Byla jedna babka, prodávala jabka. To znáte ne? No, a já je prodávala taky. Až na to, že nejsem babka, ale Kristýna a není mi devadesát, ale šestnáct. K tomu prodeji na tržišti jsem se dostala náhodou a byla jsem za brigádu vděčná. Plnila jsem si svůj dětský sen. Ne, prodavačkou jsem chtít nikdy nechtěla, to ne, ale chtěla jsem mít psa. Naši mi ho dovolili, ale s tím, že si na něj musím vydělat. A takového pejska, tedy toho, co jsem chtěla, takového za pár stovek nepořídíte. Takže jedinou šancí na můj sen byla brigáda. Každou sobotu a neděli od šesti od rána, do pěti do večera na tržišti s pultem plného ovoce a zeleniny. Když jsem toho prodala dost, dostala jsem i prémie a můj kapitál, pomalu rostl. Pomalu, to je důležité říct. Ráno jsem mrzla, v poledne se potila a musela neustále na každého usmívat. Jednou odpoledne, už jsem skoro končila, přišel ke stánku takový chlap. Starý, tak ve věku mého táty, takže hodně přes čtyřicet. Neholené fousy jsou dneska módní, ale jemu vyloženě neslušely. S malinko začínající pleší fakt nebylo na co koukat. Chvíli se díval na zboží, pak na mně a pak zase na pult… Něco chtěl, motal se zákazníkům pod nohy, a pořád se nemohl rozhodnout.

Až když jsme osaměli, se ke mně naklonil a potichu mi řekl: „Co kdybych skoupil všechna jabka, co tu máte. Co byste mi k tomu mohla nabídnout?”

Tedy čuměla jsem, jak vyoraná myš, ale pak se vzpamatovala: „Přidala bych vám k tomu třeba kilo mrkve.”

Usmál se, ne zle, celkem mile a zavrtěl hlavou, „to jsem nemyslel. Já jen, že kdybych to koupil, tak máte padla a mohla byste mi třeba něco ukázat.”

Vyoraná myš byla v tu chvíli přebornice v postřehu. Sice bych uvítala, kdybych se těch padavek zbavila jedním vrzem, ale v hlavě mi zvonilo, že nechce ukázat zajímavosti našeho města, ale něco úplně jiného. Nejsem blbá, ne? A taky že jo. Po chvíli, když jsem jen zkoprněle třeštila oči, mi kývl do výstřihu a že by rád viděl ty moje jablíčka. No, vzpěnila se mi krev, to je jasný. Ale sotva jsem se nadechla, abych ho poslala k šípku, tak nějak se mi to v hlavě zarachotilo… Dneska už neprodám nic a musela bych bedny tahat do auta a ráno zase zpátky… V bednách bylo tak kolem padesáti, šedesáti kil. Krát dvacka za kilo… Zelinář, jak jsem svému zaměstnavateli přezdívala, bude mít radost a vyplatí mi i prémii. Sen se opět o kousek přiblížil. Tohle všechno mi projelo hlavou a na konci zacinkaly peníze. Takže namísto abych se zle zamračila a zaječela, usmála jsem se.

„Ale to vy jen tak, že? Aby řeč nestála,” zkusila jsem jej jakoby odbýt.

„Ne ne, slečno. Já to myslím vážně. Těch pár beden jablek od vás koupím, ale jenom za ty vaše,” kývl zase do výstřihu.

„Dobře, ale jak to uděláme? Je toho sedmdesát kilo,” přisadila jsem si, „to odnesete jak?”

Jen se zasmál, otočil hlavu a podíval se do ulice, kde stála zaparkovaná velká dodávka, „naložíme to spolu. Vy do vašeho a já zase do mého auta. A pak mi v něm ukážete ta svoje,” odpověděl.

Musel to mít nejen dobře promyšlené, ale i načasované, protože se právě objevilo zelinářovo auto s vozíkem. Vytáhl peněženku, z ní osmnáct set a podal mi je. Za jabka i za bedny to bylo víc, než dost. No nevemte to… Ještě jsem nenápadně odklonila pětikilo do kapsy… A už vystupoval zelinář z auta, a když jsem mu řekla o mém závěrečném kšeftu… Jindy tvrdé rysy mu změkly, s chlápkem si potřásl rukou, ale pak začal nakládat. Ještě jsem mu předala tržbu, on z ní odpočítal mou mzdu i s prémií a mohla jsem jít. Tedy jít. Zelinář odjel, ale ty bedny s jabkama zůstaly na zemi. Chlápek přistavil dodávku, naložil bedny a pak mi otevřel dveře od spolujezdce. Až když se zabouchly dveře mi došlo, že mně teď může unést a nic s tím nenadělám! Je úchyl, není… Když je, znásilní mně a pohodí někde u řeky. A když není, tak… Auto se dalo do pohybu a chlápek si mně odvážel i s jabky někam pryč. Jeli jsme jen kousek, na parkoviště k obchoďáku. Zastavil a kývl na mně, abych s ním šla dozadu.

„Tak ukažte mi ty svoje jablíčka,” nemohl se dočkat, sotva jsme se octli, až na těch pár beden, v prázdném prostoru dodávky.

Bála jsem se, co to nepřiznat, a i když se mi to najednou zase rozleželo v hlavě, nemohla jsem couvnout. Zvedla jsem tričko pod bradu i s podprdou a ukázala mu je.

Mlsně si olízl rty, ale sotva jsem dala tričko zpátky, projevil nelibost: „Slečno, já vám těma jabkama ušetřil tak tři hodiny práce. A vy mně chcete odbýt třemi vteřinami? A navíc jen tak? Sundejte si tričko i s podprsenkou a ukažte se mi ze všech stran,” usmál se zase.

Kurva, že já se na to nechala zlanařit, proklínala jsem se. Teď bude chtít, abych mu ty kozy ukazovala až do večera! Ale poslechla jsem ho. Měl vlastně pravdu a já obchodní dohody ctím! Sundala jsem si tričko, hodila jej na bednu s jabkama, podprdu vzadu rozepnula a poslala za tričkem. Bylo vidět, jak doslova slintá… Tak, a teď se na mně vrhne…, jelo mi hlavou. Ale ne.

Jen se chvíli díval na prsa a pak se mi podíval do očí: „Kdybych vám dal ještě pětistovku. Ukázala byste se mi úplně?”

A kruci, tady jde to tuhého! Nejsem z těch, kterým je jedno, jestli někdo uvidí jejich hájemství, nebo ne. Styděla jsem se i u doktorky, neřku-li na gyndě. I na koupáku jsem si bedlivě hlídala, jestli mi z plavek nekouká zadeček víc, než bylo záhodno. A teď? Teď mi nabízí…

„Za tisíc?” zvedl nabídku i s obočím a ruku s bankovkou.

Kurva, kurva, kurva! Co já mám… slabě jsem přikývla a jemu se znovu zatřpytilo v očích. Povolila jsem si knoflíky na riflích, trochu se zakývala v bocích a stáhla je pod zadeček. A kalhotky jsem spustila jen trošku, aby viděl mou hladce vyholenou čárku a byl spokojený a já měla další litr v kapse. Jen zavrtěl hlavou, že mně chtěl vidět celou, úplně… Zavřela jsem nad rostoucí hanbou oči. Styděla jsem se ale víc sama před sebou, než před ním. Ale dohoda je… svlíkla jsem se úplně. I z bot. Koukal na mně a pak zvedl ruku, aby si sáhl.

Uskočila jsem dozadu a vyděšeně zaječela: „O osahávání nebyla řeč! Jenom se podívat a …, a to už taky stačí!” rozhodla jsem o ukončení mé exhibice a chtěla se obléct a zmizet.

„Patnáct set? Když mně necháte sáhnout si?” zaútočil na mně už dvakrát osvědčenou zbraní.

„…dva,” pípla jsem po chvíli uvažování.

No co, šáhne si, a dvojka se mi bude hodit. Nejsem z cukru, ne? Vytáhl dvoutisícovku a podal mi ji. A pak, když jsem ji žmoulal v ruce, si opatrně, jako kdybych byla opravdu z cukru, a velice zlehka sáhl. Naskočila mi husí kůže, ale ne tím, že by mi to bylo odporné. Nevím proč, ale maličko mne to vzrušilo. Pak trochu přitlačil a prso mi schoval v dlani. Promnul mi bradavku mezi prsty a druhou rukou mi zabloudil na zadeček. I ten stiskl. Dole mi začali mravenci dávat najevo, že… Ruku ze zadečku přesunul dopředu a chtěl mi zajet mezi nohy. Ještě to! Ještě pozná, že se mi to líbí a…

„Pusť mně tam!” přikázal.

Nepoprosil, nepožádal. Prostě mi to přikázal. No a já, kráva pitomá, poslechla a ještě se rozkročila. Zajel mi mezi lupínky a pak mi výmluvně ukázal mokré prsty. Jasný důkaz, kterého jsem se tak bála…

„Slečinka to má ráda, že?” zasmál se, ale pak mu rysy ztvrdly, „dám ti ještě další dvojku, a ty se otočíš, předkloníš a necháš si ji hezky protáhnout, jo?” podal další nabídku a prsty mi schoval do dírky.

Byla jsem už ve stavu, že bych mu dala i zadarmo, ale peníze nerostou na stromech…, „za pět…,” zasténala jsem, „pět tisíc!”

„Za tolik prachů ti ho ale strčím i do prdele, kočičko,” zasípal, v pipině mi pokrčil prsty a trochu s nimi zakvedlal.

Anál jsem nikdy nedělala. Jen jsem to zkusila, ale bolelo to tak, že jsem tyhle hrátky rázně uťala a už se k nim nikdy nevrátila. A od té doby jsem z něj měla hrůzu.

„Ááá!” vyjelo ze mě, protože jsem to už prostě nevydržela, „do zadečku…, ááá! Ne! Tam…, néé!” sténala jsem, tekla a těšila se, až mi ho tam narve a pořádně mi to udělá.

Vytáhl prsty z pipky, pak peněženku, odpočítal dalších pět papírků s Františkem a hodil je na zem. Spustil si kalhoty na kotníky a zatlačil mi na ramena. Jasně. Kouření, je asi grátis, pomyslela jsem si vztekle, ale klekla si a z trenýrek si vytáhla hada. Mířil dolů, nebyl moc tuhý, ale byl… Byl prostě velký. Strčila jsem ho hned do pusy, protože tohleto, jsem prostě musel ochutnat. Měla jsem jen dva partnery. A ani jeden nebyl tak vybavený, jako tenhle páprda. Pták mu začal pomalu tuhnout a ještě se zvětšovat. Tak jestli tohle dokážu dostat do sebe, cucala jsem ho a fakt se těšila, když mi najednou došlo, že mi ho chce nacpat i dozadu…

„…prosím,” olízla jsem ho a podívala se nahoru, „do zadečku ale ne,” prosila jsem jej na kolenou a jazykem mu olizovala koule.

Měl zavřené oči, dělalo mu to zjevně dobře a musel se soustředit, aby mně vůbec slyšel. Podíval se shora jako vládce lidstva a jen nepatrně zavrtěl hlavou. A oči zase zavřel… Byl to Mirek, můj první, co chtěl experimentovat a podle návodu z internetu mne připravit o panenství i v druhé dírce. Jako kdyby mu nemohla stačit ta první! Mazlil se se mnou tak dlouho, až jsem svolila, vystrčila na něj zadek a čekala, co mu napověděli na netu. Cítila jsem, jak mi hvězdičku hezky naslinil a opatrně do ní zajel prstem. Bylo to maličko nepříjemné, ale nic, z čeho bych měla mít trauma. Přidal druhý, což už bylo nepříjemné víc, protože souložit s pocitem, že potřebujete na velkou… No, nic moc. A pak je vytáhl a nasadil na krajíček ptáka. A zatlačil. Nevím. Myslím, že do mě dostal jen špičku, ale já měla pocit, že mi tam vrazil pěst. Vykřikla jsem bolestí, uhnula a raději si sedla, abych mu znemožnila jakýkoliv další útok. Od té doby jsem se o nic podobného nepokusila.

„Postav se a otoč se!” zazněl nade mnou nový příkaz.

S těmi největšími obavami jsem se postavila a trochu se naklonila dopředu. Zatlačil mi na zátylek a donutil mně, abych dostala hlavu skoro ke kolenům. Strach, to je taková potvora! I když jsem to chtěla, strachem ze ztráty panenství druhé dírky, se mi stáhla i ta první. Ale on ho měl jak žulu, to díky mé předešlé péči, a s tímto malým problémem si poradil. Jen já měla problém, protože než ho do mě vsunul, měla jsem co dělat, abych tu tupou bolest překonala. Ale pak, když si pipka dala říct a on mi ji začal hezky pomalu projíždět… Opírala jsem se o plechovou stěnu auta a u toho kvičela blahem. Buď na velikosti záleží, nebo jsem to dlouho neměla, naposledy včera, nebo to fakt uměl… Ano, přiznávám, udělala jsem se. Když mně šťouchal do čípku, kde jsem nikdy nic podobného necítila, když mi napínal kůžičku k prasknutí a já ji měla opravdu vyplněnou do posledního místečka… Prostě se mi zatmělo před očima a dole se mi začaly stěhovat vnitřnosti. Jo, řvala jsem. Řvala a u toho tloukla pěstmi do toho plechu, o který jsem se opírala. Když jsem přišla k sobě, myslela jsem si, že se do mě vystříká a bude po všem, že čekal jenom na mne, jako můj kluk, Libor, ale on ne. Byl to snad stroj? Robot? Klátil mne dál, a já přicházela na další vrchol. A stroj pumpoval dál… Jen jsem slyšela, jak heká, ale jinak nic. Když jsem sestoupila zpátky, vytáhl ho a dotkl se mně tam, kde byly mé obavy doslova ve zhmotněném stavu. Zatlačil, já se ještě víc předklonila a pak cítila, jak se mi rozestupují svěrače a pouští za sebe něco, co tam prostě tak moc chtělo. Už známý pocit na velkou mne nepřekvapil, ale je fakt, že tak moc se mi ještě nikdy nechtělo… Skučela jsem bolestí i námahou, protože jen udržet se na nohou bylo nadlidské síly. Zařadil zpátečku a trochu s ním vyjel, ale hned zase přeřadil na jedničku a pomalu, polehoučku zajel až po kořen. Poznala jsem to nejen podle toho, že jsem měla pocit, že mi propichuje žaludek, ale podle tepla na zadečku, když mi ho přikryl podbřiškem. A pak rozjel své strojové tempo. Ta bolest, tlak a možná i hrdost nad vlastním výkonem, mne vykopla nahoru nad oblaka a mé já se chvíli toulalo. A mé tělo mezitím křičelo, tlouklo pěstmi do plechu a ječelo slastí… A pak znovu…

„Na kolena,” uslyšela jsem, když mi dozněl poslední orgasmus a on ho ze mě vytáhl.

Na velkou se mi už nechtělo, ale na kolena se mi nechtělo vůbec. I když jsem byla úplně grogy a bylo skoro jedno, co se bude dít dál, nechtěla jsem ho mít zase v puse. Při myšlence, kde před chvílí byl… I přes mé chabé protesty a cukání se, mne otočil, zatlačil na ramena a přinutil, abych se mu zase věnovala pusou. Co jsem mohla? Jen poslechnout. A snažit se, aby se konečně udělal i on a už mne konečně pustil. Sála jsem ho, lízala, škrábala po tříslech a tahala za koule… Když začal funět víc a víc, věděla jsem, že je na konci cesty. Přisála jsem se k němu, a když ztuhl a měla jsem tak vteřinu do prvního výstřiku, chtěla jsem ho dát z pusy ven. Kouřit, to jo. Mám to celkem ráda, když mi chlap dává důvěru, že mu tu jeho chloubu nepoškodím. Ale abych dávala do huby produkty jeho koulí…? Nikdy. Jenže než jsem stačila ten kůl z huby dostat, chytil mne za vlasy, přidržel a ještě vyšel vstříc. Jasně, že mi to vychrstl rovnou na mandle. Jen jsem vytřeštila oči, instinktivně polkla, a už jsem měla v hubě další dávku. A furt mně držel! Další dávka, a ještě jedna. Měla jsem toho plnou pusu, on mně pořád držel a funěl slastí, jak mu bylo fajn. Ocas mu začal měknout, ale mi se pusa začala plnit i slinami. Chtě nechtě, musela jsem, a k prvnímu výsadku jsem poslala i zbytek. Nechal si ho ještě olizovat, ale bylo jasné, že mu jednou stačilo. Jak by ne, starochovi… Posbírala jsem prachy ze země, oblékla se a beze slova vypadla.

U zelináře jsem dělala ještě asi půl roku, než jsem konečně našetřila a koupila si to štěně. Bylo krásné, hebké…, ale každý pohled na něj mi připomenul, můj největší erotický zážitek v životě. A taky mi připomínal, že k penězům se dá dojít dvojí cestou. Když jsem pak odjela studovat vysokou a bydlela na kolejích, mockrát jsem si vyzkoušela, že ta druhá cesta, je mnohem kratší. A zábavnější…