1 V PALÁCI

Dívka vykřikla. S rukama svázanýma za zády ležela tváří dolů, ohnutá v pase přes široký stůl ze dřeva Iroko. Provaz, uvázaný kolem krku a protažený otvorem v desce stolu, byl připevněný k trnoži pod ní a představoval její jediné pouto. Ne že by jí to nějak pomáhalo. Už skoro přišla o celou svou skrovnou uniformu služebné, a podle toho, jak se ten surovec za ní oháněl bičem, nebude trvat dlouho a přijde i o zbytek. Žádné mávání zadkem jí úlevu nepřinese, a ona to teď věděla!

Major Ibo Ngoro seděl na vyvýšeném křesle a tiše se pro sebe usmíval, když sledoval, jak dívka platí za to, že s ním odmítla mrdat, když ji o to požádal. S odmítnutím se nehodlal smířit, zvlášť když teď řídil gujangskou tajnou policii. Nikdo jiný kromě samotného prezidenta Mwandy neměl takovou bezpodmínečnou moc.

„Vidím, že jsi neztratil cit pro věc, Ibo!“ ozval se za ním hluboký temný hlas a rychle ho přiměl k pozornosti.

„Předpokládám, že si toto malé rozptýlení můžeš dovolit, protože všechny potřebné přípravy na výroční ples jsou již hotové. Nechci, aby se něco pokazilo. Je to společenský vrchol roku.“

„Ovšemže, pane! Vše je připraveno.“

„Tak to bych možná měl tu tvou zábavu ochutnat sám,“ zasmál se Mwanda a vyrazil k nešťastné dívce.

2 NA VELVYSLANECTVÍ

Mireille Sisterreová si vyhrnula punčochu na dlouhou elegantní nohu a obdivovala přitom svou postavu ve velkém zrcadle v ložnici.

„Musíme tam, miláčku? Tyhle věci mě nikdy nebaví, vždyť to víš! Vím, že si musím hrát na manželku diplomata, ale tyhle arogantní černé bastardy je těžké snést. Proč nás nemohli poslat na Mauricius nebo Guadeloupe. Někam, kde je teplo, ale civilizovaně?“

„Přestaň se bát! Jsi mladá, krásná a určitě budeš mít u generála úspěch. Říká se, že rád hostí významné hosty na úrovni. Je to jeho parketa.“

„Dobře, dobře, jak vypadám? Dost dobře na generála?“

Luc Sisterre se toužebně zadíval na svou mladou ženu, která byla o dvacet šest let mladší než on, a letmo se zamyslel, jestli ještě stihne roztáhnout ty její krásné nohy, než odjedou. Rychlý pohled na hodinky ho přesvědčil. Ještě má čas, i když by se neslušelo, aby francouzský velvyslanec na výroční národní ples přišel pozdě. Pomalu se přesunul za Mireille, sklouzl rukama kolem jejího pasu a okusil lalůček jejího ucha.

„Proč se před odjezdem ještě nepotěšíme?“

Mireille se o něj opřela a nechala se zalít hřejivou září vzrušení. Byla vždy připravená a věděla, že Lukovi to nebude trvat příliš dlouho. Někdy byla vděčná za to, že jeho neschopnost vydržet se dokonale shodovala s její vlastní rychlou vzrušivostí.

Levou rukou jí pohladil hedvábná ňadra a ona prudce vydechla, když jí druhou rukou vklouzl pod kalhotky a jemně ji pohladil po už tekoucí štěrbině. Naklonila se k zrcadlu a sledovala, jak se v něm odráží jeho grimasa rozkoše.

Pomalu do ní zasunul svůj penis a začal dlouze a pomalu přirážet. Mireille ucítila první záchvěvy rozkoše, když jí dráždil klitoris. Když ucítil její reakci, Lukův dech se zrychlil, přírazy se zkrátily a během několika minut on i jeho krásná žena vyvrcholili v jemném společném orgasmu.

Naklonili se k sobě a vzájemně se podpírali, zatímco proud vášně opadal, než se Luc podíval na hodinky.

„Merde,“ zamumlal, „jestli sebou nehodíme, přijdeme pozdě.“

Mireille si vzala župan a chtěla jít do sprchy.

„Na to nemáme čas, lásko,“ zamumlal. „Rychle se utři a jdeme!“ Velvyslanec s manželkou vyšli z předních dveří ambasády a nastoupili do limuzíny. Když Mireille vklouzla na zadní sedadlo vozu, sukně se jí vyhrnula o něco výš, než bylo vhodné, a obrovskému africkému šoférovi se tak před očima mihl světle šedý vršek jejích punčoch. Škoda, že jsem si nevzala něco delšího, pomyslela si, když viděla, jak jí zírá do rozkroku v naději, že uvidí víc.

„Proč si nemůžeme najmout vlastního řidiče?“ zeptala se. „Nesnáším, jak se na mě to zvíře dívá. Ani trochu mu nevěřím. Všichni jsou tu stejní!“

„Prosím, buď opatrná a ztiš se,“ upozornil ji Luc. „Všechna velvyslanectví mají od ministerstva vnitra přidělené řidiče. Všichni jsme si jistí, že pracují pro gujangskou tajnou službu.“

Zbytek cesty proběhl v tichosti, řidič nespouštěl oči ze zpětného zrcátka a soustředil se na lem Mireilliných šatů, aby mu neuniklo nic z toho, jak si ho Mireille neustále uhlazuje. Přesto, když vystoupili u paláce, nemohla se vyhnout tomu, aby Afričanovi věnovala aspoň letmý pohled do svého výstřihu, a byla odměněna úsměvem tak čistého a nefalšovaného chtíče, až jí přeběhl mráz po zádech. Byla ráda, že vstoupila do třpytivých prostor palácové haly.

3 PLES

Vnitřek paláce byl nádherný – naprostý kontrast s chudobou a bídou v jiných částech země. Mireille se při představování v souladu s konvencemi mírně uklonila a nabídla hostiteli ruku. Ibo Ngoro pohlédl ze svých dvou metrů na drobnou Francouzku před sebou. Šarlatové koktejlové šaty ostře kontrastovaly s jemnými hnědými vlasy, a ještě více s krémově růžovou barvou jejích prsou. Zahleděl se jí do výstřihu a začal přehodnocovat své priority pro dnešní večer. Tohle je opravdu žádoucí žena.

Mireille byla připravena k odchodu. Bylo jí horko, byla ulepená a už víc hodin, než si chtěla pamatovat, se potulovala kolem a vedla zdvořilostní konverzaci s lidmi, kteří jí byli málo sympatičtí. Afričané jsou promiskuitní, usoudila poté, co ji už po několikáté osahávaly černé ruce. Na druhou stranu se jejich ženy zdály být poddajné, bez myšlenky v hlavě, zajímaly se jen o to, zda jim jejich Muž dokáže poskytnout zlaté šperky. Běloši na plese nevypadali o moc jinak. Všichni byli privilegovaní a všichni se při konverzaci velice hlídali. Nebyl to příjemný večer!

„Prosím, zatancujte si se mnou!“

Znělo to spíš jako rozkaz než jako žádost a Mireille nepochybovala, že nemůže odmítnout. Když kapela začala hrát pomalé romantické číslo, vyšli na taneční parket. Mireille to nebavilo, ale major Ngoro se pro sebe usmíval, protože kapela plnila jeho rozkazy. Nebyl od přírody trpělivý člověk, ale dnes večer věděl, že je na dobré stopě.

„Líbí se vám pobyt v Gujanze? Zeptal se, když sjel rukou po jejích zádech a volně jí spočinul na hýždích. Mireille ucítila, jak se ruka pohnula, a rozhlédla se po Lukovi. Nelíbilo se jí, jak se to vyvíjí.

„Je tu ticho a pohoda,“ odpověděla a znělo to klidněji, než se cítila, když jí jemně vrazil nohu mezi kolena.

„Potřebujete trochu vzrušení,“ navrhl, „najděte si afrického milence, který vám okoření milostný život.“ Jeho ruka se svezla níž a pohladila ji po zadečku. Tohle se jí vymyká z rukou, pomyslela si a zoufale hledala cestu ven.

„Majore,“ opáčila, „mohu vás ujistit, že můj milostný život je naprosto dostačující a nepotřebuji si ho nijak zpestřovat, děkuji vám!“

Vtom jí Ngoro vsunul ruku pod sukni, otřel si prst o její štěrbinku a zvedl jí ho před obličej.

„Přivoň si k tomu a pak mi řekni, že po mně netoužíš. Potřebuješ si pořádně zašukat a já jsem ten pravý, kdo ti to dopřeje!“

Mireille se na tváři objevilo zděšení, když ji jeho slova zasáhla. Odejít z velvyslanectví bez sprchy byla větší chyba, než se jí mohlo zdát. Ten pach byl nezaměnitelný a Ngoro z něj vyvodil špatný závěr. Než se stačila zamyslet, ustoupila, rozmáchla se rukou a vrazila mu facku.

„Jak se opovažujete!!“ vykřikla, otočila se na patách a zamířila ke dveřím.

Luc zděšeně zíral, když se zvuk rozlehl po místnosti, a viděl, jak se Ngoro po Mireillině odchodu zjevně zlobí. To, pomyslel si, když jí běžel naproti, byl špatný tah.

„Je to pěkná mrcha, co?“ zašeptal prezident Mwamba a užíval si rozpačitý výraz v Ngorově tváři. „Nikdy jsem si nemyslel, že se dožiju dne, kdy tě rovnou na místě srovná ženská.“

„Pozná, jaká to byla hloupost. Jen se neboj.“

„Určitě ano, určitě ano,“ uchechtl se prezident. „A až to udělá, nech trochu i pro mě, ano?“

4 ZATČENÍ

Mireille se rozzuřila. Luc zmizel. V jednu chvíli odcházel do práce jako obvykle a vzápětí zmizel jako mávnutím kouzelného proutku.

„Nemohl jen tak odejít, má tu důležitou práci a to napětí, které jsme cítili po plese minulý měsíc, jsme už vyřešili,“ vysvětlovala Mireille francouzskému vyslanci, který právě přijel z Paříže.

„Věříme, že byl zatčen. Má to něco společného se státním tajemstvím. Děláme, co můžeme, ale jediný člověk, který opravdu něco ví, je major Ngoro, a ten nic neříká. Proslýchá se, že je na vás a Luka pěkně naštvaný. Možná čeká na omluvu.“

„No, ode mě ji určitě nedostane.“

„Na vašem místě bych se neunáhloval, za taková obvinění hrozí v této zemi trest smrti a Ngoro má pověst tvrdého hráče.“

„Takže si myslíte, že bych měla být hodná holka, sklopit uši a omluvit se tomu černému parchantovi?“

„To je asi tak všechno, co můžeme udělat. Naše diplomatické vztahy nejsou tak silné, abychom si mohli vynutit jiné řešení. Dokonce ani nevíme jistě, že ho Ngoro drží.“

„No, jestli je to nutné, tak to asi budu muset udělat! Ale nemám z toho žádnou radost.“

5 DOHODA

„Přišla za vámi manželka toho francouzského velvyslance, pane. Říká, že nemá domluvenou schůzku.“ Mladý poručík při tomto oznámení jen stěží skrýval úsměv.

„Uveď ji dovnitř, Jacobe. Pokud vše půjde podle plánu, víš, co máš dělat?“

„Ano, pane.“

„Paní Sisterreová, nečekal jsem, že vás uvidím tak brzy, pojďte prosím dál.“

Mireille vykročila vpřed a snažila se dát najevo větší sebedůvěru, než jakou cítila. Na tuto chvíli se připravovala, vzala si na sebe své nejprostší obchodní oblečení, zkoušela si, co řekne, a odhadovala všechny předvídatelné výsledky. Stále si nebyla jistá, zda dělá správnou věc. „Chtěla bych se vám omluvit za události na plese a požádat vás, abyste propustil mého manžela, kterého jste podle mých informací zatkl.“

„Ach tak!“ vysmíval se jí major Ngoro, „vy myslíte, že vám bude stačit prostá omluva? Myslím, že si neuvědomujete, co je v sázce. Váš manžel byl skutečně zatčen a za čtyři týdny stane před soudem za špionáž. Pokud se věci vyvinou v jeho neprospěch, bude zastřelen, takže byste se měla raději zamyslet nad tím, jak rychle zahájit vyjednávání. Není času nazbyt.“

„Podívejte, opravdu se omlouvám, jestli jsem vás urazila, ale udělám cokoli, abych pomohla osvobodit svého manžela.“

„Přijímám!“

„Pardon?“ Mireille se po tváři rozlil zmatený výraz. Nechápala, co tím myslí.

„Řekl jsem, že vaši nabídku přijímám! Uděláte cokoli, o co vás požádám, abyste zajistila propuštění svého manžela.“ Když to řekl, po tváři mu přeběhl zlý úsměv.

„Tak jsem to nemyslela, úmyslně překrucujete moje vyjádření,“ vykřikla Mireille, když jí došlo, co tím myslí on.

„Zdá se mi, že nikdy neříkáte, co máte na mysli. Ale v tomto případě je čas na hraní už pryč.“ Ruka mu sjela dolů pod kalhoty a nepřítomně si začal třít rozkrok. „Vaše ruka a ústa vás do tohohle problému dostaly, takže teď máte příležitost použít je k tomu, abyste se z něj dostala.“

Mireille pomalu začínala chápat svou situaci. S tímto vývojem nepočítala. Chce ji donutit, aby mu ho vykouřila, a to přímo tady, ve své kanceláři. Je ponížená a znechucená, začala přemýšlet na plné obrátky. Jak jí to může udělat a myslet si, že mu to projde. Cítila, jak jí po krku stoupá růžový ruměnec rozpaků. Otočila se na podpatcích a zamířila ke dveřím.

„Jste nechutný!“ S tím prohlášením se s ním rozloučila.

„A ty jsi hloupá mrcha, která se naučí, že za moje ztrapnění před mým lidem se platí.“

Zastavila se na místě a neviděla cestu ven. „Podívejte! To je hloupost. Jsem si jistá, že i přes tohle malé nedorozumění se můžeme nějak dohodnout.“

„Můžeš tomu říkat malé nedorozumění, ale jestli za sebou zavřeš ty dveře, nebudu za následky zodpovědný.“

Mireille byla v pasti. Neviděla jinou možnost, než že se nechá tím prasetem ponižovat. Zhluboka se nadechla, sebrala se, přistoupila k němu, poklekla a začala mu rozepínat uniformu.

„Co si myslíš, že děláš?“ vyštěkl. Mireille vyděšeně vzhlédla.

„Nepožádala jsi o povolení! Požádáš mě, abych ti dovolil, abys mě vykouřila, pak to uděláš pořádně a všechno spolkneš. Jakákoli skvrna na mé uniformě a budeš potrestána. Tak teď! Zeptej se!“

Mireille zaplavila hanba a ponížení, protože se jí situace definitivně vymkla z rukou. Se slzami v očích vykoktala: „Prosím? Můžu vám ho vykouřit?“

„Pane.“

„Prosím, můžu vám ho vykouřit, pane?“

Přikývl na souhlas a Mireille se dala do práce. Zip se rozepnul snadno, ale když se jeho penis uvolnil, zažila největší šok ve svém mladém životě. Nevěděla, že takové zbraně existují. Dvacet pět centimetrů dlouhý a silný jako její zápěstí, už byl vztyčený očekáváním. Netušila, jak to monstrum dostane do pusy.

„No tak, děvko, pohni se,“ zaskřehotal Ngoro. „Pořádně rozevři hubu.“

Z tváře jí vytryskla jediná slza, když otevřela ústa, vyplázla jazyk a olízla konec jeho penisu. Ngoro téměř okamžitě popadl hrst jejích vlasů a vrazil jí svou zbraň mezi rty až do poloviny hrdla. „Nnggg!“ zachrčela při šoku z toho, jak ji zahltil. Dávila se, když jí jeho macek narazil do zadní části krku, a jen tak tak se jí podařilo vyhnout se zvracení, když jí jeho pach zaplnil nos.

Začal přirážet, nejprve pomalu, ale brzy vyvinul rytmus, kterým jí vrážel do obličeje a strhával hlavu za vlasy. Teď už se soustředila, protože věděla, že jí každou chvíli bude ejakulovat do úst a ona to bude muset všechno spolykat. Neslyšela, jak se otevřely dveře kanceláře.

Záblesk blesku fotoaparátu ji překvapil. Protože nemohla otočit hlavu, musela počkat, až ji vyfotí ještě několikrát, než zjistila, že fotoaparát drží Jacob. V tu chvíli jí Ibo Ngoro explodoval v ústech a naplnil je teplou vazkou tekutinou. Málem se udusila, ale podařilo se jí spolknout dost, aby jí nic z pusy neuniklo. S pocitem zvědavého uspokojení dokončila svůj úkol, olízala ho dočista, zapnula zip a zase se před ním postavila.

„To není špatné,“ uchechtl se Ngoro. „Máš přirozený talent. Potřebuješ jen trénovat. Udělej to samé pro Jacoba na cestě ven a tvůj manžel bude propuštěn na kauci.“

6 PŘEDVOLÁNÍ NA VEČEŘI

Uplynuly dva týdny. Luc byl propuštěn z vězení den po setkání své ženy s Ngorem. Nějakým způsobem se jí podařilo sladit své pocity se svým chováním, k čemuž jí částečně dopomohlo vědomí, že podnikla jediný možný krok. Pokud Luc tušil, že je do toho zapletená, nikdy to neřekl.

„Crrrr.“

Luc se podíval na hodinky a přemýšlel, kdo by mohl být u dveří. Bylo půl desáté a v kalendáři žádnou schůzku neměl.

„Crrrrrrrr.“

„Počkejte! Už jdu,“ vykřikl, když reagoval na netrpělivé zvonění. Roztáhl dveře a stanul tváří v tvář šoférovi v plné uniformě.

„Co tu děláte takhle oblečený v tuto noční dobu?“ zeptal se.

„Major Ngoro mě pověřil, abych vás a vaši milou paní přivezl do paláce na večeři.“

„Už jsme jedli, děkuji,“ zalhal. „Takže prosím vyřiďte majorovi, že jeho laskavé pozvání zdvořile odmítáme.“

„Předpokládal takovou reakci a požádal mě, abych vám řekl, že mezi ostatními hosty u večeře jsou i členové vojenského tribunálu, který řeší váš případ. Dnešní večer by pro vás byl příležitostí, jak napomoci své obhajobě.“ Zatímco mluvil, Mireille se přišla podívat, co je to za povyk, a šofér ji pozorně sledoval očima. „Navíc,“ pokračoval, „to dá vaší krásné ženě šanci okouzlit soudce před vaším procesem.“

Luc a Mireille neměli jinou možnost, a tak se šli převléknout. V hlavě se jí honily temné myšlenky, když přemýšlela o jeho slovech a způsobu, jakým je pronesl. Byla si jistá, že Ngoro něco chystá, ale přesto v půl jedenácté vystoupili z limuzíny před palácem.

„Zatím je to dobré,“ pomyslela si Mireille, když si prohlížela malou skupinku.

Osm hostů sedělo u velkého kulatého stolu. Po její levici seděl generál Chakka. Více než dvoumetrový zocelený voják s drsnými způsoby a brutálním přístupem k cizincům, ženám a životu vůbec. Po její pravici plukovník Schmidt, pověstný námezdní vojenský poradce, vyhozený z východního Německa, když padla zeď. Malý slizoun, znala ho podle pověsti jako chladnokrevného zabijáka a známého frankofoba. Vyslanec měl pravdu. Pro Luka to nevypadalo dobře. Přesto byla konverzace alespoň zdvořilá, i když trochu škrobená.

Nepomohla tomu ani skutečnost, že dámám doprovázejícím tři gujangské vojáky bylo nejvýš sedmnáct. „Speciálně si je vybrali, asi byly svolné, ani bych se nedivila,“ uvažovala pro sebe, když se podával poslední chod.

Najednou konverzace nabrala znepokojivější obrátky.

„Možná byste měl vědět, že jsme stanovili datum vašeho soudu, pane velvyslanče,“ oznámil generál Chakka. „Máte čtyři týdny na přípravu obhajoby.“

Luc ztuhl na židli a obě mladé dívky, které ho obklopovaly, zřetelně znervózněly, protože si nebyly jisté, co se bude dít.

„Předpokládám, že mi bude poskytnuta plná diplomatická ochrana, a proto se z těchto vykonstruovaných obvinění nebudu muset zodpovídat.“

„Ne,“ přerušil ho Schmidt. „Dnes ráno byly diplomatické styky přerušeny. Vše bude záviset na vaší ochotě spolupracovat. Na vašem místě bych se snažil najít způsob, jak nám pomoci získat to, co chceme.“

Zatímco mluvil, Mireille ucítila, jak jí nějaká ruka jemně hladí stehno. Rychle pohlédla na Schmidta, který se přes stůl upřeně díval na Luka. Druhá ruka, Chakkova, jí zlehka přistála na koleni. Tentokrát nepředstírala náhodný kontakt. Mireille si okamžitě uvědomila, co se děje. Byla to jejich společná operace, kterou potřebovali. Ona byla to, co chtěli. Chudák Luc, byl jen obětí hlouposti své ženy. Proč proboha dala Ngorovi tu facku?

„Moji špehové mi řekli, že znáte krejčího Jenga a jeho ženu. Je to tak?“ Jak Chakka mluvil, jeho ruka vklouzla mezi Mireillina kolena a přinutila ji roztáhnout stehna. Schmidt krytý ubrusem hned přesunul ruku do vzniklého prostoru a klouzal s ní ji nahoru, dokud se nedostal nad okraj jejích punčoch. Mireille se ostře nadechla a doufala, že si toho chudák Luc nevšimne.

„Samozřejmě,“ odpověděl Luc, zjevně zmatený otázkou. „Šije mi obleky, je to nejlepší krejčí ve městě.“

„Je to také francouzský špion. Přiznal se a obvinil vás!“ Mireille slyšela Chakkova slova, ale nic z toho nevnímala. Jeho ruka už dosáhla svého cíle a prst se pomalu otíral o vnější stranu jejích kalhotek. Ke svému zděšení ucítila známé mravenčení, a to hedvábí začalo vlhlnout jejími vlastními šťávami. „Proboha, ať se mi to nestane,“ křičela v duchu, ale bezvýsledně. Začínala být vzrušená, přestože se tomu snažila zabránit.

„Tomu nevěřím,“ slyšela v pozadí Luka. „Je to spiknutí.“ Mohl být milion kilometrů daleko, když generálův prst začal klouzat dovnitř a ven z jejího tunelu.

„Už toho mám dost!“ vykřikl Ngoro. „Stráže! Odveďte ho a zavřete, ať mi zmizí z očí!“

Protestujícího Luka odtáhli pryč a Mireille se zvedla, aby ho následovala. Ale Schmidtova ruka na jejím rameni ji zastavila dřív, než měla příležitost to udělat. Ngoro něco zamumlal ke třem dívkám, které se pomalu zvedly a odešly, takže Mireille zůstala tváří v tvář manželovým věznitelům sama.

7 A POTOM...

„Vstaň!“ poručil Ngoro, veškeré předstírání zdvořilosti bylo pryč. „Polož ruce na stůl.“

Postavila se, šaty měla vysoko na stehnech, kde jí je drželi její trýznitelé, a podle pokynů se předklonila. Věděla, že by měla protestovat, ale zjevně to nemělo smysl, a skutečnost, že ji to sexuálně vzrušovalo, jí nepomáhala.

„Je to ochotná malá děvka,“ ušklíbl se Chakka. „Ale než osvobodí svého manžela, musí se pár věcí naučit. Nechápu, proč jí to vadí. On má tak malého ptáka, že jí to ještě ani pořádně neudělal.“

„Aaarrgh!“ Mireille vykřikla. Schmidt se rozhodl, že je čas na uspokojení některých jeho choutek, a silou jí stiskl klitoris. Ostrá bolest jí vystřelila do páteře, podlomila se jí kolena a ona se převrátila dopředu na stůl.

„To si nech na později, jestli to budeme potřebovat,“ řekl Ngoro, zvedl se ze židle a postavil se vedle třesoucí se dívky. „Tak pojď, mrcho, a ukaž mým kolegům, co ses už naučila.“

Když bolest v rozkroku ustoupila, Mireille Sisterreová, manželka francouzského velvyslance, se naklonila a jako obyčejná děvka vykouřila obřímu Afričanovi péro. Její ústa se roztáhla, když se ta strašlivá zbraň napřímila, a stejně jako profesionálka si začala víc a víc jeho centimetrů cpát do krku.

Chakka ji uchopil za zadní část šatů a strhl jí je z těla, takže zůstala nahá až na podprsenku, kalhotky a punčochy. Během několika vteřin se k roztrhaným šatům na podlaze přidala i podprsenka, což Schmidtovi poskytlo příležitost způsobit jí další bolest pošimráním vystouplých bradavek. V očích se jí zaleskly slzy a byla by se litovala, nebýt hrozného zjištění, že se jí to začíná líbit.

Teď už pracovala naplno, sála a kouřila Ngorovo péro, jako by na tom závisel její i Lukův život. Přesto ji naprosto zaskočilo, když ji Chakka jediným přírazem nabodl na zbraň přinejmenším stejně velkou jako měl Ngoro. Ještě víc ji překvapila lehkost, s jakou do ní pronikl. Byla tak mokrá, že by do ní klidně zajel i vlak. Téměř okamžitě vyvrcholila a roztřásla se, jak jí tělo zachvátil orgasmus.

„Díky bohu!“ pomyslela si, ale Chakka nejevil žádné známky toho, že by chtěl přestat. Ngorovo vyvrcholení v jejích ústech už propuklo, ale Chakka stále pokračoval. Jejím tělem projel druhý orgasmus a rozvrátil veškerou rozvahu, která jí ještě zbývala.

„Ano! Ano! Mrdej mě!“

Chakka najednou přestal a nechal ji vznášet se na pokraji jejího třetího vyvrcholení. Podívala se dolů a zjistila, že sedí vedle ní na podlaze. „Sedni si na mě!“ nařídil jí. Vyhověla mu bez váhání, k čemuž jí pomohla skutečnost, že ji Ngoro popadl za hrst vlasů a spustil její tělo na Chakkova ptáka. Když Ngoro ruku uvolnil, chytil ji za vlasy Chakka a stáhl její obličej dolů, aby ho políbila. Jeho odporný dech jen umocnil její pocit zpustlosti, přesto ani v tomto stavu nebyla připravená na další Schmidtův krok.

Ucítila, jak jí prstem zajel do škvíry na zadku a dráždil její malé růžové poupátko. Jakmile uhodla jeho záměr, přestala se blížit k orgasmu, protože jí ztuhla krev v žilách. Její protesty ignoroval, a do panenského konečníku jí vrazil nejprve jeden a pak dva prsty.

Její protesty byly stále zběsilejší a ulevilo se jí, když z ní Schmidt prsty vytáhl. Příliš pozdě si uvědomila, že úleva je jen dočasná. Baňatý žalud jeho ptáka tvrdě zatlačil na její vchod, bolest byla děsivá, a náhle zajel celou svou délkou hluboko do jejích útrob.

Vzduchem se rozlehl výkřik agonie, který hned vystřídalo zalykavé vzdychání, to jak vzrušení způsobené třením obou údů proti sobě narůstalo. Ta úleva, když se dostavila, ji zaskočila a vyrazila jí všechen dech, který v sobě ještě měla. Zhroutila se obličejem na Chakkovo tělo, ale oba muži ji mrdali dál, až do konce.

Ležela na podlaze, hekala tou fyzickou námahou a nevěděla, co má dělat. Její šaty ležely v cárech vedle ní a ona netušila, co pro ni Ngoro ještě chystá. Brzy však měla být zbavena svého trápení.

„Rozhodl jsem se být shovívavý,“ oznámil jí Ngoro k jejímu úžasu. „Můžeš si vzít svého ubohého manžela domů... prozatím! Dejte jí šaty!“

8 ZPĚT NA VELVYSLANECTVÍ

„Co se to tu sakra děje?“ Vyslanec Phillipe Trenchant se tiše ptal sám sebe. Ngoro tu musí hrát nějakou hru. Nejdřív zatkne velvyslance za špionáž. Velvyslance proboha! Pak se téměř omluví francouzské vládě a propustí ho na kauci.

Než se prach usadí, pozve ho na večeři a vzápětí ho nechá znovu zatknout a uvrhnout do nejzasranějšího žaláře na světě. A teď je tady! Ten samý velvyslanec sedí přede mnou stejně zmatený jako já a přemýšlí, co bude dál.

„Můj drahý Luku,“ začal. „Kontaktovala nás gujangská vláda s tím, že je připravena dosáhnout kompromisu ohledně vaší ‚situace‘. Zdá se, že stále věří, že jste špion, ale zároveň si nepřejí ještě více znepřátelit diplomatickou komunitu. Jsou připraveni vám za dva týdny umožnit odlet domů za předpokladu, že se vy a vaše žena do té doby nebudete nikde ukazovat a budete plně spolupracovat.“

„Stejně jim nemůžeme nic říct, tak snad nás nechají na pokoji,“ odpověděl Luc poněkud zmateně. Stále ještě netušil, o co tady jde.

Mireille měla na mysli také Ngora. V několika dnech po Lukově propuštění se přistihla, že na večírek vzpomíná s rozhodně smíšenými pocity. Jedna její část zůstávala zděšená z toho, jak s ní bylo zacházeno, ale druhá část toužila po pokračování rozmařilé brutality, kterou snášela a která jí konečně umožnila užívat si své latentní sexuality. V hloubi duše teď věděla, že je děvka! S novou zvědavostí proto otevřela elegantní obálku, kterou jí předložil Ngorův posel.

„Luku, miláčku!“ zvolala. „Byli jsme pozváni na další z Ngorových večírků. Říká, že se s námi chce rozloučit.“

„Řekni mu, že ne, děkuji.“

„Ale Luku, vzpomeň si, co řekl vyslanec Trenchant. Pokud teď Ngora naštveme, mohl by nám zabránit v odjezdu, a kdo ví, co by se ti pak mohlo stát? Proč tam prostě nejdeme, chvíli se tam zdržíme, pak se omluvíme a vrátíme zas domů?“

9 ROZLUČKOVÝ VEČÍREK

Mireille se nenuceně opřela o rám dveří, v ruce držela sklenku vína a sledovala dění kolem sebe. Očekávala, že bude pro tento večer středem Ngorovy pozornosti, ale ukázalo se, že tomu tak není. Kroužila po místnosti už víc než hodinu, než ucítila jeho teplý dech na rameni.

„Vypadáš uvolněně,“ zašeptal. „Očividně se ti náš večírek líbil.“

„Prosím, nechte mě být. Chci jít zítra domů a zapomenout na to, jak jste se mnou vy a vaši přátelé špatně zacházeli.“

„Možná máš pravdu. Na dnešní večer jsem si naplánoval další zábavu, ale ta nemusí zahrnovat tebe.“ Zatímco mluvil, jeho ruka se líně pohybovala po jejích hýždích, občas jí vklouzla do štěrbiny a zas se vrátila k svému působivému postupu. Nemohla si pomoct, a než se nadála, jemně se tlačila proti jeho zkoumajícím prstům. „Rozhodnu se později!“

Chtěla mu něco odseknout, a vtom si všimla, že jeho pozornost upoutala mladá žena na druhém konci místnosti. Byla mladá, kolem dvaceti, drobná, tmavovlasá a mimořádně atraktivní. Byla také k smrti vyděšená. Rukama se pevně držela rukávu muže středního věku, který mohl být pouze jejím manželem, a který také vypadal, jako by ho někdo pronásledoval.

Jak se rozhlíželi, přiblížil se k nim plukovník Schmidt a tiše na ně promluvil. Dívka zavrtěla hlavou a tiše pronesla: „Ne! Ne!“ Její protesty však utichly, když se k ní manžel naklonil a zašeptal jí něco do ucha. Manželé vypadali ještě vyděšeněji a pomalu se vydali ven z místnosti hlavními dveřmi, Schmidt je bedlivě sledoval. Ngoro se na Mireille šibalsky usmál. „Možná později,“ zašeptal.

Ngoro se sám pro sebe tiše uchechtl, když se události večera pomalu rozjížděly. Gestem ukázal na barmana, který rychle doplnil Lukovi a Mireille pití. Oni nevěděli, že ty nápoje jsou říznuté, ale on ano!

„Oooh, cítím se hrozně,“ zalapal po dechu Luc a z jeho tváře se pomalu vytrácela veškerá barva. „No tak, lásko, musím jít. Myslím, že se mi udělá špatně.“ Ngoro se objevil jako mávnutím kouzelného proutku.

„Seženu řidiče, který vás odveze domů,“ oznámil. „O svou ženu se nebojte, postaráme se o ni a zajistíme, aby se v pořádku dostala domů.“ Mireille se jemně pokusila uvolnit ruku, ale jeho stisk byl pevný a jeho záměr jasný. Mireille se znovu začala obávat toho, co pro ni chystají, pokud zůstane. Zároveň ale cítila, jak ji ta myšlenka zahřívá, to afrodiziakum v nápoji už začalo působit.

„Budu v pořádku, miláčku,“ uklidňovala ho, když ho odváděli k autu. Téměř okamžitě se ocitla ve dveřích do zadní místnosti, zatímco ostatní hosté začali pomalu odcházet.

10 SOUD

Místnost se nepodobala žádné, kterou kdy viděla. Na jednom konci byl prostor po straně zahalen něčím, co vypadalo jako velmi drahý damaškový závěs. Zbytek měl mírně vyvýšenou podlahu, téměř jako jeviště, pokryté polštáři a koberci, což vytvářelo dojem velké postele. Jak znala Ngorovy záliby, nepochybovala o tom, k jakému účelu bude využita. Všichni přítomní v místnosti byli muži. Při jejím vstupu se všichni otočili a podívali se na ni. Schmidta a Chakku poznala. Dva další neznala.

Jeden z nich byl běloch, bledý a vyhublý, jako by týdny nejedl a neviděl slunce. Bylo na něm něco, co se jí nelíbilo. Ústa se mu zkroutila v lehkém úsměvu, který se mu neodrážel v očích. Ten druhý jí připomínal Palestince Arafata. Byl malý, podsaditý, s klasickými arabskými rysy zastíněnými burnusem. Vedle něj, jejich vodítka měl v pravé ruce, seděli dva z nejkrásnějších perských chrtů, jaké kdy viděla.

Světla jako na povel pohasla a Ngoro ji odvedl k jedné z pohovek rozestavěných do půlkruhu naproti jevišti. Začala něco říkat, ale Ngoro jí položil prst na rty v jasném gestu mlčení. „Začněte!“

Okamžitě se rozhrnuly závěsy a objevil se muž sedící na židli. Kotníky měl přivázané k nohám židle a ruce pravděpodobně (protože je neviděla) svázané za zády. Byl to ten muž, kterého předtím viděla v tanečním sále.

11 LEKCE POKORY

Schmidt se postavil do středu jeviště.

„Pánové! A dámo,“ začal. Místností proběhla vlna pobavení, když se zmínil o Mireille. Styděla se, všichni zjevně věděli o jejích zážitcích.

„Muž, kterého vidíte před sebou, je Eduardo Rochas, gujangský občan a někdejší majitel panství Rochas. Je zde kvůli své francouzské manželce. Byla shledána vinnou ze šíření rozbrojů a organizování opozice proti naší vládě. Po zralé úvaze jsme se rozhodli ji nezavřít, ale dát jí i jemu za vyučenou. Předpokládáme, že by to mohlo být zábavné, a proto s potěšením vítáme naše vzácné hosty, Franse Walwijka a šejka Raschida. Věřím, že se budete dobře bavit.“

Dveře v zadní části jeviště se otevřely a do záře světel jimi byla protlačena mladá žena.

„Dámo a pánové, dovolte, abych vám představil paní Alexandru Rochasovou.“

Dívka stála ve světle reflektorů. Spoutanýma rukama si stínila oči a snažila se vidět na diváky, zatímco za ní se hrozivě rýsovala mohutná postava Temba, Mireillina šoféra. Byla oblečená do jednoduchých černých koktejlových šatů a bot na vysokém podpatku a očima těkala po místnosti, zoufale hledala nějakou útěchu.

„Řekněte nám, proč jste tady,“ požádal Schmidt.

„Byla jsem obviněna z neúcty k zemi a její vládě.“

„Obviněna?“

„Ano, a rozhodně to popírám. A v žádném případě nemáte právo mě vystavit takovému ponížení, aniž byste na to upozornil francouzského konzula.“

Schmidt si jí nevšímal, obrátil se k publiku a mávl rukou ve velkolepém gestu. „Jak vidíte, ta mrcha se potřebuje naučit trochu pokory. Prostá omluva už nestačí. Už byla shledána vinnou a musí být potrestána.“

Zatímco mluvil, vyděšená dívka to zatím neviděla, ze stropu se pomalu spustil hák na jednoduché kladce a zastavil se asi metr nad její hlavou. Tembo přistoupil blíž, chytil ji za ruce, a než stačila zaprotestovat, přehodil přes hák krátký řetízek mezi jejími pouty. Stála bez hnutí a nevěřícně hleděla na hák. Začala poskakovat, krátkými poskoky se snažila řetízek uvolnit, ale jak to dělala, kladka se pomalu zatahovala do vzduchu, až zjistila, že stojí ne sice úplně na špičkách, ale jen na bříškách chodidel.

Jakmile jí byla pravda o její situaci jasná, její snaha polevila a její chování se změnilo v tiché opovržení. Tembo se k ní přiblížil zezadu a přitiskl jí vybouleninu z přední části svých kalhot na záda. Když se mu snažila uhnout, uvědomila si, že ji nutí, aby vystrčila pánev směrem k publiku. V tom nehodlala pokračovat.

Navzdory svému odhodlání nedopřát jim žádnou satisfakci slyšela sama sebe, jak na usmívajícího se šoféra za sebou mumlá: „Nechte mě na pokoji, vy černí bastardi.“ Nejspíš mohla jeho reakci předvídat, ale pohyb jeho rukou kolem pasu, které pak pomalu vyjely nahoru, aby jí přes šaty objaly ňadra, ji přesto pořádně šokoval.

„Dejte se do toho!“ křikl Walwijk. „Nejsme tady jen proto, abyste si užívali! Ukaž nám víc z té mrchy.“

Když Alexandra začala protestovat, Tembo jí pomalu sklouzl rukama k bokům a pomalým krouživým pohybem jí pomalu nadzvedl lem šatů. K očividnému potěšení přihlížejících se pomalu odhalily horní části jejích punčoch, a když se objevily její jasně červené kalhotky, vyvolaly mezi hosty uznalé výkřiky.

Schmidt přerušil rostoucí napětí. „Jak vidíš, mrcho, nejsme ochotni dál snášet tvou drzost. Až s tebou skončíme, budeš vděčná, že jsi naživu.“ Pro efekt se odmlčel. „Tembo, předveď nám, jak se kroutí.“

Tembo, jako by neslyšel ty poznámky, jí dál pomalu vyhrnoval šaty, dokud je neměla zvednuté až do pasu. Pak uchopil jejich lem a plynulým pohybem jí ho zvedl přes prsa, takže měla šaty omotané kolem krku. Rychlým mávnutím jí je pak přehodil přes hlavu, takže látka vytvořila mimořádně účinnou, i když jen prozatímní pásku přes oči. Alexandra se začala vzpírat, když se ocitla ve tmě, a najednou si uvědomila, jak je vlastně bezmocná.

„Roztáhni nohy, děvče.“ Tembo vydal tento pokyn, i když dobře věděl, že bude mít opačný účinek. Aniž by si to dívka uvědomila, ustoupil od ní, vzal do ruky tenkou rákosku a dal jí šikovnou ránu přes jednu půlku. Nečekaná bolest vyslala Alexandře do levého boku ohnivý oblouk a přiměla ji hlasitě vykřiknout. Hýždě se jí bolestí sevřely, což ji přimělo stisknout stehna ještě pevněji.

Ani další dva údery sice nedosáhly kýženého účinku, ale výrazně přispěly k pobavení diváků, protože Alexandra se zuřivě kroutila, aby unikla bolesti. Tembo se rozhodl, že čas na předehru skončil. Tiše si stoupl za ni, pomalu jí rukama objel přední část těla, objal jí prsa, a zašeptal jí do ucha.

„Řekl jsem, že máš roztáhnout nohy. Určitě nechceš, abych tě dál mlátil, když mě můžeš tak snadno zastavit. Tak teď udělej, co ti říkám.“

Alexandra si uvědomila, že její možnosti jsou omezené, a pomalu roztáhla stehna, až byla několik centimetrů od sebe. I tak se ale nyní napínala na špičkách, aby je udržela na podlaze.

„Chceš, abych tě spustil níž?“ zašeptal Tembo.

„Prosím!“ vzlykla Alexandra.

„Jakýkoli náznak neposlušnosti a znovu tě pověsím. Rozumíš? Stačí malý náznak!“

Mladá žena mlčky přikývla na souhlas, když jí napětí v pažích povolilo. Stále je měla zavěšené nad hlavou, ale nyní je mohla mírně pokrčit, když stála s nohama mírně od sebe před velkým Gujanganem, který, aniž by to dívka mohla vidět, kývl na první řadu.

Walwijk vstal ze židle, přistoupil k dívce, stále zahalené v šatech kolem hlavy, natáhl ruku a uchopil ji za levý prs. Překvapená Alexandra vypískla, jak ji zasáhla bolest. Jihoafričan ji okamžitě chytil za bradavku a kroutil jí, co mu síly stačily. Alexandra se rozplakala nejen bolestí, ale i proto, že teď už věděla, že nemá naději na žádnou úlevu.

Za ní se Tembo natáhl, odepnul jí ruce a přetáhl jí šaty přes hlavu. Jediným pohybem je z ní strhl a nechal ji před Walwijkem stále spoutanou, ale nahou. Jeho stisk na jejích bradavkách neochaboval, když ji za ně táhl dolů, dokud před ním neklečela. Bez vyzvání udělala to, na co věděla, že čeká. Stáhla mu zip, uvolnila jeho ptáka a rychle ho vzala do úst. Ta chuť jí připomínala staré ponožky a musela se soustředit, aby se nepozvracela, ale věděla, že je to její jediná naděje.

Obsluhovala ho stále zuřivěji a cítila, jak jeho vzrušení roste, až jí nakonec s hrdelním zasténáním vystříkl své semeno do krku. Po krátké pauze, jen tak dlouhé, aby mohla Walwijka olízat dočista, ho u jejích rtů vystřídalo Tembovo obrovské dělo. Walwijk uvolnil sevření její bolavé bradavky a odsunul se stranou z jejího zorného pole, zatímco její ústa se otevřela co nejvíc, aby obsáhla obrovský obvod Tembova nyní již ztuhlého nástroje.

„Rychleji, děvko,“ poručil Walwijk, a jak to řekl, švihl ji přes hýždě tím koncem svého opasku, na kterém byla přezka. Alexandra vykřikla, když se jí řemen zakousl do masa, a tou bolestí téměř zaťala zuby. V poslední chvíli se však ovládla natolik, aby Temba neporanila, a ten zareagoval tím, že jí svůj čurák zastrčil ještě hlouběji do krku. Walwijk si teď užíval a na jejím zadku přistálo ještě několik ran, které tam zanechaly řeřavé pruhy, štípající i při tom nejlehčím doteku. Teprve protesty Temba, který se bál, že přijde o své mužství, nakonec sadistického Holanďana zastavily a ten nespokojeně zavrčel, že byl připraven o zábavu.

Alexandřina bolest byla téměř nesnesitelná a už pochybovala, že se jí vůbec někdy uleví. Najednou ji vzadu začal lízat něčí chladný jazyk. Účinkem slin se její bolest pozvolna tlumila, a jak se jazyk soustředil na pysky její píči, pomalu se měnila v rozkoš. Začala se kroutit, napřed ve snaze dostat se od něj pryč a pak z rostoucího pocitu vzrušení, když si uvědomila, jak ji to rozechvívá.

Mireille v hledišti bez dechu zírala na to, jak se ten perský chrt tiše pohybuje za klečící dívkou. Byla tím tak zaujatá, že si ani nevšimla, jak se na sedadlo vedle ní sesunula mohutná postava samotného prezidenta. Bez úvodu jí roztáhl nohy od sebe, zajel prstem do štěrbiny v její kundě, zvedl prst k nosu a prohlásil: „Á, vidím, že už jsi na mě připravená!“

Na jevišti si Alexandra začala uvědomovat, že něco není v pořádku. Její vzrušení rostlo, když jí dlouhý jazyk, trochu jako smirkový papír, přejížděl po klitorisu. Současně jí funění za zády umožnilo rozpoznat, že za ní není člověk, ale pes. Na obličeji se jí zjevila panika a pokusila se odtáhnout od Tembova rozkroku. On si to však nenechal líbit. Chytil její vlasy do hrsti, přitáhl si ji k sobě, naplnil jí ústa a hrdlo svým masem a zároveň jí znemožnil pohyb pryč od zvířete, které ji zezadu olizovalo.

Když se jí zvíře vydrápalo na záda, s hrůzou si uvědomila, že to zašlo mnohem dál, než čekala, a že s tím nemůže nic dělat. Na každý její pokus se odtáhnout přišlo nejen škubnutí za vlasy od Temba, ale také to nejmučivější zkroucení bradavek, které se opět ocitly v rukou toho zákeřného bastarda Walwijka. Smířila se se svým údělem i s myšlenkou, že ji ten pes před zraky diváků omrdá. Horší už to být nemohlo.

Mireille na sedadle vedle prezidenta už byla na pokraji vlastního vyvrcholení. Jeho prsty pořád bloudily v její promazané štěrbině. „Pojď se mnou,“ vyžádal si, chytil ji za paži a nedal jí možnost odporovat. „Musíme dokončit nějaká jednání.“ Mireille vstala a následovala ho, zastavila se jen proto, aby se ohlédla na pódium, kde se teď rozběsněný pes chystal udělat věci horší, než si vůbec Alexandra připouštěla.

Pes neuměl svůj penis nasměrovat, klouzal jím nahoru a dolů po Alexandřině štěrbině a mazal si ho, dokud nebyl kluzký jejími šťávami. Pak prudkým bodnutím zasáhl cíl. Nezarazil jí ho do kundy, jak očekávala, ale do zadku. Projela jí prudká bolest, kterou nedokázala potlačit ani s Tembovým ptákem zastrčeným v krku. Veškeré náznaky rozkoše teď byly pryč. Její počáteční vzrušení okamžitě vystřídala bolest a strach, když ji pes začal píchat rychleji, než si dokázala představit. Po tváři jí stékaly slzy a Tembo pohlédl na ni dolů s pohrdáním v očích.

„Nebreč, jsi šťastná holka,“ zasmál se. „Měla jsi dostat do prdele mého obrovského ptáka, ale po něm ti ho tam strkat nebudu. Tak přestaň fňukat a dodělej mě.“ Její degradace byla dokonána, nezbývalo jí nic jiného než provést, co jí nařídil, a spolykat každou kapku jeho semene, která jí stříkala do úst. „Výborně,“ zamumlal. „Budu se těšit na další, až tě přijedu navštívit na panství.“

Alexandra se na něj zmateně podívala. „Říkal jsi, že Ngoro chce panství zabavit a nechat si ho pro sebe.“

„To je pravda,“ zasmál se Tembo, „ale řídit ho budu já a správcem panství jmenuji pana Rochase. Jsem zvědavý, jakou roli najdeme pro tebe.“

EPILOG

Mireille Sisterreová, manželka francouzského velvyslance, se obdivně rozhlížela po svém novém prostředí. Její pobyt v Gujangské republice skončil velmi nečekaně. Po tom představení v paláci si od ní prezident vymohl úplnou odplatu za to, jak se chovala k jeho prvnímu ministrovi, ale alespoň dodržel slovo. Ještě té noci, potom co si Mwanda, Ngoro a dva jejich sluhové dopřáli potěšení z každého jejího tělesného otvoru, ji nechal odvézt domů.

Luc byl odvolán, povýšen a přeložen a ona teď byla tady, v jednom z nejkrásnějších paláců arabského světa. Měla se na co těšit.

„Jeho Excelence šejk,“ ozval se sluha u dveří, když do místnosti vcházela malá, povědomě známá postava.

„Vážený pane velvyslanče, samozřejmě i s vaší krásnou ženou, vítejte v mém domě.“

Mireille se vytratila barva z tváře, když se za ním do místnosti vplížili dva perští chrti.

„Rád tě zase vidím, Mireille, po té dlouhé době. Moje kluky už samozřejmě znáš!“