci, asi jsem buzerant, proletělo mi mezi ušima, přivinula se k němu a nechala se kolébat na jeho hrudníku.

„Líbilo?“ zašeptal po chvilce, když se jeho dech uklidnil.

Nerada, ale přikývla jsem: „Jo. A moc,“ pošeptala jsem a políbila jej na tvář.

Usmál se, pohladil mne po vlasech, zavřel znovu spokojeně oči a dál to nekomentoval. Což bylo dobře, protože jsem se cítila hodně rozporuplně. Do zadku, kam jsem to nikdy nechtěla, a přece se mi to líbilo… I tak to je nechutné a ocas mu teď musí smrdět, jako latrína…

„Musím se umýt,“ zvedl se, jako by mi četl myšlenky.

Dívala jsem se, jak se zvedá a jeho půlky, ty krásné a svalnaté kmínky, na mně kývají na pozdrav… Přišel zpátky, posadil se ke mně a hladil mne po tváři i ramenou. Nemluvili jsme, ale i tak jsme si řekli všechno důležité. Doba kouření byla vystřídána dobou prdelní…

Do háje borového, říkala jsem si druhý den, čekat až do listopadu se mi nechce! Otevřela jsem notebook a hledala a hledala… Jo. Ta Horká není jediná! Je tady ještě Clistnová a Modrola. Taky dětští… Zavolala jsem na první číslo, ale tam jsem se dozvěděla podobnou informaci, jako na poliklinice. Jen termín nebyl v listopadu, ale v prosinci… No potěš koště! U doktora mi to zvedla nějaká, podle hlasu, mladá slečna.

„Jó, to není problém,“ kývala chápavě na dálku a já měla radost, „co třeba zejtr… Ne!“ zarazila se, „co ještě dneska? V půl čtvrtý?“ zeptala se.

Málem jsem zatleskala, jak mi to vychází. Domluvily jsme se, já se šla, pro jistotu, okoupat a pak vyrazila na cestu. Nemocnice, kde byla ordinace, nebyla zrovna v docházkové vzdálenosti, ale za hodinu se to dalo stihnout v pohodě.

„Slečna Mokrá,“ otevřely se dveře do čekárny minutu po půl, „pojďte dál,“ kývla na mně, podle hlasu slečna z telefonu.

Vešla jsem dovnitř a začalo obvyklé: kartička pojišťovny, váha, výška, problémy ano, ne…

„…tak, tady ještě podpis, že souhlasíte se zpracováváním údajů,“ podala mi papír popsaný drobným písmem s ukazováčkem na příslušné prázdné lince, „tady že chcete být informována…, tady že…“

„Kde máte někoho z rodičů?“ překvapila mne, „no to tady musíte,“ usmála se mile, ale pak mávla rukou: „nemusí být u všeho, že? Tak mi ještě podepište souhlas s…,“ podala mi další lejstro.

Papírů jsem podepsala tolik, že jsem si připadala, jako ředitel na konci školního roku. Po nutném administrativním úvodu mne poslala do kabinky s tím, že se mám svléknout úplně a počkat, až si mne pan doktor zavolá. Úplně? Co to tady mají…, ve zvyku, napadlo mne, ale to jsem už byla v kabince. No, moc se mi nechtělo, ale co jsem už mohla dělat, že? Vyzout, tričko přes hlavu a na věšák, k němu podprda, pak sukně a nakonec i kalhotky. Když se zpoza druhých dveří ozvalo: „Další!“, vzala jsem za kliku a s rukou přes prsa a klín, vešla dovnitř. Ordinace byla vybavená podobně, jako na poliklinice, jen byla barevnější, v rohu byly hračky a doktor nebyl v bílém plášti, ale květované košili.

„No jenom pojď a nestyď se, maličká,“ zval mne k sobě, jako kdyby mi bylo pět, „maminka tu s tebou není?“ ptal se udiveně, pak se sklonil nad papíry a znovu se usmál: „Jo takhle! Tak to je jiná. Víš, jak to u nás chodí?“

Zavrtěla jsem hlavou a od dveří jsem neudělala ani krok, jak jsem se styděla. Znovu se usmál, vstal a vyšel mi naproti.

„Nemáš se čeho bát,“ snažil se mne uklidnit, vzal mne lehce za loket a dovedl mne až ke stolu, „tady jsme na malé a stydlivé slečny zvyklí. Vyšetřím tě, to nebolí, sestra ti vezme krev a zítra se stavíš pro výsledky. Tak se už nestyď a řekni mi něco o sobě.“

„…já už na jednom,“ polkla jsem a byla ráda, že se mi vrátila řeč, „vyšetření byla.“

„No supr, a máš nějakou zprávu?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a sklopila ji, protože jsem si uvědomila, že bych měla být na veterině, jaká jsem kráva.

„Škoda, ale když už víš, co tě čeká, tak se nebudeme zdržovat, ne? Tak se hezky narovnej, ruce si dej podél těla a já si tě trochu prohlédnu, jo?“ nabídl mi, ale ty ruce z prsou i klínu, mi musel dát dolů on.

Začal mne prohmatávat od ramen přes záda a břicho, až po zadeček. U toho se mne ptal na věci, které by mne ani nenapadly. Alkohol, cigarety, drogy…, prohlížel i loketní jamky a pak se zeptal, jak jsem na tom se sexem.

„…no co se divíš?“ usmál se, když viděl, jak jsem se zarazila, „přišla sis pro prášky, ne? Tak se zeptat musím. Předpokládám, že když jsi tady, tak k vaginálnímu styku ještě nedošlo, že?“ zvedl tázavě obočí, a když jsem zavrtěla hlavou, pokračoval: „A co anální? Nebo orální? Petting?“

Dobře, řekla jsem si, je to doktor, a kdyby nemusel, neptal by se. Asi. Přiznala jsem se nejen ke kouření, ale také se svým nejčerstvějším zážitkem. Jen pokýval hlavou, zeptal se, jestli mne to bolelo, jestli se mi to líbilo… Bez podrobností jsem mu přiznala i to. Že to bylo hezké, ale víc ne.

„Tak jo,“ usmál se znovu, „tak teď se posaď nahoru, nohy dej do opěrek…, to ale znáš, že?“

Vyšplhala jsem se na křeslo, zvedla nohy a trochu se posunula, aby byl zadeček dole… Ještě mi trochu upravil opěradlo i opěrky a pak mi zmizel z dohledu. Pode mnou se děly nějaké věci, o kterých jsem neměla ani tušení. Cinkal s nástroji, šustil a klepal… Klepal…?

„Dál!“ zvolal a dovnitř nakoukla sestra: „Jsou tady ti medici, pane doktore,“ řekla mu s otazníkem v očích.

„Jo! Jasně! Slečna má souhlas podepsaný, že?“ zeptal se, ale mne ne.

„Ano, jistě!“ přitakala sestra, a když doktor odpověděl, že ať jdou teda dál…

„Pa..pane dok…ktore,“ zachvěla jsem se, „já přece… Tady…,“ koktala jsem, neschopna ze sebe dostat kloudnou větu o tom, že mi stačí jen on.

„Ale no tak, Klárko!“ zvedl se a objevil se mezi koleny, „jsou to lékaři, jako já. Ani před nimi se stydět nemusíš. Jsme fakultní nemocnice a medici tady prostě jsou. Navíc jsi podepsala, že s jejich přítomností souhlasíš, takže se uklidni…,“ povídal, ve mně rostl strach a do ordinace se nahrnula banda mladých kluků, jen o něco starších než já, v bílých pláštích a se zkoumavými pohledy.

„Tak pánové,“ začal doktor nenuceně a asi jen pro jistotu, asi abych neutekla, mi položil ruku na břicho a druhou na nohu, „tady mladá slečna je virgo intacta, ač jisté zkušenosti již má za sebou…,“ povídal, já byla rozcapená jak žába a kluci se museli dobře bavit.

Když skončil s úvodní řečí, začal popisovat, co mi dělá a proč… V zadečku jsem měla zase dva prsty, na břichu jeho dlaň a jemu jela huba, jak kafemlýnek.

„…tak pane kolego, nechcete si to zkusit?“ vytáhl ze mne prsty, a jakmile to řekl, začala jsem sebou házet.

Kurva, uvědomila jsem si, z toho se jen tak… Doktor mne držel za nohu, druhou rukou na hrudníku mi přidržoval záda dole v křesle a já se z toho nedokázala dostat. V zadečku jsem měla nového nájemníka. Teda, snažil se být…, jak to říct…, profesionální, ale cítila jsem, že mne vyšetřuje jinak. Teplo, elektřina, mravenci… Do prdele…, bleklo mi hlavou, příznačně, a mimoděk jsem se sebe vypustila tichý zvuk, za který bych si v té chvíli nejraději nafackovala.

„…dokážete nahmatat čípek?“ ptal se nerušeně doktor a medik se snažil a snažil…

Jestli dokázala nahmatat čípek, nebo vejcovody, jsem nevnímala. Vnímala jsem jen ten tlak, to hlazení, ano, měla jsem dojem, že mne spíše hladí…, a doktor se ptal na další podrobnosti. Prvního vystřídal další, toho třetí a se mnou to mlelo a děly se věci, které jsem nedokázala ovládnout.

„Úúú,“ vyšlo ze mne znovu, mimoděk jsem pohnula pánví nahoru a na chvilku se ztratila.

„…se stává,“ zaslechla jsem, když jsem přišla k sobě, „tady ne tak často, ale ve své praxi…,“ pokračoval dál a všichni se zjevně bavili nad mou chvilkovou indispozicí.

„No, tak můžete dolů, slečno,“ dovolil mi konečně, když se ve mně pohrabal poslední medik, „krev vám odebere sestra a zítra se stave pro recept,“ řekl mi na rozloučenou, když jsem se, s nahým zadkem, protlačila mezi všemi chlapy a konečně zapadla v kabince.

Uf, to bylo něco! Rozklepanýma rukama jsem lezla do kalhotek a skládala si dohromady, co jsem to vlastně prožila. Jak doktor slíbil, sestra mi zkušeně nabodla žílu, odebrala trochu krve a s tím, že mám přijít zítra v deset, jsem odešla pryč. Rozmýšlela jsem se, jestli se tam vůbec vrátím, ale nakonec jsem si pro ten recept zašla. V lékárně si vyzvedla prášky, zaplatila a pak jsme s Petrem museli počkat. Ale po těch čtrnácti dnech, kdy mi to dělal do zadečku, mimo jiné moc hezky, jsem začala zobat a sotva jsem si přestala hrát na raněnou srnu, mne o to drobné stigma připravil. No, nic moc. Alespoň poprvé. Bolelo to snad ještě víc, než poprvé do zadečku, pipka mne pálila a když to do mne nastříkal, ležela jsem jak placka a koukala do stropu. Tak tohle je ten sex, o kterém všichni básní a o kterém se napsaly hory knih? Petr byl ale úžasný. Abych nepřišla zkrátka, pohrál si se mnou jako kdysi a s jeho jazykem na knoflíčku jsem se konečně uvolnila i já. Druhý den to bylo o něco lepší a třetí den… Nevím, jestli to nebylo tím, že mi u toho zarazil palec do zadečku, ale udělala jsem se tak, že o tom museli vědět i sousedi…, v protějším paneláku. K doktorovi do nemocnice jsem už nikdy nešla. Nebylo už proč, a ti medici mi nepřestávali, i přesto přes všechno, nebo možná právě proto, nahánět hrůzu. A doktorka Horká? Ta skončila v base. Podrobnosti neznám, ale mohla být ráda, že neskončila jako ta holčička, u které nepoznala akutní zánět slepého střeva.