Na druhý konec světa jsem odjela hned po škole, chtěla jsem se naučit dobře anglicky. Nakonec jsem se tu vdala a zůstala.

V jihozápadním cípu Západní Austrálie se nachází několik krásných pláží. Dlouhé pásy nedotčeného písku oddělují Indický oceán od hustých lesů vysokých stromů karri. Stovky kilometrů neznečištěného a většinou neobydleného pobřeží se táhnou jako stříbrná stuha mezi skalnatými mysy. Moc hezké – ovšem jen pokud váš manžel idiot na jedné z těch opuštěných pláží neuvízne s rodinným terénním autem.

Věřte mi, že není lepší způsob, jak prověřit silné stránky vztahu, než střídat se o lopatu v horkém prosincovém dni, zvlášť když se vaše společné úsilí vyhrabat v jemném písku velké díry ukáže jako marné. Což byl jeden z důvodů, proč se naše manželská soudržnost potápěla ještě rychleji než to Suzuki. Ne že by to byla moje vina.

Nechtěla jsem jet daleko za město a dolů po nějaké křovinaté cestě a jít tam lovit ryby. Pokud jde o mě, rybaření je zaměstnání pro staré pány. Jeffovi ještě není ani třicet a mně taky ne, takže jsem si myslela, že bychom si na sobotní dopoledne mohli najít něco zajímavějšího. Nicméně rybaření bylo to, co chtěl dělat, a jedinou alternativou, kdybychom zůstali doma, bylo nechat ho sledovat kriket v televizi – a ve srovnání se sledováním kriketu je házení vlasce do moře epické dobrodružství plné dramatu a vzrušení.

A tak jsme se ocitli na místě, kde jsme uvízli ještě předtím, než jsme dorazili na místo rybolovu, a neměli jsme žádnou možnost sehnat někoho, kdo by nám pomohl. Nejbližší zpevněná silnice byla pět kilometrů daleko, pět kilometrů holé polní cesty vyježděné buldozerem mezi stromy. Na pláži žádné další známky života, žádný mobilní signál, nikde ani člun v dohledu a Jeff na mě celou dobu vrčel jen proto, že jsem náhodou řídila to zatracené auto, když zapadlo až po nápravy. To on mi říkal, kam chce jet! Nejvíc mě ale štvala moje práce – jsem zdravotní sestra a byla jsem napsaná na večerní směnu v místní nemocnici. Budu vypadat jako pěkná blbka, když jim ani nemůžu zavolat a dát vědět, že to nestihnu.

Ale pak se stalo něco zcela nečekaného. Vracela jsem se od stromořadí s náručí plnou starých větví, které jsem chtěla strčit pod zadní kola Suzi, když jsem uslyšela motor. Nejdřív jsem si myslela, že je to auto, ale pak jsem spatřila malé letadlo, které se sunulo podél břehu tak nízko, že bylo hluboko pod vrcholky stromů karri.

Byla to ta nejpodivnější věc, jakou jsem kdy viděla – nebylo to normální letadlo s křídly po stranách. Místo nich tam bylo jen jedno křídlo, které vypadalo spíš jako plachta na jachtě, s červenými a bílými vzory. Pod tím křídlem pak visel zbytek letadla, tedy to, co ho tvořilo.

Byli jste někdy na pouti a svezli se v jedné z těch malých plastových gondol, rozvěšených po okraji velkého kola? Pokud si dokážete představit něco takového, jen menšího, s pilotem sedícím uvnitř za čelním sklem, které má před koleny, tak víte, jak to asi vypadalo. Jediným dalším rozdílem bylo příďové kolo vpředu a další dvě kola vzadu se špičatými kapotami nad nimi. Ano, a samozřejmě motor. Letadlo letělo tak nízko, že jsem ho snadno viděla namontovaný za pilotem, přímo v zadní části podvěsu točil vrtulí, která tlačila to podivné malé udělátko dopředu.

Řekla bych, že letělo asi tak rychle jako auto na normální silnici, a když bylo blízko nás, pilot nám jednou rukou mával. Druhou se opíral o nějakou tyč – asi něco jako hrazdu – která tvořila spodní díl trojúhelníku, upevněného do jednoho bodu pod křídlem. Byly tam ještě dvě další kovové tyče, které jsem také viděla, zepředu a zezadu trupu a také spojené dohromady pod křídlem. Zřejmě nesly váhu trupu a pilot let nějak řídil pomocí tyče, kterou držel.

Ať už dělal cokoli a jakkoli, zdálo se, že si to ráno užívá mnohem víc než my. Jakmile letadlo proletělo kolem nás, motor se roztočil a letadlo se vzdalovalo pod tak strmým úhlem, že mi od silného slunečního světla slzely oči, když jsem se ho snažila sledovat. Zdálo se, že představení skončilo, ačkoli když když jsem se vrátila k Suzuki, Jeff ještě pořád zkoumal oblohu s rukama sepjatýma kolem očí.

„To musí být to, čemu se říká ultralight neboli ultralehký letoun. Vypadá to divně, jako přerostlé rogalo. Takhle se řídí rogala, mají ke křídlu připevněnou trubku a tlačí ji a tahají za ni, aby posunuli váhu letadla zavěšeného pod tím vzhledem k těžišti.“

Pokud jsem se ještě nezmínila, Jeff je učitel, středoškolský učitel... aha, uhodli jste to, že? Pokud nějací učitelé byli na Titaniku, pravděpodobně se utopili, když si navzájem přednášeli o tom, jak se tvoří ledovce. Každopádně vzhledem k tomu, že měl na nohou jen šňůrkové boty, jako prostředek sebevyjádření jsem mu na ně upustila tu spleť větví, co jsem nesla. On se k tomu také vyjádřil a letadlo bylo zapomenuto, protože jsme se spolu hádali. Dokud jsme ho znovu neuslyšeli.

Trochu mě překvapilo, že se opět vrací ze stejného směru jako předtím, a to ještě níže a pomaleji. Připadalo mi, jako by patřilo do filmu Hvězdné války, mělo zvláštní tvar a viselo ve větru jako nějaký mechanický jestřáb. Pomyslela jsem si, že to musí být pekelný způsob letu, v sedačce, kolem které není nic než prázdný vzduch. Pak hluk motoru utichl a já si rychle rozmyslela, jestli bych vůbec chtěla něco takového zkusit – křídlo se spustilo níž a vypadalo to, že se ultralight zřítí.

Kola se nejistě pohupovala asi metr nad tvrdým pískem, který po sobě zanechal odliv, jako když se opilec snaží dostat zadkem zpátky na barovou stoličku. Pak se ultralight usadil na písku s náhlou obratností racka, který se vrhá na sousto potravy.

Zpod kol vystřikovaly malé proudy vody, jak na ně působila váha modulu. Zdálo se, že mokrý písek velmi rychle zpomaluje jejich otáčení, letadlo se valilo rychlostí chůze asi padesát metrů od nás a pilot vytáčel motor, aby udržel kola v otáčkách, dokud nebyl na úrovni Suzi. Pak vysoké řinčení motoru ustalo a listy vrtule se s trhnutím zastavily. Pilot opatrně naklonil křídlo a udržoval nad ním kontrolu pomocí řídicí tyče, kterou držel, dokud se konec křídla bližší k nám neopřel o písek.

Jeff a já jsme to všechno překvapeně a se zájmem pozorovali. Nepřestávali jsme sledovat, jak se vysoký a štíhlý muž v přiléhavé modré letecké kombinéze odpoutává a vylézá z té skořápky. Vlastně jen jeho postava – nebo to co jí chybělo – prozrazovala, že jde o muže, protože hlavu měl zcela zakrytou motorkářskou přilbou, která měla v přední části tónovaný skleněný průzor. Proboha, pomyslela jsem si, měla jsem pravdu, nejenže letadlo vypadá jako něco z Hvězdných válek, ale pilot se obléká jako Darth Vader.

Ještě než se pilot dotkl přilby, vytáhl ze schránky něco, co vypadalo jako obří vývrtka, pak přešel podél křídla k jeho dolnímu konci a zabořil tu vývrtku do písku, načež šňůru na vrcholu vývrtky přivázal ke špičce křídla. Jeho záměrem zjevně bylo zabránit odfouknutí křídla. Zblízka se také zdálo, že můj první dojem, že je to něco jako plachta jachty, byl na místě.

Celé to byla jen sbírka hliníkových trubek omotaných barevnou látkou. Zdálo se mi neuvěřitelné, že by někdo svěřil svůj život tak chatrné konstrukci. Přesto mi to nedělalo starosti, a když si pilot nakonec sundal přilbu, se zájmem jsem sledovala, co je to za šílence. Škoda, že nebyla šance na to, aby to byl Harrison Ford.

Dalším překvapením bylo, že byl dost starý. Určitě čtyřicátník, i když velmi zachovalý, se spoustou tmavých vlasů prošedivělých na spáncích, s ostře hranatým obličejem s širokým úsměvem, který ukazoval vynikající zuby, a s ostrýma modrýma očima s vráskami úsměvu kolem nich.

Za pěkným vzhledem se skrývalo i sebevědomí, sebedůvěra a sebejistota. Kdybych toho chlapa viděla v nemocnici v bílém, hned bych ho označila nejen za lékaře, ale rovnou za vysoce kvalifikovaného konziliáře. Úspěch na některých mužích voní jako voda po holení, lákavá vůně, která nikdy nevyprchá. A zatímco jsme se na něj dívali, on se díval na nás; na Jeffa krátce, a pak na mě, delší dobu.

„Ahoj, já jsem Brett Reynolds.“ Příjemný hlas, ostrý, ale dobře zvládnutý.

Jeff nás představil: „Jeff Pearson a tohle je moje žena Sandra. Zastihl jste nás v hrozném momentu. Zahrabali jsme se tady a nezdá se, že se odtud dostaneme.“

„Jo, viděl jsem, že se trápíte. Odtáhnout vás nemůžu, ale napadlo mě, že byste mohli chtít někomu poslat zprávu. Neviděl jsem na vašem voze žádné antény a myslím, že v tomhle koutě lesů nebudete mít telefonní signál.“

„Přesně tak. Zkoušeli jsme použít mobil, ale byla to ztráta času.“

Pilot si nás oba stále prohlížel, ale já věděla, že většinu pozornosti věnuje mně. Ne že bych mu to mohla vyčítat, protože pod propoceným tričkem jsem na sobě neměla nic a šortky jsem měla zkrácené, jak jen to šlo. Vlastně mi docela lichotilo, že se na mě takový takový chlápek rád tak dlouho chce dívat.

„Existuje někdo, kdo by vám mohl pomoct?“ zeptal se Brett.

„Eddie Turner by přijel,“ řekla jsem.

„Jo, Eddie by byl skvělý.“ Jeff se obrátil na pilota, aby mu to vysvětlil. „Eddie Turner je můj kamarád, má Land Rover s navijákem. Přijel by nás vytáhnout, kdybychom mu dali vědět, kde jsme. Bydlí ale docela daleko, v Kilkenny Ponds. Musí to být asi padesát nebo šedesát kilometrů odsud.“

Brett se široce usmál, a ještě víc ukázal své zuby: „Je to spíš míň. Je to odsud čtyřicet sedm celých dvě desetiny kilometru. Nebo aspoň k přistávací ploše v Kilkenny to je tolik vzdušnou čarou. Předpokládám, že do samotného města to musí být dalších pět nebo šest kilometrů. Mám to na GPS, protože jsem odtamtud dnes ráno odletěl. Moje auto je pořád tam.“

„Aha.“ Jeff se také trochu usmál, zjevně se mu ulevilo stejně jako mně, protože si ušetřil spoustu chůze a problémů. „Možná byste mohl zavolat Eddiemu, až se vrátíte?“

„Žádný problém. Dnes je krásný den na létání a je mi jedno, kterým směrem poletím. Můžu se teď vrátit na Kilkenny Ponds a zavolat mu. S větrem, který fouká tím směrem, a jak fouká, bych tam měl být asi za půl hodiny. Jaké je telefonní číslo vašeho kamaráda?“

Jeff mu to řekl a Brett si to zapsal na hřbet ruky.

„Mohl byste nám udělat ještě jednu laskavost a zavolat do místní nemocnice? Dejte jim vědět, že Sandra dnes večer nebude moci přijít na směnu.“

Brett přikývl a vypadal znepokojeně: „Vy jste zdravotní sestra, Sandro?“

„Ano.“

„Nemůžeme mít v nemocnici nedostatek sester – nikdy nevíte, kdy může nastat pohotovost. Co kdybych vás odvezl na tříkolce zpátky do Kilkenny Ponds a pak autem do města?“

Nechápala jsem, co myslí tou tříkolkou, dokud nekývl směrem k ultralightu a můj žaludek se z toho nepřevrátil jako přehozená palačinka: „Já? Vyletět nahoru v téhle věci?“

Zřejmý strach v mém hlase ho přiměl pobaveně zavrtět hlavou. „Sandro, to není jako bungee jumping z mostu Harbor Bridge v Sydney – je to zábava a je to bezpečné. Jsem licencovaný a pojištěný pilot a všichni moji pasažéři jsou také pojištěni. Na palubě mám náhradní helmu a náhradní kombinézu, i když v tomhle vedru ji sotva budete potřebovat. Věřte mi, že na palubě tříkolky budete ve větším bezpečí než v Boeingu 747.“ Oči se mu opět zvlnily v náhlém úsměvu. „A já bych to měl vědět, živím se létáním se 747 pro Qantas.“

Byla to vzrušující a v mnoha ohledech lákavá myšlenka, pokud mě ovšem po startu nezachvátí naprostá panika. Poněkud zaraženě jsem přešla k ultralightu a znovu si ho prohlédla. Pravda, byly v něm dvě sedačky, jedna za druhou, ale asi všechno, co se k tomu dalo říct, bylo, že bych se tam mohla umístit.

Pouze v přední části skořápky dosahovala horní část plastového čelního skla přibližně do úrovně pasu. Po obou stranách předního sedadla sahala karoserie sotva po kotníky a kolem zadního sedadla sotva o něco víc. Představila jsem si, jak se z jednoho z nich dívám přímo dolů, do stovky metrů hlubokého srázu, a střeva se mi kroutila jako hnízdo rozzlobených hadů.

„Je to jako jízda na motorce, jen s lepším výhledem a beze všech nebezpečí na silnici,“ řekl Brett konejšivě. „Co kdybychom šli nahoru jen na pět minut, a kdyby se vám to nelíbilo, vezmu vás zase hned dolů?“

„Jak bych vám mohla říct, co cítím, když je v tom takový kravál?“

Zvedl kabel, který mu visel z přilby, a ukázal mi zástrčku na jeho konci: „Helmy mají zabudovaná sluchátka a mikrofon. Můžeme spolu mluvit stejně snadno jako teď. Věřte mi, že až to jednou vyzkoušíte, už nikdy nebudete chtít sestoupit dolů.“

Pak se podíval stranou na Jeffa, který stál o pár kroků dál, a trochu ztišil hlas: „Nebo byste raději strávila zbytek dne tady?“

Nemyslím si, že to Jeff slyšel. Nebo pokud ano, jsem si jistá, že v tom neslyšel narážku, kterou jsem slyšela já, náznak překvapení, že s někým jako jsem já chce v takové situaci ztrácet čas. Nebo jsem možná slyšela věci, které tam ve skutečnosti nebyly. Zatímco jsem nerozhodně stála, Brett sáhl pod zadní sedadlo a vytáhl helmu, a pak i úhledně složenou kombinézu, jakou měl na sobě on.

„Můžu vám upravit pásky na helmě, Sandro – s leteckou kombinézou toho asi moc nenadělám. Za normálních okolností byste potřebovala alespoň bundu, která by vás chránila před větrem, ale teď ne. V den, jako je ten dnešní, je létání jediný správný způsob, jak se ochladit.“

Jeff ke mně přišel a podíval se na přilbu a kombinézu, které jsem držela: „Tohle určitě nezkusíš, že ne, Sandro? Vždyť bys z toho byla vyděšená k smrti.“

Jestli mně chtěl zabránit v tom, abych letěla, byla to ta nejhorší věc, kterou mohl říct. Samozřejmě si o mně opravdu nemyslí, že jsem slabá žena – často říká, že by omdlel, kdyby musel řešit některé krvavější situace, které se k mé práci patří. Byl to zkrátka typický případ muže, který otevírá srdce a ústa, a zapomíná někam do smyčky mezi nimi zapojit mozek. A on to poznal stejně rychle jako já, a spěšně se snažil couvnout, aniž by úplně ustoupil.

„Chci říct, že bych se taky bál do nějaké z těchhle věcí nastoupit. To by se bál každý, letět zavěšený pod několika pruhy látky a plechovými nosníky. A nemocnice se bez tebe jeden den určitě obejde.“

Bylo už ale pozdě a moje nátura mi nedala. „Nevynechám žádnou směnu, pokud si dokážu pomoct. Stejně už asi nikdy nebudu mít příležitost něco takového udělat a chci to zkusit, jen abych viděla, jaké to je.“

„Ale no tak, Sandro, v těchhle věcech lidi bourají. To se stává pořád.“

„Lidi bourají i v autech, a to se stává pořád.“

Měl o mě opravdovou starost, nechtěl jen pokračovat v hádce, kterou jsme vedli předtím, to jsem věděla. Ale nehodlala jsem se od něj nechat zastavit, když už jsem se rozhodla. Koneckonců to byl zatím úplně promarněný den a tady byla šance udělat něco, o čem bych mohla mluvit ještě týdny potom, něco vzrušujícího. Těžko by se mi žilo, kdybych to odmítla. Jediná důležitá otázka, a dávala jsem si velký pozor, abych si ji nepoložila, byla, jestli mě očividný zájem Bretta Reynoldse o mou osobu nevzrušuje stejně jako představa, že poletím v jeho letadle.

Nastavení přilby nebyl problém, problém byl dostat se do toho leteckého obleku. Byl střižený pro mužské tělo, pro velkého muže, a já jsem malá holka, přesto se švy kolem mých boků vytahovaly téměř k prasknutí; musela jsem jít za vůz a sundat si šortky, než jsem se toho vmáčkla. Největší problém byl ale vpředu. Ať jsem za zip tahala sebevíc, nemohla jsem ho dostat nahoru přes své prsy. Stejně jako moje boky byly vždycky příliš velké na to, aby se daly snadno zabalit. Nakonec jsem se musela k mužům vrátit se vším, co mi viselo přes zip, a mezi mnou a nimi byla jen vlhká látka trička. A nejen to, v ruce jsem si nesla i šortky.

Brettova ústa se nepatrně zachvěla, a pak pohlédl k obzoru, zatímco já si držela boky kombinézy pohromadě a Jeff mi hrubou silou vytahoval zip. Byla to drobná demonstrace gentlemanské slušnosti, která skončila hned, když se na něj Jeff nedíval, protože Brettův pohled se okamžitě a s upřímným zájmem upnul na moje zmáčknuté kozy. Jako když kocour pozoruje babiččina kanárka a doufá, že najde cestu do klece, pomyslela jsem si. Jestli v to opravdu doufal, čekalo ho zklamání.

Překvapeně jsem sledovala, jak Brett klečí za jedním ze zadních kol. Byly tam tři vyčnívající kovové nohy, které kolo připevňovaly k té skořápce, a mezi nimi byl kus kovu dlouhý asi jako moje ruka, zahnutý do tvaru písmene C. U horní nohy ho zjevně přidržovaly svorky na obou koncích, které Brett rozepnul. Pak se postavil a to ‚céčko‘ znovu připevnil na jedno z podpěrných ramen řídicí tyče. Zeptala jsem se ho, co to dělá. Usmál se a začal dělat stejnou práci na druhé straně té létající věcičky.

„Právě montuji nástavce na řídicí tyč, abych mohl řídit zezadu. Budete muset sedět na předním sedadle, Sandro, aby se správně rozložila váha. Řídicí tyč bude před vámi, ale já budu mít ruce na těchto nástavcích, abych mohl řídit. To se mi na těchhle ultralightech líbí, že všechno je velice jednoduché. Řídicí tyč a nožní plynový pedál, to je asi tak všechno.“

Uklonil se jako dvořan a natáhl ruku k letadélku: „Má paní, váš nebeský kočár čeká.“

Po všech těch potížích, které kvůli mně musel vyřešit, jsem nemohla odmítnout to zkusit, i když nervózní jsem byla. Nebyla jsem však o nic nervóznější než Jeff, který Bretta sledoval, jak mě připoutává na přední sedadlo, s jakýmsi zoufalým výrazem ve tváři, jako kdybych se chystala na let raketoplánem. Upozorňuji, že si nemyslím, že bych se sama cítila o moc jinak, kdyby mě měli vystřelit do vesmíru. Bylo těžké uvěřit, že se v téhle věci opravdu chystám vzlétnout k nebi. Brett mi držel helmu nad hlavou a tiše na mě mluvil, zatímco jsem si uhlazovala vlasy.

„Jakmile to budete mít na hlavě, zapojím kabel interkomu a zapnu ho. Dokud se také nezapojím, uslyšíte jen šum statické elektřiny. Kývněte hlavou, že jste v pořádku, a já pak odvážu špičku křídla a narovnám křídla. Až bude tyč před vámi ve vodorovné poloze, pevně ji držte a já nastoupím dozadu. Všechno jasné?“

„Ano, myslím, že ano.“

„Dobře. Přepnul jsem přední plyn, aby se s ním nedalo pracovat. Jediné, o co se musíte starat, jsou tyče pod nohama – slouží k řízení příďového kola, takže na ně při startu a přistání netlačte. Po zbytek času s nimi můžete kroutit, jak se vám zlíbí. Dobře?“

Přikývla jsem a po nasazení přilby znovu. Vypadala objemně, ale byla překvapivě lehká. Nikdy předtím jsem žádnou nenosila, dokonce jsem nikdy ani neseděla na motorce, protože jsem si myslela, že jsou nebezpečné. Nebylo divu, že jsem se nervózně držela řídítek, když se za mnou usadil. Cítila jsem, jak se mi na gumových rukojetích třesou ruce, a pak jsem si uvědomila, že to nejsem jen já, kdo se chvěje, ale celé křídlo, které se zachvívá a pohupuje pod náporem větru.

Viděla jsem, jak Brett mluví s Jeffem, a Jeff si potom sám sundal tričko a šel s ním po pláži stranou na jemný písek. Zajímalo mě, proč to dělá. Pak se Brett vrátil a na zápěstí mu visel na šňůře zajišťovací kolík s vývrtkou. Poklekl u přední části skořápky, usmál se na mě, položil mi ruce na kolena a doširoka je roztáhl.

Překvapeně jsem zalapala po dechu, zvuk se ztlumil v přilbě, a pak jsem zjistila, že se sehnul dopředu, aby kolík schoval pod mé sedadlo. Což byla možná naprosto nevinná věc, ale co už tak nevinné nebylo, bylo místo, kde se o mě otřel klouby prstů, když si sundával šňůru ze zápěstí. Ale zase to bylo něco, co skončilo dřív, než jsem vůbec stačila pustit ovládací tyč.

Možná to dokonce byla skutečná náhoda, ale já si to nemyslím. Byla to jasná zpráva, jako bych ji ještě potřebovala, o tom, co by pan Brett Reynolds rád udělal s paní Sandrou Pearsonovou, kdyby dostal alespoň poloviční šanci. No, aspoň jedna dobrá věc na tom je, pomyslela jsem si, že jsem před jeho návrhy v letadle mnohem bezpečnější než v jeho autě. To jsem si myslela!

Trup dosedl na kola, když Brett vylezl na zadní sedadlo. Lepší by asi bylo říkat mu zadní římsa. Bylo výš než přední sedadlo, a tak blízko, že Brett měl nohy natažené po obou stranách vedle mě a já se lokty otírala o jeho kolena. Už nikdy si nebudu stěžovat na sedadla pro pasažéry v ekonomické třídě dopravních letadel.

O chvíli později motor naskočil a všechno začalo vibrovat, jako bych seděla v masážním křesle. To nebylo špatné, ale i s nasazenou helmou byl hluk motoru nepříjemně vysoký. Sto metrů před námi Jeff stál na pláži a tričko si držel nad hlavou. Uvědomila jsem si, že to dělá proto, aby ukázal, na kterou stranu fouká vítr.

Sluchátka mi cvakla a já zřetelně uslyšela Brettův hlas: „Dobře, Sandro, teď přebírám ovládací tyč já. Aby to bylo jednodušší, budeme si tykat. Nejspíš se pro začátek budeš chtít rukama přidržovat po stranách sedadla. Tenhle vlhký písek nás bude trochu brzdit, ale tlačí nás osmdesát koňských sil a brzy dosáhneme rychlosti letu. Do výšky půjdeme zhruba tam, kde je teď Jeff. Je všechno v pořádku?“

Sevřela jsem trubky na obou stranách sedadla a snažila se spolknout hroudu tuhého vzduchu ve vyschlém hrdle: „Ano, jsem v pořádku.“

„Hodná holka. Na chvíli sundej nohy z pedálů a ruce z řídicí tyče. Kromě toho se uvolni a užívej si výhled... „

Motor zařval ještě hlasitěji, ultralight se dal do pohybu, držela jsem se sedadla smrtelným stiskem, jeli jsme rychleji, mnohem rychleji, podél pláže se lámala malá vlna, převracela se do bílé vody, Jeff byl stále blíž a blíž, vibrace se stupňovaly – do prdele, musím být blázen, že jsem tady!

Najednou vibrace ustaly, motor se zdál být mnohem dál a já se dívala dolů na Jeffovu odvrácenou tvář. Pak se ode mě odstrčila řídicí tyč a nos skořápky se zvedl k nebi, jako by to byl vzpínající se kůň. Nemohla jsem si pomoct, abych se nepodívala dolů, a uviděla jsem moře, které se najednou rozšířilo a podél jeho okraje se lámaly vlny jako zmačkané natrhané kusy bílého hedvábného papíru.

„Jak se cítíš, Sandro?“

„Dobře – myslím.“

„Fajn, tak teď se vyrovnáme a pár minut poletíme rovně, než si zvykneš.“

Zvyknout si na tolik protichůdných pocitů by muselo trvat déle. Za prvé jsem si připadala totálně vystavená, přede mnou byla jen svislá nosná tyč silná jako prst a do kombinézy mi bubnoval vítr. Ale za předním krytem přilby se nacházel malý klidný svět, kde jsem si mohla s Brettem bez jakékoli námahy povídat. Zdálo se, že vítr odfoukává i hluk motoru a vytváří tak jakýsi kombinovaný hluk v pozadí, který vlastně vůbec neobtěžoval. Předpokládám, že v chladném dni bez tlustého oblečení by to byl mizerný zážitek, ale dole na pláži bylo spalujících čtyřicet stupňů Celsia a závan pohybujícího se vzduchu byl tak úžasně chladivý, jak Brett sliboval.

Za druhé jsem byla totálně spoutaná popruhy a ovládací tyčí přitisknutou k mému hrudníku, zato ale zas v jiném smyslu – dechberoucím způsobem – jsem se nikdy v životě necítila tak volná. Kdo někdy v dětství nesnil o tom, že najde způsob, jak létat jako pták?

Žádné vystřelování na kilometry vysoko jako ve filmu, ale skutečné létání, dolů kolem vrcholků stromů a nahoru přes vrcholky kopců obřími kroky, možnost zvednout oči ke vzdáleným obzorům nebo je sklonit dolů k něčemu tak blízkému, že máte pocit, že se toho můžete dotknout. Samozřejmě jsme se tak cítili všichni, jen už jsme vyrostli a na ten sen zapomněli. A teď, náhle a zcela nečekaně, jsem své sny prožívala doopravdy.

Po mé levici byly kilometry a kilometry stromů a občas se pod nimi pohnulo něco pestrobarevného. Mezi vysokými kmeny jsem zahlédla pobřežní dálnici, nebo alespoň auta jedoucí po ní. Napravo jsem teď viděla skrz hladinu moře tmavé skvrny se zelenými kaňkami mezi nimi.

Bylo to záhadné, dokud jsem si neuvědomila, že tmavé skvrny jsou skály těsně pod hladinou, na nichž rostou chaluhy, chráněné tam před vlnami. Připadalo mi divné, že oblast, o které jsem si myslela, že ji docela dobře znám, vypadá tady shora tak odlišně.

„Jak se teď cítíš, Sandro?“

„Docela dobře.“ Překvapilo mě, jak klidně jsem zněla.

„Nemáš strach?“

Přemýšlela jsem, jak odpovědět: „Mám, ale jsem příliš zaneprázdněná rozhlížením se kolem, než abych o tom moc přemýšlela.“

Ve sluchátkách se ozval jeho smích: „Dobrá odpověď. Dobře, teď se otočíme a poletíme zpátky nad tvého manžela. Zamávej mu, aby věděl, že jsi v pořádku, a pak zamíříme ke Kilkenny Ponds.“

Zatáčka byla napřed opravdu děsivá, křídlo se skoro převrátilo s naší skořápkou ve vleku. Pak jsem na to zapomněla, když jsme se snesli zpět nad Suzuki a s Jeffem jsme si zamávali. Pak přišla další zatáčka, ale žaludek už se mi tolik nezvedal, protože jsem věděla, co mám očekávat.

Brett začal zpívat přes interkom.

„Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas, joj, jaká je to zábava, letět na otevřených saních s jedním koněm...“

„Dobře, Sandro, teď vyletíme výš a budeme chvíli sledovat pobřeží. Na druhé straně dalšího mysu, který jsem viděl těsně před přistáním, je něco, co by tě mohlo zajímat.“

Když jsme minuli mys, dívala jsem se dolů na sráznou stěnu útesu, kde moře neustále naráželo na pevninu, a pociťovala jsem jen zvědavost při pohledu dolů na poletující ptáky, na ztuhlé okřídlené racky, kteří kroužili podél útesu jako útržky bílého papíru, zachycené v točícím se poryvu větru. Nějak se zdálo, že mě výška netrápí, a to bylo to poslední, co jsem čekala.

„Tady, Sandro, vpravo dole. To je něco, co se nevidí každý den, ani odtud z výšky.“

Přelétali jsme mys na druhou stranu a místo, na které mi Brett radil se podívat, bylo dole v mořském koutě mezi útesy a pláží. V mělké vodě byl pohyb, mihotavý obláček, který neustále měnil tvar a blýskal se náhlými jiskřičkami. Do mraku vbíhaly a zas z něj vybíhaly tmavé štíhlé tvary, které jako by si v něm svou pouhou přítomností prořezávaly cesty, a jednotlivé drobné střípky stříbra, z nichž se mrak skládal, se za vetřelci při jejich pohybu neustále znovu uzavíraly.

„Co se to tam dole děje, Brette?“

„Jsou to žraloci, kteří se živí hejnem sardinek. Je hejno to správné slovo pro sardinky? Nebo by to měla být krabička sardinek?“

Smála jsem se a on se smál se mnou.

„Hej, Sandro, podívej se na tu loď před námi.“

Asi kilometr před námi kotvila u pláže velká motorová jachta s vysokou palubou. Napadlo mě, jak je zvláštní, že posádka je tak blízko houfu žraloků, kteří se tam právě krmí, a ani o tom neví, zatímco my vidíme mnohem víc, a jsme jen o pár set metrů výš.

Jak se ukázalo, brzy jsem viděla víc, než jsem čekala, protože Brett provedl nad lodí další obrat a pokračoval v zatáčení, takže se zdálo, že levý konec křídla směřuje přímo dolů na palubu, a loď vypadala, jako by se pod námi pomalu otáčela. Byla to draze vypadající loď a vzadu se na lehátkách rozvaloval nějaký pár. Vypadali také draze, každý svým způsobem, on s velkým břichem, ona se svými blond vlasy a dobrou postavou. Bylo to na nich dobře vidět, protože ani jeden z nich neměl na sobě ani nitku. Ne že by jim to nějak vadilo. Muž na nás nenuceně mávl rukou, aniž by se pohnul ze svého místa.

„Říkal jsem ti, že je tu něco zajímavého,“ ozval se Brett. „Je hezká, ale vsadím se, že nevypadá ani z poloviny tak dobře, jako kdybys tam byla nahá natažená ty.“

Rozhodla jsem se na tuto poznámku nereagovat. Viděla jsem, jak žena vstala a podívala se na nás, v jedné ruce držela skleničku a druhou rukou také zamávala.

„Ale zlato, teď je trochu povadlá. A co ten chlap, co si o něm myslíš?“ Brett se zasmál: „Opravdový fešák, co?“

„Není na něm nic, co bych už mockrát neviděla.“

Muž natáhl ruku k ženině zadnici a začal ji hladit.

„Jo,“ pokračoval Brett: „Myslím, že ta dáma s přírodními blond vlasy by mohla říct to samé. Myslím, že bychom je teď měli nechat na pokoji.“ Řídicí páka se přetočila na jednu stranu, aby nás vyvedla ze zatáčky, a loď mi zmizela z dohledu.

„Dobře, Sandro, prohlídneme si ještě pár kilometrů pláže, pak trochu vystoupáme a zahneme doprava. Poletíme údolím nad loukami používanými k pastvě dobytka. Nerad bych byl nízko nad lesem, kdyby motor z nějakého důvodu náhle zhasl. Dokonce i tříkolka potřebuje trochu prostoru na přistání.“

Tříkolka – to slovo použil už dřív. Předpokládala jsem, že je to kvůli těm třem kolům pod podvozkem. Znovu byly vidět skály, některé z nich trčely z moře v pruzích bílé vody, a pak jsem zahlédla malou postavu na modrobílé motorce jedoucí po pláži.

Čumák tříkolky se zvedl, a když jsme přeletěli motorku, zmenšovala se, jak jsme stoupali výš. Tolikrát jsem slyšela motorkáře mluvit o nádherném pocitu větru ve tváři, když jedou na svých strojích, a až teď jsem pochopila, co říkají, dokonce tak, že to nevěděli ani oni. Ve srovnání s nebeskou tříkolkou je Harley-Davidson jako stroj na cestu ke svobodě pouze velmi účinným zařízením, které umí z benzinu vyrábět hluk.

„Sandro, Eddie říká, že bude na cestě asi za deset minut.“

„Cože? Co jsi říkal, Brette?“ Dívala jsem se dolů na pobřežní dálnici a na frontu aut, která se na klikaté silnici vytvořila za pomalu jedoucím návěsem.

„No, abych řekl pravdu, mám s sebou při letu mobilní telefon, který je zapojený do radiokomunikačního okruhu. Nemělo smysl ho zkoušet dole na pláži, nefungoval by o nic lépe než ten váš. Ale teď jsme o patnáct kilometrů blíž ke Kilkenny Ponds a mobily používají rádiové vlny v přímé viditelnosti, takže čím výš jsi, tím větší mají dosah. Eddiemu jsem se dovolal na první pokus a řekl jsem mu, kde přesně tvůj manžel uvízl.“

„Nic jsem neslyšela,“ řekl jsem. Tohle všechno mi znělo dost podezřele.

„No, myslel jsem, že se to zjednoduší, když tě na chvíli vypnu. Každopádně ti mám vyřídit, že zavolá do nemocnice a dá jim vědět, že dnes nepřijdeš – jo, a taky říkal, že se postará, aby se Jeffovi nahrál na videorekordér Červený trpaslík, pro případ, že by se vrátili pozdě.“

Všechno jsem si to v duchu probrala. Jedno bylo jisté, Brett musel s Eddiem opravdu mluvit, jinak by nevěděl o Jeffově oblíbeném seriálu. Na pláži se o tom rozhodně nezmínil. Jenže něco na tom bylo divné: „Proč má Eddie říkat nemocnici, že dnes nepřijdu do práce? Letíme přece na Kilkenny Ponds, ne?“ „Ano,“ odpověděl.

„Nakonec ano. Mezitím jsem ale vašemu příteli řekl, že mám problém s motorem a musím znovu přistát na pláži.“

Byl jsem zmatená: „Ty máš nějaký problém?“

„Na světě nemám žádný problém. Jen jsem si myslel, že bych mohl strávit nějaký čas tím, že ti budu sahat na kozy. Dalo by se říct, že to bude spravedlivá odměna za tu cestu.“

„Cože?“

„Cože?“ napodobil mě. „No, nejdřív musíš dát ruce nahoru na řídicí tyč. Pak ti dám pravou ruku pod pravou paži a chytím tě za pravou kozu.“

„V žádném případě!“

„Dobře, Sandro, pak budu muset najít jiný způsob, jak se zabavíme.“

V příští vteřině se křídlo převrátilo na bok a skořápka se dostala do děsivé spirály, která mi zkroutila ruce do pařátů svírajících madla sedadla, zatímco jsem řvala hrůzou. Bylo to mnohem, mnohem horší než na horské dráze. Trvalo to dlouho, ale nakonec Brett přestal s letadlem házet.

„Než se tě znovu zeptám, Sandro, podívej se nahoru, kde jsou ke křídlu připevněny podpěry. Vidíš tam ten šroub? Tomu se říká šroub Ježíš, protože to jméno budeme oba křičet, když praskne a my odpadneme od křídla. Co bys teď chtěla radši, nějaké další namáhání šroubu Ježíš, nebo moje prsty na svých bradavkách?“

Nebylo to rozhodnutí, kterému bych musela věnovat moc času: „Nechci, aby se šroub zlomil,“ řekla jsem bez dechu.

„Dobře. Znamenitý posun v kariéře. Teď polož ruce na ovládací tyč a tiše seď jako hodná holčička.“

Udělala jsem, co chtěl. Vzápětí mi nějaká ruka sklouzla kolem těla a dotkla se pravého prsu. Zdálo se, že dál už nedosáhne, takže smůla, Brette – jen ať je mu z frustrace zle jako psovi. Podívala jsem se dolů na obrazec polí a polních cest pod sebou a v duchu si nacvičovala, co tomu hajzlovi řeknu, až budeme bezpečně zpátky na zemi.

„Víš, jsi první holka, kterou mám na předním sedadle s tak velkými kozami, že na ně zezadu nedosáhnu.“ Zdálo se, že je na tu skutečnost pyšný. „Věděl jsem, že jsi něčím výjimečná, hned jak jsem tě poprvé uviděl ze vzduchu. Jenom si na ně musím pořádně sáhnout.“

„Brette, jsem vdaná žena,“ namítla jsem.

„To je v pořádku, nehodlám tě tvému manželovi ukrást, jen si tě na chvíli půjčím, jako knihu v knihovně. Vždyť ksakru, určitě už ti někdo po cestě nechal pár špinavých otisků prstů na tvých panensky bílých stránkách.“

„Jsi pěkný mizera, že jo?“

„Je mi líto, Sandro, ale tahle věc je větší než my oba. Ty tvoje věci rozhodně. Dobře, budu muset udělat to, že si rozepnu popruhy a nakloním se dopředu, abych tě mohl pořádně nahmatat. Není to žádná legrace, když nemůžu řídit oběma rukama, takže tříkolku budeš muset řídit ty. Ať se stane cokoli, drž tu řídicí tyč ve vodorovné poloze a všechno bude v pořádku. Samozřejmě, že když to poděláš, můžu vypadnout.“

Byl jsem tou jeho drzostí děsně naštvaná: „Tak vypadni, ty kokote, a zabij se.“

I přes šum ve sluchátkách jsem slyšela, jak se chechtá: „Sandro, jsi si jistá, že to máš dobře rozmyšlené? Chci říct, že jestli vypadnu, bude na tobě viset sedmdesát osm kilo zoufalého chlapa, který tě bude držet za kozy stejně, jako tě za ně držel předtím. A i když mě nakonec setřeseš, zůstaneš tady nahoře sama. Jak myslíš, že bys dopadla při svém prvním samostatném přistání?“

„Do prdele!“

„No tak, Sandro, zdravotní sestra by takhle mluvit neměla, zdravotní sestra by měla být starostlivá a laskavá k těm, kteří to potřebují, a já potřebuji tebe. Ale než začneme, chci, aby sis rozepnula přední díl kombinézy a pak si vyhrnula to tričko, abych měl dost nahé kůže na hraní. Vím, že na sobě nemáš nic jiného, to bych viděl na pláži. Nevím, jak se mi podařilo, že jsem při pohledu na tebe neztvrdnul.“

„Brette...“ zakvílela jsem zoufale.

„Máš dvacet vteřin na to, aby ses na mě připravila, Sandro. Jinak provedeme další zátěžový test Ježíšova šroubu.“

„Bože můj!“

„Ne, to je špatně, říkal jsem ti to, jedině Ježíši. No tak, ukaž mi, jak něco děláš se svým oblečením – anebo ještě radši, jak něco z něj odděláváš.“

Sundala jsem ruce z boků sedadla a zatáhla za zip, rozevřel se až dolů k pasu. Pak jsem se snažila vyprostit z těsných záhybů té kombinézy, a rychle jsem se ocitla tam, kde jsem začínala, s oběma prsy vystrčenými ven, ačkoli natisknutými pevně k sobě a úzkým otvorem toho oděvu vytlačenými téměř až k bradě. A aby to bylo ještě zábavnější, zdálo se, že zuby zipu odvádějí dobrou práci a snaží se mi obě kozy odříznout. Ale pořád bylo tohle všechno mnohem lepší než spadnout z nebe a rozprsknout se na zemi jako hromádka racčího trusu.

„No tak, Sandro, na co si to hraješ? Máš tady vzadu netrpělivého muže!“

„Drž hubu! Dělám, co můžu...“

Tričko mi bylo také těsné, a jak jsem ho centimetr po centimetru vyhrnovala, volné záhyby, které se mi hromadily pod krkem, se divoce třepotaly ve větru. Letěli jsme nad nějakým statkem, traktor se pohyboval mezi kůlnami jako obrázek na krabici s hračkami. Ani jsem si neuvědomila, o kolik výš jsme už od pláže vystoupali. Taky bylo chladněji, dokonce zima. Když jsem si nadzvedla poslední záhyb trička přes bradavky, vítr je zchladil tak, že mi ztuhly. Brett se o tom s radostí přesvědčí!

„Sandro, určitě už jsi připravená? Nebo s tebou mám znovu zatřást?“

„Jsem připravená, ty hnusnej parchante!“

„Oba dva visí venku a jsou donaha?“

„Ano,“ přiznala jsem.

S potěšením se uchechtl: „Neboj se, jestli ti vystydnou, brzy ti je ohřeju. Teď polož ruce na řídicí tyč a snaž se udržet křídlo srovnané s horizontem. Neboj se, jde to snadno.“

Možná to pro něj bylo snadné, ale nedokázala jsem si představit, že to bude snadné i pro mě. Přesto se mi zdálo, že když držím tyč, nic moc se neděje, kromě toho, že jsme se začali kymácet víc než předtím. Přemýšlela jsem, jestli se Brett stále drží nástavců. A pak jsem najednou s jistotou zjistila, že jeho ruce už ovládací tyč nedrží, protože mi sklouzly kolem paží. A tentokrát se nezastavily, dokud jejich prsty nepřiklopily obě moje kozy a nepřinutily mé bradavky reagovat, jako by se jich dotýkaly živé dráty z nějaké baterie.

Poprvé v životě mě osahával cizí pár rukou a já jsem si jich sotva všímala, kromě mimovolné tělesné reakce. To, co zabíralo opravdu velkou část mé pozornosti, bylo zabránit tříkolce, aby se zřítila z oblohy. Oči mi těkaly zprava doleva a zase zpátky, pořád jsem kontrolovala oba konce křídla a zoufale se snažila udržet ho rovnoběžně s horizontem. V porovnání s tím, jak obtížné bylo tohle, představovala ta Brettova hra s mými prsy jen otravné rozptýlení.

„Aaach, to je hezké. Nikdy nevím, co je lepší, jestli létání, nebo první uchopení nového páru koz. Když můžeš dělat obojí dohromady, je to kouzelné. A když jsou to pěkné šťavnaté melouny jako ty tvoje, Sandro, to je opravdový bonus.“

„Buď zticha, snažím se tu věc řídit!“

„Tak to bys měla odvést dobrou práci, zlatíčko, protože když se teď v téhle pozici zřítíme na hromadu, nebudou chlapi při vyšetřování nehody potřebovat žádnou černou skříňku, aby věděli, co se stalo. Dají mi to na náhrobek: Měl v kokpitu příliš velkého ptáka.“

Nemohla jsem se při tom jeho vtipkování ubránit úsměvu, který mě ale rychle přešel, když jsme narazili do nějaké vzduchové kapsy nebo něčeho podobného a tříkolka se otřásala jako štěně, které se zbavuje vody. Vypískla jsem, když se obzor ponořil a začal klouzat kolem nás.

„Neboj se,“ řekl mi Brett klidně. „Zatlač na tyč dopředu... dopředu!“ Zdůraznil příkaz tím, že mi trhl bradavkami směrem od těla. Bylo to docela bolestivé, ale to bylo to nejmenší, co mě trápilo, když jsem se co nejsilněji přitiskla k tyči. Zdálo se, že se věci mění, ne že bych si byla úplně jistá jak, ale pořád jsme se otáčeli.

„Nakloň tyč doprava,“ nařídil Brett a podtrhl příkaz tím, že mi v ruce co nejsilněji stiskl pravou kozu. Zalapala jsem po dechu a udělala, co chtěl, a konečně jsme pořádně letěli. Nějak jsme se ale zase úplně otočili, protože moře teď bylo před námi.

„Techniky řízení vyučované s posilováním smyslových vjemů vždycky dělají zázraky. Říkáme tomu stimulační létání. Hej, Sandro, z tvého mikrofonu slyším těžké oddychování. Je nejvyšší čas, abys po všem tom úsilí, které jsem vynaložil na to, abych tě vzrušil, předvedla nějakou reakci.“

„Mám strach, vzrušená nejsem!“

„K čertu. Říkal jsem ti, že budeš vypadat líp než ta kráska na lodi, až budeš svlečená, a teď si jistě říkáš, kdy se to stane. Nejraději bys byla, kdybych přistál co nejdřív a pak tě pořádně hloubkově omrdal – a pak ještě jednou pro štěstí.“

Roztáhl prsty, jak nejvíc to šlo, a zabořil je do mého měkkého těla, já zatím zase polykala vzduch, stejně jako na začátku letu. Prve jsem to dělala, protože jsem se najednou ocitla v něčem, o čem jsem věděla, že to dotáhnu do konce, a teď jsem se cítila úplně stejně. Kdybychom přistáli na nějakém odlehlém místě a Brett mě dál tiskl na stejných místech jako to dělá teď, mohlo to mít jediný výsledek, protože měl pravdu, začínala jsem toužit po tom, abych si vrzla, stejně jako on po tom, aby si vrzl se mnou.

Pak začal romanticky recitovat: „Rudolfe, ty sobe s červenými prsíčky, s těmi pevnými bradavkami, nepotáhneš mi dneska sáně?“

Jeho ruce ze mě náhle sjely: „Dobře, držím tu tyč. Jsme sedm kilometrů od pěkného místečka, kde si můžeme v klidu užít pod širým nebem, tak pojďme na to, Pancho!“

„Pancho – co to znamená?“

„To bylo před tebou, Sandro, to bylo před tebou.“

Tříkolka se otočila směrem ke kopcům a Brett mluvil dál: „Na tom hřebeni před námi bývala požární rozhledna. Teď už je zbouraná, ale o pár set metrů níž na protějším svahu zůstala přistávací dráha, nechala ji tam zřídit lesnická komise. Jen takovou, aby tam mohl přistát malý dvouplošník a každé dva týdny nebo tak nějak bylo možné vyměnit požární pozorovatele. Nikdy se nevyplatilo stavět sem silnici. Tak ji teď používáme.“

„Co myslíš tím 'my'?“

„Letce na tříkolkách. Jsme jediní, kdo se tam teď může dostat, pokud někdo nejde pěšky, a to moc lidí nedělá. Je to ideální místo pro mrdání pod širým nebem.“

Jeho domněnka, že jsem pro něj hračka, se kterou si může dělat, co se mu zlíbí, mě přiměla vztekle skřípat zuby. Nemohla jsem se rozhodnout mezi tím, jestli mu chci udělat škrábance na zádech, nebo přes ty jeho usměvavé oči.

„Víš co, Sandro, někdy učím lidi létat na tříkolkách. A jedna věc, kterou jim musím ukázat, je, jak obtížné je létat jen podle přístrojů a proč by se měli držet dál od mraků. K tomu mám kuklu, která se nasazuje na leteckou přilbu. Zakrývá jim oči, ale zespodu je odstřižená, takže mohou stále dýchat a dívat se dolů na přístrojovou desku. Myslím, že je to dobrý nápad, co ty na to?“

Nerozuměla jsem, o čem mluví: „Co po mně chceš? O létání nic nevím.“

„Dobře, tak já ti řeknu něco úplně jiného. Když ve středověku cvičili lovecké sokoly, tak vždycky, když sokol přistál, zkrotili ho tak, že mu přes hlavu nasadili kuklu. Myslím, že bys mohla být v pokušení použít na mě své drápy, až přistaneme, takže jsem se rozhodl, že tě zkrotím stejnou technikou, a to tak, že ti přes helmu nasadím tu slepeckou létající kuklu. Jaké štěstí, že ji mám náhodou po ruce.“

Ten sarkastický bastard se opravdu bavil.

„Znovu chyť ovládací tyč, Sandro, a poslouchej všechny mé rozkazy.“

Vrátila jsem ruce zpátky na gumové rukojeti. O vteřinu později se kolem mé helmy stáhl kus černé látky a pak se šňůra kolem její spodní části pevně utáhla pod helmou a kolem mého krku. Vše se odehrálo velmi rychle. Jak řekl Brett, ve spodní části kapuce byl vyříznutý velký obdélníkový kus, ale abych něco viděla, musel jsem se dívat doslova pod nos – nebo někam za něj.

„Dobře, Sandro, už zase řídím já. Mimochodem, ta šňůra je teď uvázaná za tvou hlavou a nebylo by snadné ji rozvázat. Stejně tak nemůžeš rozepnout řemínky helmy pod bradou, dokud je zakrývá ta maska. Slyšela jsi o muži v železné masce? Tak ty budeš dáma v plastové helmě, dokud tě nenechám ji sundat. Což bude až potom, co si užiju to potěšení z tvé společnosti.“

Brett zněl tak šťastně, jak jen člověk může být. Což bylo za daných okolností nejspíš oprávněné. Hezký den, lítat po okolí, uvidět ženu, která se ti líbí, sletět dolů, sbalit ji, zmáčknout jí cecky, učinit ji bezmocnou a pak strávit šťastné odpoledne tím, že tu pitomou děvku důkladně zprzníš, jak si za svou důvěřivou hloupost zaslouží. Zajímalo mě, jestli je stejně vynalézavý milovník jako lhář a letec.

Tříkolka se začala otáčet a otáčet, pravděpodobně nad místem, kde měl v úmyslu přistát. S hlavou zakloněnou co nejvíce dozadu se mi podařilo podívat se přímo dolů do truchlivě úzkého zorného pole. Byly tam svahy hřebene poseté velkými kameny, pak několik stromů blízko u sebe, otevřená plocha trávy, a jakýsi velký dřevěný skelet, který musel být základnou té požární pozorovací věže. Mezi zakrnělými dřevěnými nohami bylo přivázáno cosi, co vypadalo jako plachta, zakrývající půdu mezi nimi.

Viděla jsem ještě něco, malé různobarevné kousky materiálu, které se jemně třepotaly po stranách čtyř nohou, jako třásně před autobazarem. Rozdíl byl v tom, že jsem si byla jistá, že tenhle závěs se skládá výhradně z dívčích kalhotek. Ne dekorace, ale malé vítězné vlaječky, dvoje nebo troje přivázané ke každé noze.

„Vidíš naše ukazatele větru, Sandro? Nejsi první létající děvče k omrdání tady nahoře, ani zdaleka.“

„Jsi ten nejsamolibější člověk, jakého jsem kdy potkala!“

„Ano, ale jsem ten nejsamolibější muž, který tě kdy mrdal?“

„Ještě jsi to neudělal.“

„No, Sandro, většinu těch kalhotek jsem stahoval sám a ty tvoje budou určitě další na řadě.“

„A musel jsi zavázat oči i ostatním dívkám?“

Brett se zasmál: „Pokaždé to bylo rande naslepo, Sandro, s každou z nich. Dokud nepřišel čas, aby mi vykouřily péro. Pak jsem je nechal, aby viděly, co dělají.“

Dala bych své celoživotní úspory za šanci mít na toho parchanta taky něco. I kdybych na něj měla jenom ječet nadávky, ale když s tříkolkou přistával, se mi to jako dobrý nápad nezdálo. Stejně tak mi nepřipadalo rozumné mít hlavu stočenou do strany, když se tráva blížila blíž a blíž. Lepší bylo sedět vzpřímeně a rovně pro případ, že by došlo k tvrdému nárazu.

Dívala jsem se do černé hlubiny látky před svým obličejem, držela jsem se a čekala na ránu. Ozvala se jedna, sotva znatelná, a pak stejná vibrace od kol, jako když jsme jeli po pláži. Rychle jsem sundala nohy z nášlapných tyčí, kde jsem je měla opřené, protože jsem zapomněla na Brettovy předletové instrukce. Připomínám, že od té doby se mi dostalo hodně rozptýlení.

Pak vibrace ustaly a motor se zastavil. Kolem už nefoukal žádný vítr, ten mi připomínala jen chladná kůže na prsou, která mi teď ohřívalo horké slunce. Když Brett vystoupil, skořápka zaskřípala.

„Drž ovládací tyč, Sandro.“

Tentokrát mi Brett potom, co vytáhl z pod sedadla zemnicí kolík ke špičce křídla, strčil ruku přímo do rozkroku letecké kombinézy a pomalu mě tam třel. Myslím, že se mu na tom nejvíc líbilo, že jsem nijak neprotestovala a nesnažila se ho zastavit. Pravdou bylo, že jsem se nedokázala rozhodnout, co mám dělat. Nebránila jsem se Brettovi ve vzduchu, protože jsem se bála, že se zřítíme. Jenže teď jsem nemohla udělat o moc víc, abych ho zastavila, i kdybych chtěla, protože jsem byla skoro slepá. I kdybych si sundala masku a helmu, pořád s ním budu sama tady daleko v buši. Nejdřív jsem se ho ale musela pokusit přesvědčit, aby mi tu dusivou masku sundal, bez ohledu na to, co pro něj budu muset udělat potom.

„Prosím, Brette, dovol mi sundat tu helmu. Je to, jako bych měla hlavu v kýblu.“

„Později, Sandro, později. Když mě hezky poprosíš, nechám tě, abys mi ho vykouřila. Teď nakloníš tyč a budeš ji držet, zatímco já zajistím špičku křídla. Pomalu, jemně, to už stačí.“

Jeho stín na mých nohou se vzdálil, když šel zajistit křídlo. Teď jsem cítila, že tady nahoře v kopcích fouká vítr, horký jemný vánek, který se třepotal kolem mé rozepnuté letecké kombinézy a trička staženého kolem krku skoro tak pevně, jako jsem měla stažené krční svaly uvnitř. Bylo by úžasné cítit vítr na své zarudlé tváři. Něco dopadlo na zem, nejspíš Brettova helma. Neztrácel čas a sundal si ji, pomyslela jsem si naštvaně.

„Polož ruce na strany sedadla, Sandro. Chci si pořádně prohlédnout tu krajinu.“

Stál vedle tříkolky. Musel být blízko, abych ho přes helmu slyšela – každopádně jsem viděla, jak mi jeho stín opět padá na kolena. Bože, Brettovi se to musí líbit! Představila jsem si, jak mě vidí, bezmocnou a rozhalenou, s velkými prsy nakrabacenými a visícími jako zralé ovoce na slunci, připravené k utržení. Brettův stín zastínil všechno ostatní, když se sklonil níž, a já byla překvapená, když jeho ruce sjely dolů, aby mi rozepnuly popruhy na sedadle, a ne dál nahoru ani dolů. Napadlo mě, že možná nechce riskovat zápas v blízkosti svého drahocenného ultralightu.

Tak jako tak, pomohl mi vystoupit ze skořápky a pak mě za ruku vedl někam pryč, zatímco já za ním klopýtala a snažila se udržet oči na svých nohou, když jsme šlapali po tvrdé trávě. Její kousky se mi zabodávaly do plážových sandálů a nutily mě skučet bolestí. Jedna věc byla jistá, neutíkala bych, ne tady, ani kdyby bylo kam utéct.

„Už tam skoro jsme, Sandro. Ještě pár kroků.“

Bylo to pár kroků do stínu, který jsem na zemi spíš cítila, než viděla. Nebyly v něm žádné skvrnky ani flíčky, byl to jednolitý štít před sluncem. Nebyli jsme tedy pod stromem, museli jsme být pod plachtou, kterou jsem viděla prve z tříkolky. Vítr mi ale pořád šlehal přes bradavky, takže to nebylo ve stanu, žádné plátěné stěny tam nebyly. Stále jsme byli pod širým nebem, stáli jsme v místě staré požární pozorovatelny. V ruinách, které byly vyzdobené všemi těmi intimními ženskými předměty, jež tu pravděpodobně zanechali i jiní návštěvníci na tříkolkách. Začala se mi třást kolena.

„Dobře, Sandro, zatřes s nimi.“

„Cože?“

„Dej si ruce pod prsa a zatřes s nimi nahoru a dolů.“

Snažila jsem se probudit zbytky sebeúcty. „A co když ne?“

I s tlustou plastovou kopulí na hlavě jsem slyšela Brettovo pochechtávání: „Tak to ta helma bude muset zůstat na hlavě, dokud se nerozhodneš dělat, co ti řeknu.“

Byla to zřejmá, snadná a účinná odpověď. Věděl, jak moc si to chci sundat. Povzdechla jsem si a udělala, co chtěl, jemně jsem žonglovala svou hrudí, jak si přál. Brett zatím vyhrál ve všech soubojích v této hře a teď se začínal o svou výhru hlásit. A on si nejspíš taky oddychl, pokud si opravdu myslel, že jsem tak mrdatelná, jak o mně neustále tvrdil.

„Teď je před námi práce, u které by mi nevadilo ti pomáhat. Vlastně si myslím, že ti s ní pomůžu.“

Ano, Brett si spokojeně povzdechl, když mi znovu položil ruce na bradavky a cloumal s nimi až ztvrdly. Byla to zručně odvedená práce, která mě přiměla držet je před ním, aby v tom zacházení s nimi mohl pokračovat. Vyhověl mi jazykem, rty i zuby. Velmi zvláštní zážitek, nevidět, ale být viděna, být téměř slepá, a přesto být venku na čerstvém vzduchu. Přemýšlela jsem, jestli se v okolí pohybují nějací křováci s dalekohledy přiloženými k očím, a to naše představení sledují. Zvlášť když mě Brett sál tak prudce, že jsem se musela držet jeho ramen, abych neupadla.

„Ty hajzle, Brette, ty hajzle!“

„Myslím, že je načase, abychom tě ještě trochu svlékli, Sandro.“

Ucítila jsem, jak mi rukou rozepíná přední část kombinézy až dolů. Pohyboval se kolem mě, za mnou, to jsem odhadovala, a pak jsem poznala, že mám pravdu, když zatáhl za límec obleku a stáhl mi ho podél paží a přes ruce dolů. Oblek spadl dolů a nechal mě tam v tričku stále vytaženém nahoru přes vrcholky mých prsou a v kalhotkách. Ucítila jsem, jak mi vzadu tahá za jejich pásek, a pak jsem vykřikla, když ho pustil a cvrknul mě s ním do páteře.

„Nádherná póza, Sandro, nádherná póza. Už jen jedna malá úprava a budeš vypadat dokonale.“

Stačilo jedno rychlé škubnutí a kalhotky byly dole pod koleny, tam kde jsem měla i kombinézu, a Brett se hlasitě smál mému instinktivnímu a naprosto zbytečnému pokusu je zachytit, když je ze mě strhával.

„Brette!“

„Kriste, Sandro, ty jsi stavěná jako parádní mrcha. Ty nohy se mi líbí, v minisukni na tebe musí být vzrušující pohled. Teď se podíváme, jestli je tvoje kunda stejně dobrá jako tvoje kozy.“

Nemohla jsem tomu uvěřit. Nemohla jsem uvěřit, že jsem venku uprostřed buše, nahá mezi vyhrnutým tričkem a kalhotkami kolem kolen, s cizí rukou plížící se mi mezi nohama, a další na pravé bradavce a s cizími ústy nad levou. A co jsem s tím dělala? Udělala jsem s tím to, že jsem se znovu chytila Brettových ramen, abych udržela rovnováhu, a stála jsem tam jako rozkročená kovbojka, takže ty zkoumající prsty měly všechen prostor, který potřebovaly.

A jako poslední povzbuzení musel slyšet to spokojené pobrukování z pod mé helmy. Dokonce i svým vlastním uším jsem zněla jako prase, které se prohrabuje v odpadcích. Brett taky mručel, mručel smíchy, přestal mi cucat bradavku, protože věděl, že se chvěju dychtivostí po všem a po čemkoli, co se mnou ještě chce dělat.

„Dobře, Sandro, udělej dva kroky dopředu a dej ruce před sebe.“ Jeho hlas zněl rázně a velitelsky.

„Před tebou je stůl, dřevěný, který jsme tu našli. Na něm je matrace. Neboj se, že sklouzne, je přivázaná ke stolu. Otoč se a sedni si na konec matrace, pak si lehni na záda a roztáhni kolena, abys mi ukázala svou kundu.“

„Ty jsi vážně okouzlující, Brette, že ano?“

„Právě teď nemám zájem masírovat tvé ego, Sandro, ale pouze to ostatní na tobě. Polož svou prdel na stůl a roztáhni se, protože si pro tebe jdu, ať už jsi připravená, nebo ne.“

Udělala jsem, co chtěl. Když jsem se posunula dopředu, pod bradou jsem zahlédla okraj stolu a také matraci. Zdála se mi dost nízko na to, abych se na ni mohla bez větších obtíží dostat. Matrace byla tenká a stará, špinavá a lepkavá. Nic z toho nebylo překvapivé vzhledem k tomu, k čemu sloužila. Ale i když jsem se dostala do fáze, kdy jsem na ní opravdu chtěla být s Brettem nad sebou, pořád to bylo ponížení, tak tam sedět s oblečením omotaným kolem nohou, jako bych seděla na záchodové míse.

„Na záda, Sandro.“

Nemělo smysl snažit se argumentovat. Opřela jsem se o lepkavý potah matrace a zjistila, že mi helma docela pohodlně podpírá hlavu. Škvírou pod maskou jsem si prohlédla své tělo, ale má rozpláclá prsa mi zakrývala téměř veškerý výhled, až na občasný záblesk pohybu na konci stolu. Pak jsem na vteřinu zahlédla Brettovy tmavé vlasy, když se mi spustil mezi nohy. Jeho ruce mi roztáhly kolena ještě víc od sebe, než už jsem je měla.

„Ach, moje oblíbené jídlo – do měkka se vařící kunda, která potřebuje dlouhé pomalé napařování.“

První dotek jeho jazyka mě rozechvěl. Po několika prvních minutách jsem se nejen třásla, ale byla jsem překvapená, že si dává tolik práce, aby mě dostal do varu, když už mě má bezmocnou. Ale byl on a byla jsem já. Jediný skutečný problém byl v tom, že helma byla na špatné osobě – já jsem pod ní stěží nabrala dech, abych ho mohla povzbuzovat, a Brett by naopak potřeboval nějakou ochranu hlavy, když jsem mu svými stehny tiskla uši dozadu. Velké olizování, pomalé olizování, rychlé olizování, chvatné olizování a veškeré umělecky ztvárněné olizování, s občasnou přestávkou, při které mi sundával sandály, leteckou kombinézu a pak kalhotky. Při každé pauze ve mně vřela nedočkavost, až zase začne. Pak přišla další pauza, to se prsty ujišťoval, že už jsem řádně ve varu po tom, co jsem se stala dobře nakousnutým předkrmem.

„Teď už tě mám tam, kde tě chci mít, ty superkozatá děvko,“ prohlašoval Brett nadšeně, dál na mě pracoval a stůl pod mou páteří vrzal. Přemýšlela jsem, jestli jsem ta nejtěžší holka, která na něm kdy ležela, a jestli se zhroutí, až mě Brett začne mrdat.

„Myslím, že teď už sundáme tu helmu, abych se mohl dívat na tvůj obličej, až budu strkat ptáka do toho tvého mlejnku.“ Jenže to jeho prsty se mlely a vrtěly dokola v mých vnitřních svalech a já z toho začínala šílet. „Ale tady musíme postupovat podle pravidel, takže zbývá udělat ještě jednu malou práci.“

Zdálo se, že se ovládá lépe než já. Nejspíš proto, že byl starší. Nestarala jsem se o to, o jakých pravidlech mluví. Ne do chvíle, kdy jsem ucítila šimrání nějakých tenkých kovových článků přehozených přes mé břicho.

„Než se zeptáš, zlatíčko, vysvětlím ti, co dělám. Kolem desky stolu je omotaný tenký řetízek s malým visacím zámkem. Visací zámek jsem odepnul a teď řetízek znovu připevním kolem stolu a kolem tvého břicha. Není možné, aby ti pod ním prošly boky nebo prsa jako máš ty, takže zůstaneš nahoře na stole, dokud ten visací zámek neodepnu. Ale nechám ho dostatečně volný, aby ses mohla otočit nebo se doplazit na konec stolu a vykouřit mi ho.“

Zdálo se, že teď ve mně má celou svou ruku.

„Myslím, že jsou to uspokojivé dohody, nemyslíte, slečno velké kozy? Protože z tohohle stolu se žádným jiným způsobem nedostaneš, dokud se já nerozhodnu, že tě z něj pustím.“

„Bože, ano, cokoli chceš, Brette, cokoli chceš.“

Neodpověděl. Snažila jsem se rozhlédnout, ale nic jsem neviděla, i když jsem slyšela pohyb. Hádala jsem, že si Brett svléká svůj letecký oblek. Potom mi strčil prsty pod krk a rozvázal uzel za kapucí. Zdálo se, že trvá dlouho, než se uvolní. Zdálo se, že mu trvá ještě déle, než odepne pásek na bradě a uvolní mi helmu. To světlo oslňovalo a drsný materiál matrace mě škrábal na zátylku. Plachta nade mnou jemně plandala.

„Dobrý den, sestro Pearsonová.“

Celá šokovaná jsem vykřikla, když mě nějaké ruce chytily za zápěstí a lokty. Kolem stolu byli muži, nahatí muži. Ale jediný, na kterém jsem měla oči, byl ten mezi mýma roztaženýma nohama, snědý muž s černými chlupy po celém těle, který do mě opatrně zasouval svého ptáka, jako kdyby vklouzával do horké lázně.

„Doktor Gottlieb,“ zakňourala jsem. Právě ten nejodpornější lékař, jakého jsem kdy potkala, ten s tou ošklivou krávou manželkou, která se mu vždycky snažila vynahradit jeho mizerné manželství tím, že se pokoušela ukecat sestřičky. Pohrdala jsem tím ošklivým hnusákem a on mě teď mrdá před publikem!

„A doktor už je tam!“ Vrazil do mě všechno, co měl, a já zalapala po dechu. Ten parchant toho měl víc, než bych kdy čekala, ale kam zmizel ten hlavní parchant? „Brette!“

Stál na konci stolu, díval se dolů a smál se. „Neboj se, Sandro, jsem další na řadě. Ale když jsem zavolal všem klukům vysílačkou a řekl jim, že letím nahoru na věž s jednou žhavou sestřičkou, jeden z mých kamarádů povídal, že zrovna má pasažéra, který je doktorem v nemocnici v Kilkenny. Napadlo nás, že by to mohl být dobrý vtip, kdybyste se tu takhle potkali – a doktor byl pro, zvlášť když zjistil, že jsi to ty. Samozřejmě jsem ti nedovolil, abys viděla zaparkované tříkolky, když jsme přistáli, ale se všemi se brzy seznámíš. Jsi náš vánoční dárek.“

Dva z nich už mě chytili za kozy, považovali to za pohodlný způsob, jak mě povzbudit, abych jim honila ptáky. Další dva mě drželi za nohy, zatímco se mezi nimi Gottlieb proháněl, a já se zmítala pod jeho rostoucí vahou, jak se na mně roztahoval. Nikdy, nikdy, nikdy mi nedovolí zapomenout na tohle a na všechny ostatní věci, které ještě uvidí. A všichni tam stáli s rukama na ústech a museli se potrhat smíchy, když jsem Brettovi natřásala prsa a nechala se od něj svlékat a lízat. Hořela jsem vztekem a strachem při pomyšlení, že se o tom dozví Jeff.

„Brette, ty zasranej parchante!“

„Promiň, Sandro, ale ve skutečnosti se tak nejmenuji. Ve skutečnosti jsem Monty Python, pilot s velkým ptákem, a tohle je můj létající cirkus...“

V ruce držel plechovku s kolou a pozvedl ji. „Nemůžu pít, když lítám, ale vánoční přípitek všem. Na šťastné chvíle při nadívání našeho vánočního krocana.“ Chlapi potěšeně jásali a křičeli. „A Bůh nám všem žehnej, každému...“ Brett se naklonil dopředu a se sarkastickým úsměvem na tváři sledoval, co mi Gottlieb dělá, „... dokonce i Sandře!“