Přes překážky ke hvězdám

Vesmírná loď „Ad Astra“ byla mým domovem víc než čtyřicet let; osiřel jsem v osmi letech v Nano válkách, ale moji rodiče, kteří měli vlivné postavení v New Hope Society, už předtím zařídili, že když se celosvětová politická situace začala hroutit, byl jsem umístěn na palubu toho obřího mezihvězdného plavidla.

S délkou skoro 15 kilometrů byla „Ad Astra“ v podstatě válcem, navrženým tak, aby se otáčel a vytvářel umělou gravitaci pro 10 000 lidí, žijících uvnitř. Ačkoli už si nepamatuju na města na Zemi, starší lidé říkali, že jim to uvnitř připomíná klidné předměstí s bytovými bloky, farmami a řekami na vnitřním povrchu válce.

Samozřejmě, kdybyste žili na té lodi jako já, věděli byste to, ale tohle povídání může naši mezihvězdnou cestu přežít. Původně byla „Ad Astra“ poháněna světelnou plachtou – ohromným zařízením, zachytávajícím fotony vysílané k lodi z gigantického laseru na oběžné dráze kolem Země – ale o ten laser jsme přišli hned po dvou letech od startu.

Většina naší posádky byla přesvědčena, že laser sestřelily síly Terra Unie – která soupeřila s New Hope Society a vojensky ovládla Zemi – ale ať už to mělo jakýkoli důvod, výprava k Tau Ceti, která měla zabrat polovinu mého života, se tím protáhla na několik století.

Ovšem to nebyl konec našich problémů; brzy potom, co přestal pracovat laser, začali všichni muži a chlapci na vesmírné lodi umírat. Ukázalo se, že Terra Unie zamořila náš k životu nutný podpůrný systém virem Nano moru, specificky zaměřeným na muže, a přežilo jen padesát mladých hochů. Byl jsem mezi nimi; když se to stalo, bylo totiž všech sto kluků a holek z mojí školy v karanténě v lodní nemocnici s jakýmisi amazonskými meta neštovicemi, jejichž nákazu na nás pravděpodobně rozšířila Terra Unie, ale tím nám, docela ironicky, zachránila život.

Zůstával jsem v nemocnici, spolu s dalšími kluky ve věku od 10 do 14, zatímco ženy na lodi systematicky čistily podpůrný systém od nano-morového viru a vyhazovaly těla svých otců, bratrů, synů a manželů do vesmírného prostoru. Když jsem se nakonec dostal z nemocnice, bylo mi 11 a zjistil jsem, že se mnou zacházejí jako s klenotem nedozírné ceny.

Děvčata o mě starostlivě pečovala a ženy zasahovaly, kdykoli jim zdálo, že bych mohl dělat něco jen vzdáleně nebezpečného; ale to samé platilo i pro ostatní kluky. Představovali jsme jedinou naději na přežití populace. V té době jsem to nechápal, jen jsem viděl, jak je má nevlastní matka traumatizovaná smrtí svého manžela, a jak mé nevlastní sestry, Angela a Sára, staré 12 a 13 let, smutní po svém otci.

Po katastrofě podobné této se věci nikdy nevrátí do starých kolejí; ženy převzaly všechny mužské práce, od farmaření po údržbu podpůrného životního systému a hašení požárů, a my kluci jsme dál byli hýčkaní.

Ale potom, asi po dvou letech, se stalo něco divného; všude na lodi začínaly ženy být těhotné. Patřila k nim i učitelka naší osmé třídy, naše školní ředitelka, a taky má nevlastní matka. Očividně z toho byla v rozpacích, neřekla mi o tom, dokud nebyla v šestém měsíci a nezačalo být vidět, že se s ní něco děje.

„Ale jak můžeš mít miminko bez tatínka?“

„Víš, Janku,“ řekla máma a objala mě nejlépe jak to šlo, s tím vypouklým břichem mezi námi, „mamka si musí nějak pomoct, teď když tvůj táta odešel…“

„Jak to myslíš?“

„No, ten mor nám vzal všechny muže,“ řekla máma v slzách, „ale my musíme mít děti, aby se naše kolonie udržela naživu…“

„Jak?“

„Mámy potřebují nějakou pomoc… aby měly nové miminko…“

Máma mi to neobjasnila, byla moc rozrušená, ale brzy se mi dostalo úplného vysvětlení situace. Na začátku deváté třídy si mě moje krásná učitelka, ovdovělá paní Amanda Blaylocková, po škole pozvala k soukromému pohovoru. Cítil jsem se kvůli tomu trochu trapně, teprve jsem začal chodit do její třídy.

Už předtím jsem ji ve škole vídal, a když jsem před rokem začal onanovat, ona zaujímala v mých fantaziích přední místo. Bylo jí 42, měla hezký obličej, dlouhé rusé vlasy vzadu protknuté sponkou, obrovská prsa a oholené sexy nohy, zpravidla obuté do páskových sandálů na vysokých podpatcích. Nějak ani nevypadala, že patří na mezihvězdnou loď, ale všichni kluci ve škole po ní bláznili.

„Chtěla jste mě vidět, paní Blaylocková?“

„Ano,“ řekla a ukázala mi, abych si sedl na židli proti ní.

„Janku, slyšel jsi už o projektu Potomstvo?

„Co prosím…?“

„Dobrá, jsem si jistá, že sis už všiml, jak spousta našich žen má nová miminka. Abych byla upřímná, je to proto, že naše kapitánka Brazilová nařídila havarijní rozmnožovací program na obnovení naší mužské populace. Od všech našich chlapců, kteří přežili, a je jim 15 a víc, se žádá, aby se pářili s náhodnými a anonymními partnerkami.“

V tom okamžiku si paní Blaylocková přehodila nohu přes nohu a na mě šla závrať, jak z letmo spatřeného záblesku bílých kalhotek pod její sukní, tak z toho, co mi právě řekla.

„Zatím jsme do toho ještě nezahrnuli mladší dívky,“ pokračovala, „ale to se brzy změní. Co potřebuji vědět je to, jestli bys byl ochotný mít sex s našimi ženami tak, aby mohly mít miminka.“

Náhle, při pomyšlení na řadu starších holek a žen, které jsem znal, jsem cítil, jak se mi hlava odkrvuje. Myslel jsem na holky, po kterých jsem toužil, na Bakšu Deviovou z desáté třídy, na svou spolužačku Suki Nakajamovou, na paní Blaylockovou… a málem jsem omdlíval.

„Zklidni se, divochu,“ řekla paní Blaylocková a přidržela mě, jak jsem na židli vrávoral, „ono to není tak vzrušující, jak si myslíš.“

„Hmm?“, řekl jsem zmámeně. Byla u mě tak blízko, že jsem cítil její parfém, neurčitě připomínající čerstvě upečený chleba; pomalu jsem se dával zase dohromady.

„Budeš to muset dělat potmě,“ vysvětlovala paní Blaylocková, „a nebude u toho žádné mluvení. Musí to být neosobní, abyste se ty a partnerka nemohli navzájem poznat.“

„A co když nějaká holka… nebude chtít to dělat?“

„Nebude mít na vybranou. Kapitánka chce doplnit populaci teď, dokud vy chlapci nezestárnete a nezačnou znovu vznikat klasické rodiny, s manželi a manželkami. Asi chápeš, že manžel by nemusel chtít, aby do jeho manželky každý víkend něco strkal jiný, náhodně vybraný cizí člověk.“

„Znamená to, že nemůžu mít přítelkyni? Bude to tak přísné?“

„Ne,“ řekla paní Blaylocková s úsměvem, „projekt Potomstvo potrvá jen krátkou dobu, hoši i děvčata se nakonec vrátí k normálnímu životu.“

„Dobře, můžu se zeptat mámy, jestli s tím bude souhlasit?“

„Ne, to by bylo zbytečné, ona o tom ví, že vedeme tenhle rozhovor. Tak jak mi odpovíš?“

„Myslím, že bych rád měl sex,“ řekl jsem.

„Správný muž. Věděla jsem, že z tebe bude týmový hráč.“

* * *

Trochu váhavě jsem řekl mamce o projektu Potomstvo, ale ona o něm už věděla všechno, díky němu taky měla to miminko. Mé sestry byly mnohem rozpačitější, i ony mohly být pro někoho určeny jako partnerky, ale paní Blaylocková mě ujistila, že počítač by mě nikdy nepřidělil k někomu z vlastní rodiny.

Tak jsem čekal, netrpělivě, na své první rande s náhodnou partnerkou. Mělo k němu dojít o dalším víkendu v lodní mateřské škole, kde se veškeré ty styky odehrávaly, a já jsem kvůli tomu trochu neuváženě přestal masturbovat, abych byl co nejvíc potentní.

Bohužel to způsobilo, že jak se blížil můj termín, koule mě víc a víc bolely, takže si žena, která mě uvítala, myslela, že se necítím dobře. Byla to pracovnice mateřské školy, jmenovala se Dolly Mendozová, měla buclaté tělo a gigantické prsy a ke mně se chovala velice mateřsky, byla vlídná a povzbuzovala mě.

„Vy jste moje partnerka?“ zeptal jsem se přihlouple, když mě vedla do ložnice.

„Ne,“ odpověděla, „já jsem tu jen na to, abych ti ukázala, jak to tu chodí.“

Pokoj, jak jsem viděl, byl nasvícen měkkým růžovým světlem. Odhalovalo postel královských rozměrů, s plyšovým povlečením, a kromě ní tam bylo jen minimum dalšího nábytku.

„Světla potom úplně zhasneme,“ řekla tiše, „tvá partnerka sem vejde potmě.“

„Mám se svléct?“

„Ano, tady, já ti s tím pomůžu,“ řekla Dolly.

Řekla to tak věcně, že mě ani nenapadlo odporovat. O chvíli později jsem seděl nahý na okraji postele a zcela oblečená Dolly stála vedle mě.

„Paní,“ zeptal jsem se, „jaké to je… poprvé?“

Usmála se. „Bude to výjimečné. Ta dívka ví, že je to tvoje poprvé.“

„Dobrá, jenže…“ řekl jsem, „co když se udělám moc brzy? Nechci, aby se cítila trapně.“

Majestátní Dolly se zase usmála. „Víš co? Možná bych ti mohla trochu pomoct,“ prohlásila.

Potom, k mému naprostému úžasu, mi položila ruku na rameno a stlačila má záda na postel. A pak, stále zcela oblečená, vylezla na postel ke mně, posadila se obkročmo na má stehna a vzala mého ptáka do ruky; ve vteřině jsem byl tvrdý jako kámen, ale ona, dřív než jsem mohl zareagovat, si volnou rukou nadzvedla sukni, odtáhla rozkrok kalhotek stranou a usadila se na mně. Cítil jsem, jak se můj slintající žalud dotýká jejích sametově měkkých stydkých pysků a potom vklouzl dovnitř do ní, jak se na mě spouštěla a svou vlhkou pochvu, tu plodnou dužinu, nasouvala kolem mého vztyčeného penisu.

„Ach, do prdele…!“ vydechl jsem, když se helmice mého kolíku dotkla jejího čípku; díval jsem se jí do očí, do očí matky, soucitné a milující, a hluboko v ní uvnitř jsem explodoval.

„Ach, bože…!“ vyhrkl jsem, chytil jsem ji za boky a přirazil vzhůru; přijala můj výpad, trochu zasténala, když jí mé sperma vystříklo do břicha, a cítil jsem, jak její vnitřní svaly ždímají krém z mých koulí. A bylo to. Já jsem se uvolnil a ona se nahnula dopředu, pořád naražená na mém čuráku, a políbila mě na tvář.

„Dám ti minutu,“ řekla, „a pak ji pošlu dovnitř.“

„Počkejte ještě,“ zadržel jsem ji, „co když se něco stane nebo co když ona bude chtít, abych přestal?“

Překvapila mě jemným přírazem pánve, vymačkávala mé potrubí.

„Vidíš to zelené světlo vedle postele?“ zeptala se, „kdokoli z vás na něj může sáhnout, a to bude signál, že jste hotovi.“

„A co se stane, když promluvím?“ ptal jsem se. „Někdo mě za to vyhodí?“

Znovu stiskla můj prut, jemně, svou škvírou. „Ne. Jenom to není zdvořilé. A kdyby ses nechal moc unášet, nemuseli bychom tě už příště pozvat.“

„Hm, to by nebylo dobré.“

Má laskavá partnerka se usmála, nadzvedla zadnici a seděla ještě dost dlouho s mým pérem v sobě. Pak se ze mě vytáhla a já tam chvilku, když odešla, jen tak ležel, použitý. Hned nato světla úplně zhasla a pak se dveře s tenkým vrznutím zase otevřely.

Nevěděl jsem, kdo to je, snažil jsem se být potichu, a nebyl jsem si moc jistý, jak může být stará, ale zdálo se mi, že ví, co dělá. V té tmě vklouzla vedle mě a přitulila se k mému krku, když ucítila můj penis. Byl pořád kluzký, myslím, že ji to trochu překvapilo, ale měl jsem ho okamžitě tvrdý, a to bylo to hlavní, o co se starala. Nechala mě hladit jí prsy, měla je pěkné a pevné, a pak si mě přitáhla nahoru na sebe. Uvědomovala si mé „panictví“, jemně si můj penis zavedla ke své díře a pomohla jeho špičce dovnitř.

Rozhodně to bylo příjemné, byla uvnitř teplá a měkká, a já byl zvědavý, kdo by tak asi mohla být, a přitom jsem cítil, jak se v ní můj klacek ztrácí a jak mé koule odpočívají u její zadnice. Malá Bakša? Suki? Moje máma…?

Možná některá z mých nevlastních sester…

Samozřejmě, bylo mi dobře, ale stejně to byla něčí dcera, co ležela pode mnou s mým čurákem ďobajícím do její dělohy. Ta myšlenka mě vzrušovala, začal jsem do ní bušit, hluboko a tvrdě, a slyšel jsem, jak spokojeně sténá. Asi čekala, že budu rychle hotov, ale moje patronka Dolly mě dobře připravila, byl jsem pořád tuhý, cítil jsem ústí její píči obtažené kolem své tyče, a cítil jsem i její čípek pokaždé, když jsem dorazil až dolů. Ať už byla kdokoliv, mladá nebo stará, studentka, technička nebo učitelka, byla zřetelně potěšená mou výdrží, a ovíjela své nohy kolem mého těla, zatímco já jsem to do ní pumpoval.

„Ach, bejby…“ šeptala, „udělej, ať to na mě přijde…!“

Nepoznal jsem její hlas, ale cítil jsem, jak můj čurák tvrdne ještě víc, a uvědomil jsem si, co jí dělám. Neúmyslně jsem drhnul její klitoris mezi našimi stydkými kostmi, a její píča mě začala svírat, jako by mě do sebe vsávala pořád silněji a hlouběji.

„Ach, myslím, že už budu…“ šeptl jsem jí svou odpověď.

Naštěstí pro mé mladistvé sebevědomí se ona udělala první, tělo se jí vypjalo a potom se roztřásla, když rozkoš zachvátila její boky. Kousla mě do ramene, to mě překvapilo, právě ve chvíli, kdy její kunda vyprazdňovala můj penis a tahala za něj.

„Promiň…!“ řekla.

„To je v pořádku,“ vyhrkl jsem ze sebe, naposledy jsem do ní hluboko přirazil a nastříkal své sperma do jejího břicha. Co říkala, znělo dost zrale, prozrazovala víc, než bych měl vědět, myslím, ale nechtěl jsem ji uvádět do rozpaků, ani porušovat pravidla, tak jsem se k ní jenom naklonil a líbal ji na krku. Byl jsem překvapený, jak důkladně jsem se udělal, z mého čuráku vycházely dlouhé, krémové výtrysky semene, mířily do ústí její dělohy, a já jsem držel a vytlačoval je, dokud jsem si nebyl jistý, že jsem vymačkal všechno až do poslední kapky.

Dělali jsme to potom ještě dvakrát, jednou rajtovala ona na mně a po druhé jsem ji mrdal zezadu, a byla mým semenem úplně nasáklá, když se nakonec dotkla zeleného světla a ušetřila mě tak ztrapnění; ona by pravděpodobně mohla pokračovat celou noc. Když se světla začala rozsvěcovat, dala mi polibkem sbohem a zmizela dřív, než jsem mohl zachytit aspoň záblesk její podoby.

* * *

Co bylo divné, bylo to, jak málo jsme o tom my kluci mluvili. Možná proto, že každý z nás měl svou matku nebo sestru, anebo oboje, s nově narozenými dětmi, a mnoho dalších už bylo na cestě. Obě mé sestry byly brzy těhotné, stejně jako matka (ta už po druhé), a já si nemohl pomoct, a často jsem myslel na to, který z mých spolužáků jim to asi udělal, vrazil svůj čurák hluboko do malé Angely nebo Sáry, nebo do mojí mámy, a naplnil jejich dělohy svým semenem.

Ať už to udělal, kdo chtěl, brzy bylo víc miminek než neprovdaných matek a vznikaly nové instituce, které s nimi pomáhaly. Zakládaly se jesle, kde pracovaly matky na plný úvazek, a kde většina nových dětí vyrůstala. Sama kapitánka, šestačtyřicetiletá Miranda Brazilová, se o pár měsíců později začala zakulacovat svým prvním dítětem, a pomyšlení na to ve mně vždycky vyvolalo erekci, když jsem se vracel do mateřské školy ke svému každotýdennímu anonymnímu sexu; i já jsem mohl být otcem, podle všeho, co jsem o tom věděl.

Ačkoli jsme směli mít jenom jednu partnerku za týden, a na víkend se šťastným a nespoutaným sexem jsem se vždycky těšil, v mezidobí jsem masturboval, abych si vylepšoval výdrž. Poznal jsem, že to je dobrá technika, ochránilo mě to před tím, abych vyklopil svůj náklad hned v momentu, kdy se holky dotknu, a přineslo mi to vytrvalost, díky které jsem to mohl udělat pěkné i pro ni, ať už to byla kterákoliv.

Každá byla jiná, někdy to byly starší dámy, které se pokoušely zachovat si svou rozvážnost, a jindy mladé dívky, které kňučely, když jsem vášnivě a divoce mrdal jejich sladké malé micinky. Některé už rodily děti, to jsem mohl poznat z uvolněnosti jejich vagin, a některé sotva vyšly ze školy a byly tak těsné, že jim to mohlo působit i bolest, když jsem je prcal.

Jednou, krátce po mých patnáctých narozeninách, jsem měl to privilegium připravit jednu takovou o panenství. Dolly (která právě byla těhotná se svým pátým dítětem, možná mým) mě poučila, že panně bych napoprvé neměl moc ublížit; a samozřejmě, děvče bylo nervózní, ale šel jsem na to pomalu a otevřel jsem si ji napřed prsty a teprve potom jí dovnitř vstrčil svůj úd, protrhl jí blánu a rozevřel svaly její svatyně.

„Ty jsi tak velký…!“ brečela.

„Psst,“ konejšil jsem ji a mrdal ji pomalu a do hloubky, „nesmím vědět, kdo jsi. Kdybych to věděl, mohl bych chtít, abys byla moje holka.“

Zachichotala se, nervózně. Nemohlo jí být míň než čtrnáct, to byl nejnižší věk pro zapojení do projektu Potomstvo, ale byla to ještě malá holka a bylo mi jí líto.

„Něco mi řekni,“ šeptal jsem jí, „proč si rukou nehladíš svou číču, poznala bys, jestli se při tom můžeš udělat.“

„Jsem trochu vyděšená,“ připustila, a taky zašeptala, „připadám si, jako by ses díval skrz mě.“

To mě překvapilo a přestal jsem přirážet, svého ptáka jsem v ní nechal zaraženého až po koule.

„Poslyš,“ řekl jsem a naklonil se až těsně k ní, „ty jsi pro mě mimořádná. Jsi jedinečná a krásná a já jsem poctěný tím, že můžu být tvým prvním.“

Začala brečet.

„Chceš, abych přestal?“

„Ne…“ řekla a objala mě nohama, „jenom mě miluj.“

Tak jsem ji začal znovu mrdat, a nakonec se do toho začala dostávat. Napřed jsem se snažil být něžný, ale bylo to těžší, když pode mnou začala sténat a kroutit hýžděmi, jak jsem se na ní činil, a navzdory svému úmyslu jsem se přistihl, jak najednou rytmicky zarážím svůj čurák do její díry a pleskám jí po zadnici svým pytlíkem s vejci.

Nebyla napřed nijak strašně mokrá, jen tak akorát vlhká, abych ji mohl mrdat, ale to se najednou změnilo, když si začala svými prsty pohrávat s poštěváčkem, a ještě se to zdvojnásobilo v náhlém uvolnění při jejím orgasmu; vaginální šťávy vytryskly z její škvíry, promočily mé koule, a ona se nadzvedla z postele, prohnula záda a brečela mi na hrudi.

„Ach, mrdej… ,“ vzlykala, „mrdej mě…!!!“

Já byl pořád ukrytý v její těsně sevřené kundě, ale najednou můj čurák zareagoval náhlým výronem semene, vypáleným přímo do ústí její dělohy. Vtiskl jsem se ještě hlouběji a objal rukama její hlavu právě když mě můj orgasmus zcela přemohl; stříkal jsem znovu a znovu, plnil jí břicho svým semenem a povšiml si nepřítomně, že má rovné krátké vlasy. To znamenalo, že to není Suki, protože Suki měla vlasy na ramena, ale stále mě dojímala, stejně jako to, co jsme spolu sdíleli.

„Líbej mě,“ řekla.

„Opravdu to chceš?“

Poznal jsem, že ano, a poslechl jsem, nahnul se k ní a líbal ji správně, na ústa. Můj penis se v ní dál poškubával, v těsném sevření její píči, já se snažil vymačkat do ní zbytky své nálože a ona je ze mě dojila pomocí svých svalů uvnitř, naše jazyky se potkaly a naše rty se k sobě tiskly.

„Děkuju ti,“ řekla. „Už se nemůžu dočkat tvého dítěte.“

A samozřejmě, tím si vysloužila další dobrou hodinu útěšného mrdání.

* * *

Bohužel, projekt Potomstvo netrval věčně. Už mi bylo šestnáct, moje mamka ze sebe vymáčkla čtyři miminka, a mé sestry přidaly každá dvě, což bylo docela typické. Paní Blaylocková měla syna a dceru a kapitánka Brazilová sama přispěla trojčaty po svých 47. narozeninách, připojily se k dceři, kterou už měla předtím.

Asi po roce jsem se zeptal doktorky z mateřské školy (Sofie Bernová, hezká pětatřicetiletá brunetka a matka malého chlapečka, počatého nějakým šťastným bastardem), jestli ženy na lodi užívaly nějaký prostředek na plodnost. Jen se zasmála a poznamenala, že to vůbec nebylo potřebné.

Skutečnost byla taková, že v rozmezí tří let se mí spolužáci a já, dohromady padesát kluků, stali otci více než dvou tisíc dětí, které zplodili se skoro tolika ženami, a kapitánka Brazilová nakonec rozhodla, že to stačí. Projekt Potomstvo skončí během roku.

Pokud jde o mě, nebyl jsem z toho tak smutný, jak jsem si napřed myslel. Tou dobou už jsem chodil se Suki (matkou dvouletého syna někoho z projektu) a já byl docela rád, že ona nechtěla pořád šukat; se vším tím sexem, který jsem měl já, to bylo vlastně hezké jen tak si s ní vyjít a těšit se z její společnosti. A když jsme spolu šukali, Suki se pojistila a používala nově schválený antikoncepční prostředek; další dítě, jak řekla, přijde, až ho ona bude chtít.

Ale já jsem byl stále velice potentní a pokračoval jsem v páření se svými partnerkami v projektu Potomstvo až do úplného konce. Ke konci se už pravidla dost uvolnila a před mým předposledním spárováním mě doktorka Bernová dokonce překvapila dotazem, jestli by tentokrát mou partnerkou mohla být ona. Souhlasil jsem, vypadala rozhodně jako super mrdatelná, přiléhavý top uvázaný za krkem, krátká bílá sukně a bílé sandály, a dělali jsme to, pro změnu, s rozsvícenými světly. Bohužel mě to trochu moc vzrušilo a vystřelil jsem jí svou nálož do břicha, jakmile se sesunula na můj klacek, ale ona byla dost laskavá na to, aby mě znovu probudila svou pusou. Potom se, s překvapivou důstojností, narazila na můj čurák po druhé, a vzala si ze stolku vedle postele svůj zápisník, aby mi mohla sdělit detaily z mé dvouleté sexuální kampaně.

„To se podívejme,“ řekla a četla si přitom v zápisníku, s hýžděmi uvelebenými v mém klíně, „miloval jsi se v rámci projektu s 95 ženami, jejich průměrný věk byl 26,9 a s 38 z nich jsi se stal otcem celkem 46 dětí, včetně jedněch trojčat a šesti párů dvojčat.

„Do prdele…“ vydechl jsem a pozoroval, jak se doktorce na hrudi pohupují její hezké kozy; vnímal jsem při tom její píču, která vcucávala můj čurák. Přestože měla dítě teprve před šesti měsíci, měla ji velmi těsnou a útulnou.

„Takže,“ řekl jsem, „ty ženy se nikdy nedozvědí, kdo byl otcem, že ne?“

„Správně…“ řekla. Ale potom dodala a doprovodila to potutelným mrknutím, „s jednou výjimkou; myslím, že bys měl vědět, že ty jsi otcem mého dítěte.“

„Já… co?“

„Možná se na to pamatuješ, já jsem byla tvoje první, …po Dolly.“

„Můj bože,“ řekl jsem, najednou přemožený jejím pozvolným pečlivým mrdáním. Udělal jsem se prudce a ohodil její dělohu šesti mocnými výstřiky hustého a mladistvého semene.

„To byla doktorská výsada,“ řekla a škodolibě ždímala můj pulzující ocas svou píčou, „vždycky jsem si ráda brala nováčky.“

Vypadalo to, že budu znát jenom jedinou matku svých dětí. Když ale přišel ten úplně poslední týden, jakmile má partnerka vkročila do setmělé místnosti, byl jsem překvapen podivnou známou vůní. Neuměl jsem si to hned zařadit, ale voněla hezky, jakoby po droždí, a já, když vklouzla vedle mě, si najednou uvědomil, kdo to je; s těmi ohromnými prsy po dvou nedávno narozených dětech, to je přece paní Blaylocková!

Ovšemže už jsem nebyl v její třídě, ale i tak se mé srdce rozběhlo o závod, málem jsem spadl z postele. Nějak, díky maximální snaze o sebekontrolu, jsem zvládl udržet klid k tomu, abych ji držel a houpal na rukách. Zblízka byla vůně jejího parfému ještě intenzivnější, sál jsem její bradavky s dětskou radostí a cítil jsem, že je trochu v rozpacích z toho, jak jí z obou v neochabujících výtryscích vystřikuje mléko.

Odpověděla cumláním mého ptáka, něco takového většina žen v projektu nedělala, já ležel na zádech a nechal ji to dělat, a jak mně ho svými rty objížděla, připomnělo mi to všechno to pěkné ze třídy. Nechal jsem ji dovést mě až k vyvrcholení, bylo to divoké, s těmi zvuky jejího srkání a cucání, a překvapilo mě, když jsem slyšel, jak polyká moje semeno. Pak jsem ji otočil na záda, abych jí to mohl oplatit. Byl bych si moc přál tu její lahodnou píču spatřit, ale to nešlo, tak jsem ji aspoň rozloupl svými prsty a podržel si ji rozevřenou; jazykem jsem rejdil přes její klitoris tak dlouho, dokud se taky neudělala.

„Óóoch, bože můj…!“ vyhrklo z ní, „ty jsi to dokázal, já jsem se udělala…!!!

Byl to její hlas, to můžu říct, a byl jsem tvrdý jako ocelová tyč, když jsem se konečně dostal mezi její nohy, abych ji mrdal. Byla zvlhlá a úzká, i přes ty děti, a já do ní zajel až dolů jediným přírazem. Lapala po dechu, byla šokovaná, objímala mě rukama i nohama kolem těla a já to do ní začal pumpovat. Fňukala, že cítí mou tuhost, v tom pevném sevření její kundy zcela nepoddajnou, ale já jsem mlčel, nechtěl jsem zničit to nejerotičtější tajemství svého života.

Brzy se znovu udělala, silně, ale já ji projížděl dál i během celého jejího orgasmu a vytáhl se pak ven a otočil ji na břicho a mrdal ji zezadu. Svými boky jsem pleskal po tom pěkném zadku a zabodával svůj čurák do její krémové díry, líbal jsem jí dělohu svým žaludem, a nakonec jsem to do ní zarazil tak tvrdě, že se jí kolena rozjela a celá roztažená padla na prostěradlo pod námi.

A víc než to, chtěl jsem ji oplodnit, naplnit její životadárné břicho svým ejakulátem a zmáčet její vajíčka svým spermatem, a ta moje touha jen prodlužovala mou rozkoš. Byl jsem tvrdší než kdykoli předtím, nechal jsem ji křičet při dalším orgasmu, který ji zachvátil, a pak zapíchnutý hluboko v ní jsem jí stříkal přímo do dělohy. Byla toho spousta, tryskající proudy semene vyvrhovaného mým ptákem plnily její jeskyni mým živým spermatem a cítil jsem i zpětný proud, omývající mé koule a rozlévající se jí po stehnech.

Síly mi pak stačily už jen na jedno číslo, ještě jednou jsem pronikl do její zapatlané mokré díry a poslal do ní ještě druhou nálož svých pohlavních buněk, za tou první. Pak jsem ji nechal odejít a přísahal jsem sám sobě, že své tajemství nikdy nikomu neodhalím. Po našem setkání začala paní Blaylocková vpředu růst a zakulacovat se dalším dítětem. Syn se jí narodil po devíti měsících a mě tajně potěšilo, když jsem se dozvěděl, že ho bude sama vychovávat.

Pokud jde o Suki a o mě, nakonec jsme se vzali a opravdu máme několik vlastních dětí. Nyní, po čtyřiceti letech, je těžké uvěřit, že naše děti, i všechny ty další, jimž jsem byl otcem, budou mrtvé dřív, než Ad Astra dosáhne svého cíle, ale já věřím, že naše vnoučata jednoho dne ocení to zvláštní řešení, kterému jsme se v jejich prospěch podřídili. A rád si představuju, že se paní Blaylocková z nebe dolů na nás dívá, nyní, když už odešla; byla mým světem na jednu noc, a navždycky potom v mých snech.