Lenka se přidala ke Kláře a Milanovi, aby mu poradily, jaké džíny si za darované bony od strýce ze Západu pořídit. Nemohla si tu příležitost ujít, protože jen se po Tuzexu podívat… To byl pro ni velký svátek. Vystoupili z metra, vyšli ven a maličko se zarazili. Bylo tady víc příslušníků VB, než lidí… Ale co, asi nějaká akce, řekli si a stočili se víc na střed, když na chodníku na kraji bylo plno. Sotva se ocitli kousek od dominanty Václaváku, zastoupili jim cestu tři chlapi v civilu.

„Občanské průkazy!“ štěkl po každém z nich jeden.

Klára s Milanem vytáhli červené knížečky a chlapi se dali do opisování jejich iniciál, ale Lenka, ať hledala, jak hledala, tu svou nedokázala najít… Musela ji nechat…, doma na stole? Nebo snad v téhle kapse…?

„Tak co? Máš?“ zavrčel na ni zle chlápek a chytil ji za loket, jako kdyby snad chtěla utéct.

„Mám…, ale teď…,“ přehrabovala se zoufale po kapsách v bundě, „…ho nějak nemůžu najít,“ přiznala nakonec.

Stisk na lokti zesílil a Lenku začalo polévat nepříjemné horko.

„My ji známe“ vmísil se do toho Milan, „a můžeme…“

„Drž hubu!“ okřikl jej chlápek a ostatní dva, co si dopsali údaje od Kláry i od něj, se začali zajímat jen o Lenku.

Najednou jí zkroutil ruku za zády, a i když se snažila bránit, odvlékal ji v mírném předklonu pryč. Ještě slyšela, jak za nimi Milan volá, že není příživník, ale to ji už pomáhal nahoru do žlutého antona, kde seděli další, s podobným osudem. Dveře se s hromovým úderem zabouchly, auto sebou cuklo a rozjelo se. Všichni mlčeli a dívali se před sebe na zem. Směs všeho, co estébáci posbírali… Pár mániček, dva pankáči, ale většina jen obyčejně vypadajících tátů od rodin… Ani Lenka zrovna nevypadala, jako protistátní živel. Když auto se skřípěním brzd zastavilo a dveře se zase otevřely, oslnilo ji světlo deroucí se dovnitř. Přimhouřila oči, ale než si stačily zvyknout, už ji tlačili ven. Kdyby ji jeden z estébáků dole nechytil, nebylo by její přistání na dvoře mezi domy tak měkké.

„Strážmistře!“ odstrčil ji od sebe a popostrčil jednomu z uniformovaných esenbáků, kterými se to na dvoře jen hemžilo, „tuhle dejte na trojku, režim en,“ poručil a pak se dál věnovat selekci dalších, kteří z antona hromadně seskakovali.

Jako na Václaváku, jí opět zkroutil ruku za zády a v rychle vytvářejících se podobných dvojicích ji odváděl pryč, do jedné z budov. Prošli dlouhou chodbou se spoustou bytelných dveří, pak odbočili do jiné… Štrůdl řídl, až nakonec zůstali jen oni dva.

„Další? A že tak mladá,“ podivil se jiný esenbák a hned odemykal jedny z dveří.

Strážmistr ji vstrčil dovnitř a konečně jí pustil ruku, která ji už začínala bolet. Vklopýtala do cely a otočila se.

„Bundu, boty, pásek, šálu… Všecko sem!“ natáhl ruku a počkal, až se Lenka zuje a odepne si pásek od sukně a i s bundou mu všechno podá.

Věci hodil za sebe na chodbu a zavelel znovu: „Čelem ku zdi!“

Postavila se, se jak chtěl, a koutkem oka se po něm dívala, dokud jí nezmizel ze zorného úhlu. Stoupl se za ní, popostrčil ji ještě blíž ke stěně, zatlačil ji na hlavu, až se o ni opřela, vzal ji za ruce, ty jí dal za zátylek a jemně jí rozkopl kotníky od sebe.

„Když řeknu čelem ku zdi, tak taghle, jasný?“ zeptal se a počkal, až ustrašeně přikývla, „teď se nehýbej, dokavaď tě neprošacuju!“ přikázal, rukama jí prohmatal paže, v podpaží…

Měla co dělat, aby se neotočila a jednu mu nevrazila, ale strach, co by bylo pak, ji přikoval na místě a musela ty jeho šmátravé ruce snést i na bocích a obou nohou.

„Podprdu a majtky dolů!“ přikázal, když u ní nic jiného nenašel a poodstoupil kousek dozadu.

Chvěla se ponižováním, strachem, z jeho přítomnosti… Vykasala si blůzu ze sukně, sáhla pod ní a rozepnula si zapínání. Pod rukávy si pak stáhla ramínka a svléknutou podprsenku podala za sebe. Pak zalovila pod sukní a stáhla si nejdříve silonky a pak i kalhotky. Srdce měla až někde v krku, když mu podávala i je. Věci jen opět hodil obloukem na chodbu, znovu se na ni podíval od shora dolů, a když usoudil, že se nemá na čem pověsit, nechal ji a dveře se se silným bouchnutím zavřely. Zarachotil zámek, ve špehýrce ještě zahlédla oči a pak zůstala sama. Rozhlédla se po maličkaté cele, vybavené jen kavalcem s nepříliš čistými matracemi, stolečkem a židličkou na protější stěně a velkým radiátorem za silnou mříží, ze kterého sálalo teplo. Celou místnost osvětlovala velká žárovka nad dveřmi, vedle kterých zela díra v zemi. K čemu tam je, jí došlo hned a celá se otřepala odporem. Proboha, co tady dělám? Vždyť jsem jenom zapomněla občanku! Copak se za tohle zavírá? Nechápala to. Když se jí to před rokem stalo taky, nebyl žádný problém. Prostě jen od esenbáka dostala tytyty a mohla jít domů. Sedla si na židli, protože ta vypadala o něco čistěji, než ty matrace a opřela se o stěnu. A přemýšlela. Když Milan s Klárou zajdou k nim domů a řeknou, co se stalo, bude tu táta cobydup. Teda až zjistí, kde ji odvezli. A pak jí dá doma takový kartáč… Zachvěla se, protože dostat za vyučenou od jejího otce by nechtěl nikdo. Ale všechno bylo lepší, než tohle, zachvěla se, když si vzpomenula na ty šátravé ruce na sobě.

„Vstyk!“ vytrhl jí ji z přemítání nový příkaz z malého okýnka ve dveřích, „a čelem ku zdi!“

Rychle vstala, otočila se, opřela čelo o zeď, dala ruce za hlavu a trochu se rozkročila. Dveře se otevřely, strážmistr jí vzal levou ruku, dal za záda a zacvakl pouta na zápěstí. Totéž pak udělal i s pravou.

„Jdeme!“ řekl jenom, vzal ji za rameno, pomohl jí s rovnováhou a tlačením na rameno a taháním za spoutané ruce ji odvedl z cely ven.

„Čelem…,“ štěkl opět, když došli k dalším dveřím.

Pustil ji, odemkl a otevřel. Kývl bradou, ať jde dovnitř a pak vešel za ní a dveře zavřel. V místnosti, od shora dolů vyobkládané bílými kachličkami, byla jen dřevěná lavička a z protější zdi koukala trubka s růžicí.

Strážmistr si sundal čepici, utřel si pot a pak na ni kývl: „Svlíkni se a vosprchuj!“ odemkl ji pouta a pustil vodu kohoutkem na stěně u dveří.

„Co…, co prosím?“ nechtěla věřit vlastním uším.

„Že se máš vosprchovat! Nerozumělas?“ zařval a znovu si sundal čepici, „támdle máš mejdlo,“ dodal a ukázal na lavičku.

Lenka koukala na kostku mýdla, pak na něj, na vodu, co s šuměním tryskala z růžice a dopadávala na zem, aby pak mizela v kanálku…

„T…to nesmíte!“ vykřikla, „na to jsou zákony!“

Jakoby udiveně se jí podíval do očí a přes tvář mu přejel pobavený škleb: „Jo? A jaký!? Já jsem tady zákon!“ zařval, až se celá zachvěla, „buď se svlíkneš sama, nebo tě svlíknu já! A vymydlím tě tak, že budeš litovat!“ pohrozil a naznačil krok k ní.

„Ne, to ne!“ vykřikla a rychle si sáhla pod krk, aby si povolila první knoflíček.

Klepala se, rozepínala si další a další… Otočila se k němu zády a blůzu si stáhla z ramen, aby ji položila na lavičku. Pak vystoupila ze sukně, položila ji na blůzu, popadla mýdlo a vlezla pod sprchu.

Trochu se namydlila, opláchla se a pozpátku chtěla dojít k lavičce, ale on jenom zavrčel: „Pořádně! Znovu a všude!“

Z ne příliš kvalitního mýdla udělala trochu mydlinek a začala si je roztírat po těle. Byla pořád zády, a tak nemohla vidět, že namísto strážmistra je v koupelně estébák, kterému na dvoře padla do náruče. Ten se v klidu svlékl a pak k ní přistoupil, aby jí objal a dlaněmi se dotkl pod jejími kopečky. Vyděšeně vyjekla a pustila mýdlo z ruky, ale to ji už k sobě přitiskl a dlaněmi přejel na prsa.

„Copak, maličká, nekoupeš se ráda?“ zahučel jí do ucha a Lenka se rozbrečela.

Zbytky mydlin, které ještě nespláchl proud vody, mu posloužily jako skvělý lubrikant, díky kterému mu ty jeho nenechavé ruce lehce jezdily po jejím těle od shora dolů a zase zpět. Jak ji k sobě tiskl, cítila nad zadečkem tlak od jeho mužství, kterým se o ni otíral…

„Zvedni to!“ přikázal, když mydlinky došly a ukázal na mýdlo, válející se v koutě.

Udělala dřep, vzala ho a podala mu jej. Začal jí mýt záda a u toho jí říkal, že se nemá čeho bát. Tedy pokud bude hodná a nebude dělat drahoty…, objal ji znovu a jednou rukou na kopečku si ji přidržel na sobě a druhou jí zajel na kačenku.

„…jestli chceš být rozumná,“ zašeptal jí do ucha a mýdlo hodil na podlahu, „tak se pro to mýdlo ohni …!“ pustil jí prso a zatlačil jí na ramena, aby pochopila, co má dělat.

Lenka věděla, že tohle dobře nedopadne. Už když se v cele musela vysvléknout ze spodního prádla, jí začalo v hlavě zvonit na poplach, ale nemohla nic dělat. Nic, než… Pomalu dala ramena dolů a on se díval, jak se před ním ukazuje brázda na zadečku, dokud neměla hlavu úplně dole. S rukou pořád kolem boků jen nahmátl svůj nalitý kolík, trochu si ho upravil, ruce přesunul na boky a prohnul se. Lenka vykřikla bolestí, protože to, co právě pociťovala, bylo něco neskutečného. Jeho kyj ji doslova drtil. Vnikl do ní i přes to, že byla stažená a absolutně nepřipravená. Zasupěl a zabral znovu. Další výkřik, ale to už byl z půlky uvnitř. Dalším přírazem v ní zmizela celá délka a on jen slastně zaklonil hlavu a zavřel oči. Nic se nevyrovná pocitu, mít ho v díře, pomyslel si a tiše zasténal. Podíval se zpátky pod sebe a až po chvilce mu došlo, že má na ocase její krev, kterou splachovala voda a odnášela pryč. No to mně…, řekl si překvapeně, všude se píše, jak není dnešní mládež zkažená a začíná s tím už skoro na základce a tahle? Přirazil znovu a vychutnával si pocit svého prvenství. Hezky těsná, to se musí…, přirazil znovu a pak ještě jednou. V tříslech pocítil poslední záchvěv a pak, jak mu ocasem proběhl proud první dávky.

„Áááá!“ zařval a přirazil znovu, „ááá! Áááá!“ vykřikoval a s každým proudem, který opustil jeho semenné váčky, se cítil ještě spokojenější a spokojenější.

Vytáhl ho ven a podíval se na něj. Jo, byla…, zkonstatoval užasle jeho stav a neubránil se úsměvu. Krátce si ho opláchl, Lenka se narovnala, ale kdyby mohla, nejraději by si sedla na zem.

„Umyj si to,“ kývl mezi stehna, po kterých jí stékala jeho nadílka smíchaná s její krví do narůžovělé barvy.

Kdyby mohla, drhla by se do konce světa, aby ze sebe smyla tu špínu, co na ní, ale hlavně v ní, nechal. Vyšel zpod sprchy, vzal si ručník a utřel se. Pomalu se oblékal a díval se na ni, jak stojí pořád pod sprchou, celá se klepe a vyděšeně mu oplácí jeho pohled. Zapnul si poslední knoflík, zaklepal a odešel. Místo něj přišel strážmistr. Rád by posbíral alespoň drobky, ale služba je služba…

Zastavil vodu a hodil po ní mokrý ručník: „Utři se!“

Ještě stále víc mokrá, než suchá, si pak oblékla blůzu a sukni, nechala si nasadit náramky a odvést do cely. V cele, sotva ji zbavil pout a odešel, sebou praštila na kavalec a začala brečet nanovo.

„Vstyk! Čelem ku zdi!“ uslyšela opět.

Mátožně se zvedla z kavalce, opřela hlavu o zeď a čekala, že ji zase někam odvede a…

„Svlíkni se!“ zazněl příkaz.

Rezignovaně si sundala blůzu i sukni a opřela se zpátky čelem o stěnu. Jeho ruce, které vlastně i očekávala, ji i tak překvapily. Celou ji ohmatal, pak ji podebral okolo pasu a praštil s ní zády na kavalec. Stoupl si nad ní, a zatímco si povoloval knoflíky u kalhot, nohou ji šťouchal do kolen, aby je dala nahoru a od sebe. Díval se jí přímo na tak krutě zkoušenou micku a mnul si v dlani svůj ocas. Klekl si, naklonil se nad ni a opřel se o ruku a druhou si ho navedl rovnou mezi závojíčky. Zabodl jej dovnitř a zasupěl. Lenka ucítila víc tlak, než bolest. Tlak, který jí říkal, že má v sobě…, dalšího nájezdníka. Strážmistr hýbal divoce zadkem, mlátil ji podbřiškem do toho jejího, sténal, supěl…, a rukou jí přejížděl po kopečcích a střídavě je drtil v dlaních.

Zasténal ještě hlasitěji, vytáhl ho ven a rychle si klekl k její hlavě: „Otevři! Otevři hubu a všecko…,“ sténal a přejížděl si po něm rukou, „…spolkneš!“ zasupěl a vystříkl.

Nejdříve nic necítila. Jen to, že jí něco prudce dopadlo na jazyk. Ale pak, po chvilce, kdy jí nastříkal do pusy i zbytek, se ji v ní rozlila nepříjemná a přímo otřesná chuť. Zavřela pusu, chuť ještě zintenzívněla a s obrovským sebezapřením polkla. Musela ji znovu otevřít a vypláznout jazyk, aby mu ukázala, že do žaludku opravdu poslala vše.

Teprve pak z ní slezl, natáhl si kalhoty a znovu se na ni podíval: „To byla svačinka co?“ zasmál se, „chutnalo?“ zeptal se posměšně, „ráda bys ještě, co?“

Lenka zavrtěla hlavou, ale on, jakoby ji neviděl: „Řekni, že ti chutnalo! Dělej!“

„A…ano, cht…tnalo,“ zakoktala a zachvěla se.

„A řekni, že bys chtěla ještě!“

„Chci…, chci ještě…,“ rozbrečela se.

„No vidíš. Já si hned říkal, že tě to bude bavit! Franto!?“ zabušil na dveře, „mladá by ti ho ráda vycucla!“ řekl kolegovi, který otevřel dveře, „že mám pravdu?“ otočil se zpátky na ni a Lenka dokázala jen toporně přikývnout a pípnout: „Ano, chci ještě…“

Chlápek vešel dovnitř, po cestě si rozepnul kalhoty, postavil se nad ní, sklepal si je ke kolenům a čekal. Strážmistr na ni od dveří zařval, aby si ho sama dala do huby, a když se posadila a s odporem jej dala trochu do pusy, jen se usmál a zmizel.

„Jó…, jó… To je onó… Jó… Pořádně, ták…,“ skučel chlápek a Lenka, krom potlačování nutkání ke zvracení, zaháněla i nápad, mu jej ukousnout…

Olizovala mu ho, dávala do pusy a podobně jako strážmistr mu ho dráždila v dlani. Musela si ale do pusy vzít i pytlík, pak ho dát co nejhlouběji, pak… Naváděl ji a skoro přestával vidět, jak mu její péče byla příjemná. Skoro na konci ji chytil za hlavou a přirazil. Lenka vytřeštila oči, protože se najednou ocitl až moc hluboko a dávivý reflex už nešlo zadržet. Její pohyby jazyka a celého hrdla jej uspokojily natolik, že mu v něm zaškubalo a vystříkl. Jednou, podruhé… Lenka se chtěla bránit, protože najednou se jí nejen stěhoval žaludek nahoru, ale přišla i o vzduch. Když trochu povolil, odstrčila jej, prudce se nadechla a začala dávit. Z pusy jí ukáplo spoustu slin, ale jinak nic. Dodávila a on ji znovu vzal hlavu do dlaní a už ochabující ocas jí strčil zpátky.

„Ještě! Pokračuj!“ zasténal, jakoby se nemohl té její péče nabažit.

Už naštěstí nebyl tak velký a navíc tak tvrdý, takže jej dokázala v puse snést a už jen trochu cumlat. Až po několika nekonečných chvílích ji pustil, nechal si ho olízat i s okolím a spokojeně se sehnul pro kalhoty.

„Díky!“ utrousil, „bylas fakt dobrá!“ pochválil její výkon a spokojeně odkráčel.

Lenka se schoulila do klubíčka a začala škytat a vzlykat v dalších návalech pláče. Nastal večer se střídáním služby, venku skončila demonstrace, kterou se, i přes snahu státních orgánů, podařilo udělat a Lenka, i přes to všechno, usnula.

„Vztyk! Čelem ke zdi!“ probudilo ji zařvání a zatahání za nohu.

Otevřela ztěžka oči a zvedla ruku, aby si je zaclonila před ostrým světlem v cele. Nad ní stál jiný chlap v uniformě a další v civilu.

„Vstávat!“ zařval na ni znovu ten v uniformě, „co se tady válíš!?“

Ztěžka se posadila, přemohla křeče v břiše a postavila se, jak byla naučená.

„Jméno!“ ozval se zezadu druhý.

„Len…Lenka Bradáčová,“ odpověděla, když nasucho polkla a dostala do pusy trochu slin.

„Víš, proč jsi tady?“ zeptal se přísně, „a otoč se, když s tebou mluvím!“

„Nem… Neměla jsem občanku,“ odpověděla a otočila se, aby se na ni mohli podívat.

„Ne!!“ zařval tak, až sebou cukla, „jsi protistátní živel! Znovu. Proč jsi tady?“

„Jse…, jsem protistátní živel,“ odpověděla, i když ve svých šestnácti skoro ani nevěděla, co to je.

„A chodíš se zápaďáky za prachy!“ zazněl další důvod, na který přikývla a zopakovala, že chodí za peníze.

Chlap v civilu na ni štěkal další a další otázkoodpovědi a Lenka se přiznávala nejen k prostituci, ale také k výrobě letáků, organizování diverzních akcí… Ve stavu v jakém byla, by se přiznala i k vraždě třídního učitele…

„Fajn,“ uzavřel výslech a položil na stůl papír s propiskou, „tady mi to podepiš,“ poklepal na dolní okraj a Lenka na něj rozklepanou rukou vyvedla podpis, „a teď si sem,“ ukázal na kavalec, „stoupni na čtyři, dej hlavu úplně dolů a vystrč na mně tu svou posranou prdel!“ řval na ni, zatímco Lenka dělala přesně to, co chtěl.

Musela doširoka roztáhnout nohy, prohnout se v pase a znovu zopakovat, že je jen kurva, která chodí s každým, kdo jí zaplatí.

Oba se mezitím svlékli, jeden si klekl za ni, oddělal jí půlky ještě více od sebe. Spustil jí mezi ně slinu, rozmázl ji po hvězdičce, a zatímco jí na ni začal tlačit palcem, musela říkat, že to tam má ráda… Vnikl dovnitř a Lenka jen tiše zaúpěla.

„Drž hubu!“ zařval znovu a kroužil jí palcem ve střevu, „s němčoury chodíš, ale našinec se ti nezamlouvá!?“ vytáhl palec, spustil další slinu a zatlačil dvěma, aby je pak oddělával od sebe a roztahoval dírku do větších rozměrů.

Lenka nevydržela být úplně zticha. Lkala a kňourala do matrace a ze zadečku jí do těla šlehala šílená bolest. Vytáhl palce z dírky, a než se stačila úplně zavřít, přiložil na ni špičku a zatlačil. Lence se zatmělo před očima. Palce, to byla jen příjemná předehra, nevinné škádlení… I když nechtěla, musela ze sebe tu bolest nějak dostat a zařvala znovu. Jeho ocas v ní pomalu mizel a on se jen zasmál, že na to, jaká je buržoazní děvka, dělá nějak moc cavyků pro nic za nic. Dostal se na konec, a začal ji pomalu, skoro opatrně projíždět.

Najednou ho vytáhl ven a plácl ji po zadečku: „Vstávej! A udělej místo!“

Zvedla se, uhnula kousek bokem, aby si místo ní lehl druhý na záda a ona jej musela obkročit a sama se na něj nabodnout. Sotva ho do sebe dostala, musela dát hlavu dolů a pak… Pak se jí ten vzadu začal dobývat zpátky do zadečku… To mne…, blesklo jí hlavou…, roztrhne! Už tak bolestivý tlak z prvně roztahovaných svěračů, ještě více zesílil a Lenka v sobě měla rovnou dva najednou. Zlehka, než našli společný rytmus, jí projížděli obě dírky a Lenka jen skučela námahou a bolestí. Přední dírka ji postupně, jak se bránila vlastním způsobem, přestala pálit a tlak v té zadní…

„Úááá!“ zařvala najednou a stáhla se v křeči, která ji celou ovládla, „ááá! Áááá!“ řvala znovu a znovu, než se vzpamatovala a přišla k sobě.

„…je…, to… fakt… kur…váááá!…,“ uslyšela zdálky a dole ucítila, jak ji zalilo horko.

Jestli to bylo ve střevu, nebo v pipince…? To poznat nedokázala, protože ve stejné chvíli ji zalila nová vlna…

Vrátila se zpět, ale to už ten vředu ochaboval a ze zadní ho ten druhý vytahoval: „do…dodělej mně!“ supěl a vstával, aby jí ho mohl nabídnout k ochutnání.

Neřešila, že z míst kde byl, si na sobě nese i její tráveniny. Popadla ho, dala do pusy a několikrát po něm přejala jazykem. Pusa se jí zaplnila již známou, opět odpornou chutí, které se zbavila tak, že na několikrát polkla. Mezitím jí z pipinky vyklouzl a tak se musela vydat ještě dolů a celého jej olízat.

„Mno, to by mohlo stačit,“ řekl ten, co byl v zadečku, „tímdle sis to odčinila a k prokurátorovi to nedám,“ řekl a Lence spadl maličký kamínek ze srdce, „ale ten protokol si schovám. A jestli tě znovu odchytnem, dostaneš tak osm, deset let. A jestli něco budeš těm svejm kamarádům říkat…,“ naznačil, že má držet jazyk za zuby.

Oblékli se a odešli. Nový strážný jí přinesl věci, nechal si ho hezky a jemně vykouřit a teprve pak se mohla obléknout a vyvedl ji ven.

Přivítal ji nepříjemný chlad a mrholení. Nastoupila do ranní tramvaje plné spěchajících lidí do práce a nechala se zavést na konečnou. Z té pak zase na nádraží, pak… Ani nevěděla jak, a stála na Nuselském mostě. Přešla jej tam a zpět, pozorovala auta a pak, v jediném okamžiku, se z něj vrhla dolů. Nikdo nevěděl, jak se sem dostala a kde strávila noc. Z protokolů a záznamů jen vyplynulo, že po podání vysvětlení a jejím ztotožnění, ji pustili ani ne za hodinu po zadržení. A krom rodičů, na ni svět zapomněl…