Vzala si lehké květované letní šaty, na hlavu posadila krásný slaměný klobouček a vyrazila. Měla ráda tu letní pohodu, vesnici plnou brigádníků, co dopoledne česali chmel a co ji odpoledne pokradmu pozorovali. Pyšně zvedala hlavu, když se některý z nich otočil a obdivně zapískal… Bylo jí čerstvých osmnáct, ale vypadala mladší. O dost mladší. Její drobná kůzlátka se snažila o propíchnutí tenké látky šatů, krátká sukýnka, sahající sotva ke kolenům, se zlehka nadzvedávala a lákala chlapce i dospělé chlapy.

„Hej! Maličká!” zvolal na ni jeden, co postával u kašny s několika dalšími, „nechceš si zatancovat?”

Ani se neotočila, jen se sama pro sebe usmála, pohodila svými dlouhými vlasy a křížem přes náměstí pokračovala v chůzi do obchodu. Vlnila se, její drobné nožky kráčely po nové dlažbě a kluci jen tiše zaskučeli a řekli si něco o sice krásné, ale pitomé vidlákyni.

„Půlku chleba, litr plnotučnýho…,” poroučela u pultu a prodavačka se ztěžka otáčela a podávala vše potřebné.

„Tři sta dvacet,” zarachotila obstarožní kasou a usmála se na ni, „a co doma, Maruško, dobrý?” zeptala se zájmem, a když Maruška přikývla a vrátila jí úsměv, popřály si hezký den, Maruška vzala tašku a vydala se zátky domů.

Když opět zaklapala podpatky o žulu, kluci u kašny přerušili diskusi a otočili se za zvukem. Ta vidlákyně, co se k nim zase přibližovala, jim dokázala zvednout tepovou frekvenci i rychlost improvizace. Než ležérně došla až k nim, byli domluveni. Prostě jí zastoupí cestu a…

„Tak co, maličká? Nechceš si zatancovat?” vskočil jí do cesty první.

Na oko si povzdechla, udělala krok stranou a chtěla jít dál.

„A co se mnou? Se mnou bys nešla?” přiskočil k ní druhý.

„To dáš košem i mi?” ptal se třetí a Maruška jen uhýbala, vrtěla hlavou, ale ten zájem ji neskutečně těšil.

Těšil, což o to, ostatně i proto se tak vystrojila, ale s takovou by se domů nikdy nedostala.

„Tak jo,” přistoupila konečně na jejich hru, co jí cestu zahradil další, „co chcete?”

„Jé!” vykřikl radostně, „ona mluví!” a okolo Marušky se vytvořil zvědavý hlouček, „to je supér!” otočil se zpátky k ní a lehce se uklonil: „Jsem zdejší vrchní česač a tamní spodní student práv, Jirka Matějka,” představil se a Maruška na tváři vykouzlila pobavený úsměv.

„Marie,” pípla a chtěla odejít, ale z toho těsného hloučku to už nešlo vůbec.

„Maruška!” vydechl její jméno, „to je ale hezké jméno,” pokýval hlavou, „a kolikpak ti je, Maruško?” zvedl zvědavě obočí, protože měl trochu i obavy, aby nebyl obviněn z nějakého mravnostního deliktu.

„Pch!” trhla bradou i rameny, „to se neříká!” odpověděla a nechala je na pochybách, „a pusťte mně. Už musím domů!”

Kluci se začali rozestupovat, protože která jiná než školačka, by musela domů tak spěchat.

„Ale přijdeš, ne?” zkusil to i přes pochybnosti Jirka a uhnul, až když přikývla a bleskla po něm očima, „dneska v šest! U hospody!” stačil ještě říct, než se otočila a rozešla se původním směrem.

Maruška se začala vzdalovat, její boky se ladně houpaly nahoru a dolů, nožky střídaly jedna druhou…

„Tak do týhletý, bych ho zarazil na to šup,” povzdechl si Jirka a Karel i s Tondou mu přizvukovali.

„Jo, zarazíš a zbytek mládí budeš dejchat mřížovanej vzduch! Tý je tak čtrnáct, pokud ne ještě míň,” odhadoval její věk Martin, i když by jej rád zarazil taky.

„Ále co,” mávl Jirka bezstarostně rukou, „jestli je ještě pod zákonem, tak se aspoň pobavíme, ne?” zasmál se a spolu s kumpány si maloval, jaké by to bylo, kdyby bylo…

I Maruška si představovala, jaké to na té zábavě bude. Jestli jako na té klasické, co pořádají místní hasiči, nebo jako loni, kdy ji pozval dokola totálně opilý kluk a vyblil se jí do výstřihu. Vybalila nákup, mámě vyřídila pozdrav od paní prodavačky a řekla jí i o zábavě, na kterou ji zvali brigádníci.

„Dávej si na ně pozor!” zvedla máma varovně prst, „kdo ví, co jsou zač! Neznáš je a…,” pokračovala výčtem titulků z černé kroniky.

Maruška ji neposlouchala. Máma má jenom strach a nechce, aby si našla kluka z města. Jenže až skončí školu, kam se vrtne? Do družstva? Umývat vemena a kydat hnůj? Tak to pěkně děkuji, kývala hlavou, že má máma pravdu, ale myslela si svoje. Na tu slávu se začala připravovat, jen co dala králíkům a zametla dvůr návštěvou koupelny, kde se pořádně vysprchovala a do jemné kůže si vetřela krém s mateří kašičkou. Vlasy si nechala splývat na ramena, protože se jí takhle líbily nejvíc, vycenila na sebe zuby, jestli jí od rána nějak nezežloutly, maličko se namalovala, podtrhla a zvýraznila si už tak krásné oči a oblékla se podobně, jako odpoledne. Tedy skoro. Červené šaty byly bez ramínek a okolo hrudníčku držely jen díky jemnému zipu na zádech. Sahaly jen kousíček pod zadeček, pod nimiž měla miniaturní kalhotky a na nohou drobné střevíčky na nevysokém podpatku ve stejné barvě, jako šaty. Outfit doplnila malou kabelkou a víc nepotřebovala. Vlastně ano! Klobouček…!

„Tédá!” zvedl Jirka obdivně hlas, když ji uviděl, „no to jsou změny!” vyskočil z hloučku a běžel jí v ústrety, „no né, ty jsi snad ještě krásnější, než před tím!“ kroužil okolo ní a díval se na ni ze všech stran.

Maruška sice byla zvyklá na různé lichotky, ale od něj, od něj je slyšela ráda. Automaticky ji vzal za ruku a dovedl ji zpátky k hloučku, ze kterého na ni hledělo několik zvědavců s očima navrch hlavy. Začal své kamarády jmenovat a Maruška se snažila si ta jména pamatovat, ale z deseti kluků dokázala poznat tak tři, maximálně čtyři. Zavedl ji do sálu, kde hrála, falešně, nějaká kapela, jejíž interpreti se asi viděli poprvé a pod nimi se pokoušelo několik párů o zvládnutí jejich nezvládnutého rytmu. Nenechal ji ani posadit a hned ji vzal mezi ně. Chvilku se vlnili spolu, pak jej vystřídal Pavel…, nebo Karel…? Pak zase další…

„Já už nemůžu!“ vydechla udýchaně, „potřebuju se napít!“

Aktuální tanečník ji doprovodil ke stolu a nalil jí minerálku. Podívala se na něj jako na vraha nemluvňat, popadla nejbližší půllitr a s chutí se napila piva.

„Hele, a můžeš vůbec?“ zeptal se nahlas, aby překřičel zpěvákovo skřehotání.

„A co bych nemohla?“ odfrkla, posadila se a dopila zbytek, „přineseš mi další?“

Nový půllitr s bohatou čepicí přistál na stole skoro dřív, než své přání dořekla. Měla opravdu žízeň a z druhého půllitru tak zůstalo jen trochu na dně.

„A co něco ostřejšího? Nedáš si?“ zkusil to Tonda, rozhlédl se, kde je hospodský a spod stolu vytáhl vlastní zásobu, dědovu slivovici.

Přikývla a pak ochutnala. Zašklebila se, že už pila lepší, ale to ji už bral za ruku Jirka s tím, že si musí zase zatancovat. Chvíli na parketu, chvíli u stolu… Ještě se nezačalo stmívat a Maruška cítila, že má dost. Motala se jí hlava, upřímně se smála všem vtipům, co kluci říkali, a trochu ztěžklým jazykem jim odpovídala skoro na vše, co chtěli vědět.

„Já už musím,“ vstala, protože věděla, že v tomto stavu už tady být nemůže.

„Kam bys chodila? Zábava skoro ještě nezačala a ty už bereš kramle?“ zahulákal Jirka zvesela, chytil ji okolo boků a strhl si ji do klína.

Ruku, co měl okolo zad a boků, jí hned zašátral pod sukní a pohladil ji po nohou. Chtěla vstát, protože i když ji měla jak z praku, pořád ještě dokázala poznat, že se začíná schylovat k něčemu, u čeho být nechce. Jenže Jirka ji držel pevně, a i když mu řekla, slušně, aby ji pustil, jen se usmál s tím, že teda jo, ale že si musí ještě připít.

„Na tebe a tvou krásu!“ zvedl štamprdli a druhou poposunul po ubruse k ní.

„Když jinak nedáš…,“ povzdechla si, obrátila ji do sebe, zašklebila se a chtěla znovu vstát.

„Ještě do druhé nohy, ať nekulháš!“ přidržel ji a počkal, až Tonda dolije, „tak šup, ať se dílo podaří!“

Kopla do sebe druhou a začala si uvědomovat, že bez pomoci, se domů nedostane. Třetí, prý už jen na zdraví, chtěla odmítnout, ale všichni na ni naléhali, přesvědčovali… Hodila ji do sebe a o další vstávání z jeho klína se už raději nepokoušela.

Čtvrtou musela odmítnout, ale to jen pokud…: „…mi dáš pusu!“ zasmál se a nastavil tvář.

Rychle mu ji vlepila, zčervenala ještě víc a Jirka spokojeně zamručel, že byla sladká a krásná, a že…, že by chtěl ještě jednu.

„To už raději…,“ vstávala, „…ne,“ řekla ještě a dopadla mu zátky na klín.

„Prom…, promiň,“ omlouvala se, „já…, mi… Mi je…, blbě!“ vyhrkla ze sebe a rychle polykala hromadu slin, co se jí v najednou začaly dělat.

Jirka jí galantně pomohl na nohy, podebral ji pod rameny a rychlým krokem s ní mazal na dámy. Maruška si dala ruku před pusu a už hledala, kde se otočí… Před dveřmi s panenkou byla řada a Jirka, když viděl, že má Maruška opravdu namále, s ní vpadl do dveří s panáčkem. Proběhli okolo pisoárů, kde se dva kluci zbavovali svých tekutin, rozrazili dveře od kabinky a Maruška s divým zavytím ze sebe vyhodila podstatou část toho, co za večer zkonzumovala.

„Dí…díky,“ pípla a utírala se do papíru, který utrhl z ruličky a podal jí jej.

„To se stává,“ usmál se s pochopením, utrhl další kousek a utřel jí bradu, „aspoň máš teď místo na další rundu!“ roztáhl úsměv ještě víc.

„Dík, ale já už raději…,“ otočila se a vyhodila zbytek.

Jednou rukou ji držel okolo pasu, aby nespadla, druhou jí přidržoval vlasy za hlavou, aby nepřišly k úhoně a tiskl se k jejímu krásně tvarovanému zadečku. I když zvracela, i když byla na mol, pořád jej lákala a přiváděla do varu. Maruška na zadečku cítila, jak na něj tlačí něčím hodně tvrdým, moc příjemné jí to nebylo, ale na druhou stranu byla ráda, že jí pomáhá. A že se přitiskl a možná si tak splnil svůj sen? Kdo by se o to… Předklonila se ještě víc a vydávila už jen sliny a trochu žluči. Motala se jí hlava, před očima měla mlhu a i když už v sobě nic neměla, alkohol působil víc a víc. Chtěla se narovnat, ale on jí rukou na zádech přidržel v předklonu a druhou zašmátral pod sukní. Nadzvedl ji…

„Ne!“ zašeptala tak potichu, že ji nemohl slyšet, protože měla v hrdle oheň z žaludečních kyselin, „ne, pros…,“ zasípala, ale to jí už dával kalhotky bokem a šmátral mezi půlkami.

I když dole narazil na absolutní sucho, nijak jej to neodradilo. Vytáhl ruku, potáhl nosem a do prstů umístil pořádnou slinu, kterou pak rozmázl v puklince. Povolil si zip, vytáhl ho a namířil. Maruška se ještě jednou pokusila o úhyb, ale když ucítila, jak se jí neodbytně hrne mezi závojíčky a dál do dírky, ztuhla strachem, opřela se o stěnu a…

„Úůůů!“ vydechl Jirka spokojeně, „Áááá!“ vykřikla bolestí i tou potupou.

Byl uvnitř a vychutnával si příjemný a opojný pocit z jejího tepla, kterým jej obklopila. Povytáhl ho ven a zajel s ním rychle dovnitř, až hekla a měla co dělat, aby nespadla. Bolest z nenadále roztaženého tunýlku přešla skoro stejně rychle, jako se objevila. Když začal pomalým, ale přes to ráznými pohyby, začala její micka plakat a Maruška pociťovat víc, než příjemné mravenčení. Byla už těsně pod vrcholem, chyběl jí jen kousíček, když Jirka zezadu zavyl, zarazil jej co nehlouběji a tu její komůrku vybílil. Vytáhl ho pomaličku ven, přetáhl předkožku přes žalud a vadnoucí ocas uvěznil zpátky do kalhot. Teprve pak jí dal ruku ze zad pryč a ona se mohla narovnat a otočit. Než se stačil podruhé nadechnout, přistála mu na tváři facka jako z děla.

„…to máš za to!“ vykřikla naštvaně a přidala druhou, „a to za…,“ nedokončila, protože jak by mu mohla přiznat, že se jí to nakonec líbilo a k úplné spokojenosti jí chyběl jen kousek.

„Co…, co blbneš?“ chytil se za tvář a v očích se mu zaleskly slzy, „sem myslel, že to chceš!“ stáhl bojácně hlavu, když naznačila, že mu přidá i třetí.

„Nechtěla!“ zasyčela, „ale pak jo,“ přiznala a maličko se usmála.

„Tak všechno dobrý?“ zeptal se zvědavě s úlevou.

„Jo, dobrý,“ přikývla, „ale rychlý,“ dodala sice potichu, ale slyšel ji.

„Jé, tak to promiň,“ objal ji a přitiskl se k ní, „sem tě tak chtěl,“ vymlouval se, „že sem prostě dýl nevydržel, no,“ šeptal jí do ucha a dával jí na něj drobné polibky.

„Raději bych šla,“ povzdechla si, sáhla si pod sukni a srovnala si kalhotky přes buchtičku, které okamžitě nasákly vším, co z ní vytékalo.

„Už?“ podivil se naoko, „a to už fakt musíš?“

„Jo!“ odsekla a odstrčila jej, „musím! I tak už bude máma jančit,“ dodala a podívala se mu do očí.

Její vyčítavý pohled nevydržel, udělal krok bokem, aby se mohla protáhnout okolo, ale sotva byla z kabinky venku, bafl ji za ruku a otočil ji zpět: „A nechtěla bys raději k nám? Aby tě máma neviděla v tomto stavu…,“ navrhl jí, protože i po těch dvou krocích bylo oběma jasné, že Maruška není rovné chůze schopna.

Jasně, že jí došlo, co se bude odehrávat tam. Ale micka ji pořád svrběla, Jirka nevypadal zase tak zle a máma raději skousne pozdější návrat, než její opilost. I tak ale dělala, že si to rozmýšlí.

„Máma bude mít starost,“ pípla a hodila po něm koketní pohled i s úsměvem, „a bydlíš sám…?“

Huba se mu rozjela až k uším a zavrtěl hlavou: „Ne, na cimře je nás pět, ale všichni jsou tady. Poď!“ vzal ji pod rameny a vyšel s ní na chodbu.

„Jé! Tady jste!“ uvítal je Tonda s Karlem, „…a co jste tam…?“ zarazili se, ale pak se začali potutelně usmívat a významně na sebe pomrkávat.

„Nic!“ zavrčel Jirka, „Marušce bylo špatně, na dámách bylo plno…“

„Jasně, jasně,“ přikyvovali chápavě, „na poskytování první pomoci jsi odborník, že?“ smáli se a Maruška se červenala, „ale ještě jednu sneseš, ne?“ otočili se na ni.

„Ne,“ odmítl je Jirka za oba, „jdeme se projít!“, ale pak se naklonil a něco jim pošeptal do ucha.

Nechali je za sebou a vyšli ven, kde je uvítalo šero a trocha čerstvého vzduchu. Maruška nasála nosem a trošku se jí udělalo lépe. Domů by to už snad zvládla, ale… Jirka ji ale pořád držel a nekompromisně s ní mířil na druhý konec vsi, kde byla brigádnická ubytovna. Maruška poslušně cupitala vedle něho a přemítala, jestli dělá dobře, když se nechá vést k němu na pokoj, jako nějaká lehká holka. U ubytovny kývl do jednoho z potemnělých oken s tím, že tamto, Maruška nepoznala jaké, je okno jejich pokoje. Vešli dovnitř, pak po schodech do třetího patra a do jedněch dveří z mnoha. Zavřel a rozsvítil. Nevelký pokoj s pěti neustlanými postelemi, na židlích povalující se oblečení, na stole zbytky jídla, asi od večeře, a neodbytný zápach zpocených nohou.

„Tady?“ zarazila se, když se rozhlédla, „tady bydlíte?“ pokrčila nos a chtěla si zavelet na ústup.

„Jo,“ přitakal a jal se do odhazování věcí z židlí, „je tu trochu binec,“ přiznával, „ale je tu čisto! Za to ti ručím!“

Aby kontrolovala, jestli mají vytřeno, na to neměla náladu, ale i když mu nevěřila, posadila se na krajíček židle a dívala se, jak dává do pořádku jednu z postelí. Asi tu svou.

„Pocem,“ vrátil se k ní, pomohl ji vstát a objal ji, „se mnou, se bát nemusíš,“ dodal, když se trochu zachvěla.

Pohladil ji po ramenou, pak po zádech, a když se začali líbat, začal ji hladit po zadečku. Zavřela oči a nechala jej, aby ji pomalými a drobnými krůčky dovedl až k posteli, na kterou se posadili a hned na to ji položil na záda. Nechala jej, aby jí zalovil pod sukní a stáhl kalhotky, aby jí zabloudil rukou na micku i mezi závojíčky, aby… Vydechla a prohnula se. Mravenci byli zpět a šikovali se ještě v hojnějších počtech. Otočila se trošku na bok, aby jí mohl sjet se zipem až k pasu a pomohl jí s šaty dolů. Vydechl a tiše zasténal, když ji uviděl nahou. Její kopečky se dmuly na hrudi pýchou, měly proč, a její ploché bříško s rozkošným důlkem uprostřed, bylo rovné jako ranvej, co končila malým hrbolkem, pod kterým pak začínala maličká brázda její nádherně hladké broskvičky a ztrácela se někam dolů a dozadu. Dokázal si jen sundat tričko a pak se k těm kopečkům přisál, jako kdyby z nich chtěl pít… Maruška se kousla do rtu, protože těchhle místečcích byla nejcitlivější. Navíc, když jí mezi prsty promnul volánek s hráškem a pak jím zajel dolů, k dírce a…

„Áááá!“ vydechla, protože tohle se nedalo vydržet, „ííí!“ vypískla, když jí jemně kousl do vtyčené jahůdky.

Jahůdku i s jasně červeným okolím obkroužil jazykem a na chvilku se zvedl, aby se zbavil kalhot i trenýrek. Ještě si šlápl na paty, vyzul si boty a kalhoty pak nechal viset na jedné nohavici. Vklínil se mezi její dlouhé nohy, rozdal jí několik polibků na obě kůzlátka a pomalu se sesouval dolů přes bříško a hrbolek až k puklince. Bylo mu jedno, že jí z ní vytéká i to, co tam nechal. Zakousl se do micky, jazykem probral a spočítal všechny záhyby a závojíčky a pak si mezi rty vzal ten, ve kterém se ukrýval její maličký a citlivý hrášek. Maruška zasténala a trošku zvedla zadeček nahoru i s ním. Podtlakem v puse jej z domečku dostal ven a několikrát jej pohladil špičkou jazyka. Maruška zachroptěla, zvedla zadeček znovu do výšky a pak s ním plácla zpátky na postel, aby se začala klepat a křičet. Mravenci byli na útěku a rejdili nejen v micce, ale v celém těle. Ještě se zachvívala, když se připlazil nahoru a ji cestou políbil na kopečcích a pak i na rty. Otevřela pusu, s vděčností se zakousla do jeho šikovných úst, a když do ní vstoupil, vydala nové, tiché a tklivé zasténání. To bylo to, co potřebovala! To bylo to, co už tak dlouho neměla! Jako kdyby věděl, co má ráda, jí dírku pomaličku projížděl, zvedal nohy, měnil úhly… Tentokrát vydržel mnohem, mnohem déle. Kníkala blahem, otřásala se v nových a dalších vrcholech a Jirka byl jako stroj. Byla na boku, s jednou nohou pod ním a druhou skoro u hlavy, když zavyl a zatřepal sebou. Když cítila, jak se v ní rozlévá jeho horkost, zařvala a rozklepala se taky. Jirka odpadl, praštil sebou vedle ní a prudce oddechoval. Měl dost… Maruška se k němu přitulila a slastně zavřela oči…

„No tak to byl slušnej výkon!“ ozval se někdo, spolu s několikerým potleskem.

Maruška se překotně zakryla rukama a hledala deku, kterou by přes sebe přetáhla, zatímco se otočila za tím hlasem, co jí málem způsobil infarkt. Byli tady. Všichni čtyři. Karel, Tonda, Pavel a… Jak se jmenuje ten čtvrtý…?

„Hele, tak hezké představení jsem už dlouho neviděl!“ smál se Karel a ostatní mu přizvukovali.

„Co tady…? Klucí,“ protáhla prosebně, „běžte pryč!“

„Jo!“ přidal se i Jirka, který se ale nějakým zakrýváním nezabýval a klidně si ležel dál, jak by se nechumelilo, „běžte!“ zamračil se s těžko potlačovaným smíchem.

„Ale my jsme ti přinesli klobouček, kdyžs tak narychlo zmizela,“ pitvořil se Tonda, „jsme netušili, že tady máš nějakou práci,“ nevydržel a smíchy vyprskl znovu.

„Vypadněte!“ zakřičela znovu a nabírala na pláč, „nebo…,“ nedokončila, protože vyhrožovat neměla čím.

„Nebo? Nebo co?“ zeptal se udiveně Pavel, „nebo nás dáš na jůtůb?“ zvedl tázavě obočí a otočil k ní displej svého mobilu.

I když na tu dálku toho moc neviděla, spíše nic, bylo jí jasné, kdo a co na tom videu je.

„Klucí, neblbněté,“ protáhla znovu, „a smažte to. Prosím!“ zaškemrala a potáhla nosem, protože jej najednou měla plný slz.

„Ale copak? Ty nechceš bejt slavná? Hele, představ si, že to uvidí ňákej producent a zavolá ti. To bude prachů, co?“ smál se Pavel a ostatní mu přizvukovali, že film s ní, by si určitě i zaplatili.

„Jirkó?!“ otočila se na poslední záchranu v naději, že jí pomůže on a rozbrečela se.

„Smažete to?“ zeptal se věcně.

„Ne!“ odpověděli mu.

„Hm, oni to nesmažou,“ pokrčil rameny a poškrábal se na mokrých koulích.

„Jirko, prosím,“ zaprosila znovu a pokoušela si utírat oči, což jí moc nešlo, když měla ruce zaměstnané zakrýváním se.

„Tak jo. Co chcete, aby to šlo do koše?“ začal vyjednávat, i když mu bylo jasné, o co jim jde, ale to divadlo, co na ni hráli, jej začalo bavit.

„Každej hezky jedno číslo. Do pusinky, do pipinky a do zadečku. Jako v těch filmech pro dospělý,“ odpověděl mu Karel a Maruška zbledla a zastavilo se jí srdce.

„Je to na tobě,“ pokrčil znovu rameny Jirka a mrkl na kumpány.

„Jirkó, Jirkó…!“ brečela a hledala u něj zastání, ale pomalu jí docházelo, že buď byli domluveni, nebo jen využili situace, nebo… Tak, jako tak, byla v kleštích.

„Co já? Mi to video vadit nebude,“ ohradil se, „a nechtějí mou, ale tvou prdel, tak si to vyřiď sama!“ vmetl jí do tváře, vstal a natáhl si trenýrky.

Přišla tak o poslední kousek naděje. Jirka, ten, který jí tak pomohl a choval se k ní tak hezky… Zradil ji. Zradil a předal ji na hraní těm čtyřem…

„Tak jak?“ začal na ni Karel naléhat, „jsme čtyři, ale stačí zaklepat na stěnu a přijdou i další. A věř mi, že si budou taky chtít aspoň líznout!“

Ostatní se zasmáli nad jeho dvojsmyslem a čekali, jak se rozhodne. Sice nebylo těžké její volbu uhádnout, ale co kdyby…? Klepala se, těkala po nich očima a nechtěla uvěřit tomu, co se právě děje. Jo, když si odbývala své poprvé, byli u toho taky dva, ale oni jsou čtyři! I tenkrát jí to připadalo hodně divné, ale když se to celé tak zvrtlo a svůj věneček věnovala své lásce z dětství, Milanovi, čistě z nostalgie a hlavně aby nebyla poslední… A ten jeho brácha se k tomu připletl tak trochu omylem, a když jí Milan poprosil, že je do ní brácha zamilovaný až po uši a jinou holku nemá šanci, protože je takový, jaký je… Jakub byl sice starší, ale v duši zůstal dítětem. Ostatní o něm prohlašovali, že je retardovaný, ale on byl prostě jenom jiný. Tenkrát stačilo, aby ho jen vzala do ruky a… A je jí za to vděčný dodnes.

Z toho, jak váhala a rozmýšlela se, jim bylo víc a víc jasné, jaký bude výsledek. Začali mávat rukama a hrát kámen, nůžky papír a Marušce po chvíli došlo, že si losují pořadí. Karel vítězoslavně zvedl ruce nad hlavu a přišel k posteli. Stáhl si triko přes hlavu, vysoukal se z kalhot a klekl si k Marušce. I když se jej snažila odstrčit, vzal jí nekompromisně za vlasy a stáhl si ji pod břicho. Neměla jinou možnost… Štítivě ho vzala mezi prsty a s odporem jej dala mezi rty. Třeba bude stejně rychlý, jako Jirka poprvé a na to další nedojde, blesklo jí hlavou a začala se snažit. Karel jen spokojeně zamručel, otočil se a řekl něco v tom smyslu, že je fakt dobrá. Pak slastně zavřel oči a prožíval jednu z nejkrásnějších chvil svého života. Ta malá měla opravdu šikovnou pusinku. Sála jej, přejížděla mu po něm nejen dlaní a jazykem, ale zasouvala si ho hluboko, skoro do krku a Karel měl co dělat, aby se udržel na uzdě.

„Sta…stačí!“ zasténal, „otoč se!“ zavelel a Marušce se sen o jeho rychlém konci rozplynul.

Nadzvedl jí zadeček, přisunul se pod ni a vychutnával si tu krásně mokrou a klouzavou dírku, do které se které se začal pomalu nořit. Její ústní příprava, přítomnost na představení, na které přišli téměř na začátku, i jeho plné sklady, mu však nedovolily vydržet déle. Chtěl, ale nešlo to. Začal hekat, třást se, ale na poslední chvíli, dřív, než mu projela první dávka ocasem, projela mu hlavou myšlenka na kamarády… Vytáhl ho ven, špičku přiložil k ústí Maruščina střeva a zavyl naposledy.

Pokryl hvězdičku lepkavou tekutinou a kývl na Tondu, který si vylosoval druhé pořadí: „Máš ji hezky připravenou,” pošeptal mu do ucha a trochu tekutin jí po hvězdičce rozmázl.

Tonda pochopil, a když mu Karel udělal místo, začal se dobývat rovnou tam, kde Karel skončil.

„Né!!” zakřičela a chtěla uhnout, ale Karel zůstal a přidržel ji, „tam ne! Tam…”

Tonda zabral a jeho modro fialová tvrdá bambulka si začala razit cestu vpřed. Maruška už sice jednu takovou zkušenost měla za sebou, ale nelíbilo se jí to ani tehdy a ani teď. Tehdy se po té drobné epizodě s Milanem a Jakubem, sblížila s Davidem. To on ji naučil, jak se má postarat o jeho chloubu tak, aby byl vždy na vrcholu blaha. Na oplátku jí to vždy udělal tak hezky, že mu nakonec na jeho přání kývla a nechala jej, aby jí to udělal do zadečku. Pak se už přemluvit nenechala. A teď a právě nyní, se jí do něj dobýval další. Tlak na svěrače byl neskutečný a Maruška měla nutkavý pocit na velkou. Mimoděk zatlačila a Tondův kyj v ní najednou zmizel, jako nic. Zalapala po dechu, ale to jen proto, jak lehce se jí v zadečku zabydlel. I Tonda užasle pozoroval, jak mu ta jeho bambulka najednou zmizela, jak lehce a ladně ji polkla… Povytáhl ho a začal jej zpátky spouštět hlouběji a hlouběji, jako horníka do dolu. Marušce se začalo opět sbírat na další mravenčí přehlídku. Ne, to není možné, říkala si, to přece nejde, aby do mě bušili z donucení a mi se to líbilo! Její nitro, ale zamýšlelo něco zcela opačného. Tonda se spokojeně uhnízdil uvnitř a začal ji pomalu projíždět. Maruška se s obličejem v polštáři zachvívala a mimoděk mu začala sama vycházet vstříc. Nabodávala se čím dál, tím ochotněji, a když jí v polštáři začal docházet vzduch, otočila hlavu bokem a začala se ke svému štěstí přiznávat nahlas. Sáhla pod sebe, zmáčkla si závojíčky k sobě, zakvedlala prstem mezi nimi a doslova vybuchla. Tonda se mohl jen dívat, jak sebou hází, řve a sama si ho rve co nejhlouběji do sebe. Sotva se doklepala a maličko odpadla, vytáhl ho ven a obešel ji.

„Na,“, nabídl jí ocas, „zakuř si!“

Ještě pořád se toulala někde v jiné dimenzi a tak ani nedokázala přemýšlet, proč mu ten ocas tak neskutečně smrdí. Chňapla po něm, zajela si s ním do pusy a začala na něm pracovat. Do pipky se jí ale začal dostávat Pavel, který už nechtěl déle čekat a chtěl si taky trochu užít. Jenže ani Mirkovi se už čekat nechtělo. Sotva v ní Pavel zmizel a udělal pár labužnických tahů, přišel k posteli, a něco mu pošeptal. Ten jen zvedl udiveně hlavu, podíval se na ten její úžasný zadeček a na Tondu, jak zavírá oči a nechává se obšťastňovat její pusinkou, a pak se pousmál a přikývl. Vytáhl ho ven, lehl si na záda a společně s Mirkem ji přesunul nad sebe. Zajel jí do pipinky, zakousl se do jahůdek, roztáhl nohy a Mirek si klekl za ní. Naslinil si již zpátky staženou zadní dírku, plivl si na buchar a bez větších problémů jej vtlačil dovnitř. Maruška, už zcela při smyslech, dokázala jen zahuhňat do Tondova ocasu, protože najednou měla v sobě ocasy dva…, tři. V pipince, v zadečku i v puse… Pavlovi s Mirkem chvíli trvalo, než přišli na způsob, jak to udělat, aby z ní jeden, nebo druhý pořád nevyklouzával, ale po několika pokusech se sesynchronizovali, Tonda chytil stejný rytmus a Maruška byla jako na rožni. Ta další absurdnost a pervéznost, to, jak se jí bolestivě napínala kůžička, Tondův kyj jí dokázal připravovat o potřebné množství vzduchu, a jak cítila jazyk a zuby na svých ňadérkách… Tlumeně vykřikla, prudce se nadechla jen nosem a Tonda málem o svou chloubu přišel. Když Pavel cítil, jak jej prudce stáhla a rytmicky mu na něm pulsuje, stačil do těch kopečků jen zabublat a v její svatyňce vybuchnout. Ani Mirek nezůstal pozadu. Byl v ní sice jen chviličku, ale i ta mu stačila, aby se zajíkl a naředil jí tráveniny ve střevě. Karel odolával nejdéle. Tonda jej už vytáhl ven a fascinovaně se díval na její zavírající se dírku, a jak z té přední vyklouzává Pavel a za ním se hrne jeho nadílka, ale Karel pořád neměl dost. Když se ale Maruška trošku vzpamatovala a pořádně jej zase stiskla jazykem a rukou si pohrála s pytlíkem…

„Úáá!“ vydechl, prohnul se a Marušce se v puse rozlila jí už známá chuť.

Polkla, pak znovu, a když se konečně trochu odtáhl, mohla se plně nadechnout. Byla grogy. Pořád ležela na Pavlovi a nedokázala se ani pohnout. Musel ji ze sebe shodit, ale ona se jen svalila vedle a klepala se vysílením i zmatkem, kterého měla v hlavě plno. Nikdy v životě by si nemyslela, že by dokázala uspokojit tři najednou. Ani jí nikdy nepřišlo na mysl, že by něco takového chtěla zažít. Ale stalo se a Maruška, pořád vykolejená z toho vydírání, vnímala jen slabou bolest v podbřišku i mezi dírkami a mezi ušima jí šrotovaly informace, z kterých moc chytrá nebyla. Kluci si spokojeně oblékli alespoň trenýrky a nechali ji ležet, protože nejen že pořád vypadala moc hezky, ale, a tomu se nedivili, i unaveně.

„Hele, není jí něco?“ začal si dělat starosti Pavel, když se skoro deset minut ani nepohnula, klekl si k ní a sklonil se, aby jí jemně pohladil a oddělal alespoň ty vlasy z obličeje, které svým pohybem prozrazovaly, že ještě dýchá.

Pomalu otevřela oči, k Pavlově radosti, a podívala se na něj. Bylo vidět, že má v hlavě pořádný zmatek. Podívala se pod sebe, pak na něj a na ostatní. Zakryla si rukou kopečky i klín a do tváří se jí vrátila barva, jak najednou zčervenala…

„Jsi ou kej?“ zeptal se starostlivě a znovu ji pohladil po tváři.

Trochu kývla…: „Jo,“ řekla nejdříve, ale pak zase hlavou zavrtěla…: „Ne,“ opravila se, „jste hajzli!“ řekla a posadila se.

„To jsme,“ souhlasil Pavel, „ale užila sis to, ne?“ oponoval jí a ostatní se začali ozývat taky, že to nakonec bylo fajn…

„Si to asi potřebovala,“ ozval se Karel, „pořádně protáhnout komín, ne?“ začal se usmívat, ale pak k ní natáhl ruku s mobilem: „Hele. Mažu!“ klepl na ikonu, potvrdil a video bylo pryč.

Totéž pak udělali i ostatní a Maruška si mohla vydechnout. Aspoň drží slovo, říkala si s úlevou. Očima zabloudila po pokoji, a když uviděla, jak se její šaty válí někde v koutě, jen si povzdechla, vstala a zvedla je země.

„Počkej,“ řekl potichu Jirka, když si je chtěla obléknout, „nechceš ještě zůstat?“ zeptal s nadějí v hlase.

„Ses asi zcok, ne?“ odsekla mu a vklouzla do šatů, „mně nejdřív znásilníš, potom mně všichni…,“ utřela si oči a pokoušela se o zapnutí zipu.

„Tak počkej, přece,“ vstal a zip jí na zádech zapnul, „se ňák domluvíme, ne? Užili jsme si, to jo. Ale ty taky, to nepopírej! Tak co máš?“ sehnul se ke svým věcem a vytáhl peněženku, „chceš ňáký prachy?“ zeptal se s tisícovkou mezi prsty a do Marušky vjel vztek: „Jsi úplně vypatlaný debil!“ rozeřvala se a zaťala bojovně pěsti, „sem snad nějaká šlapka? A co vy?“ otočila se na ostatní, „jste taky tak vymatlaný?“ řvala, až jí přeskakoval hlas.

Jirka si začal rozpačitě peníze zase schovávat do peněženky, ale Maruška po nich chňapla: „Dej to sem, blbečku!“ zasyčela, popadla druhou tisícovku, co mezitím vytáhl Tonda, otočila se a práskla za sebou dveřmi.

„Teda pánové, to jsem ještě neviděl,“ kroutil Jirka nechápavě hlavou a schovával peněženku do kalhot, „ale na druhou stranu,“ začal se usmívat, „stála za to!“ řekl a ostatní se souhlasně přidali.

Maruška vyběhla před ubytovnu a až pak jí došlo, že ten litr, mohla chtít od každého. Ale vracet se nechtěla. Doběhla domů, pořádně se osprchovala, vyčistila si zuby a zalezla pod deku. To byl den, oddechla si, že je zpátky ve svém a začala se usmívat. Ti kluci… Jeden vzadu, druhý vpředu, třetí…, usnula s potutelným a šťastným úsměvem na rtech.

Vzala si lehké barevné letní šaty, na hlavu posadila nový slaměný klobouček a vyrazila. Měla ráda tu letní pohodu, vesnici plnou brigádníků, co dopoledne česali chmel a co ji odpoledne pokradmu pozorovali. Pyšně zvedala hlavu, když se některý z nich otočil a obdivně zapískal… Bylo jí čerstvých devatenáct, ale vypadala mladší. O dost mladší. Její drobná kůzlátka se snažila o propíchnutí tenké látky šatů, krátká sukýnka, sahající sotva pod zadeček, se zlehka nadzvedávala a lákala chlapce i dospělé chlapy.