Po černé obloze se se zablesknutím rozsvěcovaly malé šedé obláčky následované tlumeným zaduněním. Proti temnému obzoru bylo dobře vidět nazlátlé řetězy, kterak velkou rychlostí vystřelují proti nebi, do míst kde zářící kužely pátracích světel odhalovaly obludné temné stíny valící se s hukotem mezi mraky.

Brigitte ležela ve svém pokoji ve druhém patře a naslouchala těm zlověstným zvukům, které k ní zvenčí otevřeným oknem přinášel vítr. Dovnitř proudil chladný vzduch a Brigitte se ještě víc schoulila pod duchnu. Ještě před třemi lety si něco takového neuměla ani představit. Teď však nedaleko od ní, ve výšce několik set či snad i tisíc metrů, prolétávaly dějiny. Ze změti zvuků dunících nad hlavou postupně vystupoval jeden výraznější, který zněl čím dál ostřeji. Brigitte neodolala zvědavosti, vylezla z postele a vyhlédla z okna. Zdroj onoho znepokojujícího hukotu rozpoznala okamžitě. Oblohou se řítila silueta obrovského letadla, ovšem ne tak černá, jaké bylo možné občas vidět, když světlomety ze země některé zachytily. Tuhle ozařovaly plameny šlehající z křídel.

„Dostali to do motorů,“ pomyslela si Brigitte. Něco málo o tom věděla. Její otec býval důstojník, než jej penzionovali. A odjakživa svou zvědavou dceru poučoval o všem, vojenské stroje nevyjímaje. Snad tím trochu zmírňoval mírné zklamání z toho, že nemá syna. Manželku mu několik měsíců po narození Brigitte vzala náhlá nemoc a on už se podruhé neoženil. Vychovával svou dceru s pomocí svého bratra, místního lékaře, a také pod dohledem žen pracujících na jejich statku. Otce však před několika měsíci zatkli za odboj. Teď musela Gabrielle řídit hospodářství sama.

Hořící letadlo se blížilo čím dál víc a ozařovalo oblohu jako žhnoucí oranžová kometa. Gabrielle dobře viděla, jak se ze stroje postupně odlepují drobné body, nad kterými se otevírají bílé stříšky padáků. Pozorovala je a v duchu ji zachvacovala lítost nad těmi body, které se teď ocitly hluboko v neznámé a jim nepřátelské zemi, bez naděje na návrat. Stroj se s jasně slyšitelným řevem přehnal po nebi nedaleko od statku a vzápětí zmizel za stromy lesa tyčícího se nanedalekém pahorku. Náraz letounu o zem sice její uši nezachytily, ale výbuch, který přišel krátce poté, přeslechnout nešlo.

„Teď ve vesnici určitě nikdo nespí,“ pomyslila si. Padáky už ve znovu ztemnělé obloze nebylo vidět. Gabrielle se vrátila do postele, aniž zavřela okno. Chtěla ještě chvíli naslouchat zvukům, které se postupně vzdalovaly za mizejícími letadly. I přes svůj hrůzostrašný obsah totiž zmírňovaly její samotu…

…nevěděla, jak dlouho spala. Venku už bylo ticho, jen větřík si skoro neslyšně hrál s listím ve větvích stromů. Ona však měla dojem, že neprocitla náhodou. Že ji ze spánku něco vyrušila. Teď se jí zdálo, že zvenčí uslyšela lehounký šramot. Posadila se na posteli a ze zadrženým dechem naslouchala. Ano. Nemýlila se. Docela určitě. Venku, jen několik metrů od domu, někdo byl. Snažil se být potichu, našlapoval nepravidelně, ale jejímu trénovanému sluchu neušel. Dokonce měla pocit, že zaslechla jeho těžký dech. Neměla pochyby, o koho jde. Kdo by v hluboko v noci chodil takovýmto způsobem? Jedině zloděj. Po chvíli ticha uslyšela škrábání, nepochybně od kamenné zídky oddělující ze strany domu dvůr od okolního světa.. Gabrielle měla pro strach uděláno, díky otcově železné výchově. Potichu nahmatala revolver, ukrytý v noční zásuvce stolu. Dostala jej kdysi od otce darem a domovní prohlídka na něj nepřišla. Teď jej svírala sice něžná, ale pevná ženská ruka, která jej rychle nesla po schodech dolů a do zahrady. Gabrielle plula domem až na dvůr téměř neslyšně Zorientovala se podle cizích kroků a správně vytušila jejich směr. Nepozorovaně se k nim přibližovala. Její odhad se potvrdil, hned jak uslyšela lehounké zaskřípění a následné klepnutí dveří. Neznámý vešel do nízkého dřevěného hospodářského stavení, v němž kromě několika přebytečných balíků se senem bylo hlavně zemědělské nářadí. Gabriella, paži se zbraní stále před sebou, tam šla odhodlaně také. Zastavila se přede dveřmi a naslouchala. Zevnitř doléhaly tlumené zvuky svědčící o tom, že i přes velkou opatrnost cizinec přece jen nezná místo, do něhož se dostal a teď po tmě tápe.

„Ani baterku s sebou nemá,“ pomyslila si, „no ten si troufl.“

Nadechla se, pak rázným pohybem otevřela dveře, zcela automaticky i po tmě našla vypínač a rozsvítila světlo. I přes šok, který příval lumenů znamenal pro její zornice jej uviděla okamžitě. S prudkým trhnutím se na ni polekaně otočil a strnule jí zůstal hledět do očí. Byl nepochybně překvapen, ovšem stejně tak Brigitte. Ten, koho měla před sebou, nebyl lupič. Muž středně vysoké postavy měl na sobě hnědou koženou kombinézu lemovanou kolem krku kožešinou a v ruce držel malou tašku podivného tvaru. Pilot. Alespoň podle oblečení.

„Ruce vzhůru!“ řekla Brigitte, i když to neznělo zdaleka tak rázně, jak si původně představovala. Dotyčný nerozuměl slovům, ale jednoznačně pochopil gesto, které ta neznámá žena svou pistolí v ruce udělala. Zvolna zdvihal ruce, ale najednou s prudkým syknutím uvolnil levačku zpátky. Brigitte si všimla, že rukáv kombinézy prosakuje krví. Pilot jí něco řekl. Mluvil jakousi cizí, jí naprosto neznámou řečí. Bezpečně ale poznala, že to není němčina. Ale ani angličtina. Věděla ale ze zahraničního vysílání londýnského rozhlasu, že na druhé straně Kanálu létají nejen Britové, ale také vojáci zemí, které už byly dříve poraženy. Přistoupila k němu blíže. Všimla si, že muž má krev také na noze, ale podle jejího množství byla zřejmě zraněna mnohem méně než paže.

„Kdo jste?“ zeptala se Brigitte. Muž nerozuměl, ale vycítil otázku.

„Royal Air Force,“ řekl jí podstatnou část toho mála, co uměl anglicky. Její znalosti angličtiny byly také pramalé, ale tohle znala z vysílání BBC. Pochopila. Jeden z těch, jejichž letadlo sestřelili. Nepochybovala o tom, co dělat. Paže s pistolí se jí volně spustila podél těla.

„Pojďte se mnou,“ řekla a pokynula mu rukou. Váhal. Neznámá žena. Neznámá řeč. Země, kde nevěděl, co čekat. Pronikavá bolest v paži mu však připomněla, že na výběr příliš nemá.

„No tak, pojďte,“ slyšel opět ten sametový hlas se stopou důrazu. Cosi v jejím tónu ho přimělo jí věřit…

Zařídila všechno. Ještě v noci vytáhla svého strýce lékaře z postele, aby jí pomohl ošetřit zraněného letce. Doktor se nebránil, i když věděl, co za takovou pomoc hrozí. Ale věděl, že jeho neteř umí mlčet. A že umí věci zařídit tak, aby si z lidí pracujících na statku nevšiml, že je v domě jedna osoba navíc. Gabrielle uložila letce u sebe v pokoji. Věděla, že tam se nikdo neodváží, i když pro jistotu přes den přece jen zamykala. Až vždycky večer, po setmění, zarachotil její klíč v zámku a pilot mohl opustit onu místnost, která mu byla úkrytem i vězením. Kdyby v ní musel trávit celých dvacet čtyři hodin denně, zřejmě by se zbláznil. Už tak měl po týdnu pocit, že zná každý záhyb na tapetách pokoje své hostitelky, že už by z paměti trefil každou rýhu v nábytku. Jakmile se však snesla tma, odkulhal vždy s její pomocí do malého obývacího pokoje, kde na něj čekala nachystaná večera. Při zatemněných oknech a malé rozžaté lampičce spolu seděli a poslouchali po tradiční znělce zprávy z Londýna. On však nerozuměl francouzštině, která se linula z rádia a ona zase vůbec netušila význam slov, když přišlo na řadu vysílání v jeho mateřštině. Někdy seděli jen mlčky a dívali se na sebe. Prohlížela si jej trochu zvědavě, hlavně první večery. Nemohl mít víc, než třicet let. Jeho hubená tvář, původně hladce oholená, už začala pomalu zarůstat jemnými černými vousy. Černými jako jeho vlasy. Barva tak ostře protichůdná jeho světlehnědým očím. Působil celkem sympaticky. Vlastně se jí docela líbil. On zase obdivoval její zlaté kadeře padající ve vlnkách na ramena, její jemnou světlou pleť, jako ze slonoviny (i když slonovinu v životě viděl jen na klapkách klavíru), oříškově hnědé oči a její lehký, decentní úsměv, stažený do malé úzké čárky, v obličeji skoro neznatelné. Skoro ji hltal očima. Po několika dnech spolu začali hovořit. Mluvili každý svým jazykem, aniž věděli, co říká ten druhý. Když mu popisovala svůj život a život na malé bretaňské vesnici, nechával se unášet zpěvností franštiny vyslovované jejím něžným a konejšivým hlasem. On jí zase vyprávěl o své zemi, o svých kamarádech, kteří v ní zůstali, i o těch, co s nimi létal v Anglii. Gabrielle naslouchala jeho hlubokému hlasu, v němž bylo cosi uklidňujícího. Něco, co jí dávalo zapomenout na starosti všedního dne. Něco, co se jí rozléhalo hlavou ještě v okamžiku, kdy usínala…

Jeho zranění se dobře hojila. Oba tomu byli rádi, ale zároveň je také zaplavoval smutek z toho, že bude muset odejít. Tady už nebylo bezpečno. Domovní prohlídky a policejní kontroly byly v okolí stále častější. Gabrielle se však příliš těžce smiřovala s představou, že ten sympatický mladý muž zmizí z jejího života. Čím dál častěji se v noci probouzela zpocená a rozpálená, s ženstvím plným mokré touhy. Pocit, který byl pro ni už několik let skoro neznámý. Dosud měla v paměti své nevydařené poprvé s jedním místním mladíkem, který při samotném aktu hleděl především na sebe a zcela ignoroval to, že byla doposud nedotčena mužem, že měla z prvního milování strach a že její vzrušení nebylo dostatečné. Tahle bolestivá zkušenost jí fyzickou lásku zošklivila a ona s nepochopením kroutila hlavou, když na statku zaslechla útržky rozhovorů jiných žen, většinou starších než ona, vyměňujících si zkušenosti a s hlasitým smíchem si sdělujících zážitky z ložnic. Tedy, někdy z ložnic, někdy z lesíků či z polí. Teď se však Gabriellino tělo samo přihlásilo o slovo a dožadovalo se toho, co považovalo za naprosto přirozené, bez ohledu na předchozí zážitky.

Věděl, že zítra odejde. Byl už docela v pořádku a nebylo by dobré vystavovat svou hostitelku dalšímu nebezpečí. Už tak tu byl až příliš dlouho. Měl ještě z Anglie pár adres, na které se měli obrátit, kdyby se octli ve Francii a kde jim mohli pomoct. Ukrýt je, snad je i po moři dostat zpátky. Za dobu svého pobytu prostudoval důkladně mapy okolí a vryl si do paměti správné cesty. Věděl, že šance na úspěch, na jeho přežití jsou mizivé, ale musel to zkusit. Ovšem bylo mu těžko u srdce. Litoval, že nemůže té mladé, půvabné a energické ženě, nebo spíš ještě dívce, dostatečně poděkovat za její péči a za obrovské riziko, které nesla tím, že jej skryla u sebe. Neznal potřebná slova v jejím jazyce, a pochyboval, že by i jeho mateřština mohla dostatečně vyjádřit míru vděku. Gabrielle vytušila, že nadešel čas odchodu. Poslední večer strávený s ním v obývacím pokoji nemluvili. Jen si mlčky hleděli do očí…

Gabrielle ležela na veliké posteli v ložnici po svých rodičích. Nespala však. Nešlo to. Převracela se neustále z boku na bok. Hlavou se jí valilo tisíce myšlenek. Všechny však končily u toho cizího letce. Neustále si přehrávala v hlavě to první setkání, stejně jako následující společně strávené večery. Od zítřka bude zase jen ona sama. Přes den sice bude statek plný pracujících lidí. Zato ty večery. A noci. Pouze samota a ticho. Nikdo, komu by se mohla svěřit, ke komu by se mohla uchýlit, o koho by se mohla opřít…

Rozhodnutí v ní dozrálo. Rozhodně, stejně jako onu noc před několika týdny, se zdvihla z postele a neslyšně kráčela tmou ke svému pokoji, v němž teď přebýval on. Přede dveřmi se zarazila. Ještě poslední zaváhání, jen na chviličku. Pak už ucítila v dlani chladnou kliku a potichu otevřela. Nespal. Byl sice na posteli, oblečený do pyžama jejího otce, ale oči měl otevřené. Leskly se ve svitu měsíce pronikajícího oknem dovnitř. Gabrielle beze slova přistoupila a lehla si vedle něj. Ucítil horkost sálající z jejího těla i skrz jemnou hedvábnou noční košilku. Nehnutě pozorovali jeden druhého, až pak se jejich hlavy daly do pohybu a ústa se spojila v polibku. Něžném dlouhém polibku, který jako by neměl konce. Cítila, jak otevírá ústa a zopakovala to po něm. Jeho jazyk se zvolna sunul dovnitř. Vzrušovalo ji, jak opatrně zkoumá její rty, jak přejíždí přes její zuby. Když mu vyrazila svým jazykem vstříc, definitivně ji přemohla touha. Z něžného líbání se náhle stála vášnivá štvanice. Oba těžce oddychovali, zatímco ruce prozkoumávaly jejich těla. Krev jim bušila ve spáncích, srdce zběsile tepala, až měl každý pocit, že cítí tlukot toho druhého až ve své hrudi.

Osvobodil se ze sevření jejich úst a přes krk a ramena se dostal až k jejím ňadrům. I ve tmě měl pocit, že ty dva nádherné skvostné kopečky prozářily celou místnost, jakmile ji zbavil nočního úboru. Něžně, velmi něžně, je prozkoumával prsty. Hladil a dotýkal se bříšky prstů přes vzrušením ztvrdlé a vztyčené bradavky. Neubránila se roztouženému vzlyknutí, když ucítila jeho ústa, jak laskají její dvorce a postupně se přesouvají k oněm špičatým bodům. Zakroužil na nich jazykem a ona se zachvěla příjemnými pocity. Cítila, jak vláha pramenící v jejím nitru nabírá na síle. Musel to na ní poznat. Jeho ruka vyhledala Gabriellin klín. Hrála si s její jemnou houštinou chránící jeskyňku mezi nohama. Gabrielle slastně zavrněla, když jí přejel prsty po hranici stehen a jejího údolí. Netušila, že to může být tak příjemné. Rukou zabloudila i na jeho teď už obnažené tělo. Sjížděla po jeho hrudníku stále níž. Cítila, jak se zřetelně zachvěl, když dorazila k podbřišku. Ucítila zvláštní mokro mezi chloupky obklopujícími jeho hrdě vztyčené kopí. Nevěděla, co to znamená, avšak jakmile uchopila jeho úd do ruky, pochopila, že jde o známku jeho touhy.

„Tak tedy i muži to mají podobně,“ pomyslila si, zatímco si jemně, zprvu docela neobratně pohrávala s pyjem. Byl o něco větší, než ten, kterého měla kdysi v sobě a trochu jí to naplnilo obavou. Zároveň však měla k jeho majiteli mnohem větší důvěru. Způsob, jakým teď prsty rozechvíval tajné struny rozkoše ukryté v jejím těle, ji přesvědčoval, že tentokrát to bude mnohem hezčí, než poprvé.

Jeho prsty vyhledaly okvětní lístky její růže. Zasténala, když je pevně sevřely a následně ucítila, jak nabírají vlhkost vycházející jí z klína, jak ji roznášejí kolem, jak zkoumavě putují dovnitř. Zajíkla se, když ucítila jeho prostředníček, jak pomaličku vchází do jejího nitra. Byl to pro ni slastný pocit. Třel se o vstup a Gabrielle si uvědomovala, že postupně ztrácí kontrolu nad svým tělem. Zvláště pak, když odtrhnul hlavu od jejich prsů, lehl si obráceně k ní a jeho ústa našla hned nad její broskvičkou jakýsi tajemný bod. Jako by jí projel blesk roznášející rozkoš do všech stran. Táhle zasténala. Věděla, že je otevřené okno a že náhodný kolemjdoucí by mohl zaslechnout, co se uvnitř děje, ale nevadilo jí to. Lépe řečeno nebyla schopná na to soustředěně myslet. Slast odehrávající se tam dole byla ochromující. Už se ani nedokázala věnovat jeho mužství, které do této chvíle dráždila dotyky a přejížděla přes něj nahoru a dolů. Cítila, že její jeskyňku začíná obepínat nějaký zvláštní pocit. Pocit, který každý okamžikem sílil čím dál víc, až nakonec vyústil ve výbuch. Už nebyla schopná ani dýchat. Ústa zůstala otevřená v němém výkřiku a ona se staženou tváří vychutnávala naprosto neznámou míru rozkoše, která jí pulzovala jeskyňkou, naprosto ji vysilovala a způsobovala nepopsatelnou slast. Trvalo to snad několik minut, než znovu otevřela oči. Její milenec byl ohleduplný, netlačil na ni a po celou tu dobu ji hladil po bocích a po bříšku. Vděčně se na něj usmála. Konečně poznala omamnou chuť vyvrcholení. A bylo to nádherné. Už začala chápat ty řeči, které při práci na statku vedly starší ženy.

Chtěla mu onu magickou slast oplatit. Opět uchopila jeho pyj tyčící se před jejím obličejem. Tentokrát však využila blízkost, kterou jim tahle poloha skýtala a pomaloučku se k němu přibližovala ústy. Pak jej zlehka políbila na vrchol. Následně se špičkou jazyka dotkla jeho hlavičky. Zřetelně cítila, jak se zachvěl rozkoší. Ucítila v ústech jeho chuť. Chuť, která ji přitahovala a podněcovala její touhou. Opatrně, krůček po krůčku zasouvala jeho penis do svých úst, kam až jen stačila zvládnout. Bylo to pro ni zvláštní, pro něj ovšem rovněž, protože to byla první žena, která mu to kdy takto dělala. Cítil to horko a mokro, jak se tře o jeho úd. Jak přejíždí přes jeho žalud, zkoumá jeho každý kousek, jak slízává kapky z něj pramenící. Už dlouho neměl ženu. Velmi dlouho. Ani nepostřehl, že minul moment, kdy už nejde vzít nic zpátky a už se její ústa plnila jeho semenem. Gabriella byla překvapená – tohle vůbec nečekala, ale aniž by nad tím přemýšlela, polykala záplavu tryskající z jeho penisu. Nechutnalo to špatně. Navíc, chtěla mít v sobě co nejvíc z něj…

Opět se octli tváří v tvář, opět se jejich ústa vzájemně našla a jejich dlaně se propletli za zády toho druhého. Opojná únava z předchozí slasti opadala a oba byli po chvíli znovu připraveni. Tentokrát k tomu hlavnímu. Gabrielle trochu zneklidněla, když ucítila, jak se jeho žalud dotýká brány vedoucí do její jeskyňky. On to však vycítil, objal ji pevně do svých paží a zklidnil hlubokým polibkem. Gabrielle pocítila, jak do ní proniká. Tentokrát to bylo silnější, než předchozí dráždění prstem, které ji vlastně jen zkoumalo a připravovalo na tento akt. Avšak její milostná šťáva způsobila, že všechno šlo naprosto hladce. Byla překvapená, že její klín neklade téměř žádný otvor, ba naopak. Že radostně vítá svého návštěvníka, že si vychutnává jeho přírazy, že touží, aby do ní pronikal hlouběji a rychleji. Tohle byla ještě větší rozkoš, než prve. Jejich těla se divoce třela, plná touhy po tom druhém. Gabrielle prožívala teprve své druhé milování, ale užívala si jej, jako by mělo být tím posledním.

„Miláčku…přidej!...Jsem…áách…jsem…jen tvá!“ Šeptala mu vzrušeně. Nerozuměl ani slovu, ale tón jejího hlasu byl dostatečně výmluvný.

„Gabrielo,“ oslovil ji tou podobu jména, jaká byla vlastní jeho řeči. „Gabrielo…drahá…“ zajíkl se, jakou rozkoš mu působila těsná horkost její mušličky. Razil si opětovně cestu dovnitř, proti proudu vytékajícího z její hloubi. Jako nikdy nevysychající pramen, taková byla Gabriellina studánka, která hladově a chtivě přijímala mužský úd. A to co z něj vycházelo. Naplnil ji svou životodárnou mízou. A pak ještě několikrát tu noc. Gabrielle chtěla dohnat všechna ta léta, kdy jí zůstávaly ukryty nadpozemské slasti. Její orgasmy se střídaly se záplavou jeho semene. Ona v něm neúnavně vzbuzovala opětovnou touhu. Dotyky na správných místech, které jako každá správná žena hned intuitivně objevila, zapalovaly v jeho těle stále znova plameny vášně, způsobující nová a nová vztyčování v jeho rozkroku. A ona jej vždy ochotně přijímala. Ústy i pochvou. Vleže, v sedu i ve stoje, zapřená o šatní skříň. Na zádech i na boku. I na čtyřech, kdy jej vyšpulenou zadničkou vábila, jako samice zvířat lákají své samce. Usínala až nad ránem, naprosto vysílená, neschopná slova. Ale šťastná.

Vzbudila se, když slunce už bylo vysoko na obloze. Vzbudila se sama. Byl pryč. Jen na nočním stolku zůstal lístek. Lístek, na němž stálo jeho rukou napsáno jméno Gabriela, následováno velikým srdcem. A pod lístkem stříbrný řetízek s křížkem. Ten, který nosíval na krku. Jediné, co jí po něm zůstalo. Téměř jediné…

Když pak o tři roky později, krátce po válce, zastavilo před statkem malé auto tmavě modré barvy, zvědavě si ho ze dvora prohlížel malý chlapec. Netušil, proč jeho matka vykřikla, když spatřila muže stojícího před ní. A proč jí slzy stékají po tváři, ačkoliv se usmívá…

Leszek © 2016