Lída zírala na obrazovku počítače a snažila se nezmagořit z hypnotizujícího tupého šumění průmyslu kolem sebe. Chtěla si na půlroční brigádě něco přivydělat, ale ta práce byla na nic. Zadávání dat, zadávání dat, zadávání dat. Vedoucí jí dávali práce jen tolik, aby se zabavila asi na hodinu denně, takže zbytek času trávila na nesmyslných webových stránkách, jako je ahaonline.cz a facebook. Po maturitě si dodělala kurz podnikové administrativy, ale na víc neměla ambice. Svou práci nenáviděla.

Většinou se zdálo, že ji tam mají rádi. Chodila na obědy s několika dalšími ženami v závodě. Když měli chlapi narozeniny, jedla s ostatními v kantýně narozeninový dort. A všichni byli moc milí. Cítila se tak trochu provinile kvůli tomu, že v jejím případě jde o takové vyhazování peněz. Věděla, že muži, kteří jí předávají stohy papíru ke skartaci, by to mohli udělat sami za kratší dobu a ušetřit těch dvě stě korun na hodinu, které za to dostává ona.

No dobře.

Drtivá většina zaměstnanců závodu MM Plast a.s. byli muži a většina z nich byla nejméně o dvacet let starší než ona. Byli bezchybně zdvořilí a politicky korektní, jen očima si všímali jejího ženství. Ve dnech, kdy nosila sukně, registrovala jejich pohledy na své dlouhé nohy, a ve dnech, kdy nosila přiléhavé svetry, cítila jejich pohledy na svých ňadrech. Nikdy však nikdo nic neřekl a jejich tón byl plný respektu a opatrného obdivu. To se jí líbilo.

A tak zůstávala. Zůstávala, přestože jí matka předhazovala, proč si nehledá uspokojivější a lépe placenou práci. Zůstávala navzdory hodinám nudy, otupělosti z věčného klikání na nové načtení stránky ahaonline jen aby zjistila, co nového nového kdo řekl o celebritách, které ji nezajímaly.

Bylo právě půl páté, čas jít domů. Každý den přicházela kolem 8:20, ale za osmihodinovou směnu považovala odchod v 16:00 nebo 16:30, protože si toho nikdo nevšímal a nikoho to nezajímalo, pokud se zdálo, že je tam, když ji potřebují. Strčila si mobil do kabelky, dopila vodu v lahvi a vypnula počítač. Pátek. Víkend. Konečně.

Nevšimla si, že je tu prázdno. Chlapi stejně většinou v pátek odcházeli domů, ke svým milenkám a manželkám, ke svým dětem a závazkům. Pohrávala si s klíči a natáhla si bundu, i když ji v teplém počasí už nepotřebovala.

Když ucítila ruku na svém zadku, málem vyskočila metr do vzduchu. S očima velkýma jako talíře se otočila a ohromeně spatřila, jak před ní stojí její šéf, manažer a sedm nebo osm dalších chlapů z vyššího managementu se samolibými úsměvy na obličeji. Ucítila křečovitou paniku v srdci a naprosto zmateně se rozhlédla.

Téměř podvědomě nahmatala miniaturní pepřový sprej v přívěsku, který jí otec nechal připevnit na klíče od Toyoty, jako by to nepatrné množství přípravku mohlo s tolika muži něco udělat. Ronald Mráz, její šéf, nenuceně natáhl dlaň. „To stačí, Lído. Dej mi ty klíče.“ Nevyhrožoval jí, ale ona se cítila ohrožená. Podala mu klíče. Strčil je do kapsy a přistoupil k ní. Bez varování nebo komentáře se přiblížil a chytil ji za levé ňadro, lehce ho nadzvedl, jako by ho vážil. Co to ksakru dělá? Cítila, jak se jí zrychluje dech.

„C, rozhodně, solidní C. Denisi, dlužíš mi pět stovek. A Vladimíre, myslím, že ty dlužíš všem pivo. ‚Určitě dvojitý D,' no to mě poser. Člověk by si myslel, že s takovým odhadem jsi v životě žádnou kozu neviděl.“

Lída ztuhla strachem. Přála si, aby Ronald pustil její hruď, ale on to neudělal. Místo toho ji jemně stiskl a skrz podprsenku ji štípl do bradavky.

Vladimír se ušklíbl. „Přísahám, že ta děvka měla minulý úterý obrovský kozy. Musela mít na sobě, já nevím, pušapku nebo vycpávky nebo tak něco!“

Lída zkoprněla. Vladimír se k ní vždycky choval velmi přátelsky a každý týden ji žádal, aby mu skenovala podklady. Trochu vyjekla, když jí Ronald lehce zkroutil prs a ji to zabolelo.

„Co ty na to, Lído? Měla jsi minulej tejden gely? Nějakou speciální podprsenku, aby tvoje cecky vypadaly pro nás chlapy větší? Doufala jsi, že starej Vladimír půjde domů a bude si ho honit při pomyšlení na tvoje umělý kozy?“

Bylo těžké mluvit, ale Lída zvládla šeptat. „To jsem měla rande s jedním klukem z IT. Měla jsem na sobě wonderbra.“ Chlapi se smáli, surově. Ronald zvedl druhou ruku a položil jí na pravé ňadro, jako by je porovnával.

„Tak tady to máte, lidi. Wonderbra. To z tebe pořád dělá blbce, Vladimíre, a pořád nám všem dlužíš jedno studený.“ Přiblížil se k ní, až nepříjemně se k ní přiblížil. Lída z jeho dechu cítila whisky. Ucouvla.

Parkoviště u MM Plast a.s. bylo obrovské a navazovalo na několik sousedních podniků. Tady vzadu, u nakládací rampy, kde vždycky parkovala svou Toyotu Yaris z roku 2006, ji však izolovala budova MM Plast a nekonečný hukot dálničního provozu za protihlukovou stěnou. Lída začínala mít pocit, že je ve velkém průšvihu.

„Hm... já, ehm, opravdu se potřebuju dostat domů. Měla bych brzy zavolat příteli, čeká na to.“

Chlapci se zasmáli. Ronald se zasmál a přistoupil k ní blíž, teď už byl těsně vedle ní, jednou rukou jí sjel dolů k zadku a druhou přesunul od prsou nahoru k zátylku. „Ty jsi fakt blbá, víš to? Blbá jako pučtok, ty krasavice. Právě jsi nám povídala o nějakým rande s nějakým čurákem z IT. Chceš mi říct, že je to teď tvůj přítel? Nikdo na tebe nečeká. Víme o tobě všechno. Víme o internetových stránkách, který navštěvuješ, víme o cédéčkách, který kradeš pro svý kamarádky, víme o knížkách, který čteš v době, když ti platíme za práci. Co si myslíš, že jsme za firmu?“

Do prdele. Zapomněla, že jim řekla o Michalovi z IT. Kdyby nebyla vyprázdněná, počůrala by se. Jsou to lidi, pro které pracuje. Přece jí nemůžou chtít nějak vážně ublížit. Vždyť by je určitě chytili! Bezděčně pohlédla na bezpečnostní kameru. David Klimt, jeden z elektroinženýrů, se zasmál.

„Ale zlato, to je tady jenom proto, abysme odradili teenagery. Na hlídání máme skvěle placenou bezpečnostní službu a ta hlídá to, co jí řekneme, a strážník Jan Kačer každýmu, kdo se ho zeptá, řekne, že tu hlídkoval celou noc a že jsi odtud odešla přesně v půl pátý a že my všichni jsme dnes před polednem odjeli na obchodní konferenci. Myslím, že by ses měla vzpamatovat, miláčku.“

Zatímco David mluvil, Ronaldova ruka se přesunula po jejích zádech a usadila se na její zadní tváři. Prsty začal posunovat látku nahoru a vyhrnoval jí sukni, která se jí otírala o zadní stranu stehen. Lída ho odstrčila a on ji pobaveně pozoroval.

„To mi nemůžete udělat! Já tady pracuju! Řeknu to všem, které znám!“ Ronaldovi na okamžik zmizel úsměv z tváře. Pak se opět uklidnil, dokonalý profesionál, a vytáhl nějaký dlouhý pruh látky. Ronald byl hodně vysoký a Lída byla vyděšená, takže situace pro něj nemohla být jednodušší. Bez většího boje dal dívce roubík.

„Ne, Lído, nikomu to neřekneš. Jsi lhářka a zlodějka. Celý měsíce jsi okrádala společnost o zisk a vyzrazovala firemní tajemství a dneska jsi dostala padáka. Pokud jsi idiot a budeš někde vykládat o znásilnění, tak tyhle informace zveřejníme. Nebudeš mít žádný důkazy. Žádný důkazy nebudou existovat. Pokud jsi inteligentní, jak tě podezřívám, že bys mohla být, budeš zticha a užiješ si to“.

S tímto prohlášením k ní přistoupili tři muži, kteří stáli za Ronaldem, a přinutili ji pokleknout. Vyhrnuli jí sukni na záda a kalhotky jí stáhli k zemi. Vladimír se podíval na Ronalda. „Zase na psí způsob, pane?“ Ronald se zasmál a odpověděl: „Je to čubka, tak co jinýho?“

Bez jakéhokoli dalšího varování, s hlavou u země, uslyšela za sebou rozepínání poklopce a ucítila špičku Ronaldova čuráku, jak se do ní vtlačuje.

Lídin poslední přítel Martin, předtím, než se s ním rozešla, se ji neustále snažil přimět, aby s ním souložila na pejska. Lída to měla ráda misionářsky a líbilo se jí i být nahoře, avšak to, že by měla být šukaná zezadu jako zvíře, jí připadalo připadalo z nějakého důvodu ponižující. A teď věděla proč. Cítila, jak ze sebe vydává zvířecí zvuky, když do ní dovnitř její šéf drsně a surově přiráží. Ruce na asfaltu ji velice studily a celá se třásla z těch věcí, které o ní ti muži, s nimiž každý den pracovala, teď říkali.

„Ta mrcha skoro vůbec nebojuje. Třeba ta Darina, vzpomínáte si na tu píču? Ta se rvala. Ta sebou tak mlátila, že jsme jí museli pod nosem přidržet chloroform. Pěkně to starýmu Maryškovi nandala, pamatujete?“

„Vypadá to, že blbý děvky šukají nejlíp, co, Ronalde? Proč sis myslela, že jsme tě asi najali, ty couro? Myslíš, že sedmdesát slov za minutu a pevná prdel stačí na dnešním trhu na konkurenci? Rád se do tvý píči pustím. Ronald na mýho tlustýho čuráka nemá.“

Ronald se uprostřed přírazu zasmál a tvrdě vyrazil dopředu. Lída cítila, jak je roztahovaná, jak se před ním rozestupuje. „Nezapomeň, kdo ti podepisuje výplaty, Denisi. Kriste pane, tahle děvka se báječně mrdá. Máš ho možná trochu delšího, ach! ach! do prdele! Ale já mám lepší výdrž. Ty bys vystříkl už před pěti minutama, ty sráči. Kurva, jo, Lído, ty máš krásně těsnou kundu, víš to?“ A to, čím se chlubil, byla pravda – on ji snad bude šukat věčně. Moc to nebolí, ale Lída cítí hanbu a hrůzu a je jí chladněji než kdykoli v životě. Cítí, jak hluboko to do ní strká, a jak se teď jeho dech zrychluje.

„Prosím, nestříkejte do mě!“ řekla by, kdyby neměla roubík. Denis se tomu směje.

„Ronalde, myslím, že chce, aby ses jí udělal na záda. Chceš, aby tě celou pocákal, ty děvko? Ronald je moc čistotnej na to, aby se ti udělal na záda, děvko. Bude ohleduplnej a nezačuní tě, udělá se ti do díry, kterou máš k tomu stvořenou.“

Ronald s novou prudkostí popadl Lídu za prsa, přirazil jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát a nastříkal do ní svoje sperma. Ona znechucená vztekle odfrkla, když ucítila, jak se jí ta horká šťáva rozlévá v těle. Martinovi většinou nedovolovala, aby se udělal v ní uvnitř, a když už, tak rozhodně jen s kondomem. Ronald se konečně vytáhl a ti muži ji – téměř jemně – převrátili na záda. Před ní se objevil David Klimt a mrkl na ni. A pak už byl v ní a klouzal v tom šéfově bordelu. Lída k němu cítila odpor.

David byl rychlý a nepořádný, stejně jako jeho práce. Slintal jí na prsa a snažil se ji líbat přes roubík.

„Jsem rád, že bereš pilulky, Lído. To znamená, že můžeme stříkat do tebe, což je vždycky větší zábava. Vídám tě, jak si bereš pilulku každý den v půl třetí, když jdu do dílny spustit pilotní linku. Copak nevíš, jak je to s tebou senzační? Jsi krásná, zlatíčko. Do prdele, ty jsi krásná!“

Slabě do ní šťouchal a třásl se při tom jako oběť nějakého záchvatu. Cítila jeho pot a chuť krve, když se zakousla do roubíku a snažila se udržet boky v klidu, aby se nepohupovaly v rytmu jeho pohybů. David se také udělal do ní a smísil své tekutiny s těmi, které v ní už byly. Ucítila ten druhý horký výbuch a uvědomila si, že jediné teplé věci na ní teď jsou ty části jejího těla, kde se jí ti muži dotýkají, a pak její tváře, po nichž jí stékají slzy.

Vladimír a Denis přišli přišli na řadu jako další a ta část jejího mozku, která se emočně nevypnula, je mentálně označila za teplouše, když ji jeden po druhém ošukali do zadku a jako lubrikant přitom použili sperma toho druhého, protože se oba vyhonili mezitím, co ji David a Ronald šukali na zemi. Nikdy předtím nebyla šukaná do zadku a udivilo ji, jak moc se to podobá bolestivé stolici. Nedokázala si představit, že by z toho nějaká žena mohla mít potěšení. Křičela bolestí, když to do ní ti muži strkali a užívali si, jak se při tom cuká a brání.

Lída na chvíli omdlela, jednak z traumatu celého toho zážitku, jednak ze samého vzteku na sebe, že víc nebojovala, že je nezranila a ani sama sebe nezranila, aby měla důkaz. Když se probrala, na krku ji oždiboval ten nejmladší a nejnovější inženýr MM Plastu a bušil do ní, jako by tohle byl maturitní ples a ona jeho nezletilá partnerka, s kterou se na tom předem domluvil. Snažila se nemyslet na nemoci, když do ní vnikl další muž a smíchal své sperma s tím od svých spolupracovníků jako v nechutné parodii na nějaký kmenový rituál. Měla pocit, že to trvá už celou věčnost. Připadala si jako sbírka děr, jen stěží lidská. Chlad už skoro necítila.

Když otevřela oči, byla úplně nahá. Ronald jí přiložil k puse sklenici a ona se napila. Nebyla to voda, jak doufala – byla to vodka. Vyplivla ji a začala křičet. Ronald ji chytil pod krkem.

„Lído, už to máš skoro za sebou. Jsi téměř volná. Tohle teď musíš vypít, jinak tě zavřeme do podzemního krytu a budeme tě šukat každý den, dokud neumřeš, a nikdo se nikdy nedozví, co se s tebou stalo, protože tě rozpustíme v kyselině a použijeme k výrobě plastových příborů. Pochybuješ o tom?“

Lída zavrtěla hlavou. O těchhle zrůdách už nepochybovala. A tak se napila, byly to skoro plné dvě deci vodky, víc než kdy v životě vypila. Cítila, jak ji ti muži, co ji svlékli z jejích šatů, oblékají do něčeho jiného, do něčeho tenkého, pomačkaného a krajkovaného. Cítila, jak jí roztahují nohy od sebe, a na vteřinu se vyděsila, že ji znovu znásilní, ale místo toho ucítila, jak jí do kundy šplouchá chladná voda, a věděla, že ji čistí, odstraňují důkazy, aby v ní nic nezůstalo.

V jakémsi zoufalém zamlžení cítila, jak ji strkají na zadní sedadlo, a Ronald osobně ji sám někam odváží. Vladimír seděl na předním sedadle vedle něj a co chvíli se natáhl dozadu a strčil do ní prst.

„Pořád jsi mokrá, co, děvko? Nemáš tam vzadu ještě dost?“ Šimral ji na klitorisu a ona, příliš opilá na to, aby protestovala, a jen kousek od toho, aby omdlela, cítila, jak ji tělo zrazuje a reaguje na jeho kmitající prsty. „Haha, podívej, jí se to líbí. Možná ti to připomíná toho ajťáka, ne? Zdá se ti, že je to jeho pták, ty couro? Je to zhruba stejně velký, řekl bych.“ Po pár minutách ho to přestalo bavit a oba muži se začali hádat kvůli rádiu.

Zaparkovali a Ronald si s lehkostí zkušeně přehodil Lídu přes rameno a když ji donesl ke straně budovy, položil ji tam s nohama roztaženýma, se ztrestanou a odřenou kundou vystavenou tak, aby ji viděl celý svět, a s lahví vodky v ruce. Lída to místo matně poznávala, byla tu řada pochybných podniků, kam se kdysi s kamarádkami vypravila na nějaké loučení se svobodou. Sem nikdo nepřijde a nepomůže jí.

Když upadala do bezvědomí, pokusila se udělat co mohla, aby jí ta sukně děvky, do které ji ti muži oblékli, aspoň trochu zakryla, a schoulila se ke spánku. Během noci pak slyšela nejrůznější zvuky a cítila ostrý zápach moči, který pocházel buď od místních bezdomovců, nebo od ní samotné.

Když ji druhý den sebrala policie a zadrželi ji za opilost na veřejnosti, věděla, že nemá nic říkat. Ti muži vyhráli. Všechno nasvědčovalo tomu, že jde o opilou couru, která nabízí prdel každému, kdo jde okolo, rozhodně ne o dívku, kvůli jejímuž propuštění by dobrá firma měla mít nějaké výčitky.

Následujících pět týdnů strávila ve svém pokoji se zataženými závěsy a odmítala všechny telefonáty. Otevřela škvírku dveří jen Melise, jedné z žen z kanceláře, která tam nechala krabici s jejími věcmi z práce. Nahoře se skvěl malý samolepicí lístek na poznámky s povzbudivým vzkazem: „Díky za všechnu tu dřinu! Ronald“ a mrkajícím smajlíkem.

Na podzim toho roku se zapsala na bakalářské studium. Nepočítala s tím, že by ještě někdy šla někam na brigádu.