Na pódiu snaživě recitovala báseň o výstřelu z Aurory žačka základní školy v pionýrském kroji a tajemník krajského národního výboru z ní nedokázal spustit oči. Její drobné holé nožičky mizející pod modrou sukýnkou, jej prostě fascinovaly. Posunul se v sedadle o něco níž a díky tomu, že seděl v první řadě a ona byla vysoko nad ním, dokázal vytušit i kalhotky. Bílé? Nebo snad růžové? Vzrušením málem zachrochtal, ale ovládl se. Pionýrku vystřídal soubor lidových tanců a on opět mohl obdivovat mrštnost a ohebnost jeho členek. Když na závěr vystoupila studentka ve svazáckém kroji, ne o moc starší, než ta pionýrka, málem opět přestal dýchat. Sukně jí sice sahala až do půlky lýtek, ale když se zadíval na její modrou košili, jak se pyšně nadouvá a napínají se jí knoflíčky až k prasknutí, skoro už nevydržel a na to pódium div že nevyskočil. Jako i ostatní před ní, sklidila za přednes bouřlivý potlesk a kulturní pásmo skončilo. Za řečnický pult se postavil předseda národního výboru a začal se svým projevem, opěvujícím výdobytky socialismu, kterých bylo dosaženo jen díky událostem před šedesáti osmi lety. Tajemník potlačil zívnutí a celou kulturní vložku si v hlavě přehrával znovu a znovu. Ke konci projevu si musel poposednout a změnit těžiště, protože jej už začínal bolet zadek. Těšil se na chlebíčky a na šampaňské, ale nejdříve si ale musel odbýt své povinnosti.

„Soudružky a soudruzi, milí hosté…,“ začal svůj projev, když na něj došla řada.

Nemluvil moc dlouho. Uměl to, žvanit se zaujetím o ničem, až měl posluchač dojem, že se dovídá něco nového a převratného. Jeho vzletný, nic neříkající projev vyvolal, jako vždy, bohatý potlesk. Na závěr schůze přišla na jeviště pionýrka, předala mu karafiát a on se jí tak mohl dotknout a ucítit, jak voní její tváře, když ji na ně zlehka políbil. Konečně, říkal si, když opouštěl řečnický pultík a sestupoval z jeviště. Rozdal okolo sebe několik úsměvů a už chtěl odejít do salónku, když jej napadlo, že by snad…

„Nazdar Toníku!“ napřáhl ruku k mladíkovi, předsedovi SSM, který měl vystoupení na starosti a nervózně přešlapoval na kraji sálu.

„Jé! Čest práci, soudruhu tajemníku!“ vzal za vděk podávanou ruku a potřásli si, „jak…, jak se vám líbila vystoupení?“ usmál se potěšen, že si jej pamatuje jménem.

„No, o tom jsem s tebou chtěl mluvit,“ ztlumil hlas a naznačil mu, aby šli kousek od lidí.

Předseda zbělal a nechal se zavést ještě více bokem, kde byl relativní klid.

„Jedná se mi o ta dvě děvčata. Ta s tou Aurorou a ta druhá, s Leninem,“ zvedl tázavě obočí, a předseda bledl ještě více, protože na obzoru viděl nějaký průser.

„…a co? Nel…, nelíbily se vám?“ sondoval opatrně.

„Naopak, líbily,“ zasmál se na něj a předseda se zhluboka nadechl, jak mu spadl jeden z kamenů ze srdce.

„Obě jsou prověřené, soudruhu,“ ubezpečoval jej nejistě, ale když na něj tajemník upřel svůj vševědoucí zrak…, znovu se nadechl a přiznal, že ty dvě zase tak moc prověřené nejsou…

Pionýrka se jmenovala Žaneta, bylo jí čerstvě patnáct a vlastně už pionýrka nebyla, ale protože nenašli žádnou vhodnější, nastrčili ji, protože vypadala na dvanáct. A jen o rok starší svazačka se jmenovala Monika. Obě byly k vystoupení přesvědčeny, neřekl donuceny, ale přesvědčeny, když jim naznačil, že nemusí dostudovat. A obě na vystoupení kývly, protože jejich kádrový posudek…

„…Žanetin děda byl v uranových dolech. To víte, něco plácl a měl na krku ohrožení státního zřízení a Moničin strejda emigroval. Takže mohou být obě rády, že se dostaly na školu s maturitou, že?“ vydechl a pomrkával ve snaze najít pochopení, že se na tak významnou akci podílely dvě potenciálně nespolehlivé osoby.

Tajemník naklonil hlavu na bok a podíval se přísně mladíkovi do očí: „Takže ty dvě jsou u vás ve svazu jenom z prospěchářství? To tam nemáte jiné, spolehlivější?“

„Ne…, to máme…, to jistě… Ale žádná z nich neumí tak hezky recitovat,“ koktal, vykrucoval se a bledl víc a víc, „ale spolehlivé…, to jako jsou,“ pokývával hlavou a uhýbal pohledem, „to nemusíte mít obavy,“ ujišťoval toho mocného muže, ale z hlasu bylo poznat, že si není moc jistý a že už teď lituje, že je angažoval.

„Ty dvě si raději prověřím osobně,“ odfrkl tajemník přísně, „ať se za mnou staví. Tak za půl hodiny. Do modrého salonku. Prověřím si jejich vědomosti, a když projdou, doporučím je třeba i k vystupování na celostranickém sjezdu. Ale když ne…,“ nedokončil a předseda odtušil, že by to mohlo mít dopad i na jeho kariéru.

Zmizel rychlostí blesku a tak nemohl vidět, jak se tajemník potutelně usmál a skoro si povyskočil radostí. Vyšel ze sálu do restaurace, číšníkovi řekl, že má pro něj jídlo a pití přichystat do modrého salonku a pak narychlo zhltnul chlebíček, aby zahnal největší hlad. Zapil jej malinovkou, ušklíbl se nad její odpornou chutí a podíval se na hodinky. Měl ještě čas, který využil k družbě s důstojníkem spřátelené armády. Pak se omluvil a vytratil se.

„Čekám důležitou návštěvu tří zástupců naši svazácké organizace,“ zakýval na jednoho z příslušníků, kteří střežili klidný průběh oslav, „postarejte se, ať nás nikdo neruší,“ přikázal a esenbák jen mlčky přitakal a kývl na kolegu.

V salonku bylo na jednom ze stolů pár mís s jídlem, dvě lahve vodky a pár dalších s minerálkami a malinovkami, ale i šampaňským. Tajemník si nabral na talíř pár řízečků, pečených křidélek a jiných pochutin, udělal si v mohutném křesle s širými opěráky pohodlí a pak si otevřel i láhev šampaňského. Konečně jím zahnal tu pachuť po malinovce, když se ozvalo zaklepání a do salónku vešel předseda v doprovodu obou dívek.

„Jsme tady,“ řekl celkem zbytečně.

„Fajn. Ty běž zpytovat svědomí,“ kývl na něj a polkl sousto, „a vy dvě pojďte blíž,“ zakýval na ně prstem a ukázal, kde se mají postavit.

Obě byly tak, jak je viděl na pódiu. Jen výraz na tváři neměly tak zaníceně údernický, jako před hodinou. Měly v něm strach. Strach z něj, strach co bude, strach z jeho vlivu a moci… Chvíli je pozoroval, ukousl si další sousto a pomalu jej žvýkal.

„Váš předseda mi naznačoval, že nemáte zrovna hezký kádrový profil, co? Jak jste se dokázaly dostat na střední, když máte takovou nespolehlivé zázemí?“ zeptal se potichu a opřel se.

Dívky se podívaly na sebe, pak zpátky na něj a sklopily hlavy.

„Já…, já nevím,“ pípla po chvíli Monika, a Žaneta mlčky pokrčila rameny.

„Co dělá tvůj otec?“ podíval se na ni.

„Na dílně, jako mistr,“ pípla znovu, snad ještě tišeji.

„Mistr? Tak to se podívejme!“ zasmál se kysele, „co máma?“

„Uk…, uklízí. Ve škole,“ zadrhl se jí hlas, „u nás,“ dodala.

„No neboj, neboj,“ přešel na smířlivější tón, „já tě nekousnu. A co tví rodiče?“ otočil se na Moniku.

Od ní se dozvěděl, že otec dělá řidiče autobusu a maminka uklízí také, ale v nemocnici. Postupně z nich vytáhl, že rodiče se do osmašedesátého drželi na významných místech, ale pak, po prověrkách, se stali skoro disidenty a svá místa v kanceláři vyměnili za ta dosavadní.

„No, tak asi takhle, děvčátka,“ začal ze široka, „vy chcete nejen odmaturovat, ale asi chcete i na vysokou, že?“ počkal, až přikývnou a pak vyslovil něco, z čeho ani jedné radost neudělal: „Naše společnost ale ve svém školství podvratné živly trpět nemůže,“ zasyčel a oběma holkám se začala podlamovat kolena, „takže já vůbec nechápu, jak vás mohli vzít? A už vůbec nechápu, jak jste si mohly myslet, že se na to nepřijde?“ zvedl tázavě obočí a obě děvčata v obličejích vystřídala všechny barvy duhy.

„Mno,“ naklonil se blíž a smířlivě se na ně usmál, „co to udělat takhle. Vy mi ukážete to nejlepší, co umíte, a já pak posoudím, jestli to zůstane tak, jak to je, nebo ne,“ usmál se, „jestli se raději neuplatníte v jiném oboru, „prohodil, „třeba taková chovatelka drůbeže je velice nedoceněné, ale důležité zaměstnání,“ navrhl a dívky se vyděšeně podívaly na sebe, pak na něj a zase na sebe.

„My…, my umíme! … vám…, ukážeme,“ vyhrkla ze sebe Monika a Žaneta zase jen horlivě přikývla.

„No, tak to rád slyším,“ zamlaskal spokojeně a zase se opřel, „oslavujeme ale výročí velké revoluce a ta modrá se mi k tomu nehodí. Co takhle, kdybyste se oblíkly jenom do červené?“ zavrtěl se znovu a málem zamlaskal.

Holky se nechápavě podívaly na sebe a pak na něj.

„Ale…,“ ozvala se Monika nechápavě, „…ale my sebou nic červeného nemáme!“

„No, já taky nechci, abyste někam chodily,“ usmíval se, „ale chci, abyste na sobě měly jen červenou. Ty máš šátek,“ kývl na Žanetu, „a ty kravatu,“ otočil oči zpátky na ni, „tak si svlíkněte zbytek, ať můžeme pokračovat!“

Holkám se v tu chvíli zastavil tep i dech. Až do teď si myslely, že když mu hezky zarecitují, budou moci odejít a zůstat na škole. Jenže teď jim došlo, že o recitování mu vůbec nejde…

„Sou… soudruhu tajemníku!“ vyhrkla ze sebe zděšeně Monika, „já…, my…,“ koktala a mimoděk udělala krok dozadu.

„Tak koukněte, vy dvě,“ zavrčel zle, „buďto uděláte všechno, co chci, nebo se přestěhujete na sever, blíž k dolům a souznění s dělnickou třídou!“

Žaneta se rozbrečela úplně a i Monice se v očích urodilo několik slz, které jí stekly na bradu. Představa o životě v ocelovém srdci republiky, o životě bez budoucnosti, bez kamarádek, bez… Monika škytla a pak si, k tajemníkově viditelné radosti, odepnula knoflíček na sukni, zipem sjela dolů a nechala ji spadnout k nohám. Když si začala rolovat punčochy a spolu s nimi sundávat i bílé podkolenky a boty, musel si poposednout, protože už to, jak poodhalila své nohy, končící v bílých kalhotkách, v něm vzbuzovaly nové a nové představy. I Žaneta jej nenechala dál čekat a i ona se nejdříve zbavila své kratší sukně. Pak si posunula šátek nad límec a začala s odhalováním svého hrudníčku. Za pár chvil před ním stály jen ve spodním prádle a kravatě, nebo šátku. Musel na ně znovu houknout, aby si sundaly i zbytky oblečení a zůstaly před ním jen tak, jak si přál. V kravatě a šátku… Monice se kravata plazila mezi dvěma slušnými kopečky a končila těsně nad důlkem uprostřed jejího plochého bříška, pod kterým pak byl trojúhelníček tmavých chloupků. To Žaneta měla pohoří o poznání menší. I tak ale bylo ozdobené rudými jahůdkami, ostře vystupujícími z hladké a bílé kůže. Pod rovněž bezvadně plochým bříškem se jí však skvěla jen holá čárka, bez jediného náznaku dospívání. Zvědavě na ni zakýval, ať jde blíž a pak se jí palcem dotkl přímo tam, mezi křečovitě sevřené nohy. Přejel jím po drobných záhybech, mezi kterými tušil další tajemství a spokojeně pozoroval, jak se celá chvěje, jak chce uhnout, uniknout, utéct…, ale nemůže. Druhou rukou kývl na Moniku a i u té zkoumavě jezdil druhým palcem po chloupcích a zkoumavě porovnával rozdíly.

„Dejte ty haxny od sebe!“ zavrčel přiškrceným hlasem a cítil, jak se v něm začíná vařit krev, jak začíná dole růst a tuhnout.

Mezi záhyby obou dívek se pak dostal bez problémů. Zajel mezi ně, pohladil je od spod zpátky nahoru, až k místům, kde se záhyby spojují, a zatlačil.

„Líbí, co?“ zachrochtal nadrženě, když se obě najednou zachvěly a z úst jim vyšlo tklivé zaskučení.

Zatlačil níž, kde tušil dírky a holky zaskučely o to intenzivněji. Nic nemohlo být dál od jeho přesvědčení, že se jim něco líbí. Klepaly se strachem i ponižováním a obě se modlily, aby mu stačilo jen toto a ony mohly co nejdřív domů. Nedokázaly si ani představit, že by to snad mohlo pokračovat, že by to mělo jít dál. Tajemník však svou představu už dávno měl.

„Pomož mi s tím!“ dal ruku z Moniky dolů a povolil si pásek na kalhotách, „a ty se otoč,“ spustil i druhou z Žanety, „a předkloň se,“ zasípal, druhou rukou si povoloval kravatu a soukal se ze saka.

Monika se sklonila, aby jej mohla svlékat, zatímco se její kamarádka začala ukazovat i zezadu. Díval se na její bílé oblé polokoule drobného zadečku, jež se malinko rozevíraly a mezi nimiž pak viděl nejen sevřenou hvězdičku, ale také oba bochánky její holé micky. Lákaly jej. Hrozně a neúprosně jej přitahovaly. S tak mladě, až dětsky vyhlížející dívenkou ještě nikdy nic neměl. A že o ženy a dívky nouzi neměl, to bylo víc, než jisté. Dotkl se jí znovu, té hladké kůže, bez jediné vady, pihy…, a chloupku. S rukou z její micky nesjel, ani když se nadzvedával, aby jej Monika mohla vysvléct z kalhot i trenýrek, byl až doposud schovaný jeho natěšený kamarád.

„Dolů!“ ukázal prstem pod své nohy, „a pěkně mi ho lízej,“ poručil, aniž by se na ni podíval.

Své oči měl jen na ní, na Žanetě, kterými se na ni pásl a prsty ohrnoval lupínky od sebe. Mezi nimi pak objevil růžové království… Monika si klekla a s odporem se dotkla jeho polotuhého kolíku. Ač jen sklesle ležel na velikém pytli, i tak byl velký, žilnatý, horký, a když jej štítivě vzala mezi prsty, cítila, jak mu v něm tluče tep. Nikdy v životě nic takového neviděla. Jednou se na táboře líbala s klukem, ale zůstalo jen u líbání. Ani jemu tenkrát nedovolila, aby ji pohladil jinde, než po zadečku, a to ještě přes tepláky! A když ji poprosil, aby se jej dotkla alespoň ona, tam, vyplašeně odběhla a do konce tábora s ním nepromluvila. Když na ni seshora zavrčel, aby si ho dala do pusy a nedělala jeptišku, nadechla se, zavřela oči a poprvé v životě se dotkla něčeho takového i pusou. Nevoněl. Dalo by se spíše říct, že smrděl. I tak si ale dodala další kus odvahy, pootevřela pusu a kousek něj, jen špičku s vrásčitou a mokrou kůží, dostala mezi rty. Tajemník slabě zasténal a znovu na ni zachrčel, aby ho začala kouřit. Kouřit? Nechápala, co po ni vlastně chce. Ale nebyla tak hloupá, aby nepochopila, že ho do pusy musí strčit celého. Nějak jej dovnitř dostala, trochu se jej dotkla jazykem a vytáhla jej ven. Celá vyděšená zjistila, že je zase o kousek větší… Mezi rty jej pustila znovu a… A smrad najednou ještě více zesílil a v puse ucítila slanou chuť. Zabylo jí až zle a ocas musel zase ven. Celá ohromená se najednou dívala na rudý, až fialový žalud, pod jehož kroužkem byl žlutavě bílý lem. Ocas už trčel nahoru a svou původní velikost, dokázal ještě zvětšit…

„Kurva, dělej!“ zasípal tajemník, dal ruku na temeno a hlavu jí přitlačil k sobě.

I když měla rty skoro u sebe, lehce vjel mezi ně a nebezpečně se přiblížil k mandlím. Jen vytřeštila oči, snažila se od něj odtáhnout a z pusy vytlačit jazykem, ale tajemník ji potlačil na hlavu ještě víc. Měla co dělat, aby z jazyka udělala barikádu a ocas jí na ty mandle nezajel. Tajemník jí za vlasy vytáhl kousek nahoru, pak zpátky zatlačil dolů… Když konečně pochopila, dal ruku zpátky na Žanetin zadeček a palcem zatlačil na zadní otvůrek. Žaneta nesouhlasně zasténala, ale strach ji přikoval na místě a díky němu nedokázala proti němu nic udělat. Naslinil si jej a zatlačil znovu. Žanetin tichý nářek zesílil a jak se pomalu dostával do jejího střeva, naříkala víc a víc.

„Drž hubu!“ štěkl po ní a palec mi zmizel v otvůrku.

Ztišila se, ale ten bolestivý tlak jí vzadu dělal doslova peklo. Navíc jím začal kroutit, tlačit nahoru a dolů, ven a zase dovnitř… Zatínala zuby, aby tu bolest dokázala překonat, ale i tak přes ně cedila tklivé skučení. Naštěstí to jejímu katanovi nevadilo. Ten si užíval nejen jejího těsného sevření jejích svěračů, ale také tepla a péče ne zcela šikovných Moničiných úst. Když jej už poněkolikáté podráždila na žaludu svými zuby, odstrčil ji, vytáhl palec ze střeva a Žanetu objal svými mohutnými dlaněmi okolo útlých boků. Přitáhl si ji na sebe do klína a zatlačil dolů. Ze začátku, když vytáhl ten prst ze zadečku, si malinko oddechla, ale když si ji začal přitahovat k sobě, pochopila, k čemu se schyluje a její obavy narostly do paniky. Tajemník musel přitlačit mnohem víc, aby překonal její odpor a její dosednutí přivítal slastným vydechnutím a Žaneta bolestným výkřikem. Tlak v zadečku byl proti tomuhle jen lechtáním a kamarádským škádlením. Její pipinka se z ničeho nic musela přizpůsobit a pustit do sebe kus jeho bojovníka. Na okamžik povolil, nadzvedl si ji a pak na něj dosedla celou vahou. Uvnitř cítila, jak ji doslova drtí, jak je hluboko uvnitř a jak ji špičkou bloumá někde okolo pupíku. Monika si trochu vydechla, že mu už nemusí dělat dobře pusou. Ale když viděla bolestí zkřivenou Žanetinu tvář, když viděla, jak v ní mizí to, co měla v puse a jak nekompromisně a bez míření si našel cestu dovnitř, otřásla se obavami i o sebe.

„Hýbej se!“ plácl Žanetu po zadečku, ale pak jí musel ukázat, jak.

„A spusť něco hezkého,“ zachrochtal.

Nadzvedla se, spustila zátky, nahoru…, a začala: „Ru…dou bar…vou…,“ hekala ze sebe básničku, kterou se učila ještě jako malá.

S každým pohybem měla pocit, že má uvnitř kus žhavého železa a ten ji spaluje na troud. Aby toho nebylo málo, zastrčil jí palec tam, odkud ho před chvílí vytáhl. Bolest a pocit těsně před prasknutím všeho co dole měla, jen zesílil, až se jí začaly dělat před očima jiskřičky. Zato tajemníkovi se mžitky před očima dělaly ze slasti. Byla krásně těsná, nebylo divu, horká a i když ne zrovna mokrá, poskytovala mu naprosté uspokojení. Někde pod podbřiškem a v šourku se mu začalo sbíhat k výbuchu. Měl tady ale ještě jednu panenku, kterou nechtěl pustit jen tak. Přitáhl si Žanetu na hruď, v dlaních schoval oba drobné kopečky a nechal ji, ať dokončí svou druhou básničku o zlých továrnících a spravedlivém hněvu proletářů. Ostrčil ji od sebe, ocas vyjel ven s hlasitým mlasknutím a objevil se zpátky na světle. Byl celý lesklý od jejich šťáviček, kterými se dírka začínala bránit a také plný krvavých šmouh.

„…tady,“ poklepal na široké opěradlo, „tady se hezky posaď,“ řekl Monice a vstal, „a ty se snaž, aby byl zase čistý!“ přikázal zpitomělé Žanetě.

Žaneta si klekla, začala jej rezignovaně olizovat od vlastní krve a Monika si sedla na opěradlo. Naklonil se, aby vzal její bradavku mezi prsty a chvíli ji mezi nimi žmoulal. Ta menší to s jazykem umí mnohem lépe, než tahle, říkal si, když si ho Žaneta strčila do pusy, obemkla jej rty a stiskla jazykem uvnitř. Skoro až litoval, že jsou tady dvě, ale tenhle postesk potlačil skoro dřív, než mu proběhl hlavou. Žanetu od sebe odtlačil, postavil se k Monice a chytil ji pod koleny. Trochu potáhl a její zadeček se z půlky dostal pod kraj opěradla. Chvíli se díval na jejího bobříka, projel se v něm prsty a pak jí zvedl nohy ještě výše. Přidržel si ocas mezi prsty, prohnul se a Monika poznala, jaké to je, být napíchnutá na kůl. Vykřikla, kousla se do spodního rtu a útrpně snášela jeho návštěvu ve svém těle.

„Recituj!“ zasupěl na ni a prohnul se znovu.

„Až bude navž…dy žít…,“ začala s hekáním básničky do rytmu jeho přírazů, které jí způsobovaly tolik bolesti, ale zároveň…, žasla sama nad sebou…, zároveň i něco jiného, nepoznaného…

Když se tajemník podíval pod sebe, na svůj ocas, jak vyjíždí z jejího těla a je opět celý od krve, zaradoval se. Mít dvě panny najednou, to se nepoštěstí každý den, a to ani s jeho zkušenostmi dané věkem i postavením. Sice to tušil už od chvíle, kdy se tak nešikovně ujala ústní péče, ale až do teď tomu nechtěl věřit. Tak hezká holka aby ještě pořád byla na ocet…? Tak už není, zaradoval se sám nad sebou, zarazil jej co nejhlouběji a explodoval. Na těch pár okamžiků ztratil pojem o čase i prostoru. Byl jen on, jeho ocas a slastné křeče v něm. Nic jiného okolo něj nebylo. S posledním zachvěním šťastně vydechl, a s ocasem hluboko v Monice se mu vnímání vrátilo zpět. Vytáhl ho ven, klekl si do křesla vedle Moniky, chytil ji za vlasy a přitáhl si ji k rozkroku. Už věděla, co musí… Naštěstí už není tak velký, kvitovala jeho stav.

„A ty se teď postarej o ni,“ kývl prstem na stále klečící Žanetu a přejel s ním k Moničinu rozkroku, kde se objevily první kapky jeho nadílky.

Žaneta přešla po kolenou k Monice, zabořila tvář mezi nohy a začala se jazykem probírat mezi chloupky a závojíčky. Chuť její krve, šťáviček ani jeho semene nevnímala. Byla jako v transu. Jen polykala, olizovala a potlačovala nutkání ke zvracení. Monika cumlala ocas, a když se jí Žaneta dotkla, zachvěla se znovu, jako před chvílí. Nikdy, nikdy by o sobě neřekla, že ji vzruší špinavý ocas nějakého páprdy, nebo hbitý jazyk nějaké holky. Byla na pokraji duševních sil, ale když jí Žaneta přejela po hrášku a ještě si dovolila si do něj trochu kousnout… Tajemník se v duchu smál, jak to holkám jde a Moniku nechal doběhnout až do cíle. Ta se zachvěla, zakuňkala s ocasem v puse a pak zvrátila hlavu dozadu a hlasitě vykřikla.

„No vidíš, kočičko, a tak jsi byla proti, že?“ pohladil ji po vlasech i po tváři, postavil se a začal se oblékat.

Žaneta si sedla na bobek, tupě a nepřítomně se dívala před sebe a pohnula se až ve chvíli, kdy ji vzal pod rameny a postavil ji na nohy. Vyděšeně se rozhlédla okolo sebe a nedokázala pochopit, proč jsou ona i Monika nahé, proč ji mezi nožkami tak pálí a proč má v puse takovou nepříjemnou pachuť.

„Oplať jí to,“ přikázala Monice, zvedl Žanetu jako pírko a posadil jí obkročmo na Moničin obličej.

Monika, pořád ještě trochu vykolejená ze svého nevšedního zážitku, objala kamarádku okolo nohou a boků a začala se snažit. Žaneta chtěla vstát a vymanit se, ale když se podívala za sebe, na něj, jak se na ni přísně podíval, raději se vzpouzet přestala. A začala vnímat jen Moničiny doteky a samu sebe. Dole, kde ji ještě pořád bolelo, se jí začala hemžit motýlí křídla. Ta byla vystřídána cvrčky, kteří útočili na koneček každého nervu. Znala to. Ráda se sebou mazlila, hlavně ve vaně, když se občas zbavovala, vlastně z nutnosti, svého až příliš řídkého chmýří, když se dohladka oholila a dotýkala se zcitlivělé jemné kůže… Zachvěla se, posunula kousek dolů a Moničin jazyk se dostal na hrbolek, ze kterého vystřelil snad celý houf cvrčků. Zasténala, posunula se výš a nový houf se rozletěl za tím prvním. Zavyla, padla na obě ruce, zahýbala prudce pánví a pipinou po Moničině nose a pak začala úpěnlivě lkát, třást se a narážet do Moniky tak prudce, že ta si myslela, že jí ten nos zlomí. Tajemník mohl být spokojený. Oslavy slavného výročí nemohly dopadnout lépe. Ještě jednou se podíval na obě dívky, otočil se a odešel. A začínal se těšit na oslavy Světového dne studentstva, protože tam bylo takových svazaček plno.

© Stalina®