„Co je to s Wolfem?“ zeptal se Glen. „Nepamatuju se, že bych ho už někdy viděl takhle nadrženého.“

Juta vstala a stoupla si vedle něj k oknu. Podívala se přes sklo a uviděla Wolfa, jak sedí na posteli. Svůj penis držel v ruce a agresivně s ním pumpoval.

„Nemyslíš si snad, že mu někdo řekl o Liv, nebo ano?“ zavtipkovala Juta.

„Možná má nějaký šestý smysl,“ odpověděl Glen.

Muž dýchal zhluboka a vydával hlasité kvílivé zvuky, blížil se k orgasmu. Jeho zvuky, značně zesílené, se přenášely na diváckou galerii, kde byl shromážděný velký dav. Ukázka páření lidského samce vždycky vyvolala vzrušený šum. Kdo by se nezachvěl při tom neuvěřitelném crescendu zvuků stoupajícím až k nezadržitelnému mocnému řevu při vyvrcholení? Juta to už viděla a slyšela tolikrát, a přesto, když se Wolf takhle rozkřičel, ji to pokaždé vzalo. Od prvního dne tady ji to pořád silně vzrušovalo.

Jen kdyby to mohli zařazovat do rozvrhu častěji, říkala si, pak by zoo určitě neměla takové finanční těžkosti. Zjistili, že Wolf nejlépe reaguje na stimuly z promítaných obrázků žen, které se na scéně pohupují a krouží a při tom se svlékají. Existuje však jenom omezené rozpětí jeho pozornosti, a když mu to zkoušeli promítat moc často, rychle ztrácel zájem.

„Což je katastrofa, viď?“ Juta teď mluvila na to stvoření na opačné straně okna. „A ty víš, co si myslím, že jo? Znám tě! Jsi chytřejší, než vypadáš.“

Nikdy ji na něm nepřestalo ohromovat, jak dokáže vycítit její přítomnost. Byly situace, kdy věděla, že ji nemůže vidět, ale otočil se a díval se jejím směrem, a ona vzdychla a hned ji to zase vzalo, a myslela na to, jak pozoruhodný ten tvor je.

Když pozorovala ten rozbouřený lidský čurák, skousla si horní ret; předkožku měl shrnutou dozadu, pevné a tvrdé koule tvořily základnu. Práce se zvířaty nepřináší moc benefitů, většinou jde o vyklízení špíny a hnoje a snášení nepříjemných pachů, ale Wolf nepochybně představoval velmi mimořádný benefit. Na tom dospělém lidském samci bylo něco neuvěřitelně báječného, ty svaly vlnící se na silné kostře, kdo by se nepřikrčil, když se rozzuřil a vypustil svůj zběsilý řev, při němž se zastavovala krev.

Ta žena na obraze promítaném na zeď byla svlečená do spodního prádla. Wolf se obvykle udržel, dokud nebyla nahá a nezačala se sama sebe dotýkat mezi nohama. To měl rád, myslela si Juta trochu žárlivě. Vzrušené ženě nedokázal odolat. Pohled na její zrychlené dýchání a zrudlé tváře, a na to, jak si mačká prsy a hladí svou prcinu, ho zaručeně dovedl k orgasmu. Ale dneska byl už jen kousek od toho, aby se udělal, a ona si ještě ani neodhalila prsa.

Juta cítila, že ji začíná svrbět její vlastní pohlaví. Nebylo to žádné nečekané překvapení. Wolf na ni takhle účinkoval vždycky, když ho pozorovala. Pokoušela se tomu bránit, protože se na to nahlíželo jako na něco perverzního, ale co mohla dělat? Takhle prostě byla vystavěná. „Jsi ošklivý chlapec,“ povzdychla si potichu směrem k Wolfovi. „Koukni se, co se mnou děláš!“

Vsunula si ruku pod pásek své sukně, dovnitř kalhotek a prozkoumávala to tam, ukazováček se jí uhnízdil na klitorisu. Začala si ho tím prstem jemně masírovat a vzápětí se jejím tělem rozběhly vlny rozkoše.

Glen si všiml jejího rostoucího vzrušení a nijak ho to nepřekvapilo.

„Mám ti zavolat Mária?“ zeptal se nonšalantně. „Vypadáš, jako bys potřebovala obsluhu.“

Juta se znovu kousla do rtu. „Ne,“ pronesla váhavě, „já to zvládnu.“ Neochotně vytáhla ruku ze sukně. Přičichla si k prstu a pak ho nastavila Glenovi. Vzal její ruku, přitáhl si ji k nosu a vdechl její vůni. Usmál se na ni s pochopením a ruku jí pustil.

„Jak dlouho už je to,“ zeptal se, „od té doby, co jsi měla naposledy obsluhu?“

Na zdi visel kalendář; byl to reklamní kalendář od firmy, která jim prodala Mária. Zrovna byli na začátku měsíce, takže měli nový obrázek, přitáhl její pozornost. Nějaká osoba tam byla připoutaná k černé kovové konstrukci s roztaženýma nohama a s rukama nad hlavou; smyčky provazu jí visely na ploché hrudi a na břiše. Samozřejmě taky právě dostávala obsluhu. Juta ztěžka polkla. Možná má Glen pravdu; možná by měla zavolat Mária; uvolnil by v ní to napětí, které ji stresuje. Ale odolala tomu nutkání. Později, řekla si. Potěší ji až později.

Zvedla stránku a podívala se na předchozí měsíc, našla značku, kterou tam předtím udělala. „Osm dní,“ řekla a s přemáháním se odvrátila od té scény s bondáží.

Glen jí věnoval úsměv. „Tak už to můžeš udělat. Vím, že chceš překonat svou závislost. Každý den to bude snadnější.“

Juta přikývla. „On na mě vždycky tak působí. Dělá to Wolf.“

Náhle byli vyrušeni, protože na jejich frekvenci vtrhl Exterkom. To určitě bude kvůli Liv, napadlo Jutu okamžitě a pozorně poslouchala, co hlasatel bude říkat.

„Haló, tady jsou Světové zprávy z Londýna,“ ozvalo se na úvod. „Vysíláme personalizované zprávy pouze pro vás. Mluví k vám Dmitrij Romanov.“

„Dnes vládne v londýnské zoo vzrušení, protože Wolf, lidský samec, se má potkat s dovezenou samicí. Možná si pamatujete, že čínské úřady této zoo před devatenácti lety darovaly Wolfa, když byl ještě lidské mládě. Během těch let vyrostl a zatím je pořád panic, protože ještě nikdy neviděl lidskou samici, s výjimkou těch na projekční obrazovce. Liv, lidská samice z chicagské zoo, je poslána, aby mu dělala společnost, a doufá se, že z něj udělá otce. Nyní na světě zbývá jen dvanáct lidských párů držených v zajetí, a tak je příjezd Liv ve vrcholném vědeckém zájmu.“

„Dr. Michael Johnson z bristolské univerzity vám vysvětlí některé s tím spojené problémy,“ uvedl moderátor hosta. Ten se hned ujal slova.

„Přežití jakéhokoli živočišného druhu je vždy ohroženo, když jeho populace klesá. Dokud je populace početná, genetické variace jejích členů dostačují k tomu, aby se při náhlých změnách prostředí jednotlivci různě měnili, a někteří z nich se pak dokáží adaptovat a přežijí.“

„Naopak, v inbrední populaci, tedy takové, kde potomci vznikají pářením příbuzných rodičů, ztráta genetické diverzity vyvolává genetické posuny, jejichž výsledkem jsou jednotlivci s chatrným zdravím a s menšími schopnostmi se vyvíjet a adaptovat na nové prostředí.“

„Náchylnost ke ztrátě genetické diverzity u populací ohrožených druhů chovaných v zajetí je vysoká, protože populace v zajetí jsou už z principu malé. Chovné šlechtitelské programy, založené na vědeckých postupech, se pokoušejí maximalizovat zachování genetické rozmanitosti. V těchto populacích používáme analýzu rodokmenů a podle ní rozhodujeme, jaká zvířata by se měla pářit, s kým a jak často.“

„Rozumím,“ ozval se moderátor. „To byl Dr. Michael Johnson z bristolské univerzity. Ještě připomenu, že tuto relaci sponzoruje Salon rodinných masáží: NAŠE PŘÁTELSKÁ OBSLUHA PŘINÁŠÍ ÚLEVU STRESOVANÝM. Takže, pane doktore, co se stane, když se Liv nebude Wolfovi zdát atraktivní? Přivodí to další odtok peněz ze zoo?“

„Nemyslím si, že to bude nějaký problém. Wolf i Liv jsou mladí lidé, kteří se ještě nikdy nepářili. Nejsou jako my. Když dojde k lidskému páření, není v tom žádná láska ani romantika. Pro ně je to čistě instinkt: potřeba předat své geny další generaci. My jen zajišťujeme, aby předali ty správné geny, tak, aby nás lidský druh mohl bavit ještě mnoho dalších let.“

„Děkuji vám, pane doktore. A teď k našemu personalizovanému seriálu ‚Bičování Wendy‘. V minulém dílu jste viděli, jak byla Wendy přistižena při podvádění u zkoušky a souhlasila s tím, že od svého učitele pana Collinse dostane rákoskou na holou zadnici, místo toho, aby o tom byla poslána zpráva jejím rodičům ...“

Juta vysílání vypnula. Na ‚Bičování Wendy‘ neměla čas.

* * * *

Juta pozorovala, jak dva ošetřovatelé, Alan a George, stěhují přepravní klec s lidskou samicí na správné místo. Glen stál za nimi a ukazoval jim, kde by klec měla stát. Muselo to být tam, kde bude možné otevřít její dveře a pak přinutit její obyvatelku vyjít ven do uzavřené vnější ohrady.

Liv, která na sobě měla citronové triko ustřižené pod poprsím a džíny, zírala ven mezi silnými kovovými tyčemi svisle osazenými po celé délce té stísněné klece. Držela se tyčí a pokoušela se udržet rovnováhu při tom, jak klec s ní při stěhování zvedali a nakláněli. Z galerie nahoře zase zírali Superioni dolů na ni. Viděla moře obličejů, bez výrazu, prázdných, bez individuality nebo nějakého pocitu. Přišli sem zírat, čumět, vidět, jak lidská samice vypadá, a možná, když budou mít štěstí, vidět, jak bude oprcaná.

„Jak to chceš sehrát?“ volal Glen zdola z ohrady na Jutu. „Necháme ji zatím v kleci, ať se spolu seznamují přirozeně, nebo jim budeme nějak pomáhat?“

„Proboha! Nemůžu uvěřit tomu, na co se mě ptáš!“ odsekla mu Juta. „Tohle je projekt za dva miliony dolarů. Myslíš si, že jeho úspěch necháme v rukou párku lidí?“

„Ne,“ připustil Glen. „To nenavrhuju. Ale myslel jsem, že by bylo správné nechat je napřed se spolu seznámit.“

„Nech je, ať se spolu seznámí potom. Jsou to lidi, ne Superioni! Nejdřív ze všeho chci, aby ji mrdal. Svlíkni ji a předveď mu ji. Můžou mít na seznamování devět měsíců, jestli bude těhotná!“

„Juto, co to do tebe vjelo? To jsi byla ty, kdo mi pokaždé říkal, že Wolf je inteligentní, že je nadřazený všem zvířatům ... Nechceš ...“

„Ne, nechci. Už se připozdívá. Za chvíli půjdou lidi domů.“ Juta se s úzkostí podívala na hodiny. „Především, tohle je byznys, zapamatuj si to. Musíme potěšit naše návštěvníky, musíme vydělávat peníze. Máme je nechat jít domů nespokojené? Svlíkni jí šaty, Glene! Chci, aby ji Wolf oplodnil, ne aby s ní šel na bál.“

Glen se zašklebil a vytáhl svůj paralyzér. „Tak to pojďte dodělat,“ řekl Georgovi a Alanovi. „Slyšeli jste dámu. Publikum se dívá a my nikoho nechceme zklamat.“

Prostrčil paralyzér mezi tyčemi a stiskl spoušť. Liv věděla, co přijde, už byla předtím tou zbraní zasažena. Ale neexistovalo nic, co by mohla udělat, nikam nemohla utéct. Couvla, když zbraň štípla, a pak se nemotorně svalila.

„Dělejte,“ poručil Glen svým pomocníkům. „Ať je to hotové, než se probere.“

Uvolnili uzávěry, které držely klec zamknutou, a otevřeli ji. George sáhl dovnitř, a vytáhl zpola ochromenou ženu ven. Padla na podlahu a bezmocně na ně civěla.

Alan a George ji popadli a začali z ní stahovat oblečení. Zatímco jí Alan uvolňoval džíny, George jí přetáhl triko přes hlavu. Juta zírala ze svého okna v řídicí místnosti dolů a byla fascinovaná těmi prsy, které se na Liv volně pohupovaly. Viděla projekční smyčky, viděla lidské prsy, jenže to byly obrázky pro Wolfa, tyhle opravdové teď špehovala se závistí.

„Pospěšte si,“ zakřičela dolů na své podřízené. „Svlečte ji!“

Účinek paralyzéru začal odeznívat a Liv kopla Alana, který se jí snažil stáhnout džíny. George mu rychle přišel na pomoc a přidržoval jí ruce. Tím jí znemožnil bojovat účinněji a Alanovi se povedlo z ní džíny stáhnout, pořád ho ale kopala.

„Ano, drahý Wolfe,“ myslela si Juta se zbytečnou škodolibostí. „Ty budeš její pán. Ty tu čubku zkrotíš.“ A dívala se radostně, jak se Alan konečně dokázal uhnout těm nahým mlátícím nohám, popadl její bavlněné kalhotky a serval je z ní. Liv ječela na protest. Cítila strach a uvědomovala si svou zranitelnost: je nahá a sama.

Pro pomocníky to v této chvíli skončilo. Udělali svou práci a teď mizeli. Nastal čas, aby se Wolf setkal se svou novou nevěstou.

V řídicí místnosti byla Juta taky sama. Jako pravý voyer sledovala scénu pod oknem, kriticky zkoumala nový exponát, na který čekala. Předem věděla, jak je Liv stará, bylo jí osmnáct. Ale na obraze, který dostala z Chicaga, byla o tři roky mladší, a za tu dobu se podstatně změnila. Byla vyplněná a dospělá: stala se z ní žena.

Její kaštanové vlasy byly přírodně zvlněné a v točitých kaskádách jí spadaly na ramena. Vytvářely půvabný rámec k jejím pravidelným rysům.

Juta žárlivě studovala její postavu: jejích prsů si všimla už předtím, byly pevné a správně velké, korunované tmavými bradavkami; jak na ní stály, vypadaly silné a tvrdé. Juta se koukla níž, do jejího rozkroku, chlupy tam měla hebké a vlnité, skoro kudrnaté. Rozeznávala i tvar jejího pahorku ...

Glen dával znamení, že už jsou všichni pryč z klece, a že Juta může otevřít dveře mezi sousedními ohradami, v nichž Liv a Wolf teď byli. Udělala to a Wolf k otevřeným dveřím okamžitě přišel, vysoký, chlupatý a svalnatý, a díval se skrz ně. Bylo to tu zas, uvědomila si Juta, nic neviděl, ale přesto to věděl: je očekáván. Spatřil Liv, stála tam nahá, čekající, nic neschovávala. Viděl její klín, viděl její prsa, viděl, jak se před ním pokouší zakrýt se rukama.

„Ksakru!“ zaklela Juta. Byla ztracená. „Mário,“ zakřičela poroučivě, „potřebuju tě. Rychle přijď, hned!“

Mário vešel. Juta byla vykloněná dopředu, aby z okna líp viděla. Svůj stydký pahorek silou tiskla na plochu stolu a třela s ním o něj. Zadek jí vystupoval do vzduchu a kroutil se ze strany na stranu, jak si sama o stůl dělala dobře. Mário přistoupil a bez jediného slova s naučenou lehkostí švihem zdvihl Jutě sukni nad pas a kalhotky jí stáhl dolů přes zadnici. Druhým tahem je dostal dolů z nohou. Pak Mário spustil svoje kalhoty a vytáhl penis. Měl ho jen částečně tvrdý, ale promptně si ho vyhonil naplno a zíral přitom na díru probleskující pod roklinkou Jutina vystaveného pozadí.

Vtlačil do ní svůj čurák. Juta cítila, jak hluboko vklouzl. „To je hezké,“ vydechla a pořád při tom byla plně soustředěná na ty lidi dole.

Liv si stále držela jednu ruku na prsou a druhou na své číče a stydlivě koukala na Wolfa. Těšila ji přítomnost jiného člověka, kterého tu viděla, i když podvědomě vnímala i dav sledující ji z galerie nahoře.

„Ahoj,“ řekla nesměle Wolfovi. „Já jsem Liv.“

„Ahoj,“ odpověděl taky nesměle.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho.

„Wolf.“

„To se mi líbí. Je to hezké jméno.“

„Slyšel jsem, jak křičíš. Bál jsem se. Co ti dělali, Liv?“

Dala se do pláče. „Vzali mi všechno oblečení. Vyděsili mě.“

Byl úzkostlivý a znepokojený. „Chtěla bys, abych se otočil? Abych se na tebe nedíval?“

„Proč? Ty se chceš otočit?“

„Ne. Ale myslel jsem na tebe. Nemáš nic na sobě a vypadáš, že je ti to nepříjemné.“

Stírala si slzy z tváří. „Je mi to nepříjemné, ale to proto, že vím, že na mě čumí ti Superioni.“

„Zatracení Superioni.“

„Jeden z nich na mě sahal.“ Otřásla se. „Mají ruce úplně mokré a lepkavé.“

„Já Superiony nenávidím. Jsi v pořádku, Liv?“

„Ano, jsem v pořádku, Wolfe.“

„A víš určitě, že nechceš, abych se díval jinam?“

„Řekni mi, co chceš ty, co ty chceš dělat, Wolfe.“

„Chci se na tebe dívat. Jsi moc hezká.“

Usmívala se přes slzy. „Ty sám jsi velice hezký. Já jsem ještě nikdy předtím neviděla muže. Moje máma mi vyprávěla ... Jsi mnohem hezčí, než říkala.“

„Já jsem zase nikdy neviděl žádnou ženu,“ svěřil se. „Žádnou opravdovou ženu. Věděl jsem, jak vypadají, protože mi ukazovali obrázky.“

„Obrázky?“

„Na zdi. Myslím, že to dělají, abych byl šťastný. Ale já vím, jak žena vypadá a jak chce, aby se s ní zacházelo, co má ráda.“

„Chtěl bys vidět mě, pořádně?“

„Jenom jestli to chceš ty. Já chci, abys byla šťastná.“

Uvolnila se a cítila se podivně zvláštně. A ten pocit začal být ještě mnohem silnější, když si přestala držet ruce před sebou a spustila je dolů a cítila tu intenzitu jeho pohledu, upřeného na její prsa a nohy.

Na galerii pro veřejnost byl blázinec. Byli tam pracovníci Extrakomu a jejich kamery pracovaly naplno. Rozčilené děti se obracely ke svým rodičům. Podívejte, ti lidé se k sobě chovají přátelsky.

„Opravdu se ti líbím, Wolfe? Ještě nikdo mi nikdy neřekl, že se mu líbím. Moje máma ... Ona říkala, že jsem moc hubená ...“

„Ty nejsi moc hubená. Myslím, že tvoje prsy jsou nádherné. Viděl jsem jenom Superionky, ale ty nemají žádné prsy.“

„Ty nemusí živit mladé, Wolfe.“

„Líbilo by se mi, kdybys ty živila mě.“

„Ty bys chtěl sát z mých prsou?“

Přikývl a ona se prudce nadechla.

„To by se mi líbilo hrozně moc,“ řekl a vzal ji za ruku a vedl ke své posteli. Sedla si na ni a pohodlně se tam uvelebila. On si klekl mezi její nohy, velmi jemně ji políbil na svah jejích prsů, jeho rty se tam spíš vznášely, než dotýkaly. Potom ji něžně líbal v úžlabině mezi prsy. Vzdychala a tiskla si prsy k sobě, kolem jeho hlavy, držela si ji mezi nimi. To miloval. Vzal celou její bradavku a vsával ji hluboko do své pusy, obíral ji jazykem, pořád si ji nechával v ústech. Ona těžce dýchala.

„Wolfe!“

Povzbuzený její reakcí si dál hrál s její bradavkou, používal k tomu jazyk ... Jak ji líbal, jeho penis se nadmul a narůstal, ze vnitřku předkožky se vynořil žalud.

Juta se od nich nedokázala odvrátit. Když do ní Mário zezadu zajel, položila si ruce na svou plochou hruď a mačkala si bradavky. Byly horké a žadonily o úlevu. Přitlačila svůj pahorek ještě silněji ke stolu a drhla si o něj klitoris. Ach ne! Blížila se k vrcholu! „Silněji!“ poroučela Máriovi. „Silněji, a rychleji!“ Poslušně zvýšil tempo, byl to dokonalý milovník. Byla to jeho práce. Dělal, co chtěla, aby dělal, ale byl to ten penis v kleci, který ji vzrušoval nejvíc. Bylo to nepřijatelné, bylo to perverzní, bylo to špatné, ale jak té člověčici Liv záviděla, tu lásku, kterou od toho něžného obra přijímala.

Mário do ní tvrdě přirážel. Vzdychala a sténala a svírala své vaginální svaly kolem jeho tvárného penisu. „Jooo! Jooo! Ještě! Ano! Takhle! Ještě!“ Držel se hluboko v ní a vykonával malé krouživé pohyby, při nichž ji tiskl ke stolu a přitlačoval jí k němu klitoris. „Dokázal jsi to! Ano! To je ono!“ vykřikovala, protože se udělala. Pevně se držela stolu a zaplavily ji vlny rozkoše.

Wolf držel Liv v náruči a objímal ji. Něžně se líbali, byl to pokusný, průzkumný první polibek. Byla v něm nevinnost, ovšem rozměry jeho erekce vyprávěly jiný příběh.

Juta se zhroutila na stůl a chvíli tam ležela, potřebovala pár vteřin, aby zas nabrala dech. „Děkuju, Mário,“ řekla svému utěšiteli, kterého neviděla. „Už to můžeš vyndat.“ Mário vytáhl svou stále nabitou zbraň a schoval ji do kalhot. Nechtělo se mu to udělat, protože byl stále tvrdý, ale přinutil se a svou erekci uklidil, pak se zeptal Juty: „Bude to všechno, slečno?“

„Děkuju, Mário,“ řekla ještě trochu třaslavě a stírala si pot z čela. „Ano, to bude pro dnešek všechno.“

Glen se vrátil už během její obsluhy a teď tiše seděl za svým stolem. Juta si všimla, že tam je. „Neopovažuj se říct ani slovo,“ obořila se na něj. „Já s tím můžu přestat! Vím, že můžu. Ale jak se dá odolat tomuhle?“

„Neřekl jsem ani slovo,“ odpověděl Glen, aniž by se na ni podíval.

„Hovno!“ vykřikla Juta a natahovala si kalhotky. „Hovno! Hovno! Hovno! Jsou to lidi! To je to, co jsou! Jsou hloupí a nechutní! A já jsem dospělá Superionka! Co mi na nich záleží?“ Podívala se zoufale oknem dolů do lidské ohrady.

Liv líbala Wolfa na hrudi. Ležel teď na posteli a ona seděla obkročmo na něm, s těmi velkými prsy na své hrudi, s bradavkami ještě viditelně tvrdými od toho, jak na nich pracoval svým jazykem. Její rty bloudily mezi hebkými chlupy, které na prsou měl, hledala tam a žmoulala jeho bradavky, stejně jako to on předtím dělal s těmi jejími.

„To je nemožné,“ vyrazila ze sebe Juta. „Už se na to dál nebudu koukat. Zaplatili jsme za tu čubku a nechali ji sem dovézt, protože se může množit. A podívej se na ně. Co si myslí, že dělají? Očekává se od nich, že budou mrdat a ne se ocucávat. Nejsme tady kvůli jejich zábavě. To není hra.“

„Ale to všechno je součástí jejich pářicího rituálu. Dostanou se k mrdání už brzy.“

„Jistě! Ovšem!“ řekla cynicky a podívala se na hodiny. „Ale vidíš, kolik je hodin? Já znám Wolfa. Je nešikovný. Bude to protahovat až do zavírací doby, jen aby mě naštval. Pustí se do toho, až zoo zavře a všichni návštěvníci už budou doma.“

„Tak co chceš podniknout? Jestli to nechtějí dělat, nemůžeme je k tomu donutit.“

„Pusť mu film s lidským pářením. Napodobí to. Znám Wolfa.“

Glen chvilku přemýšlel, opravdu nechápal, nač ten spěch, ale Juta tu byla šéf, a tak začal poslušně procházet miniatury různých titulů ve své knihovně. „Jaký druh filmu?“ zeptal se. „Tvrdé nebo měkké porno?“

„Tvrdé. Chci, aby ji zbouchnul.“ Netrpělivě čekala, až Glen prohledá archiv.

„Tak jo,“ řekl nakonec. „Pustíme tohle.“

Otočila se a podívala zase dolů, právě když projekce začala.

„Co je to?“ zeptala se Liv, když uviděla velký obraz promítaný na stěnu. Nějaká žena byla přivázaná ke stolu, nohy měla roztažené rozpěrkou a bradavky skřípnuté do nějakých svorek. Bylo vidět, že ji to bolí. Jeden muž byl na ní a šukal ji, a druhý tomu přihlížel.

„To jsou ty dívky,“ řekl Wolf dychtivě. „To je, co já vím o ženách. To je, odkud vím, jak chtějí, aby se s nimi zacházelo. Chceš to vidět?“

Liv byla rozrušená. „Nesnáším to. Co jí dělá? Proč jí dělá bolest? Dej to pryč, Wolfe! Prosím, dej to pryč!“

Wolf si znepokojeně prohlížel její tvář. Viděl na ní úzkost a naštvalo ho to. Postavil se mezi Liv a ten promítaný obraz a rukama jí zakryl uši. „Neboj se. To brzy skončí. Netrvá to dlouho. Já tě ochráním, Liv. Když se ti to nelíbí, mně se to taky nelíbí.“

„Sakra,“ křičela Juta z řídicí místnosti. „Co to s ním provedla? Změnila ho na slabocha. Wolfe! Chovej se jako muž! Chovej se jako člověk! Ošukej ji! Dělej, ať tě prosí o milost! Mrdej ji, ksakru, konečně! Nezklam mě! Musela jsem na tebe koukat celé ty roky: krmit tě, uklízet po tobě, pouštět ti ty natočené smyčky, a ty mi teď uděláš tohle?“

„Není žádný důvod k obavám,“ řekl Glen klidně. „Budou to dělat. Budou mrdat. Ale budou to dělat svým vlastním způsobem. Nebudou spěchat.“

Juta byla rozzuřená. „To ještě uvidíme! Jdu tam!“

„Kam jdeš? Ty jsi se zbláznila! Jsou to nebezpečná zvířata!“

„Já vím, co dělám. Jenom jim pomůžu zaujmout polohu. Nikdy to nedělali. Jsou bázliví. Nevědí jak ...“

„Juto, oni pomoc nepotřebují. Potřebují jen trochu času. Nezajímá mě, co si myslíš o tom, jak blízká Wolfovi jsi, ale jestli se dostaneš mezi něj a Liv nebo jestli si on bude myslet, že ji nějak ohrožuješ, bude agresivní.“

„Blbost. Mně by Wolf nikdy neublížil. Jsem pro něj matka. Zná mě od té doby, co byl mládětem. Pošli George a Alana. Já jdu dolů!“

„To není dobrý nápad.“

„Nesouhlasím. Jestli se to má dostat do zpráv, nestačí, aby se jen spářili, kamery z galerie je musí vidět, jak spolu mrdají. A teď je na to ten správný čas. Jdu tam.“

Wolf zaslechl zvuk zavíraných dveří. Napjal se. „Co je to?“ zašeptala Liv.

„Superioni,“ syknul Wolf.

„Vycítili nás,“ obrátila se Juta k Alanovi a Georgovi. „Vědí, že jsme tady. Jak to můžou vědět?“

„To je instinkt,“ odpověděl Alan. „Lidi mají takový tajemný instinkt.“

„Vědí, že jsi někde blízko nich, i když tě nevidí,“ dodal George.

Pohybovali se pomalu k vnitřní ohradě, kde Wolf s Liv byli. George nakoukl dovnitř, vzadu viděl projekční stěnu, žena teď kouřila toho druhého muže, zatímco první švihal vnitřek jejích stehen pálivými kopřivami. Wolf už nebyl na posteli, stál mezi nimi a Liv. Vypadal rozzlobeně.

„Nezdá se mi, že vypadá šťastně, když nás vidí,“ řekl George ostatním.

„To je dobré. Mě zná,“ řekla Juta stojící za ním. „Umím ho uklidnit.“

Vystoupila zpoza George a Alana a vešla dovnitř. „To jsem já, Wolfe,“ řekla. „To je Juta. Znáš mě, jsme kamarádi. Starám se o tebe.“

Wolf pozoroval tu Superionku, která se blížila, podezíravě. Co tu chce?

„Já se bojím, Wolfe,“ vybuchla Liv. „Je tak ošklivá. Proč nemluví? Kdo to je za ní?“

„Superioni nemluví,“ řekl jí Wolf. „Myslím, že nemůžou. Podívej se na tuhle. Znám ji. Nevěř jí. Je obzvlášť nechutná.“

„Jděte kolem po straně,“ řekla Juta pomocníkům. „Držte tu holku, já zatím zaměstnám Wolfa. Potřebujeme ji přidržet vleže na posteli.“

„Já jim nevěřím, Wolfe,“ křičela Liv. „Mají v úmyslu něco špatného.“

„Kdybys jen věděl, jak moc tě mám ráda,“ řekla Juta Wolfovi. „Kolikrát jsem potřebovala obsluhu, když jsi prováděl svůj pářicí rituál. Chci ti jenom pomoct. Chci ti pomoct omrdat tvou kamarádku.“

Pokročila dopředu a už se ho skoro dotkla. Koutkem oka Wolf zachytil ty druhé dva, jak se pohnuli dopředu. Chtěli Liv. Byli za Liv. Co s ní chtějí udělat?

„Ne!“

Otočil se při tom, jak to slovo vykřikl. Slíbil, že ji ochrání. Švihnul paží a jeho pěst zasáhla bradu té Superionky, která se k němu blížila. Padla okamžitě na podlahu. Zůstala tam ležet, nehybná, tichá. Znovu zvedl ruku, aby odrazil ty druhé, byl vzteklejší než kdy předtím, ale už se vzdalovali, tak je nechal jít. Liv se k němu vrhla a přilepila na něj své nahé já. „Wolfe,“ křičela. „Ty jsi tak statečný! Jsem tak pyšná! Udělal jsi to pro mě!“

Juta viděla ten úder přicházet, cítila tu ohromnou bariéru vzteku a hněvu, která z Wolfa vyzařovala. Zaječela: „Mě ne, Wolfe!“ Jeho pěst se setkala s její bradou a ona se zhroutila na podlahu. „Jak jsi mi to mohl udělat!“ divila se. Několik dalších okamžiků probíhal její přenos, a pak její jiskra zhasla.

* * * *

Dmitrij Romanov spěchal do řídicí místnosti. Bylo to takové štěstí, že byl právě na galerii. Byla to pro něj a pro Světové zprávy ta největší výhra. Všechno filmoval.

„Jak se jmenovala? Juta Scottová? Proč šla tam dovnitř? Můj bože! Podívejte! Podívejte se na to! To musíte natočit!“

Ukázal na okno a kameraman okamžitě otočil kameru, aby získal záběr. Wolf a Liv byli v posteli a mrdali.

„Promiň,“ říkal Wolf. „Nevěděl jsem, že to bolí. Bude to bolet pořád?“

„Moje máma říkala, že to bolí jenom poprvé. Prosím tě, Wolfe, pokračuj. Nechci, abys přestal. Teď už to není tak špatné. Ve skutečnosti ...“

Pevně ho sevřela v náruči. „Ve skutečnosti,“ začala říkat, „ve skutečnosti je to velice dobré.“

Ovinul ji rukama, laskal ji, držel ji těsně u sebe. Cítila v tom objetí současně jeho něžnost i jeho sílu; své prsy měla na jeho hrudi skoro rozmačkané a jeho čurák zabořený hluboko uvnitř. „Miluj mě, prosím,“ žadonila. „Vždycky mě miluj!“ Odpověděl líbáním jejích tváří, něžným, laskavým.

* * * *

„Máš to?“ zeptal se Dmitrij kameramana.

„Mám všecko,“ přišla kameramanova chraplavá odpověď.

„Fajn, tak pojď za mnou. Musím teď najít ředitele. Musím od něj získat vyjádření, to nám celý příběh zarámuje.“

Trvalo to skoro hodinu, než ho našli, ale nakonec Dmitrij mluvil s provozním ředitelem zoo.

„Tak co se děje teď?“ zeptal se ho Dmitrij.

„Povede se vyšetřování,“ řekl mu představitel zoo zdvořile. „Při tragické nehodě byl zabit člen našeho personálu. Musíme zjistit, jak k tomu došlo, abychom mohli zabránit opakování něčeho podobného v budoucnu.“

„Ale co bude s Wolfem? Zbavíte se ho? Bude utracen? Konec konců, teď, když už ví, jak chutná krev, může snadno zabít znovu.“

Vedoucí činitel zoo se cynicky rozesmál. „Žertujete? Víte, jakou má dospělý člověk cenu? Ve světě existuje pouze dvanáct párů a jediné plodné páry mají v Číně. Teď to vypadá, že bychom také mohli mít plodný pár. Zabít ho, protože on v obraně zabil Superionku? Naše příjmy ze vstupného vyletí do nebe, každý se k nám pohrne, aby spatřil Superzabijáka. Rychle si získal neotřesitelnou pověst. To je ta nejlepší věc, která se v téhle zoo za celé roky stala. Zabít ho? U něj můžu klidně akceptovat i nějaké ztráty, hlavně když si ho udržíme! Pravý Superzabiják! Kdo by tomu byl věřil?