Proč? Proč se jí děje to, co právě prožívá? Mladá dívka, sedící na dřevěné židli, se klepala strachem a s obavami v očích sledovala svého vyšetřovatele, jak kolem ní krouží a čeká na svou příležitost. Na příležitost uhodit ji tlustým telefonním seznamem a na příležitost nachytat ji při lži. Bim! Bohunka sletěla ze židle a před očima se jí zatmělo. Vyšetřovatel svou první příležitost našel a využil.

„Vstávej!“ zařval na ni a na jeho pokyn ji ze země začal zvedat příslušník v zelené uniformě.

„Tak co? Už sis vzpomněla? Kdo tě navedl?!“ zahřměl na ni, sotva se její zadnice potkala zpět se sedákem.

Zavrtěla zoufale hlavou. Ráda by mu řekla víc, ale ona ty kluky opravdu jejich pravými jmény neznala. A to, že je zná jen jako Pavouka, Zeldu a Krakena, mu už řekla včera. Vyslýchal ji už od rána, hned, jak ji přivedli z cely, kde strávila zbytek dne po prvním výslechu a pak celou noc. Už nevěděla, co má říkat, nebo dělat. Byla k smrti unavená a ukrutně chtěla jen jedno jediné. Vrátit se domů.

„Tak ještě jednou. Proč jsi hanobila představitele státu? Kdo tě navedl a s kým spolupracuješ?“ řval na ni tak blízko, až na ni prskal své sliny

„Já prosím nikoho nehanobila, jen jsem na ty lístky…“

„Dost!“ přerušil ji bouchnutím seznamem o stůl, až sebou trhla.

„Měnit, nebo jinak poškozovat volební lístky, ještě takovým způsobem, je nejen hanobení představitelů státu, ale také podvracení republiky a maření příprav a průběhu voleb! Hrozí ti tři roky, děvenko! Tak se vzpamatuj a začni spolupracovat. Možná z toho potom vyjdeš jen s podmínkou,“ sliboval lepší zítřky.

„Když já nevím…,“ rozbrečela se zoufale, „já nevím, co mám ještě říct!”

Litovala té chvíle, kdy se nechala vyprovokovat a při volbách se odvážila jít za plentu. Navíc na kandidátní lístky namalovala kosočtverce a připsala tam, že kandidáti mají jít…, právě tam. Nedošlo jí, že oba lístky budou lehce spojeny právě s její osobou. Ač byla účast ve volbách téměř sto procentní, ona byla jedinou, která za plentou byla… Pavouka a ostatní kluky, potkala na nádraží, když jela od babičky. Bavili se o všem možném, i o volbách, o té frašce, co s nimi hraje komunistická vláda. A také o tom, jak se jim vyhnout, nebo co udělat ke vzteku mocných. Domluvili se, že na volební lístek napíšou, nebo namalují něco, z čeho pak alespoň volební komise nebude mít radost. Kdyby věděla, jak se jmenují, dávno by to řekla. Možná, že někdo z nich sedí vedle, ale je taky možné, že se svým protestem zůstala sama. Přišli si pro ni hned v neděli brzo ráno. Rodiče byli v šoku, když ji v poutech odváděli z bytu, který po domovní prohlídce vypadal, jako po zemětřesení. Jen taktak, že se oblékla a nešla s nimi v noční košili.

„Tak jinak,” povzdechl si znuděně a sedl si na stůl naproti ní.

„Podle soudružky průvodčí, jste se ve vagónu chovali velice hlučně, a že vás musela několikrát napomenout,” podíval se na ni s úsměvem.

Několikrát? Možná jednou, když jim štípala lístky, tak se zmínila, že na druhém konci se jejich smích nelíbí nějakému zatrpklému páprdovi, ale jinak za nimi nebyla!

„Nejen, že vás napomínala, ale také uvedla, že jste se navzájem chovali velice důvěrně, až moc důvěrně, jestli mi rozumíš, a kdyby přes chodbičku seděl někdo další, určitě by mu vaše chování muselo vadit,” usmál se znovu, jako vítěz.

Zapálil si cigaretu, vyfoukl kouř a pak ji překvapil svým příkazem: „Svílkni se!”

„Tohle přece nesmíte!“ vykřikla.

„Ale můžu, holčičko. Můžu. A můžu ještě mnohem víc. Dolů s těmi hadry!“ vyfoukl jí kouř do obličeje, „a bleskem!“ zařval.

„Strážmistře?“ kývl bradou na esenbáka za ní, když se ani nepohnula.

Ten jí vjel zezadu prsty do hlavy, její dlouhé vlasy sevřel mezi prsty a silně zatáhl nahoru. Vyjekla, postavila se a její ruce vyletěly nahoru. Esenbák jí druhou rukou vzal za pas sukně, trhnul a knoflíček i se zipem povolily. Druhým trhnutím ji zbavil všech knoflíčků na halence a dalším cloumáním se snažil halenku sundat z ramen. Ječela, bránila se, ale za chviličku byla téměř ve spodním prádle. Skoro roztržená halenka jí visela z levého ramene, sukni měla u kotníků a esenbák v devastaci jejího oblečení pokračoval dál. Prudce ji postrčil dopředu, přidržel ji vzadu za podprsenky, trhnul zpět a háčky s tichým lupnutím povolily. Roztrhnutí ramínek bylo dílem dalšího okamžiku. Bohunka zaječela ještě víc, ruce se z vlasů přestěhovaly dolů a přidržely košíčky na místě. Vyšetřovatel nepatrně pohnul rukou, esenbák ji pustil a stáhl se zpět.

„Co je tohle?” zeptal se s prstem namířeným k Bohunčinu klínu, ozdobený umělecky ztvárněným potiskem „FRIDAY“.

„Co ten nápis? Jaký fridaj? Co to je?“ kývl znovu směrem k onomu nápisu.

„To znamená pátek, soudruhu…,“ zašeptala překvapeně a mimoděk jej zakryla rukou.

Tu sadu bavlněných kalhotek dostala od mámy na narozeniny, která na ně vystála frontu v Tuzexu.

„Ale my už máme pondělí, holčičko,” poznamenal.

„Svlíkneš se sama, nebo má pokračovat soudruh strážmistr?” přimhouřil oči po chvíli a potáhl si labužnicky z cigarety.

Tu pak típl do přeplněného popelníku a vrátil pohled zpět na Bohunku.

„Já…, já už vím!” vykřikla v zoufalé naději, že když bude něco říkat, nebudou pokračovat, „ten Pavouk prý pracuje v čékádé a…”

„Nejdříve se svlíkni a pak mi to povíš,” přerušil lavinu slov a zamáčkl Bohunčinu naději do bláta.

Ta rána seznamem přišla zezadu, jako blesk z čistého nebe. Ani si nevšimla, že ho esenbák ze stolu sebral a najednou vší silou a vahou, přistál na její hlavě. Poklesla v kolenou, zavrávorala a ruce se jí na okamžik svěsily podél těla. Halenka spadla na zem k sukni a na ni přistála i podprsenka. Vzpamatovala se hned, alespoň jí to tak připadalo, a již nahý hrudník si zase rychle zakryla.

„No vidíš, že to jde. Pokračuj,“ řekl klidně vyšetřovatel a zapálil si další cigaretu.

Další ránu zezadu, která přišla za chvíli, sice trochu čekala, ale ochromila ji snad ještě víc, než ta první. Málem se skácela na zem a dál už nedokázala vzdorovat. Dala palce za gumičku, kalhotky si stáhla a odhodila na zem. Stála před nimi, pod sebou zbytky svého oblečení, ale jemu se pořád něco nelíbilo.

„Řekl jsem, ať se svlíkneš úplně. Co ty boty?” vyfoukl dým jejím směrem, jako kdyby se ji do dýmu snažil zahalit.

V dřepu, pokud možno tak, aby bylo vidět co nejméně, si rozvázala tkaničky, sundala si boty i ponožky a zase se postavila.

„Řetízek taky…,” vyfoukl další obláček a poklepal na stůl vedle sebe.

Sáhnout si za krk a rozepnout si řetízek, památku od babičky, se už bez odhalení všeho nedalo. Řetízek s těžkým srdcem a obrovskou hanbou položila vedle popelníku a čekala, co bude dál.

„No vidíš, že můžu všechno,” zasmál se, típl cigaretu, vzal řetízek a zvědavě si prohlížel přívěšek.

„To je votevírací, jo?” zamumlal zvědavě a po drobném úsilí se mu jej podařilo otevřít.

„Co to… Kdo to je? Nějaký tvůj strýc… Co?” zeptal se zvědavě a aby rozeznal obrázek pořádně, natáčel si přívěšek víc k oknu.

„To je…, to je svatý Achatius,” hlesla Bohunka, „má mně ochraňovat,” dodala nesměle.

„Jo svatej!” zasmál se, „ochraňovat jo? Tak to se fakt povedlo!” zasmál se a odhodil přívěšek zpátky na stůl.

„Tak se hezky narovnej a spusť,” pokynul ji přívětivě.

„Ten… ten Pavouk jenom říkal…,” začala rozechvěle, ale zase ji přerušil.

„Co stojíš tak křivě? Víš, co to je rovně? Do pozoru!” štěkl po ní.

Pomalu přikývla, že rozumí, i když nerozuměla vůbec ničemu. Postavila se, jak chtěl a začala znovu. Nahá a zcela nekrytá jeho chtivým pohledům…

„Pa…pavouk dělá,” polkla na sucho, protože jí vyschlo v puse, „v tom čékádé u soustruhu, a Kraken zase říkal, že se ještě učí na instalatéra a že ty bl… teda ty volby, ještě řešit nemusí.”

„No vidíš, že si začínáš vzpomínat. Pokračuj,” povzbudil ji vyšetřovatel.

„On…, on ten jeden, ten Pavouk, byl takovej světlovlasej, a měl malinkatej knírek,” začala snaživě s popisováním.

Z představy o tom, že její nahota skončí ve stejné chvíli, kdy řekne všechno, vzpomínala na ten nejmenší detail a vyšetřovatel vše se zájmem zapisoval, ptal se další maličkosti a bylo na něm vidět, že má z její drobné spolupráce radost. Bohunka byla s pamětí u konce. Na nic dalšího si už nedokázala vzpomenout. Navíc jí v hlavě začalo malinko zvonit na poplach. To brzké ranní probuzení a vytažení z pryčny, způsobovalo drobný problém. Potřebovala, a nutně, na malou.

„Prosím, můžu si odskočit?” pípla nesměle.

„Ještě ne,” zavrtěl hlavou, „až mi řekneš víc. Z toho, cos mi řekla do teď, toho moc nezjistíme. Kluci okolo osmnácti, dlouhé vlasy, hnědé oči… Takový popis sedí na každého. Máničky, co jezdí vlakem a se kterými se neznáš. To je málo. Zkus mi to zopakovat ještě jednou. Třeba si na něco vzpomeneš.”

„Po… potkala jsem je…,” začala rozechvěle a po těle jí běhal mráz z toho, že tak rychle se neoblékne a tomu tlaku dole neuleví.

Vyšetřovatel ji zase přerušoval, doptával se, dělal si zápisky, jako kdyby se dovídal něco nového. Když skončila u Krakenových černých bot, měla pocit, že víc nevydrží a na záchod už ani nedojde.

„Nějak mi to tady nesedí,” řekl po chvilce, co se chvíli hloubal ve svých poznámkách, „jednou mi řekneš, že ten Pavouk měl hnědé kalhoty a pak zase, že měl modré rifle. Nebo tady. Zelda má vlasy po ramena, a tady, že je má do půlky zad.”

„Já… prosím, já už opravdu musím,” kňourala a vrtěla u toho koleny a mimoděk i zadečkem, jak si pomáhala udržet svěrače pevně sevřené.

Podíval se na ni, jako kdyby ji viděl poprvé a jako by byl překvapený z její nahoty. Pak se malinko usmál a opřel se do opěradla.

„Když musíš…,“ pokýval rozvážně hlavou, „ale když se bavíme o těch klucích…, tak jenom jako klukovi. Hezky vestoje a do umývadla,” řekl přísně, i když mu v koutcích cukalo.

Bohunka nechtěla věřit vlastním uším, nechtěla věřit ničemu, čemu tady byla hlavním účastníkem. Nikdy, a to i když občas něco zaslechla, nikdy by nevěřila tomu, že tady na státní bezpečnosti, v socialismu, s ní bude zacházeno takovýmto způsobem. Podívala se za sebe, kde stál zjevně dobře bavící se esenbák a umývadlo. Hned věděla, že vymočit se do něj, prostě nemá šanci. Při jejím vzrůstu, kdy jí bylo tak po pas, do něj prostě nedosáhne, i kdyby si stoupla na špičky. Možná tak ze židle…, podívala se na ni a zpátky na umývadlo. Vyšetřovateli došlo hned, kam se ubírá Bohunčino uvažování.

„Ze země,” dodal a smazal tak její plán s těžko tlumeným smíchem.

„Ale nejsme nelidové. Zkusíš to do nějaké flašky. Třeba od limonády?” řekl, začal se smát naplno a Bohunka zbledla ještě víc.

„Bereš?” zeptal se a utíral si slzy z očí, aniž by Bohunka jakkoliv souhlasila.

„Naplníš ji a půjdeš domů. Jestli ale něco vycákáš ven, budeme pokračovat,“ dodal ještě.

„Na,” dal jí strážmistr slibovanou láhev na židli a naklonil se k ní, „a snaž se. Ale jestli nechceš, naplním ji sám a ty to pak vypiješ!” dodal potichu a tak, aby jej slyšela jen ona.

Vlastně nedostala na vybranou. Močit potřebovala, a začínalo ji být jedno, jak a kde. Odmítne a…, ne. To nedokázala ani domyslet. Ale když se jí to podaří, půjde domů… Ještě se zoufale podívala na vyšetřovatele, jestli právě teď neřekne dost… Ten se ale na ni díval tak mlsně a zvědavě, že hledat pomoc u něj, bylo zbytečné. Vzala si láhev, ještě jednou se na vyšetřovatele podívala, rozkročila se a vystrčila pipinku co nejvíc dopředu. Prsty roztáhla lupínky od sebe a přiložila si ústí láhve k tomu svému. Přivřela oči a přesvědčovala samu sebe, že je sama, sedí a tohle to, se jí vlastně ani nezdá. Jak se jí chtělo, tak najednou se začal měchýř stydět a nechtěl vydat ani kapku.

„Copak, copak?“ zasmál se zase vyšetřovatel, „tobě se nechce a jenom to na nás hraješ, že?“ pochechtával se a díval se na ochlupené místo s lahví uprostřed.

Nejsem tady…, nikdo tady není…, říkala si. Konečně ze sebe vypudila první kapky. Sotva začala, nešlo už proud zadržet. Bylo to, jako když se protrhne přehrada. Láhev se začala rychle plnit a za pár vteřin bylo jasné, že se Bohunce chtělo na malou už delší dobu. Láhev přetekla a to, co se do ní nevešlo, stékalo po zadečku a nohou na podlahu. Na jedné straně se jí ulevilo, na straně druhé, se jí přitížilo. Bude tady stát nahá a domů nepůjde…

„Prase, jako každá křivochcálka,“ poznamenal posměšně vyšetřovatel, když zvedla hlavu a celá červená dala nohy zase k sobě.

„Ukliď to tu po sobě,“ řekl znechuceně, jako kdyby si to celé vymyslela sama.

Musela si vzít svou halenku, a tou celou mokrou podlahu vytřít. Oba chlapi měli celkem solidní výhled na její vrtící se pozadí, když byla na čtyřech a snažila se. Představení skončilo. Alespoň si to myslela. Mohla ji dokonce vymáchat v umývadle, a pověsit přes židli, ale vytušila, že i kdyby tady bal ještě hodně, hodně dlouho, uschnout jí nestačí. Musela si pak namočit i kalhotky a těmi umýt pipinku i počůrané nohy. Pak, prý aby uschla, se musela postavit s nohama pořádně od sebe a rukama za hlavou.

„Tak co s tebou? Asi chceš nafasovat ty tři roky sama, co?” zeptal se po delší době mlčení vyšetřovatel a znovu zalistoval ve složce.

„Já, já bych je poznala! Kdybych je viděla třeba na fotografii…,” vyhrkla ze sebe najednou, „nebo kdybych je třeba zase potkala, tak bych vám to hned řekla a pak byste je mohli najít,” chrlila ze sebe dál.

„No, maličká spolupráce neuškodí,” pokýval rozvážně hlavou, zašátral do stolu, vytáhl papír a posunul ho směrem k ní.

„Podepiš to,” poklepal na něj a položil na něj propisku.

Bohunka se pohnula ze své strnulé polohy, vzala papír do rukou a četla: „Závazek. Zavazuji se spolupracovat s československou zpravodajskou…“ Na konci byla linka, čekající na její podpis.

Jestli je tohle to jediné, co ji dostane odtud… Podepsala a papír podala vyšetřovateli zpět.

„Ty teď budeš maturovat co?” zeptal se, a studoval její podpis.

Přikývla a přála si další dvě věci. Obléct se a utéct.

„A pak?”

„Při…přijali mně na ekonomku,“ hlesla potichu.

„Ekonomka… To je hezký,” zvedl od lejster hlavu, „panna už nejsi, ne?” zeptal se najednou úplně z jiného soudku.

Bohunka zase jen vytřeštila oči, a maličko zavrávorala. Jeho dotaz jí vehnal další červeň do tváří, rozbušil srdce do divokého tempa, ale na odpověď se nezmohla. Panna už nebyla, ale bylo to jenom jednou a jenom proto, že na ni prostě Jakub zbyl. Alespoň takový měla pocit. Na lyžáku v prváku, si kluci vybírali protějšky k tanci a Jakub byl poslední, který se k holkám dostal. K ní. V rozjaření a malinko posilněna vínem, asi i z vděčnosti, pak na pokoji Jakubovi dovolila vše. Celou ji oslintal, nasadil na krajíček a po menším úsilí se do ní probojoval. Do půl minuty bylo vymalováno. Jen ji dole štíplo, zabolelo a než dokázala zjistit, co to ten sex je, měla jeskyňku vybílenou. Jakub se svalil vedle ní a hned udýchaně zjišťoval, jaký byl. Když mu řekla pravdu, urazil se a od té doby se jí vyhýbal. Stejně, jako ostatní kluci. Proto přijala pozornost těch tří ve vlaku s povděkem a nyní by si za svou náklonnost vytrhala vlasy.

„Mno,” přimhouřil oko, „máš celkem drobnou postavu. Menší kozy, útlé boky a kolik tak asi vážíš? Čtyřicet? Čtyřicet pět? Vypadáš, jak školačka,” hodnotil ji a myslel si, že jí lichotí.

Opak byl pravdou. Právě její drobná a dětská postava byla jejím velkým traumatem. Chtěla vyrůst víc, protože necelých sto padesát centimetrů, bylo pro ni opravdu málo, ale už ztratila všechny naděje. Pořád chodila do konfekce s dívčími věcmi a hrozně se za to styděla. Své nedospělé postavě přičítala i svůj neúspěch u kluků.

„Tak to uděláme takhle. Pustím tě,“ řekl pomalu a Bohunce poskočilo srdce radostí, „ale něco za něco. Vymrdám ti tu tvou pochcanou kundu, a když se budeš snažit, pustím tě. Když ne, tak tě nechám zavřít a na maturitu zapomeň,“ řekl klidně a konečně zvedl oči.

Chvíli se na ni díval, jak lapá po dechu a když nic neřekla, bral o jako souhlas. Vstal, vzal ji za ruku a smýkl s ní na stůl mezi papíry. Hlavou přestála nad přeplněným popelníkem a na zadečku hned ucítila jeho prsty, jak šátrají mezi půlky a dolů, mezi lupínky.

„Suchá, jak troud,” zkonstatoval, „a stažená, jak panna,” dodal.

„Ale nejsi…? Nebo jo?” zeptal s prsty na pipince.

Jen zavrtěla hlavou a sklonila ji. Byla zoufalá, ponížená a bez východiska. Až do této chvíle si ani nepřipouštěla, že to takhle skončí. Vyšetřovatel si mezitím plivl do prstů, sliny v čárce rozmazal a pomalu do ní strčil ukazováček.

„No, ono to nějak půjde, co?” vytáhl ho a na dírku zaútočil dvěma.

Musel si ještě přidat trochu slin, aby do ní ty dva prsty dostal. Chvíli v ní rejdil, a když uznal, že je už připravená dost, sklepal si kalhoty a prsty vyměnil za kolík. Pomalu ji chvíli projížděl a pak ji začal poučovat.

„Musíš mi chodit naproti!“ vrčel nevrle, „…snaž se, nebo tu budeš do rána!“ vyhrožoval, „…vystrč na mně tu prdel!… Prohni se kurva… No vidíš, že to de… Jo, to je ono,” pochvaloval si za chvilku.

Bohunčina dírka, ač vlastně znásilňována, vysílala do řídícího centra majitelky příjemné signály a plakala štěstím. Bohunka samotná, se ze začátku řídila jen jeho příkazy, ale když jí dole začali rozbíhat mravenci do slabin a do celého bříška, mimoděk mu začala vycházet vstříc sama. Z pusy, i přes zaťaté zuby, vydávala tiché sténání a ruce, zpočátku položené ne stůl, zajely pod tělo a zmáčkly obě prsa v dlaních. Ztrácela pevnou půdu pod nohama… Bylo to, jako kdyby skočila z vysokého útesu a pomalu nabírala na rychlosti volného pádu. Svět a čas kolem ní ubíhal někam dozadu a byla tady jen ona… Z pádu ji ale najednou vytrhla bolest ze zadní dírky. To jí tam zajel palcem a divoce v ní kroužil ze strany na stranu. Bolest se spojila s mravenci z pipinky a Bohunka začala padat znovu. Když ho z pipinky vytáhl a zatlačil na hvězdičku, byla už skoro z útesu dole, ale tahle změna, ji očekávaný příjemný dopad opět přerušila. Najednou jej měla ve střevě. Připadala si, že musí na velkou, nebo že ji roztrhne, nebo že… Než se dvakrát nadechla, aby tyto pocity překonala, ucítila v sobě záškuby a pak horkost, valící se z jeho ocasu do jejího nitra. Nechal ho ještě chvilku uvnitř, prudce oddechoval a vzpamatovával se. Ta úzká díra, svírající se okolo vadnoucího ocasu mu dělala pořád dobře. Pak ji pochvalně poplácal po zadnici, vytáhl ho a obešel stůl. Vzadu vytušila další pohyb a do pipinky se jí vloudil druhý nájemník. Vyšetřovatel jí zatahal za vlasy a své ochablé mužství, jí dal k puse s tím, ať mu ho olíže. Nadechla se a mimoděk nasála vzduch i nosem. Musela se odvrátit, protože to, co se linulo od jeho rozkroku, se slušným slovem nedalo nazvat. Zatřásl s ní a bolest trhaných vlasů ji donutila překonat veškerá hygienická tabu. Otevřela pusu a toho smradlavce pustila dovnitř. I přes to, přes všechno, začal svět okolo zase ubíhat někam pryč. A najednou dopadla a roztříštila se na tisíce kousků. Na okamžik přestala existovat. Křeč, uvolnění, křeč… Kníkala a křičela s tuhnoucím kolíkem v puse, díky kterému se její křik ztlumil, ale i přes to bylo slyšet, že došla do cíle. Po delší době poskládala střípky svého já dohromady, ale k plnému vědomí nedokázala přijít. To ten ocas v dírce ji udržoval mimo realitu a neustále ji přiváděl k drobným záchvěvům. Ocas v puse narostl a ona se snažila, aby mu dělala co nejlépe. Oba muži vyvrcholili těsně po sobě. Když sebou začal zaškubávat ten v pipince, dopadla na dno útesu znovu. V momentě, kdy se vrátila, jen vytřeštila oči a musela polykat, aby se neutopila. Chtěla uhnout, ale držel ji pevně a nesmlouvavě do ní cpal své zbývající zásoby.

„No vidíš, že ti neublížilo,“ pohladil ji po vlasech vyšetřovatel, „a ještě sis to užila, ne?“ zasmál se a natáhl si kalhoty.

„Obleč se a zmiz,“ odfrkl si unaveně, dopadl do židle a díval se, jak se zvedá ze stolu a sbírá zbytky svého oblečení.

V rámci možností se oblékla do roztrhané halenky, a přidržujíc si padající sukni se v doprovodu spokojeného esenbáka odporoučela z kanceláře. Vyšetřovatel se blaženě protáhl a dal se do vyplňování hlášení. Tahle dívenka co podepsala spolupráci, ještě netušila, co bude v budoucnu dělat. On s ní ale už měl své plány. Konspirační byty, prošpikované fotoaparáty a kamerami, se nemohly dočkat, až je navštíví nějaký protistátní živel, nebo západní agent v doprovodu této slečny, co vypadá, jako školačka. Málem u toho pomyšlení zatleskal rukama, jak se těšil, až je na základě fotek s nezletilou, donutí k mluvení. A také se těšil na jejich pravidelné schůzky, na kterých ji bude řídit. Řídit… Zasmál se, orazítkoval pár dalších lejster, založil do šanonu a zvedl se k odchodu. Byl to hezký a úspěšný den, pochvaloval si, když odcházel z budovy.