Jirka

Už od mala, mi všechno vycházelo. Školním vzdělávacím systémem jsem procházel tak nějak v poho, učitelé mne měli rádi a dá se říct, že i kluci mne brali mezi sebe. Táta se snažil dát škole to, co se jí nedostávalo od státu a jeho štědré sponzorské dary této instituci celkem solidně držely její rozpočet v černých číslech. Sponzoroval i různé soutěže, plesy i výlety naši třídy. Včetně toho lyžáku. Už na základce to tak dělal a díky němu prý ta škola vykvetla. Táta je ten nejchytřejší a nejzkušenější chlap na světě a chtěl jsem být, jako on. Máma chodila po obchodech a kadeřnících a doma se o domácnost starala nějaká mladá slečna s ruským přízvukem. Že nemá na starosti nejen vaření a úklid, bylo jasné mi i mámě, ale ta i přes to zůstávala a říkala, že je šťastná. Jo, jo. Peníze vládnou světu a holky se po nich mohou utlouct, bylo mé poznání. Každá holka mi to potvrzovala. Třeba Simona s jejíma ohromnýma dudama, co se nechala překecat na jednom výletě po památkách už na konci prváku. Nebo jedna kráva na diskotéce, kterou jsem ohnul o zábradlí, i když opile žvatlala, že nechce. Dostala pár stovek jako bolestné…, a byl klid. A co třeba Klára? Stačilo, abych jí loni slíbil, jen slíbil, že jí koupím lepší mobil a jak si pak na mně panečku pochutnávala a mlsně se olizovala!? Jo, slib jsem dodržel, tu nekřesťansky drahou blbost jsem jí pořídil a odměnou mi byla její těsná kunda a ještě těsnější prdel. Děvka.

Lyžák začal celkem fajn. Sjezdovky byly upravené, vleky poloprázdné… I tu třídní, co chtěla prudit, jsme obechcali a hned první večer si na pokoji udělali mejdan. No, a tam, tam mne ta mrcha, ta kráva, co má za fotra nezaměstnaného nicku, odkopla, jak staré koště. Co na tom, že jsem jí sliboval, že ji koupím na co ukáže, co na tom, že jsem ji, až skončí lyžák, zval k sobě domů. Když jsem si myslel, že je ke všemu svolná a pokusil se ji políbit, odstrčila mne a dělala, že mne nezná! A nakonec se ta kurva, spustila s tím kreténem Petrem! Kráva jedna! Už když se mi ten den na večeři Lukáš chlubil, že mu Lucka ukázala kozy i bobra, předsevzal jsem si, že ji musím mít. A ta mrdna, mi dá košem! Mi! Zuřil jsem celou dobu, ale ti dva si všímali jen sami sebe. Když jsem pak zaslechl, jak spolu zase tokají a ona se mu svěřuje s tím, že dostává od fotra na prdel jak malá holka, málem jsem se zakuckal smíchem. Jen taktak jsem ho zadržel v sobě a nevyzradil se. Odměnou mi pak byla její rozcapená kunda s Petrovým jazykem uvnitř. Lukáš měl pravdu. Měla ji chlupatou. Kunda s chlupatou kundou… Její přístup a neúcta mne hnětla a spřádal jsem plány na nějakou pomstu. Jí i Petrovi, ale ten se jí zbavil snad týden po lyžáku, a její kyselý ksicht a škemrání, i když ne u mne, mi byly dost velkým zadostiučiněním, že jsem se na Petra vysral.

Když někdy v březnu odešla naštěkaná úča z příroďáku vrhnout mladé, dostali jsme místo ní starého tajtrdlíka, který s nikým z nás neměl slitování a vůbec ho nezajímalo, že jsme to probírali trochu jinak, moderněji. Málem jsem u něj propad, u blbce úchylnýho! Mít ho o rok dříve, musel by se otec snažit, abych se dostal do druháku. Co mne ale potěšilo, byl zhoršený prospěch i u té kurvy. Pokaždé, když dostala dvojku, nebo trojku, chodila druhý den, jak kdyby měla v prdeli pravítko. No vidíš, ty mrdno, to máš za to, mnul jsem si v duchu ruce. A pak dostala čtverec. Když šla od tabule, zase krásně bulila, ale já se tetelil radostí. Čekal jsem, že druhý den bude posedávat a chodit jak naprcaná bělice, ale nic. Přišla jako jindy, smála se… Že by to její fotr najednou vzdal, se mi nezdálo, protože když ještě minulý týden vadila dvojka… V tom něco bude! Zeptám se táty, ten na to určitě kápne, teda pokud to už neví…

Lucka

Když mne Petr nechal, mohla jsem si vyplakat oči. Ale ani tak jsem ve škole nepovolila a čistý štít jsem dokázala obhájit. A to i po tom, když jsem se dozvěděla, že mne vyměnil za Simonu. Za tu, co se vychrápe se s každým, kdo si řekne! Až když odešla paní učitelka z přírodopisu na mateřskou a dostali jsme na záskok učitele v důchodu, až pak se mi začal štít zase špinit. Proti učitelce měl úplně jiné požadavky a průser na sebe nedal dlouho čekat. První dvojka, hned ten samý týden trojka a další týden nová dvojka. Už jsem nemohla ani sedět, ale učitel mé znalosti označoval za nedobré, a že na jedničku se musím snažit víc. Snažila jsem se, fakt, ale když jsem dostala čtverku, což by znamenalo můj konec, známku prostě jsem v žákovské vygumovala a přepsala na výbornou. To bylo minulý týden, a i tuhle dnešní dvojku jsem umě změnila na jedničku, nicméně domů se mi nechtělo. Ze školy jsem zamířila do obchodního centra a s návratem domů, vlastně poprvé v životě, jsem nepospíchala. Tam jsem se musela jen učit, učit, učit… A kdybych si ty známky nepřepsala, polilo mne horko, čekal by mně výslech, výčitky a pak ohnutí přes otcovo koleno. Dostala bych na holou a učila bych se asi ve stoje. Kdybych tak měla mámu, posteskla jsem si. O mámě jsem ale věděla jen díky alimentům, co jsme od ní dostávali. Od mámy alimenty, od táty výprasky…, povzdechla jsem si a znovu se politovala. Obchoďák jsem prošla tam i zpět několikrát, ale domů se mi ještě pořád nechtělo. Vyšla jsem ven a vydala se na nádraží. Pozorovala jsem vlaky, co někam odjížděly a zase přijížděly a přemýšlela, že bych taky někam odjela. Jenže na jízdenku jsem neměla peníze, takže jsem musela zůstat tady. Domů jsem se vrátila až pozdě k večeru, kdy mi kručelo v břiše, a od žízně se mi lepil jazyk na patro.

Sotva jsem odemkla, ozval se otec obýváku: „Kde jsi? Takhle se chodí domů? Pocem! Ale bleskem!”

Rychle jsem se zula a ještě rychleji se vřítila do obýváku. V sedačce seděl otec a vedle něj pan Alnbern. Před nimi byla načatá láhev nějaké whisky a dvě piva. Whisky snad táta ještě neměl…

Pan Albert

„Dobrý den, pane Spank, mohu dál?”, pozdravil jsem nepříliš upraveného chlápka v trenýrkách a vytahaném tričku, co mi po zaklepání otevřel.

Představil jsem se, odvolal se na Jirku, spolužáka jeho dcery Lucky s tím, že mám pro něj závažné informace. Právě kvůli Jirkovi tady jsem. To že mu Lucka dala košem, nesl syn poměrně těžce a já přece nemůžu dopustit, aby tahle nicka s mým synem tak mávala! Na lyžáku se prý ochomýtala s tím Petrem, sebejistým hajzlem, co klukovi vlezl do zelí. Když se mi Jirka svěřil, jak po špatné známce přišla do školy jinak než obvykle, tedy bez viditelných následků, mávl jsem nad tím nejdříve rukou, ale pak se rozhodl, že se musím, přeptat. Nezdálo se mi, že by její otec tak najednou přestal na jejím dobrém prospěchu trvat. Rozhodl se klukovi pomoct. A vlastně i jí, protože co když je za tím něco jiného? Pozval mně sice dál, ale tvářil se jako vrah. Pookřál až ve chvíli, kdy jsem vytáhl láhev Tulamorky. Dokonce donesl dvě piva, a když jsme se napili a potykali si, zkusil jsem mu říct, jaký má Lucka problém. Nechápal mně, ani když jsem mu řekl, že dostala čtverku a nic si z toho nedělá. Nechtěl jsem mu říkat, co všechno vím a jak k této k těmto informacím přišel. Každý, ať si vychovává po svém, že? Tak jsem mu řekl, jak nestydatě se chovala na lyžáku, čemuž nechtěl věřit vůbec. Jen vrtěl hlavou, že Lucka se učí dobře, o čtverce neví a nechápe, jak by k ní vůbec přišla. A že určitě ještě s nikým nic neměla a… Raději jsem toho nechal, protože jsem ho prostě nechtěl dráždit. Jenže odcházet od nedopité lahve se mi nechtělo a tak jsme se začali bavit o méně závažných věcech. Z Franty se vyklubal celkem dobrý chlap, který měl ale smůlu a několik roků o práci nezavadil. Chápal jsem, že když dělal vedoucího výroby, nechce vzít jen tak nějaké místo, aby nesnižoval svou cenu. Ani nevím jak, z lahve pořádně ubylo, když tu se ozvaly klíče v zámku.

„Pocem!” zařval Franta a významně na mne mrkl, že teď uvidím, jak má dceru vychovanou, „a bleskem!“ doplnil.

„Dobrý den,” pozdravila Lucka zaraženě, když mne uviděla, postavila se vedle televize, dala si ruce za záda a sklopila hlavu.

Díval jsem se na ni a hodnotil její postavu, kterou měla, i přes oblečení, nádherně tvarovanou. Tričko se jí vpředu maličko vzdouvalo a odhadoval jsem, že pod ním schovává tak dvojky. Nebo je má menší a nosí push-upku? Moje přemítání přerušil Franta, kterému se před chvílí pletl jazyk, ale teď byl zcela při smyslech.

„Kdes byla?” zeptal se přísně.

„Tak, projít se,” pípla nesměle.

„Jo projít, jo? Nevíš, v kolik máš být doma?”

„Prom… promiň. Už to víc neudělám,” pípla ještě tišeji a mžikla po mně očima, ve kterých se dal vyčíst strach.

„No nic, co jsem musel, to jsem ti řek, tak snad abych šel,” zvedl jsem se k odchodu, ale Franta mne chytil za ruku.

„Ale jenom seď, Toníku, jenom seď,” tahal mne zpět dolů, „a ty mi dones žákajdu!” poručil přísně a Lucce se rozklepaly ruce.

Z předsíně přinesla brašnu, chvíli se v ní přehrabovala, pak vytáhla kýžený sešit a třesoucíma rukama jej podala otci.

„Vidíš? Od minula všude jenom samý. Tak co mi vykládáš, že je na propadnutí?” mávl knížkou a podal mi ji do ruky.

Udiveně jsem listoval mezi stránkami a nechápal to. Jirka se mi doma dušoval, že Lucka to má v dějepise špatné. Tedy z úhlu pohledu jejího otce. Probíral jsem se jednotlivými listy a nechápal to. Buď lže Jirka, nebo… Podíval jsem se na jeden list proti světlu a na tváři mi vykvetl šťastný úsměv.

„No, nevím, jak to vidíš ty, Františku, ale když se podíváš pořádně,” poklepal jsem vítězoslavně na řádek, kde se Lucka pokusila o přepis, „Jirka by mi přece nelhal,“ dodal jsem, „asi je líp vychovaný,“ neodpustil jsem si rýpnutí.

Franta si vzal nevěřícně sešit zpátky do ruky, blýskl pohledem na dceru a pak se nevěřícně zadíval na místo, které jsem mu označil. Oči se mu proměnily ve dvě čárky, a jak prolistoval další stránky, přišel na další opravu. Zvedl na tu malou hříšnici pomalu oči, zrudl a začal řvát, až se klepala nejen ona, ale i lustr. Přiznám se, i já se maličko zarazil, ale na holku je třeba přísnost, uznával jsem.

„Běž se připravit,” zasípal nakonec, „a já vůl ji tady ještě hájím…,” zavrtěl nevěřícně hlavou, odhodil žákovskou na stůl a zdrceně se opřel, „promiň Tondo. Promiň, že jsem ti nevěřil a díky. Na zdraví…,” omlouval se.

„No to nic, Františku, to nic. Já mít holku, taky bych ji držel zkrátka. Víš jak. Kluk si vrzne a nechá to tam. Ale holka si parchanta přinese domů, že?“ pozvedl jsem sklenici a poslal dolů další příjemně pálivý doušek.

„Však já ji zkrotím,“ sliboval mi i sobě Franta, „uvidíš. Pocem! K nám!“ zařval pak směrem k pootevřeným dveřím, ve kterých se po chvíli objevila.

Hned jak jsem ji uviděl znovu, rozbušilo se mi srdce. V krátké, skládané sukni s bílými podkolenky, vynikly její štíhlé dlouhé nohy i úzký pas, který těsně obepínalo bílé tričko. Nahoře se na něm rýsovaly dva kopečky napínající pružnou látku k prasknutí. Jo, dvojky. Dvojky, nebo push-upka… jelo mi hlavou. Franta začal dceru pomalu a klidným hlasem vyzpovídávat. I když jí to viditelně nebylo příjemné, rozpovídala se a zkoušela se obhájit. Celkem jsem ji chápal, protože dostávat na zadek za každou takovou hloupost, jako byla dvojka z příroďáku…? Když skončila a Franta bouchl pěstí do stolu, úplně jsem nadskočil, jak jsem se lekl. A když začal řvát, měl jsem strach i o sebe. Ale měl jsem radost, že si dá holka příště pozor a Jirku už jen tak neodkopne.

„Tak snad abych…,“ zvedl jsem se znovu k odchodu, ale Františkův povel dceři mne přišpendlil zpátky do sedačky.

Lucka

Ne, to nemůže být pravda, přece nemůže vědět, co jsem s žákajdou dělala a pan Albern je tady jen náhodou, říkala jsem si, když jsem donesla tašku do obýváku. Chvíli mi trvalo, než jsem ji našla, a pak ji tátovi podala.

Zběžně ji prolistoval a podal panu Albernovi s vítězným úsměvem na tváři: „Jenom jedničky, vidíš?”

Pan Albern si ji vzal a začal si podezíravě prohlížet list po listu a pak žákovskou zvedl a s vítězoslavným úsměvem ji podal zpátky tatínkovi s tím, že jsem špatně vychovaná… Kdyby tak věděl…, vyděsila jsem se a začaly mne opouštět síly. Pot mi začal stékat po páteři, a když táta objevil i tu přepsanou dvojku, bylo to, jako kdyby startoval tryskáč. Už jsem věděla, co bude, takže když po mně štěkl, ať se jdu vedle připravit, moc mne to nepřekvapilo. Zaslechla jsem ještě, jak se otec omlouvá a zmizela jsem ve svém pokojíčku. Nechápala jsem, jak se to mohl pan Albern dozvědět a už vůbec jsem nechápala, proč to musel otci říkat. Přece to nemůže být takový kretén, co si myslí, že sežral všechnu moudrost světa! Věděla jsem, že dostanu, věděla, že to bude bolet a věděla, že budu doma kmitat a uklízet už uklizené. Začala jsem brečet doopravdy, protože to, co mne čekalo, by nevydržel nikdo. Všechno, co jsem měla na sobě, muselo dolů a pak jsem se oblékla do věcí, které mi tenkrát v osmičce otec určil k přijímání trestů. Necítila jsem se v tom dobře ani sama před sebou, natož před ním.

Sotva jsem se převlékla a zapnula si na sukni zip, ozvalo se: „Pojď, pojď tady!” což bylo překvapení, protože otec mne až doposud chodil trestat sem, do pokojíčku.

I když jsem se za své vzezření styděla, navíc jsem se takto musela ukázat i panu Albernovi, svitla mi maličká naděje, že se díky jeho přítomnosti bití odloží, že mi třeba jenom domluví, a i s ní přišla pokorně k oběma mužům do obýváku.

„Tak, a teď nám povíš, jak to bylo, jo?” řekl táta klidně a skoro i mile.

Malá naděje se mi zase o kousek zvětšila. Třeba ho ten brouk Pytlík nějak přemluvil, a když teď řeknu pravdu, že jsem se bála bití, třeba mi i odpustí, nebo dostanu jen málo… Začala jsem potichu a pomalu mluvit. O novém učiteli, o jeho novém přístupu a jeho známkování, o svém strachu z bolesti… Otec se na mne díval a vypadal celkem klidně. Pokyvoval hlavou, občas si přihnul piva a pozorně mne poslouchal.

Pak si promnul spánky, několikrát se s dlouhým pohledem z okna nadechl, a ten pak upřel zpátky na mne: „Takže ty se neučíš, podvádíš a lžeš, a to jenom proto, že se bojíš výprasku, jo?” přecedil pomalu skrz zuby.

„…ale…, ale já se učím…,” namítla jsem potichu, ale dál se nedostala.

„Učíš?” zařval tak, že se rozkýval i lustr a bouchl pěstí do stolu, „a jak, když dostáváš známky, jak nějaký retarda? A namísto, abys vše napravila, raději falšuješ žákovskou, mi celou dobu lžeš a přitom si myslíš, že se na nic nepřijde? A co si myslíš teď? Že ti poděkuju za zkažené vysvědčení, za podvádění a ještě ti dám na zmrzlinu?” ječel tak, že jsem se třásla nejen já, protože mé naděje rozplynuly jak ranní mlha, ale i sklo v oknech.

I pan Albern se ho musel leknout, protože se najednou zvedl, že už nebude rušit, ale když táta zase zařval…: „Vyhrň si sukni!” najednou se nikam neměl.

„Tati, prosím, ne! Ne před… před ním…!” pípla jsem zoufale.

„Tu sukni!” zařval znovu a postavil se.

Bála jsem se ho. Moc. Až natolik, že jsem si ji rychle chytla za dolní lem a vytáhla nad břicho. I přes slzy v očích jsem viděla, jak ten kretén, ten žalobníček kopeček, otevřel pusu a nejenom že se už nikam nechystal, ale očividně se těšil na další průběh.

Otec František

Žena mne opustila s nějakým floutkem, ještě když Lucce nebylo ani pět. Dokonce na mne poslala i sociálku! Musel jsem se fakt ohánět, abych se o ni dokázal postarat a uhájit si ji. Nebyl to žádný med, řeknu vám. Nemohl jsem připustit, aby se z ní stalo něco takového, jako byla její matka, aby utíkala od své odpovědnosti a povinností. Jenže Lucka nechtěla mé argumenty pochopit a už od první třídy nosila domů jenom špatné známky. Musel jsem být tvrdý a nekompromisní. Dostala na zadek, a ejhle, najednou to šlo. Takže jsem jí takto domlouval pokaždé, protože jenom tohle na ni platilo. Jenže ani to časem nestačilo, a musel jsem si vymýšlet neustálé nové a nové způsoby, jak ji přimět k lepším známkám. Když jsem ji v začátku pubertálního snění vrátil do reality tím, že si musela obléct tu neskutečně krátkou sukni a obtáhlé tričko, aby se styděla a můj výprask si tak pořádně vryla do paměti, pomohlo to. A na střední jsem přitvrdil ještě víc a holčička si pak velice dobře rozmyslela, co má dělat. Abych ji jen netrestal, pustil jsem ji na lyžák. Co mi dalo práce a odříkání, abych na ten kurz sehnal potřebnou částku! Co mi dalo shánění, než jsem splašil i výbavu a prachy i na ni! A pak, pak přišel pan Albern a… Ne, nevěřil jsem mu. Kdy by taky věřil cizímu chlápkovi, že zná jeho dceru víc, než její vlastní otec, že? Ale když objevil ten přepis v žákovské… Cítil jsem se fakt trapně a Tondovi se pak jenom omlouval. A aby nebyl na pochybách, že bych dokázal připustit, aby Lucka zvlčela, rozhodl jsem se, že mu svou výchovu předvedu. Přišla tak, jak měla a i na Tondovi jsem viděl, že na něj její vzhled silně zapůsobil a zpozorněl. I tak mne ale zajímalo, proč. Proč mi lže, proč se chová, jako poslední coura… Svou neschopnost sváděla na učitele, na mne, že má strach z vlastního otce(!)…, no prostě jenom další kecy a vytáčky, jako její máma. Ne, tohle jsem už nedokázal snášet.

„Zvedni si sukni!“ zařval jsem co nejpřísněji, abych ukázal jemu i sobě, že mám dceru vychovanou a ten její úlet byl jen omyl.

Nesnesu, když někdo říká, že se o ni nedokážu postarat. Nesnesl jsem to kdysi, když nám do bytu přišla sociálka, nesnesl jsem to ani teď. Měl jsem vztek, že jsem nedokázal normálně myslet, ale i tak se mi v hlavě pomalu rodil plán, jak ji potrestat. Muselo to být něco, co se jí líbit nebude a po čem si rozmyslí ze mě dělat vola, ale z čeho si odnese pořádné ponaučení. Vytáhl jsem rákosku, co jsem si nedávno pořídil, a pak, schválně před Tondou, ji začal tlačit do bahna, aby se v něm pořádně vyráchala…

Pan Albern

Když si ta malá zvedla sukni, rozklepaly se mi ruce. Pod bílými kalhotkami z tenké látky, prosvítal tmavý trojúhelníček. Když jsem ji tenkrát uviděl na chodbě před sprchou jen v ručníku, málem se mi postavil. I když jsem to pak doma dělal Nataše do zadku, myslel jsem neustále na ni. A teď… Teď vidím víc, než tenkrát! Začal jsem uvažovat, jaké tresty asi Franta na dceru používá, protože obyčejných pětadvacet, to asi nebude…

„Otoč se!” přikázal otec znovu, „sukni! Zvedni si ji pořádně!“ štěkl po ní znovu a já se musel pořádně nadechnout, protože i zadeček té mladé slečny byl prostě úžasný.

Látka kalhotek jej těsně obepínala a zvýrazňovala tak jeho kulatost. Otřásal se v jejím vzlykotu a působil mi srdeční potíže. Lucka prosila otce, ať ji třeba nařeže do bezvědomí, ale ať proboha, ať se na ni nedívá ten cizí člověk, čímž myslela mne!

„Co cizí? Jak cizí? Jirku znáš, ne? Tak ani pan Albern není cizí!“ odbyl její protesty, k mé obrovské radosti, „a přestaň řvát! To si šetři na pak!”

„…se dívej, Tondo,” pokračoval, jako by se nechumelilo, „zadek má celkem pěkný, ale neváží si ho, když si ho nechává trestat,” vstal a přišel k ní.

„Koukni se,” shrnul jí kalhotky mezi půlky úplně a silně potáhl nahoru, až vyjekla, „prdelka jak z alabastru, ale ona si asi přeje, aby ji měla jak struhadlo!“ vrčel a kalhotky jí vytahoval výš a výš, až si musela stoupnout na špičky.

„Otoč se zpátky!” přikázal, „a sukni nahoru!“ zařval, když se otočila zase čelem k nám.

Prstem podebral přední díl kalhotek, zúžil jej a zatáhl nahoru. Už tak těsné, obepnuly buchtičku ještě důvěrněji, na okrajích vylezly černé chloupky a Lucka spustila v nový pláč.

„Drž kušnu, sem říkal,” obořil se na ni, „dívej,” kývl bradou tam, kde jsem se už stejně díval, „holčička si asi myslí, že je velká, že je dospělá a že si může dělat, co chce,” zasmál se zle.

„Ale to ti povídám, tohle nedopustím!“ pustil ji a začal rázovat po místnosti, „já ji zkrotím a až konečně vyroste, ještě mi poděkuje. Budeš ráda? Budeš mi děkovat?” štěkal po ní a Lucka zoufale několikrát přikývla.

„To je dobře, to je dobře,” ubral trochu na hlasitosti, sedl si a napil se zase piva.

Krátké přestávky Lucka využila: „Tatííí, prosíím, ať jde pan Albern pryč. Ať tu není…,” prosila, ale otce neobměkčila.

„Jak pryč? Proč? Za známky se nestydíš a za tohle jo?” zvedl tázavě obočí, „cos dělala na tom lyžáku?” zařval a Lucka se mimoděk přikrčila.

Lucka

Stála jsem před nimi se zvednutou sukní, otec mne tahal za kalhotky z obou stran, ty se mi zařezávaly do rozkroku, až jsem musela na špičky a ten kretén se na mně díval a slintal. Slíbila jsem i to, že mu budu vděčná za výprask, ale v té chvíli bych mu slíbila cokoliv, protože jsem byla ráda, že mám sukni zpátky a přála si, aby ten kretén odešel. A pak se mně zeptal na lyžák… Ví to! On to ví, rozklepala jsem se dalším návalem strachu. To ten sviňák… Ale od koho…? Jirka, vykřiklo ve mně poznání! To on mu musel všechno říct! Nenávistně jsem se na toho posla, toho Jidášova zploditele podívala, ale to mne už otec začal znovu zpovídat.

„No, tak co nám povíš, o tom svým fešákovi?” řekl o něco klidněji, „chrápala si s ním?” štěkl po mně znovu, až jsem nadskočila.

„…to bylo jinak…,” pípla jsem potichu na marnou obranu a pro slzy neviděla, že se otec zvedl nad hlavu tenký prut, který minule ještě neměl.

Když udeřil, v první chvíli jsem si myslela, že mne štípla sršeň. Prohnula jsem se dopředu, chytla se za pozadí oběma rukama a vykřikla bolestí. Až pak mi došlo, že to nebylo žihadlo, ale něco jiného, nepoznaného.

„Sukni!” zařval otec a napřáhl se k další ráně.

Sotva jsem si ji zvedla, ozval se svistot, ukončený ostrým mlaskavým zvukem, mým výkřikem a ruce mi putovaly zpátky na zadeček.

„Když ji neumíš držet, tak si ji sundej. A já ti pak osvěžím paměť,” sliboval suše.

„Tatííí, prosííím,” pípla jsem a v krku jsem najednou měla úplně vyschlo.

„Dolů s ní!” švihl mne tím zpropadeným proutkem přes prsty, až jsem znovu vypískla bolestí a musela si je pofoukat, jak mne bolely.

„Tak bude to?” pohrozil mi znovu a zvedl rákosku do vzduchu.

Ne, tohle, tedy ta bolest, se nedala vydržet. Bolavými a rozklepanými prsty jsem si rozepnula knoflík i zip a sukni nechala spadnout dolů. Ještě padala, když jsem si zakryla klín, ale táta mne trestal snad ještě víc, než kdyby mi jenom nařezal.

„Ruce za hlavu!” přikázal úsečně a já začala vzlykat, jak jsem se styděla, ale ty ruce jsem nahoru dala, a ten prasák se očima okamžitě přisál na kalhotky.

„Tak povídej, kurvičko. S kým, kde a jak ses spustila?” zhoupl se na patách.

„A za kolik, ne?” zabublal si pro sebe pan Albern, ale když jsem to slyšela já, slyšel to i táta.

„Co? Jo! A za kolik?” doplnil výčet otázek.

„Ne tati, to nebyl nikdo…,” začala jsem plačtivě, ale táta byl v ráži a nechtěl slyšet nic jiného, než mé potupné přiznání.

Další štípnutí mne přesvědčilo, že zapírat nemá cenu a pomalu ze sebe začala soukat nedávný, zimní příběh. Přiznala jsem dokonce i to, že se mi to líbilo, ale že mne Petr nechal.

„A co ten učitel? Neříkej, že sis ty známky přepsala sama!” ptal se netrpělivě dál.

„…co?” koukala jsem nechápavě na ně i na pana Alberna, který se spokojeně usmíval a nepřestával na mně civět, „…to já, sama!” vyhrkla jsem pak ze sebe vyděšeně, když mi došlo, z čeho mne podezírá.

„Sama? To mi neříkej a raději to přiznej!” řekl nevěřícně a usmál se, „máš poslední šanci!” zakřičel znovu, ale já se zmohla jen na zavrtění hlavou.

A pak… Pak mi zase ty kalhotky znovu vytáhl nahoru, až mne zabolela pipka a zase mi je pustil. Vyslýchal mne, já byla v šoku, co si to o mně myslí, že jsem nějaká děvka, co kvůli známkám musí… Když mne dole píchl špičkou rákosky a vyštěkl, abych si je sundala, nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a mimoděk udělala krok dozadu. Chtěla jsem utéct, pryč od něj i toho křiváka, pryč od bití i ponižování, ale najednou jsem se nemohla ani hnout. Bolest dalšího sršního žihadla mne přesvědčil, abych zahodila všechny zábrany a raději poslechla…

Pan Albern

Nevím, co tím František sledoval, ale já měl tu nejlepší zábavu. Jistě, Franta ji k tomu musel přimět, ale když ji polaskal proutkem po zadečku, neměla důvod jej neposlechnout. Když jí vpředu napnul kalhotky, až jí po jejich okrajích vylezly chloupky, skoro jsem nemrkal. Sukně putovala na zem, ruce za hlavu a s nimi i tričko, které vyjelo nad pupík a poodhalilo ploché bříško. I tak vzdorovala, a namísto aby se přiznala, jen zarputile vrtěla hlavou a předstírala, že je snad svatá… Franta ji pak znovu popadl za kalhotky, zmenšil je na velikost šňůrky, shrnul je do buchtičky a zatáhl. Musel jsem několikrát polknout, protože tohle se každý den nevidí. Škoda jen, že ji tak rychle pustil, říkal jsem si, když se kalhotky po chvilce maličko spravily a zakryly půlku její nádherné micky. Oba jsme pozorovali jak se pomalu, pomaloučku látka stěhuje, až nakonec ten nejdelší úsek překonala za setinu sekundy.

„Tak cos mu dala? Jenom si šáhl, nebo jsi mu roztáhla nohy, prasákovi jednomu” zeptal se znovu…

Lucka byla zjevně úplně v šoku. Že by si ty známky opravdu přepisovala sama, zapochyboval jsem, ale Franta byl o její vině přesvědčený.

„Neumíš mluvit, tak tě to naučím,” píchl rákoskou do tmavého trojúhelníkového terče, „dolů s tím!” zařval, Lucka vytřeštila oči, udělala krok dozadu a Framnta se ve stejnou chvíli napřáhl a švihl.

Kalhotky byly dole hned na to. Ruce nahoru… znovu jsem poposedl, protože i když byla většina skryta v roští, nebylo zase tak husté, aby skrylo úplně vše.

„Mluv!” zaječel zase, ale Lucka se jen třásla a nic neříkala.

„Pořád nic? Tak fajn. Dej si dolů i ten zbytek!” zasyčel a asi pro jistotu, ji švihl znovu.

„Tati, to nejde…,” řekla plačky, ale Franta se znovu ohnal.

„Co, nejde? Když si se ukazovala ve sprše, tak to ti šlo, že? A teď, najednou, chceš dělat cudnou? Ty, taková běhna?” obořil se na ni a přidal další.

Jasně, že jsem se Františkovi svěřil i s touto příhodou. Ještě před dvěma hodinami mi nevěřil, ale teď, když poznal jaká jeho dcera ve skutečnosti je… Lucka se přetáhla tričko přes hlavu a ruce i s ním dala před sebe. Když pozvedl rákosku k další ráně, rezignovala. Pustila tričko na zem, sáhla za sebe a rozepnula si podprsenku. Tu pak stejně rychle poslala na zem k ostatním věcem.

„Ruce, ruce…,” poklepal jí otec na levý loket, když se jednou rukou snažila zakrýt prsa a druhou klín.

Pomalu, ale poslušně spojila ruce za hlavou a zavírala oči, zato já je pořádně otevíral. Ne, tak tahle push-upku nosit nemusí…, díval jsem se na její krásné kopečky plné života, jak se zvedají a klesají v rytmu jejího zrychleného dechu. To její tělo… Světlé, dlouhé vlasy jí padaly na záda, ale několik pramínků se po jejích ramenou plazily až ke kulatým, souměrným kopečkům s růžovými jahůdkami, pod kterými se v tom nejužším místě jejího plochého bříška vyjímal nádherný důlek. A její boky… Nádherně klenuté, přecházející k dlouhým nohám, dokonale doplňovaly její tmavý trojúhelníček, který až nyní, po odkrytí všeho, dostal smysluplný tvar. Když si sundala i bílá podkolenka a zůstala jen tak, nahá, klepala se mi ruka a jí brada, po které stékaly slzy a kapaly do úžlabí mezi kopečky. Úplně jsem si představoval, jak ji je slíbávám a těšil se na Natašu, až se s ní budu zbavovat toho napětí, které ve mně rostlo každou vteřinou.

„Myslíš si, že si můžeš dělat, co chceš?”

„Ne, tatínku,” pípla tence.

„Ne. Správně. A proč?” zvedl tázavě obočí.

„Protože jsem ještě malá,” pípla znovu ta téměř sedmnáctiletá nymfa a potáhla nosem.

„No výborně,” pokýval hlavou a pohladil ji po vlasech, „zase správně. Protože jsi ještě malá. Ale abys to nezapomněla, tak tohle půjde dolů,” píchl ji otec rákoskou pod podbřiškem, Lucka zavzlykala, zato mi, se začínala točit hlava, už jen nad tou představou.

Nataša si ji samozřejmě patřičně upravovala, takže když jsem si představil ji, jen tak, bez chloupků, s tou jistě krásnou čárkou…

„A tohle taky,” zatahal za chloupky v podpaží, „chováš se jak pětiletá, budeš tak i vypadat. Jenom tohle to kazí,” šťouchl ji prstem zboku do kopečku s malinou na vrcholku.

Tak tohle, by mi vůbec nevadilo. Naopak, pomyslel jsem si, ale svůj nesouhlas jsem si nechal pro sebe.

„Ale co už,” mávl nad tím rukou, „běž do koupelny,“ rozkázal.

Lucka zmizela rychlostí zvuku, Franta se posadil vedle mne a napil se piva. Musel slyšet, jak mi buší srdce, ale nedával na sobě nic znát. Napil jsem se taky, ale málem jsem se polil, jak jsem byl z toho výjevu vedle.

„Toníku, nezlob se,” začal potichu, „já ji mlátím, až mně ruka bolí, a ona?” povzdechl si nad marností svého snažení, „nic. Nic nepomáhá. Tak jsem si říkal, že když ji srazím hřebínek takhle…, víš? Že když ji nechám svlíkat se před cizím, že si to zapamatuje a dá si propříště pozor. Jo, a díky. Tobě, i Jirkovi.”

Konečně jsem se trochu napil a mohl mu odpovědět: „Neděkuj, Franto. Rádo se stalo. A víš co? Když to máš tak těžké, s ní, i s tou prací, něco ti u sebe v podniku seženu…,” nabídl jsem mu velkoryse, a Franta mi mlčky podal ruku a začal mi skoro se slzami děkovat.

„Pojď,” kývl na mně po chvíli poplácávání a ujišťování, že mne nezklame a že bude dělat do roztrhání těla…

Pokračování příště