Erotické povídky
Další povídky od Stalinka:
- Klára Díl 2. Spím, či bdím…?
- Na chatě
- Jitka
- Zločin a trest
- Vzpomínky psané na kavalci.
- Jak to chodí u paragánů
- Lenka
- Na horách
Vloženo: 31. 12. 2019
Vodačky
Jó kempy a voda, a… Jezdit jsem začala až v patnácti, s bráchou a rodičům navzdory, ale tu vůni mokré hlíny, kouře a šumění splavů si prostě zamilovala a zcela tomu propadla. Na vodě jsem byla zkušenou vodačkou, nebylo jezu, nebo šlajsny, kterou bych nezvládla, ale co se týká kluků… Nebylo méně zkušené dívky v blízkém i dalekém okolí, a to včetně kojenců a nemluvňat. Jo, kluci se o mně začali zajímat, už když mi bylo dvanáct, třináct, sotva mi viditelně vyrašily kozy, ale buď byli neohrabaní, nebo já moc nepozorná…, nevím, ale i když mi je už sedmnáct, s klukem jsem se ještě ani nevodila za ruku. Mimochodem, ty rašící kozy se asi taky lekly a zůstaly v dětské velikosti, a třeba při vstupu do klubu, dávám občanku už automaticky a na narážky, že ji mám půjčenou od starší sestry, jsem si už zvykla. Zpočátku jsem se tím trápila, ale teď, na prahu dospělosti…, mně to sere ještě víc! To Alena, kámoška, co spolu jezdíme už bez doprovodu starších sourozenců, je z jiného těsta. Nejen velikostí svých vnad, ale i počtem neustále obletujících nápadníků, ze kterých si mohla vybírat. Když jsme spolu jely na lodi, vždy se všichni dívali jen na ni, ale mne si nikdo nevšímal! Záviděla jsem jí její zkušenosti, její jistotu i sebevědomí a zůstávala vzadu, v jejím stínu.
„Lucko, nechceš jít do sprch sama? Tak na hodinku?“ zeptala se mne zase jednou, když jsme postavily stan a něco málo snědly ze společných zásob.
Jen jsem se chápavě usmála a zvedla se. Zpovzdálí za stanem, jsem si všimla nějaké postavy, jak nervózně přešlapuje a čeká na svou příležitost. Nebylo to poprvé, co dokázala někoho v kempu sbalit, třeba jen cestou na záchod, trochu s ním pošpásovat a pak, když splnil svůj úkol, jej odkopnout. Říkala jim trubci a měla je jen na to, aby jí vylízali díru.
„…je to lepší, než když si ji umyju mýdlem…,“ říkávala, „… a když jim to dělá dobře?...,“ smála se nad jejich chutěmi.
On jí vylízal dírku, ona mu vyhonila ocas, někdy ani to ne, a poslala k šípku. Ale aby ho dávala do pusy, nebo aby ho pustila do sebe, na to byla až moc opatrná. Prý není ani prase, ani kurva. Lákala mně, že si je necháme vylízat spolu, ale na to jsem nikdy nepřistoupila. Abych roztahovala nohy a pouštěla tam na průzkum někoho, koho neznám, na to jsem fakt neměla odvahu, ani chuť. Vzala jsem si taštičku s věcmi, ručník a pár žetonů, a vyrazila směrem k frontě před umývárnou. Než si ji odstojím a než spáchám hygienu se vším všudy, bude hodina dávno pryč a Alena už bude zachumlaná ve spacáku s blaženým výrazem ve tváři. Záviděla jsem jí. Záviděla, obdivovala a zároveň se zatvrzovala, že až já si někoho připustím k tělu, bude to navždy. Při čekání ve frontě jsem si dlouhou chvíli zkracovala představami, jak to asi v tuto chvíli vypadá u nás ve stanu a dívala se na přicházející a odcházející kluky. Nevím, jak to je ve světě zařízené, ale kluci to mají prostě snazší. Bez front na záchod, bez čekání na sprchu… Ty myšlenky a spousta polonahých svalnatých si s mými představami dělaly své, a když jsem konečně přišla na řadu, byla jsem napnutá jak struna. Svlékla jsem ze sebe tričko i spodní prádlo, hodila do automatu žeton a nechala se chvíli laskat teplou vodou. Kdybych tady byla sama, asi bych si ulevila, ale když se sprchujete a před sprchou s provizorní igelitovou zástěnou se pořád někdo prochází, nemáte na to klid. Šampón, kondicionér, gel… Před sprchou se tlačily další zájemkyně, takže jsem očistě věnovala jen nejnutnější čas a uvolnila místo další holce. Utřela jsem se, napatlala na sebe tělové mléko, oblékla se a vyšla ven. Venku se prodloužily stíny a celý kemp se zalil do záře zapadajícího sluníčka. I tyto chvíle jsem na tom všem milovala. Bylo mi krásně, když jsem došla ke stanu. Z něj zrovna vyšel kluk, no spíš chlap, co dovnitř tlumeně chrčel nadávky na Aleninu adresu. Alena mu něco odpověděla a chlap nasupeně odkráčel.
„Co ty bylo?“ zajímala jsem se vzápětí, kdy jsem chlapa zpovzdálí sledovala, jak mizí mezi stany a pak si dodala odvahu, abych vešla dovnitř.
„Ále,“ mávla ležérně rukou Alena a protáhla se, „nepochopil, že mu to maximálně udělám jenom rukou a na jiné věci mu zvysoka kašlu,“ usmála se, „trubec jeden,“ dodala a začaly jsme se smát obě dvě.
„Poď, dem si spravit náladu,“ prohodila spiklenecky, prohnula se a natáhla na zadeček kalhotky.
Oblékla se a vyšly jsme do vodácké hospody. Bylo tam plno, ale pro dvě holky se místo najde vždy. Daly jsme si pivo a rum, pak zelenou, něco zakously, zazpívaly si s ostatníma a po dalších několika panácích vrávoravým krokem se vrátily do stanu. Ukolébal nás okolní zpěv a vůně ohňů, které hořely všude okolo.
Ráno jsme sbalily stan, nasnídaly se a vyjely dál po vodě, do dalšího kempu. Úsek, který nás čekal, byl krátký, ale náročný. Nestává se to často, ale v jedné šlajsně nás to hodilo na šutr a měly jsme co dělat, abychom se neutopily. Z břehu seskočil jeden čumil, pomohl nám s lodí i věcmi a jely jsme dál. V poledne navíc začalo pršet a do kempu jsme dojely promočené jak dvě myši. V něm bylo narváno tak, že jsme neměly ani kam dát stan. Jediná šance, jak uschnout a vyspat se, byla chatka. Jenže jak ji zaplatit, když stojí šest stovek? Stály jsme pod malou stříškou, koukal zoufale okolo sebe a záviděly těm, co měli víc štěstí, nebo peněz.
„Hele, co zkusit tohle?“ kývla Alena na plakát, který se třepetat ve větru dalšího náporu letní bouřky.
Na plakátu stálo, že místní hasiči pořádají Miss mokré tričko, a že odvážné účastnice dostanou dvě kila. A první tři si mezi sebou rozdělí šest litrů. Kdybychom na to šly obě, na chatku bychom měly. A kdyby Alena vyhrála, já byla bez šancí, tak by zbylo i na další víkend! No co? Obě jsme už takové předvádění viděly a ukázat někde plavky v tričku…? A mokré jsme je měly taky, ne? Hasičárna, kde se ta bohulibá akce měla konat, byla kousek od kempu.
„Hepčí!“ polechtalo mne v nose, sotva jsme z venku přešly do zadýchaného tepla poměrně velkého sálu.
„Pozdrav pánbů!“ ozvalo se v odpovědi.
„Dobrý den, my jsme při…,“ začala Alena, ale ten někdo nám řekl, ať jdeme blíž, ať na sebe nehulákáme.
U jednoho ze stolů seděl chlap, dělal si pohodlí na židli a zjevně hodnotil naše postavy i to, jestli budeme přínosem, nebo nás má poslat pryč hned ze startu. Alena mu řekla, že jsme viděly jejich plakát a jestli se za účast opravdu platí.
„Jo, platí,“ přikývl, „ale musí vám bejt aspoň šestnáct, takže tady mladá,“ kývl na mně, „jaksi…,“ nedokončil.
„Je mi sedmnáct,“ řekla jsem klidně, protože jsem ta tak trochu očekávala.
Podíval se trochu podezíravě, ale když jsem automaticky vytáhla občanku a zamávala mu s ní před nosem, nechal se obměkčit.
„Podmínky znáte? Tak přiďte v sedm. Peníze dostanete až pak,“ odbyl nás, když jsme obě přikývly.
„A nešlo by, kdybyste nám ty peníze dal hned? Víte, zmokly jsme, v kempu je plno a potřebujeme zaplatit aspoň chatku,“ vysvětlovala Alena a nasadila zkroušený výraz, který by obměkčil i řeznického psa.
„Hned?“ začal se smát, „to nepude,” zavrtěl hlavou, „peníze dáváme až po vystoupení. Co kdybyste si to rozmyslely?“ odpověděl celkem logicky.
„Ne, to bychom neudělaly, přijdeme,“ dušovala se Alena za nás obě, „my ty prachy fakt na chatku potřebujem,“ řekla ještě prosebněji a sklopila oči.
Než stačil odpovědět, přišel další chlap a Alena vedle mne viditelně ztuhla. Bylo to ten, kterého včera pasovala do role trubce…
„Ale, ale,“ usmál se křivě na Alenu, přeměřil si i mne a pak se otočil na toho za stolem: „Jardo, těm nevěř ani slovo. Slibujou, ale pak skutek utek, co?“ otočil se zpátky na Alenu.
„Karle, to to…,“ zakoktala se Alena, „… to bylo nedorozumění,“ zkusila mu to vysvětlit, ale Karel byl neoblomný.
„Jo, nedorozumění. Sliby, chyby. Sis o ty prachy měla říct rovnou, a ne po tom všem ze sebe dělat cudnou jeptišku, ty kurvo!“ obořil se na ni, a Jardovi se údivem nad slovníkem otevřela pusa.
„Nechala si vylízat pekáč, ale sotva měla dost, vyhodila mně,“ vysvětlil Jardovi, který pusu zase zavřel a striktně nás odbyl: „Přijďte v sedm. Jestli ještě máte zájem.“
Otočil se od nás a tím to měl celé odbyto. Smutně jsme se obrátily k východu a uvažovaly, jak si usteleme pod loďkou.
„Hej,“ ozvalo se za námi, než jsme stačily dojít ke dveřím, „vraťte se, snad se nějak domluvíme.“
Když jsme se otočily, byl Karel pryč a Jarda se naklonil a ohlédl za sebe, jestli opravdu odešel.
„Jako já vás chápu, ale na druhou stranu…,“ řekl neurčitě, když jsme k němu zase došly.
Naklonil se k nám, opřel lokty o stůl a ještě tišeji nám řekl: „Zavolám do kempu, ať vám ňákou chatku daj. Ale jestli v sedm nebudete tady, osobně si pro vás přijdu. Platí?“
„Jo, děkujem!“ vyhrkly jsme obě radostně, „v sedm budeme tady, nebojte!“ slibovaly jsme a vděčně se na něj usmívaly.
Z občanek opsal jména i s adresami na smlouvy, nechal nám je podepsat a vzal do ruky telefon. Co slíbil, dodržel. V kempu nám opravdu dali klíče a ukázali směr, kde ji máme hledat. No, chatka… Byl to apartmán, s vlastní kuchyňkou, záchodem i koupelnou, postele i s povlečením… Pro mastňáky, co se nechtějí při pobytu v přírodě zašpinit… Konečně jsme se převlékly z mokrých věcí do vlhkých a trochu si dělaly starosti, že až přijde k placení, budeme mít tak trochu problém. Ten apartmán, určitě nestál tolik, co chatka… Ale když to zařídil Jarda, tak snad vyjednal i nějakou slevu, uklidňovaly jsme se navzájem, hltaly teplo, které na nás sálalo z přímotopu, a blahořečily jemu i náhodě, protože mokré, bylo úplně všechno. A v mokrém spacáku bychom oka nezamhouřily! Osprchovaly jsme se, najedly se z tenčících se zásob a začaly řešit, jaké tričko na sebe. V půl sedmé jsme na sebe natáhly uschlé plavky, sbalily náhradní prádlo a oblečení, přeci jen budeme chtít být po vystoupení zase v suchu, a něco před sedmou jsme byli zpátky v hasičárně. Proti odpolednímu klidu a prázdnu bylo všude plno lidí, hlavně kluků. U vstupu se platilo vstupné, ale když jsme řekly, že jdeme za Jardou, pustili nás bez lístku. V sále to hučelo, blikalo, hudba hrála na plné pecky a bylo tam snad víc lidí, než v Lucerně na Gotta. Jardu jsme zahlédly pod pódiem, jak se baví s nějakými holkami. Ukázal někam bokem, holky odešly a pak nás uviděl. Zamával na nás a sotva jsme k němu došly, poslal nás stejným směrem s tím, že máme počkat s ostatníma. Za dveřmi byl malinký sál s několika stoly, a okolo se rozhlížely ty dvě, co přišly před námi. Sedly jsme si na jeden volný stůl a čekaly, co bude dál. Dveře se otevřely ještě několikrát a asi za půl hodiny přišel i Jarda.
„Tak, děvčátka,“ zahlaholil, sotva za sebou zavřel dveře a nechal za nimi hluk hudby a zábavy v plném proudu, „pravidla sice znáte, ale raději je zopakuju. Jsou jednoduchá. Na pódium půjdete jen v kalhotkách a tričkách, v těchdle,“ ukázal na stůl s velkou krabicí, „a na pódiu se necháte polejt studenou vodou. Zbytek je na každé z vás, ale musíte tam vydržet aspoň minutu. Která se bude upejpat a zjistí, že na to nemá až na pódiu, peníze nedostane. Jasný všem? Tak se připravte, a asi za deset minut budu zpátky,“ podíval se zběžně na hodinky a zmizel zpátky ve velkém sále.
Ostatní holky se začaly v klidu přehrabovat v bedně, vybírat si trička a připravovat se, ale já i s Alenou jen koukaly na sebe a nevěřily, do čeho jsme spadly.
„Co budeme dělat?“ vydechla jsem konečně a přimkla se k Aleně co možná nejtěsněji.
„Mizíme! Raději budem chrnět pod širákem, než tohle!“ odpověděla stejně zděšeně jako já, ale když jsme otevřely dveře, narazily jsme na Karla.
„Ale copak, vy dvě? Zase?“ zařval posměšně, aby přehlušil hudbu a snažil se nás vtlačit zpátky.
„My…, my jsme myslely, že to bude jenom v plavkách,“ snažila se mu Alena vysvětlit náš omyl, ale Karel jen zavrtěl hlavou, opravdu nás zatlačil zpátky a zavřel dveře: „Tak hele, vy dvě,“ začal, ale pak zařval: „Ticho tady!“ protože polonahé dívky nesly mužskou přítomnost celkem nelibě, „za hotel mi dlužíte spoustu peněz, takže jestli se chcete zdejchnout, podám na vás trestní voznámení,“ syčel na nás a pak se k nám sklonil, abychom jej slyšely jen my dvě, „vy dvě se necháte nejen pořádně slejt, ale nahoře předvedete takový číslo, že se postavěj i hadice v autě!“ zasyčel nakonec a bouchl nám dveřmi před nosem.
„Tak a jsme v prdeli,“ zhodnotila Alena naši situaci.
Co já? Co budu ukazovat já, když tam mám jenom dva malé hrbolky, které pod tričkem nepůjdou vidět? Podívala jsem se okolo, a zachytila několik podezíravých a nenávistných pohledů. Ostatní holky byly připravené, pod těsnými tričky se rýsovaly kopce a kopečky roztodivných tvarů a velikostí, a já si připadala jako kluk víc než kdy jindy. Alena si na sebe vzala tričko taky, a když si pod ním sundala vršek, moha jsem závidět znovu. Plavky jsme daly do baťůžků, vytáhly náhradní kalhotky a znovu jsme zhodnotily naše šance. I když jsme neměly tanga, neztrácely jsme naději.
„Jdeme dámy, jdeme,“ ozvalo se za námi.
Ve dveřích stál Jarda a zálibně se díval na tu pastvu pro oči, která se mu naskytla. Holky vyšly jedna za druhou, jako nic, ale my s Alenou šly jako na porážku. Zezadu jsme pak koukaly na to, jak se aktérky nechávají polévat a burcovat do dalších a dalších tanečních kreací. Dole pod pódiem to vřelo, na pódiu bylo plno světla a vody a moderátor křičel, jak není ta která úžasná a odvážná, a jestli neukáže ještě víc… Asi pátá v pořadí, se jím, nebo publikem, nechal vyprovokovat a mokré tričko si sundala… Jekot zesílil a šestá už nemohla jinak, než tričko sundat taky. Kurva, kurva, kurva, běželo mi v hlavě, zatímco se na pódiu vystřídala sedmá, osmá a desátá holka. Vzadu jsme zůstaly jen my dvě.
„Ser na to, a udělej ze sebe pořádnou couru!“ zaslechla jsem ještě a Alena šla dopředu.
Ani jsem se tam nedívala, jak jsem byla ztuhlá, ale podle řevu, potlesku a dalšího burcování, musela předvést něco opravdu rajcovního.
„Běž, jsi na řadě!“ zaslechla jsem za sebou, když moderátor ohlašoval poslední účastnici.
„Kurva, dělej!“ šťouchl do mě někdo a já se zezadu vyřítila do oslnivého světla.
Pod sebou jsem viděla jen tmu, ale i tak jsem na sobě cítila stovky párů očí, jak se pasou na mých nahých stehnech a… Do pr… vykřikla jsem málem, jak mne ten debilní moderátor osprchoval ledovou vodou. Tričko se mi okamžitě přilepilo na kůži, orýsovalo mé dětské tvary a začalo kurevsky studit.
„Hej! Hej! Tričko dej!…,“ řval pode mnou temný dav a do uší mi bušily rytmy Baby One More Time.
Britney mám celkem ráda a abych se alespoň trochu předvedla, začala jsem se vlnit a ukazovat, že je v sobě trochu tanečního umění mám. Když jsem se u jednoho zavlnění rozhlédla po pódiu a trochu bokem za sebe, v záři dalších reflektorů, se pohupovala skupinka polonahých těl, mezi nimiž… Ano, po další otočce jsem Alenu rozeznala. Byla bez trička a kalhotky měla tak průhledné, že kdyby je neměla, bylo by to lepší. Tleskala sice do rytmu a předstírala, že ji to baví, ale na první pohled bylo jasné, že by nejraději zmizela. A co já? Co já tad… Další sprška mne přivedla do reality a urychlila mé rozhodnutí. Než se tady nechat polévat jako na šmigrustu, musí tričko dolů. Otočka, ruce k pasu…, lehké trhnutí… a tričko zůstalo na místě. Nešlo to. Nemohla jsem. Hned nato mne ten debil zasáhl dalším přívalem vody a Britney vystřídaly Queen. Rychlý rytmus se změnil na pomalý a já se musela začít vlnit víc procítěně. Odploužila jsem si asi půlku, ale když mně polil znovu, uklonila jsem se, a i když publikum řvalo a chtělo víc, zmizela jsem v davu ostatních. Myslela jsem si, že tím to pro nás skončilo, ale kdeže! Moderátor nás nahnal zpátky dopředu a začal s posuzováním jednotlivých dívek, jak se líbila, jestli ještě nechce něco přidat, nebo spíše ubrat, a zjevně zdržoval. Pak přišlo na vyhlášení. Nějaká Vlaďka, ta, co si sundala tričko jako první, vzala první cenu. Pak Iva a na třetím skončila nějaká Olina. No, já osobně jsem hledala kudy pryč, ale ještě jsme musely zamávat a až pak bylo celé Miss mokré tričko ukončeno a my jsme mohly dolů. Před převlékárnou každá nafasovala po dvoustovce a ty první tři i svou výhru. Jen my dvě jsme nedostaly nic. Karel nám jen řekl, že na něj máme počkat. Ostatní holky se oblékaly, švitořili a probírali, že to bylo úžasné, ale že jednou stačilo, a že… Já s Alenou jsme se oblékly do plavek, protože kalhotky byly mokré, přes ně přetáhly kraťasy a tričko a čekaly. Nemělo cenu někam utíkat. Než bychom se dokázaly sbalit a z pokoje vypadnout, byli by tam.
„Tak co s váma?“ řekl Karel, sotva a poslední zaklaply dveře a on se zjevil uvnitř i s Jardou, „asi ty peníze nepotřebujete, když jste se nesnažily,“ dělal káravě prstem tytyty a blížil se k nám.
„Na chatku by nám peníze za účast stačily. My si apartmán neobjednávaly,” chtěla ho Alena usměrnit, ale Karel jen zavrtěl hlavou: „To těžko. Za účast vám nedám nic, protože přesně za tolik byl celý váš výstup. A když jste chtěly jenom chatku, proč jste to neřekly, ale zůstaly tam? Mimo jiné, stál mně dva litry, které mi teď visíte. Myslel jsem, že budete chtít vyhrát, ale vy?“
„Ses zcvoknul? To jsme se měly svlíknout úplně, nebo co? Ty prachy nám patří a…,“ obořila se na něho Alena, ale bouchnutím do stolu její příval slov zastavil.
„Hubu drž!“ zařval na ni tak, že jsem až poskočila leknutím, „říkal jsem vám, že se máte snažit. Všechny ostatní, byly na míle od vás. A co ty?“ otočil se očima na mne, „kozy nemáš, ale aby sis aspoň sundala to triko, to tě nenapadlo?“ nadechl se a chvíli na nás mlčky civěl.
„Tak jak teda? Kolik máte peněz?“ řekl o poznání smířlivěji.
Vytáhly jsme peněženky a daly dohromady několik bankovek a pár drobných. Podíval se na to naše bohatství, shrábl bankovky a kovy nám nechal.
„To je málo, zoufale málo. Ještě mi dlužíte šestnáct set,“ odfrkl nespokojeně.
„Ale…, ale my…, my opravdu… Víc nemáme…,“ vykoktala jsem a byla ještě vyděšenější, než když jsem byla na pódiu, protože mi současně došlo, že těch pár drobných, nám nestačí ani na vlak.
„Ne? Tak to se podívejme! Neříkal jsem ti, Jardo, že se máš na ně vykašlat?“ otočil se na kumpána, který jen vrtěl hlavou a díval se na nás jako třídní, když nemáme omluvenku.
V zoufalství jsme vytáhly i mobily, ať si je nechá do zástavy, ale to odmítl s tím, že zastavárnu nevede.
„No, koťátka. Já vám ale dám šanci si to odpracovat. Každá mi dlužíte zhruba po osmi stovkách. A za ten včerejšek mi taky něco dlužíte, nemyslíš?” podíval se s výsměchem na Alenu.
„Ale Lucka za nic…,” pokusila se mně Alena bránit, ale u Karla nepochodila.
„Hele, nech toho jo?” zarazil ji zvednutím ruky, „nech toho. Obě jste stejné. Nechat si vylízat kačenu a toho vola, co vám ji dosucha vytře jazykem, pošlete do háje. Ale to nic,” usmál se a mi se začaly klepat kolena, „teď vás čeká to samé, jenom trochu naopak. Vyhulíte mi a Jardovi, a můžete jít na kutě,” zamrkal spiklenecky na Jardu a poklepal se po rozkroku.
„Ne, to ne! Já nikomu kokota hulit nebudu!” ohradila se Alena, „a už vůbec ne tobě!” dodala zhnuseně.
„Ne? Tak to předám policii,” zasmál se tvrdě Karel a pohnul se k odchodu.
„…a co kdyby…,“ vyhrkla ze sebe narychlo Alena a Karel se obrátil zpátky k nám, „co kdybyste nám dal adresu, tak by sme vám ty peníze poslaly. Hned v pondělí. I s úrokem,” začala zase vyjednávat.
Karel se začal zase smát: „Jo, jasně. Jako vždy. Sliby na začátku a dlouhý nos na konci,” vzal mne pod bradou a podíval se mi do očí, „vyberte si. Hulení, nebo policajti. A hned, jinak…,“ nedokončil.
Podívaly jsme se s Alenou na sebe a bylo nám jasné, že nás má v hrsti. Od Aleny jsem věděla, že kouřit někomu ocas není nic, po čem by měla holka toužit. Je to nechutné, bolí z toho sanice, a když se vám kluk udělá přímo do pusy, máte co dělat, abyste se nepoblily. Tu zkušenost už měla za sebou, a jak říkala, stačila jí na celý život.
„Ale co pak řeknu našim?“ zoufala jsem si zase já.
„…já toho jeho špinavého ptáka do huby prostě nedám!“ šeptala mi Alena do ucha, „to raději ty caj…,” nedokončila, protože i ona si najednou uvědomila možné následky.
„Ještě chvilku a jdu pro benga,“ pohrozil netrpělivě, když jsme dle něj, mlčely až moc dlouho, „a jak je znám, ti si libují v osobních prohlídkách,“ hrozil dál a snažil se nás zviklat, ale my dvě jsme se prostě nemohly shodnout.
„No, vy dvě, času bylo dost, takže jdu,“ řekl nakonec a práskl za sebou dveřmi.
„Hele, dám vám každé po pětikilu, ale běžte zpátky na pódium,“ ozval se rychle Jarda a vlil nám novou naději do žil.
Moc jsme se už nerozmýšlely, natáhly jsme na sebe náhradní suché trička z krabice, mokré kalhotky a byly odhodlané ke všemu.
„Ale tentokrát si sundáte úplně všechno, jo? Třeba se pak Karel nechá nějak přesvědčit…,“ hučel a strkal nás před sebou.
A kruci, řekla jsem si. Alena už kozy ukázala, ale co já? A navíc…, úplně? To jako… Ale to jsme už byly vzadu za pódiem a hluk z publika opět ožil, když moderátor oznámil, že pro velký úspěch mají připravenou další kulturní vložku se dvěma účastnicemi, které chtějí reparát. Tak jestli tohle přežiju…, pomyslela jsem si, ale když mne zase oslnily reflektory a do uší mi začaly dunět první takty nějaké hudby, začaly jsme skákat a vyvádět, jako kdybychom byly v klubu a oblečené. Z mých představ, že okolo mne skáčou všichni kamarádi a známí, mne vyvedla ta zpropadená ledová voda. I když jsem to mohla očekávat, málem jsem si ucvrnkla a na chvíli vypadla z rytmu, jak mi naskočila husí kůže. Dnes už podruhé, jsem se odhodlala, a tentokrát své odhodlání i dokončila. Ruce, tričko, otočka, šup a za chvíli jsem jím mávala nad sebou. Dav šílel a Alena vedle mne udělala to samé. Mrkly jsme na sebe a ve stejný okamžik jsme trička odhodily do kotle pod sebou. Chvíli jsme ještě poskakovaly, a když dozněla písnička, další už nenastoupila.
„Tak do toho,“ ozval se mi do ucha ten debilní majitel kropícího vozu.
Hluk zespod hrozil, že nás odtlačí, a když zazněly bicí, zasunula jsem palce pod gumičku. Tak tohle bych asi dříve nedokázala ani omylem, pomyslela jsem si. Ozval se činel, a v jediném okamžiku jsme se zbavily i kalhotek. Pak, asi po pikosekundě nastalého ticha, se ozval mohutný jekot a ohromný aplaus.
„Supééér!“ ječel idiot a chválil nás, jak nejsme fajnové holky, které se nemají za co stydět.
Ani nevím jak, ale když začala hrát další písnička, vytrhl nám kalhotky z rukou a poslal je za tričky pod nás. Chtěla jsem utéct, ale sotva jsem se otočila, že už toho bylo dost, zastoupil mi cestu a kývnutím hlavy mi naznačil, že mám pokračovat. Křepčily jsme dál, nahé, mokré a všem na očích. Ten řev, co se pod námi ozýval, přehlušoval i reproduktory, které měly postarat o ztrátu našeho sluchu. Konečně dozněla i tahle skladba a moderátor nás milostivě pustil z pódia dolů. Zapadly jsme za dveře a chtěly si oddechnout, ale přítomnost postavy v uniformě a náš vzhled, nám to nedovolila.
„Vobčanky,“ řekl policajt a pásl se na našich nahých tělech.
„Ty vobčanky,“ zopakoval po chvíli úředně, když jsme se zakrývaly rukama, jak jsme uměly a rozmýšlely se, jestli zůstaneme tady, nebo se nevrátíme na pódium.
Malými krůčky jsme přišly až k němu, kde jsme si vzaly baťůžky do rukou a vylovily z nich plastové kartičky, které jsme mu podaly. Vklouzla jsem do trička a do kraťas, s kalhotkami jsem se nezdržovala, a maličko se mi ulevilo. Policajt si mezitím prohlížel občanky, jako kdyby něco takového viděl poprvé v životě a pak je dal do své kapsy.
„Jsou kradený,” vysvětlil své počínání, „a protože jste podezřelý z dalších přečinů, půjdete podat vysvětlení k nám,” sdělil nám suše, zvedl se a vytáhl pouta.
„Ka… kam?” vykoktala ze sebe Alena a mi se rozklepala brada.
„Na stanici. Co sis jako myslela? Že budeš krást a podvádět bez žádnejch následků? Dejte ruce před sebe,” kývl na nás.
„Ale…, ale my přece nic…, nic špatného… Jako my?“ koktala jsem a pak vytřeštila oči s otázkou, když mi to došlo: „Občanky a kradené?”
„Jo, jako vy, a kradené” potvrdil, „třeba na tý tvý je, že ti je sedmnáct a půl. Ale kolik ti je doopravdy?”
„No přece sedmnáct a půl! Na mladší jenom vypadám, ale ta občanka je opravdu moje!” bránila jsem se a Alena přikyvovala, že mluvím pravdu.
„Ty říkáš, že ta vobčanka je tvoje, já to vidím jinak. To ale zjistíme u nás. Zavoláme rodičům, ti si pro vás přijedou a potvrdí vaše tvrzení. Nebo taky ne. Ale do tý doby,“ nadechl se a zatvářil se ještě přísněji, „do tý doby jste zadržený!“ a mi se opět udělalo malinko nevolno.
„…nešlo by to nějak… bez rodičů…, jinak?“ blekotala jsem celá zkoprnělá strachem.
Naši byli fajn, ale takový průser bych neustála a mohla bych se s vodou rozloučit. A na dlouho. Doma jsem totiž řekla, že jedeme s bráchou a jeho přítelkyní na chalupu jejich rodičů. A že se tam budu učit na test z angličtiny. Alena na tom byla obdobně, protože za tohle, jí otec zmaluje prdel do modra.
„Jinak? A jak? I kdybych na chvíli uvěřil, že jste ty vobčanky neukradly tak jak chcete vyrovnat tu částku, co jste po panu Karlovi podvodem vymámily? Co vím, tak pan Karel vám nějaké možnosti nabízel, ale prý jste vodmítly a on neměl jinou možnost, než to nahlásit. Copak by vám udělalo, kdybyste tady pouklízely a umyly nádobí? Místo toho se svlíkáte v naději, že shrábnete výhru a z toho pak svůj dluh vyrovnáte…,“ mluvil a já jej přestala poslouchat.
Kdyby šlo jen o práci, raději bych strávila celou noc v kuchyni než abych, byť jen na okamžik, lezla nahá na pódium. A když si k tomu připočtu, že to Jarda nám dohodil nejdražší ubytování v celém okolí, začala ve mně klíčit domněnka, že se s Karlem na nás domluvili a celé to na nás zahráli.
„…prosím,“ zasípala jsem zoufale, „kdybychom mohly uklidit,“ podívala jsem se na Alenu, „tak to bychom rády. Uklidíme, viď?“ kývla jsem na ni a Alena horlivě přitakala a přidala, že uklízíme hrozně rády.
„No tak to by ale…,“ rozmýšlel se, „ale to si musí rozhodnout pan Karel. To jemu dlužíte,“ řekl nakonec a udělal pár kroků ke dveřím.
„Počkejte, to…,“ zastavil se těsně u nich a otočil se, „prej vám nemám věřit, takže mi dejte ty ruce. Trochu si vás pojistím, ať mi třeba neutečete.“
Spoutal nás jedněmi pouty k sobě a konečně odešel.
„Co teď? Co budeme dělat?“ vykřikla jsem zoufale a pak s Alenou vymýšlely, jako máme šance.
Na víc, než zůstat a počkat, jsme nepřišly. Ale doufaly jsme, že když tady bude policajt, Karel si k nám nic nedovolí a bude mu stačit, abychom jenom uklidily. Čekaly jsme dlouho a z dlouhé chvíle, nás napadaly různé kombinace všeho možného i nemožného.
„Já bych mu teď snad i ten ocas vykouřila,“ řekla jsem po debatě, co by bylo, kdyby se naši něco dověděli, „sice nevím jak, ale…“
„Čoveče, asi bych to taky přežila. Kurva, já se tak týden neposadím!“ posteskla si i Alena a debatovaly jsme dál, co by bylo, kdyby nebylo…
Když se dveře znovu otevřely, vešli dovnitř policajt s Karlem, Jardou a tím debílkem z pódia, moderátorem, co sebral a zahodil moje kalhotky. Co ten tady chce, podívaly jsme se jedna druhou a pak zase na něj. Byl z nich nejmladší, vlastně i nejhezčí, ale byl tady jaksi navíc…
„Tak pan Karel už úklid nepotřebuje. Prej už na něj sehnal někoho jinýho,“ sdělil nám policajt suše, „ale že má pro vás jinej kšeft,“ podíval se na něj.
Karel si významně poklepal na poklopec a usmál se na nás. Bylo jasné, jaký kšeft si pro nás přichystal.
A hned to i potvrdil: „Tak co? Už uděláte to, co jsem chtěl už na začátku? Nebo půjdete spolu se strážmistrem volat rodičům?“
Znovu jsme se s Alenou na sebe podívaly a pak přikývly. Měl nás v hrsti.
„Takže před dvěma hodinama to bylo jen mi a Jardovi. Ceny nemovitostí ale stouply,“ zasmál se vlastnímu vtipu, „a teď to máme všechno se vším všudy a všem,“ vyřkl svůj rozsudek a mi se ve stejné chvíli zastavilo srdce.
„…ale, …ale…,” koktala jsem a ani Alena nedokázala reagovat a jenom blekotala, že to je vydírání, a že to nemůžou…
„Přestaňte kafrat, vy dvě!” zařval policajt, „buď jste utekly z domu, nebo z děcáku. Proto nechcete rodičům volat, protože by se na všechno přišlo. I na to, že děláte šlapky!”
S těmi šlapkami mne dostal. Rozvzlykala jsem se a z očí se mi spustil přímo vodopád slz. Já, a šlapka? Panna? Nepolíbená, za ruku nevoděná…, a šlápota?
„My nejsme žádné…,” zakřičela na něj Alena, on ji jenom chytil pod bradou, nadzvedli jí obličej a zasyčel na ni: „tak to ber jako nastartování slibné kariéry, ty mrcho!”
Odemkl nám pouta, Karel s Jardou mezitím srazili dva stoly dohromady a moderátor přinesl přehrávač a bedny. Založil disk, zmáčkl tlačítko a začal se zubit, jak se z beden začaly linut pomalé tóny Believe In Me.
Karel poklepal dlaní na stůl: „Tak nahoru, a udělejte nám hezký striptýz!”
Třely jsme si otlačená zápěstí, pohledy utvrzovaly samy sebe, že to teda uděláme a taky jsme očima těkaly po těch třech, jestli to myslí vážně a čekaly, kdy řeknou dost. Neřekli… Vylezly jsme na stoly a na tom improvizovaném pódiu se začaly zbavovat oblečení. Moc jsme toho na sobě neměly a než Lenny Krawitz skončil zpívat, byly jsme zase nahé.
„Tak vy dvě,” dirigoval naše další kroky Karel, „máte rády, když vám ji někdo vylíže. Tak teď nám ukážete, jak si děláte navzájem, když žádného blbce nesbalíte!”
„Ale…,” pípla nesměle Alena, která stejně jako já, si rukama přikrývala kozy i čárku, ale stačil jen Karlův pohled, aby ji od dalších protestů odradil.
Úplně se mi z myšlenky, že budu Aleně olizovat jejího netopýra, zvedl žaludek. Nejsem lesba, ani v mých nejdivočejších a nejerotičtějších snech žádná holka nikdy nebyla a při pomyšlení na to, co s ním udělá celodenní pobyt v kalhotkách… Lehly jsme si na studené a tvrdé stoly a předstíraly líbání a laskání těl rukama i pusou.
„Jestli nebudete do deseti minut mokré, zavolám ze sálu další, kteří se jistě rádi přidají,“ pohrozil Karel a nám nezbylo nic jiného, než vzít celou hru vážně.
Alena mi dala pusu na čelo, podívala se mi do očí a s omluvou a doporučením, že se mám na všechny okolo snažit nemyslet, se přetočila a hlavu mi vklínila mezi nohy. Nebylo mi to moc příjemné, ale přeci jen jsem ty nohy dala od sebe, pustila ji k puklině a k té její, jsem si přičichla. Snad to bylo tím umytím v apartmánu, nebo snad několikaterou sprchou na pódiu, ale nesmrděla jí. Tedy ne až tak moc. Prvotní obavy byly liché, ale i tak mi bylo divné a až úchylné, že si to děláme navzájem. Navíc před svědky… Zavřela jsem oči a opatrně jí dala první pusu na hrbolek. Pak další a pak jsem se nadechla a ještě opatrněji jí jazykem polechtala těsně pod ním.
Alena asi neměla takové zábrany, jako já a zatímco jsem se s tou její nesměle seznamovala, začala mi ona tu mou rovnou dráždit všude, kam až dosáhla. Zespod mi za chvilku začaly vystřelovat příjemné záchvěvy, které mne přinutily zahodit zbytek předsudků a oplácet jí péči stejnou měrou. I když jsem to dělala poprvé, tak jako vlastník stejné věci vím, kde a jak se čeho dotknout, kde přitlačit, kde naopak jen zlehka a špičkou jazyka… Začala jsem trochu funět, myslela jen na ty rarášky pod bříškem a na jazyku jsem si hrála s jejími závojíčky, mezi kterými se po chvilce objevily šťávičky, svědčící o správné cestě. Aby mi neutekla, musela jsem jí obejmout zadeček a držet si ji na místě, jak sebou začala trhat. Zpod mne se ozývalo tiché sténání, Alena sebou házela čím dál tím víc a ani já jsem nezůstávala klidná. A ti čtyři? Když tak na to vzpomínám, vlastně ani nevím, jestli náhodou neodešli…
„Úúúúáááá…,“ zasténala jsem, zaklonila hlavu a vychutnávala si příjemné křeče a teplo, které mi běhalo z bříška až do konečků prstů.
„I…, i…, ííííí…,“ odpověděla Alena, sotva jsem přišla k sobě a do její kačenky narvala celou tvář i s nosem a jazykem jsem zakroužila v dírce.
Bylo mi skvěle a chtěla jsem si maličko odpočinout a vstřebat nový zážitek, ale k tomu mi nedali čas. Už bez řečí nás od sebe oddělili, a do právě ukojené dírky mi Jarda začal cpát svůj ohon. Jako v mlze jsem se dívala, jak mně otáčí na záda, zvedá nohy a… A pak jsem ucítila bolest, jako kdybych dole dostala žihadlo. Zařvala jsem, opřela se dlaněmi o stůl a snažila se utéct od jejího zdroje. Jarda mne ale držel tak, že dlaně po stole jen sklouzly, vydaly u toho pískavý zvuk a byl uvnitř. I roztahovaná dírka zabolela, ale jinak, než před tím. Ostrá bolest z žihadla rychle přešla a ta tupá, nechápala jsem proč, mi najednou byla víc příjemná, než nepříjemná. Pocit naplnění, předchozí vyvrcholení a možná i doposud skrytá úchylnost, ve mně zvedly další vlnu rarášků. Začala jsem ze sebe vyrážet zvuky v rytmu přírazů, které se mnou smýkaly po stole a které mi dole dělaly tak dobře. Jarda si mne bral divoce, žádné smilování, nebo soucit. Nic. Ale i to mne ohromilo, a když jsem vykřikla a znovu se prohnula, z mlhy se na okamžik stala tma. Tma, hvězdičky, pak zase jen tma…
Tma ustoupila, dokonce i mlha se rozplynula, ale v dírce jsem měla pořád plno. Ale to tam byl jiný nájemník. Vrchní kropič, který se mi svou délkou snažil probojovat až do dělohy. Jarda ke mně přišel z boku, chytil mne za hlavu a posunul si mně blíž k sobě. Vytušila jsem…, ne věděla, co mám dělat. Jak, to ne, ale co, to ano. Otevřela jsem pusu a pustila ho dovnitř. Doslova jsem mu ho zhltla, jak jsem byla v ráži. A zjistila, že Alena kecala. Netopýra nemusím, ale tohle…? Byl tvrdý, velký, žilnatý, horký, tepalo mu v něm, ale při tom byl jemně hebký, a když jsem mu rukou hrábla pod něj, i zároveň měkký a… A zranitelný. Ještě před půl hodinou, bych mu ty koule utrhla a ocas ukousla, ale když mne dovedl na vrchol a zpět, musela jsem mu odpustit. Cítila jsem, že to na něj jde a věděla, co přijde. Byla jsem nezkušená, ale ne blbá. A byla jsem i zvědavá, jestli Alena nekecala i v tomto. Pusa se mi najednou naplnila hořkou chutí a Jarda tiše zafuněl. Polkla jsem, protože na internetu psali… Jó internet. Ještě že ho máme! Tam se člověk dozví věcí… Nicméně osobní zkušenost je nejlepší. Ohon mu začal vadnout, pořád jsem ho měla v puse a dole sebou začal ten dlouhý ocas zaškubávat a plnit mi tunel svými geny. Dávkoval mi to asi rovnou k vaječníkům, alespoň tak jsem to cítila, a jak se mi horká láva rozlévala po vnitřnostech, vyplivla jsem ocas a musela se z toho vyřvat. Cítila, jsem, jak sebou mlátím, křičím, kroutím se…, ale bylo to jen tělo. Já byla na toulkách po hvězdách. Tma, světlo, tma…
Jak mi pak říkala Alena, i ona si to nakonec užila. Ale na kouření názor nezměnila. Snad i proto, že nejdříve navštívili pipku, pak i zadeček a pak chtěli, aby je dokouřila. No, podle mne, kdyby mi někdo nabídl ocas, který vytáhl z mého zadku… Bylo by mi to jedno. V té chvíli bych vykouřila i čertovi rohy, kdyby přišel. Chlapi si natáhli kalhoty a na rozloučenou nám nahá a znavená těla hodili pár bankovek. Vycházelo to zhruba litr na každou.
„Jestli si ty prachy necháme, jsou z nás ofiko kurvy,“ hlesla Alena potichu, ale peníze schovala.
Nemělo cenu protestovat, protože peníze se nám hodily a navíc… Stejně nám ještě dlužili za vystoupení na pódiu a konec konců i za ten soukromý striptýz. Takže za peníze jsme to nedělaly, přesvědčovala jsem samu sebe a u toho se oblékla. V sále už bylo po zábavě. Jen pár opilců vytrvale vrávoralo u baru a dožadovalo se posledních panáků. Vypadly jsme ven do větru a deště, v apartmánu se jen zbavily oblečení a ve zkratce si sdělily dojmy z posledních chvil. S myšlenkou, že je fajn mít teplou postel, jsem usnula uprostřed věty.
Vzbudilo mne zaklepání na dveře. Nejdříve jsem si myslela, že se mi jen něco zdálo, ale když se ozvalo podruhé… Trochu jsem zacloumala s Alenou, zabalila se do deky a šla otevřít. Za nimi stál moderátor s hubou od ucha k uchu a za ním další kluk, tak v jeho věku.
„Čau,“ zašeptal a podíval se po chodbě, „pusť nás. Prosím,“ dodal a tlačil se dovnitř.
„Ses zcvokl? Kolik vlastně je?“ zeptala jsem se, protože podle světla venku to vypadalo, že i kohouti jsou ještě zalezlí a dopřávají si odpočinku.
„To máš jedno,“ odbyl mně, ale pak se podíval na ruku, „čtyři,“ sdělil mi radostnou zprávu, že před sebou máme ještě tři hodiny spánku.
„Pusť nás, nemáme kde hlavu složit, venku je zima a tma… Udělej dobrý skutek a pusť nás,“ škemral dál a házel na mne prosebné pohledy.
Podívala jsem se za sebe na Alenu. Ta seděla v posteli, přikrytá až po bradu a jen pokrčila ramena. Měla jsem být sketa a nepodat pomocnou ruku potřebnému? Ustoupila jsem od dveří a udělala jim místo. Nahrnuli se dovnitř, jako velká voda a začali děkovat, že jsme fajn, a že děkují… Bez skrupulí si sedli na postel, moderátor vytáhl láhev a podal mi ji.
„Ještě jednou dík a na seznámení, jo? Já jsem Lukáš a tohle,“ ukázal na toho druhého, „je Dalibor.“
„Alena, Lucka,“ odpověděla jsem stroze, ale z lahve si ucucla, protože se to slušelo.
I Alena si trochu svlažila rty a pak řekla: „Tak hele. Beru, že je venku nevlídno, ale je tady jenom jedna postel. Takže jestli se chcete vysp…,“ nedokončila.
„Jasně, jasně,“ přerušil ji snaživě Lukáš, „my se nějak poskládáme na zemi, neboj,“ ubezpečoval nás a rozhlížel s po pokoji, „jenom tak koukám,“ přešel ze snaživého na klamaný tón, „že tady asi další deky nejsou, že? A na dlažbě bude zima…,“ podíval se prosebně na mne i Alenu, „kdybyste ale…,“ začal, ale tentokrát jsem ho zarazila já: „Na to ani nemysli! Postel je naše! Maximálně vám půjčíme spacáky, a jestli vám bude na zemi zima, můžete jít třeba na verandu!“
„Jé, tady je i veranda?“ podivil se Dalibor, vstal a šel k jejím dveřím, snad aby se podíval, jak je velká.
„Spacáky nám schnou,“ připomenula mi potichu Alena.
„No a? Přece se nebudeme v jedné posteli mačkat všichni čtyři!“ zasyčela jsem, ale taky jsem vnitřně připustila, že to jinak nepůjde.
„Přece bys nechtěla, abych zmrznul,“ poposedl si víc ke mně Lukáš a dotkl se mé ruky.
Ucukla jsem, ale zároveň jsem ucítila, jak se mi rozbušilo srdce. Ten nápad s jednou postelí…
„Ale máme jenom dvě deky,“ hlesla jsem, a když se znovu přiblížil a dotkl se mne, už jsem ho nechala.
„Dobří lidé se vlezou všude,“ pošeptal mi do ucha a hned mi za něj zajel pusou a políbil mne.
Kdyby jenom lidi, pomyslela jsem si a úplně cítila, jak mi zase šťouchá do čípku. Položil mne na postel, rukou zajel pod deku a postudil mi mé malé kozy v dlani. Dalibor se odpoutal od okna, klekl si vedle postele a dal Aleně pusu. Vzala mu hlavu do dlaní, přitáhla se k němu a přisála se mu ke rtům. Tak, a teď jsme zase v tom, projelo mi hlavou, ale když po mně Lukáš sklouzl, rozbalil deku a přejel mi jazykem po bradavce, zavřela jsem oči a nechala to na něm. Líbal mne po celém těle. Rukama jezdil nahoru dolů, myl mne, jako kočka kotě a mi bylo báječně. A když mi zajel jazykem mezi nohy… Jasně, že od Aleny to bylo jemnější, pozornější a vůbec…, ale i ta jeho drsnost a to, že hledá, kam až dosáhne a kde si musí pomoct prsty… Těšila jsem se, plánovala, jak si ho osedlám a jak do mne hluboko zajede, ale Lukáš měl jiné plány. Otočil mne, zadek mi zvedl nahoru a najednou byl uvnitř. To snad… Vždyť já ho mám snad až v krku, blesklo mi hlavou. A v zadku, projelo mi podruhé, když jsem ucítila, jak se mi rozevřely svěrače, a u dírky vznikl další tlak. Jen jsem zvedla hlavu, očima blýskla po Alence, která ležela na zádech, nohy doširoka od sebe a mezi nimi se hýbala Daliborova hlava. Chtěla jsem se ohlédnout, ale Lukáš mi zatlačil na zátylek, zabořil mi hlavu zpátky do polštáře a nadzvedl prdel ještě výš. Nemohla jsem nic, než přijímat jeho pomalé tahy ocasem v pipině a prstem ve hvězdičce. Vzduch, potřebuju vzduch… a najednou jsem zase byla tam. Tma, světlo, nádech, výkřik, tma…
„I…, i…, ííííí!“ slyšela jsem Alenu, jak i ona dosáhla kýženého cíle.
Tlak v zadečku byl ale najednou jiný, větší, skoro nepříjemný, zato v mokré dírce jsem necítila nic. Lukáš vyjel ven, ale jen proto, aby zase nasadil a svěrače zase roztáhl. Tak, a už nejsi nevinná ani tam, uvědomila jsem si, ale bylo mi to jedno. Když do pekla, na pořádném koni! Musela jsem převzít iniciativu a splnit si předchozí představu. Vysmekla jsem se mu, otočila se, objala a na ta záda ho položila tentokrát já. Bylo mi jedno, že s ním byl na návštěvě v pokojíčku, kde se tak často neuklízí. Olízla jsem mu ho, pohrála si s koulema a sedla si na něj. Namířila si špičku jeho kopí na hvězdičku a dosedla. Jen blaženě zavzdychal, jednou rukou mi žmoulal bradavku a druhou mi hladil čárku. Když mi palec zarazil dovnitř, málem jsem se udělala znovu, ale vydržela jsem. Nahoru, dosednout, palec v dírce. Nahoru… Když zavřel oči a pusu otevřel dokořán, věděla jsem, že je na konci i on. A nechala vybuchnout i svůj chtíč. Když mne zase začal plnit lávou, zhasla a rozblikala se všechna světla světa. Pokud teď mohu posoudit, tak když si to dělám sama, je to fajn. Když mi to někdo udělá do pipky, je to super. A když se mi Lukáš udělal do zadku…, tak to byla normální ztráta vědomí, klinická smrt, nirvána… Svalila jsem se na něj a nechala ho v sobě, dokud nevyjel sám, ale i tak jsem z něj neslezla a spokojeně odfukovala a pomalu usínala.
Tentokrát mne nevzbudilo zaklepání, ale doteky. Na zadečku, pod ním, na prsou… Slastně jsem se protáhla, rozhodila ruce i nohy od sebe a nechala se laskat. Bylo mi divné, kde všude má Lukáš ruce, ale nechala jsem ho, dokud jsem neucítila, jak do mne pomalu vstupuje. Až pak jsem oči otevřela a…, a místo na Lukáše jsem koukala na Dalibora. Lukáš ležel vedle mne a hladil mne po hrudníku. Alena spala vedle mne, o mne se zajímali dva najednou… No měla jsem ho snad ze sebe shodit? Konečně jsem byla středem klučičí pozornosti já. Lukáš si mi klekl k hlavě, já si vzala jeho péro do huby a bylo mi hezky. Nevím, jestli byli secvičení, nebo domluveni, nebo to byla náhoda, ale udělali se najednou. Lukáš do pusy, Dalibor do pipky. A já hned po té, co jsem stačila polknout většinu nadílky.
Ještě než se kluci rozloučili, vystřídali se u Aleny. Oba jí vylízali dírku, ode mne si nechali olízat kolíky a odešli. My dvě jsme jen sbalily už suché věci, vrátily loď, protože řeka se po nočních deštích stala splavnou jen pro sebevrahy vydaly se domů. Mohly jsme si skoro vzít taxíka, protože nám kluci nechali další dva litry za nocleh. Za co jiného, taky, ne? Nejsme přece žádné kurvy! Na vodu jezdíme pořád, jen s tím rozdílem, že už nechodím do sprchy, ale ve stanu jsme obě. A trubcům dáváme víc, než jen vylízání kačenky.
Více erotických povídek najdeš na webu Sex-po-telefonu.info - erotické povídky.
Vzrušená Miladadalší dívky | |
Ráda bych byla zmrdaná v bezmoci. Chci s Tebou zažít sex po telefonu. Vzrušuje mě představa, že se nemohu bránit a Ty mi zatím vnikáš pod kalhotky, zkoušíš strčit prst do díry a druhou rukou mi mačkáš kozy... Pak ráno se probudím s roztaženýma nohama a postříkaná. Čekám na zkrocení na909 606 666 a po vyzvání zadej kód 30 ...nebo mi pošli SMS ve tvaru: |
Cena hovoru 46 Kč/min pro čísla 909460030 a 909467666, resp. 60 Kč/min pro 909606666.
Maximální délka hovoru 26 min pro číslo 909460030, resp. 20 minut pro číslo 909606666.
Cena SMS je 35,- Kč. Sex po telefonu i chat je pouze pro starší 18 let.
Provozuje TOPIC PRESS s.r.o., www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz
Podobné erotické povídky
Únos
26. 12. 2018StalinkaVdávám se! Hurá! Beru si Petra, super kluka, se kterým jsem chodila několik měsíců. Je skvělý. A má úžasné kamarády. Kamarády, se kterými toho už plno zažil, kamarády, co nikdy nezkazí žádnou srandu. Dva z nich nám jdou za svědky, ostatní se přidají k družičkám. Od rána lítám, jak papírový drak. Účes, nalíčit, nehty… Zmatek je v celém domě. Nejvíce nervózní je moje máma, která má dar od boha, každému... celá povídka... |
Gaučové číslo
10. 3. 2013Neznámý autorAleš si nechal od rozdováděné Sabiny rozepnout poklopec, stáhnout trenýrky a vytáhnout z kalhot svoje veliké mužství. Sabina ho pěkně pevně obemkla svou zkušenou ručkou, přejížděla mu od kořene až po žalud a zpět, u toho hezky přehrnovala předkožku. Z očí jí u toho koukala mrduchtivost. Svůdně na Aleše pomrkávala, zatímco mu honila klacek. Potom se v kleku sklonila a dala mu pusu na špičku žaludu.... celá povídka... |
Škola - základ života I
10. 8. 2016LeszekTak s touhle třídou si Eva rozhodně dělat starosti nemusela. Za celou dobu své učitelské profese nezažila pohodovější kolektiv a hlavně, třídnické starosti mohla klidně hodit za hlavu. Počínaje nástěnkou a konče plánováním výletů na konci školního roku. Všechno obstarával Pavel. Pavel Zahradník, výkladní skříň celého ročníku. Na všech vědomostních a sportovních soutěžích, které škola pořádala, jste... celá povídka... |
Robert
8. 11. 2010Senior68Je pátek dopoledne a já se vracím z intru na víkend k matce. Odpadly nám dnes dvě hodiny vyučování, tak jedu dříve domů. Rodiče se před dvěma lety rozvedli a já bydlím u matky, která žije už asi půl roku s novým přítelem. Je o několik let mladší než matka a docela příjemný a zábavný chlap. Vždy, když přijedu domů, tak si říkám, že by stálo za to se s ním vyspat, ale i přes moje provokační řeči se k... celá povídka... |