David:

Ahoj, jsem David. Dělám bachaře ve vazební věznici. Kde přesně, to není důležité. Máme tady plný dům výlupků, kteří si na své živobytí, vydělávali malinko jinak, než většina tam venku. Všichni jsou samozřejmě nevinní, alespoň podle jejich tvrzení. Jedním z nich, byl i nějaký Karel. Na příjmení nezáleží. Jednou při kontrole, jsem u něj zachytil zápisníček. Psal si ho, snad jako deník, asi aby na nic nezapomněl, nebo aby si zkrátil čas na cele. Po přečtení prvních řádků jsem s hlášením nespěchal. Když jsem si přečetl půlku první stránky, nechal jsem mu ho, ale pod podmínkou, že ho bude psát dál a já ho budu moct číst. Souhlasil, že prý jde jen o přípravu na psaní knížky. Kde já už tuhle výmluvu slyšel? Po čase mi spolu s pětistovkou, podal dopis. Byl jsem zvědavý a opatrně jsem ho otevřel. Nějaké instrukce pro právníka ale taky příběh, který měl adresátovi připomenout, že je v jeho zájmu, udělat vše, aby se z vazby dostal. Takže zápisky nebyly smyšlené a právníka, ale i jiné lidi, měl hodně, ale hodně zavázané. Opět jsem nic nehlásil. Naopak, těšil jsem se na další stránky deníku i dopisy, které psal jako na běžícím pásu. Z nich, ze zápisníku a z toho, co jsem zjistil ze spisů, novin a dalších zdrojů, jsem si udělal slušný obrázek o životě tohoto člověka. Hrozilo mu deset let. Po té, co jsem zjistil, by si zasloužil tři krát tolik. Ale nejsem soudce. Jsem jen bachař.

Karel prožil dětství i dospívání v minulé éře. Přes jeho nepříliš dobrý prospěch, ho vzali na průmyslovku. Jeho otec, byl totiž velké zvíře na KNV a jako kovaný straník věděl, za jaké nitky zatahat, aby se měli co nejlépe. Karlův o dva roky mladší bratr Josef, ho na průmyslovku následoval. Oba školu dokončili jen díky konexím otce. Ale vlastně ji moc nepotřebovali. Karel se začal otáčet na hudebních burzách, kde se tenkrát dalo sehnat vše a postupně se vypracoval na prodej valut. Jasně že tam nedostal jen tak. To nefungovalo ani tehdy. Díky svým schopnostem provést komukoliv cokoliv, si ho všiml nevyhlášený král veksláků, nějaký Franta. Karel mu byl zavázaný celý život. Josef mohl burzovní fázi přeskočit a přidat se k bratrovi do fronty před Tuzex. Ve dvou se to lépe táhne, takže do roka, sotva Karel dosáhl plnoletosti, měli vybudovanou vlastní síť na prodej bonů a poohlíželi se po další činnosti. Drogy tenkrát nefrčely, ale holky, byly žádané vždy. Zkusili to. Jedna, pak dvě a na konci osmdesátého devátého roku, jich pásli okolo dvaceti. Prodej bonů, jim nesl, ale největší výnos byl ze směny dalších valut. Marky, dolary… S celkem slušnou zásobou hotovosti i kontaktů, přišlo budování kapitalismu. Byli mladí, měli chuť ke všemu a ničeho se neštítili. Prodej valut logicky zkrachoval, ale zůstaly jim holky. A trh se otevřel a byl nenasytný…

Němci, Holanďani, Rakušáci…, pořádali zájezdy za českýma holkama, za české ceny. Obchod kvetl. Po čase se ale začalo nedostávat nejžádanějšího zboží. Mladých, nezkušených holek, za které se platilo nejvíc. Karel koupil dodávku, hezký oblek a rozjel se na východ. Tam, byl největší výběr. Holky lákal na práci v Anglii, Francii…, prostě všude, kde to znělo zajímavě. Holky mu samy do té dodávky skákaly a tu, která se zdráhala, přivedl vlastní otec a Karlovi podal ruličku bankovek, aby holku vyvezl do světa… Holky Karel dovezl sem, vycvičil a pásl. A spokojeným rodičům, nějakou dobu posílal peníze, jako že se holce daří dobře. Po čase, když se opotřebovala, posunul ji o žebříček níž a prodal ji Albáncům, nebo cikánům.

Za rok, si na tuto práci najali vlastní lidi, autobusy, domy… A začalo to ve velkém stylu. Měli sice ještě několik bordelů, ale hlavní artikl jejich firmy, byl obchod s bílým masem, k čemuž se nevyhnutelně přidaly i drogy. Topné oleje, privatizace…, to byly také sice zajímavé, ale vlastně jen okrajové záležitosti…

Karel:

Ještě mi teklo mlíko po bradě, a díky prodeji hodinek, triček a riflí, jsem se stal králem diskoték. Věděl jsem už, že peníze vládnou světu a toho, kdo tuto pravdu neuznával, jsem přesvědčil jinak. Nejdříve pěstmi, nějakým tím malým poničením oblečení a později i dalšími účinnými metodami. Kdo má peníze, má moc. A kdo má moc, ten tvoří dějiny. Jeden frajer do mě vystartoval, že prý mu balím holku. Nebalil, jen jsem jí koupil pár panáků a dívčina se po mně opile plazila, ale jinak nechtěla nic. Přátelsky jsem ji o něho opřel, na usmířenou koupil panáka i jemu, a když z diskotéky odcházeli, dostali nabídku na svezení, jakou nemohli odmítnout. Pytel na hlavu a pouta na ruce. Spolu s bráchou a Lacim, takovým tmavým hromotlukem na špinavou práci, jsme je zavezli za město, do nějaké zahradní chatky. Byl leden a celá kolonie byla opuštěná. Měli jsme klid na práci i zábavu a nikdo nás u toho nemohl vyrušovat.

Tam jsme je přivázali a nechali je vystřízlivět. Druhý den v poledne, nás málem vítali oslavným pokřikem. Inu žízeň je pro tyto příležitosti nejlepším pomocníkem. Nejsem nelida, rozvázali jsme je, dostali napít a holčinu jsme poprosili, aby se svlékla. To se ví, že nechtěla. Stačilo ale, aby její přítel dostal pár přes hubu a pomalu, se slzičkami i prosbami, se svlékla do spodního prádla. Když se Laci znovu napřáhl, v mžiku si sundala podprsenku i kalhotky. No, její tělo bylo téměř dokonalé. Nechtěl jsem, abychom ji dřeli nasucho. Přítel dostal rozkaz, udělat jí dobře. Pusou, ať si holka trochu užije. Na sedačce jí rejdil jazykem mezi nohama, a když jsem usoudil, že toho bylo dost, musel poprosit, abychom mu jeho holku ošukali. A ona zase, že se na nás těší… Úžasné.

Když jsem do ní pomaličku zajel, musel jsem uznat, že se přítelíček snažil. Byla sice malinko těsnější, a její dírka kladla malinký odpor, ale byla celkem obstojně promazaná. Zepředu, zezadu, nahoře… Než jsem se udělal, byla rudá námahou, ale i vzrušením. Nastavila papulku a musela všechno spolknout, zatímco jí Josef protahoval kaďák. Skučela a naříkala, jako kdyby ji napichovali na kůl, což v jeho podání byla vlastně pravda. Ocas od hoven jí pak strčil mezi zuby a jeho nadílka, putovala za tou mojí. Nakonec jí obšťastnil i Laci. Ten byl tak nažhavený, že mu stačila jen minuta, nebo dvě. Zaskučel a ty svoje cikánské geny jí poslal rovnou k čípku.

Borec, i holčina ještě dostali kázání, že pokud něco vyzvoní, vystřídá se na obou celá Laciho famílie. Neřekli nic, a o rok později jsem je oba viděl, jak si to producírují po náměstí s kočárkem. Nahlídl jsem do něj a začal se smát. Tak Laci má syna! Nikdo na světě nemohl o původu toho spratka pochybovat.

Jindy zase, chtěli nějací esenbáci prudit a obvinili nás z neoprávněného podnikání a ohrožení devizového hospodářství. To už bylo v době, kdy jsme díky Frantovi, tátovu známému, k riflím přidali i bony. Jeden z nich, takový uřvaný páprda, měl sotva zletilou dceru. Stačilo jen, aby jí Laco v průchodu malinko vystrašil a její tatínek dostal ode mne vzkaz, že pokud nechce, aby se jeho dceři něco stalo… Obvinění byla stažena. Bylo mi ale jasné, že jen výhrůžky stačit nebudou. Začal jsem si ty žabičky platit. Malé ryby, co šmejdily a kontrolovaly občanky, pak jejich nadřízené, nadřízené nadřízených… Dařilo se nám. I vyšetřovatelé, nebo prokurátoři chtěli pro svoje ratolesti víc, než to, co bylo nabízeno v obchodech. Kdo nechtěl, nastrčili jsme třeba na něho nějakou holku, co jsme začali nabízet našim klientům a pak udělat pár šikovných fotek. A dotyčný byl rád, když své nevědoucí manželce mohl koupit zájezd do Tater a dceři nový volkmen. Obchody vzkvétaly a i díky otcovým známostem, jsme měli fotky i na jeho kolegy ve straně. Ale hlavně kontakty na zahraniční klientelu. Naše holky totiž nebyly obyčejné šlápoty z Perlovky. Naše holky, byly šlapky na úrovni.

Přišla revoluce a tátu z KNV vyhodili. Dali mu sice vysoké odstupné, ale těsně před důchodem zůstal na dlažbě. Nevadilo to ani jemu, ani nám. Kontakty zůstaly a začali jsme podnikat. Ve velkém. Peněz jsme měli tolik, že bychom s nimi mohli dláždit ulice, takže zprivatizovat nějaký podnik, a ten postupně prodat po částech jinam… Zlatý důl. Oleje. Jo, zkusili jsme to, ale tam bylo časem riziko natolik velké, že jsme z podobných aktivit rychle vycouvali. Holky se začaly osamostatňovat a klientela chtěla nové a neokoukané zboží. S místními holkami to bylo čím dál, tím těžší. S bráchou jsme se podělili o práci. On rozjel obchod s drogami, já s holkami. Koupil jsem dodávku a začal je vozit z východu. Ze Slovenska, pak z Ukrajiny, Ruska… Po půl roce, jsem musel koupit pár dodávek navíc a pak dokonce i autobus. A najmout další lidi, kteří se o jejich dovoz začali starat.

Systém, který jsem vymyslel a vypiloval, se za celou dobu skoro nezměnil. Do nějakého zapadákova jsem přijel v obleku a rovnou se nahrnul za starostou, nebo jiným potentátem. Jemu jsem se představil, jako pracovník nějaké agentury – pracovní, neziskové, církevní…, jaké, nebylo důležité. A že prý v rámci vzdělávání bývalého východního bloku, umožňujeme, pouze za náklady, aby se s námi jejich děvčata dostala na západ. Do rodin jako au pair, modelky…, kde získají jazykové znalosti, rozhled a vydělají si peníze, které mohou posílat domů na přilepšenou. Za pár dní jsem měl před místní tělocvičnou, sokolovnou, nebo jen hospodou řadu naivních a hloupoučkých děvčat, která se třepala, aby mohla vycestovat pryč. Byla sranda sledovat jejich rodiče, jak dávají dohromady poslední úspory a snaží se, aby to byla zrovna jejich dcera, co tuto šanci dostane.

Z té záplavy, jsem si vybíral ty nejpěknější. Dodávka měla málo místa, a cesta byla daleká. Ze Slovenska, jsem to otočil i pět krát za týden, proto z Ukrajiny, nebo jiných prdelí, jsem musel udělat efektivnější systém. Někde za větším městem jsem koupil dům, dodávkami tam naši lidi svezli všechny zájemkyně o práci, vyřídili za ně papíry a pak je v autobusech dovezli sem. Už tam začínala jejich převýchova, pokračující v takové vilce, s rozlehlou zahradou a vysokou zdí, uprostřed ničeho. Jejich příprava na budoucí povolání, trvala tak tři, maximálně čtyři týdny. Holky putovaly do našich bordelů, nebo rovnou ke klientům a přijel další turnus. Jen ty nejschopnější, jsem si nechával pro tu nejnáročnější klientelu.

O peníze, co dostaly doma na cestu a do začátku, přišly hned, když čekaly na papíry. Inu jejich úředníci jsou líní a čekání stojí agenturu spoustu peněz, bla, bla bla. Výmluva, jak z nich vydyndat vše, se našla vždy. Někdy jejich celá cesta trvala jen týden, někdy i tři. Záleželo na tom, jak byla silná nejsilnější z nich. Když i ta, začala prosit o jídlo a vodu a prodala i poslední náušnici… To byl signál pro jejich odvoz z vlasti. V autobuse se dělily o jedinou láhev vody, na jídlo nedostaly nic. Nejsou peníze, není jídlo. Taková holčina, pak do vilky dorazila bez peněz, unavená, hladová ale pořád plná naděje na nový, lepší život.

Tady, místo aby dostala najíst a napít, dostala samotku bez světla. Po několika dnech, nás prosila, že udělá vše, aby zahnala žízeň. Jejich prvním úkolem bylo svléknout se. Nezažil jsem jedinou, která by po tom pobytu ve tmě a samotě odolala a nabídku nepřijala. Za odložení všech hader, dostala misku zteplalé vody. Za vykouření vychovatele, pak i misku rýže. Holky jsme nikdy nedrogovali. I ty, co se přesvědčit nepodařilo, měly svou cenu. Takové ledvinky, jatýrka… Že nebyly do jitrnic, je snad jasné. Když byla se svým osudem jakžtakž smířená a přejedená semenem s rýží, prohlédl jí lékař. No, nebyl to doktor, byl jsem to já, brácha, nebo i otec, ale prohlídka to byla. Co my jsme si u toho užili srandy!

A tak to šlo dál a dál, dokud netikala jako hodinky. Samozřejmě psaly domů, že se mají dobře, vydělávají spoustu peněz a studují. Spolu s dopisy jsme posílali fotky s dětmi i peníze. Fotky byly fotomontáže a těch pár drobných, které ale v jejich zapadákově byly jměním, nám pak holčina vydělala tisícinásobně s prvním klientem. To proto, abychom se do zapadákovů mohli vracet pro jejich spolužačky, sestry a sestřenice…

Jednou, přijela z Moldávie nějaká Nataša. Kouzelná panenka se světlými a dlouhými vlasy, s obličejem, jako andílek. Nádherné stvoření. Dva dny bez vody jí přesvědčily o tom, že oblečení nepotřebuje. A hlad, kterým jsme její skupinku škádlili od chvíle, kdy vyjeli z Kišiněva, ji donutil k vykouření vychovatele hned při jeho první návštěvě s rýží. Měla dar od boha, obsluhovat své pány pusou.

Asi po čtrnácti dnech o vodě a rýži, jsem ji osobně prohlédl. Byla pohublá, ale jinak plná života a ženské živočišnosti. Za odměnu za svou vstřícnost, jsem jí naordinoval lepší ubytování, jídlo, procházky, ale i posilovnu a hlavně lekce z němčiny a angličtiny. Velice rychle pochopila, že pokud se bude chovat slušně ona k nám, budeme se slušně chovat i my k ní.

Když trochu zesílila a vrátila se jí zdravá barva, vylízal jsem jí tu její panenskou dírku. S kladnou a bouřlivou odezvou z její strany. Jak jsem říkal. Talent, na který narazíte jen několikrát za rok. Když jsem ji k tomu i protáhl zadeček, málem mi líbala nohy. S ostatními, co přijeli s její várkou, bylo více práce. Některé jsme museli přesvědčit bitím, a některé přišly k rozumu až po elektroléčbě. A jednu, jsem musel prodat na ty náhradní díly. Byla z Ukrajiny a pořád byla přesvědčena o tom, že přijela studovat. Nenaučila se ani kouřit, a když ji Voloďa klátil, byla jako nafukovací panna, takže co s takovou? Rodiče se později od policie dozvěděli smutnou zprávu, že se k rodině, co u nich dělala au pair, jednoho večera nevrátila a zmizela i s jejich šperky. I tak jsme na ni vydělali. Ostatně, jako na všech. To rodiče ostatních, byli na své dcery náležitě pyšni.

Natašu, zbavil nevinnosti jeden Rakušák. Za solidní peníze. Vrátil ji skoro neporušenou. Byl nadmíru spokojený. Po té, co se trochu zahojila, začala obsluhovat další klienty a to tak ochotně, že se k ní rádi vraceli, což u těchto pánů, bylo velice neobvyklé. Dokonce i ten Rakušák se po čase ptal jen po ní! K ní domů jsem mohl posílat větší sumy peněz a Nataša se měla čím dál, tím líp. O ty nejlepší jalovičky, což Nataša byla, jsme se starali velice dobře.

Úsměvné na tom celém bylo, když mi na stole zazvonil telefon z pobočky v Kišiněvi, a na druhé straně se ozval Boris: „Nazdar. Je tu nějaká mladá kunda, co se shání po ségře. Prý ňáká Nataša z Olanesti…“

Kouzelné. Skočil jsem do auta a druhý den, si ji vyzvedl na hranicích. Ta malá, Marja se jmenovala, utekla z domu a přijela sama a bez dokladů jenom proto, aby se mohla starat o děti, jako její sestra. Jak našla náš barák, netuším, ale ten sen, jsem jí splnil do puntíku. Teda skoro. Co ta si užila dětí! Milióny a milióny v tom nejranějším stavu… Přespali jsme v Maďarsku, v menším hotýlku, kde se nikdo na nic neptal. Už jsem ho měl vyzkoušený z předchozích cest, tak proč měnit zajeté koleje? Na pokoji se osprchovala a ještě když byla v koupelně, nedočkavě jsem se za ní vtlačil. Byla ještě mokrá a nahá. Vypískla zděšením, ale na ručník, nebo oblečení z vany, kde stála, nedosáhla. Kryla se jen rukama a zděšeně na mně třeštila oči. Vychutnával jsem si to. Díval jsem se na to pískle a těšil se, až bude pode mnou sténat. Udělal jsem k ní ty poslední dva kroky, vzal jí jemně za předloktí a sundal jí ruku z jejich drobných, ale nádherných prsou. Moc se jí nechtělo, ale s malým výhružným pohledem do očí, si nakonec nechala říct. To samé, jsem provedl i s druhou rukou, kterou držela před ochmýřenou kačenkou. Nádherná dívka slovanských tvarů, která se ještě nedokázala plně zakulatit. Skoro dobrovolně, jsem jí z té vany zavedl do pokoje k posteli. Až tam se teprve vzpamatovala ze svého prvního leknutí a začala zmatkovat. Nejdříve udělala skok ke dveřím, asi aby utekla, ale bylo zamčeno. Pak se vrhla na mne, že mne přepere, ale strčil jsem do ní a povalil na postel. Vskočila a chtěla utéct oknem, ale neměla šanci. Umravnil jsem ji jednou ranou přes pusu, chytil ji za vlasy a přehnul přes koleno. A vyplatil jí asi první výprask na holou v životě. Botou. Přece si nebudu ničit dlaně a nic jiného jsem po ruce neměl. Kopala nohama, ječela a snažila se, ale nedal jsem jí šanci. Prdel už měla slušně červenou, když začala chápat a z ječení přešla na slibování. Poslouchá se to moc hezky, když vám mladá holka nabízí, že udělá všechno, co si budete přát. Ještě chvilku jsem se nechal přesvědčovat a pak jsem se slitoval a vzal její sliby vážně. Botu jsem zahodil a cvičně jsem ji po té do ruda rozpáleném pozadí plácl dlaní.

„Tak si lehni a dej nohy od sebe,” řekl jsem a pustil ji.

Žádná mladá holka vám jen tak, svůj poklad neukáže. Mají to asi v sobě, dělat ze sebe cudnou dámu. Ani Marji se nechtělo. Byla sice ráda, že ji už po té prdelce neškádlím, ale v očích měla, kromě strachu, i lítost nad sebou samou. Lítost z toho, že se nechala napálit a věřila všemu, co jim Nasťa psala.

„Prosím…,” začala.

V duchu jsem se smál a těšil se na pohádky, které mi teď bude servírovat. Zapálil jsem si cigaretu a udělal si pohodlí. Každá kurvička v jejím věku, co prošla mýma rukama, byla stejná. Mluvila, prosila, škemrala. Pak zkusila vyhrožovat, že všechno nahlásí, ale ani s tím nepochodila. Naposledy jsem si potáhl, natáhl se po ní a popadl za ty krásně dlouhé, blonďaté vlásky. Lekla se, ale to už jsem ji zase pevně držel. Špačka jsem jí pak típl o zadeček. Na místo, kde se sbíhají půlky k sobě ale ještě pořád má neslušné jméno. Měl jsem to vyzkoušené. Kůže se nespálí, ale bolí jako čert. Ječela, to se ví, ale v tomto hotelu byli na takový hluk zvyklí. Pustil jsem ji a jen se podíval. Sice vyskočila, a s pláčem si na ten rudý flek opatrně sahala, ale sotva zachytila můj přísný pohled, byla na zádech, s nohama mírně od sebe.

„Nohy si dej na prsa a chyť si je pod koleny,“ řekl jsem mírně a zapálil si další.

Ne proto, že bych po té cigaretě tak toužil. Byla mou účinnou zbraní. Stačilo, abych si pořádně potáhl a pak na ni tím žhavým koncem ukázal. Každá mi pak plnila veškerá přání s radostí. Marja nebyla výjimkou. Nohy poslušně zvedla a ochotně mi ukázala svou zahrádku. Nádherná, jemně ochmýřená puklinka, která doposud nevěděla, jaké to je, mít něco v sobě. Vytáhl jsem si kameru a udělal pár záběrů. Musela dát nohy od sebe a obnažit i svá krásná, drobná prsa. Pipinka se jí malinko pootevřela, zato ona sama, zavírala oči. I její kakaová dírka se na mně usmívala a já se těšil, až se s ní seznámím i zevnitř. S kamerou v ruce, jsem jí obě dírky začal ochutnávat. Marja nechtěla, bylo to poznat z jejího ucukávání a uhýbání, ale pipinka na moje doteky reagovala přesně naopak. Lehce jsem jí do toho malinkého, bíle olemovaného otvůrku, vsunul nasliněný malíček. Blanku měla opravdu kouzelnou. Až jsem litoval, že z ní za chviličku zůstanou jen cáry, a pár nul a jedniček na kazetě. Ale Marja z nadcházejících chvil nadšena nebyla. Začala mně zase prosit, ale její škemrání jsem zastavil tím, že jsem malíčkem tu blanku malinko natrhnul. Objevilo se na ní několik kapek krve a v jejích očích pár slz. Vystřídal jsem prsty a pomalu jí ten otvůrek rozšiřoval. Přibylo jak krve, tak bědování a slz, ale aby mně odháněla rukama, nebo dokonce aby zkusila utéct, to ne. Krev z prstů jsem si utřel do kožíšku a nasadil svého bojovníka. Celá ztuhla a připravovala se na to nejhorší. Pro ni. Pro mě, to bylo opačné. S malinkou námahou, dá-li se to tak nazvat, jsem do ní zajel až na dno. Vykřikla bolestí mučeného psa, ale když jsem jí pohrozil, že pokud bude ječet, strčím jí tam zapálený doutník, zmlkla. Vytáhl jsem ho a zase do ní zajel. A znovu, a zase… Nádhera. Když to na mně šlo, dal jsem si pohov. A pak do ní zajel znovu. Měl jsem rád, to oddalování, a kdy ta, co byla pode mnou, to chtěla mít naopak za sebou co nejrychleji. Radost jsem ale dělal sobě, ne jí. Když jsem nasadil špičku k její druhé dírce, poprvé uhnula doopravdy a dokonce zkusila dát nohy dolů. Plác jsem ji po zadečku, zastrčil jí palec do pipinky a lehce ji přizvedl zpátky. Muselo jí to asi bolet, protože když jsem se přiblížil k hvězdičce podruhé, jen zaťala pěsti a čekala. Nečekala dlouho. Zatlačil jsem a přes výkřik, který se snažila tlumit skrz zaťaté zuby, jsem se do ní malinko dostal. Namočil jsem ho v její první dírce a znovu zatlačil na tu druhou. Asi napotřetí, to její svěrače konečně vzdaly a pustily mně dovnitř.

Uplatnil jsem stejnou taktiku s občasným odpočinkem a vystřídal několik poloh i obě dírky. Nakonec jsem dospěl k rozhodnutí, že zábavy si užila dost a obsah svých koulí jsem jí poslal směrem k děloze. Doslova jsem vybuchnul. Marja se ze mě svezla, stočila se do klubíčka a potichu brečela. Na to jsem byl už dávno zvyklý. Líto mi jí nebylo. Sama se rozhodla udělat díru do světa. No a teď, udělal někdo díru do ní. A pak jsem se dopustil své první chyby v životě. Chtěl jsem, aby mi ho olízala od své krve, hoven a šťáv nás obou. Nechtělo se jí, komu taky jo, ale nakonec si ho do pusinky štítivě vzala. Sotva mně ale stiskla zubama, chybu jsem si uvědomil. Naštěstí jsem byl rychlejší a tu kameru jsem jí rozbil o hlavu. Na chvilku se ztratila a pustila mně. I tak, mi v něm ale tepalo a tam, kde měla zuby, začal modrat.

Zmlátil jsem ji do bezvědomí. Ocas mně bolel a to, jak jsem jí třískal, mi trochu pomáhalo na tu bolest zapomenout. Nakonec jsem ji svázal do kozelce a hodil do vany. Tu jsem napustil studenou vodou a nechal tak. Buď se utopí, nebo zmrzne, ale zaslouží si to. Musel jsem do nemocnice. V ocase mi škubalo a modral víc a víc. Zavolal jsem bráchovi, ať přijede a pokud ještě nebudu zpátky, ať tu malou mrchu nechá utratit. Nějak jsem se oblíkl, sedl do auta a zajel do města, do nemocnice. Tam se mně sice vyptávali, jak se mi to stalo, ale dělal jsem, že neumím žádnou jinou řeč, než svou, a nechal se ošetřit. Naštěstí pro mě, to nebylo tak vážné, i když si mně raději nechali na noc na pozorování. Při zavádění cévky a odstraňování hematomu, jsem si užil své.

Když jsem se vrátil zpátky, Josef zrovna parkoval. Po cestě na pokoj, jsem mu v kostce řekl, co se stalo. Málem spadl ze schodů, jak se smál. Nic nepotěší víc, než neštěstí toho druhého. Marja byla pořád naložená ve vodě a třásla se zimou, strachem i vysílením. Vytáhli jsme ji ven, brácha se s ní ještě pomazlil, naložili jsme ji do kufru a zavezli zpátky na hranice její vlasti. Tam už na nás čekal Boris. Když nám později pustil film, co s ní provedli, nezáviděl jsem jí. Mohla ještě pár roků šlapat a mít se i dobře, ale takhle… Marja mně stála měsíc abstinence, ale alespoň se mi mnohonásobně zaplatila bolestné. Klient zaplatil mnohem víc za vzpouzející se mladou a skoro nevinnou dívenku, než za tu poslušnou. Co na tom, že ji u svých hrátek tu a tam něco ukousl, nebo že ji někde něco propíchl? Nakonec to byl dobrý kšeft. Skoro bez nákladů. Po několika náročných dnech ji spálili někde v její vlasti v lese. Policie byla ráda, že ji po několika měsících identifikovali podle zubů. Za pár roků, se ale Nataša okoukala a i ona postupně putovala přes klasický bordel až na ulici. A pak se jí ujali Albánci. To už se její jiskra dávno vytratila. Skončila někde na ubytovně, jako levná matrace pro námezdní dělníky z celého světa.

Josef si pořídil fakana. S takovou dámičkou, ale tu brzo poslal k vodě a dceru vysoudil bez možnosti, aby ji matka viděla. Vztekala se, vyhrožovala, ale proti spravedlnosti, nezmohla nic. To já, raději zůstal sám. Postavil jsem si pěkné sídlo za městem, Josef vilu na jeho okraji. Vedle Franty, kterému jsme byli pořád dlužni. Z Veroniky, jak se neteř jmenovala, vyrostla pěkná holka, která vždy věděla, co chce. A vždy si to taky prosadila. Když mně požádala, abych jí půjčil chatu na jejich večírek na ukončení základky, nemohl jsem odmítnout. Za prvé, to byla neteř, a za druhé, mi slíbila překvapení. V té době, byl internet stále skloňovanějším slovem a stránky s hanbatými holkami, měly jasnou převahu. Za mé produkce, kamery i režie, vznikala různá umělecká díla, která se velice výhodně prodávala. Čím větší prasárna, tím větší zisk. Servery, na které se ověření klienti připojovali, byly samozřejmě umístěny někde v Africe, a nešlo ani náznakem zjistit, kde byl film natočen, odkud na server přišel a komu se platí za připojení. Zlatá globalizace!

Veronika na chatu přivezla bandu spolužáků. A jednu z nich, nějak přesvědčila, aby se od všech nechala vymrdat. K tomu se přidaly i ostatní holky a já měl film zadarmo. Celá chata i se zahradou, byla prošpikována kamerami, takže stačilo záznamy vkusně sestříhat a film měl za pár dní premiéru. A jako bonus, jsem dostal tu její spolužačku, Sandru, k dispozici. Po dobu svých studií dělala pro mě. Vydělala si tak nejen na studia, ale i na byt a pár dovolených. Z branže odešla hned, jak dostala titul. Vdala se a žije šťastně až do smrti. Blbě skončila její druhá spolužačka. Jiřina. Po těch orgiích se spolužáky, skočila pod vlak. Škoda jí, takové hloupoučké, ale nadějné herečky. Na monitoru jí to moc slušelo. Krátce po startu projektu filmů na internetu, jsme začali s drobnými půjčkami za vysoké úroky. Ne každý na splátky dosáhl, a tak jsme k tomu zařídili i realitní kancelář a navázali solidní spolupráci s exekutory. Ti, co nedokázali půjčku splatit propadnutím všeho co kdy vlastnili, spláceli dcerami, manželkami, ale i svými syny a vnuky. Buzeranti nevynášeli tolik, jako holky, ale to jen díky tomu, že o ně nebyl takový zájem. Mladí hřebečci byli sice ceněni vysoko, ale jen ti hodně mladí a neokoukaní. Jejich cena klesala až příliš rychle, než aby se to nějak extra vyplácelo.

To jednou, přišel do naší pobočky takový starší pán, že by si s manželkou, rádi půjčil na opravu domu a banka s nimi nechce nic mít, že prý jsou staří a silně rizikoví. Náš znalec s ním ochotně zajel až domů, prohlédl dům, zjistil si, co ještě ti dva vlastní a dal jim podepsat smlouvu. Těch osm set tisíc, pak staříci dostali hned druhý den. Ze začátku spláceli pravidelně. Po půl roce vynechali splátku a smlouva jim byla vypovězena. Přesně podle podmínek, které dostali k nahlédnutí před podpisem smlouvy. S tou výpovědí, jsem za nimi zajel osobně, protože smlouva, byla našim obchoďákem podepsaná červenou propiskou. Signál, že tento klient, stojí za osobní návštěvu.

„Dobrý den, pane Bednychu,” pozdravil jsem od vrátek, když se po zazvonění objevil nějaký dědula ve dveřích svého hradu.

Dům to byl pěkný, poměrně velký a na hezkém místě. Byl sice obestavěn lešením a všude kolem byla stavební suť a pytle se vším, co k rekonstrukci patří, ale už jsem ho viděl v barvách. V duchu jsem chválil práci našeho odborníka, že za půjčku na pár korun, zastavil dům za pět mega a pozemky někde za městem za další dva. Nevím, proč je neprodal a raději si půjčil, ale to nebyl můj problém.

„Dobrý,” odpověděl váhavě, „přejete si?”

Řekl jsem mu, že jsem tady ohledně té půjčky, a jestli mne pustí dál. Pustil. Nerad, neochotně, ale pustil. Bylo poznat, že tuší, že ta schůzka, bude příjemná jen pro jednoho z nás. A on, to rozhodně nebude. Uvařil mi kafe, hnusnější jsem ještě nepil, posadil se a třesoucíma rukama rozbalil nějaký papír. Parte své ženy. Hm, já ji na pohřeb nepůjdu, tak proč mi to ukazuje? A začal s prosíkem, že než se vyřídí pozůstalost, nemá jak splátky posílat, protože má všechny účty zablokované. V duchu jsem se smál a pomalu plánoval, v jakém stylu nechám dům opravit. Zkusil jsem mu vysvětlit, že ho sice chápu, ale že tuto skutečnost měl nahlásit do dvaceti čtyř hodin, a že díky jeho nezájmu, mu naskočily nejen úroky, ale také penále. Ruce se mu roztřásly ještě víc.

„Ahoj dědo, děje se něco?” ozvalo se za mnou.

Otočil jsem se a pochopil ten červený podpis. Z posledního schodu právě sestupovala nymfa. Dívenka ani ne plnoletá, a ač jen v teplácích a vytahaném triku, byla nádherná. Takže barák bude muset počkat. Tahle klisnička, svému dědečkovi malinko pomůže a barák mi spadne do klína až tak za čtyři, pět let. Děda ji zhruba vysvětlil, že si na rekonstrukci museli půjčit a teď, když babička umřela, nemá na splátky. Vrhla na mně nenávistný pohled, jako kdybych ty peníze tomu staříkovi vnutil.

„Nejsem nelida, pane Bednychu. Chápu vaše problémy a zkusím to u nás nějak vysvětlit. Ale nemůžeme s těmi splátkami čekat donekonečna, to nejde, že?” začal jsem se smířlivým tónem.

Dědula se chytil naděje a začal ze sebe sypat rodinnou tragédii. Rodiče Dany, jak se vnučka jmenovala, se zabili před třemi roky při autonehodě. Vyřízení restitučních nároků se nedožili. Ta pole i tento dům, mu vrátili před rokem. Vnučku tak začali se ženou vychovávat spolu a z restituce, se postupně stala přítěž. Jeho děd, mu na smrtelné posteli předpověděl, že se jim jednou všechno vrátí, ale zároveň ho zapřísáhl, aby nic neprodával. Dům skoro padesát let nikdo neudržoval a místo krásné zabavené vily, jim vrátili barabiznu. Prodeje bytů po rodičích Dany i bytu po nich, pokryly jen část rekonstrukce. Proto ta půjčka.

Poklepal jsem o stůl papíry, abych je srovnal a pokračoval: „Dáme tomu tak tři, čtyři měsíce a za tu dobu, se jistě vše vyřeší,” řekl jsem s úsměvem a pohledem skončil na vnučce.

Oči se jí změnily. Už jsem u ní nebyl za vraha, ale na přítele rodiny. Skoro. Usmála se, řekla na shledanou a po schodech vystoupala zpátky do nebe. Bože, tu musím mít!

Podíval jsem se zpátky na dědulu a vrazil mu nůž pod žebro: „A ještě něco. Pokud nezačnete za ty čtyři měsíce splácet, přijedu a odvezu si tu malou. Druhý den ji vrátím a přijedu za týden. A tak to bude do té doby, než splácet začnete,” vmetl jsem mu s milým úsměvem do tváře a dědulovi začala padat brada.

„Takže neshle,” dodal jsem a zvedl ze židle.

Odpovědi, ale ani letícího popelníku, jsem se nedočkal. Z kanceláře, jsem pak zařídil všechno potřebné. Zjistit, kdo na soudu rozhoduje o pozůstalostním řízení paní Bendrychové, byl jeden telefon. Druhým jsem zavolal dotyčnému soudci, popřál mu plno zdraví a řekl mu jméno notáře, který to bude dělat. A poslední, třetí číslo, jsem zavolal tomu notáři. Ještě, že máme ty známé, řekl jsem si zálibně, když jsem se s notářem domluvil. Sekretářka pak dostala za úkol obvolat pár dalších větších podniků se stejnou činností, aby se dotyčný pán, k další půjčce nedostal. No, a pak jsem si ty čtyři měsíce musel počkat.

Všechno vonělo jarem, když jsem nedočkavě nastupoval do auta a vydal se na cestu za nymfou Daničkou. Těšil jsem se, jako už dlouho ne. Dědické řízení bylo zdlouhavé, a i když pan pozůstalý prosil, vyhrožoval i sliboval, notář to rozhodně, ale rozhodně urychlit nemohl. Ten, kdo vymyslel, že se živí nedostanou ani na společné konto mrtvého partnera, by zasloužil sochu v nadživotní velikosti. Notáři stačilo pár tisícovek.

Zazvonil jsem a čekal. V okně se pohnula záclona, ale dveře nikdo neotevřel. Opřel jsem se o zvonek a hrál hru, kdo z koho. Asi za dvě minuty, jsem vyhrál. Děda otevřel dveře a zabzučelo v brance. Omlouval se, že mne neslyšeli, ale oba jsme věděli, jak to ve skutečnosti je. Tentokrát jsem kafe nedal, ještě by bylo od žida… Posadil jsem se, dědula zůstal stát a nymfa chtěla odejít.

„Počkejte, slečno. Myslím, že byste měla zůstat, že? Pane Bendrychu,” zadržel jsem ji a ona se na něj s údivem podívala.

Děda slabě přikývl. Vytáhl jsem v klidu papíry a podíval se na ně.

„Tak co? Lhůta je pryč, peníze jste ještě neposlali, mně necháte čekat na chodníku, jako kdybych dlužil já vám…? To si myslíte, že si můžete půjčovat a nesplácet? Nebo že vám to odpustím, jenom proto, že máte nějaké problémy?” začal jsem jim vyčítat celkem nahlas a na konci jsem už slušně řval.

„Propromiňte,” pípla nymfa a stěží zadržovala slzy.

Vystrašil jsem ji. Do teď, byla celkem v klidu, ale teď… Ukázal jsem jim na židle, ať se posadí. Děda sotva dýchal, a podle mně byl rád, že si konečně sedl. Nymfa si sedla taky, sice na krajíček a nerada, ale sedla. Vínově červená halenka, sukně ke kolenům…, slušelo jí to.

„To dědictví se prostě nějak táhne. Skoro půl roku si chodíme půjčovat k sousedům na jídlo. Začala jsem chodit na brigády, a ten notář to pořád nedokáže vyřídit. A na splátky prostě nemáme,” začala brečet nahlas.

„Takže na tu splátku, na které jsme se domluvili minule, nemáte?”

Dědek zavrtěl hlavou a sklopil ji dolů. No, ještě pár návštěv a buď si zvykne, nebo dostane infarkt.

„Prodám vám to. Všechno a za slušnou cenu,” začal potichu vyjednávat.

Usmál jsem se a zavrtěl jsem hlavou: „Mně ale zajímají peníze. Máte? Nemáte?”

Znovu zavrtěl hlavou a zabořil ji do dlaní.

„Takže přijedeme zítra dopoledne,” řekl jsem a vstal.

Vzal jsem nymfu za ruku a chtěl vykročit.

„Co to…co se…,” zvedla uslzené oči, podívala se na mně se zděšením v nich, ruku vytrhla a schovala ji v druhé dlani.

A pak těma nádhernýma a mokrýma očima hledala pomoc u svého dědečka.

„Vy jste jí o naší dohodě, neřekl nic, že?”

Stařík zavrtěl hlavou a očima provrtával podlahu.

„Tak se podívejte, pane Bendrych. Vysvětlete laskavě vaši vnučce, co se stane, když budu dlužnou částku vymáhat,” řekl jsem jako učitelka, zkoušející druháka u tabule.

A děda, jako ten školák, začal vnučce koktavě a nesouvisle vysvětlovat, že díky tomu, že tak dlouho nezaplatil, je dům, pole, ale i všechen jejich movitý majetek, vlastně můj. Vnučka se nestačila divit.

„No, výborně, ale s těmito věcmi, jste se slečně mohl svěřit dřív, že? Protože slečna je součástí naši malé dohody nás dvou. Můžete, prosím, ještě slečně dopovědět i zbytek toho příběhu?”

Děda zhluboka dýchal a dělal, že popadá dech. Připravoval jsem se, že ho budu muset křísit, ale to štěstí, aby ho skolil infarkt, ho nepotkalo. Dana se na něj nechápavě dívala s otevřenou pusou a čekala na vysvětlení.

„Tady pan…, má…, má takové…,” koktal a nedokázal se vymáčknout.

Moc jsem se nedivil. Říct někomu, že ho prodal…, to není úplně jednoduché.

Ujal jsem se toho sám: „Tak podívej se. Když spolu strávíme trochu času, dám vám týden na vyřešení problémů. Pak zase přijedu. A buď mi dáš opět svůj čas, nebo děda peníze. A tak to půjde, dokud nezačnete splácet. Nebo je zde druhá možnost. Teď hned se oba zvednete a opustíte můj dům. Sebou, si nevezmete nic. I ty poslední kalhotky v koši na prádlo, jsou moje. Takže co si vybereš?”

„Prosím, pane…,” pípla ještě plačtivěji a začala se třást.

Neskočila po mně, takže si na ten barák asi zvykla… Nebo na ty kalhotky?

„Odcházíte s dědečkem, nebo se mnou?” zeptal jsem se přísně.

Z židle se sice zvedla, ale asi jí zdřevěněly nohy.

Pomalu, váhavě a velice neochotně zvedla ruku směrem ke mně: „S… s vámimi…,” řekla šeptem.

Vzal jsem ji za nabízenou ruku a vykročil. Nymfa se dívala jen do země a na dědu se ani nepodívala. Stejný pohled podlaze, věnoval i on. Posadil jsem ji do auta a odjel do jednoho hotelu kousek od jejich domu.

Sotva jsem zavřel dveře pokoje, hned jsem ji přikázal: „Svlékni se!”

Vytřeštila oči, ale knoflíčky na halence si rozepínat začala. Já si zatím zapálil a pohodlně se posadil do křesla. Pokoj nebyl zrovna největší a tak ode mne nebyla dál, než metr a půl. Sundala si ji a ukázala mi svou podprsenku, stejné barvy, jakou měla halenka. Za pár okamžiků spadla na zem i sukně. Kalhotky, i ta podprsenka, vše ve stejné barvě, jí dělaly nádhernou. Dokonce i obličej měla červený studem. Huba se mi roztáhla od ucha k uchu. Ona byla Karkulka a já ten zlý vlk. Zůstala stát a asi čekala, že mi to bude stačit. Nestačilo. Musela se otočit, předklonit…

Přehodil jsem nohu přes nohu: „Pokračuj,” řekl jsem sladkým hlasem.

Zavřela oči, ze kterých jí neustále něco kapalo, sáhla si záda a rozepnula si zapínání. Pak si z ramen stáhla i ramínka a chytila košíčky do dlaní. Napínala mně, což mám rád. Nakonec mi je ale ukázat musela. Nádherné, pevné a mladé trojky. Tak tyhle, ještě podprsenku nepotřebovaly. Jejich tvar se nezměnil. Pak si sáhla palci za gumičku na bocích a kalhotky putovaly za ostatními věcmi. Čárečka, která začínala pod pupíkem a pokračovala někam dolů a dozadu, byla hladká a nic z ní nevyčuhovalo. Ruce si cudně dala přes prsa i klín. Klasika. Tradice na hraní si na cudnou a stydlivou. Ještě dvakrát oběhnu kurník, aby si nemyslel… Každá byla stejná.

„Kolik ti je?“ zeptal jsem se a bloudil očima po nahém těle a těšil se čím dál víc.

„Sedmnáct,“ odpověděla potichu. Skoro jsem ji neslyšel.

„Kluka máš?“

Zavrtěla hlavou.

„A mělas?“

Neznatelně přikývla a zčervenala ještě víc. Bože! Ona se snad stydí i za to, že už někdo v té dírce byl! Vyptávala jsem se dál a dál. I když jenom pípala a kývala, nebo vrtěla hlavou, dozvěděl jsem se vše, na co jsem se ptal. S klukem chodila rok, než mu podržela. A když dosáhl svého, poslal ji k vodě. Od té doby nechtěla kluky ani vidět. V puse ho měla snad jenom dvakrát a to ještě před tím, než mu roztáhla nohy. Ona sama, ale jazyk na broskvičce neměla nikdy. Pod peřinou si to taky nedělá. Chá! Tak jestli jsem jí věřil všechno, tak tohle rozhodně ne. Nebo je frigidní?

„Tak jo, lehni si na záda, a nohy nechej na zemi. Ukážu ti, o cos přišla,“ řekl jsem a rozepnul si košili.

Na záda si lehla, to jo, ale kolena k sobě tiskla natolik křečovitě, že by jimi mohla louskat ořechy. Klekl jsem si na zem a zatlačil na ně. Musel jsem přitlačit, jinak by je od sebe nedala nikdy. Otevřela se mi brána do nebe. Krásně vyholená a udržovaná puklinka, uprostřed s růžovou brázdou. Ochutnal jsem. Když jsem se jí dotkl, ucukla, ale nedal jsem se odradit a jazykem jsem ji projel mezi lupínky až tam, kde se puklinka spojovala. A pak jsem začal. Holek jsem měl na tisíce, každá byla jiná, ale v podstatě byly všechny stejné. Za pár minut jsem poznal, že ta mladá nymfa, frigidní nebude. Dírka začala plakat a vonět. Zvedl jsem jí nohy, opřel o svoje ramena a pokračoval dál s mnohem lepším přístupem. Když jsem nasál její kapuci s poštěváčkem a ten jsem polechtal špičkou jazyka, začala se vrtět a hýbat, jak byla spokojená. No vidíš, holčičko, říkal jsem si. Před pár minutami bych se do tebe nedostal ani sbíječkou a teď mi chodíš hezky naproti. Pomaličku jsem se ukazovákem vnořil do jejího těla. Bod gé je pověra. Teda pokud hledáte jen jeden bod. Géčko, totiž nenajdete tam uvnitř, dva cenťáky nahoru a kousek vpravo… Bod gé, je všude, a při tom nikde. Každá ho má, ale jinde. Jde jen o to, najít ho. U ní, bych bod gé, nazval spíše gé prstýnek. Zakroužit, tu a tam zatlačit, spočítat závojíčky, pohrát si s hráškem… Její vyvrcholení bylo náhlé, ale o to delší. U každé jsem poznal, že to na ni jde. Až u té nymfičky ne. Že to nehraje, bylo poznat podle toho, jak mi ten prst cucala a vtahovala dovnitř. U toho tiše sténala a kroutila pánví. Jak pomalu slábly její pohyby, prst z pipinky jsem vytáhl a vsunul o dírku níž. Nevím, jestli si té změny vůbec všimla, ale zajel mi tam stejně pohodlně, jako do té přední. Do pipky jsem jí zarazil palec a prsty mezi sebou promnul. Zasténala znovu, tentokrát nahlas a prdelku zvedla nahoru. A ten palec, mi zase začala cumlat.

Vytáhl jsem jí prsty z těla, sundal si kalhoty a nasadil buchar na krajíček ještě pořád tepající dírky. Zajel tam, jako nic. Přivítalo ho teplo a mokro. Pomaličku jsem začal dělat příjemně i sobě. Z původně cudné a stydlivé holčičky se stala nenasytná dračice. Sama mně objala nohama, posunula nás oba výše na postel a přetočila mně na sebe. Trhavě sebou mlela napíchnutá na ocase, rukou si mačkala kozu, tahala se za bradavku a zakláněla slastí hlavu. Ještě před chvilkou měla strach se jakkoliv hlasově projevit a teď mi předváděla zpěv velryb. Pustila si kozu, doslova na mně spadla a nabídla mi ji k ochutnání. Ta jahůdka, která vévodila na vrcholu nádherného kopečku, byla sladká, jak med. Slastně jsem zavřel oči a vrátil se do doby, kdy jsem byl na světě jen pár dní a něco podobného, bylo mým jediným zdrojem potravy. Rukama jsem ji hladil po polokoulích, zádech a občas si pomohl, abych zkusil, jestli ta druhá jahůdka, chutná stejně, jako ta první.

Když se ke mně za hlasitého kvílení přitiskla a na ocase mi vytepávala zprávu v morseovce, málem mně tím kopečkem udusila. Sotva se vzpamatovala, sundal jsem ji ze sebe a otočil na břicho. Zezadu, to mám nejraději. Chvilku jsem se ohřál v první dírce a pak je vystřídal. Když jsem nasadil a trochu zatlačil na tu druhou, ztuhla, ale pak se prohnula, a prdelku vystrčila ještě víc. Opatrně jsem ho tam umístil, plácl po zadečku a začal. Řvala, ale bolestí to nebylo. Než jsem se stačil vysemenit, stačila se udělat ještě jednou. Svalil jsem se vedle ní a po té příjemné námaze ztěžka oddychoval. Úplně sama od sebe se otočila a vzala si ho do pusy. Chvilku jsem měl strach, že dopadnu jako s Marjou, ale tahle samička, měla jiné plány. Byla sice nezkušená, nevěděla si moc rady, ale učila se rychle. Když mi ho znovu postavila, začala mi na něm dělat divy. Její máma musela být super samice, protože toto, musela mít v genech. Když mi v něm zaškubalo, nechala si to nastříkat do pusy a polkla. Mazlila se s ním dál, ale poměrně rychle ztrácela na aktivitě, až zvadla úplně. Podle pravidelného dechu jsem poznal, že usnula. Následoval jsem jejího příkladu a zavřel oči. Ztratil jsem se v hlubinách, ani jsem nevěděl jak.

Ráno mně probudilo teplo a vlhko tam dole. Dana se vzbudila dřív a znovu si s ním začala hrát. Bylo to příjemné probuzení. Jak pro mě samotného, tak pro můj ocas. Ten se začal budit taky a za chvilku jsem ho mohl znovu poslat na návštěvu do Daniny dírky. Sedla si na mně obráceně a špulila na mně svou hvězdičku. Strčil jsem jí tam prst a zatlačil jím proti vlastnímu ohonu. Tlak na něj zesílil a já musel rychle s prstem ven. Dana se rozklepala, zavyla a vrážela si ohon co nejhlouběji do sebe. Pak odpadla a lehla si na moje nohy. Nadzvedl jsem ji a chvilku se v ní projížděl. To mně ale přestalo rychle bavit. Ocas se mi u toho lámal a celkově to prostě nebylo ono. Na kolínka a znovu do ní. Jo, to bylo mnohem lepší. Zrychlil jsem a zavyl. Z koulí mi vyletěla dávka a zatočila se mi hlava. Tohle byla šukna snů. Odpadl jsem a nabíral nových sil. Dana se přisála na ocas a celý mi ho olízala. Pak si lehla vedle mě a dala mi hlavu na rameno.

Přitulila se, chvilku si hrála s mými chlupy na hrudi a pak mi potichu poděkovala: „Netušila jsem, že to může být tak hezké…, děkuju,“ pípla a podívala se na mně.

V očích měla radost, i zmatek. Nevěděla, co si má o tom všem myslet. Jo, holka, kdybys tušila, co všechno ještě zažiješ, asi bys na to měla jiný názor, ale to jsem si nechal pro sebe. Snídani jsme si nechali přinést na pokoj. Po ní jsme si dopřáli ještě jedno číslo a na oběd jsem ji dovezl zpátky za dědou.

David:

To byl poslední zápis pana Karla. Nutno dodat, že slečna Dana, pro něj ještě slušnou dobu dělala šlapku. Pásl ji ještě rok, než se notář uvolil a dědictví vyřídil. A o ten barák, stejně přišli. Jejich příběh, i když notně zkrácený a zkrášlený, se dokonce dostal do jedněch novin. Psali tenkrát nějaký seriál o půjčkách a exekutorech. Karel se dostal domů, prý nějaká chyba ve vyšetřování a mi se po jeho zápiscích začalo stýskat. Ve vazbě byl okolo půl roku, takže pokud uvážíme, že mu hrozilo deset let, vyšel z toho celkem slušně. O motácích, ani zápiscích, jsem raději nic neřekl. Protože jsem nenahlásil zápisník a pašoval pro něj dopisy ven, vhodili by mně. A Karel, se svými kontakty, by z toho stejně vybruslil. Nejsem soudce, ani vyšetřovatel. Jsem jen bachař. Bachař, který tomuhle člověku neskutečně záviděl.