A kruci, došlo mi před barákem najednou, a začala mít úplně jiné starosti. Venku byla tma, mobil byl vybitý, ale podle toho, kolik bylo, nebo vlastně nebylo lidí v ulicích, mi bylo jasné, že je hodně pozdě a že mám problém. Velký problém! Naštěstí Marek nebydlel moc daleko ode mne, takže jsem byla doma za necelých deset minut. I tak mi ale připadaly, jako věčnost, a to jsem běžela! V paneláku svítilo jen jediné okno… Hádejte které…

„Kdes byla?“ zařval na mne otec, sotva jsem pootevřela dveře od našeho bytu a hned se hnal ke mně, „co si o sobě…,“ zarazil se, zatímco jsem zavírala dveře, aby nás, tedy jej, nemusel poslouchat celý barák, „jak to vypadáš?“ vydechl nakonec překvapeně a udiveně si mne prohlížel.

Musel být na mne podivný pohled. Rozmazané šminky, rozcuchaná hlava, pomačkaná halenka, pod ní zjevně nic, ještě pomačkanější sukně… Ještě, že nevidí i pod ni, blesklo mi hlavou, to by se divil ještě ví… Najednou se mi zatmělo před očima a další tok myšlenek byl přerušen. To táta, když vyhodnotil, že se asi vracím z nějakého flámu, začal jednat. Do té doby mne ještě nepraštil. Tedy ne takhle. Mé tresty byly povětšinou jen domácí práce, což bylo strašlivé, protože občasné trestání zadečku, alespoň v počátcích, zase tak hrozné nebylo. Až když mne začal vyplácet namísto rukou páskem, a ještě mi u toho sundal tepláky, byla jsem ráda, když jsem jen musela třeba vytáhnout a umýt všechno nádobí, vytřít prach ve skříňkách a vyleštit všechna okna. Toho pásku jsem se bála jako čerta, ale když přišel s rákoskou, bylo to, jako kdybych si sedla do vosího hnízda. Byl to už skoro rok, co mi tenkrát tímto způsobem připomenul, že s košem se jde jen k popelnicím a hned zpátky domů. Tehdy jsem se zdržela s Liborem, sousedem ze spodního patra. Viděl mne, jak se s ním bavím, viděl mne, jak ho nechávám, aby mi dal rychlou pusu na krk a letmo se mně dotkl rukou na zadečku… Hned na to jsem utekla, jak jsem se lekla, ale táta? Ten z toho udělal, že jsme spolu na dvoře dělali děti, vytáhl ji, tedy tu rákosku, hodil si mne přes koleno, shrnul tepláky na kolena a vyplatil mne. Nevím, jestli jich bylo pět, nebo deset. Už jen ta první mi stačila, abych věděla, že se s Liborem už bavit nebudu a že budu vždy a za každých okolností doma včas a… Až do dnes se důvod k vytáhnutí tohoto štíhlého ďábla nenašel, ale vytušila jsem, že teď, kdy jsem přišla v tomhle stavu a později, než kdy vůbec, si na mně ten ďáblík smlsne…

„...co to…?“ chytil mne za paži a otočil si mně k sobě zády, protože právě na nich, jej něco zaujalo…, „ty…, ty prase! Ty kurvo! Ty…,“ začal se po chvíli nadechovat, když poznal, že ty skvrny nejsou od limonády.

Když se mi při pohlavkování a fackování vyhrnula sukně, a otec zahlédl holý zadek, už jej nemohlo nic na světě zastavit. Sice jsem se o to celou dobu snažila, prosila jej a snažila se mu vysvětlit, že za zpoždění nemůžu, ale on mne jen mlátil, trhal halenku i sukni, a řval. Když jsem už byla jen v botách, popadl mne za vlasy, zvedl ze země a smýkl se mnou do kuchyně, kde se vždy mé trestání odehrávalo. Vždy jsem ale na sobě něco měla, a tohle tak byla má nová premiéra. Premiérou také bylo, že si mne nepoložil na kolena, ale smýkl se mnou na stůl, provazy mi svázal zápěstí i kotníky a připoutal mne s nimi k jeho nohám. Byla jsem rozcapená, jak žába, třásla jsem se nejen strachem z bolesti, ale i novým ponížením, které mi nyní způsoboval vlastní otec. Ty provazy měl už připravené a po ruce, takže musel celou dobu plánovat, co bude a jak to bude a… Než ale začal s vyplácením, chodil okolo stolu a vyléval si svá moudra. Že mu jednou budu vděčná, že to jednou, až budu mít vlastní dceru, pochopím, že mne prostě nemůže nechat růst, jak dříví v lese, že… Nevím, co bylo horší. Jestli ty jeho řeči, nebo to, že jsem musela na stole ležet nahá a nechat se jím očumovat. Skoro jsem se těšila, až přestane mluvit a začne mne vyplácet. Pak se ozvalo zasvištění a v tu chvíli, ještě než jsem zaječela, mi bylo jasné, že domlouvání bylo mnohem, ale mnohem lepší… A to za každou cenu!

„Íííáá!“ zařvala jsem, až se rozklepalo sklo v okně, „dóst! Já už…“

„Íííí!“ zaječela jsem znovu a napínala provazy, jestli by přeci jen nepovolily a…

Ne, nepovolily a další švihnutí ze mne vymámilo nové zaječení. Naštěstí se ale ozval zvonek… Přeci jen, když někdo v baráku plném slušných lidí po půlnoci řve jako by jej na nože bral, musí to vyvolat určitou odezvu…

„Brej, pane Mára,“ uslyšela jsem od dveří, „měl jsem starost, že…,“ dělal si starosti soused.

Ten soused, kterého jsem v oblibě zrovna neměla a co mne odpoledne viděl před školou, ale v tu chvíli jsem byla ráda, že přišel alespoň on a otce přerušil.

„Omlouvám se, pane Jánosi, ale dcera…,“ začal otec klidně, ale pak zvýšil hlas: „No podívejte se sám!“

Mohla jsem si jen domýšlet, co mu ukazuje, a že se nezklidnil a že soused neodešel, ale naopak mu přizvukuje, že to chápe, že kdyby měl dceru a ona přišla ve věcech v takovém stavu, že by se jinak nezachoval ani on… Dveře se zabouchly a já si oddechla. Jistě mne teď odváže, přikáže mi domácí galeje, ale já si budu moci…

„…přišla skoro takhle, bez spodního prádla, jak poslední kurva z é padesátky!“ uslyšela jsem za sebou a v tu chvíli mi došlo, že táta není sám, ale že souseda pozval dál, aby sám přesvědčil, že na pořádný výprask mám nárok.

„..jo, to vidím,“ nechal se slyšet soused a já doslova cítila, jak mi hledí pod zadek, „musela se fakt spustit, jak háravá fena,“ přitakával, „ale ten křik sousede, ten křik! Vždyť vzbudí celý město!“

„Tatí! Tatínku!“ začala jsem zoufalá z toho, jak mne obhlíží další chlap, „prosí…,“ chtěla jsem pokračovat, ale přerušil mne: „Ty mlč! Mám s tebou jenom problémy! Kdyby s námi žila máma, ještě by ti přidala!“

Zmínka o mámě, byla podpásovka. I když jsem ji znala jen okrajově, jen z občasných návštěv, i když jsem jí zazlívala, že od nás odešla jen pro to, aby v Německu vydělávala…, prostě živila se tím nejstarším řemeslem, i přes to přes všechno, jsem ji svým způsobem měla ráda a stýskalo se mi. Začala jsem zase bulit. Ne proto, že na mně hleděl vlastní táta i se sousedem, ne proto, že jsem měla fakt perný den, ale pro ni, pro mámu, která…

„Před těmi deseti lety,“ začal otec sousedovi vysvětlovat, „…když jsem ji dostal do péče,“ tím myslel mne, „jsem se zapřísáhl, že z ní vychovám hodnou a dobrou ženu. Ale asi víc podědila po ní, než po mně,“ povzdechl si a ještě dodal: „prostě je to stejná kurva, jako ona. Ale snad se to dá ještě zachránit. Co myslíte?“

„Jo…, to jo,“ přitakával soused, „snad jo. Ale už ji raději nechte,“ domlouval mu, k mé veliké radosti, „ono kdyby přišel někdo jiný, nemusel by mít takové pochopení.“

„Myslíte?“ zeptal se otec pochybovačně, „ale stejně to je kurva,“ uzavřel a začal mne odvazovat.

„No, že si nějaký trest zaslouží, to jo, to jo…,“ přispěchal soused s poznámkou a já se rychle postavila a začala si třít zápěstí otlačená od provazů, ale hned jsem si jednou rukou zakryla zadeček, „ale proč zrovna takhle? Co kdyby uklidila…?“ nadhodil, zatímco otec zápasil s uzly u mých kotníků.

„Jo, a co myslíte, že jinak dělá?“ zabručel z pod stolu, „uklízí, učí se, to celkem obstojně, ale i tak! Prý že jde do kina! A ona se zatím spustí s první smetákem, co potká!“ hučel a povolil první uzel.

Hned jsem chtěla dát nohy k sobě, ale moc mi to nešlo. Ale i tak jsem si mohla malinko oddechnout, že mi už není vidět až do krku.

„…a co kdyby,“ zvedl se s námahou, sotva povolil i poslední uzel, „začala… Otoč se, když se o tobě mluví!“ zavrčel tak zle, že jsem rychle poslechla a stejně rychle si přikryla prsa i klín, „co kdyby uklízela i u vás? To by jí, možná,“ zašklebil se pochybovačně, „nějaké další roupy přešly, co?“

„No, to…, to by…,“ vytřeštil soused oči, ale spíše jen proto, aby viděl ještě víc, „to by bylo… No tak to bych se pak i revanšoval,“ nabídl za mé služby neurčitou cenu.

„No tak domluveno,“ napřáhl k němu otec pravici a plácli si.

Tak, prodáno…, blesklo mi hlavou, protože jsem si připadala opravdu jako na aukci. Na akci, na které se prodávané věci na názor nikdo neptá… Na věci, na mně…

„Mazej se umýt!“ zahučel na mně, „ale netěš se! Ještě jsme spolu neskončili!“ pohrozil ještě, když jsem se protáhla okolo souseda a koutkem oka zahlédla otce, jak sahá do skříňky pro skleničky, „…a my dva to zatím zapijem!“ uslyšela jsem při zavírání dveří od koupelny.

Vlezla jsem do vany a pustila vodu. I přes ni jsme slyšela, jak se ti dva dál baví, jak oba plánují, jaké domácí práce ovládám a v čem mám ještě rezervy. Ta horká voda mi udělala celkem dobře, pokud to lze tak říct. Smyla jsem ze sebe tu špínu, co na mně po spolužácích, tedy hlavně po Markovi, zůstala, ale zároveň jsem se třásla strachem, co se na mně ještě chystá.

„Kde jsi?“ vrazil otec hlavu do dveří, „nejsi tu už přesčas?“ zadrmolil trochu přiopile, „utři se a už ať jsi zpátky!“ přikázal a hlava zmizela.

Vypláchla jsem si ještě šampón z vlasů, zastavila jsem vodu a rychle se utřela. Jen v ručníku, jsem předstoupila před ty dva. Seděli vedle sebe, na stole byla skoro vypitá láhev whisky a oba podle toho vypadali. Na hodinách nad jejich hlavami se pohnula minutová ručička na dvanáctku, zatímco hodinová ukazovala na dvojku. Až teď mi došlo, že jsem musela přijít až hodně po půlnoci…

„Tady,“ píchl otec před ně, „tady se postav a začni. Kdo to byl, co jste dělali a kde jste to dělali!?“

„Já…, tatínku…, prosím, před panem Jánosem…,“ zaprosila jsem, protože i když jsem si ani nedokázala představit, že bych o všem řekla otci, natož před sousedem, před cizím člověkem…, to už vůbec ne!

Udiveně se podíval nejdříve na mne, pak na souseda a pak zase zpátky na mne: „Ještě jednou, a dobře si to rozmysli. Kdo, kde a co? A bleskem!“ zařval a bouchl pěstí do stolu, až jej uklidňoval i pan János: „Klid, klid, Mirku! Ono se to obejde i bez toho hluku. Že, maličká?“ otočil se na mně s takovým výrazem v očích, že jsem málem udělala krok zpátky.

„Já…, oni mi dali…,“ začala jsem ze sebe koktavě soukat a vysvětlovat, že za nic nemůžu.

„Oni?“ vytřeštil otec oči, „jich bylo víc?“

„Ne! …vlastně ano, ale dali mi prášky a…“

„Ty jsi ještě navíc brala nějaké drogy?“ vydechl v úžasu a nic nepomohlo, že jsem se mu snažila vysvětlit, že mi je dali sami, že mne vlastně znásilnili, že já sama bych nikdy, nic…

„Kolik? Kolik jich bylo?“ zeptal se temným hlasem.

„Dva, ale já fakt…“

„Dva…,“ dal hlavu do dlaní a třel si spánky, „ty ses vyspala se dvěma kluky a ještě… No tak mi řekni sám, Ludvo. Je po ní,“ čímž myslel mámu, „nebo ne?“

„Nó,“ protáhl soused, „asi máš pravdu,“ přitakal, „ale zase na druhou stranu…“

„Co? Jaká druhá strana?“ přerušil i jeho, „má vlastní dcera pustí do kalhotek půlku fotbalového mančaftu a já to mám nějak přejít? Co?“

„No to asi ne,“ připustil soused a ani jeden z nich mé další vysvětlování neslyšel, „i když s těma kalhotkama to je asi jinak,“ uchetl se poťouchle, „ale jak říkám, na druhou stranu se jí dostalo takového ponaučení, že by to už nikdy neudělala, že?“

„Ne! Já…, nikdy!“ vyhrkla jsem ze sebe, jako bych vlastně byla vinná.

„Co? Jak jinak…? Na co narážíš?“ otočil se táta udiveně na souseda, protože sice jeho poznámku nepochopil, ale chytil se jí.

„Ne, nic,“ zavrtěl hlavou, „jenom jsem chtěl říct, že dva kluci nejsou půlka mančaftu. Navíc… Dali ti za to peníze?“ otočil se na mně.

Byla jsem mu skoro vděčná, že se to snaží zachránit a své blbé poznámky lituje. Zavrtěla jsem hlavou a sklopila ji, protože při té vzpomínce na ty dva, jak Mirek platí mou útratu i kino, se mi sevřelo hrdlo… Copak tohle bych udělala, kdybych věděla, k čemu dojde? Na druhou stranu, co ten učitel? Nezachovala jsem se zrovna u něj, jako… Jako máma?

Soused se podíval na tátu, pokýval hlavou a zvedl se: „Je pozdě, Mirku,“ a potlačil zívnutí, „a ty,“ podíval se na mně, „ve čtyři odpoledne u mne, jo?“ stočil pohled i na otce, jestli souhlasí.

Ten přikývl a mávl rukou, jakoby odháněl mouchu: „Běž spát. A pan János mi pak večer řekne, jestli jsi u něj něco neodflákla,“ propustil mně a zároveň sousedovi potvrdil, že domluva mezi nimi platí.

Zapadla jsem do postele a díky všem těm zážitkům, otci, sousedovi…, jsem usnula snad až k ránu. Ve škole jsem se oběma, tedy Mirkovi a Karlovi, snažila vyhnout. Moc to ale nešlo, když mi Mirek, přede všemi, položil mé kalhotky na lavici s tím, že jsem si je u něj zapomněla. Nic nepomohlo, že jsem prohlásila, že nejsou moje. V tom smíchu celé třídy to stejně nebylo vidět a mé hořící tváře zase mluvily jinak… I Karel na mně na chodbě tak významně pomrkával, že jsem se stala opět terčem posměchu všech. S Marunou v čele… Skoro nejhorší to bylo, když skončila přestávka a někdo ty kalhotky přehodil přes tabuli. Když přišel fyzikář, s údivem se ptal, čí jsou…

„…Márové… Márové jsou!“ řvala celá třída smíchem a fyzikář mne donutil, i přes to, že jsem opět opakovala, že moje nejsou, abych si je vzala a schovala do tašky.

Pohrozil mi totiž pětkou a s takovým výrazem ve tváři, že jsem hned věděla, že se těší, až si opět přijdu opravit. Tímto bylo jasně potvrzeno, že moje jsou… Byla jsem ráda, že jsem ze školy vypadla a domů šla tou nejkratší cestou. Doufala jsem, že si na chvíli odpočinu a ulevím si pláčem do polštáře, ale zrovna když jsem vystupovala z výtahu, narazila jsem na pana Jánose.

„Ale, copak? Už doma?“ ptal se, sotva jsem jej pozdravila, „tak to vem, když už jsi tu,“ podal mi sáček se smetím.

Kruci, kdybych se zdržela, kdybych si zašla na oběd, nepotkala bych ho, spílala jsem si, zatímco mi, s hranou galantností, bral tašku do školy, abych prý to neměla moc těžké. Vrátila jsem se po chvíli zpátky a zaklepala u něj. Přeci jen jsem v tašce měla učení a chtě nechtě jsem se na něj musela ještě podívat.

„Ty zase na sobě nemáš kalhotky?“ přivítal mne, sotva mi otevřel a udělal místo ve dveřích, abych mohla dál.

„Ne,“ zavrtěla jsem v tom zmatku hlavou, ale rychle s ní začala zase kývat, „totiž jo. To nejsou moje,“ dodala jsem stejně rychle.

Co mi vrtá ve věcech, páprda jeden pitomý? Měla jsem vztek, nejen z jeho nevychovanosti, ale i z toho, že jsem je po cestě nevyhodila.

„Tak jo, nebo ne?“ zvedl tázavě obočí a kýval mi jimi před očima.

„Mám, mám je!“ ujišťovala jsem je.

„Tak ukaž!“ vyštěkl a mi spadla čelist…

„Hele, mně to nezajímá, jak jsi k nim přišla,“ přerušil mé zmatené vysvětlování, proč nosím další kalhotky v tašce, „tvůj táta mi tě svěřil a nechtěj, aby se dozvěděl, že jsem tě včera viděl bez nich!“ pohrozil mi.

Doufala jsem, že si to nechá pro vždy pro sebe, ale zjevně jsem se mýlila. Sice jsem ještě chvíli protestovala, ale on je po mně hodil, že jestli jej nebudu na slovo poslouchat, řekne otci, že… Ta rákoska na mně působila, i když byla ve vedlejším bytě. Rifle jsem si stáhla tak, aby viděl gumičku, ale to mu nestačilo.

„Pořádně! A stejně chci vidět,“ roztáhl kalhotky, abych na nich viděla zaschlou nažloutlou skvrnu mých včerejších šťáviček, „jestli je taky nemáš špinavé, jako jsou tyhle!“ vymyslel si další výmluvu, aby mně viděl jen v nich, jako by mu to nestačilo už včera…, vlastně dneska…

Stáhla jsem si je skoro ke kolenům, ale pořád to bylo málo, dokud jsem si je nesundala úplně. Ještě jsem se musela otočit, prý jaké je mám vzadu a podle protáhlého ksichtu mi došlo, že očekával, že budu mít tanga. Stejná, jako měl v ruce.

„Víc by ti slušely takové,“ potvrdil mi domněnku, „ale co kdyby sis pro nějaké jiné skočila domů? Co?“ zvedl obočí i koutky v očekávání dalšího.

Zavřela jsem oči, nadechla se a usoudila, že mi nic jiného nezbývá. Jen v kalhotkách, prý se oblékáním kalhot nemám zdržovat, jsem přeběhla přes chodbu, odemkla a ze zásuvky vytáhla první, co mi padly do ruky. Převlékla jsem se a mazala zpátky. Když jsem se mu ukázala v temně rudých a opravdu úsporných kalhotkách, byl nadmíru spokojený. A pak mi zadal práci. Nádobí, prach, podlahy…, klasika, kterou jsem dělala dnes a denně. Jen u nás doma a oblečená…

„Sundej si i to triko, ať si ho nezmáčíš,“ řekl po delší době, kdy jsem měla nádobí umyté a uklizené a zrovna se chystala k utírání poliček v obýváku.

Kruci, on si prostě nedá pokoj, doku tu nebudu lítat nahá! Triko jsem ale dolů dala, protože nade mnou pořád visel Damoklův meč v podobě rákosky a mého táty. Jen ve spodním prádle jsem kmitala, stírala prach, skoro letitý prach a on se pásl na mém holém zadečku a téměř holými prsy. Napustila jsem si další kyblík s tím, že se vrhnu na vytírání, ale když jsem se sháněla po smetáku…

„…ne, to nevedu,“ usmál se, „já to dělám jako moje máma. Pěkně na kolenou…,“ zašklebil se ještě víc.

Začala jsem v nejzazším rohu a pomalu postupovala vpřed…, vzad, a nechávala po sobě vlhkou, ale i čistou podlahu. Jestli takhle vytírala jeho máma, tak museli žít na hnoji, řekla jsem si, když jsem se podívala na rozdíl mezi vytřenou a zatím nedotčenou podlahou.

„Supr!“ pochválil mne, když jsem vytřela kuchyň i předsíň, a v obýváku jsem byla tak v půlce, „nejsi unavená?“ zeptal se starostlivě.

Jako, byla jsem, co to nepřiznat. Moc jsem toho nenaspala, ve škole jsem si taky moc neodfrkla… Otočila jsem hlavu dozadu a podívala se na něj. Vypadal opravdu starostlivě…

„No, trochu jo,“ přiznala jsem a narovnala si záda.

„Tak hele,“ obešel mne a posadil se do křesla přímo přede mne, že jsme měla hlavu skoro u jeho kolen, „dám ti na výběr,“ opřel se lokty o kolena a naklonil se ke mně, „dám ti vybrat. Buď to vytřeš, a pak ještě jednou, vyžehlíš,“ mávl rukou k plnému koši s prádlem, „pak umyješ okna, a tak dále a podobně,“ vypočítával další práci, „nebo pustíš do kalhotek i mně!“ vyřkl nakonec alternativu, se kterou jsem ale nemohla, jen tak, souhlasit.

„Hele, nedělej cavyky!“ zavrčel, když jsem zablekotala, že raději budu uklízet, „když mi vyjdeš vstříc, budu otci referovat, žes byla vzorná a měl by trochu polevit. Pokud ne…,“ nedokončil, ale bylo mi jasné, že moc na výběr nemám.

Buď budu uklízet jak poslední Ukrajinka a stejně budu bita, nebo… Nebo mu podržím a bude to v suchu… Neříkala jsem nic, ale on si to vyložil po svém. Naklonil se ještě víc, zajel rukou do vlasů a přitáhl si mně k sobě, obličejem rovnou k rozkroku. No co? Jsem asi kurva, řekla jsem si a začala mu rozepínat poklopec. Byla jsem jak robot. Kdyby to byl Karel, jo, pořád jsem na něho myslela, a to i přes to, co mi provedl, to by byla jiná…, snad. Ale tohle? S kalhotami mi trochu pomohl, stejně, jako s trenýrkami. Z chlupů mu trčel…, no trčel. Tak jenom trochu, tak jen napůl, mu stál jeho vrásčitý klacíček. Tak tohle bude snadné, pomyslela jsem si. Stiskla jsem jej v dlani, potáhla dolů, pak nahoru, zase dolů…

„Strč si o do huby!“ zavrčel trochu naštvaně, protože honit by si ho mohl i sám.

Zavřela jsem oči a definitivně přijala svou roli, roli třídní, školní a teď i domovní…, podomní…, pouliční děvky. Dala jsem mu na špičku rty a trochu ji olízla. Chuť měl stejnou, jako vůni, kterou mne obšťastnil. Odpornou. Netuším, kdy si ho myl, pokud vůbec, naposledy, ale skoro jsem čekala, že mu odněkud vyletí moucha… Když jsem mu svlékla předkožku, málem jsem ze sebe vyhodila snídani. Pod bambulkou, okolo kroužku měl snad tvaroh, nebo co, a když jsem si to se sebazpření dala do pusy a od se mi otřel o patro a jazyk… Ještě, že jsem vynechala oběd, jinak bych musela znovu vytírat! I tak jsem jej začala sát a olizovat, jak mne to naučil fyzikář a jak jsem si natrénovala na Karlovi. Jenže ten měl ocásek hezky rovný, jemný, tuhý… Soused zavzdychal a poposedl si maličko dolů, zatímco se mu ta věc začala zvětšovat. Teda, jestli jsem si myslela, že Karel, nebo Marek…, dobře, nebo i fyzikář, jej měli dost velký na to, aby mi vyplnili celou pusu, pak tenhle… Nechápala jsem, jak se z maličké žížalky může stát takový had! I když jsem ho měla skoro v krku, přes to ještě pořádný kus ještě přebýval venku. Prsty jsem mu zašmátrala po pytlíku, to prý mají chlapi rádi, a přála si, aby se vystříkal a večer pak spokojeně tátovi referoval, že uklízím, jako profesionálka… Zatím jsem se ale musela chovat jako profesionálka v jiném oboru.

„Pocem,“ zasténal a vytahoval mne nahoru.

Musela jsem se na něj posadit, on dal jen kalhotky bokem, jednou rukou si přidržoval svůj kůl, kterým neomylně mířil na dírku a druhou mi začal tlačit na ramena, abych dosedla a přijala ho v sobě. Nebyla jsem ale moc připravená. Dírka byla suchá, stažená, ale jeho kyj se neodbytně probojovával dovnitř. Soused vytáhl ruku, na ramena tlačil oběma a doslova mně na sebe navlékal, jako rukavici. Usykával jsem bolestí, jak se dírka rozšiřovala, snažila se, nadzvedávala se a zase posazovala, až jsem ho nakonec do sebe dostala. Byla jsem na sebe patřičně hrdá, protože dostat dovnitř něco tak monstrózního…

„Hýbej se,“ zafuněl, chytil mne za boky a naznačil jak.

Dopředu, dozadu… nejdříve jen trochu, jako by opatrně, ale když ucítil, jak se začíná dírka bránit vlastním způsobem, přidal na razanci i rychlosti. Kořen toho jeho kůlu se mi otíral o hrášek, dírka byla naditá tak, že by se tam už nevešel ani vlas a mi to všechno… Jo, přiznávám, dělalo mi to dobře. Jak mne objímal okolo boků, zajel prsty pod kalhotky, zabral a odhodil jejich zbytky. Jen mne dole, tedy hlavně mezi půlkami, malinko zabolelo a byla jsem bez nich. To samé mi udělal i s podprsenkou a hned nato, se přisál na mé kůzlátka, která začal labužnicky sát a olizovat, kousat… Ta vlna byla víc, než tsunami. Přišla bez varování, z ničeho nic. Prostě jsem v jednu chvíli viděla jeho hlavu, jak se zabývá sáním mých bradavek a v druhou chvíli jsem byla pryč. Jen jsem slyšela, jak sténám, cítila, jak se ve mně všechno stahuje, jak sebou házím, jak… Když jsem z těch výšin dopadla zpátky na zem, jen mne otočil a zajel do mě zezadu. Skákala jsem na něm, v zrcadle, co měl v obyvákové stěně, jsem viděla, jak mi mezi závojíčky mizí a zase objevuje kousek…, kus jeho těla, jak mi drtí má drobná prsa v dlaních, jak… A tsunami přišla znovu. Sesunuli jsme se na zem, podebral mi levou nohu, položil mi ji k rameni a zajel do mě. Trochu mne to zabolelo, ale krásně… Byl k neutahání. Jeho píst mi skoro vyrážel dech, cítila jsem ho až někde u pupku, začala opět nabírat na slastné hýkání a… A on? Nic. Jen funěl, trochu se mračil, ale pořád a neúnavně pumpoval. Zalomil mi druhou nohu, pak mne otočil a bral si mne zezadu, pak… Kolik poloh jsme vystřídali, nebo kolikrát jsem se ztratila, to nespočítám. Když pak konečně zavyl, prohnul se a dovnitř mi v několika dávkách vychrstl obsah svých koulí, byla jsem i ráda, protože jsem už byla na konci sil. Jasně, že ještě chtěl, abych se mu o něj postarala jazykem. Nedivila jsem se, každý kluk, kterého jsem měla, to chtěl, tak proč ne on? Olízala jsem z něj své šťávičky, a že jich bylo, a vlastně i ty jeho, nešlo to rozeznat, k tomu přidala i starost o pytlík a teprve pak si lehla vedle něj. Spokojeně odfukoval, a když si mne přitáhl na sebe, bylo blaze i mi.

„Zítra přijdeš znovu, jo?“ uslyšela jsem na krajíčku usínání.

„Co?“ zvedla jsem se, protože jsem si myslela, že se mi to jen zdálo.

Nezdálo. Jen mne lehce štípl do bradavky, řekl, že to bylo fajn a že zítra si to celé zopakujeme. No co jsem mohla jiného dělat, než přikývnout? Měl mne v hrsti a oba jsme to věděli. Tak proč předstírat, že to je jinak? Jsem prostě kurva. I když jiná, protože to nedělám pro peníze, ale pro záchranu vlastního pozadí…

Konec 3. a posledního dílu.