Bylo to šílené.

Jistě, Markéta Rohanová se mu líbila už dlouho, ale nikdy vážně neuvažoval o tom, že by s tím něco udělal. Ona a její manžel bydleli ve stejném domě jako on s Janou a občas se scházeli na skleničku. Takže se do sousedky zakoukal; možná v mihnutí jejích očí, v tónu jejího hlasu vnímal něco nevyslovitelného, měl o ní pár neškodných představ, a to bylo všechno, až do včerejšího večera.

Ne že by se něco stalo. Ona a Luděk se zastavili na skleničku nebo dvě a povídalo se, nic víc. Mimo jiné se mluvilo o stoupající kriminalitě v okolí, o tom, jak se město stává nebezpečným; skoro už není bezpečné ani chodit po ulicích. A Markéta řekla: „Četli jste, co se stalo té ženě nedávno? Jen pár bloků odtud?“

„Ne, co?“ zeptala se Jana.

Markéta se naklonila dopředu. „Byla doma sama. Ten muž se vloupal do jejího bytu za bílého dne, namířil na ni zbraň, donutil ji svléknout se a pak ji znásilnil. A ona s tím nemohla nic dělat. Umíte si to představit?“

Jana něco řekla, ale on to neslyšel. Zvědavě sledoval Markétu. Něco na způsobu, jakým tu historku vyprávěla, ho zaujalo. Vyprávěla to jako příklad toho, jaké hrozné věci se dějí, ale v jejích očích bylo víc než jen zděšení. Dokonce i v jejím hlase, pomyslel si. Byla v ní jakási zvrácená fascinace. Nebo se mu to jen zdálo? Ten způsob, jakým řekla: „A nemohla s tím nic dělat.“ To, jak se jí na okamžik vědoucně zaleskly oči.

Později, když byl Luděk na záchodě a Jana něco dělala v kuchyni, se k tomu vrátil. „Kde jsi říkala, že ta žena bydlí? Ta, kterou znásilnili?“

„Přímo tady na Masarykově ulici,“ řekla. „Hned vedle parku, proboha.“

Zavrtěl hlavou. „A co že jí udělal?“ zeptal se nenuceně. „Nějak jsem nedával pozor a uteklo mi to.“

Sledoval její tvář, když odpovídala. „No, přišel ke dveřím, a když otevřela, vpadl dovnitř s pistolí. Přiložil ji k ní a donutil ji, aby se svlíkla. A pak ji donutil, víš, aby se mu podvolila.“ Znovu zachytil to mihotání v očích, jemný podtón v hlase.

„A ona nemohla nic udělat?“ zeptal se. „Křičet o pomoc nebo tak něco?“

„Jak by mohla? Vyhrožoval jí, že ji zastřelí. Byla úplně bezmocná.“ Lehké zachvění v jejím hlasu.

„To je asi dost děsivé,“ řekl. „Co myslíš, že bys dělala, kdyby se to stalo tobě?“ Teď ji otevřeně pozoroval.

Polkla. „Mně?“ slabě se zasmála.

Jeho tón byl nenucený. „Ano, kdyby k tobě někdo vtrhl s pistolí, donutil tě svlíknout se a pak tě znásilnil, co bys dělala?“

„To neříkej!“ Trochu se zachvěla, předstíraně se zachvěla. „Já nevím, myslím, že by to bylo prostě hrozné!“

„Zvláštní,“ řekl. „Vsadím se, že jsou ženy, kterým by se to líbilo.“

Byl to ten slabý ruměnec na jejím hrdle? Nebo to byl jen alkohol? Vyhnula se jeho očím a znovu se zasmála. „Tomu nevěřím,“ řekla. „jak by se jim to mohlo líbit?“

Nic neřekl a pak už se Luděk vrátil do místnosti. To je zajímavé, pomyslel si, velmi zajímavé.

Ráno si říkal, že to, co si myslí, je absurdní, směšné, fantastické, nemluvě o tom, že je to nebezpečné. Přesto ho ta myšlenka stále trápila. Od chvíle, kdy vstal z postele, do chvíle, kdy odešel do práce, ji zavrhl snad desetkrát. Teď se ale přistihl, že vystupuje z výtahu v patře Rohanových. Když stál před dveřmi jejich bytu, třeštila mu hlava. Asi jsem se zbláznil, pomyslel si. Nikdy to nebude fungovat. Ale když si vzpomněl na Markétiny oči, napadlo ho, že by to mohlo vyjít. Stiskl zvonek.

Markéta otevřela dveře. Měla na sobě žlutou halenku a černou sukni. Tmavě hnědé vlasy měla stažené dozadu. Překvapeně se na něj usmála. „Ahoj, Stando! Pojď dál.“ Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře.

„Víš, Luděk už odešel do práce,“ řekla.

„Já vím. Chci vidět tebe.“

„Aha? Tak co, dáš si kávu?“

„Ne.“

„Tak se posaď.“

Strčil ruku do postranní kapsy kabátu a nadechl se. Slova, která vyslovil, zněla dutě, jako by přicházela odněkud zvenčí.

„Markéto,“ řekl, „mám zbraň. Přišel jsem tě znásilnit.“

Zírala na něj v nechápavém úžasu a pak se neurčitě usmála, jako by si nebyla jistá, jestli ho dobře slyšela.

„Co jsi říkal?“

„Řekl jsem, že mám zbraň,“ zopakoval. „Tady v kapse. A přišel jsem k tobě, abych tě donutil se mi podvolit.“

Ještě vteřinu se na něj dívala a pak se zasmála. „Velmi legrační,“ řekla. „Jsi docela vtipálek. A teď si dáš kávu? Právě jsem ji udělala, je čerstvá.“

Přesně tak, je to vtip, pomyslel si. Pořád můžeš vycouvat. Řekni jí, že ano, že je to vtip, a odejdi. „To není vtip,“ řekl. „Myslím to vážně. Přinutím tě, aby ses svlíkla, a pak tě znásilním. Jestli to neuděláš, zastřelím tě.“

Stále se usmívala, ale už s menší jistotou. „Nech toho, Stando,“ řekla a snažila se, aby její hlas zněl lehce, přestože se do něj vkradl náznak napětí. „Kdybys měl zbraň, nevěděl bys, co s ní máš dělat.“

„Mám ji tady v kapse,“ řekl. „Nenuť mě ji použít. Udělej, co ti řeknu. Nemáš na výběr, rozumíš?“

V jejích tmavých očích se jen na okamžik něco mihlo a zmizelo. „Ukaž mi tu zbraň,“ řekla skepticky.

Znovu se nadechl. „Dobře.“ Vytáhl ruku z kapsy a zamířil na ni ukazováčkem. „Svlíkni se,“ řekl.

Začala se smát, ale vpůli začal její smích znít falešně a odumřel. Jeho oči se do ní zabodly. Odvrátila pohled a vyhnula se mu.

„Dobře, Stando,“ řekla teď už ostře. „Ten vtip skončil, jasný?“ Začala postupovat ke dveřím. „Radši bys měl jít do práce. Nevím, co...“

„Stůj!“ řekl ostře. Zůstala stát na místě a zírala na něj. Zvedl prst výš a namířil jí ho přímo na hlavu. „Dělej,“ řekl. „Přestaň to zdržovat. Svlíkni se!“

Začínalo jí to znervózňovat. Viděl jí to na očích. Udělala malý krok dozadu a mírně se zakymácela. „Stando...“

„Svlíkni se, nebo tě zastřelím!“

Stála úplně klidně, oči doširoka otevřené, rty roztažené a zírala na něj. Uplynulo deset vteřin. Dvacet vteřin. Stál tam, čekal a sledoval, jak to v ní pracuje. Po straně krku jí tepal puls. Prsa se jí při dýchání zvedala a klesala. Třicet vteřin. Čtyřicet pět.

Téměř neznatelně se její ruce začaly zvedat od boků. S nekonečnou pomalostí se sunuly nahoru a třásly se. Zvedaly se výš, jako by byly něčím, co se od ní oddělilo. Zaváhaly nad jejími ňadry, pak se posunuly dál, až se setkaly v horní části halenky. Její oči neopouštěly ty jeho. Vypadaly jako zhypnotizované, téměř skelné. On udržoval své oči v klidu, prst měl stále namířený na její hlavu. Rukama si rozepnula horní knoflík blůzky, a jako by to byl signál, vydala tichý zvuk. Reflexivně si zvlhčila rty. Její ruka se přesunula k dalšímu knoflíku a rozepnula ho. Pak k dalšímu a k dalšímu. Když už tam žádný knoflík nebyl, pomalu halenku rozevřela, vytáhla ji ze sukně, sundala si ji a nechala spadnout na zem.

Měla na sobě bílou podprsenku. Oči mu padly na hladkou, opálenou kůži pod ní. Srdce se mu rozbušilo rychleji. Když se jí znovu podíval do očí, viděl, že už je ztracená. Odhadl ji správně!

Spustil prst dolů. „Pokračuj,“ řekl.

Ruce jí sjely k sukni. „Nenuť mě,“ zašeptala.

„Sundej si to, nebo tě zastřelím.“

Posunula si sukni přes boky dolů a nechala i ji spadnout na zem. Měla dobré nohy, silné, stehna masitá, ale tvarovaná.

„Ten zbytek taky,“ řekl.

Ne tak pomalu jako na začátku, ale přesto pomalu, se její ruce přesunuly dozadu, aby rozepnuly podprsenku. „Ty to se mnou děláš,“ vydechla, když ji rozepínala. „Nutíš mě to dělat.“ Stáhla si ramínka z ramen a nechala podprsenku spadnout. Její prsa byla plná, zralá a ladná. Bradavky byly vztyčené.

Ještě víc ztuhly, když je jeho oko přelétlo tvrdým pohledem.

„Přesně tak,“ řekl. „Nutím tě to dělat. A ty s tím nic nezmůžeš.“

Na okamžik zavřela oči a ve tváři měla vyděšený výraz.

„Nepřestávej,“ řekl. Znovu otevřela oči. Ruce jí sjely ke kalhotkám.

„Nutíš mě k tomu,“ zašeptala znovu a stáhla je dolů.

Nyní před ním stála nahá a její plnoštíhlá krása v něm vyvolávala vlny touhy.

„Teď tě budu mrdat,“ řekl. „Do ložnice.“

Otočila se a šla před ním ven z pokoje, krátkou chodbou do ložnice. Gestem ukázal na postel. „Lehni si.“

Zaváhala. „Je to naše postel. Luďkovo a moje.“

„Jasně,“ řekl. „Lehni si, nebo tě zabiju.“

„Ooch.“ Šla k posteli, lehla si na záda a podívala se na něj. Rychle se začal svlékat, oči nespouštěl z tmavého, smyslného těla. Když byl nahý, přešel k posteli a postavil se vedle ní. Dýchala zrychleně. Bradavky měla neuvěřitelně napjaté. Chtěl se natáhnout a dotknout se jich, ale zarazil se.

„Roztáhni nohy,“ řekl jí.

Okamžitě poslechla. Položil ruku mezi ně, přímo na její kundu. Měla ji vlhkou, otevřenou. Vydala ze sebe zasténání. Dal ruku pryč a vrhl se na ni.

Byl v ní okamžitě, jediným silným zásunem, a za okamžik už zuřivě přirážel. Z hrdla se jí draly hluboké, nadpozemské zvuky, když si ji bral tak, jak by to udělal násilník, rychle a tvrdě a bez ohledu na cokoli jiného než na vlastní potěšení. Cítil, jak ho objímají její paže a nehty se mu zarývají do zad. Její nohy se zvedly a sevřely se kolem jeho pasu. Cítil, jak se topí v opojné smyslnosti jejího těla. Přirážel stále silněji; nelidské, nekontrolované zvuky, které vydávala, ho vzrušovaly téměř stejně jako její kroutící se, vzpínající se tělo; až se najednou bez varování zhroutil a byl hotov.

Svezl se z ní a ležel zpocený. Dlouho se neozýval žádný zvuk kromě jejich dechu.

Nakonec tichým hlasem řekla: „Radši už běž.“

Podíval se na ni. „Ještě ne,“ řekl a položil jí ruku na hruď.

Odstrčila ho. „Nedělej to,“ řekla apaticky.

„Markéto...“

„Hele, mlč,“ řekla. „Drž hubu, proboha.“ Posadila se vedle něj na posteli. Položila si hlavu do dlaní. „Jak jsi věděl, že to můžeš udělat?“ řekla pak. Sotva ji slyšel. „Jak jsi věděl, že sem můžeš jen tak přijít a...? Můj bože! Vždyť to vůbec nedává smysl.“ Teď se na něj podívala. „Jak jsi to sakra věděl?“

Pokrčil rameny. „Vycítil jsem to.“

„Vycítil jsi to.“ Sarkasticky se zasmála. „To je ale senzor. Sama bych tomu nikdy nevěřila.“

„Proč ne?“

„Proč ne?“ zopakovala nedůvěřivě. „Co si vůbec myslíš, že jsem? Nejsem žádná děvka. Nikdy předtím jsem to neudělala. Od začátku, co jsem vdaná, jsem nikdy nebyla s jiným mužem. Proboha!“ Zkřížila teď ruce na prsou a přitáhla si kolena, aby před ním zakryla pohled na své tělo. „Myslel sis, že prostě padnu do postele s každým mužským, který se objeví ve dveřích? To jsi vycítil?“

„Samozřejmě, že ne,“ řekl. „Kdybych sem přišel a jen tak na tebe vyjel, tak bys mě pěkně setřela. Nebyl to jen mužský, kterého jsi chtěla. Chtěla jsi, abych tě k tomu donutil. Chtěla jsi se nechat znásilnit.“

„Ty hajzle!“ řekla.

Podíval se na ni. Její oči se odvrátily. „I kdyby to byla pravda,“ řekla tišším hlasem, „jak bys to mohl poznat?“

„Bylo to vidět na tom, jak jsi mluvila o té ženě na Masarykově ulici. Vzrušovalo tě to. Ne že by to bylo nějak do očí bijící nebo tak něco. Ale prostě jsem to vytušil. Když jsem se tě pak na to zeptal, byl jsem si tím téměř jistý. Přitahovala tě představa, že jsi v té pozici bezmocná, že tě někdo nutí, aby ses podřídila...“

„Přestaň!“ Sklonila hlavu a opřela si čelo o pokrčená kolena. „O tom nikdo neví,“ řekla tlumeně. „Nikdo. Ani můj manžel.“

„Myslím, že všichni mají nějaké tajné touhy. Věci, které si kolikrát nepřiznají ani sami sobě.“ Pokrčil rameny. „Tak mě napadlo, že kdybych je tobě mohl svým způsobem splnit...“

„Padla bych na záda jako nějaká zatracená nymfomanka,“ řekla s hořkostí. „No, určitě to fungovalo, viď? To bylo velmi chytré, pane Eliáši.“

Neřekl nic.

Po chvíli zvedla hlavu a podívala se na něj. „Dobře,“ řekla. „Je to za námi a myslím, že s tím už nemůžu nic dělat. Takže teď prostě vypadni a zapomeneme, že se to vůbec stalo, jo? Bože, kdyby se o tom Luděk někdy dozvěděl, cítila bych se prostě...“ Pomalu zavrtěla hlavou.

„Jak by ses cítila?“

V očích se jí zablesklo. „Sakra, jak si myslíš, že bych se asi cítila? Strašně bych se styděla, byla bych hrozně zahanbená, prostě bych...“

„Hmm.“ Chvíli mlčel.

Pak náhle řekl: „Ale on o tom ví. Díval se na nás.“

Zírala na něj.

„Jistě,“ řekl. „Sedí támhle na židli. Svázal jsem ho a dal mu roubík.“

Dlouhou chvíli byla úplně tichá.

Pak zašeptala: „Co to děláš?“

„Myslel jsem, že to víš.“ Pozoroval ji. „Přemohl jsem ho hned, jak jsem vstoupil. Přivázal jsem ho k židli, aby se mohl dívat, co děláme.“

Podívala se na něj a oči se jí mírně zúžily. On jí pohled klidně oplatil. Pak se její oči přesunuly k prázdné židli v rohu místnosti. Dlouze a zhluboka se nadechla.

Natáhl ruku a položil jí ji na stehno. Zachvěla se. „On se dívá?“ vydechla. „Přesně tak.“ Ruka se na její noze pohnula. „Díval se celou dobu, co jsem tě znásilňoval.“ Prsty se jí napjaly na těle. „A bude se dívat i na to, co tě donutím dělat teď.“

Viděl, jak si spodní ret zachytila mezi zuby. Pak s dlouhým rozechvělým povzdechem vydechla. Její uvolněné tělo jako by změklo. Pomalu spustila kolena a zase si lehla vedle něj.

Nepohnul se. Po chvíli vydala v hrdle nepatrný zvuk a otočila se k němu. Její ruka se nejistým pohybem dotkla jeho boků.

„Dívá se,“ zašeptala téměř prosebně. „Luděk se na nás dívá.“

Přikývl.

„Ach bože,“ zakňourala, přitiskla se k němu a zabořila mu obličej do hrudi.

Sáhl po tmavých, rozcuchaných vlasech, aby je pohladil, ale pak se zarazil.

Cítil její dech na své kůži, cítil, jak se vzrušuje a znovu tvrdne. Nastala pauza, během níž se její dech zrychlil a v tiché místnosti se stal hlasitým. Čekala, až jí dá povel, ale on nic neřekl. Pak uslyšel její dech blíž, ucítil její rty, jak ho líbají na hrudi. Její jazyk se vynořil a olízl jeho tělo. Po chvíli se její hlava začala sunout dolů.

Sledoval, jak ho pomalu líbá na své cestě po jeho těle, jak se ponižuje pod imaginárním pohledem svého manžela, jak kňučí, když mu vzdává hold svými rty a jazykem. Její vlasy se dotýkaly jeho břicha. Jeho tělo pulzovalo.

Když se její pátravá ústa posunula níž, rukama se chytil prostěradla po obou stranách.

Její rty se zabořily do jeho tmavého ochlupení, tváří se dotýkala bolavé tuhosti jeho ptáka. Váhala a chvěla se.

„Podívej, Luďku,“ řekl chraptivě. „Dívej se, co mi tvoje žena dělá.“

„Koukej, jak se jí to líbí!“

Zvedla hlavu a její divoké oči se opět upřely na židli v rohu.

Pak se její ústa s povzdechem odevzdanosti otevřela a pohltila ho. Jeho tělo v tom náhlém vlhkém objetí ztuhlo. Okamžitě ho začala sát, její rty se sevřely a jazyk vířil při tom, jak se její hlava pohybovala nahoru a dolů podél jeho ptáka.

Zalapal po dechu a boky se mu zkroutily pod jejím obličejem. Její hlava se kývala rychleji a vycházelo z ní tlumené sténání, uspokojovala ho a vedla až k bodu exploze.

Nechal ji to dělat, dokud necítil, že už je blízko a o moc déle to nevydrží.

„Přestaň!“ řekl. „Přestaň, Markéto!“

Naposledy zvedla hlavu, dokončila poslední vycucnutí a její rty ho neochotně pustily. Dívala se na něj z přikrčené pozice na konci postele a její plná ňadra se těžkým dechem vzdouvala. Byla jako nádherné, vznešené zvíře, uvězněné v divočině svých vlastních tužeb.

„Vylez na mě,“ poručil. „Chci, aby se díval, jak mě šoustáš.“

„Ano,“ zašeptala. „Ano!“ Přelezla mu přes nohy, až se svými boky ocitla nad jeho. Přidržela si jeho ptáka a spustila na něj své tělo. „Dívej se na mě, Luďku,“ zasténala a zavřela oči, když ho do sebe zaváděla.

„Dívej se na mě!“

Oba současně se zhluboka nadechli, když sklouzla dolů a její kunda se stáhla, jako by ho chtěla sevřít do svých kleští. Pozvedl boky a vnikl do ní naplno. S hlasitým zasténáním se začala divoce pohybovat, zvedala se a spouštěla s chlípnou bezuzdností, hlavu zakloněnou dozadu, pusu dokořán, vycházelo z ní hlasité hekání. Její tělo bylo napjatým lukem, břicho vystrčené dopředu, ňadra jí divoce poskakovala, stehna pracovala v mocném rytmu, jak se nad ním zvedala a prudce padala.

Vzal jednu její ruku do své, přesunul ji mezi její nohy a položil ji na místo, kde se jejich klíny spojovaly. „Aaaáá,“ zasténala a pohybovala se silněji, prsty hladila sebe i jeho, když se dostával dovnitř a ven z ní.

V uších mu zněl vlastní dech. Zvedl ruce k jejím pohupujícím se prsům, držel je a jejich špičaté bradavky sevřel mezi prsty. Její tělo se teď kroutilo, jak pumpovala nahoru a dolů, a ty divoké zvuky začaly znovu. Věděl, že se blíží konec pro oba. Pevně se držel jejího poddajného těla a nechal se utápět ve víru pocitů. Když rozpoznal, že to na něj jde, stáhl ji na sebe, rukama ji objal a přitiskl si její prsa na hruď. Jejich ústa do sebe narážela, jazyky se zběsile zabodávaly, oběma najednou otřásaly křeče vyvrcholení.

Leželi k sobě přitisknutí v blaženém, vyčerpaném mezidobí zotavování. Ztěžka na něm spočívala a její dech v jeho uchu se pomalu vracel do normálu.

Po chvíli řekla zesláblým hlasem: „Pusť mě.“

Pustil ji. Uvolnila se, odtáhla se a vyhnula se jeho očím. Na kraji postele se zadívala na podlahu. Nic neřekl.

Pak vstala. „Okamžitě vypadni,“ řekla. „Prostě vypadni. Prosím.“

Vyšla z místnosti.

Pomalu vstal a oblékl se.

Když vešel do obývacího pokoje, seděla v křesle. Měla na sobě župan a jen tak seděla a dívala se před sebe. Když ho uviděla, vstala, šla ke dveřím a otevřela je. Přešel k ní přes pokoj a zaváhal, nevěděl, co má říct.

„Nevracej se,“ řekla.

To ho podráždilo. Co se snaží dokázat? „To nemyslíš vážně,“ řekl.

„Myslím to vážně.“ Ale nepodívala se na něj. „Jdi, prosím.“

„Jdu. Ale vrátím se, Markéto. Protože ty chceš, abych to udělal.“

Prošel dveřmi, ale než je stačila zavřít, řekl tiše: „Možná bys stála o to, abych příště přivedl pár kamarádů. Vsadím se, že nějaká menší skupinka by se ti líbila.“

Její oči, široce rozevřené a vyplašené, se náhle setkaly s jeho. Nic neřekla, ale její tvář mu prozradila odpověď. Tělem jí proběhlo zachvění. Pak zavřela dveře.