„Pane kapitáne,“ řekl tichý hlas, „dovolte mi promluvit.“

Položil jsem fix a pohlédl do tmavých očí rozkošné mladé podporučice s bombovým tělem. “Ovšem,“ řekl jsem a ucítil, jak mi péro povyskočilo. Zřejmě jsem pracoval moc tvrdě. Byla radost dívat se na ni, jak dýchá.

„Kadlecová,“ řekla, „podporučík Gita Kadlecová.“ Ukázala na jmenovku na svém velkém levém prsu. Zatřásla se, její koza, ne ta jmenovka.

„Gita?“ zeptal jsem se, spletený z toho, jak jsem musel obdivovat její tělo s plnou hrudí a dlouhýma nohama. Jsem přesvědčený, že někde existuje nějaký důstojník, který vybírá dívky na vojenskou akademii, a někdy mu budu moct poděkovat. Její kombinéza vypadala, jako kdyby na ní byla namalovaná, připravená prasknout. „Pohov, Kadlecová.“ Bradavky se jí neuvolnily.

„Je to rodinné jméno, pane. Jedná se o mé povinnosti.“

Opřel jsem se a obdivoval ji, od hlavy k patám. Šťavnatá, to bylo slovo, které mě napadlo. Přímo k nakousnutí, jak rád říkával můj dědeček. Přikývl jsem a bránil se nutkání olíznout si rty.

Ona se zhluboka nadechla, což vypjalo vršek její normálně beztvaré kombinézy, která byla nejméně o číslo menší, a jen dokazovala, že můj provianťák uplatnil svůj obvyklý trik. „Jedním z mých úkolů pro první čtvrtletí téhle mise,“ olízla si rty, „jednou z mých povinností je to, čemu se říká ohřívačka postele, pane, sexuální relaxace, vy to znáte, denně nebo podle vašich požadavků, pane. Jsem k vám přidělena, abych vám pomáhala, jak to půjde, jakkoli si budete přát.“

„Skutečně?“ pozvedl jsem obočí, velice mě těšilo, že to slyším, protože jsem už vymýšlel, jak ji dostat do postele. „Dobře, měli jsme teď dost práce s tím problémem kolem čerstvé vody a s těmi poruchami počítačů. Proto o tom nevím.“ Na předchozích misích nám vydávali léky na potlačení sexuálních tužeb anebo nám je aspoň tajně přidávali do jídla, což mělo za následek, že se nám týden po návratu domů proměnil v peklo.

Ona přikývla. „Ale to byly tři týdny, pane, dvacet dní přesně, a je to jedna z věcí, za kterou budu hodnocena, za to, že vám poskytnu uspokojení.“

Můj zástupce a já jsme se střídali u poručice Maternové, velice vynalézavé mladé ženy, která to dokázala dělat i v nulové gravitaci nebo zavěšená za podpatky ve dveřích, byla to prvotřídní samička, která uměla ve své puse vytvořit vakuum, takže jsem si ani nemyslel, že mi přidělí nějakou důstojnici na hrátky v posteli. Bylo to něco nového, ale uvědomil jsem si, že je to poprvé od té doby, kdy jsem se před několika lety zvedl od svého stolu v Brně. Otevřel jsem svůj kalendář a usmál se na ni, napřed jsem si ale přitlačil ptáka k noze.

„Kteroukoli hodinu, pane,“ řekla a zdálo se mi, že dost dychtivě.

„Čtrnáct hodin, poručíku? Nebo bude lepší devatenáct nula nula?“

Olízla si rty a usmála se. „A co oboje, pane? Mohli bychom to chtít dohonit, možná.“ Mrkla na mě svýma tmavýma očima a malinko se usmála.

Napsal jsem si její jméno do obou kolonek. „Víte, kde je můj kvartýr?“

Přikývla, zasalutovala, otočila se na podpatcích a odešla, pružné boky, fajnová prdel. Myslel jsem na to, jak vysoko bych ji mohl rozhoupat. Ze zvědavosti jsem si prošel rozpisy služeb a zjistil, že všechny ženy a dva muži v hodnosti podporučíka mají podobné zařazení, vlastně většina z nich pracovala pro dva nebo tři starší důstojníky, a já byl jediný, kdo měl nějaké děvče sám pro sebe. Hodnost má své přednosti, však víte. Přemýšlel jsem, jak asi jiná v seznamu uvedená mladá podporučice zvládá čtyři piloty, ke kterým je přidělena; udělal jsem si u ní poznámku, že si to musím ověřit.

Takže po lehkém obědě a dohlédnutí na nějaké rutinní nouzové postupy při přistávání vrtulníků jsem šel do své místnosti a ona už tam byla, stála u dveří. Podle jejích papírů byla Gita Kadlecová zdravá dvaadvacetiletá čerstvá absolventka akademie se specializací na pozemní navigaci. Měla 178 centimetrů, 62 kilogramů a nosila uniformu číslo čtrnáct. Otevřel jsem dveře a zavedl ji dovnitř, cítil jsem její umyté vlasy a rychle jsem se vzrušil.

Sedl jsem si na svůj malý stolek, rozepnul si košili a řekl: „Svlékněte se.“

Zamrkala na mě: „Úplně?“ zeptala se. „To myslím není nezbytné.“

„Úplně,“ řekl jsem a stáhl si svou košili i tílko

Posunula se blíž, báječně vrtěla svým velkým tělem, skopla domácí boty a vystoupila ze své kombinézy, měla na sobě erární prádlo, ale bez podprsenky. Já jsem si taky zul boty, vysvlékl se z kalhot a odhrnul pokrývku na svém lůžku. Mezitím už ona byla nahá a jediný pohled na její luxusní tělo stačil mému čuráku k tomu, aby vyskočil do pozoru, chvěl se a mířil vzhůru, připraven k odstartování a zavedení. Ušklíbl jsem se na něj, na svou pýchu, obávám se, a plácnul do něj, jen abych viděl, jak vyskočí zpět.

„Och,“ řekla, dívala se na něj a olizovala si rty. „Je strašně velký, ne?“

Smál jsem se. „Jen průměrný, podporučíku. Vlezte si do postele.“ Ve skutečnosti byl o pěkný kus větší než průměr a v ten požehnaný den tvrdý jako slinutý wolfram.

Skulila se na mém kavalci až dozadu ke stěně. „Kadet, s kterým jsem to dělala ve škole, na akademii, jeho úd byl dvanáct centimetrů dlouhý, a pamatuju si z vyučování, že to spadalo do průměru, od dvanácti do šestnácti.“ Bradavky jí ztvrdly a ztopořily se, malé růžové pupeny na plných melounech, a její vyklenutý podbřišek byl holý stejně jako můj, další stupidní pravidlo, opálit privátní ochlupení ve jménu čistoty.

Pohladil jsem svůj tuhý buchar. „Tohle nářadí má jednadvacet centimetrů,“ řekl jsem. „Jsem o trochu starší.“ Lehl jsem si vedle ní a přitáhl na nás tenkou pokrývku. Můj bodec na ní hrdě vypjal stan a její ruka se přiblížila a chytla ho, jemně, dole u základny.

„Je horký,“ řekla. „Ten jeho byl taky. To si pamatuju. Říkal, že je zakrvácený.“

„Dělali jste to jenom jednou?“ zeptal jsem se, položil jí ruku kolem ramen a přitáhl si ji blíž.

Přikývla. „Měli jsme šestitýdenní kurs a kopulace byla součástí finále. Chirurg mi odstranil hymen hned po příchodu na akademii, když mi podvazoval vejcovody. Bylo to tak jednodušší. Standardní postup, pane.“

„Oni teď na akademii vyučujou mrdání?“ Pravou rukou jsem si ji přitahoval k sobě a levou jsem jí objížděl boky a pak hladil prsa. Bylo toho o trochu víc než do hrsti. Zatáhl jsem jí za bradavku a ona se na mě podívala a zakňučela. Stále hladila můj buchar, shora dolů, jako kdyby mi navlékala kondom, a hrabala se mi v pytlíku, snad ze zvědavosti. Pravděpodobně jí to připadalo jako tágo s kulečníkovými koulemi.

„Připraven?“ zeptala se a kousala si dolní ret. „To je hloupé, že jo?“ Přehodila přes mě nohu a velice rychle se sama napíchla na můj vztyčený bodec, šroubovala se po něm dolů s výrazem plné koncentrace ve svém hezkém obličeji, s pusou otevřenou a očima zavřenýma, džbány se jí houpaly, břišní svaly se chvěly, hýždě byly vypnuté. „Ach bože,“ řekla, když se naše břicha setkala.

Držel jsem ji za boky a usmíval se na ni, jak se zkoušela pohodlně uvelebit v sedle a zarývala mi svá kolena do žeber. Potom mi začala rázně bušit do beder, dolů a nahoru, rovnými pohyby, které mechanicky zrychlovala a pořád ze sebe vyrážela: „Ach, ach, ach, ach,“ tak rychle jak mohla, prsa vystrčená a svaly napjaté, stloukala nás dohromady svou pánví. Bylo to zuřivá prudkost toho druhu, který by člověk mohl očekávat na konci dlouhé doby zaplněné mnohem pomalejším a hlubším a o hodně příjemnějším koitálním cvičením. Cítil jsem, jak se mi koule třesou, a udělal jsem se, zaťal zuby a tryskal své sperma do její úzké chodbičky a teprve potom jsem zvedl své tlapy a začal jí konečně drásat ty velké kozy. Trvalo to všechno tak asi třicet vteřin.

Smála se dolů na mě, olizovala si rty, odvalila se, postavila a s mým ejakulátem stékajícím jí po stehně si z podlahy zvedla své tričko.

„Ale,“ řekl jsem nahlas, když jsem si sedal, s čurákem pořád tvrdým a odkapávajícím. „Už jste hotová?“

Přikývla, několikrát polkla a pak našla svůj hlas s řekla: „Ano, pane. Chcete, abych to olízala, pane?“

„Tohle je, jak vás to učili, to uspěchané vniknutí a vyklizení?“

Zase přikývla a natáhla si kalhotky ve stylu boxerek. „Tření a ejakulace, pane, to je cíl.“

„A vy jste ten kurs dokončila, prošla jste?“

„Ano pane,“ řekla, „s hodnocením čtyři.“

„Kdo v tom kursu vyučoval? Byla to žena?“

„Velitelka Bultasová, pane. Kladla důraz na to, aby se práce udělala, bez plýtvání časem nebo námahou. Říkala tomu tělesné funkce.“

„Byla to lesba? Nevíte?“

„O tom jsem nikdy nepřemýšlela, pane.“ Natáhla si svou kombinézu a zakryla své požehnané tělo, které po našem krátkém cvičení ještě růžově zářilo. Nemyslím, že se při tom zapotila.

„Dobrá, podporučíku,“ řekl jsem tak klidně, jak jsem svedl, zuřil jsem a současně byl rozčarovaný, „kdybych já vám měl dát známku za váš dnešní výkon, tak pokud bych chtěl být velkorysý, mohl bych vám snad dát jedna minus. Bylo to velice neuspokojivé.“ Shodil jsem nohy na podlahu, slizký čurák mi dál čněl vzhůru, naprosto neukojený. „Velice.“

„To nechápu,“ řekla. „Dělala jsem přesně to, co mě naučili.“

„Bylo to na hovno. Vy jste si to užila?“

Zavrtěla hlavou. „To jsem ani neočekávala, pane.“

„Devatenáct nula nula, podporučíku. Buďte tady včas. Zamítnuto,“ uťal jsem to, co chtěla ještě dodat. Zlobila se a odešla. Stiskl jsem interkom a požádal poručici Maternovou, aby přišla s hlášením do ubytovny kapitána. Hrozně jsem potřeboval nějakou kuřbu a mrd.

O pět hodin později se podporučice Kadlecová podle rozvrhu ohlásila, zasalutovala a stála přede mnou. Usmál jsem se na ni a řekl: „Tentokrát to zabere celou hodinu. Máte ještě nějaké jiné povinnosti?“

Potřásla hlavou. „Ne, pane. Jsem mimo službu až do šesti ráno. Hodinu, pane?“

„Tak dobrá,“ řekl jsem a stáhl dolů uzávěr mezi jejími velkými, pevnými kozami, „může to trvat víc než hodinu. Začneme s tím, čemu se říká předehra. Slyšela jste už o tom?“

Zakroutila hlavou, zip přejel její hebké břicho, já jsem jí rozevřel oblečení, vsunul ruku pod triko a pevně uchopil její kozu. Stáhl jsem si ji dolů na klín a políbil ji, pěkně tvrdě, a při tom z ní stahoval zbytek jejího oblečení. Převalil jsem ji na svou postel, svlékl si svoje šaty a připojil se k ní, usmíval jsem se, měl jsem v plánu pořádně si to užít, už dokonale tvrdý.

Popravdě to netrvalo tak dlouho, jak jsem si myslel, že by mělo, ona se pod mýma rukama za pár minut začala kroutit a žadonila, abych to už do ní dal, dělejte, rychle, udělejte to, udělejte to, prosím, prosím, prosím, škemrala hned po krátké chvilce intenzivního líbání, masírování podbřišku a průzkumného osahávání.

Udělal jsem jí to misionářsky, kliky a penetrace, přiměl ji, aby mě objala svýma svalnatýma nohama, hezky se uvolnila, tiskl jsem naše klíny k sobě a obdělával ji tvrdě a hluboko nějakých pět minut, měnil jsem úhly a rychlosti. Potlačovala své výkřiky pěstí u pusy, její tělo bylo absolutně tuhé, postele se dotýkala jen hlavou a rameny.

Otočil jsem ji, ona pořád lapala po vzduchu, prsty měla zaťaté do deky, a vzal jsem si ji zezadu, napřed vleže a potom se na můj pokyn zvedla na kolena a já si ji u sebe přidržoval za kozy. Když se znovu udělala, nechal jsem ji padnout a přilehl k ní zezadu, na lžíce, a vsunul své stále tvrdé beranidlo do její odkapávající štěrbiny. Zaržála jako hříbě a já jí několikrát pohladil její nejcitlivější místa, při každém jejich přejetí se otřásla. Plánoval jsem, že to třetí spojení bude trvat hezky dlouho.

„Užila jste si to?“ zeptal jsem se potichu, hrál jsem si s jejími velkými prsy a své tělo přepnul na autopilota, jenom šťouchy dovnitř a vysouvání, bez přemýšlení, bez námahy, pětivteřinové záchvěvy.

Přikývla a vydala nějaký divný zvuk, jakési roztoužené zasténání.

„Ta idea, podporučíku, je v tom, že obě strany si poskytují i užívají rozkoš. Já jsem si to užil, a vy očividně taky. Máme za sebou dobrý začátek. Nemyslíte?“

Kývla a vzdychla. Já přirazil a zmáčkl, zatáhl jsem za její tvrdou bradavku. Ta věc byla tak velká, jako poslední článek mého palce.

„Dobrá,“ řekl jsem, „zatím bych vám asi dal dvě minus, ale budete do toho muset vložit mnohem víc snahy, když budete chtít trojku. Rozumíte?“

„Ech, ech,“ vyrážela ze sebe, bylo to jako nějaké vzlyky, při tom, jak jsem do ní pořád pronikal a zároveň ji dojil. Otočil jsem její obličej k sobě a líbal ji a současně jí jemně masíroval klitoris a vyvolal jí třetí orgasmus během čtvrt hodiny. Třásla se a prosila, abych ji nechal odpočinout. Převalil jsem si ji na sebe, dostal svého tlustého hřebce zpátky do jejího šikovného tunelu a přitiskl si ji na svou hruď. „Odpočívej,“ zašeptal jsem jí a můj čurák v ní uvnitř sebou jen zlehka poškubával.

O třicet minut později, když jsme spolu leželi, nos na nose, genitály stále spojené, ona zašeptala: „Mohl byste mi udělat laskavost, pane?“

„Mohla byste vy svou píču pevněji sevřít? Začínáte být nějak uvolněná.“

Napjala své hezké mladé svaly a já se na ni usmál. „Mám kamarádku, podporučici Grantovou, a ta má problém. Je přidělena k pilotům a ti čtyři důstojníci to s ní dělají každý den, všichni čtyři.“

„To jsou pěkně urostlí mládenci,“ řekl jsem, napnul svůj roh a vyloudil tím z ní šťastné zakňučení.

Přikývla. „Každý má přes sto kilo a ona říká, že jejich, jejich penisy jsou tak velké, jako její předloktí.“

„To by mě ani nepřekvapilo.“ Chytil jsem ji oběma rukama za hýždě a přitáhl si ji těsněji, chystal jsem se na závěrečné skotačení, než se zas vrátím k práci.

„Mohl byste, ach sakra, pane…, mohl byste, ach pane…, prosím, mohl byste je požádat, aby jí trochu ulevili, pane. Jo, jo, jo…“ a najednou byla pryč, zmítala se a mrdala jako šílená. Naučila se toho pořádný kus, za tu hodinu.

V devět nula nula druhý den jsem mluvil s velitelem pilotů přidělených k naší jednotce. Byl to velký chlap asi v mém věku, stál a díval se někam nad mou hlavu.

„Vy a vaši důstojníci si teď užíváte s novou podporučicí, ne?“

Přikývl. „Je to tak sotva akorát, pane. Není na ní moc masa.“

„Máte ji každý den, kteroukoli hodinu?“

„Jsme čtyři,“ řekl. „Střídáme se. Mezi tím jí vždycky necháváme pár hodin, aby se dala dohromady a udělala svou jinou práci. Čtyři za den není tak zlé, pane.“

„Chci, abyste to u ní omezili na dva muže denně. Rozumíte? A přidělím vám od teď další podporučici. Ta může dělat ty druhé dva.“

„Podporučice Grantová se včera odpoledne hlásila jako nemocná, pane, potom co do ní kapitán Surý strkal kukuřičný klas. On je trochu drsný, pane.“

„V pořádku. Pošlu vám náhradu, podporučici Kadlecovou, ale pamatujte, jenom dva za den, ne víc než dva. Vyřešíte to, ano?“

„Kadlecová,“ opakoval po mně. „Takže až se Grantová vrátí do služby, můžeme všichni čtyři zase líhat každý den, říkám to správně, pane?“

„Přesně,“ řekl jsem s úsměvem a myslel už na skvostné tělo a talentovaný jazyk poručice Maternové.