Ano…, jo…, super…, zvonilo v Klárčině hlavě, když si netrpělivě rozbalovala dárek a vybalila známou krabičku. Jen aby to nebyla nějaká kulišárna, začala se vzápětí obávat, protože táta prostě už takový byl. S nervozitou roztřesenýma rukama ji otevřela a…, a byl tam! Vytoužený mobil s nakousnutým ovocem vzadu ve stříbrné barvě, lesklý novotou a polepený fóliemi. Vrhla se tátovi okolo krku a málem se slzami v očích mu děkovala.

„…to je ten nejúžasnější a nejlepší dárek, tati,” rozdávala mu dětské pusy a otec dojetím zamáčkl slzu.

Klárka se těšila, až s ním přijde do třídy, „nenápadně” jej vytáhne… A holky jí budou závidět, kluci uznale pokyvovat hlavami…, i když… I když mnozí už jablíčka měli a ona byla téměř poslední ze třídy a možná i ze školy. Ale i tak! Už nebude ten outsider, co je bokem veškerého dění. Zbytek dne si pak s mobilem hrála, stahovala nutné aplikace, bez kterých by to nebyl život, udělala si pár fotek a selfíček na zkoušku a hned jedno použila na plochu… Spát šla až pozdě večer s telefonem v ruce, jako kdyby šlo o plyšového mazlíčka. Druhý den se jí povedl přesně tak, jak si vysnila. Celou velkou přestávku byla v kruhu spolužaček a ty jí radily, co ještě stáhnout, co zapnout a co naopak vypnout…

Po dvou a půl letech s novým mobilem, který ochraňovala jako oko v hlavě, v zápalu diskuse s Janou, spolužačkou ze střední, kam mezitím přešla, ztratila na okamžik ostražitost. Diskuse o klucích a vztazích probíhala od třídy přes chodbu až na onu místnost a když si sedala na mísu…

„Kurváááá!” zaječela najednou, protože telefon se ze zadní kapsy přesunul jinam a žbluňkl pod ni, „do piče, do piče…,” nadávala se zpola holým zadkem a lovila svůj drahocenný mobil z mísy.

Mokrý přístroj rychle oklepala, utřela do papíru, ale ten již poblikáváním, tmavnutím a zhasínáním ohlašoval, že se mu koupel vůbec nelíbila. Ještě ho utírala, když displej ztmavl nadobro.

„Do prdele, kurva…, já to snad…,” začala brečet.

Jana se jí snažila pomoct, foukala do všech dírek, co v sobě měl, kapky, které z nich vytékaly, hned stírala, ale oběma bylo jasné, že přístroj za drahé peníze odchází do říše zapomnění. Nic nepomáhalo a temný displej nevěstil nic dobrého. Klárce se ten den šlo ze školy velice těžce. Nejen, že nemohla poslouchat své oblíbené písničky, ale také nevěděla, co doma řekne. I když byla tátovým miláčkem, věděla, že nový, navíc tak drahý telefon jen tak nedostane. Když míjela jednu z mnoha výloh, zaujaly ji slogany, které ji zdobily. Nikdy si nevšimla, že tady něco takového vůbec je. Opravíme neopravitelné, hlásal jeden z mnoha. Poslední naděje, jak svůj telefon nenechat přeplout řeku Styx…

„No tak ho nám tady nechte, slečno. Kouknem na něj a uvidíme. Stavte se za tejden,” řekl jí obstarožní prodavač, když mu popsala, bez detailů, že jí omylem spadl do vody.

Doma pak se sklopenou hlavou ohlásila tu neradostnou novinu, a jak předpokládala, moc nadšení tím nezpůsobila. Otec jí vynadal, že nosit telefon v zadní kapse je zhovadilost, která se prostě nedělá a vyjmenoval jí dalších tucet důvodů. Máma vynadala nejen jí, ale i jemu, protože „ona to říkala, že se Klárka o své věci moc nestará, a kdyby tenkrát v té osmé neměla samé jedničky, vůbec by to nedovolila a…” láteřila, otec jí přizvukoval, ale na druhou stranu i uklidňoval a Klárka samotná brečela a doufala, že v opravně dodrží reklamní sliby a mobil jí opraví.

„…tu opravu si zaplatíš, nebo prostě mobil mít nebudeš. A na nový, rovnou zapomeň!” oznámil táta rozhodně a Klárka si v hlavě počítala, kolik má našetřeno, odhadovala cenu opravy a přemýšlela, jestli jí nebude stačit nějaký levnější.

Ani její Milan jí nedokázal pomoci, a to spolu chodili už skoro čtvrt roku! Když o týden později po škole s tlukoucím srdcem otevřela dveře do prodejny, mohla mít důvod k oslavě. Mobil spravit šel, ale musel vyměnit tam to a ještě tohle a celé to bude stát… a prodavač řekl částku, která byla nad její možnosti. Aby na to měla, musela by šetřit snad půl roku. A tak dlouho bez mobilu? To snad ani nejde, vždyť to je proti přírodě! A jak bude dávat fotky na insta a fejs? Vždyť za tu dobu ztratí všechny přátele! A to ještě chtěla pořídit dárky k Vánocům! Stála před pultem, zírala na prodavače a jen zrychleně dýchala, jak si dávala jednoduché počty dohromady.

„Tolik?” pípla nesměle, „to je moc, na to nemám,” vysoukala ze sebe nakonec.

„No, to je mi líto, slečno. Ale ten telefon byl uvnitř plnej vody a můžete bejt ráda, že spravit vůbec šel. Stavte se, až budete mít nešetříno. Nebo si řekněte rodičům, třeba vám něco daj,” sdělil jí s hranou účastí a šel se věnovat jinému nešťastníkovi.

Klárka šla domů snad ještě s větším smutkem než minulý týden. Obávala se, že táta své rozhodnutí nezmění a ona bude muset na opravu opravdu našetřit. Její obavy se vyplnily hned, když otci cifru za opravu oznámila. Jen pokrčil rameny, řekl jí, že když je koza, tak si to má vyřešit sama a dál se celou záležitostí nechtěl zabývat. Jedinou nadějí bylo poohlédnout se po brigádě. Sebrala se a s odhodláním se vydala hledat si práci. Ano, všude by brigádníka přivítali, ale ne ji…

„…slečno, my hledáme někoho do pokladny a tam musíte mít hmotku a tím pádem i osmnáct,” dozvídala se většinou.

„…víte, já bych vás bral hned, ale ono i blbej jar je prej chemikálie…,” řekl jí celkem vstřícný majitel úklidové firmy a nadával na pitomce, co to vymysleli.

Jinde zase měli problém s možnou délkou pracovní doby pro mladistvé… prostě kdyby měla osmnáct, cokoliv. Ale jí bylo teprve šestnáct! Konečně narazila na jednu korpulentní paní, co si ji dost dlouho se zájmem prohlížela a pak jí nabídla práci, kterou ovšem Klárka odmítla, protože jezdit po hotelových pokojích nebo po bytech v jejich malém městě… To nebylo nic pro ni! Za pár dní dny obešla snad všechny firmy, co byly okolo. Nic, nic a zase nic. Byla zoufalá, promrzlá chozením po venku, bez toho telefonu byla jako bez ruky a když přišla domů, nedokázala ani jíst a jen brečela. Rodiče se ale obměkčit nenechali.

„Jenom hledej, holčičko. Ať víš, že se peníze nejen těžce vydělávají, ale i to hledání jejich zdroje je složité,” poučoval ji otec.

O nabídce té paní se ale raději nezmiňovala, protože by jí zakázali i to shánění brigády. Milan by jí sice rád půjčil, ale měl do kapsy stejně hluboko, jako ona. Líbal ji, do ucha jí něco šeptal a jezdil jí rukou pod sukní i tričkem, ale ona neustále musela na svůj mobil myslet a tak si ani moc neužila. Ostatně ani nikdy před tím, když se do ní zanořil a sténáním se zbavoval svého tlaku i zásob. Byl jejím prvním a ty dvě, tři minuty co se jí vždy věnoval, považovala za normální… Po dvou týdnech marného hledání se zastavila před opravnou. Chvíli před ní postávala a pak se odhodlala.

„Prosím, můžete mi ten mobil dát třeba na splátky? Víte, já bych…,” zkusila to na prodavače, ale ten jen vrtěl hlavou a maličko se i usmíval, jako kdyby měl před sebou dítě s naivními otázkami, kde je sluníčko, když zrovna nesvítí.

„Slečno, už jsem vám to říkal minule. Na dluh nedáváme, nejsme banka. Ale máte ještě tejden a to určitě těch pár kaček seženete, ne?”

„…co ? Za jaký týden?” zachytila informaci, která ji celkem překvapila.

„No, po měsíci, když si přístroj nevyzvednete, ho můžu prodat,” sdělil ji s údivem, že tuhle jasnou věc neví.

Mobil! Můj mobil a prodat? Jak k tomu přijde? Vytřeštila oči, do kterých se jí okamžitě nahrnuly zoufalé slzy, a nevěřícně jen kroutila hlavou. Ne, tohle není pravda, říkala si.

Prodavač se opatrně rozhlédl po prázdném obchodě a naklonil se k ní přes pult: „Možná bych měl řešení…,” nalil jí svou jedinou tichou větou novou naději do žil, ve kterých jí ale vzápětí začala vařit krev, „daruješ mi chvilku svého času, pošpásujem si spolu…”

Co…? Cože? Pošpás… Jak si to…,” přerušila ho vyděšeně.

„No jenom se nedělej,” zesmutněl a pokrčil rameny, „když nechceš, nevadí. Ale nemusíš se hned čertit! Mobil chceš ty, ne já. Já chcu jenom svoje prachy. Nebo protislužbu. Barter, chceš-li,” dořekl a znovu se na ni vyzývavě podíval.

Klárka nedokázala ani dýchat, jak ji ta nabídka namíchla. Nasupeně mu řekla něco ve smyslu prasáctví a vydírání, a práskla za sebou dveřmi. No tohle? Jak si to může dovolit, jelo jí hlavou a vzteky zatínala pěsti. Bylo to snad ještě horší, než ta nabídka od tlusťošky! Když se blížila k domovu, vztek z ní postupně vyprchával, a začala si zoufat, protože za těch pár dní prostě peníze nesežene. Ne, tohle přece nejde, to bych byla jak nějaká kurva, zaháněla myšlenku, která jí se jí uhnízdila někde v koutku. Myšlenka na to, jaké by to bylo, kdyby… Milan na ni čekal před vchodem, ale sotva se nadechla že mu všechno vysype a popláče si, zarazila se, a stejně jako nabídku na eskort, si tu prodavačovu nechala pro sebe. Jako vždy, ji Milan zatáhl dolů do sklepa, kde ji opřel o špinavou zeď a jezdil jí jazykem v puse a rukama pod spodním prádlem. Pak jí vyhrnul sukni, dal kalhotky bokem a do urousané dírky jí zajel svým kolíkem až na dno. Tentokrát to Klárka prožívala úplně jinak. Pořád se nemohla zbavit myšlenek na prodavače a při představě, že se před někým cizím svléká a nechává na sebe sahat…, chtěla víc, chtěla ještě, chtěla, aby nepřestával…, ale Milan zasupěl, zatřásl se a k čípku jí poslal své jednodenní zásoby.

„…jsi super,” funěl ještě, když si natahoval kalhoty a Klárka si upravovala podprsenku a sukni.

Když se s ním rozloučila a doma pak zapadla pod sprchu, zmáčkla si kačenku mezi prsty, přivřela oči a po chvilce masáže teplou vodou se zachvěla a v podbřišku ji polechtali motýli, jak tomu říkala. Utřela se, oblékla a s myšlenkami na prodavačovu nabídku, která jí pořád nešla z hlavy, se navečeřela. Ani rodičům o tom nic neřekla. Věděla, že prodavač by vše popřel, a svůj mobil by už nikdy neviděla. A ona jej tak potřebovala! Mráz si hrál se zbytky listí na stromech a lákal k různým fotkám v parku, které by si tak ráda dala na svůj insta, nebo by jí neutekla ta písemka z matiky, o které se vedly diskuse na síti, ale bez ní… Jak dlouho může takový staroch vydržet? A postaví se mu vůbec? Třeba by mu stačilo, kdybych mu ho jenom vyhonila a ten mobil by mi dal…, přemítala, převalovala se a ne a ne usnout. I když už vytušila, že jinak mobil z opravy nedostane, trvalo jí další tři dny, než se odhodlala do toho krámu znovu vstoupit.

„Ale to jsou k nám hosti,” přivítal ji prodavač, ještě když zvonil zvoneček nad dveřmi, „rozbila jsi prasátko?”

„Ne, nerozbila,” odsekla vztekle, ale pak sklopila hlavu, „víte…, já jsem o tom všem hodně přemýšlela a…,” pokračovala zkroušeně a na prodavačově tváři začal kvést úsměv, který se neustále rozšiřoval, „víte…, že bych jako to. Že bych jako…, jako že teda jo…,” vydechla nakonec.

Prodavači přes tvář přeletěl spokojený úsměv, který ale okamžitě vystřídal přísný pohled.

„Co jako?” zeptal se, jako kdyby nic ani netušil.

„…no to. Jako že ta protislužba. Že bych jako jo,” kroutila se dál, přešlapovala na místě, a kdyby nebyla za ty tři dny přesvědčena o správnosti toho, co dělá a nepotřebovala ten mobil tak nutně, už by dávno byla zase pryč.

„Jaká protislužba? Co mi nabízíš?” trápil ji dál, a i když se snažil o tvář pokerového hráče, hořely mu v očích plamínky radosti, touhy, ale i pobavení.

„Za tu opravu. To. Pošp…,” polkla nasucho, „pošpásování,” řekla konečně, ale sotva to řekla nahlas, najednou o správnosti toho všeho už tak přesvědčena nebyla.

„Jo, holčičko, tak to jdeš skoro pozdě,” zasmál se prodavač a její srdce se na chviličku zastavilo, „cena za uskladnění nenadále stoupla, víš?” vysvětlil, když se Klárce rozšířily oči a viditelně zbledla.

„A aaa…, co… co ještě?” zadrhl se jí hlas, když se nadechla.

„No, to je těžko říct,” usmál se znovu, „ale jednou mi to už stačit nebude,“ předeslal a zasnil se, zatímco se Klárce podlamovala kolena, „…pětkrát,“ vyslovil číslovku, Klárce se udělalo mdlo z nevolnosti a prodavač pokračoval: „Teda jenom když se mi to bude líbit. Když se budeš snažit.“

Klárka na chvilku zauvažovala, jestli nemá raději přijmout tu nabídku na eskort, tam by si na tu opravu vydělala taky a bez podobných neurčitých podmínek, ale co kdyby jí ten mobil prodal a ona si pak musela vydělávat na nový? Přešlapovala z nohy na nohu, dívala se před sebe do země a nevěděla, co a jak dál. Že mu jednou nastaví dírku a za to pak dostane mobil, s tím se smířila. Ale pětkrát? A co když se mu to nebude líbit a…?

„Cena stoupá,” připomenul se prodavač a významně se podíval na zápěstí, „ještě chvilku a budu chtít víc!” pohrozil.

Klárka, pokud chtěla telefon, se musela rozhodnout hned. Ale jak? Jak, proboha? Co Milan? Co ona? A co…

„Super, holčičko. Dal…,” řekl po chvilce, ale Klárka ze sebe rychle vyhrkla: „Jo, já… ano. Budu to… Souhlasím!”

„Tak zamkni a obrať ceduli,” řekl smířlivě a podal jí klíče přes pult.

Poslechla. Zamkla, otočila cedulku, že je momentálně zavřeno a když na ni prodavač zakýval, že má jít za ním za pult, poslechla znovu. Byla sice smířena se svým údělem, ale když si poklepal na poklopec a ukázal ukazovákem na zem, zaváhala znovu. Kouření neměla moc ráda. Vlastně Milanovi vyhověla snad dvakrát, než mu řekla, že ji to neláká a k jeho lítosti, už dolů pusou nezabloudila.

„Tak hele, holčičko,” zavrčel prodavač nespokojeně, „ujasníme si pravidla, jo? Já něco chci a ty mi to splníš. Hned, bez keců, bez úšklebků a na sto procent. Chci, aby ses na mně usmívala a aspoň dělala, že tě to baví. Jasný?”

Neznatelně přikývla, klekla si pod něj na kolena, rozepnula zip, knoflík i pásek a kalhoty mu stáhla ke kolenům. Z trenýrek vytáhla polotuhého prodavačova bojovníka a nasucho polkla. Až do teď si myslela, že Milan je po této stránce slušně vyvinutý. Pokud ano, pak prodavač byl vybaven kusem požární hadice. Nesměle se jej dotkla konečky prstů a s odporem se k němu přiblížila i pusou a dala mu na něj letmý polibek, spíše se jej jen zlehka dotkla rty. Ne, nemýlila se. Její přesvědčení o nevhodnosti tohoto druhu dokazování náklonnosti se naplnilo v okamžiku, kdy na ni předkožky vykoukl žalud a její nos detekoval štiplavý zápach moči, potu a dalších ingrediencí, které si nezasloužily ani pojmenování. Odvrátila se, ale prodavač jí vjel prsty do vlasů a obličej jí zabořil do houštiny svých chlupů.

„Kurva, otevři tu hubu a začni!” obořil se na ni, „a běda, jestli mně kousneš!” pohrozil ještě a pak spokojeně přivřel oči a zvrátil hlavu dozadu.

Klárka dala hlavu bokem, znovu se nadechla, potlačila pocit na zvracení, se zavřenýma očima jej vcucla do sebe a štítivě přejela jazykem po bambulce. Byl slaný, ba až odporně slaný a ničím si nezadal se zápachem, ale pokud chtěla mobil… Za chvilku už ale řešila jiný problém. Hadice se začala zvedat nahoru, tuhnout a hlavně, hlavně začala ještě více nabírat na velikosti. V puse začínalo být těsno a Klárka si řekla, že když se prodavač rychle vycáká, bude mít klid. Alespoň pro dnešek. Vzpomenula si na vše, co si o felaci kdy přečetla a začala se snažit. U kořene jej tiskla v dlani, rty obemkla pod kroužkem, sála jej jako brčko a kroužila jazykem po všem, co bylo v jeho dosahu. I když mu ale vzala pytlík do druhé ruky a poškrábala ho pod ním, prodavač spokojeně jen zafuněl, hlasitě zasténal a jinak nic. Klárčino úsilí odměněno nebylo, tedy ne tak, jak si představovala. Prodavač ji najednou popadl pod pažemi, rázně jí pomohl ze země, mlčky položil břichem na pult a sukni vykasal nahoru. O kalhotky přišla jediným trhnutím, a když jí rozkopl nohy a sáhl jí mezi ně, došlo mu, že tahle se do ní nedostane. Klekl si na jedno koleno, zblízka si prohlédl její sevřenou prcinku a pak ji začal zlehka rejdit jazykem mezi půlkami, na hrázi a všude tam, kam tím mokrým a horkým jazykem dosáhl. Klárka, i když vlastně nechtěla, začala dole cítit, jak ji kundička zrazuje. V podbřišku jí jemně a příjemně trnulo, a když jí tím šikovným svalem plným chuťových pohárků dokázal pohladit i na začátku tunýlku, zaškrábala prsty o sklo na pultě a zavřela oči. Ne, to ne, uvědomila si svou reakci a na chvíli se vzpamatovala. Prodavač jí nasliněným prstem projel mezi lupínky, zastavil se na hrášku a jemně na něj zatlačil. Zachvěla se znovu a v hlavě měla ještě větší zmatek. Tohle bylo něco úplně jiného, než s Milanem. Ten jí sice pipinku taky fascinovaně prohlížel a roztahoval lupínky od sebe. Ale aby jí tam…

„Ssst! Ááá!…,” vydechla mimoděk, protože tlak na poštěváčku se změnil a zintenzívnil.

Kurva, já se tady snad…, projelo jí sice zase hlavou děsivé zjištění, ale proti své vůli zasténala znovu. I prodavač poznal, že se mu dívka mění pod rukama. Celá zvláčněla a zavoněla čerstvými milostnými šťávičkami… Když jí dovnitř pomalu vsunul prst a začal jím prozkoumávat její nitro, zatměl se jí mozek úplně a vnímala jen jej. Ano, to jeho zacházení, ten jeho obrovský pyj, se kterým se před chvílí mazlila, a i to, že ji má jen za obyčejnou couru…, to vše zahnalo výčitky a rozum do kouta a její pipinka teď tekla jako řeka o povodních. A těšila se. Nerada si to přiznávala, ale pod pupíkem ji až bolelo, jak toužila po naplnění. Prodavač ji ale nevědomky trápil dál, když prsty prozkoumával každý záhyb, tahal za lupínky i chloupky a místo pořádného nástroje dovnitř strkal jen své hubené prsty. Nakonec se ale Klárka dočkala. Když ucítila špičku jeho bucharu u vchodu do jeskyňky, tetelila se radostí, ale pak jí došlo, jak je veliký a dostala strach. A její obavy se potvrdily vzápětí, když zatlačil a ten ohromný kůl si razil cestu dovnitř. Vykřikla a ztuhla, jak ji bolest zespod ochromila. Bylo to snad ještě horší, než její poprvé, a to proplakala celou noc! Prodavač jej povytáhl a znovu zabral. Nová bolest a nový výkřik. Ne, tohle nevydrží, tohle je… Ucítila, jak se probojoval až na dno a ta bolest se najednou změnila na něco úplně jiného… To nebyli ti motýlci, co ji dole zlehounka lechtávali. To bylo hejno bzučivých včel, které svými křídly škádlily snad každé nervové zakončení a svým bzukotem pak rozechvívaly i všechny vnitřnosti v bříšku… Její první normální orgasmus v životě ji vlastně překvapil. A ohromil, jak se její duše smrskla do jediného bodu tam dole, vybuchla a pak znovu a znovu… Neslyšela, jak kvičí a úpí. Nevnímala, jak sebou nekoordinovaně hází a celá se klepe. A neviděla, jak se prodavač spokojeně šklebí. Doklepala se, přišla k sobě, ale v pipince bylo pořád krásně těsno a prodavačův ohon ji poctivě projížděl celou délkou. Nespěchal, a Klárka se zachvívala znovu a znovu, protože ji pořád udržoval někde na kraji propasti a ona, vždy jen na chviličku, přepadávala přes její okraj a prožívala další a další… Prodavač zrychlil a pak mohutně přirazil a vykřikl. Ucítila, jak jí zalil svou horkou lávou, když jej povytáhl a přirazil znovu s výstřelem další dávky, ztratila se znovu. Prodavač funěl, Klárka se klepala a snažila se vyrýt ve skle stopy po svých nehtech. Uklidnila se a užívala si posledních záchvěvů svého nitra, ze kterého jí po chvíli vyklouzl. Musela zase na kolena a ten změklý a mokrý ocas mu dosucha olízat.

„No vidíš, že to nic nebylo a ještě sis to pořádně užila!“ šklebil se na ni shora, zatímco se snažila a olizovala mu pytlík, „ten tvůj si tě musí považovat,“ pokýval uznale hlavou, „máš přece kluka ne?“

„Mmm,“ přitakala s plnou pusou.

„Tak ho ode mne pozdravuj,“ uchechtl se posměšně, i když mu muselo být jasné, že tímhle se nikomu chlubit nebude.

„No, tak už toho nechej a ukaž mi ještě, jaké máš kozy,“ přikázal, když usoudil, že dole je už dokonale čistý.

Zmoženě vstala a zcela rezignovaně si rozepnula halenku a podprsenku si vytáhla nahoru pod bradu. Podíval se, zběžně stiskl levý kopeček v dlani a palcem promnul bradavku proti hrudníku. Pak ji trochu od sebe odstrčil a znovu jí zvedl sukni.

„Ale toto dej pryč,“ kývl hlavou směrem k trojúhelníčku, „…anebo víš co? Nech si to,“ rozmyslel se najednou a na tváři mu vykvetl nový zasněný úsměv, „toho bobříka tě zbavím sám,“ dořekl a podíval se jí do očí.

Kdyby v nich uměl číst, dočetl by se spoustu věcí, které by mu ke cti nebyly, ale on v očích číst neuměl a ani jej její názor a rozpoložení nezajímalo. Byl spokojený a za těch pár tisíc, které na tomto kšeftu tratil, mu to určitě stálo. Kdyby mu řekla, že mu dá jen jednou, šel by do toho taky, ale když nechtěla smlouvat… Kdo by mu vyčítal, že udělal dobrý obchod? Nikdo, a on sám už vůbec ne. Natáhl si kalhoty a díval se na ni, jak si utírá pipinku a stehna do roztržených kalhotek, spravuje podprsenku a zapíná halenku. Ještě si uhladila pomačkanou sukni a vrátila mu pohled.

Otočil se, vysunul šuplík, vytáhl obstarožní mobil a podal jí ho: „Je tam předplacená karta, sice jen s pár korunama, ale bude to stačit. Pošlu ti vždycky zprávu kde a v kolik, jo?”

Klárka si vzala mobil do klapajících se rukou a nechtěla ničemu z toho věřit. Ani tomu, že přikývla, ani tomu, že ji tady na pultě…, ale už vůbec ne tomu, že to myslí vážně a ona bude muset…, na zavolanou… Vyšla ven před obchod a vítr, co ji na ulici přivítal, jí připomenul, že pod sukní nemá nic… A pak tam nebudu mít ani kožíšek, napadlo ji vzápětí, když uslyšela bouchnutí dveří. Ani se neotočila a skoro úprkem to vzala nejkratší cestou domů, do vany…, a do postele, aby mohla zabořit hlavu do polštáře a…

„Jé! Ahoj Klárko!” ozvalo se před ní překvapeně, „je ti něco?”

Milan. Byli dnes domluveni až na večer, a když jej teď málem porazila na ulici, nevěděla, jak se má tvářit, co říct a…

„A…ahoj,” zakoktala zmateně, těkala očima a nejraději by si nafackovala, že nešla jinudy, ale rychle ho objala a vlepila mu pusu.

„To je fajn, že jsme se tak to. Potkali, že? Nepůjdem se cárnou do šopinu?” lákal ji na procházku okolo obchodů, ale hlavně na záchodky pro vozíčkáře, kde bylo volno a kde spolu mohli…, ale Klárka se viděla ve vaně…

„Ne, dík. Dneska ne, Milane. Dneska už něco mám, víš?”

„Aha,” řekl podezíravě, „a co?”

„No, víš,” hledala vhodnou výmluvu, přešlápla z nohy na nohu a zabloudila očima někam od něj, „já to. Já musím na brigádu,” napadla ji výmluva na poslední chvíli, „do tý opravny s mobilama, víš?” vymýšlela si dál, „on mně tam nakonec vzal. Mu tam občas opráším prach, vytřu a tak, a on mi pak za to dá ten opravený mobil, víš?” podívala se mu upřeně do očí a byla ráda, že to tak hezky dokázala vymyslet.

Milan zvedl nevěřícně obočí, ale Klárka by mu přece nelhala, ne?

„Ale tam půjdeš až pak, ne? Až skončí,” napadlo jej ještě, protože dole ucítil známé zatrnutí, jak po ni zatoužil.

„No, vlastně jo,” připustila neochotně.

„Tak pojď na chvilku aspoň k vám. Mám na tebe hroznou chuť!” pošeptal jí do ucha a Klárka se vyděsila.

„Ne, já…, já se musím ještě připravit do školy a…,” soukala ze sebe, ale Milan ji objal okolo pasu a vyrazil s ní směrem k jejímu domu.

„Bude to super, uvidíš,” sliboval jí po cestě a Klárka vedle něj rezignovaně cupitala a přemýšlela, jestli to opravdu bude tak super a jestli se má ještě na co vymluvit.

Nevymyslela nic a Milan jí nekompromisně zatáhl do sklepa, opřel o stěnu a s rukama na stehnech a prsou ji líbal a strkal jazyk do pusy. Nohy tiskla křečovitě k sobě, ale Milan se na ni opravdu moc těšil. V mžiku si kalhoty spustil dolů, popadl ji pod kolenem a nadzvedl jí nohu. Ani nemusel mířit, jak to měl natrénované. Jen si ho přidržel mezi prsty a neomylně zajel do jeskyňky.

„Ááá! Ty jsi mokrá!” vydechl překvapeně, ale i potěšeně, „ses mně taky nemohla dočkat, že?” sípal jí do ucha a snažil se proniknout co nejhlouběji.

Skoro ho v sobě necítila, zato on byl v sedmém nebi. Blaženě zavzdychal, vypustil do ní svou dávku a spokojeně si ho schoval do kalhot.

„To bylo úžasné, že?“ tetelil se radostí a Klára mechanicky přikyvovala.

Měla mu za zlé, že si ani nevšiml, že nemá kalhotky, ale na druhou stranu byla ráda, protože by se těžko vymlouvala. Dal jí ještě pusu, zeptal se na školu a bylo vidět, že už nechce zdržovat. Cítila, jak po ní tečou jeho šťávy a jestli se rychle neutře, bude mít pod sebou loužičku a tak byla ráda, že nechce zůstat déle. Doma vpadla do koupelny málem v botách, strhla se sebe oblečení a konečně ze sebe smyla Milanovo čerstvé a prodavačovo zaschlé sperma. Nechala na sebe padat horku vodu, drhla se žínkou a pořád myslela na to, jak byla naplněná a jak Milana ani necítila a… Utřela se, a chvíli se na sebe dívala do zrcadla. Tak o vás přijdu, dívala se smutně na chloupky. Jiné holky se holily, co věděla, tak skoro všechny, ale ona k tomu nikdy netíhla. Měla je i ráda, protože pro ni byly znamením, že už není malá, že je dospělá, i když jí do plnoletosti ještě pár let chybělo. A to ji bude holit on…! Otřepala se jen nad tím pomyšlením. Ještě čtyřikrát! Stojí ten mobil vůbec za to? Ne, ale už byla v pasti. Měl její drahocenný mobil a navíc jí to tak krásně…, zachvěla se novou touhou a vzápětí se otřásla odporem k sobě samé. Vyšla z koupelny jen v ručníku a v pokojíčku se oblékla do čistých věcí. Aby vyhnala další takové myšlenky z hlavy, sedla si k učení a zkoušela se soustředit. Moc to nešlo, protože měla před očima jen ten jeho ocas, jak je velký, žilnatý, horký…

„Večeře!“ vytrhlo ji ze zasnění mámino zavolání.

Vstala a zašla si na malou. Posadila se a zjistila, že se jí zase tak moc nechce, ale že je mokrá, až běda. Utřela se a styděla sama před sebou. Večeře byla dobrá, a i když měla sevřený žaludek, nakonec snědla všechno. Dokonce byla schopna udržovat konverzaci a nedat na sobě nic znát. Po večeři se vymluvila na spoustu učení a zapadla zpátky do pokojíčku. Konečně se zachumlala do peřin a na chvilku jí bylo fajn. Pak ale z brašny uslyšela dvojí zacinkání. To se ozval její nový mobil. Úplně se jí udělalo zle, ale i tak jej ze dna brašny vylovila a otevřela si zprávu. „ZITRA V SEST, KRATKA 4, PATE PATRO. ROUBICEK.“, přečetla si. Krátká ulice, byla jen kousek od obchodu. Věděla kde to je. Bydlela tam Petra, spolužačka ze základky. Byla u ní na konci června, na večírku. Právě tam si odbyla své poprvé, na což neměla moc hezké vzpomínky.

Oslavovali nejen konec školního roku, ale také se loučili se základkou i mezi sebou. Po prázdninách se měli rozprchnout po středních školách a učilištích. Byli tam všichni, protože byt ve staré zástavbě, s okny do dvora se vzrostlými stromy, byl opravdu, ale opravdu velký. I když tam byli i Petřini bráchové, pořád zůstávalo spousta místa. A právě Honza s Karlem byli ti, co si v jejím životě zahráli tak důležitou roli. Byli starší, oba na vysoké, urostlí a hřmotní kluci, se kterými se jejich spolužáci nemohli měřit. Líbili se jí oba, a když se k jejich zábavě někdy v půlce přidali, byla ráda, že ji Karel vzal dokola místo Kuby, který byl snad o hlavu menší, než ona. Jo, pilo se, měla trochu špičku, ale nedalo se říct, že by byla opilá. Potěšilo ji, že s ní nejen tančil, ale i jeho pozornost, jak jí koukal do očí… Když mu sklouzla ruka ze zad o kousek níž, nechala ji tam. Nebylo jí to nepříjemné. Naopak. Navíc, když se podívala okolo sebe, zachytila jen závistivé pohledy ostatních holek… Tanec skončil, Karel ji doprovodil ke stolu a už se od ní ani nehnul. Z druhé strany se přidal i Honza a ona se cítila, jako královna.

„Na tykání,“ zahlaholil Karel a podal jí skleničku.

„A do druhé nohy,“ vyzval ji vzápětí s další.

„A teď si potykáme my,“ ozval se i Honza.

Po čtvrté skleničce nechala špičku někde za sebou a svět se s ní začal houpat. Měla dost, ale aby kazila zábavu? Ne! To nikdy! Další tanec, tentokrát s Honzou a pak další sklenička. Po hodině už téměř nevnímala a byla ráda, že ji Karel odvedl vedle do pokoje, kde jí ukázal na postel. Svalila se na ni a chtěla spát, ale Karel ji jen tak nenechal. Pomohl jí do spodního prádla a pak i z něj. Nestyděla se. Ve svém rozpoložení a napůl ve spánku, jí to nepřipadalo divné, že ji hladí po prsou, líbá se s ní a pak ji hladí i dole. I když se na chvilku otevřely dveře a do pokoje přišel i Honza, neřekla dost. Byla středem pozornosti dvou kluků, což si do té chvíle, nedokázala ani představit. To až když do ní jeden z nich vstoupil, vzpamatovala se. Bolest zespod ji probrala z alkoholového opojení a do očí jí vstoupily slzy. Marně kňourala, že už nechce. Marně je prosila, aby ji nechali. Prvního vystřídal druhý a přestal, až když měl dost i on a svou nadílku na jejím bříšku a prsou. Teprve pak ji nechali a se smíchem odešli. Schoulila se do klubíčka, přes sebe přetáhla přikrývku a provzlykala zbytek noci. Probrala se s bolestí hlavy i pipinky. Na prostěradle byla jasná známka o jejím uvedení mezi dospělé a uschlé skvrny obou bratrů. Rozbrečela se nanovo, oblékla se a z bytu se vytratila do brzkého letního dne bez rozloučení. Petru, ani její bratry od té doby neviděla.

Při té vzpomínce se jí maličko zaleskly oči. Překonala to, i když jí vzpomínka na první milování nijak netěšila. Mobil zahrabala zpátky na dno brašny a sama se zakutala pod peřinu. Ve snu se jí zdálo nejen o bratrech, ale i o prodavačovi a Milanovi, jak jsou všichni spolu a ona je středem jejich zájmu a… Ráno se vzbudila mokrá nejen potem. Osprchovala se, nasnídala a šla do školy. Odpoledne rodičům řekla, že si sehnala brigádu v té opravně s mobily a že tam bude chodit podle potřeby.

„Co smlouvu, máš?“ zeptal se otec starostlivě.

„No, to ne,“ vyhrkla ze sebe rychle, protože kdyby řekla, že ji má, otec by ji chtěl kontrolovat, „nemám. Ale neboj. Ten prodavač je celkem fajn,“ lhala sobě i jim, „budu tam jenom uklízet a on mi pak dá ten mobil jen tak. Že by mně jako neplatil, ale za tu opravu, víš?…,“ vymýšlela si dál a otec jen pokrčil rameny: „No dělej, jak myslíš. Ale pak za mnou nechoď, že tě vzal na hůl.“

Kdybys tak věděl, že mne už na tu svou hůl vzal…, projelo jí mezi ušima a raději se vytratila. Do šesti měla ještě spoustu času, ale protože nechtěla potkat Milana, šla k řece, protože tam měla jistotu, že na ni nepřijde. Milan byl celkem fajn, ale měl strach z vody. Potkala ho v srpnu na koupališti a bylo jí divné, že vůbec nechodí do bazénu. Když mu bylo horko, šel pod sprchu, ale ve vodě ho neviděla ani jednou. Když se znovu potkali u kina a překvapil ji, že ji poznal a vzpomenul si, i kde ji viděl, nemohla mu říct ne a do toho kina šli spolu. A tam, s rukou na jejím koleni, se jí přiznal, že se jako dítě topil a že má z vody strach. Ještě ten večer jej pustila do kalhotek i do sebe. Byl bezprostřední, upřímný, vtipný, ale když něco chtěl, taky to dostal. A on tenkrát chtěl…

V půl se začala stahovat k centru a blíž ke Krátké. Chvilku před šestou už byla před dveřmi se jmenovkou „ROUBÍČEK L.“. Zaklepala a modlila se, aby nikdo dveře neotevřel, aby mohla domů, aby…

„Tak tě vítám,“ zahlaholil prodavač na celou chodbu, když i přes vroucí motlitby otevřel.

Vešla dovnitř a rozhlédla se po předsíni. Kdyby neměla jiné vybavení a Klárka si nebyla jista, že vyšla do správného patra, mohla by očekávat, že přijde Petra i s bratry. Sotva se zula a sundala si bundu a mikinu, strkal ji před sebou dál do bytu. Vešla do obýváku, tentokrát s výhledem do ulice, kde v sedačce za velkým stolem s bílým ubrusem a nějakými věcmi, uviděla nějakého dalšího chlapa. Maličko se zarazila a trochu i zaradovala, že když má prodavač návštěvu, bude mu jen dělat garde a k ničemu…

„Tohle je Tonda a s epilací, má obrovské zkušenosti,” zkazil jí prodavač náladu, „takže se svlíkni a pak ho poslouchej na slovo!” překvapil ji ještě víc.

Epi… Cože? Ale než mohla vyřešit tohle, musela vyřešit druhého chlapa.

„Ne! Já se před nikým…,” rozječela se hystericky, ale prodavač pobaveně dloubl pod žebry: „Dohoda byla, že budeš dělat všechno, co ti řeknu, ne? Tak nestřečkuj a…“

„…Ne!“ vykřikla znovu a přerušila jej, „dohoda byla, že…,“ klesla hlasem, jak styděla, protože přiznat jejich dohodu před cizím…, „spolu to,“ polkla ztěžka, „ale jenom my dva!“ vykřikla znovu nakonec.

„Jo?“ zasmál se, „tak běž! Běž, a už se nevracej!“ řekl, obešel ji a posadil se k Tondovi.

Dál si jí nevšímal. Ani on, ani Tonda. Jako kdyby tam nebyla. Ale ona tam stála, očima těkala z jednoho na druhého a vydýchávala, co jí tím vlastně sdělil. Že o svůj mobil přijde, že ho už nikdy neuvidí, nebo se podvolí a nechá se očumovat dalším chlapem. A nakonec podrží i jemu… Jako kdyby byla o dvě patra níž a za stolem seděli Petřini bratři… Mobil a dělat kurvu, nebo dělat ctnostnou, ale zůstat bez lajků? Povolila si knoflíček na kalhotách, zhoupla se v bocích a stáhla si je z nohou. Rychle blýskla očima po těch dvou, ale ti se pořád dívali jinam… Tričko, ponožky, podprsenka, kalhotky… Stála nahá, jak si přál, ale oni…? Nic.

„Ehm…,“ ozvala se po chvilce.

Otočili se na ni, jako kdyby se tam zničehonic zjevila a pak už jen stačilo, aby prodavač pokynul rukou a… Ruce svěsila dolů a nechala na sebe hledět dva páry očí. Očí, které teď hladově hltaly její nahé tělo s ne příliš velkými kopečky, ale ze kterého vyzařovalo mládí, podtržené hladkostí pokožky, bez jediné skvrny, nebo větší pihy.

Tonda vstal a poklepal dlaní na stůl: „Tak si lehli a ničeho se neboj.“

Neboj? Jak se neměla bát něčeho takového, že ji bude omatlávat další chlap a že… Přiblížila se ke stolu, a když na jeho rohu uviděla vosk, papírky a…, znovu jí vytanula myšlenka na epilaci. A její strach se dal doslova nabrat do dlaní. Z bolesti, jak jí budou vytrhávat chloupky, z toho, co všechno ještě bude muset udělat…

„…prosím,“ zasípala a otřásla se, „prosím, nešlo by to jinak? Já nechci…,“ podívala se psím pohledem na Tondu a pak i na strůjce její situace, „…nechci to takhle. Nešlo by to jenom to? Vyholit?“

„Hele, nekecej, nesmlouvej a raději si konečně lehni!“ zamračil se na ni Tonda, „až to budeš mít za sebou, ještě mi poděkuješ. Uvidíš!“ snažil se ji přesvědčit, ale Klárka věděla, že za tohle, mu děkovat určitě nebude.

Opřela se zadečkem o kraj stolu, přizvedla se a pak se posunula výš. Ještě znovu se prosebně podívala, ale ani jeden jí nezastavil. Pocity strachu a studu se v ní honily a střídaly se rychlostí světla. Srdce jí tlouklo v hrudi jako o závod, a dole cítila, že se v ní, kdoví proč, začínají budit včely… Opatrně si lehla, a i když věděla, že je to marné, překřížila nohy přes sebe a ruce přes prsa.

„Ale no tak,“ napomenul ji prodavač, „pokrč hezky nohy…, ták,“ pochválil ji, „a teď kolínka od sebe…, no vidíš, že to nic není. Tonda už takových viděl,“ mávl rukou, „a my dva se už taky známe… Tak se přece pořád nebudeš stydět, ne?“ usmál se nad ní, vzal jí jemně za ruce a dal jí je nad hlavu.

Tonda se dal zkušeně do díla. Trochu zkrátil chloupky, pak nanesl první proužek vosku, přiložil papír, pohladil… A trhnul. A Klárka měla pocit, že jí vyškubnul nejen chloupky, ale i kus masa. Prohnula se, zařvala, dala nohy k sobě a rukou si přikryla ten kosíček kůže, který právě přišel o svou srst. Chvíli ji nechali, a když se malinko uklidnila, prodavač jí přidržel obě ruce nad hlavou a Tonda jí roztáhl násilím nohy od sebe. Nanesl další proužek, papír, pohlazení… A druhé šlehnutí bičem… Klárka se kroutila, ječela a bědovala, ale ani jeden se nenechal obměkčit a ona pomalu přicházela o další a další trsy svých chloupků i s kořínky. Nejhorší bylo, kdy se protrhal až dolů, zvedl jí nohy až k hlavě a začal jí krášlit okolo hvězdičky. Málem se počůrala, jak to bolelo. Když jí pak začal hladit mastnou rukou a ošetřovat červenou a pálivou holou kůži, zachvěla se znovu, ale ne bolestí. Bolest byla najednou vystřídána laskavostí a Klárka se mohla zbláznit, jak se jí to najednou líbilo. Masáž probíhala nejen dole, ale i na bříšku a hrudníčku, ramenou a pak na nohou a pak znovu na prsou a… Prohnula se, zavyla a světlo z oken se na okamžik změnilo na tmu. Když na tváři ucítila horký dotek, jen otevřela pusu a ten kus zkamenělého kusu masa pustila dovnitř. Ani nevěděla, komu patří, ale bylo jí to jedno. I do dírky se jí probojoval druhý a Klárka sebou zmítala a kvičela, jak to bylo hezké. Vzpamatovala se ve chvíli, kdy se jí v puse rozlila ostře slaná chuť. Hned věděla, o co jde. A s vytřeštěnýma očima se snažila všechno vyplivnout, ale Tonda, který stál nad ní a držel ji za hlavou, jí jakýkoliv úhybný manévr znemožnil. Chtě nechtě, musela polknout, pokud se nechtěla utopit v jeho nadílce. Sotva ji pustil a odstoupil od její hnusem zkřivené tváře, musela do pusy pustit i prodavače, který jej mezitím vytáhl z pipky a dožadoval se stejné péče. Za pár okamžiků polykala druhou dávku, která nechutnala o nic lépe…

„Uf!“ oddechl si prodavač a ztěžka dopadl na sedačku vedle Tondy, „tohle bylo fakt super!“ pochvaloval si a pak se s kumpánem potěšeně díval, jak se jejich důvod ke štěstí zvedá ze stolu a štítivě si otírá pusu dlaní.

Klárka raději mlčela, i když jí bylo trapně a v puse pořád cítila odpornou slanost s hořkostí. Pořád pod bedlivými pohledy obou chlapů se oblékla a bez jediného slova odešla. Měla hroznou žízeň, potřebovala i spláchnout tu pachuť, ale aby se zdržela byť jen o okamžik déle a napila třeba v koupelně… Na to neměla ani pomyšlení. Z domu vyšla a namířila do první hospody. U pultu pak žíznivě vypila nějakou minerálku, zaplatila a zamířila rovnou domů. Ani si nevšimla, že mezi štamgasty vzbudila obrovskou pozornost a pozdvižení… Doma se vykoupala a konečně se podívala, jak vypadá její buchtička. Byla maličko zarudlá, ale jinak byla jako dávno před lety, kdy byla ještě malá, měla plochý hrudníček a myslela si, že ji má jen na čůrání. Na omak byla hlaďounká a ani náznakem nic nepřipomínalo, že by tam kdy chloupky měla. Znovu se při vzpomínce na bolest zachvěla a zapřísáhla se, že tohle pro ni opravdu není. A pak jí došlo, že by prodavači měla započíst i Tondu, že když řekl pětkrát, tak že… Trochu ji to potěšilo, i když měla obavy, že jí prodavač Tondovo číslo nezapočítá. Neděle proběhla jako obvykle. Milan nepřišel, naštěstí, prodavač se neozval a tak mohla svůj čas věnovat sama sobě. A učení, protože toho měla opravdu dost. Díky tomu jí pak písemka z dějepisu nepřekvapila a tak mohla mít radost, že se jí alespoň něco daří. Radost jí ale zkazila nová zpráva, co jí došla hned po večeři. „STREDA V PET U MNE. R.“ Tu noc spala jako na vodě. Několikrát se vzbudila a vždy, kdy si nutkavě sáhla dolů, zlehka se zachvěla. Nejen tím dotekem, ale i tím, jak žasla sama nad sebou, protože sen, který ji budil, byl o Petřiných bratrech i o prodavači s Tondou. Neodolala, toužebně si stiskla hrášek mezi prsty a na chviličku se ztratila. Jsem divná, říkala si, zatímco slastně oddechovala. Usnula, ale jen proto, aby se znovu probudila a… Následující den musela myslet jen na prodavače a jak mu říct, a jestli vůbec, že by si za sobotu měla udělat dvě čárky. S narůstajícími obavami, ale také netrpělivě z očekávání na nadcházející orgie, se došourala ke známému domu, těch pár pater vyšla pěšky a s hlubokým výdechem zaklepala.

„Nazdar,“ kývl na ni prodavač a ustoupil od dveří, aby mohla dovnitř.

Pozdravila taky, vešla a sundala si zimní bundu i vysoké kozačky.

„Pa…, pane Roubíček,“ začala nesměle, „ten váš známý minule. Ten Tonda. Berete to taky tak, že… Že už jako…, jako už mně čeká…,“ koktala, zatímco se prodavač evidentně skvěle bavil, „už jenom dvakrát?“

„To je škoda, že to tak bereš,“ posmutněl, ale v očích mu hrály rarášky, „minule se mi to moc líbilo a tak jsem si sehnal dalšího parťáka, který se na tebe moc těší a…,“

„Cože?“ vykřikla zděšeně, „to si snad…,“ nedokončila a lapala po dechu, protože roztahovat nohy dalšímu chlapovi, se jí opravdu nechtělo.

„Ale jenom se nedělej,“ mávl pobaveně rukou, protože ta její cudnost, jej na tom všem bavila snad nejvíc, „a neříkej, že sis to taky neužila. A určitě se ti o tom i zdálo!“ zasmál se, jako kdyby jí viděl do hlavy, „ale když se budeš líbit i dneska, budeme si kvit,“ řekl a čekal, jak Klárka zareaguje.

Klárka z toho všeho měla v hlavě pořádný guláš. Už vlastně nemohla couvnout. Už za opravu zaplatila víc, než kdy chtěla… Fajn, řekla si nakonec. Ještě dneska a mám to za sebou. Sice zase se dvěma…, zachvěla se při té myšlence a dole ucítila zalechtání, ale budu mít konečně ten mobil a pak už jen s Milanem… Kousla se do spodního rtu a se sklopenou hlavou přikývla. Prodavač div že si nezatleskal. Tondu minule pozval ze staré známosti, ale u Lojzy, si řekl o pár tisíc. Takže na opravě nejen neprodělal, ale i když chtěl Lojza plný servis a musel pro něj něco dokoupit, pořád na tom vydělal… Klárku zavedl do kuchyně, kde se musela převléknout do malé bílé halenky, krátké skládané sukně, prodavač jí ještě svázal vlasy do dvou culíků, na záda si nasadila brašnu a do ruky dostala příložník. Když se na sebe v předsíni podívala, vypadala víc, než směšně. Jako nějaká školačka z amerického filmu. Vešla do obýváku, kde si v sedačce dělal pohodlí…, její učitel z fyziky. Už když na školu nastoupila, nelíbil se ani jí, ani ostatním holkám. Vždy po nich divně pokukoval, funěl, potil se a…, a díky tomu nikdy nevoněl. Kdo by se taky divil, při jeho postavě Buddhy.

„Poď, sedni si,“ poplácal se po tlustém stehnu a Klárka se otřásla odporem.

Mimoděk udělala krok zpět, ale tam narazila na prodavače, který i netrpělivě dloubal do zad a potichu, ale důrazně jí pošeptal, ať nestřečkuje a dá si záležet. Malým krůčky přešla až k učiteli, který ji popadl za ruku a strhl si ji k sobě na klín. Labužnicky zafuněl, položil jí svou tlustou ruku na stehna a začal ji netrpělivě hladit i pod sukní.

„Řekneš mi, jak to máš ráda?“ funěl jí do ucha, druhou rukou ji hladil pod brašnou po zádech a bocích.

V jeho dechu ucítila česnek s cibulí a z jeho pórů pot snad za celý týden. On se snad ani nemyje, blesklo jí hlavou, zatímco jí násilně cpal ruku mezi stehna. Ne, tohle nedokážu! Tohle se nedá vydržet, blesklo jí hlavou a chtěla se postavit a zmizet z jeho dosahu. Jenže on ji držel až příliš pevně a tak se jen zavrtěla. Toho okamžiku, kdy netiskla nohy křečovitě k sobě, bleskem využil a zajel jí rukou mezi ně.

„Ne, prosím…,“ zakňourala zoufale a snažila se mu tu ruku odstrčit, „já tohle nedokážu, to nemůžu, to…,“ protestovala, ale nevědomky tím učitele jen povzbuzovala.

„Ale no ták, maličká,“ funěl na ni česnekovo cibulovým dechem potěšený, že se nedá jen tak, „neboj se. Když na mně budeš milá, budu i já na tebe. A bude se ti to líbit!“ sliboval nesplnitelné.

O brašnu přišla, ani nevěděla jak. I ten příložník jí nějak vzal a začal jí jím jemně klepat na bok zadečku.

„Přece jsi hodná holčička, ne? Ale jestli ne, budu ti muset naplácat!“ sliboval dál, čemuže už uvěřit dalo.

Klárka se i přes to pokusila o nové vymanění. Podařilo se jí ale jen postavit se na jednu nohu, když ji znovu strhnul na sebe, přetočil a najednou mu už na klíně neseděla, ale ležela. Pravou rukou si ji přidržel na kolenou, do levé popadl cop a zatáhl. Pokud si nechtěla nechat vytrhnout všechny vlasy, musela se dalšího útěku vzdát a zůstat ležet.

Začala alespoň kopat nohama, házet okolo sebe rukama a u toho křičet: „Nééé! Né. Nechtě mněě! Já nechci! Já…“

„Ale ty jsi opravdu hodně zlobivá,“ zamlaskal, vyhrnul jí sukni nahoru a plácl jí příložníkem přes zadeček.

Rána nebyla moc velká a Klárku spíše vylekala. Přidala na intenzitě křiku i rychlosti a síle pohybu všech končetin, ale z učitelova sevření, se dostat nedokázala. A ten si její křik vysvětlil po svém…

„No, no. To se přece nedělá, ty jedna zlobivko!“ chroptěl a k první přidal druhou.

Ta už byla o hodně silnější, což Klárka uvítala dalším jekotem, tentokrát i s nadávkami. Za druhou následovala třetí a pak další a další. Bytem se ozýval Klárčin křik a mlaskavé zvuky plochého kousku dřeva o Klárčin zadeček. Aby měl trestní nástroj lepší kontakt, shrnul jí kalhotky mezi půlky a plácal ji po holé kůži. Zadeček se začal barvit a každá další rána byla bolestivější.

„Dóóst! Prosím dóst!“ změnila taktiku, „já už budu hodná! Prosím!“

„Hod-ná? A jak?“ ptal se přísně a každou slabiku orazítkoval příložníkem.

„Na vás! Už budu poslouchat! Už budu jenom hodná…, holčička!“ doplnila, protože vytušila, že tohle na něj bude platit.

Přestal ji bít a začal ji po rudě zbarvené kůži jemně hladit.

„Tak mi řekni, jak to máš ráda? Máš to ráda do zadečku?“ zeptal se, zatímco jí narovnal kalhotky a prsty zajel tam, kde byly doposud zařezané, „chceš tam mého chlapáka?“

„Ne!“ vyjekla vyděšeně, „tam ne!“

Prsty vystřídala látka a několik dalších ran.

„Anó!“ křičela po chvilce, „mám to ráda do zadečkuů!“ vyrazila ze sebe zoufale, „jako každá hodná holčičkaá,“ vykřikla ještě.

Na učitele to bylo jako heslo. Při zmínce o hodné holčičce ji okamžitě přestal mlátit a začal jí zadeček znovu hladit a foukat.

„No vidíš. A kdybys to přiznala hned, nemuselo tě to teď tak bolet,“ řekl jí, jako kdyby to opravdu chtěla.

Klárka měla z análního styku úplnou hrůzu. Nedokázala si ani představit, že by se v tom temném tunýlku objevilo něco jiného, než co z něj přirozeně vylézá. Absence hygieny i obavy z bolesti, dělaly Klárce až fyzicky zle. Učitel posunul kalhotky ke kolenům a mezi půlky zaútočil znovu. I tak ji ale musel plácnout dlaní, aby je tak urputně nesvírala k sobě a nechala jej, aby ji pohladit po hvězdičce. Byl jako u vytržení. Vlasy jí konečně pustil, půlky jí od sebe oddělával oběma rukama a fascinovaně se díval na tmavě růžový, pevně sevřený prstýnek. Olízl si prsty, nabral mezi ně trochu slin a hned na něj zaútočil. Klárka zprvu vyjekla, ale pak zaťala zuby a útrpně snášela učitelův prst tam, kde doposud nikdo nebyl. Ten přidal ještě další slinu a zatlačil o něco silněji. Po překonání prvotního odporu, mu najednou zmizela půlka prstu uvnitř. Spokojeně zamlaskal, a začal prstem kroužit a tlačit do všech směrů, povytahovat jej, aby jej znovu zasunul dovnitř… Klárka tiše úpěla, ale raději se ani nehýbala. Když k prvnímu přidal i druhý, změnila tiché sténání na hlasité, ale ani to učitele nepřesvědčilo, že by měl přestat. Byl jako u vytržení, jak pozoroval, jak se po každém vytažení prstů otvůrek pomalu zavírá a jak pak zase musí překonávat stejný odpor jako na začátku, aby se do dívenky dostal. Najednou ji popadl za boky, trhnul s ní a Klárka se rázem rukama opírala o zem a učitel jí hleděl mezi široko roztažené nohy. Kdyby prodavač už dávno neodešel, musela by mu připomínat lidský prak. Učitel si ji vytáhl nahoru k sobě a tam, kde ji před chviličkou trápil svými prsty, ji začal lechtat jazykem. Ne, že by to bylo zrovna příjemné, ale i když ji to lechtalo, až sebou musela cukat, vše bylo lepší, než když se vrtal uvnitř. Učitel mumlal, jak není úžasně mlaďounká, když je tak hladká a bez náznaku byť rašících chloupků a zcela se ponořil do představy, že neolizuje svou studentku, ale žačku základní školy. Do zadečku dostala znovu dvouprstou nádivku a do pipinky jí zasunul palec. Mezi polibky a olizováním jejich lupínků si liboval, jak krásně na jeho péči reaguje, vlhne a třese se nedočkavostí. Klárka se opravdu třásla, ale vysílením a bolestí. A pipinka na jeho palec reagovala sama a automaticky… Konečně ji pustil a Klárka si mohla protáhnout vysílené ruce, ale moc dlouho ji odpočívat nenechal. Musela se předklonit a do těžce zkoušeného zadečku se natlačil svým pyjem. I když ji to zabolelo, malinko si oddechla. To, co teď měla v zadečku, se s těmi jeho dvěma prsty nedalo porovnávat… Jako kdyby jí tam zastrčil tužku. Krátkou a tenkou. Skoro ho v sobě ani necítila. Chvíli ji snaživě šoupal zezadu, pak se prohnul, zavyl a konečně se vycákal. Klárčina předčasná radost z ukončení učitelových hrátek ale skončila hned, jak ji otočil a zatlačil jí na ramena. Klekla a chvíli překvapeně zírala na houští, ze kterého koukal jen vrásčitý pytlík. Až po chvíli v něm objevila to, co učitel nazýval chlapákem. To, že se ani z oněch míst nelinula zrovna líbezná vůně, bylo jasné, ale Klárka se překonala. Zabořila obličej mezi chlupy, vcucla to nic do pusy a několikrát po něm přejela jazykem. Učiteli stačila jen chvilka, aby se cítil spokojený a pustil ji. Oblékl se, ještě jednou se na klečící nahou dívku podíval, usmál se a odešel.

„Tak co? Dobrý, ne?“ zahlaholil prodavač, sotva se z předsíně ozval zvuk zavíraných dveří, „ani se neoblékej a raději mi ukaž, jak vypadáš pár dní po Tondově péči,“ usmál se a Klárka si odevzdaně sundala kalhotky, které si před chvilkou oblékla.

Lehla si na stůl, kolena si přitáhla k tělu a nechala jej, aby si ji pořádně prohlédl. Prodavač si ji zkontroloval nejen pohledem, ale i hmatem. Zabručel, že to vypadá dobře a Klárce zmizel z očí. Jen ucítila, jak se jí dotkl horký jazyk, zachvěla se… Učitel byl prasák, a když ji olizoval on, příjemné to nebylo. Zato prodavač… I když byl možná ještě větší prasák, uměl to. Zavřela oči a nechala se unášet na křídlech bzučivých včel někam do výšky. Pak zmizela podlaha, stůl, na kterém ležela a celá místnost i s ní a prodavačem. Zůstal jen ten bod, ze kterého se šířila krásná křeč do zbytku těla a Klárka ani nevěděla, že se celá otřásá, vyje a řve: „Ještě!“ Prodavač ji chvilku nechal a pak do ní zajel, jako králík do nory. Mokré a horké nory. Klárka tekla, zmítala sebou, vycházela mu ochotně vstříc, omotala mu nohy okolo beder a přitahovala si jej na sebe, aby jej cítila až na konci… Najednou ucítila, jak z ní vyjel a zatlačil tam, kde učitel. Vzpamatovala se, vykřikla, ale než stačila uhnout, ucítila bolest a nutkání na velkou. Zaječela znovu, ale prodavač se dral hlouběji a hlouběji a… Jeho hadice jí napínala konec střeva k prasknutí a Klárce se z toho dělaly jiskřičky před očima. Když jí ale zarazil palec do pipinky, zatlačil nahoru a pak dolů… Kdyby měla boty, vystřelilo by ji to z nich. Sotva se doklepala, prodavač se prohnul naposledy a jeho horká láva ve vnitřnostech ji no nebe poslala znovu… Nechal ho tam ještě chvilku, pak se svalil na sedačku a Klárka zůstala zmoženě ležet na stole. V hlavě měla příjemně vygumováno, dávala si pět a pět dohromady a bylo by jí teď úplně jedno, kdyby se učitel vrátil, nebo přišel Tonda, nebo… A po nějaké době se pomalu zvedla, podívala se na sedícího prodavače a vstala. Prodavač mlčel, dokonce jí ani nenaznačil, že by mu ho měla zase očistit, což přijala s malým vděkem, a tak odešla do kuchyně a oblékla se.

„Tak se zítra stav pro ten mobil, jo?“ řekl prodavač, když se vrátila zpátky, „zasloužíš si ho. Ale kdybys chtěla nový, lepší, stačí říct a…,“ naznačil, ale Klárka zavrtěla hlavou.

„Ne, to… Děkuju. Mi bude stačit ten můj,“ řekla mu, nechala jej sedět nahého a raději z bytu zmizela.

V hospodě opět zvedla všem štamgastům náladu, vypila minerálku a doma se vysprchovala. Zítra! Zítra už budu mít svůj mobil u sebe, radovala se, ale zároveň se styděla sama před sebou, kam až dokázala zajít. Prodavač, dokonce ani Tonda jí nevadili, nakonec se s nimi měla skvěle, ale učitel? Jak se na něj teď bude ve škole dívat? A co bude dělat, až si ji třeba zavolá do kabinetu a bude si chtít na školačku znovu zahrát? Myšlenkami na pedagoga se trápila celý večer, ale když usínala, sklouzly její myšlenky na prodavače, jeho mrštný jazyk a krásně vztyčený kolík…

Druhý den ze školy do opravny doslova běžela. Celá udýchaná se nahrnula dovnitř, a když jí prodavač, s potutelným úsměvem na tváři, podával její drahocenné zařízení, málem začala poskakovat radostí. Mobil po zapnutí ukázal jablíčko, pak se rozsvítil celý a uvítal ji, jako novou kamarádku.

„Tak dobrý?“ zeptal se prodavač.

Vzhlédla od displeje, horlivě zakývala hlavou a dál se věnovala zadávání číselných kombinací, aby mohla být konečně na síti. Ještě s prsty na displeji vykročila ke dveřím a bez ohlédnutí a na půl pusy řekla „nashle…“

„Tak kdybys někdy chtěla, třeba jenom tak, stav se,“ řekl jí prodavač, když dala ruku na kliku.

Ohlédla se, nadechla, že mu něco peprného řekne, ale… Jen si jej přeměřila opovržlivým pohledem, trhla uraženě rameny a vyšla ven. Tady mne už nikdo neuvidí, předsevzala si. Už před opravnou z opraveného mobilu zavolala Milanovi a domluvili se schůzce v obchoďáku. Musela konečně pořídit ty dárky na Vánoce, na které až do teď neměla myšlenky, musela se Milanovi pochlubit, že má konečně opravený mobil a… A taky si s ním chtěla trochu užít, připustila si, když kráčela šedou ulicí, míjela zachumlané lidi a v hlavě jí zněly prodavačovy slova na rozloučenou. Spolu s Milanem prošla téměř všechny obchody, které v centru byly. Milan byl otrávený a neustále ji lákal někam do zákoutí, aby se spolu alespoň trochu pomazlili, ale Klárka chtěla mít z krku nejdříve nákupy. Až když byli ona i Milan ověšení taškami s dárky pro všechny, významně na něj zamrkala a namířila k záchodům. V místnosti pro kojící matky mu pak ukázala nejen hladkou pokožku, ale i to, jak se naučila kouřit. Milan byl úplně tumpachový, ale ničím nezakrývaná čárečka a Klárčino umění, mu z hlavy vyhnalo všechny otázky a z koulí veškerý obsah. Klárka byla naštvaná, že sotva mu po něm jen trochu přejela rty a polaskala jazykem, už kvičel a měl dost. Co na tom, že jí to před chviličkou dělal pusou taky. Tedy snažil se. Na konec ji prostě nepřivedl…

Už o týden později, si zpod stromečku vytáhla jeden z dárků, a jak z krabičky oddělala balicí papír…: „Tatííí!“ vydechla užasle, „tos opravdu…? To je…“

„No, s maminkou jsme si už o prázdninách řekli, že si zasloužíš nový. Tak jsme ti koupili rovnou ten nejnovější model,“ usmíval se na ni, „měl jsem ho už od září, ale když jsi utopila ten starý, řekli jsme si, že si zasloužíš malou lekci, aby ses naučila se ke svým věcem chovat. Ale když ses potom tak snažila a tím uklízením si, na tu opravu vydělala…,“ pokýval uznale hlavou, „tak sis ho nakonec zasloužila. Že, maminko?“ otočil se na manželku a v Klárčině hrudi se zastavilo srdce.

Takže to všechno co udělala, bylo nakonec jen pro jeden, jediný týden! Musela se posadit, aby to všechno dokázala vstřebat. Kdybys, táto, věděl, co jsem pro ten pitomý mobil musela udělat, že jsem poznala, že mi Milan nemůže dát to, co ten prasák… Rozbrečela se a rodiče byli rádi, že je jejich dcera vychovaná ke skromnosti, když nad novým mobilem dokáže uronit slzu.