„Pane Klestr, mohl byste připravit naši Magdu na přijímačky?“ ptal se mne mezi dveřmi soused.

I když jsem se původní profesi již dlouho nevěnoval, v domě o mně pořád mluvili jako o profesoru z gymnázia. Ze školy jsem odešel po vzájemné dohodě už před několika lety. Mzdu ve výši námezdního dělníka z doků, jsem si kompenzoval… No nic. Prostě jsme se tenkrát s ředitelkou dohodli, že mé prohřešky nebude rozmazávat a já v klidu opustím daný ústav. Odcházelo se mi těžce, profesi jsem si vybral sám a dobrovolně, ale teď bych se už nevracel. Jsem obchoďák, jezdím po světě a firma mé schopnosti dokáže dostatečně ocenit. I proto jsem si dovolil začít stavět a za pár dní dát vale i tomuhle pidibytu, ze kterého jsem majiteli dával podstatnou část příjmů. Nadechl jsem se, že mu poděkuji za důvěru a pošlu do kopru, ale když jsem uviděl tu dcerku… Stala, krčila se za ním, očima těkala na mne, na zem a zase na mně, nervózně přešlapovala… To jsem jí nemohl udělat. I když vím, že dnes na střední dnes berou vše, co se u přijímaček dokáže alespoň podepsat, chápal jsem, že chce mít jistotu.

„Kam se hlásíš? Na kterou školu?“ zeptal jsem se jí, ale ona se zase jen přikrčila.

„Chce na obchodku,“ odpověděl za ní otec.

Na obchodku… Bože, holka…, povzdechl jsem si. Tam berou i ty, co se podepsat neumí… Úspěšnost u maturit padesát procent, úspěšnost u přijímaček na vysokou necelých dvacet. Tahle škola, má nejlepší roky dávno za sebou. Když na mne ale znovu koukla těma velkýma, mandlovýma očima…

„Dobrá,“ přikývl jsem rozvážně a otci jsem tím viditelně udělal radost, „ale musí mi slíbit, že se nebude flákat a bude se učit i sama,“ začal jsem si klást podmínky, „zkusíme tak tři návštěvy za týden, po dvou hodinách. A pak se uvidí,“ pokračoval jsem a otec horlivě přikyvoval, „beru pět stovek na hodinu,“ řekl jsem si cenu a jemu očividně spadla brada…

„To…tolik?“ vydechl ze sebe překvapeně.

Tedy nevím, co si myslel, ale za tyhle peníze u nás nedělají ani svářeči. A já se měl prodávat pod cenou? Potvrdil jsem mu, že slyšel dobře, a když mi, celý bledý, podal ruku, že tedy jo, kývl jsem na ni, že může jít dál.

„To jako už teď?“ ozvala se konečně i ona, protože si asi představovala, že začneme bůhví kdy.

„Mazej a buď ráda, že je pan profesor tak hodný,“ zasyčel na dceru s pohledem, kterému bych ani já nedokázal vzdorovat a hrnul se dovnitř.

Maličko jsem mu zastoupil cestu, mile se na něj podíval a zeptal se ho: „To mám doučovat i vás? Těch pět set, je za jednoho.“

Zarazil se, ale nakonec se stáhl a do bytu pustil jen Magdu. Řekl jsem „naschle“, dveře zabouchl a nechal jej na chodbě. Blbec, říkal jsem si a pořádně si prohlédl to pískle, co se u mne rozhlíželo se strachem v očích.

„Zuj se a pojď za mnou,“ řekl jsem jí.

Můj byt, jak jsem již říkal, nebyl moc velký a určitě by se v něm neztratila. I tak jsem ji ale dovedl do jediné místnosti, která mi byla obývákem, ložnicí i jídelnou a ukázal na židli u stolu. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem našel své přípravy z dob mého učitelování, vypsal z nich pár příkladů na papír a podal jí ho s tím, ať mi je zkusí vyřešit.

Asi po deseti minutách, kdy jsem se jí díval přes rameno a trnul, jak si nedokáže poradit ani s obyčejnými zlomky, jsem jí papír vzal, soucitně se na ni podíval a řekl: „Raději začneme s něčím jednodušším, ne?“

Přikývla, oddechla si a pak soustředila na mne. Postupně jsem ji do těch doposud neprobádaných vod zasvětil. Jak se krátí zlomky, jak se dělí, násobí… Nechápu, jak mohla projít až do devítky, ale nebylo to tím, že by byla hloupá. Byl jsem rád, že jsem tu kantořinu pověsil na hřebík, protože kdybych v prváku nafasoval třicet podobných, musel bych se zvencnout. U rovnic jsme narazili na další problém. Myslím, že doposud se spoléhala na opisování a odhad, protože znalosti byly na úrovni páté třídy. Zkoušel jsem to na ni ze všech stran, což když uvážíme, že rovnice má strany dvě, nebylo moc náročné. I tak ale, nebyla schopna pochopit, že se krátí, či násobí obě strany stejným číslem. Dobrá, buď trpělivý, učený z nebe nespad…, říkal jsem si a odkládal svůj zoufalý jekot na později. Po dvou nekonečných hodinách jsem jí půjčil knížku, zatrhl jí příklady, které má doma vypočítat a poslal za otcem. Když odešla, musel jsem si nalít a jít si na balkón zakouřit. Ne, na tohle už opravdu nemám, povzdechl jsem si a zavzpomínal na dobu, kdy studenti byli ještě studujícími, kantor měl přirozenou autoritu a zastání nejen u vedení školy, ale také u rodičů…

To bylo ještě v době, kdy jsem začínal. Ty oči, hladové po vědění, na mně visely celou hodinu a hltavě vstřebávaly vše, co jsem jim psal na tabuli. Změna, která školství postihla, přišla nenápadně, a na gymnázium vlastně úplně naposled. Dětí bylo málo, a ředitel byl před rozhodnutím – buď nabere i méně zdatné studenty, nebo propustí část učitelského sboru a přes síto výběru propadnou opět jen ti nejlepší. Ne, že by nedokázali se něco naučit, ale jen se jim prostě nechtělo. Abych je k maturitě opravdu dovedl a nemusel se pak u komise stydět, zavedl jsem si pravidla, která byla, časem, respektována i jimi. Pětka z desetiminutovky znamenala pět ran na zadek. Z písemky už to bylo deset, a když ani to nepomohlo, dostal daný student patnáct, ovšem na holou. Samozřejmě v soukromí mého kabinetu. Jo, když si tak vzpomenu na Andreu… Ta si snad ty pětky psala sama, aby mi mohla ukázat svůj krásný kulatý zadeček a pak jím kroutit a slibovat, že se bude učit. No, učila se, i když v kabinetě byla stálým hostem. Ale dnes, co alespoň vím, je lékařkou na kardiologii. Jestli k tomu pomohly i ty její návštěvy u mne, to nevím, ale asi ano. Pár let mi to takhle vycházelo a někteří mi po maturitě dokonce děkovali… Jenže pak si nějaký zarputilý rodič stěžoval a ředitelka mi dala nůž na krk. A výsledek už znáte.

Ve středu Magda zase přišla, ale už nebyla tak bojácná, s hlavou zasrčenou mezi rameny. Žvýkala, což nesnáším, převracela oči, a úkol, který jsem jí dal minule, samozřejmě neměla.

„Ty ses na to ani nepodívala, co?“ zeptal jsem se, když jsem jí dal vypočítat příklad, který mimo jiné měla mít.

„Jó, dívala,“ odsekla s výrazem ve tváři, že jsem jí naprosto volný a jen ji obtěžuju, „ale sem si říkala, že za to pětikilo, mně to budete muset naučit sám…,“ dodala a já se musel několikrát nadechnout.

Na takové puberťácké výlevy jsem nebyl nikdy zvyklý a odjakživa mne rozpalovaly doběla.

„Tak podívej se, děvenko,“ začal jsem mírně, ale pak začal zvyšovat hlas s každým následujícím slovem, „tvůj otec mne platí a já jsem se zavázal, že svou práci odvedu. A tys mi slíbila, že mne budeš poslouchat, je to tak?“

Viditelně můj křik začal působit, protože pomaličku stahovala hlavu mezi ramena a z výrazu „nezajímáš mne“, přešla do výrazu „bojím se tě“.

I tak ale zkusila: „To…, to vám slíbil táta,“ pípla na obranu.

Bouchl jsem do stolu, až se otřásly i skleničky v lince a zařval: „A ten mluvil za tebe! Když jsi měla něco proti, mělas to říct rovnou! Teď se budeš učit, až se z tebe bude kouřit!“

Připomínala spíše želvu, než hezkou holku. Ta hlava, jí mezi těmi rameny málem opravdu zmizela a z ustrašených očí se jí skoulela slza. O poznání tišeji, jsem jí pak řekl, že ji budu trestat. Když to fungovalo několik set let, bude to fungovat i dnes, zdůvodnil jsem jí své rozhodnutí a než se stačila vzpamatovat, sdělil jsem jí i jak a za co. Hlava jí vyjela nahoru, vytřeštila oči a tentokrát to byla ona, co lapala po dechu.

„A hned si to i vyzkoušíme! Za ten domácí úkol dostaneš pět ran! Pro začátek. Ale jestli budeš pořád tak drzá, rád ti přidám!“ zařval jsem a vzpomínal, kde jsem svůj trestní nástroj schoval.

Ve sklepě, vzpomenul jsem si hned. Takže rákoskou to nepůjde… Co tak použít? Jediné, co bylo po ruce, bylo pravítko. Ne to plastové, ale dřevěné, na tabuli, dlouhé přes metr. Jo, to by šlo, zhodnotil jsem situaci, zašátral ve skříni a vytáhl ho.

Když jsem se s ním objevil a trochu jím zamával, zbledla ještě víc a začala protestovat: „To nesmíte! Táta vám…,“ nevzpomenula si, protože by jí asi taky naložil, ale nechtěla se dát jen tak zadarmo…, „…já, já to na vás řeknu! A vyhodí vás! A…,“ koktala s očima upřenýma na ten kousek dřeva, ale já s ní neměl slitování.

„Tak podívej se. Buď tě budu doučovat, ale jen s mými podmínkami, nebo si najdi někoho jiného. Takže. Dám ti na výběr. Buď si teď lehneš břichem na stůl a necháš si zmalovat zadek, nebo se seber a vypadni!“ plácl jsem několikrát pravítkem do dlaně, což vydalo krásně mlaskavé zvuky, aby měla představu, jak dopadne její sedinka.

Vztekle vstala, darovala mi nenávistný pohled a práskla dveřmi. Už fakt neumím učit, říkal jsem si a byl rád, že to tak dopadlo. A je fajn, že vypadla, přesvědčoval jsem sám sebe, ale i malinko litoval, že odešla, protože ten její zadeček v těch džínsech, vypadal opravdu moc hezky. Ještě jsem kouřil, když někdo zazvonil. Byl to soused a vedl…, vedl svou nezbednou dceru málem za ucho.

„Pane profesore, nezlobte se na ni. Ona je jinak hodná holka, ale asi jí něco přeletělo přes nos a… Omluv se!“ zařval na ni a popostrčil ji před sebe.

„Omlouvám se,“ pípla a přešlápla, „a…,“ podívala se na otce, ale ten jen zakoulel očima…, „a budu se učit,“ přešlápla novu, „a poslouchat, a…,“ potáhla nosem, protože slzy se jí tlačily nejen z očí, „můžete mi i naplácat…,“ dořekla a potáhla nosem znovu.

„Víte, pane profesore,“ naklonil se ke mně soused, „já vím, že vás jenom obtěžujeme, ale ona Magdička ještě neví, co je důležité. A že se chová, jako spratek, víme oba,“ mrkl na mně, „takže když jí občas přetáhnete…,“ zamrkal spiklenecky znovu, „však ona to pak pochopí, že to s ní myslíme dobře,“ dokončil, znovu zamrkal, otočil se a zmizel.

Po něm zůstala jen jeho dcera a já s otevřenou pusou. Tak takového odpovědného, a hlavně uznalého rodiče, jsem už dlouho neviděl. Ale hlavně jsem věděl, že Magdina stížnost, na úrodnou půdu nedopadla. Pustil jsem ji dál, a když jsem se vzpamatoval, nasadil jsem přísný výraz.

„Pět ran to bylo, že?“ a když slabě a se sklopenou hlavou přikývla, pokračoval jsem. „Ale teď to bude deset. A ne přes kalhoty, ale přes kalhotky. Takže. Sundej si…,“

„Ne! Prosím! Na holou ne!“ vykřikla vyděšeně.

„Na holou to ještě není. Říkal jsem přes kalhotky, ne?!“ snažil jsem se ji uklidnit, že zadeček mi ukazovat nebude.

„Ale…, ale já…,“ koktala, ale když jsem bouchl do stolu a zařval, ať si pohne, zmlkla, povolila si knoflíček a zip a zavlnila se, aby si těsné džíny stáhla z boků dolů.

Až pak jsem pochopil, co tím myslela. Kalhotky měla, ale takové ty, co se vzadu zarývají mezi půlky. Takže na holou to vlastně bude, zasmál jsem se v duchu, ale na tváři zachoval tvrdé rysy.

„Úplně, dolů,“ řekl jsem jí, když se chtěla opřít o lokty s kalhoty sotva pod zadečkem.

Zavlnila se znovu, kalhoty odložila bokem a na mne pak vystrčila vlastně holý zadek. Jen nad ním byla šňůrka okolo pasu, na kterou navazovala další, aby zmizela mezi jejími oblými půlkami někde dole. Krásná, ta dnešní móda… Kolena měla pokrčené a na stole byla vlastně v mírném podřepu. Ze zkušeností vím, že tato poloha se k trestání moc nehodí. Aby si pravítka užila co nejlépe, musí být kůže napnutá.

„Vylez si víc nahoru, nohy dej od sebe a narovnej se v kolenou!“ přikázal jsem a Magda pomalu a neochotně poslechla.

Konečně bylo vidět i tu prostřední šňůrku, že nikam nezmizela, ale že pokračuje pod zadečkem, mění se v nicotný, napnutý kousek látky a kryje tak její buchtičku. Rozmáchl jsem se a udeřil. Magda se zachvěla, ale až na malé, tlumené zaúpění, se držela statečně. Druhá, třetí… U sedmé už nevydržela a přestala svůj hlasový projev potlačovat. Dopadla desátá, Magda pořád ječela a ležela na stole. Až po chvíli mi došlo, že si vlastně ani nepočítala, takže ani netuší, že jsem na konci trestu. Nechal jsem ji tak, protože zadinka jí krásně nachověla, klepala se a na tu buchtičku vespod, na tu oblinku, taky nebyl škaredý pohled. Navíc, ale to se mi asi zdálo, se na tenké látce uprostřed, začal rýsovat tmavý proužek… To, že je konec, si uvědomila až po poměrně dlouhé době. Zvedla a otočila hlavu ke mně, a když viděla, že už v ruce nic nedržím, zvedla se a sáhla po kalhotách.

„Ne, ne!“ zakýval jsem ukazovákem doleva a doprava, „to je součást trestu. Jestli si dneska vysloužíš další, sundáš si i ty kalhotky, abys dostala opravdu na holou. A pozítří, budeme začínat tak, jak dneska skončíme. Takže pokud nechceš, abys tady seděla nahá, budeš do toho učení muset dát mnohem víc, než jsi zvyklá. Tak, a teď si vem papír a piš si…,“ poučil jsem ji a nadiktoval další příklad.

Kupodivu, i když seděla jako na trní a na krajíčku, spočítala jej. Holka není hloupá, jen jí chybí motivace, zasmál jsem se a probral další učivo. Zadat pár příkladů na doma…, a dvě hodinky uběhly, jako nic. Za dva dny byla zase zpět. Jen jsem kývl a sama si sundala kalhoty, aby se jen v kalhotkách, tentokrát už klasických, posadila a počítala a počítala… Druhou hodinu jsme probírali geometrii. Jo, taky jí to šlo, i když jsem měl určité pochybnosti o znalosti, ale hlavně aplikaci Pythagorovy věty. Domácí úkol a přes víkend jsem měl čas, zkontrolovat svou novostavbu. Do prdele! Kdybych měl ty zedníky učit pravým úhlům, nemohli by tak posedávat, jako tihle! Po domluvě se stavbyvedoucím a jeho dlouhých a hlavně hloupých výmluvách, jsme se dohodli, že ty příčky půjdou dolů a chlapci si to postaví znovu. A lépe, jak jsem doufal. V pondělí jsem Magdě dal spočítat opravdu triviální vzorec. Jak jsem předpokládal, to cé na druhou, rovná se bé na druhou plus á na druhou, jí opravdu neoslovilo. Kroutila se, vymlouvala, ale nakonec si ty kalhotky sundat musela a vyplatil jsem ji, tentokrát už rákoskou, pět dobře mířených. Ještě minule měla na buchtičce kousek látky, ale dneska se na mně smála v plné kráse. Holka se o sebe řádně starala a jak dnes velí módní styl, měla ji hezky dohladka upravenou. A opět se mi zdálo, že se jí ve škebličce, na konci exekuce, něco zalesklo… No co, asi mně šálí zrak, namlouval jsem si a znovu to s ní celé probral. Popotahovala, utírala si nos i oči, ale byla pozorná a soustředěná. Domácí úkol a já se už těšil na středu. Přišla. V šatech. Prý si na zadek nemůže nic těsného dát, ale mne tím neobměkčila. Seděla pak jen v podprsence a pilně si vtloukala do hlavy vše, co už dávno měla vědět. Jenže… Dal jsem jí zkusmo spočítat pár zlomků, které jsme brali první den. Nechápal jsem, že sečíst dvě třetiny může být problém. Tentokrát jsem jí vyměřil deset. Ječela už od třetí rány, ale jinak, než obvykle. Klepala se jako vždy, a pak se zatřásla tak, že mi bylo jasné, že tento trest žádným trestem nebyl. Jak jsem byla v ráži a naštvaný, sáhl jsem jí tam. Jen jsem ukazovákem přejel v mezírce a vytáhl ho úplně mokrý. Magda se znovu zachvěla, ale ležela dál, dokonce ten svůj zadek zvedla víc nahoru… Do prdele, to je jak s Andreou, blesklo mi hlavou, ale ta nebyla tak chtivá…, a do mezírky se zabořil znovu. Měla tam hezky klouzavo a teploučko. Nejsem z žuly, navíc jsem už dlouho neměl ženskou, takže se nebylo čemu divit, že jsem prostě nevydržel, druhou rukou si povolil kalhoty a zajel do ní, jako jezevec do nory. Jak jsem předpokládal, v noře měla těsno, tak pro jednoho, ale i tak se mi tam líbilo. Zaklepala se znovu, zaryla nehty do stolu a začala mi vycházet vstříc. I když už nejsem žádný mladík a rychlovky jsem nikdy neměl rád, tohle mi stačilo. Zarazil jsem ho co nejhlouběji, zavyl, a v tříslech mi proběhla první slastná křeč. Povytáhnout, zarazit zpátky a druhá… Lehl jsem si na ni, políbil do vlasů a pak i na tvář, když se otočila na mně. Skončili jsme pod stolem a pro velký úspěch, tedy až mi ho papulkou zase uvedla do bojového postavení, si to celé zopakovali. Osedlala si mně, a trhavě, se zakloněnou hlavou, zavřenýma očima a rukou žmoulajíc bradavku, se o mně třela a propadala se zpátky do snu. Tentokrát mi trvalo celou věčnost, než jsem vystříkl znovu. Magda ztuhla a zavyla snad třikrát, ale ze mne neukápla ani kapka. Ne, že by se mi to nelíbilo, to ani omylem! Ale chtěl jsem si prostě užít těsnosti mladé kundy, pohledu i masáže těch krásných tvrdých dvojčat na jejím hrudníčku…, a taky jsem chtěl, aby si to užila i ona. Nakonec se ze mě svezla, a znovu ho polkla. Když potáhla, měl jsem pocit, že vypnuli elektriku. Všechno zhaslo, lednice přestala hučet a já jen slyšel, jak tiše vyju a dole jsem cítil, jak ze mě šlehají zbytky mých chudých zásob. Přišel jsem k sobě a ona už byla uhnízděná na mém rameni, do vlasů a na ucho mi rozdávala drobné polibky a u toho žvatlala, že jsem ten nejlepší učitel, jakého kdy měla. Pomalu jsem přicházel k sobě a začal vnímat, co mi to vlastně říká. Jak jsem předpokládal, celou školu prolezla jen díky opisování a štěstí. Učitelé po nich nikdy moc nechtěli a jí to tak vyhovovalo. Jenže otec si v polovině devítky vzpomenul a dceru chtěl dát studovat. No, a proto je tady. A taky jsem se dozvěděl, že ani netušila, jak dokáže být dobře mířená rána vzrušující…

„Když jsem o to přišla, nechtěla jsem už s klukama nic mít,“ rozvyprávěla se, „Radka jsem potkala v klubu. Naši mi tam sice zakazují chodit, ale vymlouvám se na Vladěnu, že se u ní budeme učit a pak tam přespím. No, a jednou se ke mně nachomýtl takový hezoun. Jo, líbil se mi, takže když mně pozval na panáka, byla jsem ráda. Jenže nezůstalo u jednoho, že?“ zasmála se tajuplně, „ale pak toho zneužil, hajzl jeden,“ posmutněla a rozohnila se, „normálně mně zatáhl na záchod, tam mi vyhrnul sukni, zničil mi mé nejlepší kalhotky a za minutu bylo po všem. Ještě mně poplácal po zadku, jaká prej nejsem dobrá a odešel. Normálně mně tam nechal! Seděla jsem na míse, utírala si oči od slz a pipinu od něj i od krve a nevěřila, že se to stalo. Tak se nediv, že jsem s žádným už nechtěla nic mít. No, a pak si přijdeš ty,“ políbila mně, „nasekáš mi na zadek jak malý holce a…,“ usmála se a znovu mně políbila.

Ten den z doučování už noc nebylo a domácí úkol, jsem jí taky nedal. Ale za dva dny přišla znovu. To učivo chtěla fakt dohnat. Byla pilná jak včelička, ale když mi zase nespočítala nějakou hloupost, vjel do mne vztek a na ten zadek dostala znovu. Že to na mně jen hrála, mi došlo, až když kvičela, abych jí ho tam narval a nešetřil ji. No co? Dostala ho tam! Nejsem kus ledu, abych odolal. Tahle se to více méně opakovalo až do dubna. Přišel den dé, Magda napsala testy a… Plný počet bodů. Místo obchodky, si vybrala gympl. Ten, kde jsem kdysi působil. Naše doučování pak pokračovalo dál, ovšem už v mém novém domku, kde stěny svíraly opravdový pravý úhel a podlahy byly rovnější, než vodní hladina. Ty čtyři roky uběhly, jako voda a Magda nastoupila na vysokou. Na strojárnu, protože matematika ji chytla za srdce a zalíbila si jí. Jen lituji, že už nepotřebuje doučování, protože mi ten vedlejší příjem maličko chybí…