Zdravím. Rozhodla jsem se napsat svůj příběh, abych jím varovala všechny holky, rozhodující se pracovat v Anglii jako Au pair. Bylo mi šestnáct, když jsem se rozhodla, odjet do staré dobré Anglie. Máma neustále prudila, já měla své večírky, zábavy a bary, ale také plno kamarádek, co se mi si nechtělo opouštět, ale s mámou doma fakt nebylo k vydržení. Namluvila jsem jí, že si tam zdokonalím angličtinu a zatáhla jsem ji do jedné z agentury, jejichž inzerát na mně v nějakém plátku vyskočil jako první. Já jsem vyplnila nějaký dotazník, a pak podepsala smlouvu, kterou jsem, stejně jako ten dotazník, vůbec nečetla. Bylo mi to jedno, protože jsem pořád viděla jen to jediné - prachy! Právě ta částka mi tuhle myšlenku vnukla a já si šla za svým. Máma se svým podpisem váhala, ale slečna na druhé straně stolu ji ubezpečovala, že v portfoliu mají jen samé prověřené rodiny, a nemusí mít o mně strach. Prý až se vrátím, nepozná mně. Podepsala také a já se začala těšit na ten výdělek a už si představovala, jak to pak roztočím a…

O pár měsíců později, sotva jsem dostala vysvědčení, jsem vyrazila na cestu. Do Londýna, jsem dorazila o den později, kde se mne ujala příjemná ženská, Amy, tak okolo čtyřiceti. Měla jsem jet k rodině McBlackových, do nějakého Moniaive, což znamenalo dalších skoro šest hodin vlakem do Dumfries i s přestupováním. Tam mně prý bude čekat otec rodiny. Rodiny se dvěma kluky, o které jsem se měla starat. Fajn, řekla jsem si. Ještě že nemají pět děcek, protože Magda, jedna z holek z autobusu, už Au pair dělala loni a strašila mne i ostatní, že starat se o pět ječících fakanů, byl opravdový záhul. Letos ale jela znovu, takže co? Amy se mnou počkala na vlak a zamávala mi. Cesta se mi neskutečně táhla. Po přestupu si vedle mně sedl smradlavý dědek, co po mně neustále házel oči a snažil se na mně lepit. Hrůza!!! V Dumfries, mně už čekal celkem solidně vypadající pán s cedulí nad hlavou. „Suzanne from CR” stálo na ní. Více Zuzan z Česka na nádraží asi nebude, řekla jsem si a vyšla k němu. Pozdravila jsem ho a představila se. Ukázal mi, jak má bílé zuby a málem mi vykloubil ruku, jak s ní mohutně zatřásl.

„Henry,” představil se on, “jsem Henry McBlack,” upřesnil.

Pak mně posadil do auta a jeli jsme další necelou hodinu. Něco mi říkal, ale nějak huhlal a rozuměla jsem mu tak každé třetí slovo. I tak jsem pochopila, že kluci se jmenují Connor a Ross, a manželka Rebecca. A že si s ní určitě budu rozumět a s klukama taky a tak dále a tak dále. Mlel neúnavně pantem skoro celou cestu. Na konci zastavil u velkého starobylého domu. Už byla skoro tma a tak jsem ani nevěděla, jestli jsme ve městě, nebo vesnici, na samotě…? Vzhled domu, zahrady, ta tma…, celé mi to malinko připomínalo jeden horor… Auto zaparkoval mezi další dvě a pomohl mi s kufrem. Dům byl uvnitř snad ještě větší, než vypadal zvenčí. Zavolal na pozdrav a z kuchyně se přihrnula vychrtlá a od pohledu nepříjemná ženská. A ze schodů se do haly přiřítili dva skoro chlapi. Asi návštěva a děti už spí, řekla jsem si.

„Rebecca,” zaskřehotala paní domu a vlažně mi stiskla ruku.

„Ross, rád tě poznávám,” řekl jeden ze skoro chlapů a díval se na mně podobně, jako ten prasák ve vlaku.

„Connor,” pípl nesměle ten mladší.

A kruci… Jestli jsem ta jména postřehla v autě dobře, tak na co tady potřebují hlídání dětí? Jak budu hlídat někoho, kdo vypadá starší než já? No potěš koště, pomyslela jsem si. Rebbeca mávla rukou a prý, abych tam šla s ní. V kuchyni jsme se posadily za stůl a Rebecca mi hned na úvod představila několik pravidel, které v jejich rodině panují a pak i mé povinnosti. Nebylo jich moc a nebyly ani složité, ale jednalo se o něco úplně jiného, než jsem si představovala. Měla jsem nejen hlídat ty dva výrostky, ale také uklízet celý dům včetně jejich pokojů (!), prát, žehlit, obsluhovat u stolu… Volno pouze v neděli dopoledne. Tedy jen pokud budu mít splněny své povinnosti, nebo nebudou mít návštěvu. Jestli jsem to chápala, tak…

„Ale já Au pair, hlídat děti, ne služka,” zaprotestovala jsem v naději, že se všechno nějak vysvětlí.

„Ne,” řekla rázně, „jsi služka…,” odpověděla rázně a pak ještě něco, ale huhňala stejně, jako Henry.

I tak jsem pochopila, že je všechno uvedeno ve smlouvě. No, a tu jsem nečetla… Zeptala jsem se alespoň na věk synů. Její odpověď mi potvrdila dřívější obavy. Rossovi bylo sedmnáct a Connorovi patnáct… A já jim budu dělat prostředního sourozence? A u toho uklízet celý barák a… Vstala a kývnutím mi naznačila, abych šla za ní. Provedla mne zespod nahoru, ukázala mi co kde mají, jako by se chlubila, a mi se u toho tajil dech. Dole kuchyň s jídelnou, obývák, pracovna, toalety a nahoře pak ložnice s koupelnou a záchodem, a pokoje kluků. Také s koupelnami a záchody. Než tohle byť jen vytřu, uplyne celý den, myslela jsem si a tiše záviděla jejich štěstí. A pak mi ukázala poslední pokoj. Pokoj, kde budu bydlet já. No, pokoj… Celkem nadnesený název na malinkou místnost velikosti komory svíranou z obou stran pokoji chlapců. Jen taktak se tam vešla postel a rozvrzaná skříň. I přes to, že v rohu bylo malé umývadlo jsem nabyla dojmu, že původně tato místnost sloužila jako šatna. Neměla jsem ale čas tuhle teorii rozvinout.

„Služebné u nás nosí uniformu,” řekla, sotva se skřípotem otevřela skříň a ukázala mi, co budu příští dva měsíce nosit.

Několik šatů prakticky stejných barev. Troje šedé, dlouhé se zapranou zástěrou a dvoje alabastrově černé se sněhobílou zástěrou s krajkou. Na první pohled bylo jasné, při jaké příležitosti se jaké šaty nosí. A taky tam bylo několik hromádek dalších věcí, ale jakých, jsem si prohlédnout nestačila…

„Převlékni se,” ukázala na šedé šaty, „a své věci si ani nevybaluj. Vše co potřebuješ, máš ve skříni,” zaskřehotala a já se nestačila divit.

Při odchodu ještě štěkla, že mám potom přijít do kuchyně a pomoct jí s jídlem. Odešla dřív, než jsem se stačila vzpamatovat. No co? Proklínala jsem svůj pitomý nápad s vyděláváním peněz a prohrábla hromádky s oblečením. Opravdu tam bylo vše. Od těch šatů, přes noční košili a punčochy, až po spodní prádlo. Je to vše bylo…, takříkajíc z minulého století. Dokonce jsem našla i čelenku… Triko a džíny jsem pohodila na postel, hodila na sebe šedé šaty, kolem pasu si uvázala zástěru a do vlasů si vetkla i tu čelenku. Když jsem se uviděla v zrcadle, málem jsem se lekla, jakou jsem měla ránu! Sešla jsem po schodech a jen tak, ze srandy, se pokusila o pukrle. Rebecca se rozječela, jako siréna na první středu v měsíci, ale zkouška to nebyla. Něco v tom smyslu, že si z ní nemám dělat vtipy a mám jí ukázat, jestli jsem řádně oblečená i pod šaty. Zavrtěla jsem hlavou, zčervenala a mimoděk udělala krok dozadu. Rebecca začala znovu. Že přece řekla, že se mám převléci úplně, že jsem asi hluchá, že… Ječela, já jí moc nerozuměla, a když skončila, byla jsem ráda. Celá ustrašená jsem vletěla zpátky do pokoje, strhla se sebe ten hnus, převlékla se do prádla, co nosila snad služka Rebečiny prababičky a podívala se zase do zrcadla. Kalhotky s vysokým pasem a nohavičkami s podvazky tak do půlky stehen mi na zadečku, ale nejenom tam, plandaly, jako kdybych je měla o dvě čísla větší, k tomu neforemná a vždy někde odstávající podprsenka… Punčochy, kterými jsem zkrotila podvazky, můj nemoderní vzhled jen podtrhávaly. Fuj! Připadala jsem si jako nějaká socka, co chodí v darovaném prádle. Rychle jsem si na sebe zpátky natáhla šaty, abych tu hrůzu alespoň zakryla, nebylo to lepší, věřte mi, a mazala jsem zase dolů. Ta mrcha mi přikázala, abych si nadzvedla sukni a ukázala se! Poslechla jsem, ale kdyby tam byli i ostatní…, utekla bych! Ti přišli vzápětí, sotva jsem sukni nechala klesnout. Pak jsem obsluhovala. Ti mladí hajzli furt něco chtěli a pořád jsem se komíhala jen kolem nich. Ještě jsem musela uklidit kuchyň a teprve pak se najíst. V pokoji, úplně vyšťavená a plná dojmů jsem napsala mámě, že jsem na místě a že to je tady šílené. Odeslat… „Síť není dostupná,” napsal mi mobil vlastní vzkaz. Super, tak teď ještě budu hledat, kde budu moct posílat zprávy, posmutněla jsem. Máma jen věděla, že mne pan McBlack vyzvedl, a že jedeme k nim domů. Ale další zprávu jí pošlu asi až v neděli. Až zajdu někam blíž k civilizaci, kde signál bude. Bude to prozatím muset vydržet bez zpráv. Dole ve sprše vedle pracovny jsem se osprchovala a jen v ručníku šla po schodech zpátky do pokoje. Ross, který mne míjel, se mi pokusil, jistě z legrace, ručník strhnout, ale moc se mu to, naštěstí, nepodařilo. Mohl uvidět jen má záda a zadeček, navíc jen na okamžik, než jsem stačila dát ručník zpátky. Ale i tak jsem se lekla a uklidnila se, až když jsem byla zpátky v pokoji.

Ráno jsem vstala už v šest. Umyla se, oblékla si zase tu bavlněnou hrůzu, šaty a za pět minut sedm, jsem scházela dolů do kuchyně. Musela jsem je zase obsluhovat, podávat jim jídlo a pití, sklízet špinavé nádobí a dívat se, jak se ládují a mi kručí v břiše. Pak mne Rebecca zavedla do suterénu a ukázala mi prádlem přetékající koš, žehličku, pračku…

„Víš, jak se pouští pračka?” zeptala se mne, jako kdybych do teď prala prádlo u řeky.

„Jistě, paní Rebecco,” odpověděla jsem sebejistě.

„Nehodí se, abys nám říkala jménem,” pokrčila najednou nos.

Od teď jí prý budu říkat madam, Henrymu milostpane a klukům mladý pane. Než jsem to stačila vstřebat a zapamatovat si další slovíčka, hnala mně zpátky nahoru. Tam začala madam s dalším rozdělováním úkolů na dnešní den. Měla jsem uklidit v kuchyni, vyprat a vyžehlit, utřít prach, vysát, vytřít… Bylo toho tolik, že jsem si to zapamatovala jako generální úklid všeho. Jak tohle stihnu, říkala jsem si a hladově zhltla alespoň půlku rohlíku… Odešla jsem zpátky do prádelny a dala se do práce. V hlavě mi pořád hrály včerejší i poslední informace. Že nemám vlastní oblečení, nebo jak mám jim mám říkat… Asi za tři hodiny jsem byla hotova. Se svými silami. Doma jsem žehlila sporadicky a tady se na mně asi museli hodně těšit. Musela jsem žehlení přerušit a jít dělat něco jiného. Hodinu jsem lítala jen v obýváku a utírala prach, vysávala koberce a myla okna. Kdyby aspoň ty šaty nebyly tak dlouhé! Když jsem si už poněkolikáté přišlápla lem sukně a málem si rozbila ústa, proklela jsem nejen je, ale i tu ježibabu, která mi je přikázala nosit. K obědu jsem si namazala druhou půlku rohlíku, dala na něj plátek šunky, abych co nejdříve mohla pokračovat s úklidem v pokojích těch dvou spratků. Teda větší brajgl jsem fakt nikdy neviděla. To až když jsem uklidila Connorův pokoj a vrhla se na Rossův… Ten překonal Connorův binec minimálně dvakrát. Po dalších dvou hodinách jsem se vrhla zpátky na žehlení a pak, s vysílením, dokončila úklid ve zbytku domu.

Byla jsem skoro hotova, když ti dva smradi přišli ze školy. V botách rovnou do pokojů, jak jinak. Mou čerstvě vytřenou podlahu v hale a schody zaneřádili a co se dělo v pokojích, jsem raději nechtěla vidět. Znovu jsem všechno vytřela a mop s kýblem uklidila do komory. Úplně splavená a sedřená, jsem se na chvilku schovala ve svém pokoji a šla se osprchovat. Když jsem vyšla z koupelny, málem jsem se srazila s Rebeccou. Jen mně sjela očima, zatvářila se ještě hrozivěji, než se tvářila jindy a štěkla po mně, co jsem tam dělala.

Než jsem stačila cokoliv říct, pokračovala: „Chlapci mi řekli, že dům nebyl při jejich příchodu řádně uklizen a prý jsi vše dělala na poslední chvíli!” nebo něco v tom smyslu.

„Madam, mladí pánové neříkají…,” začala jsem se obhajovat, ale Rebecca mně přerušila jediným výmluvným gestem.

„Nelži! Mí chlapci jsou vychováni k pravdomluvnosti. A ten úklid je tak špatný, že kdybys neuklízela vůbec, nebylo by nic poznat! Tvé lhaní i lenost, jsou neodpustitelné. Po večeři si to spolu vyříkáme!” řekla přísně a odměřeně.

Lhaní? Trest? Nepřeslechla jsem se? Asi ano, protože jsem pořád chytala každé druhé slovo a všemu jsem nerozuměla. Při servírování večeře jsem přemýšlela, co mi asi Rabecca bude říkat a trochu i litovala, že jsem se anglicky neučila líp.

Uklidila jsem, pustila myčku narychlo si pusy nacpala kousek toustu a už na mně Rebecca řvala: „Co tady ještě děláš? Máš být už dávno dole a čekat na svůj trest!”

Kam mám jít dolů, doprovodila i ukazovákem, namířeným na dveře od sklepa. Úplně zblblá jsem se otočila a vyšla směrem, kam směřoval její ukazovák. Ještě jsem zachytila posměšný úšklebek na Rossově tváři, který vykoukl ze svého pokoje. Dole jsem čekala na madam a prohlížela si, kolik jsem dneska vyžehlila prádla. Přišla až po nějaké době. Byla převlečená do domácího oblečení a z dálky bylo poznat, že si po večeři dopřála sprchu.

„Kleknout!” zařvala, „…dolů!!” zařvala ještě víc, když jsem se na ni jen nevěřícně dívala.

Strach mi zatřásl rameny a já se pokorně svezla na kolena. Začala kolem mně kroužit a u toho mi nadávala, že jsem nejhorší, co za celou dobu v domě bydlelo. Ale že ona i Henry mi jistě pomůžou a další podobné kecy, kterým jsem stejně nerozuměla. Ale ječela tak, že jsem začala brečet. Měla dar, vyvolat v člověku pocit o vlastní neschopnosti. A považte, že to všechno dokázala jen tónem a intenzitou hlasu! Musela jsem slíbit, že budu vždy se vším včas hotová a mladí pánové nebudou mít důvod si na mně stěžovat. Pak mně překvapila ještě víc. Že prý je učitelkou v místní škole, v tu chvíli jsem začala litovat její svěřence, a že se tam osvědčily tělesné tresty. Kdysi, když to ještě byla jen škola dívčí. No, a protože jsem z východu, tedy něco jako z pralesa, a oni mně musí naučit všemu, co jako řádná dívka musím umět, budu za jakýkoliv prohřešek dostávat trest. Pro dnešek mi odpustí, ale pokud znovu poruším jejich pravidla, budu potrestána doopravdy. V pokoji jsem si ještě chvilku dávala dohromady, co jsem se dozvěděla a u toho bulila strachem i smutkem. Usnula jsem vysílením z práce i pláčem.

Vzbudila jsem se a podívala se na hodinky. Srdce mi leknutím vyskočilo z hrudi. Čtvrt na osm! Jen jsem si pod noční košili natáhla kalhotky, a jak jsem byla, jen tak, jsem utíkala dolů do kuchyně. Spěšně jsem pozdravila a začala se omlouvat. Rebecca si mně přeměřila očima, a ukázala jimi na známé dveře. Pochopila jsem. Otočila jsem se a čekala dole na svůj, tentokrát zasloužený, trest. Abych jí nedala další důvod, raději jsem si klekla hned. Tentokrát mne čekat dlouho nenechala. Přišla a hned mi vynadala, že jsem neschopná, hloupá… Taky jsem se dozvěděla, že chodit po domě jen tak nalehko, jen v tom, co mám na sobě, je velice nevhodné a že to slušná dívka nosí jen do postele ale rozhodně takto nevychází z pokoje. Nezmohla jsem se na protest, i když košilka končila u kotníků a nesoudila bych, že by mohla někoho pohoršovat. To ten ručník… A pak vyřkla trest a mi se zastavil tok myšlenek i srdce. Deset ran rákoskou na zadek a které si sama budu počítat. Chvilkovou srdeční zástavu vystřídalo divoké bušení, zatímco madam ze zamknuté, velké skříně vedle pračky, vytáhla dlouhý prut a cvičně s ním švihla do vzduchu. Hvizd, který u toho vyloudil, napovídal, že tady končí veškerá sranda. Začala jsem zase s prosíkem, ale přerušila mně, že pokud chci, aby se trest konal v přítomnosti i zbývajících obyvatel tohoto domu, ať to řeknu hned. Musela jsem se předklonit, vyhrnout si košilku na záda, kalhotky spustit pod zadeček, rozkročit se, a ještě si počítat rány. Byla jsem ráda, že můj trest probíhá tady a jen mezi námi dvě… Ozval se hvízdavý zvuk a ostré mlasknutí. Dopadla první rána. A vyrazila mi dech. Ještě jsem nestačila říct číslovku a byla tady druhá. Konečně jsem začala počítat. Prdel mně pálila tak, že jsem věděla, že se týden neposadím. A to byla teprve u čtvrté rány. Po páté ráně se mi dělaly mžitky před očima a jen taktak, že jsem vydržela v předklonu. Rebecca se rozmáchla znovu a na můj nebohý zadek dopadla šestá.

„Šest!” vykřikla jsem česky.

„What?” zeptala se Rebecca za mnou udiveně.

„Six,” opravila jsem se.

„English only!” poučila mne přísně a na zadeček dopadla sedmá a osmá v těsném sledu.

Nohy se mi klepaly vysílením, z nosu a očí mi kapaly slzy na podlahu, ale ještě mne čekaly dvě rány. Ty dopadly jedna po druhé, do míst, kde končí zadeček a začínají stehna. Bolest z těchto dvou ran byla snad horší, než z těch předchozích. Klesla jsem dolů, ale ježibabě se to nelíbilo. Musela jsem se postavit, a otočit čelem k ní. Pak mně poučila, že za každý trest, který dostanu, musím poděkovat a slíbit své polepšení. Svezla jsem se zpátky na zem, políbila jí ruku i rákosku, kterou mne trestala a poděkovala. A slíbila, že už budu hodná. Moc mi to nešlo, taková slovíčka jsem se ve škole neučila, ale nějak jsem to dala dohromady. A asi i dobře, protože se zdála být spokojená. Rákosku schovala do skříně, klíček zase do kapsy a bez dalšího odešla. Postavila jsem se a zkoušela jsem si na zadeček opatrně sáhnout. A podívat, jak vypadá. Moc jsem toho neviděla, ale i to málo, co jsem mohla zahlédnout, mi vtlačily další slzy do očí. Pod prsty jsem cítila, jak na něm natékají jelita, které ze sytě červené, přecházejí do modré. Bolel tak, že když jsem si chtěla dát kalhotky zpátky na něj, nedokázala jsem to. Ten kus bavlněného hadru, i když plandal a skoro se zadečku nedotýkal, dokázal působit neskutečnou, další bolest. Chtě nechtě, musely kalhotky dolů. Potichu, jako myška jsem vyklouzla ven ze sklepa a dala levou nohu na první schod do patra.

„Susan?!” ozvalo se z obýváku.

Henry! Co tu ještě dělá?

„Ano, pane… milostpane?” opravila jsem se rychle, ale nešla tam.

„Pojď sem,” ozval se znovu.

Musela jsem. Představa, že se do mně pustí i on… Na roztřesených nohou jsem došla do kuchyně a zkoušela se tvářit, jako kdyby se nic nestalo. Jenže Henry nebyl hloupý… Hodil po mně očima nad brýlemi na čtení a roztáhl koutky od sebe.

„Na tu bolest mám mast. Nechceš? Namažu ti ho.”

„Milostpane, prosím, já…, ne…, víte…,” koktala jsem zmateně a styděla se, jak nikdy.

„Jak chceš,” pokrčil rameny, posadil se a dal se znovu do čtení.

A já, vyděšená, zmatená a úplně tumpachová, z kuchyně odešla. V pokoji jsem se rychle převlékla do uniformy. Kalhotky jsem uložila do skříně. Dneska budu muset chodit naostro. Ta dlouhá sukně mi najednou přišla vhod… Dala se do uklízení pokojů Connora a Rosse. Po mé včerejší snaze, nebylo ani památky, Jako kdybych tam nikdy nebyla. Uklidila jsem věci z podlahy, židlí i stolů, ustlala postele a vyluxovala. Koukla jsem na hodinky. Ještě mi nějaký čas zbyl, a tak jsem ještě utřela prach. Když jsem si zašla na záchod, málem jsem se pozvracela. Vedle mísy, leželo zatočené lejno a louže žluté moči. Které prase! Málem mně klepla pepka. Vlastní potřebu jsem musela potlačit a ten záchod uklidit. A když už jsem byla v tom, vydrbala jsem ho desinfekcí celý. Teprve pak, jsem si mohla ulevit. Henry mezitím zmizel. Na oběd jsem si zase něco vzala z lednice a pustila se do práce. Nastrkala jsem nádobí do myčky, vytřela… a šla dát do pračky prádlo. Vytřídila jsem ho, nastrkala dovnitř a zapnula ji. Měla jsem tak hodinu a půl na úklid zbytku domu. Přišli opět ti dva zmetci, což jsem zjistila podle stop na podlaze a schodech. Uklidila jsem to. Jsem přece jenom služka. Když jsem se vyšla z komory, oznámil mi Connor vesele, že Ross, má nahoře nějakou holku. No, vždyť mu příští rok bude osmnáct, tak co, pomyslela jsem si a pokračovala do prádelny. Jedno prádlo no sušičky, druhou várku do pračky a konečně chvilka jen pro mně. Vzala jsem si slovník a snažila alespoň učit. Mezi pračkou, sušičkou a učebnicí jsem strávila zbytek odpoledne. A co budu dělat zítra, bylo taky jasné. Žehlit a uklízet.

Vyšla jsem z prádelny, zrovna když se vrátila Rebecca. A Connor ji hned hlásil, že Ross měl v pokoji holku. Otočila se na mně a začala ječet, co jsem to za chůvu, když pouštím do jejich domu cizí lidi. Ta huba, se mi otevřela úplně sama. Tak najednou jsem chůva? A to, že skoro dospělý chlap, si nemůže dovést domů svou návštěvu, to byla pro mně dalším překvapením. Jen ukázala, a já rychle pusu zavřela, otočila se a odkráčela zpátky do prádelny. Klečela jsem tam poměrně dlouho, kolena mne bolela, ale postavit se, jsem si nedovolila. Přišla dolů ve stejném domácím oblečení, jako včera. Zkoušela jsem se hned hájit, že mladý pán, Ross, je už velký na to, aby musel ven v doprovodu, ale umlčela mně rázným gestem a řevem, že jsem ještě horší, než se jí zdálo. Musela jsem se postavit a vyhrnout si sukni nad pas. Dívala se mi na zadek a zálibně si u toho pomlaskávala. Jak jsem pak pochopila, trest za tu holku u Rosse mi podmínečně odložila.

„Ale něco ti tvé povinnosti připomínat musí!” řekla a dovolila mi, abych si mohla sukni pustit.

„Odevzdáš mi všechno spodní prádlo,” píchla mně rákoskou mezi kozy, „to použité vypereš a zítra odevzdáš Rossovi!”

„Paní McBlacková,” začala jsem.

„Prosím?!” zvedla obočí, jako kdybych jí řekla bůhví co.

„Pro… promiňte…,” došlo mi.

„Madam, prosím,” začala jsem znovu, „přeci nemůžu… bez prádla…,” koktala jsem zmateně, ale na tu ježibabu to neplatilo.

„Kalhotky stejně nenosíš a podprsenku máš velkou. Žádná změna,” uzavřela a poslala mně pro věci.

Se slzami na krajíčku, s obrovským sebezapřením a potlačením všeho, co jsem v sobě měla, jsem poslechla a přikývla. Jako v mlze, jsem spolu s ní vyšla z prádelny do haly. Zavolala, a Ross bázlivě sestoupil ze schodů. Pak mu přede mnou vyčítala, že si do domu vodí nějaké cizí holky, a že doufá, že se jen učili a nedělali nic špatného. Ross vrtěl hlavou, že se mně ptal (!) a že jsem mu to dovolila. Prý to byla Sára, spolužačka a učili se matematiku. No, o děcka jsem se ještě nikdy nestarala, ale nevěřila jsem mu ani slovo. Zato jeho matinka mu věřila úplně vše. Mně ještě jednou sprdla, že jsem mu to dovolila, a pak řekla, že mu zítra odpoledne odevzdám své zbylé spodní prádlo. Málem jsem se propadla hanbou.

Ve tváří červenější, než pivoňka, jsem se zmohla jen na: „Promiňte,” a musela jsem se schovat ve svém pokoji.

Moje další noc, byla opět nocí proplakanou. Naštěstí jsem tentokrát nezaspala a tak jsem před šestou byla v kuchyni. U stolu seděl i Henry a usmíval se na mně. Z tváře jsem mu četla, že ta nabídka s mastí stále platí. Po snídani rodiče odjeli do práce a kluci do školy. Šla jsem vyžehlit včera vyprané prádlo, a taky ty kalhotky a podprsenku. Musela jsem se zapřít a nebrečet, když jsem je žehlila. To ponížení, že musím dát tomu kreténovi, kvůli kterému jsem dostala a ještě dostanu, kvůli kterému jsem teď skoro nahá… Znovu jsem uklidila celý dům. Začala jsem být zběhlá a už mi tak dlouho netrvalo. Když přišli kluci, a opět po sobě nechali stopy v hale a na schodech, vytřela jsem to, a už mi to ani nepřišlo jako marná práce. Ale po všem tom uklízení mne čekala ještě jedna povinnost. Musela jsem se spodním prádlem nahoru, do Rossova pokoje. Zaklepala jsem a vešla dovnitř. V pokoji byl zase binec, i když o něco menší. Ross se válel v posteli jen v trenýrkách a četl si nějaký časopis. S obrovským ruměncem ve tváři jsem mu podala složené prádlo a chtěla zmizet.

„Máš jenom tohle? Nemáš ještě další? Třeba na sobě” zeptal se a podezíravě přimhouřil oči.

Zavrtěla jsem hlavou a zase se otočila, ale natáhl se a chytil mně za ruku.

„Ukaž!” zasípal, „nevěřím ti,” dodal a očima mi propaloval šaty.

Znovu jsem zavrtěla hlavou a přidala na síle, abych mu tu ruku ze sevření vykroutila.

„Dělej, jinak matce řeknu, žes neposlechla, nebo něco podobného!” pohrozil a ruku mi držel dál.

Málem jsem začala zase bulit. To budu ukazovat nahý zadek, navíc do modra zbitý, nějakému hajzlíkovi jenom proto, že se uměl narodit a já tady dělám služku? Pohrozil ještě jednou a strach z dalšího trestu mně přinutil, abych nakonec šaty vyhrnula a ukázala bok i kousek zadku.

To mu ale nestačilo: „Hele, nejsem blbec, máš tanga, a tvrdíš, že jsi mi dala všechno. Že máš tanga, že jo?”

„Ne,” špitla jsem.

„Tak ukaž! Ukaž se zepředu, že je nemáš! Jinak řeknu máti, žes mi lhala a…,” nedořekl.

Zvedla jsem si šaty i vpředu a ukázala mu bobra. Úplně oněměl a i tu ruku mi pustil, jak viděl to, co asi viděl poprvé. Využila jsem toho a utekla. Bože, říkala jsem si, on se s tou Sárou snad opravdu učil!? Později, když jsem ji viděla, jsem mu uvěřila definitivně. Škaredá, obtloustlá holka s mastnými vlasy a nafrněným výrazem ve tváři. Ještě jsem vyžehlila poslední prádlo ze sušičky, uklidila prádelnu a šla nahoru. Rodiče spratků ještě doma nebyli, i když touto dobou, doma byli vždy. Ross na mně zavolal ze svého pokoje, že tam má binec a že jsem tam určitě neuklízela. Povzdechla jsem si, vzala kyblík, vodu, hadr…, a šla do jeho pokoje. Zase ležel na posteli jen v trenýrkách a pozoroval mě. Všimla jsem si, že z jedné nohavice mu kouká jeho had. Ve chvílích, kdy si myslel, že ho nevidím, si ho občas pohladil, ale jinak se s ním vůbec netajil. No, proti ránu měl v pokojíčku, jako v klícce, tak jsem jen uklidila věci do skříně měla jsem hotovo.

„Pojď sem,” řekl, když jsem chtěla odejít, „ukážeš mi ji, a já si nebudu vodit žádné návštěvy,” sdělil mi svůj návrh.

Jasně, on si nebude vodit návštěvy a já za to nebudu bita. Krásná nabídka, jen co je pravda. Ale co, řekla jsem si. Jednou se podívá a s návštěvami budu mít klid. Ale bylo tady ještě spousta věcí na vyjednávání…

„Dobrá, ukážu,” přikývla jsem rozvážně, „ale nebudeš si na mně u madam nikdy stěžovat. Nikdy. Žádné návštěvy a nic, co by bylo proti pravidlům. A zkrotíš i Connora…, mladého pána…,” začala jsem si klást podmínky.

„Za sebe ti můžu slíbit, že jo…,” rozmýšlel se, „za bráchu mluvit nemůžu…, ale zkusím to. Ale ukážeš všechno. Celá se svlíkneš a budeš tu chodit nahá, dokud ti neřeknu dost. A každý den,” přidal si panovačně navíc.

Rozmýšlela jsem to dlouho a probírala ze všech stran. Nakonec, když si nebudou stěžovat a dělat bordel, ježibaba mně nechá na pokoji. Za to, že se bude jenom dívat…

„Pokoje. Pokoje se budete uklízet sami,” smlouvala jsem dál, „a budete se zouvat,” dodala jsem rychle.

Přikývl. Smlouvání skončilo. Zapřela jsem v sobě veškerou slušnou výchovu a rozvázala si zástěru. Díval se, jak ji dávám dolů, jak se zouvám a nakonec jsem na židli položila i šaty. Stála jsem před ním nahá a on si, už zcela neskrývaně, mačkal a hladil ocas. Prohnul se a z ocasu mu vyšlehl bílý proud. A za ním další, a další. Celý se pak uvolnil a ruku, nohu i ocas si utřel do peřiny a prostěradla.

„Tohle, si ale už uklízíš sám,” řekla jsem, ukázala na mokré a lepivé fleky a rychle se oblékla.

„To uschne…,” řekl a od mokrých skvrn se odsunul kousek stranou.

Prase, pomyslela jsem si a vzala za kliku.

„A zase zítra, jo?” řekl mi na rozloučenou.

Lehla jsem si v pokoji na postel a vzala si slovník do ruky. Událost v Rossově pokoji jsem brala jako dobrý obchod. Podíval se, pohonil si péro a já budu mít víc času. Když jsem v domě zaslechla šramot, sklapla jsem slovník a sešla dolů. Milostpaní se procházela po bytě, kontrolovala co jsem kde uklidila, nebo vynechala a pak se zašla podívat k mladým pánům. Když mne míjela, šklebila se, jako kdybych ji šlápla na nohu. Ale Ross to musel s bratrem asi nějak vyřídit, protože když se vracela, tvářila se spokojeněji a šla si po svých. Při večeři mne dokonce pochválila, že je na mně vidět zlepšení.

„A to jistě díky staré, dobré anglické výchově,” dodala a všichni chlapi ji přizvukovali, že má pravdu.

Druhý den, byl stejný, jako dny předešlé. Jen s tím rozdílem, že byla sobota a všichni tak zůstali doma. Jen pro mně se nic nezměnilo. Prádlo a úklid domu mi opět zaplnil celý den. V Rossově pokoji, kam jsem se dostala ještě dopoledne, to tentokrát bylo jiné. Uklízet jsem nemusela, ale musela jsem tam pochodovat nahá. Chrochtal z postele blahem, když jsem se mu pod nosem proháněla jen tak. Když si ho začal leštit, hodila jsem po něm balíček kapesníčků, ať zas nezaneřádí povlečení. Zaúpěl, zafuněl… Utřel se do nich a zahodil je na zem. Opatrně, štítivě, jsem je uklidila. Nemusela jsem, ale měla jsem klid.

„Hele,” ozval se, když jsem se oblékala, „Connor by si ten pokoj taky uklízel sám, ale chce tě taky vidět,” řekl a nejistě se na mně podíval.

„Ale dohoda byla, že se budeš dívat jenom ty, ale uklízet budete oba!” odpověděla jsem mu.

Bože! To se mám producírovat i předtím mladým?

„Ne,” zavrtěl hlavou, „řekl jsem, že to zkusím. A on řekl…,”

„Tak mu tedy budu uklízet já. Mi to nevadí,” skočila jsem mu do řeči a z pokoje vypadla.

Takže ještě Connorův pokoj a povinnosti budu mít pro dnešek za sebou. V jeho pokoji nebyl zase až takový binec. Asi musel jít trochu do sebe, pomyslela jsem si, když jsem utírala prach, který tam nebyl. Koukal na mně ze židle před počítačem a zjevně mi chtěl něco říct. Ale neřekl. Douklízela jsem a vypadla. U večeře byla celkem dobrá nálada. Do doby, než Connor řekl, že jsem mu neuklidila pokoj. Krve by se ve mně nedořezal. Zbledla jsem, madam ztvrdly rysy ve tváři, Ross se na mně podíval a pokrčil rameny - jako „sama si za to můžeš”. Skončila jsem opět v prádelně na kolenou. Dostala jsem pět ran za Connorův pokoj, dalších deset za Rossovu návštěvu, poděkovala jsem a s brekem šla pokoj uklidit znovu. Když jsem uklidila rozházené věci ze země do skříně a přesunula se k posteli, uslyšela jsem za sebou pohyb. Otočila jsem se. U skříně stál Connor a na zemi se válely věci, které jsem tam před chvilkou poskládala.

„Co to je? To si uklidíš!” zaječela jsem naštvaně a do očí mi vběhly slzy zoufalství.

„Ne,” odsekl a hodil na zem další triko, „ty tady uklízíš,” řekl a vyhodil další.

Udělala jsem k němu dva rychlé kroky. Přikrčil se, zvedl na obranu ruce nad hlavu a přivřel oči.

Zjevně se mně bál, ale než jsem mu stačila jednu vrazit, vyštěkl: „Řeknu to mamince!”

Ruku jsem nechala zase klesnout a Connor poznal, vlastně si jen potvrdil, kde je moje slabina.

A hned toho využil: „Svlíkneš se a všechno uklidíš. A pak mi ji ukážeš úplně zblízka!”

Nadechla jsem se, ale pak jsem zase vydechla. Nemělo to cenu. Měl mně v hrsti. On, i Ross. Když se budu svlékat, budu mít klid. Jaký je v tom rozdíl, ukazovat se jednomu, nebo dvěma? Žádný. Ale dostávat na zadek, byť díky lžím jen jednoho, rozdíl je. A obrovský.

„Dobrá,” začala jsem smlouvat i s ním, „svlíknu se, ty se podíváš a uklidíš si, jo?”

„Ne. Svlíkneš se, uklidíš a pak mi ji ukážeš. Pořádně. A pak se uvidí,” odpověděl.

No, to, jak byl až doteď bojácný, se nedal. Chvilku jsem ho zkoušela přesvědčit, ale byl neústupný. Musela jsem uklidit to, co vyházel, ustlat postel, uklidit na stole… A samozřejmě nahá. Díval se na mně stejně mlsně, jako Ross, ale byl mnohem aktivnější. Když jsem se při práci dostala do jeho dosahu, vždy po mně sáhl a občas se mu podařilo se mně dotknout. Pak jsem se musela předklonit, dát nohy od sebe a ukázat mu to, co mu doposud, alespoň trochu, zůstávalo skryto. Ucítila jsem, jak se mně zase dotkl.

Vystřelila jsem do stoje a otočila se: „Tohle ne! Ani náhodou! Nebudeš na mně sahat!”

„Drž hubu! A zase se předkloň!” řekl skoro znuděně.

Co jsem měla dělat? Kdyby si zase něco vymyslel a já od madam zase dostala… Pohladil mně po zadečku a zajel mi opatrně mezi půlky až dolů. Zatahal mně za chloupky a znovu mně pohladil po zadku.

„Bolí co?” zeptal se a zatlačil na jedno z jelit.

Sykla jsem, protože tohle opravdu bolelo, čímž jsem mu odpověděla. Zajel mi palcem zase mezi půlky a pak dolů…

„Au!” vykřikla jsem česky, narovnala se a znovu se otočila.

„Co? Co je?” zeptal se jakoby nechápavě.

„Tam ne!” zaječela jsem hystericky.

Nebylo divu, že jsem tak vyváděla. I když jsem už s pár kluky chodila, ještě žádného jsem tam nepustila. Maximálně jazykem, ale jinak ne.

„I’m virgin,” vysvětlila jsem mu mnohem tišeji.

Nebylo to sice nic, za co bych se měla stydět, ale na druhou stranu ani čím jsem se chtěla chlubit. Začal se smát a řekl, že mně tedy ještě nechá… Ještě? …došlo mi pomalu.

„Tak mi to udělej rukou!” poručil, zvrátil se na záda a čekal, že mu vyhovím.

„Ne!” řekla jsem rezolutně, „dohoda byla, že se svléknu, ale nic víc!”

„Dohoda? Jaká? Ty mi to teď uděláš, a když ne, tak si připrav zadek!” zavrčel vítězně a čekal, jak se zachovám.

Zachovala jsem se tak, jak mi velelo mé svědomí… Klekla jsem si k posteli, vzala ho do dlaně a začala mu ho leštit. Nějakému klukovi vyhonit brko, nebo ho i vykouřit, to jsem už uměla. Nebyl první. Ale byl první, kterému jsem ho leštila ne díky zvědavosti, ale z povinnosti.

„Úúúú… Áááá…,” ulevoval si.

Mačkala jsem ho jako dojnice a snažila se, abych měla celou záležitost co nejdříve z krku. Z ruky. Zafuněl naposledy, vzepjal se a ke stropu vystříkl mohutný gejzír. Cákance mi dopadly zpátky na ruku, a i když jsem se snažila, přistálo mí már kapek i do vlasů. Vzal trenýrky, utřel se a hodil je po mně. Utřela jsem se taky, rychle přetáhla šaty přes sebe a zmizela dřív, než se vzpamatuje a zase si něco vymyslí. Pod sprchou jsem pak stála skoro hodinu, ale i tak jsem pořád měla pocit, že na mně ještě něco zbylo.

Ráno jsem si naštěstí mohla dopřát o hodinu delší spánek. Snídaně byla až osm. Pak všichni odešli do kostela. Vyjít ven v uniformě bylo hrozné, ale musela jsem. Musela jsem někam, kde chytím signál, a konečně napíšu mámě. Vyšla jsem z domu a šla směrem, kde jsem tušila civilizaci. Cesta se mírně svažovala dolů a kolem ji lemovaly stromy. Tu větší, tu menší, ale signál, nikde nebyl. Až daleko na hlavní silnici, se mi konečně objevila jedna čárka. Poslala jsem zprávu, že jsem v pořádku, jen tu není signál a tak se jí budu ozývat každou neděli. To, co jsem prožívala za muka, jsem mámě raději neposílala. Nechtěla jsem jí přidělávat starosti. Stejně by mi nepomohla. Vrátila jsem se a chtěla se zbytek odpoledne válet v posteli, ale madam mi přikázala, abych pomohla s jídlem. Odpoledne prý přijdou hosté. Otáčely jsme se v kuchyni obě dvě a za dvě hodiny byla večeře hotova. Madam mne propustila s tím, že se mám jít upravit a vzít si na sebe sváteční šaty. Osprchovala jsem se a oblékla se do čisté, parádní uniformy. Kdybych nebyla naboso, byla by délka sukně do půlky stehen OK, ale když já naboso byla. Navíc mi kozy málem lezly ze živůtku… Do háje, jak bych si najednou raději oblékla ty druhé, dlouhé…

„No, no,” zavrtěla hlavou madam, když jsem celá nesvá sešla dolů, sáhla mi dozadu na vlasy a sundala mi z nich gumičku.

Spadly mi přes ramena a jen čelenka jim bránila, aby mi padaly i do očí. Hosty byli jejich sousedé Marie s Georgem se svými dětmi Benjamine a Matthewem. No, dětmi…, smrady ve věku Rosse a Connora, co se u stolu neuměli chovat a neustále na mně civěli. Dívali se na mně nejen oni, ale i jejich tatínek, i když o něco méně nápadně. Necítila jsem se moc dobře. Milostpán začal grilovat připravené maso, ostatní mu u toho radili a probírali své záležitosti a já skákala tam a zpátky, vytírala, zametala, podávala… A ti tři mi celou dobu civěli do výstřihu, nebo na zadek. Byla jsem tak nervózní, že jsem na ubrus vylila omáčku, a ještě ho dokázala pokapat vínem. Všichni dělali, jako že se nic nestalo, ale já věděla, že tohle bude mít dohru. Pochválili hostitele za výborné jídlo, prohodili ještě několik zdvořilostních frází a odešli. Rebecca se vrátila od dveří s úplně jiným výrazem ve tváři. Bylo vidět, jak zuří, a hned se na mně rozeřvala. Ječela a ječela a já nevěděla o čem. Ale bylo to o tom ubruse, a taky o obsluze. Prý kdo mě učil, že se obsluhuje z levé strany, nebo jak jsem mohla dolít víno, když ve skleničce ještě bylo…? Zkoušela jsem se omlouvat, vysvětlit jí, že obsluhovat jsem se nikdy neučila, ale bylo to marné. Nechala mně sice mluvit, koktat, ale pak mi řekla, že výmluvy ji nezajímají a lži už vůbec ne. V dotazníku jsem prý jasně uvedla, že stolování ovládám. Nechala mně sklidit ze stolu, uklidit kuchyň a vytřít celou podlahu. V prádelně, kde mně po práci zase odvelela, mi pohrozila, že pokud se nepolepším, že už stačí jen jeden, jediný prohřešek a na zadek dostanu přede všemi. Šla jsem z prádelny jako zařezaná. Ještě uklidit gril, a věci kolem něj… Unavená jsem namířila do pokoje a těšila se postel.

Ross vykoukl z pokoje a kýval na mně: „přijď, ale pohni si!” řekl potichu a rozhlédl se opatrně kolem sebe.

Jasně, ještě tohle… Osprchovala jsem se, převlékla si noční košili, tiše vyklouzla ze svého pokoje, zaposlouchala se do ticha a pak po špičkách přešla k jeho pokoji. Byl v posteli a čekal.

„Svlíkni se,” zašeptal, ale tak, abych ho slyšela.

Sundala jsem si košilku a zůstala stát. Posadil se na posteli a vzal do ruky lampičku. Musela jsem jít až k němu, kde si mně v jejím světle pozorně prohlížel. Kužel světla chvilku ozařoval můj hrudník a pak sjel dolů. Vztáhl ruku a chtěl se dotknout mých chloupků, ale včas jsem ucukla.

„Ne!” vykřikla jsem a ještě ho po té ruce přetáhla.

Stačilo, když na mně sahal jeho brácha…

Podíval se na mně, zašklebil se a suše mi řekl: „Ty chlupy si ohol a pak se vrať!”

„Ale to…” zašeptala jsem naštvaně, ale přerušil mně: „Mi je to jedno. Buď poslechneš, nebo ti máma zmaluje zadek hned ráno. Máš na to patnáct minut. Teď!” zavelel a natáhl se zpátky na postel, jako kdybych ho dál nezajímala.

Měl mně vlastně v pasti. Otočila jsem se, v rychlosti na sebe natáhla košilku a mazala do pokoje pro holítko, které jsem doposud používala jen na podpaží a nohy. Modlila jsem se, aby mne cestou milostpaní nevyhmátla a nevysloužila bych si zostřený trest. V koupelně jsem se nějak těch chloupků zbavila, ale moc mi to nešlo. Žiletka mi po nich klouzala a musela jsem se několikrát vracet na stejné místo, než jsem je dostala pryč. Rychle opláchnout, osušit, obléct a zpátky za Rossem. Už na mě netrpělivě čekal. Stál před postelí a bylo vidět, že je nervózní.

„Kde jsi? Trvalo ti to skoro půl hodiny!” zasyčel na mně, sotva jsem za sebou zavřela dveře.

„Svlíkni se a pojď sem,” ukázal na postel.

Košilka šla opět na zem. Postavila jsem se vedle postele, ale strčil o mně a já do ní spadla na záda. Hned jsem se zase chtěla zvednout, ale to mně už držel za nohu a tu mi zvedal nahoru.

„Ne!” vykřikla jsem, „to nesmíš!” dodala jsem zase potichu, ale jako kdybych nic neřekla.

Nohu mi tlačil pořád nahoru a chtěl si kleknout. Vysmekla jsem se mu, otočila se a chtěla vstát.

„Fajn, asi tě už ten zadek bolí míň, tak se sbal a na zítřek, si ho pořádně připrav,” řekl a vstal.

„Ne, to je dobrý. Jen jsem se lekla,” opravila jsem se, lehla si zpátky a ty nohy, jsem zvedla sama.

Jen se mi tam podíval, řekl, že už mám smůlu a že je stejně pozdě. Prosila jsem ho, klekla si před něj a chytila za ruku, ale zdál se pořád rozhodnutý. Zajela jsem mu do nohavice a nahmatala tvrdý ohon. Sotva jsem ho zmáčkla, věděla jsem, že žalovat nebude. Zavzdychal a nechal si dát trenýrky ke kotníkům. Pak mi ale řekl, že pohonit si ho umí sám, ať si ho strčím do pusy… Když vystříkl, rychle jsem to polkla. Vím, že kluci mají rádi, když jejich nadílka neskončí někde na zemi, ale v holce. A je jedno, z které strany…

Ráno jsem se snažila být na snídani první, což se mi povedlo. Než přišli ostatní, měla jsem všechno připravené. Čaj, džus, tousty, vajíčka… Skákala jsem okolo stolu a plotny a vysloužila si od madam slabé souhlasné přikývnutí.

„Henry tě odveze na prohlídku k lékaři,” řekla ve dveřích a než mi v hlavě vyrostla otázka „proč?”, byla pryč.

Kluci se kolem mně přehnali jako velká voda a zmizeli taky. Zůstala jsem jen s Henrym. Ten se usmál, vzal klíče od auta a zacinkal s nimi.

„Svoboda,” řekl poťouchle a kývl bradou ke dveřím.

Blbec, pomyslela jsem si, ale vyšla za ním před dům. Posadil mne v autě zase vedle sebe a vyrazil. Nejeli jsme moc dlouho. Přejeli jsme kopec, sjeli do města a zastavili u jedné vily, ve starém anglickém stylu, kde u železné branky byl jen nápis Dr. Brukner. Henry u ní zazvonil a se mnou za ruku, vešel přes zahradu k domu. To se už otevíraly venkovní dveře domu a v nich stál stařík, ten, co po mně počumoval už ve vlaku, v bílém plášti. Oba pánové se uctivě pozdravili a pak mně Henry představil, jako novou služku. Pan doktor pokýval hlavou a pak se Henryho ze slušnosti ptal na zdraví jeho i Rebeccy, Rosse… Mezitím nás chodbou zavedl k ordinaci. Ukázal na dveře a řekl mi, že si tam mám odložit. A pokračoval s Henrym dále v hovoru.

Vešla jsem do malé kabinky s židlí a věšákem. Na věšáku visela košilka, se šňůrkami vzadu. Svlékla jsem se, košilku hodila na sebe a uvázala si ji alespoň na horní šňůrku. Sahala mi tak do půlky stehen, ale i tak jsem neměla pocit oblečeného člověka. Z druhých dveří se ozval hlas pana doktora, který mne volal, ať jdu dál. Zmáčkla jsem kliku a pomalu vešla do ordinace. Normální, obyčejná a ne moc velká místnost, působící čistým dojmem a čpící desinfekcí. Stůl, ve kterém se doktor přehraboval a vedle něj z jedné strany židle a z druhé plenta, kde jsem vytušila lehátko, byl naproti dveřím, ze kterých jsem vyšla. Doktor se trochu nachýlil do boku, blýskl po mně očima a povzbudivě se usmál. Ukázal mi na židli, a když jsem se posadila, dal se zase do přehrabování se ve stole.

Nakonec vytáhl nějaký papír a začal: “Jméno, příjmení…,” vyptával se a vyplňoval kolonky.

Pochopila jsem, že se mně ptá na nějaké nemoci, ale jistá jsem si nebyla. A kdo by věděl, jak se řeknou spalničky, neštovice nebo další dětské nemoci? Nebo na jaké nemoci jsem očkovaná? Proti black cough? Doktor byl ale trpělivý, zkoušel mně pochopit a pomáhal mi, a tak nakonec ty papíry vypsal.

Odložil tužku, vyměnil si brýle a podíval se na mně přes ně: „Papíry máme za sebou a teď ještě samotné vyšetření. Máme takové nařízení, že u vyšetření pacientů do dvaceti let, musí být přítomen některý z rodičů,” začal rozvláčně a mi se začaly rozšiřovat zorničky, protože jsem začala tušit něco nekalého, „a protože tví rodiče tady reálně nemohou být, ujal se této role pan McBlack,” dořekl to, z čeho jsem měla hrůzu.

Prudce jsem se postavila a začala koktat, ale česky. Na angličtinu jsem si v té chvíli prostě nemohla vzpomenout.

Chvilku se na mě chápavě díval, ale moje koktání v češtině si vysvětlil po svém: „No vidím, že u tebe bude přítomnost někoho staršího velice nutná,” otočil se, otevřel dveře a pozval Henryho dovnitř.

Sotva se za Henrym zavřely dveře, poslal mně doktor za plentu, ale hrůza mi nedovolila, abych byť jen pohnula. Nedokázala jsem si ani představit, že by Henry byl ve stejné místnosti, ve které bych byla vyšetřována. Doktor mne vzal jemně za paži a jako panáka za plentu dostrkal. Stálo tam obstarožní gynekologické lehátko, na kterém bylo na první pohled jasné, že svoje nejlepší roky má za sebou. Nepřekvapilo mně to. Opřel mně o něj, vzadu mi trochu rozhrnul andělíčka a tiše hvízdl.

„Proč?” zeptal se mně doktor, na odpověď ale nečekal.

Henry zpoza plenty vytušil, na co se ptá a řekl mu něco ve smyslu, že se Rebecca nechala unést, ale že jsem statečná, a… kecal a doktor mi zatím něčím ten zadek mazal. No, asi to byl nějaký lidokain, nebo co, protože mně po chvilce přestal bolet. Poklepal na polstr a natáhl ruku. Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem skoro nahá, zoufalá a v bezvýchodné situaci. Svět se semnou houpal, a jako někde z dálky, jako kdybych tady nebyla, jsem slyšela, že na mně někdo mluví.

„Vylez si nahoru a uvolni se. Jsem přece doktor,“ hučel na mně vlídně, ale díval se, jako kobra na myš.

Až když do mne strčil, uvědomila jsem si, kde jsem a co se po mně chce. Vyhoupla jsem se nahoru a posadila se s nohama pod sebou.

Podívala se na něj prosebně a potichu, ale o to zoufaleji, jsem zašeptala: „Prosím, pane doktore, opravdu tady musí pan McBlack být? Chápu, že máte nějaké předpisy, ale pan McBlack je pro mě cizí člověk! Nejde to nějak zařídit, aby…,” nedokončila jsem v naději, že zbytek pochopí sám.

Pochopil, ale zavrtěl hlavou s tím, že předpis je předpis a nechtěl by se dostat do problémů.

„Ještě mi dej tu košilku,” zaznělo další doktorovo přání…

Jistě, jak jinak, že…? Nevím, proč jsem si měla vůbec brát. Z těch šatů, jsem se mohla svléknout rovnou tady. Přání jsem mu ale splnila. Stejně, jako ta další. Opřít se, dát nohy do držáků a zadeček níž… Přikryla jsem si pipku i prsa rukama, ale tohle zakrývání se, mi nevydrželo ani minutu. Všechno jsem viděla v mlze, čemuž se nedalo moc divit, protože zpoza víček mi opět vytékal slzy zoufalství. Doktor mi nerušeně upravoval posed, abych měla zadeček co nejníže a pak i držáky, aby byly co nejvýše a nejdál od sebe. Musel vidět můj zoufalý a vyděšený výraz, ale jen se letmo usmál a sklopil opěrák. Už jsem neseděla, ale ležela. Vzal mi ruce a dal mi je za hlavu. A než jsem se nadála, měla jsem je připoutané. Teprve v té chvíli jsem si všimla, že řemeny mi drží i kotníky v opěrkách a další mám i kolem břicha. Zoufale jsem zacloumala tělem i rukama, ale bylo to marné. Řemeny nepovolily.

„Promiň, ale musel jsem. Nechtěl jsem, aby sis ublížila,” vysvětlil mi své počínání ale pochopila jsem ho, až když rozhrnul plentu.

Zděšeně jsem vykřikla, nadechla se a pak začala ječet a prosit. Henry seděl naproti. S výhledem přímo mezi moje nohy. Doktor si mého řevu vůbec nevšímal. Začal s vyšetřením, jako kdyby se jednalo o normální stav. Zajel do vlasů, pak mi podržel dolní čelist a podíval se na zuby a přes ramena přešel na levé prso. Zespod, shora, zboku… Sjel na pravé prso a celé to zopakoval. Nespěchal. Přešel na břicho i podbřišek, nohy… Připadala jsem si jako na trhu s koňmi. Zmizel pode mnou a na pipce jsem ucítila jeho doteky.

Oddělal mi lupínky od sebe, a skoro vykřikl: „To je překvapení! Je ještě panna. Podívej!”

Přidala jsem na intenzitě, škubala a zkoušela sebou házet, ale nepomohlo nic. Dole jsem ucítila další ruce… Docházely mi síly a dole se nic neměnilo. Jen doteky, hlazení a občasný jemný tlak na začátku pipinky. Nechtěla jsem, ale mravenčení v podbřišku mi napovídalo, že dírka se připravuje na něco mnohem horšího… Už jsem tolik nekřičela, jen jsem sípala a zoufale prosila o milost, ale nic nepomáhalo. A pipinka plakala místo mne. Navíc mi došlo, že i kdybych se nakrásně z těch řemenů a dosahu těch dvou dostala, co bych asi tak nahá na ulici zmohla? Jenže mne zradilo mé vlastní tělo. Nikdy jsem netoužila po nějakém romantickém místě, kde přijdu o věneček. Ani o princi na bílém koni. Mým snem byl svalnatý drsňák, který mně o to připraví u svíček, po dobré večeři s vínem… A teď tady, na křesle, místo svalovce dva pupkáči…

Doktor se snažil vyhnat z úkrytu můj klitoris. Nevím, jestli se mu to povedlo, ale podle toho, jak si s Henrym nadšeně povídali, a co to se mnou dělalo, asi ano. Pak mi pohladil zadní dírku a za chvilku byl uvnitř. Nejdříve jedním, pak i druhým prstem. Dělal, že mne vyšetřuje, ale nevěřila jsem mu. Ani jemu, a už ani tomu, že je doktor. A těm údajným opatřením? Ani tomu ne. Dole se mi ubytovalo teplo a hejno motýlů. Horko, které mi spalovalo vnitřnosti, jako kdyby místo těch prstů, mi tam strkal žhavé uhlíky, mi z nich vyhánělo veškeré mé protesty a měnilo je na touhu, aby nepřestával. Už jsem ani nesípala, a jen divně kníkala a zprudka se nadechovala, abych ustála to, co se se mnou dole dělo. Najednou mi těmi prsty zatlačil nahoru, jako kdyby mne chtěl nadzvednout. Kousla jsem do rtů a zakvílela blahem. Víčka jsem měla křečovitě u sebe, těšila se a zároveň jsem se bála. Hrozně se bála. Najednou je vytáhl a vstal. Opatrně jsem otevřela oči, a viděla ho, jak se chystá k něčemu, co jsem nikdy nechtěla zažít. Zaškubala jsem sebou, ale to už měl špičku svého ocasu na krajíčku zkoušené hvězdičky. A místo prstu, se tam snažil probourat svým pyjem. Držel mně za boky a zatlačil. Dovnitř zajel stejně lehce, jako prstem. Zabolelo to, ne moc a rychle to přešlo. Stačila jsem jen vykřiknout, ale výkřik se na svém konci změnil na zasténání. Vzato zcela objektivně, líbilo se mi to. A moc.

Doktor si to vychutnával. Znásilňoval mně do zadečku, u toho slastně přivíral oči, levou rukou mi hnětl moje prsa a druhou mi palcem masíroval hrášek. Dole mi jeho kyj trhal střevo, celé to ve mně vyvolávalo odpor k němu, ale i něco úplně opačného. Všechno dole křičelo: „Ještě!! Víc!!“, ale můj rozum mně držel na zemi. Když mi mezi prsty stiskl bradavku a dole pořádně zatlačil palcem, rozum si dal pohov a celé moje vědomí ochromil obrovský a bouřlivý orgasmus. Ty, kterými jsem se uvolňovala sama, nebo co mi dal Jarda u nás doma, byly jako vlnky na rybníce. A toto, byly vlny na mořském pobřeží při tom největším tajfunu. Doslova jsem na nich vyletěla nahoru a nechala se rozbíjet o útesy plné mořské pěny. Když se vlny konečně uklidnily a začala jsem malinko vnímat, kde jsem, s kým jsem a co se semnou děje, vyvrcholil i on. V zadečku se mi škubal jeho ohon a plnil mi střevo horkým semenem. Úplně jsem cítila, jak mně vevnitř spaluje. Doklepal se a pak ho s hlasitým mlasknutím vytáhl.

„No vidíš,“ řekl spokojeně, „nakonec se ti to líbilo taky, ne?“ usmál se a na jeho místo se vrhl Henry.

Mé chabé, vysílené blábolení v češtině si vysvětlil, jako že se těším a svým kyjem namířil a zajel rovnou vedle. Jedno štípnutí a byla jsem ženou. Nevím, jestli to bylo tím svázáním, nebo tím, že byl v té správné dírce, ale sotva byl uvnitř, zvedl se mi v břiše nový příliv. Kdyby mi svědomí dovolilo, řvala bych, ať nepřestává, ať se připojí i doktor, ale vydávala jsem jen tlumené hekavé zvuky. Zarazil ho co nejhlouběji, zaúpěl a pak se do mě s několika ráznými zásuny vysemenil. Nechal ho tam a hladil mně po hrášku. I on musel cítit, že se ještě vzpamatovávám a přicházím zpět na Zem. Doktor mi uvolnil řemínek na rukou a pohladil mně po tváři. Usmál se na mně, a já v sobě cítila jen prázdnotu. Na jedné straně mne znásilnili, připravili o panenství, na straně druhé mi udělali neskutečně dobře. Odvázali mi i nohy a konečně jsem je mohla dát k sobě.

Svezla jsem se z křesla na rozklepané nohy, opřela se o něj zadečkem a pak chtěla odejít, ale doktor mně ještě chytil za ruku: „Tebe doma neučili děkovat?” zeptal se přísně, ale s úsměvem na tváři.

„Tha… thank you,” zakoktala jsem se a sklopila oči.

Nemohla jsem se na ně ani podívat. Celé mi to ještě nedocházelo, a připadalo mi to, jako kdybych hrála v absurdním divadle.

„Počkej ještě,” nedal se odbýt, „klekni si a poděkuj i tomu, co ti udělal tak hezky,” řekl potichu a pohled mu sjel dolů, kde se mu houpal jeho povadlý ocas.

Probůh, co ještě…, pomyslela jsem si, klekla si a vyslovila slovo s poděkováním i k tomu kusu ohavného a odpor vzbuzujícího kusu masa. Chytil mně za vlasy a obličej mi zabořil do svého rozkroku. Zafuněl nadrženě a malinko povolil. Zase jsem neměla na vybranou. Rezignovaně jsem otevřela pusu a pustila do ní jeho ocas. Byl měkký, smrděl a v mysli mi začaly běhat myšlenky, kde před chvilkou byl a co si na sobě asi mohl všechno odnést. Navíc začal v puse růst a doktor mně začal tahat za vlasy tam a zpátky. Byla jsem mladá, ale ne blbá. A toto by pochopila i žížala. Zafuněl a vysemenil se podruhé. Chutnal, jako zapařené ponožky a z mého výrazu musel vyčíst, že bych raději cibuli s pelyňkem, ale jemu to bylo jedno. I Henrymu jsem musela poděkovat, i když v jeho případě mu stačilo, abych ho jenom olízala. Jenom? Ono olizovat z ocasu vlastní krev… Navíc smrděl víc, než deset doktorů. Jen s velkým úsilím jsem potlačovala nutkání na zvracení a s vypětím všech sil jsem mu jazykem ocas s pytlíkem očistila. S hořko kyselou chutí na jazyku jsem mohla zpátky do kabinky a tam se obléknout. Vrátili jsme se zpátky do domu. Z návštěvy u doktora jsem si odnesla jen ponížení, další strach z chvil příštích a odpornou chuť na patře i jazyku. Ale taky trochu masti v malé dóze, kterou mi při odchodu vtiskl doktor do dlaně. V koupelně, kde jsem zapadla hned po našem příjezdu, jsem se dlouho sprchovala. I když jsem vypotřebovala skoro půlku tuby pasty, ten odporný pocit na jazyku jsem tam měla dál. Ze sprchy jsem nakonec vyjít musela. Chtěla jsem zabořit hlavu do polštáře a pořádně se vyplakat, ale na chodbě jsem narazila na Rosse. Jen na mně zakýval a zašel do svého pokoje. S povzdechnutím a rezignovaně jsem namířila tamtéž.

Za pár chvil jsem ležela nahá na jeho posteli, s nohama za hlavou a pipkou vystrčenou k němu. od nesmělých doteků přešel na smělejší a dokonce se mi to pokoušel udělat pusou. Trochu mě hřálo, že si pochutnává na tatínkovi, ale bylo to malé zadostiučinění. Nakonec jsem to udělala pusou i jemu a mohla jsem jít. Po čtvrt hodině po osprchování, jsem se konečně mohla vyplakat. Brečela jsem, jako malá, když mi umřel křeček. Ale co byla jeho smrt s mou situací? Ničím!

Ráno bylo jako každé. Stejné a přitom jiné. Madam byla pořád mrcha, Ross a Connor prasáci, co si chtěli sáhnout a Henry byl násilník, kterého jsem se teď bála nejvíc. Po snídani jsem se dala do svého stereotypu každodenního uklízení. Už mi to šlo od ruky a tak jsem si pár chvil ušetřila pro sebe. Abych na všechno zapomněla, dala jsem se do učení. Pořád jsem měla problém pochopit, o čem se baví a hodně jsem si musela domýšlet.

Jako první přišel ze školy Connor. Hned na mně zakýval, ať jdu do za ním pokoje. Poručil mi, abych si lehla na postel, zvedla si sukni a ukázala mu pipku. Sotva jsem zvedla nohy, začal se smát a řekl něco v tom smyslu, že teď mi už to vadit nebude. Hned mi tam vrazil dva prsty. Vykřikla jsem bolestí, ale okřikl mně, prsty v dírce zkroutil, povytáhl znovu zarazil co nejhlouběji. Bolelo to. Hrozně. Byla jsem suchá jako troud a on mi v ní necitlivě rejdil. Ten debil si ty prsty ani nenaslinil! S menší námahou do mně vrazil ocas a začal divoce jezdit nahoru a dolů. Po chvíli se mi pipinka začala potit a přestávala bolet. Vykřikl, propnul se a ještě skoro suchou pipinku mi vykropil. Chvíli ho tam ještě nechal, řekl něco ve smyslu, že jsem byla dobrá a svůj umolousaný ohon utřel do sukně. Mátožně jsem vyšla z pokoje a chtěla ze sebe smýt další špínu, ale to bych nesměla potkat Rosse. Vyhrnul mi sukni, hodil přes záda a zajel mi do kundičky zezadu, až to mlasklo. Tentokrát se probíral v bratrových šťávách… Přidal tem ty své, donutil mně klesnout na kolena a nechal si ho ode mne ještě olízat. Konečně jsem se dostala do koupelny. Drhla jsem se, vymývala si dírku a u toho usedavě plakala. Nemohla jsem nic dělat. Jen poslouchat madam, uklízet a nastavovat dírky a pusu k potěše ostatních obyvatelů domu. A to jsem před sebou prakticky celý pobyt! Ještě měsíc a půl! Tohle nevydržím, říkala jsem si.

Vydržela. Je to možná neuvěřitelné, ale vydržela jsem. Dokonce mně začalo bavit to vyplácení na holou a jednou jsem madam políbila nejen ruku, ale objala jsem ji okolo boků a zabořila jsem obličej do jejího klína. Nestřečkovala, jen naoko zaprotestovala, ale pak zvadla a pustila mně mezi nohy. Byla mokrá, hebká a vyvrcholila dřív, než jsem jí sundala kalhotky. Madam pak stačilo, když mi nasázela několik ran na holou, přičemž znatelně ubrala na síle, Henrymu jsem podržela jednou, dvakrát týdně a klukům každý den. A každé druhé pondělí v měsíci jsem musela na prohlídku. Přestalo mi to vadit a začala si to užívat. Vrcholu jsem dosahovala pokaždé a někdy i několikrát. Na konci prázdnin, jsem dostala svůj kufr a certifikát na služebnou klasického anglického stylu. Když jsem odjížděla, byla jsem ráda, že to mám celé za sebou a že tuhle rodinu, už nikdy neuvidím.

Přijela jsem domů a máma mně nepoznala. Paní z agentury měla pravdu. Ze zvyku jsem uklidila celý byt, vyprala, vyžehlila… a všechnu práci každý den opakovala. Nedokázala jsem si už představit, že by to mělo být jiné. Ve škole mi najednou nebylo tak těžko se něčemu naučit a kamarády jsem postupně poslala k šípku. Certifikát na služebnou jsem ještě nevyužila, ale tu perfektní angličtinu ano. Doučuji študáky z okolí a i když je to za méně, než dělat služku v Anglii, jsem spokojená. Své zážitky jsem si doposud nechávala pro sebe, a toto je první zpráva z mého pokusu o práci v Anglii. Holky, dávejte si prostě většího majzla, než někam vyjedete…