Naši kluci zase vyhráli! Spolu s kámoškou Janou jsme radostně poskakovaly a doprovázely je z ledu potleskem a skandováním. Jsme nadšenými fanoušky místního hokejového klubu juniorů. Hráči jsou skvělí. Samí urostlí a drsní kluci, co se se soupeři na ledě nemažou. Kluci zmizeli někde v útrobách stadionu a my jsme se vydaly ven. Už několikrát jsme se k nim snažily dostat, ale ochranka při zápasech fungovala až příliš dobře. Venku, v hloučku ostatních, jsme narazily na bývalého hráče klubu, jak se prodírá davem a snaží se dostat dovnitř. Znali jsme se. Sice jen od vidění, ale věděl, kdo jsme. Zběžně nás pozdravil jen kývnutím hlavy, ale pak se zastavil.

„Nechcete do šatny?“ zeptal se jen tak, jakoby mimochodem.

Málem jsem si sedla na zadek. Kdyby nás propašoval dovnitř, splnil by nám ten největší sen! Do šatny! Za klukama! Po vyhraném zápase! Zakývala jsem nadšeně hlavou. I Klára kývala a nadšeně řvala ano, aby překřičela okolní hluk.

„Držte se těsně za mnou,“ řekl a začal se prodírat dál.

Vyrazily jsme za ním, což v tom davu nebyla jednoduchá věc. Ale dvěma pěkným holkám uhnul každý rád. A ještě se na nás usmál. Aby ne! I když jsme nebyly oblečeny nijak noblesně, nebo provokativně, muselo nám to slušet. Krátké sukně, těsné trička a rozepnuté bundičky ani ne do pasu … Kolem ochranky nás protáhl s odůvodněním, že jsme jeho sestřenice a že si nás bere na odpovědnost. Jednoduché. Hromotluk uhnul a kývl hlavou, ať si jdeme. Na chodbě k šatnám nás udeřil typický zápach zapocených věcí. Smrad před šatnou ještě zesílil, a když otevřel dveře, měla jsem dojem, že přijdu o čich. Ale co je mi po čichu! Vešly jsme dovnitř a před námi seděli, stáli, ale hlavně se převlékali naši kluci!

„Jé! Holky!“ přivítal nás několikahlasý pozdrav.

„Tak jen pojďte a nebojte se!“ řvali jeden přes druhého, protože jsme se obě zastavily hned za dveřmi.

Dveře se za námi s bouchnutím zavřely a my nevěděly, kam s očima. Svaly, svaly, svaly … Napravo, nalevo… bicepsy, vánočky na břiše, prsní svaly takové, že mnohé kamarádky by mohly závidět … Smrad jsem přestala vnímat.

„Napijem sééé!” zařval někdo a u pusy mi přidržel nějakou láhev.

Vodka. Pořádně jsem si cvakla, protože za tuhle výhru, to stálo za to. Láhev kolovala, pak další a do toho i pár lahví s bublinkami. Po pár kolech jsem měla pěkně nakoupeno. To jsme už seděly na lavičce a pozorovaly ten nevídaný cvrkot. Kluci byli skvělí. Ptali se, jak se jmenujeme, na to jsme si museli připít, pak kde chodíme do školy, opět důvod, kolik nám je … Po každé otázce jsme si cucly a pomalu jsme přestávaly na otázky odpovídat.

„Chcete podpis?“ zeptal se Mirek, brankář, kterého jsme poznaly jen z fotek. Na ledě svou tvář zakrýval maskou. Jaká škoda pro divák…divačky.

„Jo…, jo…, taddy…,“ koktala jsem a hledala v kabelce vhodný kousek papírku.

„Myslím, podpis někam na pupík, nebo tak něco,“ přerušil mé hledání a dal mi ruku na mou v kabelce.

Zarazila jsem se. I Klárka se na mně podívala poměrně vyděšeně. Ale co. Na koupališti vidí víc, než jen kousek kůže k podpisu. Nadzvedla jsem odvážně tričko a odhalila své bříško. Odněkud přiletěl fix. Mirek jej hbitě chytil ze vzduchu, inu brankář, sklonil se ke mně a udělal první tah.

„To nepude, hele. Takhle ne,“ řekl a narovnal se.

Najednou jsem na lavičce ležela. A nad pupíkem mně Mirek začal lechtat špičkou fixu. Klárka skončila na lavičce vedle. Moc jsem na ni neviděla, protože najednou jsme okolo sebe měly plno zájemců o rozdávání autogramů. Dva podpisy se mi vyjímaly na bříšku, a Roman, jeden z útočníků, umístil podpis pod koleno. Prý, že tam už není kde … Když mi někdo další, ani nevím kdo, vyhrnul sukni a podpis mi umístil těsně pod kalhotky, chtěla jsem vstát a utéct. Ale nebylo jak. Možná, když tak přemítám, kdybych více zabojovala, zakřičela, nebo co já vím, možná by to dopadlo jinak. Ale můj poměrně chabý pokus o obranu byl zpacifikován. Nahoru šla nejen sukně, ale vzápětí i tričko. A hned na to i podprsenka. Jediné, co šlo dolů, byly kalhotky. Jasně, že už nešlo jen o podepisování. Tolik kluků v týmu přeci jen nebylo. Ale když se kolem vás točí tolik polonahých mladých nadržených samečků… Svůj skoro předstíraný a předem prohraný boj o svou čest, jsem vzdala. Cítila jsem, jak mi pipinka teče, a bradavky rostou do výšky. Zavřela jsem oči a zasténala. Lechtání špičkou fixu bylo vystřídáno lechtáním a hlazením horkými dlaněmi a všudypřítomnými prsty. Někde vedle sebe jsem slyšela vzlykat Klárku. Ale v té chvíli jsem neřešila, jestli vzlyká blahem jako já, nebo z opačného důvodu.

Kdy mi někdo zajel prstem do jeskyňky, prohnula jsem se a vyšla mu naproti. Otevřela jsem oči a kolem sebe jsem viděla les trčících kůlů. Ručníky, trenýrky a zbytky dresů kluci zahodili a kolem mne byli jen tak, jak je pánbůh stvořil. Nádhera… Rosťa. Kapitán. Popadl mne pod zadečkem, nadzvedl a jediným trhnutím se do mě propadl. Zařvala jsem. Před očima se mi prohnalo celé souhvězdí od té slasti. Zaklonila jsem se, a položila se do matrace z několika párů rukou. Na rtech jsem ucítila dotek hebké a horké kůže. Otevřela jsem pusu a připadala si, jako na grilu. Jeden v pipince, druhý v pusince… Rozklepala jsem se. Výbuch sopky někde dole, mi vystřelil mozek z hlavy a způsobil částečnou ztrátu vědomí, při kterém jsem měla co dělat, abych se neutopila. Otočili si mně, ale na zem nebo na lavičku jsem si ani nesáhla. Polykala jsem další dávku, v dírce jsem měla nádherně klouzavo a nový výbuch mi vystřelil do konečků prstů. Šla jsem z orgasmu do orgasmu. Netuším, jak dlouho jsme tam byly. Nevím, jestli se vystřídali všichni, nebo jestli šli i vícekrát, jak dlouho do mne bušili a jak a kdy odešli.

Probrala jsem se s tupou bolestí hlavy a štípáním mezi nohama. Když jsem zvedla hlavu a otevřela oči, zabolely mne i sanice. A v zádech, ramenou, na prsou…, bolelo mne prostě všechno. Připadala jsem si, že jsem skočila pod vlak a naneštěstí přežila. Rozhlédla jsem se v tmavém šeru a zkoušela rozeznat, kde jsem. Až po delší době třeštění očí do tmy mi došlo, že jsem asi v šatně.

„Klá…” zasípala jsem. Nasucho jsem několikrát polkla, až se mi v puse objevilo pár kapek slin, a zkusila to znovu: „Klárko?!”

Nic. Překonala jsem bolest hlavy, co nejopatrněji se posadila, přimhouřila oči a znovu zapátrala v prostoru kolem mne. Nic. Jen trochu světla, co se prolínalo kolem nějakých dveří. Ta trocha fotonů by mohla stačit, abych se přesunula a o nic nezakopla. Postavila jsem se a opatrně udělala několik šouravých kroků ke dveřím. Nahmatala jsem kliku a zamáčkla. Nic. Bylo zamčeno. Zašmátrala jsem kolem nich a nahmatala vypínač. Rozblikalo se světlo a konečně jsem se rozhlédla pořádně. Vlevo ode mne se ozvalo zaskučení. Klárka.

„Ty kráso, ti mi dali!” vyrazila se sebe s námahou a posadila se.

Byla nahá a po celém těle měla spoustu podpisů. A nejen hráčů… Podívala jsem se na sebe. Vypadala jsem stejně. Popsaná od hlavy k patě, ulepená od… A stejně jako Klára, jak mne pánbůh stvořil. Začaly jsme hledat svoje věci, ale kromě jednoho dresu, dvou suspenzorů, několika ponožek a dvou chráničů ramen, jsme nic jiného nenašly. Ale alespoň jsme našly sprchu. Vlezly jsme si do ní společně a pustily na sebe teplou vodu. Když jsem si drhla Mirkův autogram, malinko mně přepadla lítost. Ale jeho podpis jen trochu vybledl a zůstal. Polilo mne horko. Dolů nešel nejen jeho, ale ani ostatních.

„Do prdele, Lenko! Co budeme dělat?” vyjekla vyděšeně Klárka po stejně úspěšném pokusu.

Zkoušely jsme se znovu drhnout samy i navzájem, až jsme měly kůži do ruda, ale výsledek se nedostavil. Po půlhodině jsme to vzdaly. Vyšly jsme ze sprchy a utřely se do dresu. Moc to nešlo, látka nebyla zrovna savá, ale pořád to bylo lepší, než abychom zůstaly úplně mokré.

„V čem půjdem ven?” zeptala se zoufale Klára a ukázala si na nahé tělo.

„Nevím, ale navíc je zamčeno, takže nemáme ani jak,” přisadila jsem si k naši zoufalé situaci.

„Lenko! Do čeho jsme se to dostaly?” začala natahovat moldánky.

Přidala jsem se. Co taky jiného. Situace nebyla zrovna záviděníhodná. Nechat si projet díry dvaceti kluky najednou, nechat se pomalovat a ještě u toho přijít o věci… Utírala jsem si oči do hřbetů ruky a nos do prstů a u toho jsme si všimla klíčku pověšeného na hřebíčku. Přestala jsem vypouštět další tekutinu z očí, zvedla se, s malou nadějí vzala klíč mezi prsty a zkusila ho. Dalo se s ním otočit. Tak jednu věc bychom měly. Co si ale vzít na sebe? Pokud jsme nechtěly čekat na příchod ustaraných rodičů v doprovodu policie, musely jsme jednat. Suspenzory zakryly čárky, chrániče posloužily jako náhradní trička, spíše crop topy, a ponožky jako provizorní obutí. No, takhle spoře jsem venku ještě nebyla. Naštěstí Klárka bydlí kousek od stadionu, a když to vezmeme parkem, třeba nikoho nepotkáme. Otevřela jsem dveře a opatrně vykoukla ven. Chodba byla osvětlena, ale prázdná. I přes to, že jsme měly jen ponožky, snažily jsme se našlapovat co neopatrněji. Přesunuly jsme se k další chodbě a zase rozhlédly. I tahle část se zdála opuštěná. Zdání ale klame. Byly jsme zhruba v polovině, když zpoza rohu vyšel chlap v montérkách.

„A máme vás, zlodějky!“ křičel a rychlým krokem, skoro během, si to rázoval k nám.

Lekly jsme se, otočily se a chtěly utéct zpátky do šatny. Druhý chlap, který se za námi musel potichu plížit už bůhví jak dlouho, nám zastoupil cestu. Hmátl po Klárce a ta jen vyděšeně vyjekla. A já vykřikla vzápětí. Drželi nás za ruce a díky našemu sporému oblečení i v šachu.

„Tak mladé a už kradou! Co, Franto?“ podivil se ten, co držel mne a významně se podíval na svého kolegu, který zrovna přehmátl a místo za ruku, držel Klárku za vlasy.

„Konečně sme je chytli!“ pokýval hlavou Franta a na tváři mu vykvetl šťastný úsměv.

Aby ne. Zcela bezostyšně se díval na Klárčin nahý zadeček, podpíraný šňůrkami suspenzoru. Asi aby mi to nebylo líto, zajel pohledem i na ten můj. Úsměv se mu ještě zvětšil…

„Ale … ale my nejsme zlodějky!“ ohradila jsem se a zadeček si zakryla rukou.

Trhla sem druhou a podařilo se mi vysmeknout. Ale asi jen na půl vteřiny. Chytil mne zepředu za chránič a přimáčkl mně ke zdi.

„Tak hele, kočičko!“ zasyčel mi zblízka do obličeje, „nedělej si to horší! Teďkonc pudem do kanclu, zavoláme policajty a ti si to s váma vyřídí!“

Nekompromisně nás táhli chodbou někam do útrob stadionu. Zápach zpocených dresů, se změnil na zápach od oleje a čpavku. Sice jsme protestovaly a vzpíraly se, ale ti dva měli výhody jen na své straně. Byli silnější, vyznali se tu a hlavně, hlavně byli oblečení. Tonda volnou rukou otevřel nějaké dveře a doslova nás vhodili dovnitř. Rozsvítili a Franta dveře zamkl. Klíč si okatě strčil do kapsy, obešli nás, posadili se za jeden ze dvou stolů a spolu s kolegou se dívali na svůj úlovek. Krčily jsme se u sebe, rozhlížely se a docela se třásly strachy. Nechtělo se nám policajtům vysvětlovat, jak jsme k výstroji přišly. A už vůbec ne rodičům… Na druhém stole poblikával monitor a za ním, za oknem, se snažil nějaký motor o hluk, který k nám od něj pronikal.

„Prosím,“ pípla Klárka zkroušeně, a chytla mne za ruku, jak u mne hledala oporu, „prosím, nejsme zlodějky! To kluci! To oni nám sebrali oblečení! Nic jiného v šatně nebylo! Prosím, nevolejte nikoho,“ fňukala.

„Jo, jasně. Kluci. Svlíkli vás, úplně nedobrovolně a přes vaše protesty se vám každej podepsal a vy dvě jste jenom dvě chudinky, co neuměj ani do pěti napočítat, že? To by moh říct každej! Je ta výstroj vaše?“ zahřměl Frantův kolega.

Zavrtěly jsme svorně hlavami a sklopily je dolů.

„Tak si to sundejte!“ štěkl po nás Franta.

„Ale…, to…, přece… Ne!“ zalapala jsem po dechu.

„Ne? Vidíš to Tondo?“ otočil se Franta s údivem na kolegu, „policajty nechcou, ale spolupracovat taky ne. Tak hele, vy dvě,“ otočil se zpátky na nás a zamračil se, „dáme vám na vybranou. Buď si vás vodvezou cajti, nebo to vyřídíme mezi sebou,“ změnil zamračenou tvář na široký úsměv a významně pozvedl obočí.

Podívaly jsme se na sebe. Bylo nám jasné, co to je, to jeho „mezi sebou“. Ale taky nám bylo jasné, že pokud na jejich podmínky nepřistoupíme, budeme si moci ušít z ostudy kabát. Který by se mimochodem celkem hodil…, blesklo mi hlavou.

Stiskla jsem Klárce ruku ještě víc, podívala se na ně a hlesla: „Policajty ne …“

„Cože? Ještě jednou! Nebylo tě slyšet!“ zakřičel Franta.

„Že policajty nechcem, a že bysme to vyřídily jen s váma,“ vydechla jsem o něco hlasitěji.

„Tak fajn, ale nejdřív nám sepíšete přiznání. Takovejch, co jenom slibujou, je plno. Tadydle,“ natáhl se, „máte tužky a tadydlenc papír,“ posunul psací potřeby po desce, „a konečně si sundejte ty kradený věci!“

Poslechly jsme. V kanceláři byl jen ty stoly a dvě židle, na kterých ale seděli ti dva. Musely jsme se sklonit a psát ve stoje to, co nám Tonda diktoval. Franta se zatím zvedl a potěšeně se na nás díval zezadu. Nepsalo se mi zrovna nejlépe…

„…se přiznávám, že jsem ze šatny sportovců odcizila…,“ diktoval Tonda, houpal se na židli a přivíral u toho oči, ale jak jsem vzadu cítila, Franta je měl dokořán.

Datum, podpis… Nakonec jsme si vzaly věci zpátky do rukou a oba si nás několikrát vyfotili mobilem.

„No vidíte, že to de. Teď mi ho hezky vyhul a nezapomeň všechno polknout!“ zasmál se Tonda a udělal si na židli pohodlí.

Franta zatím ohnul Klárku o stůl s počítačem, a když jsem si klekala pod druhý, slyšela jsem, jak Klárka hekla. Vytáhla jsem Tondovi z kalhot jeho napnuté kopí a začala se snažit. No, na to, že mu bylo mezi čtyřiceti a šedesáti, mu stál celkem hezky. Nemusela jsem se naštěstí snažit moc dlouho. Zavzdychal, posunul se na židli o kousek dolů a vyplnil mi pusu lepkavým a horkým semenem. Jeho přání jsem mu splnila a všechno polkla. Chtěla jsem to mít hlavně rychle za sebou a příliš se tady nezdržovat.

„Pocem! Dělej!“ zasupěl Franta.

Klárka měla obličej přilepený k oknu, Franta do ní bušil zezadu a slastně u toho křivil obličej. Sotva jsem přilezla po kolenou k němu, vytáhl ho z Klárky a namířil na mně. Jeho výstřiky mne na chvilku oslepily. Nestačila jsem ani zanadávat a Tonda se smíchem řekl Klárce, ať mně od toho olíže. Sesunula se ke mně a poslechla. Nedělalo to příjemně ani jí, ani mi, ale co jsme mohly dělat?

„Tak jo, vy kurvičky,” řekl Franta spokojeně.

Oba stáli nad námi a s úsměvem se dívali, jak mne Klárka olizuje. Přestala a obě jsme vzhlédly vzhůru.

„Tak hele, vy dvě. Vod teď sem budete chodit po každým zápase. Když nepřijdete, pošlem všecko na školu a rodičům,“ zamlaskal Franta spokojeně.

Tak, a měli nás v hrsti. Už když jsem se podepisovala pod to přiznání, jsem se něčeho podobného bála, ale říkala jsem si, že nám něco takového neudělají. Udělali. Hajzli jedni.

„To snad nemyslíte vážně? Jsme se domluvili, že to vyřídíme jednou a pro vždy, ale tohle? To si z nás chcete udělat matrace?“ vyštěkla jsem naštvaně.

„Co si, holčičko, myslíš, je celkem jedno, ne? Nemáš chodit krást! A teď mazejte, ať si to nerozmyslíme!” mávl znechuceně rukou, ale copak jsme mohly?

„…, ale, ale my nemáme v čem!” připomenula jsem mu, že chodit nahé po ulicích se nehodí.

Vstal, otevřel skříň a chvíli se v ní přehraboval. Nakonec po nás hodil nějaký balík hader, ze kterého se vyklubaly špinavé montérky. Byly nám oběma velké, ale na tu bídu… Domů jsem došla po půlnoci, a když táta viděl, v čem jsem přišla, dostala jsem, poprvé v životě, na zadek. Naštěstí jen přes ty montérky, protože kdybych mu ukázala i ty podpisy našich hokejistů, asi by mně vydědil. A jak jsem k tomu úboru přišla, jsem mu samozřejmě neřekla, protože kdo by se chlubil, že musel dělat kurvu? A tu jsme s Klárkou dělaly až do konce sezóny. Naši kluci na ledě byli skvělí, ale to nám kazila naše činnost v kanceláři správce.