Psal se rok 1988, koncem září. Bylo teplé a slunečné odpoledne. Po ulici šla mladá žena, Magda Sehnalová, učitelka češtiny a matematiky na střední škole. Dvacet osm let, střední postava, tmavě hnědé, až téměř černé, trochu vlnité, delší vlasy, stočené do malého drdůlku, dioptrické brýle, pevná vysportovaná postava. Z tenisu opálené štíhlé nohy zakrývaly punčochy a sukně pod kolena, spolu s bílou halenkou skrývaly ploché břicho a pevná kulatá prsa. Na rameni měla zavěšenou kabelku a přes ruku přehozený letní kabátek. Dnes ráno, když měla jít do školy, bylo už trochu chladno, tak si vzala navíc ještě spodničku, a proto jí v odpoledním slunci začínalo být dost teplo. Vytáhla z kabelky kapesníček a otřela si několik kapek potu na čele a přejela s ním i pod bradou až ke žlábku mezi prsy. U chodníku zastavilo menší tmavé auto, klaply dvířka a vedle ní se ozvalo „Slečna Magda Sehnalová?“ Udiveně otočila obličej za hlasem. Patřil hubenému tmavovlasému muži v dlouhém šedém plášti. „Ano, co potřebujete?“ Muž sáhl do kapsy a vytáhl odznak „Státní bezpečnost, půjdete s námi“ a uchopil ji za loket. Zároveň ji z druhé strany také za loket uchopil jiný menší a svalnatý muž a než se zmohla na nějaký protest, oba ji natlačili na zadní sedadlo auta. Přisedli z obou stran, namáčkli se na ni, dvířka se zabouchla a auto vyrazilo. Řidič vpředu zřejmě věděl, kam má jet. Na zadním sedadle nebylo mnoho místa, ten svalnatý muž byl docela pořízek a ten druhý, sice hubený, také zabíral dost místa. Magdě bylo už předtím horko, ale tady ve stísněném prostoru, tělo na tělo, to bylo ještě horší. Držela v klíně přeložený kabátek a kabelku a jak ji oba muži rychle vtlačili do auta, vyhrnula se jí sukně kousek nad kolena. „Kam mě vezete a co po mě chcete?“ zeptala se. „Nebojte se, jen si trochu popovídáme a zas hned půjdete“ chraptivě se zasmál ten robustnější a položil jí ruku nad koleno. Rychle mu odstrčila ruku a snažila se popotáhnout okraj sukně níž. „Ale, no tak, nebuďte taková netykavka“ smál se muž. Cítila, jak jí teče potůček potu žlábkem mezi prsy a po zádech až mezi půlky. Špatně se jí dýchalo, napětí, pach zpocených těl a nepříjemný odér dechu kuřáků dělalo své. Mlčky jeli asi dvacet minut, pak auto zastavilo před vraty velké šedivé budovy. Řidič zatroubil, vrata se otevřela a vůz vjel na vnitřní nádvoří. Vrata se za nimi opět zavřela. „Tak vystupujeme slečno Sehnalová“ zaznělo a ten robustnější ji vzal za loket a vedl ji k širokému schodišti, po kterém vystoupali do I. patra. Dlouhá tmavá chodba a na konci poslední dveře. Do té doby se hubeňour táhl za nimi, ale teď je předešel a otevřel dveře, přidržel je a teprve když prošli, vstoupil také a dveře za sebou opět zavřel. Magda se rozhlédla po místnosti. Omšelá kancelář, na stropě svítila plechová lampa s obyčejnou žárovkou a smaltovaným stínítkem, nepříliš čisté stěny vzbuzovaly sklíčenost. Několik židlí a naproti dveřím, za kancelářským stolem seděl připlešatělý starší muž. Před stolem stála židle a vedle ní úzká dlouhá lavice, pravděpodobně z nějaké zrušené tělocvičny. „Vítám vás u nás slečno Sehnalová, posaďte se prosím“ pronesl muž za stolem a ukázal na židli stojící naproti stolu. Pořízek stojící za ní, jí odebral kabátek přeložený přes ruku a pověsil ho na věšák u dveří a natáhl ruku pro kabelku. Přitiskla ji víc k tělu. Hrubě jí kabelku vytrhnul z ruky „Tu nebudete potřebovat.“ Bolestivě jí stiskl rameno a natlačil ji do židle. Seděla s koleny těsně u sebe a nervózně žmoulala vlhký kapesníček. Muž mezitím otevřel její kabelku a prohrabával ji. Rtěnka, zrcátko, pudřenka, hřebínek, malý deodorant, mastička na opary, aspirin, antikoncepční pilulky, pár tampónů, peněženka, klíče od bytu a od sborovny. „Nic“ pronesl a pověsil kabelku na věšák vedle kabátku. Muž za stolem, pravděpodobně jejich šéf, rozsvítil lampu na svém stole a namířil její světlo na sedící dívku. Zamžikala a přivřela oči. Podíval se do nějakých papírů na svém stole „Stále jste ještě slečna Sehnalová, nebo už paní?“ zeptal se. „Stále slečna“ odpověděla. „Znáte nějakého Rudolfa Nečase?“ zeptal se. A je to tady, pomyslela si. Na začátku tenisové sezóny se s ním seznámila na kurtu. Sympatický muž, a tak se začali stýkat, občas u ní přespával, proto ta antikoncepce v kabelce. Zmínil se jí, že chce ještě s dalšími lidmi emigrovat do západního Německa, lákal ji ať uteče také, ale jí se nechtělo. Před čtyřmi týdny najednou zmizel, ale minulý pátek od něho dostala dopis. Byl posílaný z Německa. Psal, že je zatím v táboře pro utečence, ale že už brzy dostane pracovní povolení. Rychle zapudila vzpomínky. „Ano, nějakého Nečase znám, párkrát jsme spolu hráli tenis. Ale už jsem ho dlouho neviděla.“ Pozorně se na ni podíval „Jen tenis, nic dalšího?“ „Párkrát jsme si po tenise šli někam sednout, na pivo a podobně, to se běžně mezi hráči dělá.“ „Takže s ním nemáte nic společného?“ „Ne, byl to jen partner na hru.“ „Přátelil se s některými dalšími hráči?“ „Nic o tom nevím, nevšimla jsem si.“ „Chodil za ním někdo na hřiště?“ „Opravdu nevím, nestarala jsem se o něj.“ Chvilku mlčel, pak se zeptal „Nevíte náhodou, kde se teď zdržuje?“ „To opravdu nevím, neviděla jsem ho už hodně dlouho.“ „Žijete s někým?“ „Ne, jsem sama.“ „Takže žádný přítel nebo milenec?“ „Ne, nikoho nemám a nikoho ani nesháním.“ Zkoumavě si ji prohlížel, pak z něho vypadlo „Myslím, že nám lžete. Na co máte v kabelce antikoncepci?“ Kousla se do rtu „Nepoužívám ji, jen ji nosím v kabelce.“ Podepřel si bradu rukou „Sundejte si lodičky.“ Zarazila se, ale pak se sehnula a vyzula se. „Postavte se.“ Váhavě se postavila. „Sukni, punčochy a halenku dolů!“ vyštěkl na ni. Vykulila oči „To ne, to nemůžete…“ dál už nic nestihla. Od pořízka vedle přilétla facka, až jí brýle odlétly z nosu a zůstaly viset jednou nožičkou na pravém uchu. Chytla se za tvář a druhou rukou si nasazovala brýle zpět na nos. „Tak bude to!?“ zaznělo znovu. Pootočila hlavu do strany a uviděla toho hubeného muže, jak vytahuje ze stolu tenkou krátkou rákosku. Pomyslela si, bože, oni mne snad chtějí bít. Vtom ji na druhou tvář přistála daleko silnější facka, až se zapotácela. Brýle odlétly do rohu místnosti a Magdě vyhrkly slzy. Obě tváře jí pálily. Uvolnila na boku sukně malé knoflíčky, nechala ji sklouznout na zem, rozepnula knoflíčky halenky a svlékla ji. Hubeňour natáhl ruku. Sebrala z podlahy sukni, a i s halenkou mu ji podala. „Pohněte sebou, ještě ty punčochy!“ přikázal a znovu natáhl ruku. Pomyslela si, jak je dobře, že si dnes vzala spodničku, alespoň tu nebude stát jen v kalhotkách a podprsence. Srolovala punčochy a podala do nastavené ruky. Zůstala stát, sepnuté ruce před klínem a čekala. Všichni tři si ji chvilku prohlíželi. I přes spodničku bylo patrné, jak pěknou má postavu, to umocňovaly z tenisu opálené štíhlé nohy. Pak ten za stolem vyštěkl „Ještě kalhotky!“ Úplně jí to vyrazilo dech.

Chtěla něco namítnout, ale všimla si včas, jak se pořízek napřahuje na další facku a tak rychle sáhla pod spodničku, stáhla si kalhotky a zmuchlala je v ruce. Pořízek jí je vytrhnul z ruky a roztáhl je před jejím obličejem. Vlhký proužek od potu, který se táhnul odpředu až do poloviny zadní části, se nedal přehlédnout. Zasmál se a dvojsmyslně dodal „Slečna už je nějaká vlhká“ a hodil je šéfovi na stůl. Magda stála v tenké skoro průhledné spodničce, která ji sahala téměř do půlky stehen, pod ní už měla jen podprsenku. Zkříženými dlaněmi si zakrývala prosvítající tmavý trojúhelník a tváře jí hořely nejen po fackách, ale i studem. Pořízek ukázal na lavičku „Položte se na břicho“. Oběma rukama si přidržovala přední okraj spodničky a z boku na lavičku usedla. Pak se stočila na bok a s koleny těsně u sebe zvedla obě nohy na její desku a přetočila se na břicho. Rukou si ještě stáhla okraj spodničky co nejníže i když tušila, že jí ji jistě povytáhnou, až ji budou bít na zadek. Odevzdaně složila lokty pod svým obličejem, rozechvěle očekávajíc první ránu. Pořízek usedl za její hlavou, uchopil ji za ruce a natáhl je k sobě. Sedl si na její natažené ruce, rozmotal její malý drdůlek, uvolněné vlasy si omotal okolo dlaně a přitlačil její obličej k pažím, že mohla sotva dýchat. Najednou ucítila, jak jí druhý muž uchopil za kotníky, roztáhl nohy od sebe, stáhl kotníky k zemi a pod lavičkou je k sobě spoutal kovovými pouty. Bylo to tak rychlé, nečekané a bolestivé, že nestihla ani zareagovat. I když lavička nebyla moc široká, přesto musela mít obě kolena dost daleko od sebe a hrana horní desky se jí bolestivě zařezávala do vnitřních stran stehen. „Auu“ zaúpěla. Nemohla se ani pohnout, ležela na břiše, nohy pokrčené a doširoka roztažené, zadeček vystrčený nahoru. V kyčlích ji z nezvyklé polohy bolelo. Hubeňour ji vykasal spodničku téměř až k lopatkám. Muž od stolu vstal a s rákoskou v ruce přistoupil k jejím nohám. Uvědomila si, jak teď oběma poskytuje krásný pohled od spodu na svůj holý zadek, kakaovou dírku a i na své hustě porostlé odhalené pohlaví. Pokusila se vyškubnout, ale nešlo to. Šéf se jí optal „Slečno Sehnalová, nechcete si na něco vzpomenout, nebo nám něco nového říct?“ „Já nic nevím“ zaskučela rudá studem. Šéf jí koncem rákosky pomalu přejížděl po páteři od lopatek dolů, pak mezi půlkami, po okraji análního otvoru, pak po hrázy až k jejímu hustého kožíšku. Tam a zpátky po okraji velkých pysků. Cítila se strašně, takhle jim být vydána napospas. „No, jak myslíte“ pronesl. A pak najednou šleh přes obě půlky. Nečekaná a palčivá bolest. Zaječela. Další šleh, znovu a znovu, vždy o kousek níž. Poslední sedmá rána byla až tam, kde začínaly stehna.

Povolil tah vlasů a uvolnily se jí ruce. To vstal pořízek z jejích rukou. Pomalu se narovnávala do sedu, přitom se snažila stáhnout vykasanou spodničku pod bolavý zadek. Myslela, že jí teď už rozvážou nohy. „Tak už jste si na něco vzpomněla?“ otázal se jejich šéf. „Já nic nevím, opravdu. Věřte mi.“ Tentokrát stál pořízek za jejími zády, chytil ji za obě zápěstí, zvedl jí je nad hlavu a za vzpažené ruce ji natáhl na záda. Na natažené ruce si opět sedl. Byla našponovaná jako struna. Přitom se jí trochu vyhrnula spodnička nahoru a vykoukl okraj hustého porostu. Hubeňour jí spodničku vykasal až vysoko nad břicho. Byla rudá studem, doširoka rozevřená stehna a v hustém porostu pootevřená skulina, z které nepatrně vykukoval růžový poštěváček a okraje malých pysků. Šéf i hubeňour si přinesli židle a posadili se každý z jedné strany. S potěšením si ji oba prohlíželi. Šéf vytáhl z náprsní kapsy malou plastovou pinzetu, uchopil s ní vykukující klitoris a povytáhl ho trochu ven „Kuk na strejdu.“ Magda zaječela. Zároveň ucítila, že potřebuje na malou. Hubeňour se natáhl na stůl pro sklenici vody a dvě velké a těžké ploché lžíce. Jednu podal šéfovi. Trochu vody nalil Magdě na břicho, část stekla do stran, část porostem po skulině až k zadečku. A pak najednou plesk, plesk, lžící na mokré vyšponované břicho. Zaječela, ale hned přišla na to, že když bude ječet, tak bolest bude větší. Zatnula zuby, ale s přibývajícími ranami bylo břicho stále citlivější. Už jen hlasitě skučela. Pořízek, aby se nenudil, vsunul své pracky Magdě do podprsenky a v rytmu úderů jí hnětl prsy a dráždil bradavky. Oba muži věnující se jejímu bříšku, se střídali v úderech v pavidelném rytmu. Nutkání na moč bylo stále silnější, až nakonec při jednom silnějším úderu z ní vytryskl pramínek, který se střídavě ztrácel a znovu nabýval na síle podle úderů a prodlevy mezi nimi. Část moči stříkala na lavičku, část na stehna a kolena a zbytek se ztratil v ochlupení. „Ale, slečna se nám počurala“ smál hubeňour. Oba odložili lžíce, pořízek vytáhl své ruce z podprsenky a zvedl se. Magda vzlykala a slzy se jí kutálely po tvářích. Zvedla své zdřevěnělé ruce a pracně si zakryla klín okrajem spodničky. Neměla sílu si sednout, břišní svaly byly tak namožené, že ji neposlouchaly. Hubeňour jí sundal pouta z kotníků a pořízek ji chytil za ruce a zvedl ji do sedu. Seděla úplně bez vlády, shrbená a pomalu si kapesníčkem, který ještě stále držela v ruce, otírala mokrá stehna a kolena. „Stále jste si na nic nevzpomenula?“ „Ne, já opravdu nic nevím“ vzlykla. „No dobrá, tak to asi ukončíme, víc se asi od slečny nedovíme“ řekl muž už opět sedící za stolem. Magdě poskočilo radostí srdce a cit do rukou se jí pomalu začínal vracet. Hubeňour jí podal kalhotky a brýle „Můžete se obléct.“ Snažila se postavit, ale povedlo se jí to až na čtvrtý pokus. Kyčle z nezvyklé polohy nechtěly poslouchat. Natáhla si kalhotky, pořízek jí podal punčochy, sukni a halenku. Pomalu došla k věšáku, do kabelky strčila zmuchlané punčochy, oblékla si halenku, nasoukala se do sukně a nazula lodičky. V ruce svírala kabelku, v druhé držela složený kabátek a čekala. „Pánové vás doprovodí“ ještě zaznělo. Šli chodbou, pak dolů schodištěm, konečně prosluněné nádvoří s připraveným autem a řidičem. Ulevilo se jí, už se těšila, jak doma ze sebe shodí všechno propocené oblečení, vleze pod sprchu, smyje ze sebe pot, zbytky moče a nepříjemný prožitek. Mířili k autu, najednou ji pořízek vzal za loket a zahnul k bočním dveřím vedle schodiště. „Co je, kam mě vedete?“ „Jen ještě pár formalit“ odpověděl a stiskl tlačítko zvonku vedle dveří. Dveře otevřel muž v uniformě. „Tady ji máte“ řekl pořízek a postrčil ji dovnitř. Dveře za ní zaklaply a ocitla se mezi dvěma cizími muži v uniformě. „Slečna Sehnalová?“ zeptal se ten první. „Ano“ odpověděla. „Pojďte se mnou“ a vedl ji tmavou chodbou. Zastavili se u vypolstrovaných dveří. Muž stiskl tlačítko bzučáku a dveře se otevřely. Postrčil ji dovnitř a zavřel za ní dveře. Naproti ní seděl za stolem muž s jizvou na tváři, patrně velitel a u zdi seděli další dva muži. Jeden, který vypadal jako gorila a druhý byl menší a nazrzlý. Mlčky a znuděně si ji prohlíželi. Muž za stolem zvedl sluchátko „Pošlete sem skladníka“ a položil sluchátko. Obrátil oči k Magdě „Už na vás čekáme slečno Sehnalová. Pojďte blíž a nestůjte tam u dveří.“ Rukou ukázal na stolek vedle „Zatím si můžete odložit.“ Zavrtěla hlavou a rozhlédla se. U boční zdi stála plechová vana, plná vody, o kousek dál lékařské vyšetřovací lehátko a nemocniční váha. V jednom místě visely od stropu řetězy ukončené oky. Zabzučel bzučák, muž za stolem stiskl tlačítko a dveře, které byly polstrované i zevnitř se otevřely. Vstoupil starý menší shrbený muž s hrbem na zádech a s větší lepenkovou krabicí v ruce. „To je náš skladník Fanda, slečno“ představil ho muž za stolem. „Pěkný kousek, opravdu pěkný“ brebentil skrček, obcházel okolo Magdy a prohlížel si ji ze všech stran. „No tak Fanouši, nech toho a věnuj se práci.“ Hrbáč položil krabici na stůl, vedle položil papírový pytlík, promnul si ruce „Tak slečinko, tady bych prosil, do toho pytlíčku dejte všechny cennosti, řetízeček, náušničky, prstýneček a tady do té krabičky prosím svoje šatičky.“ „To musí být nějaký omyl, vždyť mě už propustili“ obrátila se k muži za stolem. „Slečno Sehnalová oni vás propustili a my vás zase sebrali, takový je život.“ „Ale už jsem jim všechno řekla.“ „Slečno Magdo, vy jste lhala, zatajila jste, že vám přišel dopis od pana Nečase.“ „Netušila jsem, že je to tak důležité.“ „No, tak teď už to víte. Řeknete nám něco nového? Nějaká jména?“ „Ale já nic nevím.“ Skrček si nervózně mnul ruce „Tak slečinko nezdržujte, ukažte, já vám pomůžu. Podívejte, donesl jsem vám krásné šatičky a botičky.

Ty se vám budou líbit. Dejte mi ten kabáteček“ a už jí ho bral z ruky. Podívala se na stůl, vedle krabice ležely dřeváky a nějaké složené pruhované oblečení. Vězeňské pruhy, uvědomila si. „Slečno Magdo, nezdržujte, tady Fanda má už po pracovní době, zůstal tu jen kvůli vám.“ Pocítila beznaděj, pomalu si sundala náušnice, prstýnek a řetízek s křížkem a podala vše skrčkovi. Ten vše uložil do papírového pytlíku a zalepil ho. „Tak prosím, šatičky dolů a tady je uložíme do té krabičky“ šveholil hrbáč a chtěl Magdě pomoci s rozepínáním zipu u sukně. Ucukla a rychle si ji stáhla a podala mu ji. Složil ji a uložil do krabice. Rozepnula si halenku, nechala ji sklouznout z ramen a vytáhla ruce z rukávů. Rychle ji uchopil a vložil do krabice. Stála a čekala. „Ještě tu košilku“ znovu zašveholil stařík. Jen nerada, si ji přetáhla přes hlavu a podala mu ji. Zůstala stát jen v kalhotkách a podprsence a překříženými dlaněmi si zakrývala roznoží v místě, kde její ochlupení nadzvedávalo tenkou látku kalhotek. Skrček ji obcházel dokola, olizoval se, mnul si ruce a brebentil „Pěkná holčička, móc pěkná holčička, krásné masíčko“ a svlékal ji očima. Bylo jí to strašně nepříjemné. Popošla ke stolku, aby si vzala vězeňské oblečení. „Né tak rychle slečinko, ještě si sundejte tu podprsenčičku a kalhotečky“ tetelil se ten skřet a natáhl ruku. „Ne!“ vyhrkla a o kousek ustoupila. Doteď sedící hromotluk vstal a zamířil k Magdě. „Ale no tak slečinko, nemáte se za co stydět, taková mladá a hezká“ brebentil hrbáč. Magda se s obavami dívala na přicházejícího hromotluka, Čekala další facku, ale ten ji jen pevně uchopil za ruce a trochu jí je poodtáhl od těla. Skrček jí mezitím vzadu třaslavými prsty rozepnul zapínání, stáhnul ramínka z ramen a nechal podprsenku sklouznout až k jejím zápěstím. Mazlivě jí přejel rukama po zádech a pak i dopředu, potěžkal v rukou prsy a promnul bradavky. Snažila se vyškubnout nebo uhnout, ale hromotluk ji držel pevně.

Skrček stojící za ní uchopil na bocích gumu kalhotek a pomalu je stahoval dolů, přitom si jako mimoděk na okamžik přitiskl svou tvář na její zadek. Hnusem jí až naskočila husí kůže, když viděla, s jakým blaženým výrazem ve vrásčité tváři, svou tváří přejíždí po obou půlkách. Stiskla nohy co nejvíc k sobě, ve snaze zabránit stažení kalhotek. Marně, sáhl dopředu na podbřišek, přejel rukou po ochlupení, uchopil kalhotky vepředu i vzadu a stáhl jí je až ke kotníkům. Kroutila se, ale nebylo to nic platné. Hromotluk ji pevně držel, pak ji postrčil a ona z kalhotek nechtěně vykročila. Skrček se jich hned zmocnil a přičuchl. Hromotluk pustil její ruce a zároveň jí stáhl podprsenku ze zápěstí a podal ji skrčkovi. Magda si rychle zakryla jednou rukou klín a druhou prsa. Všimla si, jak se velitel pobaveně usmívá. Nazrzlý muž se zvedl ze židle a přistoupil blíž. Hrbáč přestal očmuchávat kalhotky a spolu s podprsenkou je uložil do krabice. Všichni se teď na Magdu dívali. Rudá studem rychle udělala dva kroky ke stolku a uchopila vězeňské oblečení. Hned zjistila, že je toho nějak málo, jen nějaká krátká pruhovaná košile nebo zástěra. Otočila se k mužům zády, aby si ji mohla obléknout, ale hromotluk byl rychlejší. „Pomalu slečinko, ještě jsme neskončili“ a vytrhl jí tu věc z ruky a odhodil zpět na stolek. Spolu se zrzkem ji chytli za ruce a zkroutili jí je za zády a rozkopli kotníky od sebe. Teď se všem ukázala v plné kráse, ruce za zády, vypnutý hrudník, rozkročené nohy ukončené kudrnatým hustým ochlupením. Skrček byl štěstím bez sebe. Pobíhal okolo ní, štípal ji do zadku, sahal na prsa a po stehnech. V jeho kalhotách povážlivě narůstala velká boule. Neustále brebentil „Pěkný masíčko, hezká holčička, krásný prsíčka,… Velitel se postavil před ní „Slečno Sehnalová, lhala jste nám, že toho pána moc neznáte. Ale my víme, že jste spolu měli poměr. Také jste nám zamlčela, že jste od něho dostala dopis. Vaší povinností bylo hned nahlásit, že dotyčná osoba utekla za hranice. Máte poslední možnost to napravit. Řekněte nám, s kým se stýkal, jaké měl plány, kdo ho navštěvoval. Jména, adresy a popisy osob.“ „Já ale opravdu nic nevím“ plačtivě odpověděla Magda. Kývnul na oba muže a ti ji dostrkali pod řetězy visící od stropu, nadzvedli ji a zavěsili ji za zápěstí vzpažených rukou. Nohy jí zůstali jen několik centimetrů nad zemí. Teď visela všude volně přístupná jak pohledům, tak i dotekům. Skrček se tetelil radostí, tu ji zatahal za chloupky, nebo polaskal po zadečku, či přejel rukou po vnitřní straně stehen až ke štěrbině. Snažila se ucuknout, ale jen se vždy trochu rozhoupala. Velitel stál před ní, v ruce tenkou, ohebnou, asi třičtvrtě metru dlouhou rákosku. Koncem rákosky Magdě nadzvedl bradu „Jména, kontakty!“ „O nikom nevím, opravdu, věřte mi“ vzlykala. Pomalu jí sjížděl koncem rákosky po krku dolů, mezi prsy, obkroužil je, přejel po vztyčených bradavkách a pokračoval přes břicho do jejího klína.

Na okraji štěrbiny trochu přitlačil, až konec rákosky pronikl mezi velké pysky. Cukla sebou, když koncem zavadil o klitoris a celá se napnula a sevřela stehna vší silou. Pokračoval po stehnech dolů. Najednou ji prutem nečekaně švihnul z boku přes zadek. Zaječela. „Mluvte! Jména!“ a obešel ji zezadu. „Nic nevím, nikoho neznám, prosím“ vzlykla. Švih z druhé strany. Znovu zaječela. Zase švih, a ještě a ještě. Postupně po celém zadku a pak i po stehnech pod sedínkou. Kňučela po každé ráně. Konečně přestal. „Odvažte ji“ oslovil zrzouna a hromotluka. Po tváři se jí koulely slzy, přesto si všimla, jak skrčkovi dychtivostí svítí oči a rukou v kapse si hladí přirození. Odvázali ji. Bláhově si myslela, že to je vše. „Tak jdeme“ řekl hromotluk a spolu se zrzounem ji opět zkroutili ruce za zády a vedli k plechové vaně u zdi. Uviděla, že vana je téměř po okraj plná vody. Před vanou ji přinutili kleknout a pak jí stlačili hlavu pod vodu. Snažila se bránit, a tak se na to v kolenou víc rozkročila, ale nebylo to nic platné. Nechali jí hlavu pod vodou, až jí došel dech a začala se topit. Pak ji na pár vteřin zvedli hlavu, kašlající a prskající nechali trochu nadechnout a znovu. Při vykašlávání vody a lapáním po vzduchu po třetím potopením ani nevnímala, že skrček klečí za ní a bezostyšně se hrabe v jejím rozkroku. Dalších pár potopení, kašlání a snaha o nadechnutí. Tentokrát ji nechali na nadechnutí delší dobu a tak zaregistrovala, že se s ní skrček snaží souložit. Nestihla nic udělat, další a další potopení a boj s utonutím, přehlušil všechny další vjemy. Konečně ji pustili, uvolnila se jí hlava i ruce, její lačné lapaní po vzduchu přerušovalo vykašlávání vody. Uvědomila si, že skrček právě skončil, udělal se do ní a teď ho z ní vytáhl a zastrkuje ho s vítězným úsměvem do kalhot. Bože, zatím co ji topili, on s ní klidně souložil a všichni se na to dívali. Hnusem se jí udělalo tak zle, že se spolu s vykašláváním vody pozvracela. Ještě koutkem oka zahlédla, jak se ten hnusák zvedá, zapíná si kalhoty a pak ucítila, jak si její zadek ještě majetnicky poplácává. Vedle stojící zrzoun a hromotluk se tomu vesele šklebili. „Tak co Fando, dneska se ti ten přesčas vyplatil, ne?“ smál se velitel. Skrček jen němě přikývl, popadl krabici s jejími svršky a rychle odešel. „Spěchá domů za bábou, už si asi dlouho nezašukal“ pronesl velitel k oběma mužům. Magda brečela a brekot jí každou chvilku přerušovalo vykašlávání zbytků vody. Stále ještě klečela opřená o vanu, neměla sílu vstát. Skrčkovo semeno jí stékalo po stehnech, už jí bylo úplně jedno, že je před nimi nahá. Znovu se otřásla hnusem. Pomyslela si, jak je dobře, že používá antikoncepci. Při pomyšlení, že by otěhotněla s takovou zrůdou, ji nutilo k dalšímu zvracení. „Opláchněte jí, ať nám nedělá ostudu“ obrátil se velitel ke svým podřízeným. Zrzoun sáhl do vody a vytáhl špunt, hromotluk zvedl Magdu ze země a postavil ji do vany. Zatím, co ji přidržoval, zrzoun ji malým kbelíčkem oplachoval od pasu dolů. Trochu ji prsty rozevřel pysky a prudkým šplíchancem vyplavil odtud zbytky spermatu. Hromotluk ji opět zvedl, postavil na podlahu a podal ji nějaký starý ručník „Můžete se obléct“. Nikdo si jí dál nevšímal.

Otočila se k nim zády a pomalu se otřela, udělala pár kroků ke stolku a přes hlavu na sebe navlékla tu podivnou vězeňskou košili. Nesahala jí ani do půlky stehen, a ještě měla po stranách malé rozparky. Bezradně se rozhlížela po stole. Nic mimo dřeváků tu už nebylo. Velitel zachytil její pohled „Copak, něco vám chybí?“ zeptal se s úšklebkem. „Není tu žádné spodní prádlo“ odpověděla tiše. „Nebudete ho potřebovat, jen by nás to při příštím výslechu zdržovalo. Ještě vám několikrát zkusíme oživit paměť.“ Skousla rty a mlčky si obula dřeváky.