Nad našimi hlavami odlétá další letadlo do toho obrovského širého prostoru, cíl neznámý.

Naše postel se těmi zvukovými vlnami otřásá až k úchytům pružin – anebo je to možná vším tím naším šukáním. Spouštím oči z prasklé zdi a znovu se zaměřuji na tu ženu pod sebou. Nakloním se dopředu, abych jí ukradl zpocené polibky ze rtů. S úsměvem se natáhne a zkroutí mi jednu bradavku. Je jediná na světě, komu bych to kdy dovolil.

Jsme v motelu, o kterém se nedá celkem nic říct, půl kilometru od letiště. Platí se tu za hodiny strávené uvnitř a pokojské mění povlečení nejméně pětkrát denně. Alespoň doufám, že to dělají. Poslední tři roky tu každý druhý pátek trávíme prodlouženou pauzu na oběd. Když se pak konečně vrátíme do kanceláře, nikdo nikdy neřekne ani slovo. Všichni vědí, že jsme šukámoši.

To je mimochodem její termín pro nás. Jste překvapení? Já často jsem a musím být, od té doby, co nastoupila k nám do marketingu. Zpočátku byla jen další tváří ve výtahu, tělem u sousedního stolu, další sukní v jídelně. Často jsme seděli vedle sebe na týmových poradách a debatovali spolu u kávy a koblih.

Pak jsme na sebe začali po práci narážet v blízké restauraci. Kouřili jsme stejné cigarety, měli rádi stejné písničky z jukeboxu a pili své drinky na ex. Hráli jsme spolu kulečník, kritizovali své kolegy a sakra se snažili nedívat se tomu druhému do očí.

Podpírám se teď rukama, abych měl na přírazy větší páku. Svaly její kundy mě láskyplně svírají. Její oči se smějí stovky kilometrů pode mnou. Ví, že se mi to líbí. Moje tělo se napíná, soustřeďuji se na to klouzání mezi svýma nohama. Sem tam zachrčím a nepochybně dělám to, co ona označuje jako můj ‚legrační obličej‘. Když mám sex s manželkou, nikdy neřeknu ani slovo.

Měli byste vědět, že jsme nikdy nedělali nic nezákonného, alespoň ne do toho večera, kdy jsme dlouhé hodiny pracovali na šéfově prezentaci na nějaký seminář. Než jsme tu prezentaci dodělali, byli jsme rozdovádění vlivem příliš velkého množství fernetu a nudlí z čínské restaurace od vedle. Nevím, kdo ten boj s jídlem začal jako první, jen vím, že v určitém okamžiku jsem jí z výstřihu vylizoval kousky masa a ona mi z rozkroku vybírala smažené nudle. Odtud už stačil jeden mastný polibek, abychom sklouzli do propasti, které jsme se tak pečlivě vyhýbali celé měsíce.

Moje sténání nabírá na síle a já se podrobuji těm horkým upatlaným momentům. Ona to do sebe bere všechno, a ještě něco navíc. Její nohy, které mě celou dobu obepínají, se rozevřou, až když skončím. Udýchaně odpadávám, ale ještě nejsem úplně hotový. Její oči mě sledují, jak jí kloužu po břiše a mizím mezi stehny.

Mé rty líbají její vyčnívající zduřelý poštěváček a rukou jemně prstím její záhyby. Nepospíchám, dostávám se dál a dál. Jakmile začne sršet elektřinu, své prsty nahradím pusou a vypiju ji. Už dávno mě naučila, abych se nebál svého semene. Co na to říct? Ona je ten typ holky.

Křeče se jí rozlévají do těla a pomalu se rozmělňují do vln. Odstrčí mě, další vteřinu už není schopná vydržet. Vylezu zpátky a najdu si místo na polštáři vedle ní. Po několika slastných okamžicích se jí otevřou oči, s nebem modré glazury. Políbí mě na ústa. „Mmm. Jednou budeš muset Robertovi vysvětlit, jak to děláš.“

„Jistě. Nech mě prostě tvému snoubenci zavolat a říct mu, jak má svou budoucí ženu vylízat.“ Zobne mě do rtu. „Myslím to vážně! Jediné, co dělá, je, že mě natírá nahoru a dolů, nahoru a dolů. Tuhle jsem při tom usnula. Myslím, že si toho ani nevšiml.“

Musím se smát. „A ty si ho chceš vzít, mít ho a držet se ho, dokud vás smrt nerozdělí?“

Bouchne mě do ramene. „Podívej se na toho, kdo to říká. Připomeň mi ještě jednou, kolik různých poloh jsi vyzkoušel na poslední dovolené?“

Počítám na prstech. „Hm, tak to byla jedna, misionářská. Ale dělali jsme to často,“ dodám a cítím prachsprostou povinnost svou choť bránit. „Pořád říká, že je to nejlepší způsob, když chceš mít dítě.“

„Aha.“ Odmlčí se a pevně se na mě podívá. „Nevěděla jsem, že ho chceš.“

„Já taky ne. Ještě že mi to připomněla, co?“

„Hmmm,“ zahučí.

„Hmmm co?“

„Jen se snažím vzpomenout, kdy jsme naposledy šukali na misionáře,“ řekne.

„Nebylo to loni?“

„Ha ha!“ řekne. „To byla schválně záludná otázka, ty ubožáku. Nikdy jsme to na misionáře nedělali.“

„Počkej, a co tenkrát v kanceláři u Vydry?“

„Na pejska. Ježíši, ty si to ani nepamatuješ? Druhý den si stěžoval na ten nový čisticí prostředek, který uklízečky používají. Říkal, že to smrdí.“ Oba jsme se pustili. Bože, jak já miluju její smích. Vždycky mi připomene děti, jak si v létě hrají. Další startující letadlo otřásá zdmi. Jeden z nás zkontroluje čas a oba se vrhneme do sprchy. Ne že by se mi nelíbila vůně, kterou na mně vždycky zanechává, ten temný parfém, který bych mohl nosit celý den – ale moje žena by ho zachytila na tři kilometry od vrat do garáže. Doma se sprchujeme, abychom zbavili svou kůži všeho, co na ní ulpělo. Tady v pokoji 214 je sprcha vždy součástí rituálu.

Oblékne se do mýdlové pěny a nechá vodu, aby ji zase svlékla. Pak se vynoří celá orosená a jde si pro ručník. Dívám se, jak se otírá, nejdřív obličej a ruce (poplácává se v podpažních jamkách, které mně občas nechá políbit), pak prsa a břicho, a nakonec se věnuje oběma nohám. „Hele, ty na mě civíš.“ Pleskne mě přes zadek, když si jdu pro kalhoty. „Tam, odkud to přilítlo, je toho víc, pane.“

„Ale! Odkdy jsi domina?“

„Od té chvíle, co jsi slíbil, že budeš mým otrokem, dokud neumřeš.“

Zahlédnu ji v zrcadle, jak si obléká sukni a vytahuje si ji přes boky. Lakované nehty jemně zavírají boční zip. Žádné punčochy ani kalhotky; ráda cítí vánek. Zajímalo by mě, jestli jim bude v Paříži během líbánek foukat.

Natáhne si podprsenku a zapíná ji s obratností, kterou by žádný smrtelník nepochopil. „Vypadáš smutně.“

„Jen přemýšlím...“

Usmívá se. „Aha.“

„No dobře, nemám pocit, že je to dobrý den, dokud to nepodělám.“

Zavrtí hlavou, skočí mi do klína a vytáhne z mého balíčku dvě cigarety. „Tak co máš na srdci, ty bejku?“

Otevřu ústa, ale všechna slova se mi rozutečou. Ježíši, opravdu to řeknu? Pak mě napadne, když ne téhle ženě, tak komu? Svojí ženě? „Říkal jsem si, ehm, proč neodjedeme pryč?“ ptám se.

„Kdo, ty a já?“

„Ne, ti druzí dva šukámoši v téhle místnosti. Cože, ty si nemyslíš, že bychom si to užili?“

Její ruce mě objímají kolem krku. „Děláš si srandu? Navždycky bychom zmizeli a někde špatně skončili.“

„Celý den na pláži...“

„Na které?“

„Já nevím, vyber si nějakou.“

„Dobře, La Concha ve Španělsku.“

„Perfektní. Mohli bychom se tam jen tak povalovat, sem tam skočit do vln, trochu plavat a hodně na sebe civět.“

Ďobne mě do spodního rtu. „A až to začne být nuda?“

„Nevím. Projít se městem, nakupovat v nevkusných turistických obchodech, vybírat pohlednice, trička a koule, ve kterých sněží.“

Jedno její obočí se zvedne. „A večer budeme jíst ve venkovní kavárně?“

„Zkontrolovali bychom vinný lístek...“

„...ale nakonec objednali Cabernet Sauvignon.“

„S limetkami?“

„S čím jiným?“

Díváme se na své odrazy v očích toho druhého. Nakonec se jakoby z povinnosti zeptá: „Ale co bychom řekli svým drahým polovičkám?“

„Já myslel, že ty drahé polovičky jsme my!“ řeknu a políbím ji na ústa.

„Dobrý postřeh. Co tedy řekneme těm lidem, ke kterým chodíme každý večer domů?“ Aha, ale i na to má bývalý skaut odpověď. „Řekneme jim, že je nám to líto, ale každý z nás našel člověka, se kterým má být. Někoho, koho opravdu chceme slyšet a kdo nás poslouchá, když mluvíme, někoho, s kým se nemusíme dřít, abychom měli sex, nejlepšího kamaráda...“ Šimrá mě svými polibky na krku, a dodá: „...a nezapomeň, někoho, kdo pořádně lže!“

„Zrovna jsem to chtěl říct!“

Znovu se smějeme, tomu všemu, dokud naše veselí nepřehluší další letadlo, jehož cíl je neznámý.

„Mám snoubence,“ zašeptá. „A ty jsi ženatý.“

Ano, myslím si, s devětadvacetiletou ženou, která se už těší na houpací křeslo a vnoučata. To není život – to je umírání. To samozřejmě neříkám. Místo toho přepnu na napjatý úsměv, jakým se usmívají jen lháři. „Jen jsem si dělal legraci, vždyť to víš.“

Sklopí hlavu, až se z nás stane dvojice kyklopů, pozorujících se navzájem. „Ne, to jsi si nedělal.“

„Jak to víš?“ zeptám se.

Její úsměv vypadá stejně smutně jako ten můj vynucený. „Protože jsme šukámoši,“ připomene mi.