Hodně krátká, a přece hořkosladká vánoční vzpomínka z dávné doby. Připomnělo mi ji nadcházející sváteční období a napadlo mě, že se o ten svůj dosti pomíjivý zážitek z mládí s vámi můžu podělit. Jestli tomu budete věřit nebo ne, není vůbec důležité. Jsou dny, kdy se tomu sám divím!

Efekt toho náhodného chvilkového sexuálního setkání ve srovnání s dnes obvyklým tělesným sbližováním nebyl ovšem ničím. Co ho udělalo tak zvláštním byla skutečnost, že ta dívka zcela zřejmě nebyla žádná „nadržená teenagerka“ na lovu, ale jen úplně obyčejná cestující jako já, která se prostě v té chvíli svého života ocitla pod nečekaným diktátem okolností.

Mně bylo sedmnáct a když se to stalo, cestoval jsem v předvánočním týdnu domů vlakem z Hlavního nádraží. Právě jsem vypadl z obchoďáku Na Poříčí, kde jsem pracoval jako začínající prodavač v oddělení elektro.

Vlak měl ještě ty klasické staré vagony s koženkovými lavicemi, které na té trati tehdy jezdily, a byl napěchovaný lidmi po způsobu konzervy se sardinkami. Dalo by se říct, že každý, kdo by měl potíže s dýcháním, by se v něm mohl cítit sociálně utlačený.

Další lidi ještě přistoupili na Smíchově, a vlak byl tak plný, že když jste potřebovali v nějaké dohledné budoucnosti vystoupit, museli jste se začít připravovat už pár stanic předtím, abyste se stihli prodrat ke dveřím. Pokud jde o mě, byl jsem zaklíněný ve střední uličce mezi konstrukcí sedadel umístěných zády k sobě a stohem nějakých naskládaných zavazadel. Nijak zvlášť dobře se tam nedýchalo.

Je těžké vyhnout se těsné blízkosti mladé dívky, když vám její zadek drtí vršek stehen a hříva jejích vlasů utěsňuje vaše nosní dírky. Říct, že jsme do sebe byli zaklesnutí jako lžíce, není žádná přehnaná metafora. V jedné chvíli se ohlédla a podívala se na mě, jako kdyby se omlouvala za své pro dámu nevhodné mačkání se na mě. Kromě toho, že bych se s ní byl chtěl okamžitě oženit, jsem pouze děkoval Bohu za jeho laskavost, že vybral mě, abych byl jejím dojíždějícím stojícím společníkem. Byla tak hezká, a její dívčí tělo, i když zahalené v tlustém zimním kabátě, tak krásně vonělo, že jsem potřeboval ta zavazadla za sebou jako oporu pro své roztřesené nohy.

Nebyl jsem tenkrát žádný sexuální predátor a jsem si jistý, že jsem ani neměl erekci, navzdory té usilovné masáži, kterou mi její zadnice v důsledku kymácení vagonu neustále poskytovala. Avšak ten úžasný pocit z toho mít ji u sebe tak blízko a soukromě byl něčím, v čem, jak si pamatuji, jsem nechtěl nikdy přestat. Jen jsem se modlil, aby bydlela až na konečné nebo aspoň kus za mou stanicí.

Hrací pole se dramaticky změnilo, když vlak nečekaně přibrzdil, protože právě vjížděl do zastávky Černošice. Všechny to setrvačností vrhlo dopředu a já jsem instinktivně svou paží dívku objal, abych ji uchránil od pádu. Starší muž před ní se opravdu zapotácel, jak si vybavuju.

Jen na vteřinu se na mě ohlédla a ústy naznačila: „Děkuju.“ Byl jsem tím tak uchvácený, že až chvíli po tom, co jsme po opuštění Černošic začali zase nabírat rychlost, jsem si uvědomil, že má ruka je pořád obtočená kolem ní.

Impuls je báječná událost. Nechá vás dělat věci bez toho, že byste napřed museli zvažovat následky. Ve stoje neměla víc než sto šedesát centimetrů, límec jejího tmavého vlněného kabátu byl kousek pod mou bradou, skoro celý zakrytý záplavou toho, co podle mě byly přirozené světle hnědé kudrlinky, spadající jí dlouze na ramena. Možná jsem byl omámený jejím jemným parfémem a poněkud vyvedený z míry, ale vzpomínám si, že jsem se lehce naklonil dopředu a přes ty vlasy se zlehka mazlil s jejím krkem. Voněla andělsky a věděl jsem, že ji svírám trochu pevněji. Věděl jsem, že ONA to ví.

Její sotva postřehnutelný povzdech mi nabídl klíče k městu. Tělem se přitlačila dozadu, jen tolik, abych poznal, že právě tam, v tom vlaku, v té mrazivé zimní noci, mám být s ní, z bůhvíjaké příčiny a bůhvíjak krátce. Pochybuju, že byla starší než já, což znamená, že ani jeden z nás neměl moc znalostí o životě ani o vztazích mezi lidmi. A přece jsme tam byli, dva herci bez jakéhokoli scénáře, v tom stísněném ekosystému, účinkující v jakési vesmírem nachystané jednoaktovce, pro jejíž úspěch nebylo potřeba žádného publika.

To „mazlení“ jsem povýšil na lehké polibky a okamžitě jsem pocítil účinek, jaký to na ni mělo. Něco zamumlala, pořád ovšem zády ke mně, a pak nadzvedla vlastní paže, jimiž víceméně k sobě přitiskla ty moje. Několikrát jsem ji políbil; zabral jsem si pro sebe oblast několika čtverečních centimetrů na jejím krku. Pochybuju, že si toho někdo všiml, ale i kdyby, v žádném případě bych se o to nestaral!

Aniž bych se obával nějakého pokárání, vsunul jsem jí svou pravou ruku pod kabát, ne níž než u druhého nebo třetího knoflíku. Teplo v tom místě bylo pozoruhodné. Má ruka nahmatala něco, co vypadalo jako docela malé prsy, které jsem napřed jen pokusně přikryl dlaní. Nikdo nemohl v tom stísněném prostoru nic vidět. Ona se teď už zřetelně na mě tiskla a pokud si pamatuju, vydávala přitom neznatelné, spíš spokojené tiché zvuky, když jsem začal být odvážnější a začal hladit oba ty dívčí kopečky, dobře chráněné v místě, kde jsem byl, kde jsme OBA byli, v tom vlněném terénu.

Občasné vzdechy byly nyní slyšitelnější, aspoň pro mě, a já, plně odhodlaný přestoupit další meze přijatelného společenského chování, jsem dovolil svým prstům najít si cestu mezi knoflíky její zcela zřejmě tenké blůzy.

Teď je potřeba pro potomstvo uvést, že rozdíl mezi pocitem z dívčí podprsenky přes oblečení a možností doopravdy hladit její prsy, uhnízděné ve skrovných hedvábných klíckách – je značný. Když jsem prvně překročil zdi zakázaného města, cítil jsem, jak se proti mně celá kroutí. Ze rtů jí vycházelo jen slaboučké vzrušené vzdychání, když mé prsty prolomily hráz, vklouzly dovnitř toho hebkého opevnění, skutečně se dotkly jejího prsu samotného a odvážily se dokonce manipulovat s tím, co pravděpodobně bylo plně ztopořenou bradavkou.

V průběhu toho protahovaného střetnutí mé rty udržovaly téměř nepřetržitý kontakt s dívčím krkem. Kdybychom nebyli tak bezpečně zaklíněni mezi oddíly pro sedící pasažéry, pochybuju, že bychom oba dokázali zůstat vzpřímení. Ne, že by něco z toho zaměstnávalo mé myšlenkové pochody, to musím přiznat. Mezi mazlením s ní a hlazením těch horkých malých prsou tak moc, jak jsem mohl, zbývalo jen málo prostoru pro deduktivní uvažování.

Ať už prostě podle své zásady „kuj železo, dokud je žhavé“ anebo že tu holku poháněly síly, které sama nedokázala kontrolovat, ale právě v tu chvíli jsem měl dojem, že mě řeč jejího těla vyzývá k ještě větší odvaze. Ne, že by řekla jediné slovo, nevyměnili jsme si mezi sebou ani „ahoj,“ byl to prostě ten způsob, jakým se ke mně tiskla.

Při práci v utajení, kterou jsem právě dělal, jsem se protunelovával na jih, přes její ploché břicho dolů, kde, jak se to jevilo, měla plisovanou sukni. Dostal jsem se ke spodnímu lemu, vklouzl jí svou rukou mezi kolena a vydal se cestou vzhůru, až jsem pronikl do nějakých pozoruhodně teplých oblastí. Nikdy jsem ještě žádnou holku tímhle způsobem neosahával a pravděpodobně jsem trpěl nedostatkem šikovnosti, ale neslyšel jsem žádné stížnosti.

V okamžiku, kdy jsem dlaní dosáhl vrcholu těch štíhlých dívčích nohou, zaznamenal jsem definitivní souhlas a nepotřeboval už žádnou metodickou příručku k provedení svého příštího tahu. Vsunul jsem ruku pod pásek jejích těsných kalhotek a ten senzační pocit z rozčesávání chloupků v jejím klíně, to bylo něco, co se mi moc líbilo – a jí taky, pokud se ze slabých, a v tom stísněném prostředí stěží slyšitelných zvuků dalo soudit. Stupňovaly se až ke konečnému zajíknutí – to když mé prsty dospěly k hlavní ceně jen o pár centimetrů níž.

S takovým horkem jsem se předtím ještě nesetkal. Zkoumal jsem její (velice pravděpodobně panenskou) meruňku po celé délce té malé sexy štěrbiny a brzy jsem zjistil, že zejména jedna oblast, zdá se, zesiluje faktor jejího vrtění. Měl jsem jen malé, či spíše žádné zkušenosti s biologickou funkčností dívčí vaginální sluje, takže to pro mě vlastně byl jakýsi program na získávání zkušeností vlastními pokusy, a zrovna jsem si ověřil, že si ho budu hned od začátku užívat. O několik sestupů a vzestupů později jsem už byl schopen to lehce vyčnívající jadérko snadno najít. Zdálo se mi, že čím víc pozornosti jsem mu věnoval, tím lépe jeho majitelka reagovala.

Tento stav společné nirvány by byl mohl pokračovat do nekonečna, kdybych se nevšiml náhlého napětí v dívčím těle. Pevně jsem ji přidržel a provedl ještě jeden závěrečný nájezd, který v jejím těle vyvolal řadu otřesů, jimž by se za jiných okolností dalo přiřadit dost vysoké číslo na Richterově stupnici. Tiskla si silně mou ruku na sebe a jako by vrněla. Já si uvědomil, že mé prsty jsou najednou mnohem mokřejší, než byly před chvílí.

Brzy nato, vlak zrovna začal zpomalovat, přijížděl do Berouna, jemně vytáhla mou ruku ze svých kalhotek a jenom na moment se napůl ke mně obrátila, dost na to, abych zaznamenal její silný ruměnec. Napadlo mě, že bych se jí přinejmenším měl představit; nikdo z nás ze sebe nevydal jediné slovo od té chvíle, co jsme na Hlavním nádraží nastoupili.

Když vlak zastavil, chystal jsem se zahájit konverzaci, něco o tom, že cítím, jak tahle trať nabízí víc, než se od ní vyžaduje. K mé věčné smůle ona ale sáhla nahoru, vzala z police vedle nás nějakou nákupní tašku, a přitom se dozadu na mě podívala s tím nejsladším úsměvem ve tváři. Nechala mě tam stát, se srdcem naprosto zlomeným, a s několika dalšími cestujícími si našla cestu k otevřeným dveřím. To poslední, co jsem z ní viděl, když vlak zas nabíral rychlost, bylo, jak kráčí přeplněným nástupištěm k východu.

Ani jednou se neohlédla.