3. dubna – Doktor mi nařídil, abych si začala psát deníček. Bude prý jen můj a nikdo jiný ho číst nebude. Že si pak uvědomím, jaká jsem. Já sama o tom ale pochybuji. Jaká jsem? Dle mne jsem normální. Divní jsou ostatní. Já ne. Jsem tady, i když tady být nechci.

Začalo to vlastně mými prvními měsíčky. Bylo mi dvanáct. Bolest v podbřišku po ránu signalizovala, že se něco děje. Myslela jsem, že jsem něco špatného snědla, ale na záchodě po utření jsem zjistila, že bolest není od žaludku. Byla jsem dospělá. Skoro, a jen mé tělo. Po dvou dnech, kdy jsem se do školy a z ní ploužila v křečích, to přestalo. Tedy jen ta bolest. Krev ze mne vytékala dál. Nikomu jsem o svých problémech neřekla. Komu taky? Tátovi, nebo patnáctiletému bratrovi? Copak to šlo? A máma nebyla. Umřela nám, ještě když jsem byla malá. Táta se o tom nikdy nechtěl bavit. Prý skočila pod vlak, ale jestli to byla pravda, jsem v té době nevěděla. Ten třetí den mých potíží chtěl, abychom šli na bazén. Zašla jsem do drogerie a koupila si tampóny. Ty nejmenší. Doma jsem pak v koupelně zkoušela, jak na to. Jak ho dostat dovnitř. Trvalo mi to skoro hodinu, než jsem na to přišla. No a to bylo i mé poprvé, kdy jsem zjistila, že ta moje holka chlupatá není jen na čůrání a krvácení. V podbřišku jsem cítila teplo a mravenčení. Když jsem ho tam konečně dostala, bylo to, jako kdybych vrazila prsty do zásuvky. Rozklepala jsem se a chtěla ještě. Než jsem vyšla z koupelny, musela jsem si tampón vyměnit. Byl jen trochu růžový, ale úplně mokrý. Na bazén jsem šla, nikdo nic nepoznal, jen já jsem byla o zážitek bohatší. A moje probuzená kočička začala mít hlad.

4. dubna – Od té doby nebylo dne, kdy bych si ji nemasírovala. Něco do ní strkat, jsem se ještě neodvážila. I zavádění tampónu mně trochu bolelo. Ale promnout si frajtíka, pomazlit se s pučícími kozičkami… Nepoznala jsem nic lepšího. Vložky jsem začala nosit i jindy, než těch pár dní v měsíci. Tím jsem chránila své spodní prádlo od vlastních šťáviček. Stačilo, abych na to jenom pomyslela, a tekla jsem. Někdy jsem i ve škole musela do kabinky. Alespoň na chvilku. S tím jsem vydržela celkem dlouho, ale o dva roky později, jsem cítila, že mi to nestačí. Na internetu jsem se dívala na stránky určené hlavně chlapům. Obrázky, povídky, filmy… A pokaždé s jednou rukou v kalhotkách. Něco si koupit ve specializovaném obchodě? Ve čtrnácti? Jasně, a sociálka by před barákem byla dřív, než bych z toho obchodu došla domů. Naštěstí se dají koupit šampóny, voňavky a další věci, v pěkném a výhodném balení. Nemyslím pro peněženku, ale svým tvarem a velikostí. O panenství jsem přišla ve vaně, lahvičkou se šampónem. Heřmánkovým. Bylo to něco úžasného. Nejdříve jsem se pomazlila sama se sebou, a když jsem začínala nabírat tu správnou vlnu, zajela jsem i přes malý odpor lahvičkou do dírky. Štíplo to, malinko zabolelo, ale i přes to jsem ji tam dostala celou. Jen jsem s ní potáhla nahoru a dolů, a byla jsem tam. Musela jsem se kousnout do dlaně, aby se z koupelny neozývalo moje sténání.

Bože, jak na to vzpomínám…

5. dubna – promiň deníčku, ale včera jsem musela skončit. Pan doktor snad pochopí. Moje skutečně poprvé, bylo o pár měsíců později. Učitel dějepisu. Ctihodný muž, s ocasem jako svíčka. Na chvilku. Projel mi ji zezadu a vystříkal se na záda. Dodělat jsem se ale musela sama. I tak to bylo pěkné. Byla jsem s ním ještě jednou. Do pipinky mi zarazil uměláka, zapnul ho a do pusy mi vrazil toho svého, pravého. Umělák dole mi klepal s vnitřnostmi i s celým tělem, a kdybych mohla mít zuby u sebe, bylo by to i slyšet. Než se mi vysemenil do pusy, udělala jsem se snad stokrát. Pak ho zavřeli. Nebyla jsem prý jediná, kterou takto učil. Na památku mi zůstal jen ten umělák. Začala jsem mu říkat Edgar. Měnila jsem mu baterky, starala se o jeho čistotu a on se staral o mé uspokojování. Časem mi to ale přestávalo stačit. Chtěla jsem víc.

7. dubna – Včera to nešlo, měla jsem nabitý den terapiemi a dalšími ptákovinami. Bože, ptákoviny. Můj Edgar byl v té době jediný… pták. Za pár měsíců jsem si dala odvahy a zkusila ho dostat i do druhé dírky. Bylo to nepředstavitelně krásné. A tehdy začal můj skutečný život. Jednou, když jsem s Edíkem v zadečku skučela do polštáře, vrazil do pokoje můj brácha. Zprvu se lekl, ale když jsem neječela, jako jindy, když ke mně někdo z nich přišel, zůstal. Co chtěl, dodnes nevím. Při pohledu na mně, kdy jsem se zmítala v posteli v křečích, zapomenul. A beze slova se přidal. Edík mi vyklepával střevo, Petr mi vylizoval kočičku. Šla jsem z orgasmu do orgasmu. Myslím, jistě to nevím, ale projel mi ji svým ohonem. Byla jsem mimo, takže kdyby mi tam strčil hlavu, nevěděla bych o tom. Od té doby byl v mém pokoji denně a Edík si na pár týdnů pohověl v zásuvce. Musela jsem na gyndu. Pro prášky. Nebylo by pro nikoho dobré, kdybych byla v jináči. Doktor se mně nejdříve ptal na běžné věci. Když se mně zeptal, jestli umím samovyšetření prsou, zavrtěla jsem hlavou. A zvlhla. A ještě se zeptal, jestli jsem už měla kluka, nebo jsem ještě panna. Pak mně poslal do kabinky. Dala jsem na sebe andělíčka a utřela se. Už jsem byla zvyklá, že mám dole pramen Vltavy. V ordinaci jsem vylezla na kozu a on mi pomohl do držáků. Nejdříve mně učil, jak si prohmatávat prsa. Jak to mám dělat, jsem si později musela zjistit na internetu. Nevnímala jsem ho. Musel na mně poznat, že jsem mimo, ale pečlivě mně prohmatal. Když se posadil pode mne a sáhl na micku, nevydržela jsem to. Zkusila jsem se omluvit, ale řekl mi, že si z toho nemám dělat hlavu. Prý to je běžné. Než dokončil vyšetření, udělala jsem se ještě dvakrát. Nevím, jestli je běžné i toto, ale neříkal nic. Jen se usmál, napsal antikoncepci a popřál hezký den. Že už byl, jsem mu neřekla. Pak jsem se převlékla zpátky. Sestra mi řekla, že doktor chce, abych zase přišla příští týden.

Nedokážu víc psát, už ne…

8. dubna – Nevím, co tím doktor sleduje, ale když to píšu, nedokážu myslet na nic jiného. I to málo mně stojí spoustu času. Jedna věta, jediná myšlenka a musím si ji alespoň zmáčknout. Musím ale vydržet. Snad to k něčemu bude.

K doktorovi jsem chodila každý pátek. Vyšetření bylo vždy stejné. Prohmatal mi prsa, kačenku, já se párkrát udělala a mohla jsem domů. Petr mi ale přestával stačit. Sáhla jsem zase po Edíkovi, ale potřebovala jsem víc. Bylo mi patnáct, měla jsem jít na střední a myšlenky se točily jen na ni. Na mou mušličku a na to, jak uspokojit její nenasytnost. Čím víc jsem ji proháněla, tím víc jsem byla nadržená. Petr naše tajemství neudržel a ve škole se před kamarády pochlubil. Odpoledne pak přišli dva jeho nejlepší, Marek s Davidem. Nevěděla jsem, že nepřišli za ním, ale za mnou. Táta doma nebyl. Jen já, Petr a ti dva. Chtěla jsem je nechat, ať si můžou probrat svoje problémy sami, ale sotva jsem zapadla do pokoje, ozvalo se zaklepání. Pozvala jsem je dál. Za pár minut jsem měla jednoho vzadu, druhého vpředu a Petra v puse. Když po hodině odešli, byla jsem plná jejich semene. Prsty jsem ho vybírala z kočičky, roztírala ho po sobě a ještě se udělala. Teprve pak jsem se okoupala. Petrovi kamarádi, a nezůstalo jen u Marka a Davida, se u mne začali střídat. Až po několika měsících jsem zjistila, že za mne Petr inkasuje peníze. Na jedné straně mi to vadilo, ale druhou stranu… Řekla jsem si alespoň o podíl. Ta doba, kdy jsem vydělávala své první skutečné kapesné, byla jednou z nejlepších, jakou jsem zažila. A začala jsem si ji holit. I doktor ocenil tu změnu. Byla jsem kurva, ale pod tím nejlepším lékařským dohledem.

15. dubna – na denní zápisky jsem neměla čas. Moje terapie byla pro neúspěšnost změněna. Snad bude úspěšnější tato. Už pět dní jsem si na micku nesáhla. Snad to vydržím.

16. dubna – nevydržela.

30. dubna – zase změna. Místo prášků dostávám injekce. Ty mi nevadí. Horší jsou ty studené koupele. Ale snad mi pomůžou. Micka mi zatím dává klid. Už týden.

1. května – Na sídlišti se o mně začalo povídat jako o kurvě, která má dobré ceny. To jsem už chodila na střední. Když se to dozvěděl táta, seřezal mně jako koně. A já se u toho udělala. Bil mně opaskem, řvala jsem a normálně se udělala. I Petr dostal. Taky řval, ale asi se neudělal. Táta mi vyřídil přestup na jinou školu, na internát. Za to, že chodím za peníze, vinil hlavně Petra, ale jemu přestup na jinou školu vyřídit nedokázal. Měl těsně před maturitou, takže z domu jsem šla jen já. Nevím jak uvažoval, ale dokázal tím, že jsem se malinko nad sebou zamyslela. Navíc s dalšími dvěma holkami na pokoji, bych svou dosavadní činnost provádět nemohla. Edík byl opět v plném vytížení, i když to bylo složité. Chtěla jsem vydržet ale matykář a ředitel v jedné osobě, mi udělal čáru přes rozpočet. Možná mu otec důvod ke změně školy řekl, naznačil, nebo mi to koukalo z očí, nevím. V ředitelně mi prostě nabídl, že pokud mu občas vyhovím, nebudu mít žádné další problémy. A taky jsem je neměla. Jen jedničky od shora dolů a Edíka jsem zase mohla schovat. Za pár týdnu se v pipince vystřídal celý učitelský sbor. Moc jich nebylo. Jen on, tělocvikář, učitel z angličtiny, ten byl jediný mladší, a školník. A češtinářka. Stará rašple. Lesba. Ale ukázala mi, že kundu umí pořádně vylízat jenom ženská. Jo! Doktor. Ten byl mým přesunem jinam, zklamaný nejvíc.

Já to nevydržím! Zase mám ruku v puklince!

2. května – Ze strachu, jsem o svém včerejším selhání nikomu neřekla. Musela jsem ji prostě pohladit, holku moji mokrou. Píšu, vzpomínám, a ona má být vosk?

Když jsem byla ve třeťáku, vyměnili ředitele. A mi se zhoršily známky. Z tělocviku a angličtiny ne, ale v ostatních předmětech jsem byla na druhém konci známkovací škály. I z češtiny. Učitelky se mi začaly mstít za to, že nade mnou bývalý ředitel držel ochrannou ruku. Ani ta lesba jedna křivá neslevila. Musela jsem se učit. Když jsem ale nemohla uspokojit svou kočičku, nedokázala jsem se soustředit. Ti dva zbylí byli tak vystrašeni, že mi sice psali pořád pěkné známky, ale aby se mnou něco měli, na to neměli odvahu. Srabi. A největší srab byl školník. Dělal, jako kdyby mně neviděl. Jen díky Edíkovi jsem dokázala ty dva proflákané roky dohnat a na konci třeťáku alespoň nepropadnout. Věděla jsem ale, že kdyby mi dírku někdo protahoval pravidelně, dotáhla bych to na vyznamenání. Jenže kde najít kluka, který mi ji bude protahovat třikrát denně?

Promiň deníčku, musím …

3. května – Kašlu na terapii. Kašlu na to, jak se na mne dívají ostatní. Doktor měl pravdu. Deníček mi otevřel oči. Když ho strká kluk do každé, která nedá nohy včas k sobě, je borec a nadsamec. Když jde o holku, je divná. Co je na mně divného? Že toužím po tom samém, jako ten kluk? Seru na vás, seru na doktory, seru na…

8. května – Minule přišla sestra ve chvíli, kdy jsem měla svoje dva prsty v kačence. A žalovala. Takže zase změna terapie. Doktor mi sdělil, že mně můžou pustit nejdříve za půl roku. Nebo až se uzdravím. Jsem snad nemocná? Řvala jsem na něho, brečela, prosila, ale byl neoblomný. Plnoletá budu až za toho půl roku a do té doby za mne rozhoduje otec. Kretén. Právě jsem měla maturovat. Místo toho mně nechal zavřít tady. Já se z toho asi poseru!!!

20. května – Už týden jsem si dolů nesáhla. Budu psát dál, než mi to zakážou. Pokud doktor přijde na to, že právě vzpomínání a psaní ve mně vzbuzují touhu, deníček mi zakáže. A pak mi zakáže i myslet.

Nejhorší byly prázdniny. Táta mně hlídal jak vlčák svou kost, ale musel chodit do práce. A já si doma udělala brigádu. Petr byl mimo hru a nemusela jsem se dělit. Myslím, že kdybych šla do pekárny tahat rohlíky z pece, neměla bych za měsíc tolik, co jsem měla za týden. A ještě jsem to měla ráda. I k doktorovi jsem zašla. Měl upřímnou radost. Vyšetřil mi kočičku i prdelku. Byl skvělý. Po prázdninách jsem si kluka našla. Nebyl jediný. Zprvu byli dva, pak jsem přidala třetího. S holkami na pokoji jsme domluvily. I ony měly lásky, i ony potřebovaly pokoj pro sebe. Ne tak často jako já, ale naštěstí měly pochopení. Učitelé se malinko oklepali a chodila jsem i za nimi. I školník se přidal. Prasák jeden. Přitáhl i svého spratka, takové obrýlené nedochůdče. A prý jestli mu nedám, napráší mně. Hajzl jeden. Kdyby bylo po mém, nevlezla bych na něj ani kdyby byl jediný na pust… Když tak o tom přemýšlím, kdyby přišel dnes, … Ne! Byl hnusný. Navíc nic nevydržel. Šoupla jsem si ho dovnitř a už řval, že už bude. Pitomeček. V pololetí jsem měla jen jednu dvojku. Z češtiny. Lesba jedna. Nechtěla jsem ji. Už ne. A ona hledala, zkoušela a našla. Ale horší známku, než dvojku mi dát nemohla. Nový ředitel byl sladký, mladý, s nejdelším ocasem, jakého jsem měla. Škoda, že za mnou přišel až po Vánocích.

21. května – Doktor mně straší, že mi vyříznou vaječníky. Budu se muset poohlédnout, kde nechal tesař díru. Ta moje, si řezání nezaslouží.

Po pololetním vysvědčení všechno prasklo. Lesba to naprášila na Krajský úřad. Inspekce přijela ve chvíli, kdy jsem si užívala toho nejdelšího ocasu v širokém okolí. Lechtal mně špičkou na čípku a dlouhými tahy mi ji nádherně protahoval. Rozklepala jsem se a tlumeně mu řvala do ramene. Připojil se i on. Zasténal a já cítila, jak v mé nenasytné broskvičce tepe jeho dlouhý ohon a zásobuje mně svými informacemi. Ti pitomečkové civěli na nás dva od dveří a nedokázali ani pozdravit. Všimnula jsem si jich až po nějaké době. Jak dlouho tam stáli, nevím. Myslím, že ředitel skončil v base, ale jistá si nejsem. Ze školy vyletěli i ti tři, včetně školníka. Jen jemu jsem to přála. A ředitelku prý dělá lesba. Copak toto je spravedlnost? A já se prý musím léčit. Prý jsem nymfomanka. Ale proč léčit? Ano, mám to ráda. Mám ráda, když mně někdo pořádně vyklepe. Mám to ráda sama se sebou. Mám to ráda pořád. I po těch prášcích, injekcích, terapiích a já nevím po čem ještě.

Deníček jsem dopsala. Večer beru kramle. S vrátným na noční jsem už domluvena. Je mu přes šedesát a mladou holku neměl přes půl století. Deníček posílám tobě, bratříčku. Jen ty jsi mně pochopil. Jen ty jsi vytušil, že nejsem nemocná. Ani máma nemocná nebyla. A na život si sáhla až po tom, co ji ostatní o její nemoci přesvědčili. Nechci skončit jako ona.

Mám vás všechny ráda.

Radka