Ta mladá mrcha mi ale hnula žlučí! Vracel jsem se z porady a viděl rudě. Ta svině, mrcha a kurva v jedné osobě, byla příčinou mého vzteku. Je tady pár měsíců i s cestou a bude se vozit po mně! Po někom, kdo je u firmy dvacet let a vypracoval se z pitomého vrátného až na místo obchodního ředitele. Jak já se po rachotě dřel, abych získal titul inženýra! Do piči, těch nocí, co jsem nespal a drtil se na zkoušky, abych to pak všechno zapomněl a učil se na novou! A tahle kunda, co si vystuduje nějaký pseudoobor mně bude poučovat!? Hloupá, až za roh a přijatá jenom proto, že má boží zadek a krásné kozy. Ona vůbec byla celá povedená. I když jsem ji z duše nenáviděl, dokázal jsem se za ní otočit. Fakt byla hezká. Šuškalo se, že si začala s naším generálním, ale až do dneška jsem tomu nechtěl věřit. To až na poradě, jak se na mně ten kretén díval, když plácala páté přes deváté, jsem té šuškandě věřit začal. Jinak by ji musel zarazit a hned nato vyrazit! U firmy byl asi rok a kousek, a kdyby nebylo té coury, vážil bych si ho.

Prej, že má všechno ověřené, spočítané a zjištěné! Ale jak chce. Udělám podklady, analýzu, rozešlu mejly na všechny strany, abych po týdnu usilovné práce předložil výsledek - pravdu mám já a tenhle obchod bude ztrátový. A ta piča si prohlídne titulní stranu, řekne „mhm” a dodá něco o tom, že je to málo barevné… Nebo nechám ten obchod rozběhnout, ať se sama spálí? Ušetřím si týden práce, firma ztratí něco k miliónu… Mám, nemám… A jsou to snad moje prachy? Seru na ni!

„Dobrý den pane Kolmý,” zahlaholil jsem odpoledne do sluchátka, „víte, přemýšlel jsem o té věci, co nastínila slečna Bílá, no a tak jsem si říkal, že by měla dostat příležitost,” usmíval jsem se na šéfa na dálku, „sice s jejím návrhem nesouhlasím, ale připouštím, že můj odhad a zkušenosti nemusí odpovídat moderním metodám,” sypal jsem si popel na hlavu, protože jsem za těch pár měsíců věděl, co na něj platí, „nicméně bych rád navrhl jednu maličkost. Mohl bych se stavit?”

Souhlasil. Jak by taky ne. Asi za dvě minuty jsem byl u něj. A zcela bez obalu mu řekl, že pokud jí tenhle obchod vyjde s jí navrhovanou marží, osobně se jí před všemi omluvím a přenechám jí svůj flek. Zalapal po dechu, ale to nebylo vše, co jsem měl na srdci.

„Na druhou stranu, když jí ten obchod nevyjde, bude mi dělat asistentku,” dodal jsem.

Generální usilovně přemýšlel. Věděl o mně, že jsem se v odhadech ještě nezmýlil. V kšeftu za pár miliónů jen o pár tisíc. Znal jsem naše klienty, naši výrobu i její možnosti. Těžil jsem z toho už řadu let, a věděl jsem, že pokud se něco zásadně nezmění, doklepu to takhle až do důchodu.

Opatrně přikývl, a namítl, že by s tím měla souhlasit i slečna Bílá.

„Pane řediteli. Slečna Bílá mluvila na poradě velice přesvědčivě. Myslím, že pokud se osvědčí, velice ráda mne vystřídá. A pokud ne, bude se učit u nejlepšího,” usmál jsem se.

Naštěstí mou samochválu přešel, i když si jí velice dobře všimnul. A o asistentku, jsem jej žádal už několikrát. Tím, že dá té krávě příležitost, riskoval sice dost peněz, ale taky mohl jednou ranou zamáznout pár much. Neměl rád, když byly v kolektivu rozepře.

„Dobrá. Ať je po vašem. Jen doufám, že se ani s jedním z vás nerozloučíme. Ať už to dopadne jakkoliv.”

„Pane Kolmý. Znáte mne už dlouhou dobu. Ale jsem ochoten podepsat dodatek ke smlouvě, že pokud se slečně obchod povede, zavážu se k deseti rokům u firmy. Ale totéž bych prosil i u slečny, pro opačný případ,” nabídl jsem s malou úklonou.

Potrpěl si na ty submisivní náznaky. Debil. Na mou vějičku skočil, jako pstruh na mušku v peřeji. Zavolal si personalistku, sdělil jí své požadavky a s jejím obrovským údivem ji poslal vyhotovit papíry. Po chvilce, kdy se vrátila, nechal zavolat slečnu Bílou. Když vešla, sevřel jsem mimoděk pěsti, až mi zbělaly klouby. Generální jí vysvětlil můj návrh a podsunul nám oběma dodatky na podpis. Bylo vidět, že se po jeho slovech zarazila a znejistěla. Hodně znejistěla. Ale už nemohla couvnout. Vše bylo nachystané, šéf to bral jako hotovou věc a já jsem hrál navztekaného dinosaura, který zamrzl v době, kdy byly jen telefony s drátem do zdi. Nesměle a nejistě vzala do ruky pero a podepsala. Piča. Upsala se ďáblovi!

Uběhlo šest týdnů a já se smál den ode dne víc a víc. Zakázka byla úspěšně ztrátová, slečinka dělala ve tváři čest svému jménu a bylo jen na šéfovi, kdy to zarazí a eliminuje další ztráty. Vydržel to další dva týdny. Dva měsíce po podpisu dodatků jsme byli zpátky v jeho kanceláři. Ostentativně roztrhal dodatek s mým jménem a stejně významně zamával slečně Bílé před nosem tím jejím.

„Devět set tisíc! A kdybych vás nezastavil, bylo to mnohem víc! Pan Astler měl pravdu! Je moje chyba, že jsem mu nevěřil a nechal se zviklat! Ta čísla, sliby a odhady… Slečno Bílá, vždyť vy jste si to všechno vymyslela! Je to tak?” uhodil na ni.

No, co dodat? Sám jsem to říkal. Trochu jinak, ale říkal.

„A…ano,” pípla a očima luxovala koberec.

No vida, pomyslel jsem si. Opět jsem se nemýlil.

„Jak to chcete firmě nahradit? Navíc stačilo, abyste po týdnu, čtrnácti dnech, hodila ručník do ringu a odpískala to. A ztráty mohly být jen v řádu desítek tisíc. Ale ne! Pořád jste mne přesvědčovala, že se složitým začátkem jste počítala! Zase jste lhala. Lhala!?” zařval, že se zatřáslo okno i ona.

Teda, řvát uměl hezky. Slečince tak dokonce vyloudil na tvářích slzičky. V duchu jsem se usmíval. Bude mi vařit kafe a k ničemu ji nepustím. Jen bude dělat nudnou část mé práce.

„Panu Astlerovi budete dělat osobní asistentku. Budete fungovat dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, bez nároku na volno, nebo dovolenou! A až se vám podaří vrátit dva milióny, můžeme se začít bavit o jiné náplni,“ hřměl dál a pitka začala fňukat.

„Ale to… nejde, abych…,” koktala zmateně a těkala očima na mně a na šéfa.

„Tak to zaplaťte,” procedil mezi zuby.

Jen zavrtěla hlavou a poklesla v ramenou.

„Nemám…,“ zadrhla se a rozklepala se jí brada, „nemám jak.“

Úplně bylo slyšet, jak jí vyschlo v puse. Za to mi, se na tváři objevil spokojený úsměv. S něčím jsem ale nepočítal.

„Po vás, pane Astlere požaduji, abyste slečnu řádně zaučil a patřičně motivoval k co nejlepším výsledkům. Do tří měsíců chci písemnou zprávu o vývoji v této věci, s případnými návrhy dalších opatření. Pokud nebude slečna Bílá schopna vykonávat práci ani po půl roce, budu z toho muset vyvodit důsledky. Pro oba,“ dodal.

Brady spadly nám oběma. A kurva. Do půl roku naučit tuhle krávu něčemu kloudnému, bude oříšek velikosti dýně. Tentokrát jsem zbledl i já. Firmu mám rád, byl jsem tady od začátku jejího vzniku, a najednou ji budu muset opustit?

Poslal ji pryč, a mi nabídl místo v křesle. Posadil jsem se rád, protože tohle znamenalo, že jsem se u šéfa zapsal hodně pozitivním způsobem.

Vytáhl karafu z baru, nalil do dvou skleniček, pozvedl tu svou do výšky a nabídl mi tykání: „Jsem Karel.“

Nabídka, kterou nelze odmítnout…, „Luboš,“ odpověděl jsem.

Skleničky zazvonily a koňak mi v puse i hrdle udělal moc hezky. Chutnal. Šéf, teď už vlastně Karel, měl vytříbený vkus… Ale jak se mám popasovat s tím úkolem…?

„Tu mladou,“ kývl hlavou do boku, „pořádně vyuč. Dej jí co proto. S tatíkem jsem už mluvil a souhlasí, aby dostala pořádnou lekci. On totiž pan Bílý rozhoduje na kraji o zakázkách a chtěl jsem ho mít nějak zavázanýho. Když jsem mu ale vylíčil, co jeho ratolest dokázala, přislíbil mi nejen ten tendr pro kraj, ale i to, že nad ní už ochrannou ruku držet nebude. Máme jí dát pořádnou čočku,“ vysvětloval.

Tak odtud vítr vane. Šuškanda lhala… Zakázka za pár set miliónů… V duchu jsem dal Karlovi za pravdu, že měl pádný důvod, aby tady byla.

„Máš volné ruce. Ve všem,“ dodal a zvedl se.

„Ve všem?“ ujišťoval jsem se.

Malinko se usmál a přikývl. Přislíbil jsem mu svou snahu a odešel s hlavou plnou myšlenek o metodách účinné motivace. Následující týden byl ve znamení stěhování a drobných stavebních úprav. Mí podřízení dostali jinou, větší kancelář a do té jejich se přestěhovala ona. Zadal jsem jí několik triviálních úkolů, ale jinak ji nechal v klidu. To se ale změnilo hned, jakmile byla přestavba dokončena. Celý týden jsem se po práci věnoval studiím potřebných vědomostí a nákupu motivačních pomůcek. Měl jsem plán a těšil jsem se, až ho rozjedu. Už teď jsem tušil, že mi bude stačit pár týdnů a holčina bude tikat, jak hodinky.

„Slečno Bílá, můžete se mnou?“ řekl jsem přísně, sotva jsem k ní toho rána vešel.

Seděla za stolem a viditelně neměla do čeho píchnout. A bylo jí to jedno. Pilovala si nehty a skoro mně neregistrovala. Hodil jsem kabát na věšák a vešel do své kanceláře. Zapnul jsem si počítač a zvedl telefon. Ta kráva stála ve dveřích a svým výrazem dávala jasně najevo, kam mně chce poslat. Ale nemohla. Zatímco jsem poslouchal vyzváněcí tón, ukázal jsem jí prstem, kde se má postavit a že má za sebou zavřít dveře. Přesunula se, ale výraz na tváři nezměnila. Vyřídil jsem hovor, podíval se na statistiky prodejů za víkend a teprve pak jsem se podíval na ni.

„Tak podívejte se. Vaše práce na zakázce, včetně její přípravy, bal tristní. Ale to již víte a taky víte podmínky, kterými svou lehkovážnost odčiníte. Nicméně jsem se domníval, že si z toho vezmete ponaučení a k další práci budete přistupovat mnohem zodpovědněji. Minulý týden jsem po vás chtěl vyhodnocení nákladů za zakázku do Polska. Neposlala jste mi ani čárku. Totéž u zdůvodnění vadných kusů z minulé šarže. A ty další tři úkoly jsou na tom stejně. Když to vyhodnotím, pak za minulý týden jste neudělala nic!“ zahřměl jsem na konci.

„Ale tady byla zmatky s tím stě…,“ začala s výmluvami, jenže tohle jsem slyšet nechtěl.

„Dost!“ utnul jsem ji hlasitě a praštil jsem dlaní do stolu.

Trhla sebou a nasadila vzpurný výraz. Tohle by ti šlo, to divadélko. Ale na mně si nepřijdeš!

„Vaši na vás byli asi moc hodní, když vás nenaučili zodpovědnosti. Ale to napravíme,“ naznačil jsem, „vezmeme to od začátku. Vaše oblečení je možná módní, ale v této firmě nevkusné,“ zhodnotil jsem její roztrhané džíny, „a vaše vzezření také moc důvěryhodnosti nebudí,“ přidal jsem i hodnocení fialově zbarvených vlasů a černě, silně nalíčených očí s křiklavou rtěnkou.

„Zítra přijdete v něčem slušnějším. Sukně do půlky stehen, halenka a střevíce na podpatku. Ty vlasy si necháte nějak spravit. Stačí jen rovné vlasy, maximálně upravené do gumičky, ale bez barvy! Když to doplníte skromnějším líčením, měla byste vypadat jako člověk,“ sdělil jsem ji se znechuceným výrazem ve tváři.

Přestala přežvykovat, ale její pohled mohl zabíjet.

„A teď k trestům. Za každý nesplněný úkol dostanete deset ran…,“ pokračoval jsem, ale přerušila mne.

„Ne! To nesmíte! Nemůžete mně mlátit!“ zaječela vyděšeně.

„Můžu a budu. A za skákání do řeči, dostanete dalších dvacet. Pokud dobře počítám, je to celkem sedmdesát ran. Nespletl jsem se?“

„Jste naprosto vedle! Tady nebudu ani minutu! A budu si na vás stěžovat!“ zaječela znovu a práskla za sebou dveřmi.

Tak, to bychom měli. Jestli tohle ustojím, budu si s ní moct dělat, co chci. Uvidíme, jak vážně myslel Karel svoje slova. Patnáct minut jsem přemítal, jestli jsem to vážně nepřehnal. Po té nekonečné čtvrthodině se vrátila se slzami v očích. Nepřehnal. Radostí jsem málem nadskočil na židli.

„Pp…promiňte,“ špitla, sotva se postavila před stůl.

„Ten afektovaný odchod a bouchání dveřmi vám to zaokrouhlil na rovnou stovku,“ oznámil jsem jí suše a vstal.

Otevřel jsem skříň a vytáhl krásný, dlouhý proutek. Rákoska. V obchodě se na mě dívali, jako na devianta, ale bylo mi to jedno.

„Postavte se sem,“ ukázal jsem s ní na podlahu, kde bylo nejvíc místa. Vyděšená na nejvyšší míru, udělala dva toporné kroky.

„Chodidla malinko od sebe,“ usmál jsem se, „předklonit,“ poklepal jsem jí rákoskou po lopatkách, „a ruce na kotníky. Chyťte si je.“ upravoval jsem ji do žádané polohy.

„Ne ne!“ klepl jsem ji zepředu přes kolena, „narovnat…, hlavu dolů…, ták. A takhle dostanete dvacet ran. Budete si každou z nich hezky počítat. Po každé chybě, začneme od začátku. Po první sérii vás nechám vydechnout a po obědě dostanete druhou. A zítra budeme pokračovat.“

„Jedná!“ vypískla, když jsem ji práskl.

„Dvá áá!“ zařvala tlumeně znovu.

Vydržela přesně půlku. Po desáté ráně, která se mi mimochodem výjimečně povedla, se narovnala.

„Dóóst! Prosím! To hrozně bolí!“ prosila s rukama na zadečku.

„Předklonit a začneme znovu,“ odpověděl jsem věcně.

Chvilku na mně civěla, ale pak se naštvaně otočila a předklonila.

„Jednáá!!“ zasupěla.

Bylo vidět, a hlavně slyšet, jak se jí moc do řvaní nechce, jak dělá hrdinku, ale u patnácté rány už ječela celkem solidně. Ale držela.

„…cét… dvacét,“ řvala.

Sklonil jsem rákosku a obrovským zadostiučiněním jsem se díval, jak se bolestivě narovnává a opatrně si hladí zadeček.

„A teď běžte něco dělat!“ přikázal jsem přísně.

Když za sebou zavřela dveře, začal jsem se šťastně usmívat. Bylo mi blaze. Vyřídil jsem pár telefonů, napsal několik dopisů a šel na oběd. Když jsem šel přes její kancelář, seděla na krajíčku židle a něco datlovala do počítače. Oběd byl výborný, kolegové vtipní a já se těšil na odpolední povyražení. Vrátil jsem se asi za hodinu. Přikrčeně seděla za svým stolem a dál usilovně bušila do klávesnice.

„Máte to hotové?“ zeptal jsem se zvědavě.

Nakoukl jsem jí přes rameno a začal se v duchu smát. Tabulkový procesor ji viditelně ve škole nezaujal. Všechna data počítala na kalkulačce a výsledky otrocky přepisovala do textu… nejsem nelida a vím, že učený z nebe nespadl. Postavil jsem se vedle ní, ukázal, jak má udělat sumy, průměry a jak to vše dostat do jedné tabulky. Za pět minut práce a deset minut vysvětlování byly statistiky na světě. Bylo vidět, že jsem na ni udělal dojem a taky že je ráda, že jí to někdo vysvětlil.

„Tak, druhá série,“ pobídl jsem ji.

Nechtělo se jí. Vrtěla se, ale poslechla. Za pár minut ječela „dvace…ét,” a kroutila zadečkem, jako tanečnice u tyče.

Rákosku jsem schoval do skříně a dal jí klíče od bytu: „Potřebuji vyžehlit, utřít prach, vytřít… Znáte to ne? Až budete mít všechno hotové, nezapomeňte zamknout. A tady,“ sáhl jsem pro peněženku, „jsou nějaké peníze. Kupte něco na snídani. V pět u mne. Nejpozději,“ dal jsem jí stovku a kývl bradou, že ji už vidět nepotřebuji.

Zmizela. Bez jediného slova… Tak tohle tě taky naučím, pomyslel jsem si. Odpoledne se mi podařilo předjednat skvělý obchod. Krásný den, hodnotil jsem jeho dosavadní průběh. V restauraci jsem si dal se zákazníkem večeři, dojednali detaily a plácli si. Doma jsem měl uklizeno, nažehleno a poměrně i čisto. Pár drobností jí ještě uniklo, ale napoprvé… Nový den jsem začínal sprchou. Utíral jsem se, když jsem uslyšel klepnutí venkovních dveří. Podíval jsem se na hodinky. Pět minut po páté. Vyšel jsem z koupelny jen v ručníku. Číča byla celkem vkusně oblečená. Jen tu sukni měla pod kolena a pod ní nějaké kamaše, nebo tak něco.

„Do… dobré ráno,“ vysoukala ze sebe a prohlížela si mně.

Takhle mně ještě neviděla. Nechci se chlubit, ale dvakrát týdně posilovna, doplněná o ranní plavání, mému tělu celkem slušela. Asi čekala rozteklý a povislý pupek. Alespoň podle výrazu, kterým na mně civěla.

„Dobrý,“ odpověděl jsem a podíval se, co mi koupila.

Šunka, rohlíky, sýr, nějaká zelenina a pár vajec. Ale jo. To by šlo. Posadil jsem se a díval se, jak se otáčí kolem plotny. Bylo to už dávno, co jsem takhle viděl ženskou u sporáku. Ženil jsem se brzo, hned po vojně, ale sotva náš jediný potomek vyletěl z hnízda, rozvedli jsme se. Po zralé úvaze a vzájemné dohodě. Samota mi nevadila. Naopak. Mám rád svůj klid. A o patro níž zachovalou paninku v mých letech, jejíž manžel podnikal dlouhé a jistě únavné cesty kamionem po Evropě. Podala mi talíř s vaječinou, druhý se sýrem, šunkou a zeleninou a hrnek kávy. Poručil jsem si džus, a vaječinu s kávou nechal netknuté. Ukázal jsem jí těch několik přehlédnutí ze včerejška, řekl jí, že ta sukně je moc dlouhá, oblékl se a nechal ji v bytě samotnou. Bazén otevírali v šest. Do půl osmé jsem měl své dva kiláky za sebou a v osm jsem otevíral dveře do kanceláře. I přes mou připomínku, měla stále stejnou sukni. Zakýval jsem prstem a udělal si pohodlí ve své židli.

„Podejte mi tu sukni,“ natáhl jsem ruku a čekal.

Zbledla a mimoděk ustoupila krok dozadu.

„Pro…prosím?“

„Řekl jsem, že mi máte podat sukni! Máte špunty v uších?“ zařval jsem, a zase bouchl pěsti o stůl.

Když jsem takhle naposledy řval, kroutil jsem dva roky v zeleném. Trhla sebou, ale ty decibely ji přesvědčily. Otočila se bokem, sjela s jezdcem na zipu dolů a povolila si knoflíček. Vstoupila ze sukně a natáhla se, aby mi ji podala. Položil jsem sukni na stůl, narovnal ji a pak jsem nůžkami odstřihl víc, než půlku délky. Podíval jsem se na polonahou asistentku a kochal se jejím děsem ve tváři i nepředstíraným studem.

„Říkal jsem, že ji budete mít do půlky stehen. Je to tak?“

Toporně přikývla a natáhla ruku, aby si ji zase vzala. Zavrtěl jsem hlavou a pokračoval: „Halenka, sukně, střevíce. Slyšela jste něco o punčochách?“

Stejně toporně zavrtěla hlavou a ruku stáhla zpět. Jen jsem kývl hlavou a pak se díval, jak se zbavuje černých, neprůsvitných punčoch. Podal jsem ji konečně sukni, a když si ji navlékla, zhodnotil jsem, že půlka stehen je o kousek níž. Nejsem krejčí, abych měl odhad i v tomhle. Ale i když byl střih malinko nakřivo, zase jí to o to více slušelo. Pěkné nohy, zhodnotil jsem už očekávané.

„Tak začneme, ne?” usmál jsem se povzbudivě a zvedl se ke skříni.

Už tak byla bledá, ale za tu chvilku, než jsem vytáhl rákosku, vystřídala několik dalších barev. Předklonila se, ale málo. Byla si vědoma, že když se předkloní pořádně, uvidím ji pod sukni. Ale já se na to naopak těšil. A šéfem jsem byl já, že?

„Ta sukně a pozdní příchod, jsou po dalších dvaceti. A teď se pořádně předkloňte, ať si nevysloužíte další!” oznámil jsem jí novinu a poklepal rákoskou po zádech.

Její obavy se naplnily. Sukně se opravdu nadzvedla, a kdybych se trochu snížil, viděl bych zadeček v celé kráse. No, shýbat jsem se nechtěl a ta odstávající sukně mi stejně vadila k řádnému provedení trestu. Sukni jsem jí tedy vyhrnul nahoru na záda. Zachvěla se a skoro poklesla v kolenou. Ty červené kalhotky jí moc slušely. Škoda jen, že je měla klasické, a ne tri niti v riti… Padla první rána a celkem dlouho bylo ticho. A pak se neozval zvuk, ale tlaková vlna. Asi jí to muselo hodně bolet. Narovnala se jako pružina, popadla dech a začala brečet. Byl jsem nekompromisní. Musel jsem ji doslova přinutit, aby se znovu předklonila a počkala si na další štípanou. Malinko jsem ubral, přiznám se. Nechtěl jsem jí rozbít zadek hned na začátku. To až u posledních pěti jsem zase začal přidávat na razanci. Napočítala uřvaných dvacet, ale protentokrát si klekla a opřela se rukou o zem. Celá se zachvívala ve vzlykotu. Vydrželo jí to dlouho. Zatím jsem pohledem kontroloval kůži, která nebyla krytá kalhotkami. Nabírala nádherně modrofialovou barvu. Proužky se rýsovaly jeden pod druhým a bylo vidět, jak v nich pulsuje bolest. Pomalu a ztěžka vstala. Jedna noha, druhá, vztyk a narovnání. Z očí jí kapaly potoky slz, z nosu tekly proudy hlenu, nebo čeho…, nebyl na ni veselý pohled. Podal jsem jí kapesník, pak druhý a třetí. Trochu se poutírala, upravila si sukni, a když jsem na ni kývl bradou, kulhavě odešla. Ještě před obědem mi poslala zprávu o těch zmetcích. Zpráva měla asi pět stran ale nikde žádná fakta.

„Slečno, tohle není zpráva o příčinách, ale kecy pro Evropskou unii,“ zhodnotil jsem její dopolední úsilí. Přešlápla a sklopila oči.

„Byla jste v dílnách, pobavila se s mistry, jak se to mohlo stát? Probrala jste tu záležitost s kontrolorem jakosti? Co jste vlastně dělala?“ ptal jsem a u toho zase zvyšoval hlas.

Jen vrtěla hlavou a nervózně si žmoulala ustřižený lem na sukni.

„Po obědě chci fakta. Co, kdo a proč, opatření. Jasné?“

Přikývla a odešla. Po obědě mi předala jednu stránku. Pár vět, závěr, jména…

„Jo, tohle je solidní,“ pochválil jsem ji, „teď mi přeneste kafe a pak se dáme do díla,“ usmál jsem se na ni, a ona zase zbledla.

Ona si vážně myslí, že na všechno zapomenu?

„Pa… pane řediteli, prosím, nemůžete mi zbytek nějak odpustit? Ve všem máte pravdu, byla jsem hloupá a…,“ mlela a málem si přede mnou klekla na kolena.

Nechal jsem ji vykecat a v duchu se dobře bavil. Nejsem jako Karel, aby na mně nějaká pipka udělala pokorný kukuč a já vyměkl.

„Neodpustím,“ zavrtěl jsem hlavou.

Její obličej opět změnil barvu. Chameleon by jí mohl závidět…

„Ale můžu vám ho snížit,“ dal jsem jí naději.

Nadšeně zvedla hlavu, co má udělat, abych jí odpustil alespoň jednu ránu.

„Tuhle sérii vám mohu vyplatit na holou…,“ řekl jsem rozvážně.

Mimoděk udělala krok dozadu…, asi jí vzal balanc…, a zalapala po dechu.

„…, což bych počítal za dvojnásobek…“

Bylo vidět, jak se pomalu vydechla. Přemýšlela. Dlužil jsem jí ještě hodně. A půlka… Přikývla. No vida, jak se najednou přestává stydět, holčička jedna… Předklonila se a sama si zajela palci za gumičku. Kalhotky si stáhla těsně pod zadeček a čekala, že ji to takhle projde.

„Takhle ne, slečno. Ty kalhotky si sundejte úplně. A už je ani nenoste,“ řekl jsem a dával si pozor, aby v hlase nepoznala můj škodolibý smích.

Narovnala se, otočila a podívala se na mně, jestli to myslím vážně. Pak si kalhotky sundala, schovala v dlani a znovu se předklonila. Vyhrnul jsem jí sukni a konečně se mohl pořádně podívat, jak vypadá její kůžička po mé léčbě. Malinko jsem ji i politoval. Fialové pruhy měla přes obě půlky a vyzařovala z nich bolest. Pod rýhou obou půlek se na svět kolem usmíval její poklad. No, měla ji hezkou, ale tak mladá holka by si jí měla víc vážit a udržovat… Následující dvacku jsem provedl šetrněji, ale o to pomaleji. Po každém dopadu ze sebe vydechla číslovku, zavlnila zadečkem a trochu poklesla v kolenou. Další jí přistála až po té, co se uklidnila a pořádně narovnala nohy. Zadeček se rozhořel nachovou barvou, smíchanou modrofialovou po minulých sériích. Zmáčkl jsem si bouli na kalhotách, zapřemýšlel, jestli je kamioňák doma a švihnul naposledy. Narovnala se, utřela si slzy do podaných kapesníčků a na nejistých nohou opustila místnost. Kalhotky nechala na zemi. Asi na památku. Práce se mi tentokrát moc nedařila. Nemohl jsem se pořádně soustředit. Pořád jsem měl před očima tu její micku. Snad bude Pavla sama…

„Tak zítra zase u snídaně,“ řekl jsem jí na rozloučenou a na stůl jí hodil další bankovku.

Už neseděla. Stála za stolem a zohnutá nad ním se činila s dalším úkolem. Fitko jsem protentokrát vynechal. Stavil jsem se pro kytku, osprchoval se a vytočil číslo mé utěšovatelky. Kytku jsem mohl zahodit. Manžel byl doma už druhý den a další tři ještě bude, řekla potichu a zavěsila. No nic. Zašel jsem si dolů do restaurace na jídlo a pohrával si s myšlenkou, že bych se stavil někam, kde by mi od tlaku dole pomohli. Nakonec jsem šel spát. Převaloval jsem se v posteli a pořád přemýšlel nad tou mladou a šťavnatou kundou… Když jsem ráno vyšel z koupelny, byla už snídaně na stole. Pozdravila a dokonce se na mně malinko usmála. Nabídl jsem jí, ať si sedne a posnídá se mnou, ale s díky odmítla, že raději postojí. Tentokrát jsem se usmál já.

„Pane řediteli, vím, že mi nemůžete odpustit, ale kdybyste se přeci jen slitoval…,“ začala zase s obehranou písničkou.

„Myslím, že trest je adekvátní,“ zamračil jsem se, „navíc jsem vám už půlku odpustil, ne?“

„Ano, to jistě, ale kdybyste mi odpustil i zbytek, třeba podmíněně,“ navrhovala.

Zavrtěl jsem hlavou, „a proč? Co mi můžete nabídnout, abych o tom mohl uvažovat?“

„Cokoliv!“ vyhrkla ze sebe bez přemýšlení.

„Cokoliv?“ zvedl jsem obočí a podíval se jí do obličeje.

Horlivě kývala hlavou, a oči jí u toho zářily, jako tříletému děcku u stromečku.

„Slečno,“ začal jsem rozvážně, „pokud si myslíte, že dokážete udělat vše, oč vás požádám, pak asi nevíte, co všechno mne napadá. Ještě jednou si pořádně rozmyslete, jestli jste ochotna splnit mi veškerá přání!“

„Opravdu pane řediteli. Nemám si co rozmýšlet!“ vyhrkla ze sebe.

„I co se týče sexu?“

„Ano, i s tím počítám…,“ zakývala hlavou a usmála se.

„Dobrá,“ usmál jsem se na ni i já, „ale pokud jednou, jedinkrát odmítnete mé přání splnit, navýším trest na původní počet. Souhlasíte?“

Zase nadšeně zakývala hlavou. Tak nevím, projelo mi hlavou. Z toho nadšení jsem nabýval dojmu, že službu nebude prokazovat ona mi, ale já jí. Sama si hned klekla a zajela mi hlavou pod ručník. Pohodlně jsem se opřel a nechal ji, ať mi předvede, jestli to byl dobrý obchod. Snažila se, holka jedna. A uměla to. Předváděla mi na něm, jak ze mě není nadšená a za chvilku měla plnou pusu. Polkla a šťastně se na mně usmála.

„No, dobrý,“ pochválil jsem její výkon, „ale pokud jste svoji vášeň jenom předstírala, dohoda padá,“ překvapil jsem ji.

Zavrtěla hlavou, že ne, že nic nehraje, že… Pomohl jsem jí zpátky na nohy a strčil mezi ně ruku. Palec mi zajel dovnitř bez problémů. Byla mokrá, jako ranní tráva… Nehrála to. Zakňourala a dala nohy víc od sebe. Zarejdil jsem jí v dírce, pohladil po čárce a zatlačil na hrášek. Malinko se zachvěla, pak ztuhla a rozklepala se. Na palci jsem cítil, že ani tohle nehraje… Podíval jsem se na hodinky. Z dnešního plavávání nebude nic.

„Běžte domů a oholte si ji,“ poručil jsem jí, vstal a šel si opláchnout ruku.

Než jsem se stačil utřít, byla pryč. Do práce jsem došel dřív, než obvykle. Pipina tam ještě nebyla, ale s tím jsem počítal. Projel jsem si hlášení, zašel za svými podřízenými a rozdal úkoly. Když jsem se vrátil, uvítal mne její rozzářený obličej. Nadzvedla si sukni a ukázala mi oholenou čárku. Přikývl jsem, řekl jí, že očekávám splnění jejich dalších úkolů a zapadl k sobě. Tentokrát mi šla práce od ruky. A kupodivu, ani ona nezahálela. Do oběda jsem měl jednu zprávu a po obědě další dvě na stole. Motivace byla účinná. Další ráno jsem jí konečně vystříkal dírku. Na stole, pěkně zezadu, jak to mám rád. Ani ona nepřišla zkrátka a zaječela si znovu, tentokrát štěstím. Jelítka ji jistě musela hodně bolet, ale když jsem jí lehce plácl přes zadeček, vyšla mi sama naproti a supěla, ať jí pořádně protáhnu komín. S protažením kouřovodu jsem to vzal vážně a nacpal se do zadní dírky ještě ten den odpoledne. Začal jsem jí tykat a oslovovat ji jménem. Za tři měsíce jsem Karlovi mohl podat zprávu, že slečna Lenka Bílá je pracovitá, jakékoliv úkoly odvádí svědomitě a nemám k její práci nejmenší výhrady. Dostala svou zakázku a úspěšně ji dotáhla do konce. A pak dostala zakázku pro kraj. Tohle jí vyhovovalo nejvíc. Úředníci nechtěli fakta, ale nic neříkající slohové práce. V tomhle byla Lenka nepřekonatelná. Po půl roce měla na svém kontě víc, než jen kýžené dvě mega. Jako má asistentka sice skončila a postoupila na oficiální post obchodníka, ale ze zaběhnutých kolejí nechtěla odejít. Ráno snídaně, kocour v troubě, a pak ještě jednou odpoledne. Asi po roce se šťastně vdala, ale to nebylo na překážku. Jistě, snídaně jsem si už dělal sám a dírku jsem ji protahoval jen jednou, dvakrát týdně, ale i tak to bylo kouzelné. Rákosku jsem pověsil na zeď a sundávám ji, jen když si chceme připomenout naše začátky. Je to sice pořád jenom obyčejná pitka, ale s neobyčejným zápalem pro věc.