„Otče, zhřešila jsem,” ozvalo se vedle mne z klekátka.

Seděl jsem ve zpovědnici a za ten den měl vyslechnutých hříchů dost. Staříci i babky, kteří do kostela chodili, už jich moc nenadělali, ale i tak toho bylo dost. Ten hlas, mladý hlas, mi ale do žil vlil novou sílu, novou naději.

„Ve jménu…,” začal jsem a pak hříšníci mile vyzval, aby se mi se svým hříchem svěřila.

Její provinění nebylo nic jiného, než pusa na tvář spolužákovi. Ta a myšlenky na něj. Hříšné, jak neurčitě řekla. Nechal jsem ji, ať se vymluví a sám vzpomínal na své mládí. Na začátku přijímače, jsem byl o něco starší, než to pískle klečící vedle a těšil jsem se na partu stejně naladěných lidí, na studium bible a dokonce i na celibát, který mi připadal jako důkaz o naprosté oddanosti. No, neuběhl ani týden a přišla na mně služba. Služba v lázni pro samotného opata. V lázni, plné páry a exotických vůní, byla obrovská vana, spíše bazén, řekl bych. V něm byla teplá voda, ze které trčela jen hlava s lesklou pleší a pronikavýma očima pod ní.

„Svlékni se synu a běž,” dloubl mne pod žebra Bratr, který mne sem doprovodil.

Nechápal jsem, ale poslechl. Hábit mi sklouzl na zem a pak jsem se po schodech vnořil do vody. Jeho Milost mi pokynul, ať jdu blíž a začnu s jeho očistou. Otočil se, opřel o hranu, já vzal do ruky mýdlo a houbu a začal na zádech. Drbal jsem ho, až pěna lítala a on spokojeně mručel, že nejsem žádná pápěrka, ale pořádný chlap. Pak se otočil na mne a začal jsem ho mydlit zepředu. Ruce, pupek… Když na mně vystrčil i ocas, ocas ztopořený do výšky, mimoděk jsem udělal dva kroky k ústupu.

„Ale no tak, synu,” promluvil na mne měkce, „neříkej, žes ještě nic takového neviděl,” díval se na mne a neustále se usmíval, „tak se nestyď, hezky ho namydli a umyj,” řekl nakonec, když jsem toporně přikývl, že tuto věc znám.

Opatrně jsem se ho dotkl, jen trochu, ale opat mně vzal za ruku, houbu zahodil bokem a holou dlaň mi zabořil rovnou na koule. A začal si s ní třít všechno okolo.

Když jsem se bránil, fakt se mi to protivilo, zkroutil mi ji a tvrdě mi pošeptal: „Teď mne poprosíš o požehnání. O požehnání mým svatým semenem!” načež mi ji zkroutil tak bolestivě, že jsem poklesl v kolenou a hlava se mi zanořila pod hladinu.

Topil jsem se. Bojoval jsem, mlátil kolem sebe, kopal, škrábal, chtěl kousat i křičet, ale i když jsem byl plný sil, rychle mne přecházely. Mé prudké pohyby ustávaly a před sebou jsem začínal vidět tmu. Už jsem se smiřoval se smrtí, když mne zase vytáhl na vzduch, na kterém jsem se několikrát prudce a kašlavě nadechl a tma se rozplynula, uslyšel jsem znovu, že čeká na mou prosbu. Když mne z vody vytáhl potřetí, byl jsem rád, že ho můžu vzít do ruky a dělat mu to, co já sám si vždy odpíral.

„Teď ho vezmeš do pusy a až polkneš, políbíš mi ruku,” řekl přerývavě, a já jej opravdu do pusy opravdu vzal a nakonec mu i políbil ruku…

Bylo to hrozné, strašlivé a nepředstavitelné, ale tuto zkušenost měli nakonec všichni. Za dva měsíce jsem neměl v puse jen opatův, ale vikářův ocas. A za další měsíc jsem ho měl i v zadku. Po půl roce jsem se na tyto hrátky dokonce těšil a sám u nich zažíval hříšná potěšení. Z hříchů, jsem se ale lehce vyzpovídal a druhý den jsem skučel blahem, jak mne Jeho Svátost nebo Milost naplňovala.

„… nevím, co mám dělat,” probrala mne končící zpověď.

Ta její nevinnost, její naivita a nevědomost, ale i ty vzpomínky, ve mně vzbudily touhu, které jsem nedokázal odolat. Chtěla rozhřešení, toužila po něm, ale já ji ho v danou chvíli nedal.

„Dcero,“ začal jsem potichu, aby se ještě víc přitiskla na mřížoví a já tak mohl vnímat její vůni, „tvé hříchy jsou v oku našeho pána ohavné. Jistě chápeš, že tvé pokání musí být opravdové a takové, které tě napříště od podobných myšlenek odradí,“ šeptal jsem a slyšel, jak dívenka horlivě přikyvuje a posmrkává, „pokud tedy chceš, aby tvá duše byla spasena, přijď ke mně večer na faru. A do té doby se modli, aby v tobě znovu zahořela vroucí láska k našemu pánu. In nomine…,“ pokřižoval jsem se a počkal, až dívenka poděkuje a na své místo pustí dalšího.

Místo ní, si klekla stará Hošková, drbna a závistivá bába, která na nikom nenechala nit suchou. Zpovídala se dlouho, ovšem ne ze svých hříchů, ale z prohřešků ostatních. Na mou radu, že by měla raději hledět na vlastní nedokonalost, opět nedala a spokojeně odešla. Chvíli jsem ještě počkal, ale Hošková byla poslední, která ten den měla něco na srdci a já se tak mohl věnovat vlastním věcem. Kuchařku jsem měl skvělou, sice už malinko v letech a maličko prostorově výraznější, ale jinak hodnou a milou ženu. Když mi prostřela a popřála dobrou chuť, musel jsem pomyslet na strádání svých farníků, kteří dnes na oběd pečenou kachničku jistě nemají. Pomodlil jsem se za ně, poděkoval a pak se pustil do svého skromného oběda. Nechci se chlubit, ale i když se Marie, jak se kuchařka jmenovala, velice snažila a já se také moc nežinýroval, nebyla její kuchyně na mém těle znát. Mohl jsem zpucovat jakékoli množství a pořád jsem se držel na slušných sto kilech. Mešní víno se moc pít nedalo a tak jsem si otevřel lahvinku od místního statkáře, který mne svými výrobky skvěle zásoboval. Po obědě jsem se na chvíli vzdálil do své ložnice, kde jsem se věnoval rozjímání a modlitbám k Bohu. Marie mezitím uklidila, uvařila večeři, kterou schovala v troubě a odešla domů. Po rozjímání jsem se protáhl a dal ulevit svému tělu pořádnou koupelí. Také jsem navštívil učitele, abychom spolu probrali toho výrostka, co neustále vykřikuje, je neposedný a z katechismu si dělá jen legraci. A večer, na který jsem se celý den těšil, opravdu přišla…

„Dobrý večer, otče…,“ pozdravila, když jsem jí otevřel a políbila mi ruku.

No, aby mi ji líbala, na to jsem si nepotrpěl, ale na druhou stranu se mi to líbilo, tak co bych ji od toho odrazoval, že? Pozval jsem ji dál a hned na úvod se zeptal, jestli se modlila, nebo setrvala ve svých hříšných myšlenkách. Zčervenala, sklopila oči a neochotně, ale upřímně, se doznala, že se svých myšlenek nedokáže zbavit.

„Dcero, dcero…,“ povzdechl jsem si a vážně pokýval hlavou, „myslel jsem, že zpytuješ svědomí, ale jak vidím, nejsi daleko od bran pekelných!“ pohrozil jsem jí prstem a ona ve tváři přešla z červené na světle bílou.

„Tak mi znovu zopakuj, co ti neustále vrtá v hlavě,“ pokynul jsem jí, posadil se do křesla a udělal si pohodlí.

Začala skoro stejně, jako ve zpovědnici. Že si nemůže pomoci a neustále myslí na nějakého spolužáka. Zamračil jsem se, ale ne nad ní, ale nad tou novotou, že dívky, namísto aby se připravovaly na své poslání, mateřství, chodí do škol, kde jsou navíc třídy smíšené… Gerta je dcerou majitele pily, který v ní, jako jediném potomkovi, viděl svého nástupce. Nevím, kde na to přišel, aby nějaké hospodářství, natož pilu, vedla žena. Místo toho, aby ji dobře vyvdal, poslal ji do města na gymnázium. Prý, že když bude vzdělaná, povede jeho podnik lépe a i jeho dělníci se budou mít lépe… Už toto jsem považoval za hřích! A nyní, po několika měsících, může sklízet plody svého konání!

„…mi nedá spát,“ dokončila Gerta a čekala, co já na to.

Jenže i když si myslela, že řekla vše, neřekla mi vlastně nic. I tak jsem se zle zamračil, pohoršeně pokýval hlavou a pohrozil vztyčeným ukazovákem: „Dcero dcero. Čím ještě jsi hřešila?” zeptala jsem se, ale Gerta trvala na tom, že už ničím, ani činem, ani myšlenkou.

„Nejsi upřímná, dcero! Jak ti má náš Hospodin odpustit, když si vše nedokážeš ani sama sobě? Raději bys vstoupila do bran pekelných?“ hrozil jsem jí a Gerta opět sklopila hlavu a tiše se začala přiznávat ke všemu, co ve městě konala.

Do třídy chodili i chlapci, kteří, jak je to dnes ve městech běžné, spolužačkám nadbíhali a dokonce je ponoukali k nemravným činům. Nebylo divu, že i Gerta nedokázala odolat a jednomu z nich, nějakému Vojtěchovi, dala hubičku. Nejdřív jen takovou letmou, na tvář, prý aby od něj měla klid, ale pak se od něj nechala líbat na ústa a dokonce mu dovolila, aby jí dal do pusy i jazyk…! Prý jí u toho srdce bilo jako o závod a líbilo se jí to. Když jí sáhl na zadeček a stiskl jej v dlani, začala se o něj třít a mezi jeho stehny cítila, jak je velký a jak po ni touží i jinak. Přiznala mi dokonce, že na něj neustále myslí i večer, když je ve světničce sama a má nutkavou touhu dotýkat se tam dole. Když si tam jednou sáhla, byla překvapena, jak z ní teče nějaký sliz, ale nepřestala a hladila se dál, dokud se jí nezmocnila křeč a několikeré zachvění, po kterém cítila neskutečné uvolnění. Hrůza! Chtěl jsem ji přerušit a vyhnat, ale nemohl jsem. Tak moc mi svým konáním připomínala můj seminář, že jsem se nemohl ani pohnout a ona pokračovala dál. S tím Vojtěchem pak došla ještě dál a nechala jej, by jí sáhl pod sukně a pohladil ji tam. Ano. Tam, na to místo, odkud se zrodila její touha po tělesném hříchu. A dokonce, to se mi už vážně dýchalo velice těžce, jej vzala do ruky a několikrát mu po něm přejela…

„…se mi ale nelíbilo,“ dokončila své vyprávění, že jeho sémě, které jí skončilo na ruce, pro ni nebylo lákavé, ač na něj myslela i pak.

„Dcero, tohle není ale to, co jsi mi říkala dopoledne,“ zvedl jsem obočí pln údivu, „tohle je už téměř smrtelný hřích. Tohle je smilstvo! A nejen myšlenkami, ale i činy! Chceš dopadnout jako v Sodomě?“ zahřímal jsem přísně a Gerta se rozvzlykala strachem i studem.

„Ne, otče. To nechci!“ vrtěla hlavou, až jí od očí lítaly slzy do stran.

„Co myslíš, jaké pokání, jaký trest si zasloužíš?“ povzdechl jsem si, protože jsem vytušil, že mi neřekla vše a musel jsem jí z hlavy ty hříšné myšlenky dostat

„Ten…, ten nejpřísnější!“ vypadlo z ní a potáhla nosem.

„Ano, dcero. Ten nejpřísnější,“ přitakal jsem, „aby sis zapamatovala, že toto vše je smilstvem, a svým chováním svádíš ke hříchu i jiného, budeš zde po dvě hodiny klečet a modlit se. Ale před tím tě ztrestám rákoskou, aby si i tělo uvědomilo, že je jen dílem božím a schránkou na tvou duši!“ vyřkl jsem ortel, na který Gerta souhlasně přikývla.

Vstal jsem a zašel jsem si vedle pro rákosku, kterou jsem, čas od času, trestal své ministranty. Vytáhl jsem ji ze skříně a několikrát s ní zkusmo švihl ve vzduchu. Jo, to by šlo, řekl jsem si a vrátil se zpět.

„Zde,“ poklepal jsem s ní na zvýšený okraj otomanu, o který se již opíralo mnoho chlapců…„si lehneš a vybereš si svůj trest!“

„Né, prosím, otče! To né!“ zvolala zoufale, s vyděšeným pohledem na rákosku, „prosím, odpusťte mi!“ prosila, ale já se jen tak nenechal.

Chlapci si vždy museli spustit kalhoty ke kotníkům, než si lehli, ale u dívky jsem takováto opatření dělat nemusel. Tedy… Původně jsem ani nechtěl, ale když si lehla a vystrčila na mne své pozadí skryté v sukni, nešlo prostě odolat. Vzal jsem jí lem sukně a tu přehodil na záda.

„Otče!“ vykřikla, „to…,“ ale nenechal jsem ji dokončit: „Trest musí být přísný nejen pro tělo!“ vysvětlil jsem jí a to samé jsem učinil i se spodničkou.

Její bílé kalhotky s krajkou na stehnech, ve mne vzbudily novou, doposud nepoznanou touhu. Tomu pokušení jsem prostě nedokázal odolat. Navíc, i ministranty jsem vždy vyplácel na holou, tak proč bych měl nyní dělat výjimky…? Podebral jsem ji za gumičku a kalhotky jí stáhl ze zadečku ke krajkám. Chtěla vstát, ale sotva se začala zvedat, přitlačil jsem ji levou rukou na zádech, pravou zvedl do výšky a udeřil. Rána nebylo moc silná, nemohl jsem se do ní patřičně opřít, ale její zaječení, zazmítání a kopání nohama dávalo znát, že i tak sedla a začala vychovávat. Chvíli jsem ji nechal, a když se malinko uklidnila, pustil jsem ji, narovnal se a podíval se na rudě žhnoucí proužek, který se táhl přes obě půlky. Půlky… Chlapci měli zadečky ploché a téměř kostnaté, ale tenhle, tenhle byl krásně kulatý, zachvíval se od vzlykotu své majitelky, a když jsem sklouzl pohledem níž… Tentokrát udeřil mnohem silněji. Chvíli bylo ticho, ale pak začala znovu řvát, zvedla se, prohnula, ruce si položila na trestanou část těla a než jí sukně spadla zpátky dolů, ukázala mi svůj trojúhelníček černých chloupků.

„Tak takhle ne, dcero!“ obořil jsem se na ni, „takhle ne! Vše si odlož a lehni si zpět!“ zahřměl jsem, a abych dodal svým slovům váhu, klepl jsem ji přes rameno.

„Ot…otče!“ vyjekla zděšeně, „nahá, před vámi, před mužem…?“ lapala po dechu.

„Přede mnou se stydět nemusíš. A ani nesmíš. Nezajímám se o tvé tělo, ale o tvou duši! A té, pokud jen trochu mohu, pomohu ke spasení. Svlékni se!“ zahřměl jsem nakonec, aby si snad nemyslela, že jí něco odpustím.

Gerta se začala pomalu svlékat. Nechtělo se jí, ale strach z rákosky z ní udělal poslušnou ovečku, která svému pastýři nedokázala říct ne. Zula se, povolila si knoflíčky na haleně, pak se vysvlékla ze sukně i spodničky a nakonec si rozvázala i živůtek. Chtěla se ke mně otočit zády, ale poklepal jsem ji po rameni a tak si jej sundala čelem ke mně. Její vnady, byly něco fascinujícího. Když si pak sundala i kalhotky a punčochy, rychle si lehla, abych ji neviděl. I ta krátká chvilka mi ale stačila, abych poznal, že si s ní dal Hospodin mnoho práce, aby ji tak krásně vysochal. V duchu jsem velebil Jeho dílo a znovu obdivoval jeho kousek, který trčel vysoko do vzduchu.

„Íííí!“ vypískla znovu a ruce putovaly na zadeček.

„Ještě jednou a budu tě trestat ve stoje!“ pohrozil jsem a udeřil znovu, sotva ruce stáhla zpět.

Po další ráně sice ječela dál, ale ruce udržela nahoře. Jak tak kopala nohama, ukázala mi, že holky jsou dole jiné, než kluci. Do té doby jsem žádnou ženu nepoznal, a tak jsem nevěděl, kam s očima, jak mne ta mezírka pod zadečkem přitahovala. Po další ráně už ovšem nevydržela, svezla se otomanu na zem, a v leže mne prosila, abych ji už nechal. Tedy musím říct, že kluci vydrželi víc, než jen pět ran. Někteří se i počůrali, ale až tak po deseti, patnácti ranách. Teprve pak začali prosit a slibovat a…

„Dost? Ty se už nechceš kát a prosit Pána o odpuštění? Již nechceš činit pokání?” zeptal jsem se udiveně, „a nelež na zemi, když se mnou mluvíš!” dodal jsem.

„Ne, já…, ano… Ale…, já…,” zvedala se na kolena, koktala a nevěděla, kam pak s rukama a pohledem, „chci se kát, ale…, ale to strašně bolí!” vyhrkla pak najednou a začala znovu plakat.

„A jak by sis své pokání představovala? Myslíš, že věčný oheň zatracení nebolí? Myslíš, že jen těch pár ran tvé provinění vykoupí? Že zrovna u tebe bude Pán shovívavý a bude se při posledním soudu dívat jinam? Co? To si myslíš?” uhodil jsem na ni a vzbudil v ní další výčitky svědomí.

„Ne, otče,” hlesla tiše a zkroušeně zavrtěla hlavou a sklopila ji k zemi, „ale otče, neexistuje jiný trest? Jiný způsob,” polkla vyděšeně, „jak mne potrestat?”

Rákoskou jsem jí zvedl bradu nahoru, abych se jí mohl podívat do očí a usmál se: „Jistě dcero, jistě. Mohu ti dát rozhřešení, ale jen tak, že mi ukážeš, kam až jsi ve svých myšlenkách došla. A bez vymlouvání!” píchl jsem ji špičkou do ramene a pak jí znovu zvedl hlavu nahoru.

Sedla jsem si do křesla, povolil si kolárek, podíval jsem se na ni a kývl bradou, aby s pokáním dál neotálela a začala. Přišla ke mně po kolenou, ruce mi položila na kolena a pak jimi zajela na nohy pod sutanu. Její ruce putovaly výš a výš, až tam, kde ve mne sílil tlak a chtíč obyčejného smrtelníka. Když pod sutanu zajela i hlavou, zasténal jsem, trochu se posunul dolů a zavřel oči, protože mne silně stiskla v dlani a hned na to jsem na svém kněžském kopí ucítil vlhkost jejích úst. Látka mé kleriky byla v oněch místech vyboulená a pravidelně se hýbala v rytmu jejího snažení.

„Hospodine, Bože spásy služebníků svých…,“ začal jsem se modlit za její spásu…, „…odpuštění a prominutí všech hříchů…,“ sténal jsem a drtil v prstech opěradla křesla, „…nyní i vždycky, až na věky věkův. Amen!“ vykřikl jsem, propnul se a v kopí cítil, jak ze mne vychází můj tak dlouho zadržovaný chtíč.

„Bože, odpusť nám,“ vydechl jsem a Gerta vytáhla hlavu zpod sutany a zvedla oči nahoru.

„Otče, dáte mi nyní rozhřešení?“ zeptala se, jako kdybychom právě spolu nespáchali ten nejhorší hřích, který může mezi mužem a ženou vzejít.

To ďábel! Ďábel mne ovládl, a abych mu podlehl, seslal mi do náruče tuto dívku, tuto… Čarodějnici! Nikdy jsem na ně nevěřil, s upalováním se naše církev již dávno vyrovnala, ale nyní jedna z nich klečí přede mnou! Ano, díky ní má duše nenajde útěchu a nespočine v Království nebeském! Díky ní…! Uvědomil jsem si, čeho jsem se dopustil, a v mém nitru se rozhořela touha po spravedlivém trestu.

„Pryč od mne, ty stvůro!“ odstrčil jsem ji nohou až upadla a rychle se postavil, „ty ďáble, satanáši, ty…,“ vycházelo ze mne rozhořčeně a Gerta překvapeně otevřela pusu a nevěřícně na mne zírala.

Vzal jsem zase rákosku ze země a udeřil ji po jejich kacířských zádech. Zaječela, prohnula se a chtěla uniknout, ale já měl oči i rákosku všude. Vlasy jsem jí přišlápl k zemi a pak ji mlátit ze všech stran. Zmítala se, řvala a bědovala, ale mne už podruhé ďábel neobelstil. Když se přede mnou válela a ukazovala mi své tělo ze všech stran, začalo mé kopí opět růst. O to víc jsem se do těch ran opíral, až Gerta jen sípala a nemohla se skoro ani hýbat. Její tělo bylo poseto temně rudými i již modrými pruhy, a když se z posledních sil schoulila a opět na mne vystrčila svůj zadek… Rozmáchl jsem se a pak nechal ruku klesnout zpět. Klekl jsem si za ni, pohladil ji po něm, a když chtěla uhnout, přidržel jsem ji. Sutanu jsem jí přehodil přes záda, nahmátl kopí a zamířil tam, kde jsem tušil, že to půjde nejlépe. Jen jsem se prohnul v pánvi, a přes malý odpor jsem zajel dovnitř. Zabědovala, ale to jsem se již prohýbal znovu. Byla horká a těsná, jako mladý ministrant. Po chvíli jsem v ní dokonce klouzat, což pro mne bylo dalším překvapením. U svých oveček, beránků, jsem musel vždy použít máslo, nebo sádlo, ale tahle ďáblova nevěstka nic takového nepotřebovala. Křeč v podbřišku, několik slastných záškubů a bylo po všem. Odstrčil jsem ji, zvedl se a upravil si roucho. Pořád byla schoulena a vystrkovala na mne svůj pruhovaný zadek, pod kterým jsem na stehnech zpozoroval červené šmouhy. Tak ona nakonec byla panna, uvědomil jsem si, ale pak opět došel k závěru, že právě díky tomu ji za mnou nejvyšší pekelník poslal.

„Obleč se a zmiz!“ odfrkl jsem si nenávistně, „a rozhřešení ať ti tvůj skutečný vládce! Náš pán, takové poběhlice ve svém království nestrpí!“ sedl jsem si unaveně do křesla a pak se díval, jak se ta coura obléká, usykává bolestí u každého pohybu a neustále brečí.

„A do kostela už nechoď!“ křikl jsem ještě, „musel bych jej nechat znovu vysvětit!“

Gerta odešla a já si klekl ke svému oltáři a vroucně se modlil, aby mi náš pán odpustil. Ano, provinil jsem se, ale jsem jen služebník boží, jen člověk a jako takový, mám na občasný poklesek právo, ne? A náš pán je dobrotivý a jistě mi odpustí, protože jen díky tomu jsem v naší vesnici odhalil čarodějnici. Gerta pak skončila v nevěstinci, což mne utvrdilo v tom, že mé konání bylo správné. A dnes jsem zpovídal další mladou hříšnici. I tu jsem pozval k sobě. Má přijít večer…