= ve 3:15 ráno =

Všechna svá nervová zakončení jsem měla jako v ohni. Ta rozkoš byla tak intenzivní, že jsem jen lapala po dechu a sotva jsem ji dokázala snést. Tiskl mé tělo do zpocených lůžkovin a přirážel do mě rychleji a rychleji, s jistou nenucenou familiárností.

Byla jsem v transu, on mi to vždycky dělal, nedokázala jsem ovládat své emoce, i když jsem se snažila, jeho tělo bylo silné, jeho sexuální nadání mistrovské. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo reagovat na jeho potřebu, a ta odpověď mě proměnila v jeho ochotnou děvku... noc co noc. Udělala bych cokoli, abych ho měla, abych si to milování udržela co nejdéle. Byl to bůh, můj bůh lásky.

Když jsem ucítila, že se tělo mého milence napíná, uniklo z mých vyprahlých rtů zasténání. Věděla jsem, že to už nebude dlouho trvat, věděla jsem, že už se k orgasmu přiblížil na ostří nože. Nemohla jsem na něj čekat, moje tělo na něj reagovalo bez mého souhlasu. Přirážela jsem k němu, pevně ho k sobě tiskla, držela ho v sobě a hlasitě u toho sténala, moje hlava se vyprázdnila a moje tělo a mysl pod ním explodovaly.

= dva měsíce předtím =

Takhle to poslední dva měsíce bylo každou noc. Tu první noc, kdy se to stalo, jsem po emocionálně vyčerpávajícím dnu ležela v posteli a tvrdě spala. Pak najednou na mě lezl nějaký muž. Nemotorně šmátral rukou pod mou noční košilí a odhrnul ji ze spodní části mého těla.

Ten okamžik se mi vryl do mozku. Těch prvních pár záblesků naprostého strachu, kdy mi naskakovala husí kůže a dech se mi zadrhával v krku. Byla jsem paralyzována zděšením a hrůzou, moje mysl odmítala přijmout to, co se se mnou děje, ten cizinec mi svou nohou násilím roztáhl kolena a pak znovu pod sebou rukou zašmátral, to když na mě tiskl svůj horký ztopořený klacek, který pak jediným prudkým tahem vrazil do mě.

V tom okamžiku zaplnění, když do mě přirazil, jsem věděla, kdo ten muž je. Věděla jsem, kdo mě to každým dalším mocným přírazem přibíjí na matraci a vyráží mi dech. Když mé tělo začalo reagovat, vykřikla jsem vášní a úlevou! Milovala jsem svého útočníka a dala bych se mu jakýmkoli způsobem, který by si přál.

Stále si pamatuji to poprvé, ten úžasný pocit útěchy a lásky, když to do mě vrážel znovu a znovu a vydával ty nehlučné chrčivé zvuky rozkoše, ty zvuky, o kterých jsem si myslela, že je už nikdy neuslyším.

Milovali jsme se v jednom dlouhém celonočním zátahu. Držel mě pod sebou a mrdal mě jako šílenec, díval se mi do očí a mé tělo využíval pro své potěšení. Když se udělal, intenzivně a spokojeně, byla řada na mně, abych vylezla na něj a využila ho tak, jako to on právě udělal mně. Vydojovala jsem ho, ochlazovala svůj žár, přivlastnila si ho, držela ho dlaněmi na jeho hrudi, a když jsem hluboko v sobě zkušeně manévrovala jeho mužstvím, nacházela jsem ta správná místa tak dlouho, až mě ta jízda na něm přivedla přesně k tomu, co jsem potřebovala, ke skvělému orgasmu, znovu a znovu!

= ve 3:55 ráno =

„Ach bože, Karen, já už jsem,“ zašeptal mi do ucha, bez dechu.

Držela jsem ho pevně, když naposledy přirazil a přitiskl se ke mně, naplňoval mě svou rozkoší, jeho tělo sebou trhalo, pořád a pořád, srdce mu bušilo v hrudi. Celou tu dobu vydával své drobné chrčivé zvuky, když to do mě hluboko zapíchl a držel... Chtěla jsem ho v sobě mít navždy, tak jako v tu chvíli.

Dlouho jsme tam spolu leželi a poslouchali dýchání toho druhého, ale nakonec se ze mě vytáhl a zanechal ve mně intenzivní pocit opuštění a zklamání. Náhle z nás zase byli dva, i když pouhý moment předtím jsme byli jedno. Držela jsem se ho ještě chvíli a snažila se mu zabránit, aby mé pohlaví opustil, jenže byl silný, a stejně jako každou noc předtím jsem cítila, jak měkne a pak se vytahuje z mého těla.

= v 6:33 ráno =

Probudila jsem se do zpěvu ptáků a časného ranního světla, prostupujícího roletami v mé ložnici. Věděla jsem, co najdu, protože to bylo stejné už celé dva měsíce. Pomalu jsem se v posteli posadila a spatřila svůj odraz v zrcadlových dveřích skříně na protější straně místnosti. To, co jsem viděla, byla téměř třicetiletá žena ve zmačkané posteli s přikrývkou zamotanou mezi nohama. Nikdo jiný v místnosti nebyl.

Byl to ten obvyklý pocit ztráty a strachu ze šílenství a deprese. Všechny tyto emoce na mě padaly každé ráno, když jsem si uvědomila, že tu Milan opravdu není. Že to všechno byl jen sen. Rozumově jsem věděla, že to, co se každou noc děje, není skutečné, jenomže... vypadalo to tak skutečně.

Poprvé, kdy se to stalo, to bylo jen týden potom, co Milan zemřel. Samozřejmě jsme se už nemilovali posledních šest měsíců jeho života, byl prostě příliš nemocný. Té první noci jsem svůj sen připsala jen své živé představivosti a můj smutek se mísil s pocitem viny za to, že jsem ztratila manžela a milence kvůli rakovině.

Ale pak přišla ta další noc a sex byl ještě intenzivnější. Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila, nikdy jsem nebyla schopná zjistit, kolik je hodin, když ke mně Milan přišel, ani kde jsme byli. Bylo to, jako bychom byli v jiném světě a jediná důležitá věc bylo to, že jsme byli spolu a milovali jeden druhého a o svět se nestarali. Stejně jako jsme to dělávali dřív, přesně jako kdysi na vysoké škole, kde jsme se poprvé setkali.

Po pár týdnech jsem ty sny přijala. Vlastně jsem se na ně těšila, když jsem šla večer do postele. Věděla jsem, že jsou to jen velmi živé sny, zdály se živější než skutečný život. Jedinou věcí, kterou jsem nechápala, byl stav mého těla každé ráno. Vždycky jsem se probudila s pocitem, že jsem byla královsky omrdaná, stejně jako v dobách našich studií. Jenom to teď bylo každou noc, bez jediné výjimky.

= v 6:45 ráno =

S tichým vzdycháním jsem vylezla z postele. Ať se mi to líbilo nebo ne, musela jsem začít den. Moje dcera Danka se brzy probudí a musí mít připravenou snídani a být včas ve škole.

Když jsem si stoupla, udělalo se mi na chvíli špatně. Běžela jsem do koupelny a stěží jsem se k záchodové míse dostala dřív, než jsem vyzvrátila zbytky včerejší večeře. Opřela jsem se o mísu rukama a s obličejem nad otvorem jsem se znovu napnula, i když už nezbylo nic, co bych ze sebe mohla dostat. Po několika dalších minutách jsem se konečně zvedla a podívala se na sebe do zrcadla v koupelně. Oči mi strnuly, když jsem si uvědomila, že ta nevolnost, kterou cítím, je přesně taková, jako ranní potíže, která jsem mívala, když jsem byla těhotná s Dankou.

Mentálně jsem se otřásla, abych dostala ty nesmysly ze svého mozku, a málem jsem se absurditě této myšlenky zasmála. Bylo by to vtipné, kdybych se necítila tak nešťastná. Věděla jsem, že nemůžu být těhotná, nebyla jsem s žádným mužem přes půl roku a mé sny se rozhodně nepočítají.

Pak mě napadlo, že bych mohla být nemocná. Opravdu nemocná. Koneckonců, kdo stráví rok s těžce nemocným manželem a druhou polovinu toho roku o něm ví, že je jen otázkou času, než zemře, začne být na choroby a možnosti onemocnění mimořádně citlivý. Teď byla zodpovědnost za naši dceru výhradně na mně a nechtěla jsem nechat věci jen tak ubíhat, jako to udělal Milan.

Dala jsem Dance snídani a odvezla ji do školy a pak hned zavolala našemu rodinnému lékaři. Měla jsem štěstí, nabídl mi schůzku hned na to dopoledne. Jenže tím se moje štěstí vyčerpalo. Vím, že to, co se chystám říct, je prostě nemožné, ale po úplném vyšetření mě lékař ujistil, že nejsem nemocná. Trval na tom, že jsem přibližně osm týdnů těhotná.

Nevěděla jsem, jak na to reagovat. Jak bych mohla tomuto muži prozradit, že Milan byl příliš nemocný, než aby se se mnou miloval, a že to platilo už víc než šest měsíců před jeho smrtí. Kdybych mu řekla něco takového, doktor by předpokládal, že jsem svého manžela podvedla. Co jiného by si mohl kdokoli myslet?

Šla jsem rovnou domů a posadila se na postel, tu postel, na které jsem prožívala své živé sny o vášnivé lásce k ‚mrtvému‘ manželovi. Mně se opravdu zdály skutečné, ale to bylo nemožné. Seděla jsem na té posteli po zbytek dne a pořád si nechávala všechno probíhat hlavou a snažila se přijít na to, co se mi stalo. Co se to se mnou stalo?

V hlavě se mi míhaly různé divné scénáře. Možná mě někdo nadrogoval a má se mnou pořád dokola sex a já si jen ‚myslím‘, že to je s Milanem. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale ještě míň jsem mohla uvěřit tomu, že ze mě těhotnou udělal Milanův duch.

Tehdy jsem se rozhodla provést experiment. Hned tuhle noc. Bude to lepší než nedělat nic a mnohem lepší než pochybovat o svém zdravém rozumu.

Měla jsem Milanovu video kameru s dokonalým časovačem, která dokázala po každých deseti minutách tři minuty nahrávat, a mohla to dělat celou noc. Při takovém nastavení v ní bylo dost paměti na to, aby se tam vešel záznam z celé noci, a ať už byly mé sny cokoliv, naše milování vždy trvalo mnohem déle než deset minut. Pokud by se tedy něco dělo, bude to zachyceno na videu.

= ve 22:30 =

Poslední věcí, kterou jsem ten večer udělala, bylo upevnění videokamery na stativ tak, aby z nohou mé postele zabírala celou místnost. Zapnula jsem nahrávání s naprogramovaným časovačem a potom šla spát.

Usnout mi trvalo celou věčnost. Byla jsem tak rozčilená, tak napjatá, ale nakonec únava z toho dne převládla a moje myšlenky se začaly rozplývat... Vím to, protože někdy v noci za mnou Milan znovu přišel a lezl ke mně do postele.

Cítila jsem, jak se postel pohupuje a pokusila se posadit. Chtěla jsem se ho zeptat, co se děje, chtěla jsem, aby mi řekl, že neblázním. Ale pak mě držel blízko sebe, přitáhl si mě ke svému teplému nahému tělu a zezadu mně udělal lžíci. Cítila jsem, jak jeho horká mužská zbraň přitisknutá k mému zadku postupně tvrdne a najednou jsem si už nedělala starosti, kdo to je, ani že jsem těhotná, a neumím vysvětlit, jak je to možné.

Sáhla jsem za sebe a jednoduše se chopila jeho horkého hladkého nástroje; začala jsem pomalu popotahovat za tu pevnou, avšak poddajnou kůži na povrchu jeho velkého macka, nahoru a dolů, synchronně s jeho dýcháním, a on reagoval tichým vzdycháním. Jedna jeho ruka mě objala kolem pasu a dosáhla mi až na bradavku, jemně mi ji sevřela a potom žmoulala mezi palcem a ukazovákem.

To bylo vše, co jsem potřebovala, rychle jsem se otočila, zatlačila Milana na záda a nedočkavě na něj vylezla. Celé mé tělo se chvělo očekáváním, když jsem se nadzvedla a přitiskla jeho velkolepou erekci ke své vlhké štěrbině. Potřebovala jsem ho tak moc, že bylo téměř nemožné myslet na něco jiného než na sex s Milanem, ráno, v poledne i večer, na ničem jiném nezáleželo, jen na Milanovi a na našich milostných hrátkách.

Skoro jsem vykřikla, když jsem po jeho pulzujícím mužství sklouzla dolů. Myslím, že jsem cítila každý malý uzlík a žilku podél jeho dříku, když se do mě zanořoval. Byl to ten nejúžasnější pocit, jaký jsem kdy zažila. Věděla jsem, že tato noc bude dokonalá.

Potom se dostavil rytmus. Milan mě mrdal stejně tvrdě jako já jeho. Nijak jinak se to, co jsme jeden druhému v následující půlhodině dělali, popsat nedá. Pot mi stékal po krku a tam, kde se naše těla setkávala, to bylo jako v sauně. Já jsem nikdy v životě nebyla vlhčí a on se nikdy předtím ve mně necítil lépe.

Naše vášeň stále rostla, ale ani jeden z nás nevrcholil. Usmívali jsme se na sebe a dívali se jeden druhému hluboce do očí. Až po chvíli jsme přidali, náš rytmus nabíral neskutečnou rychlost, zdálo se, že předvádíme nějaký erotický tanec, já na něm rajtovala jako nějaká kovbojka na koni vzpínajícím se v rodeu.

Po tom, co vypadalo jako věčnost plná rozkoše, přišlo na mě vzdychání a on začal vydávat ty své slabé chrčivé zvuky. Moje tělo se napjalo, zmocnil se mě orgasmus, kolem temene hlavy se mi vytvořil pás strnulosti zachvacující můj mozek; vládu převzalo mé tělo, trhaně sebou škubalo, znovu a znovu, v nejdokonalejším vícenásobném orgasmu mého života.

Nakonec jsem padla na Milanovu vzdouvající se hruď a jak se mé smysly pomalu vracely do normálu, všimla jsem si, že on se taky udělal a libuje si ve sladkém doznívání našeho milování úplně stejně jako já. Objali jsme se, a to je poslední věc, kterou si pamatuji, dokud jsem se neprobudila všudypřítomným ranním světlem, proudícím roletami do ložnice.

= 6:02 ráno =

Otevřela jsem oči, abych pozdravila den. Cítila jsem se naprosto nasycená, absolutně úžasně. Nemyslím si, že jsem se kdy ve svém životě cítila tak dobře, no... možná dřív, když jsem byla dítě, které se probouzelo v sobotu ráno s celým víkendem před sebou. Byl to přesně ten druh bezstarostnosti, kterou jsem si teď vychutnávala.

Pak jsem si vzpomněla na kameru a hned jsem se posadila. Viděla jsem, že záznamová kontrolka stále červeně svítí, což znamenalo, že to fungovalo celou noc a vždy po deseti minutách to tři minuty nahrávalo a doteď nahrává. Srdce mi začalo pumpovat krev do žil zuřivou rychlostí.

Opravdu jsem chtěla znát pravdu? Vždyť ta minulá noc mi přinesla nejlepší milování v životě. Ale pak mně začaly napadat všemožné myšlenky. Co když je to nějaký divný chlap, který mě droguje a využívá noc co noc? Co když mi to dělá někdo, koho znám? Co když jsem se zbláznila? Nemůžu dál žít v tomto světě snů bez toho, že bych to věděla. Sebrala jsem tedy odvahu a vylezla z postele a oblékla si župan.

Bylo ještě brzy a Danku budu muset vzbudit až za hodinu. Teď byl ten správný čas na sledování toho, co se včera v noci skutečně stalo. Tak jsem sundala kameru ze stativu a šla do kuchyně uvařit si čaj. Když se voda ohřívala, zapojila jsem nabíječku kamery do zásuvky a zapnula ji.

Vyklopila jsem boční displej s náhledem a ta malá obrazovka se rozsvítila. Kamera byla dobře umístěna, protože jsem viděla celou postel, vypadalo to skoro jako nějaká připravená scéna. ‚Připravená sexuální scéna,‘ pomyslela jsem si.

Viděla jsem sebe v nočním osvětlení, jak se dívám do objektivu a pak odcházím od kamery. Pak jsem viděla, jak se kriticky ohlížím zpět na kameru, kontrolovala jsem, jestli je namířená do správného směru. Pak jsem se viděla, jak lezu do postele a stahuji si pokrývku pod bradu.

Pak nic. Jen já tam ležím.

Občas obrazovka na zlomek vteřiny ztmavla a hned se znovu rozsvítila. To bylo to intervalové spouštění a zastavování kamery během noci. Občas, když se obrazovka rozsvítila, jsem byla v jiné pozici. Nejprve mě to vylekalo, ale pak jsem si uvědomila, že mezitím uběhlo deset minut bez nahrávání.

Čas na obrazovce se posunul o hodinu dopředu a stále nic. Pustila jsem zrychlené přehrávání vpřed a začala jsem být netrpělivá. Začínala jsem si myslet, že jsem opravdu blázen a že to celé se mi opravdu jen zdálo. Jenže jak potom... proč... mi doktor řekl, že jsem osm týdnů těhotná? To se mi prostě stát nemohlo, v té době přece k ničemu takovému rozhodně nedošlo.

Pak kolem třetí hodiny se objevil záblesk pohybu! Zastavila jsem kameru a spustila přehrávání normální rychlostí. Seděla jsem tam a sledovala, jak ležím v posteli, ale pak jsem se pořádně vylekala, protože má přikrývka se pohnula, jako by ji někdo neviditelný stahoval z mého těla.

Dívala jsem se na svou tvář na té malé obrazovce a viděla jsem výraz, který jsem neuměla definovat. Vypadala jsem šťastně, ale také jsem vypadala vzrušeně; zcela zaujatá, to by možná byl lepší popis.

Pak jsem se dívala na svá nahá záda, jak se pohybuji na kolenou, jako bych na někoho lezla, ale nikdo tam nebyl. Teprve potom jsem si uvědomila, kdy se tohle dělo, bylo to, když jsem stlačila Milana dolů na postel a vylezla si na něj, bylo mi jasné, že na kameře sleduji, jak se odehrává můj sen.

Moje tělo se začalo pohybovat rychleji a rychleji, jela jsem na svém neviditelném milenci. Rukama jsem tlačila dolů před sebe a pohupovala se na prázdné posteli. Byla jsem šokovaná, když jsem se viděla, jak ‚předstírám‘, že mám sex s někým, kdo tam není. Ale slyšela jsem i vzdechy, které jsem vydávala, vzdechy extrémní rozkoše, sténání bezuzdného chtíče a slasti.

Opravdu to vypadalo jako nějaký druh erotického tance, moje tělo se houpalo a hýbalo, jako bych rajtovala na jiném lidském těle, bylo to skoro zlověstné, vypadalo to reálně, až na to, že jsem na obrazovce byla sama. Seděla jsem jako zhypnotizovaná a sledovala to dál.

Co bylo ještě podivnější, znovu jsem ty okamžiky prožívala, byla jsem při tom teď stejně mokrá a připravená na sex, jako jsem byla v tom snu, krev mi proudila žilami jako včera v noci a potřebovala jsem Milana víc než kdykoli ve svém životě. Najednou jsem vyskočila: „Cože!?“

Zezadu se totiž vynořila nějaká ruka a přiklopila můj prs, nějaké pevné teplé tělo se tlačilo na to moje. Stačil ten jemný stisk přes látku a hořela jsem stejně jako včera v noci. Teď bylo těsně po svítání a dost světla na to, abych viděla, kdo je tu se mnou, ale nemohla jsem ho opravdu vidět. Viděla jsem z něj jen kousky; všechno kolem mě jako by vířilo.

Pak jsme byli na podlaze v kuchyni. Ležela jsem nahá na županu a Milan mi kolenem jemně, pomalu, láskyplně rozevíral nohy. Když zatlačil svou mužnost, svůj úžasný horký pevný čurák hluboko do mě, zas jsem hlasitě zalapala po dechu a pevně ho objala.

Potom jsme byli na sobě, jako vyhladovělí po těle toho druhého, přiráželi jsme a sténali a cítili jeden druhého, dělali jsme si věci, úžasné věci, jako bychom byli dětmi v ráji. Vsávala jsem jeho rty, jeho ušní lalůčky a on mě převaloval sem a tam, a říjel ve mně jako divoké zvíře. Tak to šlo dál a dál... Nevím jak dlouho. Pak se jeho tělo zachvělo a on hluboko ve mně vystřelil své horké semeno, vydal své slabé spokojené chrčivé zvuky a já jsem se kousla do rtu, abych nekřičela, moje tělo se napjalo proti jeho a já jsem s orgasmem odplouvala do nevědomí...

= 7:45 =

Bylo mi trapně, když mě Danka našla nahou ležet na mém županu uprostřed kuchyně. Ale ona byla dítě a já jsem jí to vysvětlila tím, že jsem musela omdlít. Kdyby byla starší, těžko bych zdůvodnila tu viskózní tekutinu vytékající z odulých pysků mezi mýma nohama.

= Epilog =

O sedm měsíců později jsem měla krásného syna a vypadal jako Milan.

Myslím, že opravdu není důvod vyprávět tu o bezpočtu nocí, v nichž v následujících letech Milan přišel do mé postele. Dokonce i když jsem se znovu vdala, stále ke mně přicházel, a i zbývající dvě děti, které jsem v posledním desetiletí měla, jsou věrným obrazem Milana, snad trochu šmrncnutým mou podobou. Nikdy jsem nikomu o svém Milanovi neřekla a zvlášť ne svému druhému manželovi.

Jednu věčnou pravdu jsem se však za ta léta po Milanově odchodu naučila, a sice to, že láska je někdy tak silná, že nikdy nezemře.