To, čemu mne táta vystavoval, bylo něco neskutečného. I kdyby mne trestal jen sám, propadala bych se hanbou, ale že u toho přihlíží i pan Albern… Z rákosky a sršních bodnutí jsem ale měla takový vítr, že jsem raději poslouchala a nechala se očumovat. Konečně mne od těch pohledů osvobodil a poslal pryč, i když mi bylo jasné, že ještě neskončil. V malé koupelně, kam jsem se schovala před těma dvěma, jsem se na sebe podívala do zrcadla a spustila pláč s novou intenzitou. Sama sebe jsem musela politovat, už jen když jsem se na sebe podívala. Rudé, rozmazané oči, nudle u nosu, rozcuchané vlasy… Opláchla jsem se, vysmrkala a znovu opláchla. To, že teď chce, abych se zbavila všech chloupků, jsem nechápala. Kdysi, ještě na základce, jsem se upravila dle součastných trendů, ale jakmile to při jednom trestání zjistil, dostala jsem ještě víc. A všechny potřebné věci, tedy ty mé, vyhodil. Jak na to, jsem teď neměla ani ponětí, protože táta nepoužíval strojek, ale břitvu. Ale že se budu muset navíc předvádět s úplně holou micinou před tátou i před panem Albernem… Nabrala jsem zase na vzlykot a doufala, že pan Albern mezitím odejde a… Najednou se otevřely dveře a v nich se objevil nejen otec, ale i on, zdroj mého neštěstí, který se očividně nemohl dočkat pokračování.

„Tati, nééé!” zabědovala jsem, protože jejich přítomnost nevěstila nic dobrého.

„Jenom to na mně nehrej! Na lyžáku ses taky nestyděla, ne? Posaď se nahoru!” přikázal mi a zvedl výhružně rákosku, „přece si ji nechceš uříznout,“ dodal a vůbec ho nezajímalo, že mi právě řeže kus pořádné ostudy.

„Tati, prosí…,“ začala jsem zase s prosíkem, ale krátký, zato důrazný dotek proutku na mé kůži mne pobídl, abych jej poslechla a posadila se na pračku.

„Dej ty kopyta od sebe! Jednu haxnu sem a druhou sem!” přikázal mi a poklepal na hranu pračky a vany.

„Tati, pros…,” zasípala jsem, ale nakonec jsem dala nohy od sebe a ukázala zbytek, který jsem až doposud dokázala skrývat.

Až doteď, jsem se hanbou jen propadávala. Teď, teď jsem se ale propadla úplně. Navíc, když mne trochu podebral a posunul mi zadeček k okraji pračky, jsem ji ještě vyšpulila a na panu Albernovi bylo jasně vidět, že kdyby mohl, tak…

Pan Albern

Klepala se, styděla, až se celá červenala a hořely jí uši, ale otce poslouchala na slovo. Sice jí občas musel připomenut, že je to on, kdo tady vládne, ale jinak tikala jak hodinky. Když se pomalu a nerada posadila na pračku, dala nohy pod sebe a pak doposud pevně sevřená kolínka povolila a… Už to nebyl ten sice hezký, ale pořád slušně vypadající bobřík. Mezi chloupky vznikla mezera bez nich, plná růžového, mladého masíčka, zvoucího k polaskání, nebo ochutnání. Kurva, tohle nevydržím, úpěl jsem potichu, zatímco jí František ještě maličko podtrhl zadeček a zvedl jednu nohu nahoru, až se objevila i hvězdička. Chvíli něco kutil zády k ní, zatímco já měl ten nejlepší výhled. Lucka se otřásala ve vzlykotech, ale aby dala nohy k sobě, nebo aby si ji třeba přikryla rukou, to ji buď nenapadlo, nebo prostě jen měla strach cokoliv takového udělat. Za tu chvilku, než se Franta otočil zpátky, jsem měl spoustu času si ji pořádně prohlédnout, ale i tak se mi pak zdálo, že bych se vydržel dívat ještě déle. Musel jsem ty oči od toho nádherného místa odtrhnout a podívat se na něj, co mi to tak radostně ukazuje.

„Na štětku štětkou, co?” zasmál se se svými potřebami na holení v ruce, „tak tuhle štětku, Toníku, jsem si pořídil už před deseti lety,” začal s vyprávěním a zároveň s ní kroužil v kelímku, co držel v druhé ruce, „nemám rád, takový ty moderní gely a pěny v těch flaškách, co dneska prodávaj,” začal Lucce kvedlat mezi nohama a nanášet hustou pěnu na chloupky.

Obraz, který mne tak zaujal, mi zmizel a zůstala jen bílá, hustá pěna.

„Pálí mně po nich kůže, vyskakují pupínky,“ mydlil dál a povídal, jako průvodce po zámku, „ale tadle klasika,” pozvedl ruku s kalíškem, „stojí sice při pořízení majlant, ale kůžičku pak mám hladkou, jak tady mladá prdelku. Viď?” mrkl na dceru, ale ta na jeho zjevně srandičky neměla náladu, protože se, proti mně, ani trochu nezasmála, „ale vydrží mnohem, mnohem dýl, takže nakonec je to i levnější,” vysvětlil rychle pro jistotu, abych si snad nemyslel, že rozhazuje.

„A tohleto,” odložil kelímek a vytáhl břitvu, „tohleto je tisíckrát lepší, než ten nejdražší strojek, třeba i s deseti břity,” usmíval se na ni láskyplně a několikrát s ní přejel o řemen.

Palcem napnul kůžičku a pečlivě stáhl břitvou pěnu i s chloupky. Kopeček pěny i s chloupky otřel o hranu palce, napnul další místo, stáhl pěnu, otřel… Neustále u toho mluvil o sobě, o své bejvalce i o tom, jakou měl radost, když Lucka přišla na svět. Moc jsem ho neposlouchal, protože se z pěny klubala Lucčina prcinka, kulatá a buclatá stejně, jako její zadeček. Stejně jako on, byla ze dvou půlek, a své tajemství, ukrývala už jen uvnitř. Ano, ty chloupky vypadaly hezky, ale takhle, vypadala Lucinka ještě lépe.

„Zvedni pazoury,“ zavrčel na ni, když dole skončil i s kontrolou, jestli se nenašel byť jen jeden drzý chloupek, aby jej hned ztrestal.

Několika tahy ji zbavil houští i tam, pak vzal ručník a namočeným rohem jí umyl zbytky pěny dole i nahoře.

„Co je?“ štěkl po ní, když chtěla dát ruce dolů a nohy k sobě, „máš něco s rukama, že je furt dáváš dopředu?“

Lucka dala kolena i ruce zpátky a Franta pečlivě umyl a vysušil břitvu a schoval ji do elegantního pouzdra.

Pak se začal zase probírat věcmi na poličce a u toho si brumlal: Z kolínské by se nám holka mohla potento…, kde já ho jenom viděl?“

„Á tady ho máme!“ vykřikl po chvilce hledání a ukázal mi malou lahvičku s modrým obsahem a barevným potiskem s vyobrazeným kojencem, „tohle se na ni přesně hodí!“ zatřepal s ní, otevřel a přičichl si, „jo. Jako když jí byly dva,“ povzdechl si smutně, nastavil dlaň, že si do ní nacáká pár kapek, ale pak se zarazil a podíval se na mně: „Hele, nechceš jí natřít ty? Když už je malá, tak se nemá proč ostýchat, ne?” a chtěl pokračovat ve vzpomínání, ale přerušil ho hlasitý pláč a nové prosby.

„Kušuj!” okřikl ji a podal mi lahvičku dětského oleje, „šetřit nemusíš,” povzbudil mne a já skutečně nešetřil.

Otec František

To s tím holením, mne napadlo, ještě než mi Tonda slíbil, že mne zaměstná. Měl jsem v plánu z ní udělat malou holku, to jo, ale bez něj. Po těch letech na pracáku, si ale člověk musí takové nabídky vážit, a když jsem viděl, jak na Lucce může oči nechat, napadlo mne, že mu ukážu, jak dokážu být vděčný. Bylo mi úplně jedno, že na Lucce uvidí vše. Bylo by mi i jedno, kdyby jí ho tam vrazil, protože o věneček už stejně přišla, s nějakým pitomcem, co to nikdy nedocení, a tak už neměla proč si ji chránit. Kdyby mi řekla, že jí za to prachy dal, možná bych to i pochopil a odpustil jí. Jenže když mu dala to nejcennější jen tak, z plezíru…? Když jsme vešli do koupelny, zase začala trojčit, ale zkrotla hned, co jsem ji lehce přetáhl rákoskou. A pak už byla jenom hodná a nechala se oholit. Toníkovi jsem se u toho samozřejmě pochlubil s mou břitvou, co jsem si pořídil, když nám bylo ještě hej, jak je skvělá a jak o ni pečuju. Snad z toho i pochopil, že jsem stará škola, co si umí vážit věcí. Musím uznat, jsem jenom chlap a ženskou jsem neměl ani nepamatuju, že Lucka je hezká holka. Krásně a souměrně rostlá, to se musí nechat! I ta prcinka, co se jí z bobříka vyklubala, byla nádherná. Nedivil jsem se, že z ní je Tonda paf, hledí, slintá a jen ztěžka potlačuje, že je dole malinko objemnější, než obvykle. No, a pak, pak mne zase napadlo, že když mu dovolím, aby si sáhl… Však co, řekl jsem si po krátkém zaváhání. Z mýdla ji nemá, stejně ji furt někomu ukazuje a nechává se šoupat, tak co by nemohla panu Albernovi dovolit, aby si sáhl, ne? Pomůže nám to oběma. O platu jsme spolu ještě nemluvili, ale pokud zanechám dobrý dojem, bude se mi o něm lépe vyjednávat. Podal jsem mu dětský olejíček, povzbudivě se na něj usmál, a nabídl mu, jestli si ji nechce promastit sám.

Lucka

Připadala jsem si jako u doktora. Až na to, že jsem byla nahá úplně, seděla na pračce a čuměli mi tam dva chlapi, a ne jen jeden. Když mi ji táta namydlil a začal mne dole škrábat, skoro jsem nedýchala, jak jsem se bála pohnout, aby mne neřízl. Jen jsem cítila, jak mi po ni jezdí a v mlze přes slzy viděla, jak pan Albern, vytlačuje oči z důlků. Když mne poškrábal i okolo zadního otvůrku a přesunul se do podpaží, odvrátila jsem od holených míst hlavu, abych se nemusela dívat, jak mne vlastní otec vystavuje, jak nějakou otrokyni na východních trzích. Když ale vytáhl můj olej, co používám k odličování, a podal jej jemu, začala jsem znovu brečet a škemrat, protože dívat se je věc jedna a sáhnout si, je věc druhá. Pan Albern, jak mu i táta řekl, na oleji nešetřil. Nejen že si nalil pořádnou dávku do dlaně, ale klepal s ní nade mnou tak dlouho, dokud z ní zmizela skoro půlka obsahu. A to všechno mi pak začal matlat všude, kam dosáhl. Tedy i tam, kde mne tátova břitva ani nedotkla. Zajížděl mezi přední i zadní půlky, na stehna a zase zpátky na pupík, ale i výš, až na prsa a do podpaží. Leskla jsem se jako gladiátor, voněla po heřmánku ale pan Albern pořád neměl dost. Táta chytil povídavou a neustále vzpomínal, jaké to bylo kdysi, když měl ještě práci a žilo se jim o poznání lépe, ale že starost o holku a její občasné stonání ho stálo flek, a ona, místo toho, aby mu byla vděčna, se raději spouští s cizími chlapy… Mluvil a mluvil, ale ani jeden jsme ho neposlouchali. Já měla jiné starosti a pan Albern, vlastně taky.

Pan Albern

Ten olej voněl po heřmánku a já si mimoděk vzpomenul na své rané mládí, když jsem koupával svou o dost mladší sestru. To mýdlo vonělo taky tak. Jenže Lada byla tenkrát opravdu malá, a z toho, že ji sahám mezi nožky, nebo ji mydlím na hrudníčku, si nic nedělala, a ještě se u toho smála, jak jí to lechtalo. Jo, jo. Teď má třicet, a tohle by mi už asi nedovolila, pomyslel jsem si, a položil ruce na Lucčinu hebce bílou pokožku. Byla hladká, jemná, a mezi závojíčky to bylo mnohem zajímavější, než u Lady. Tu jsem tam jen umyl a dal ruce pryč, kdežto té Lucinčiny mezírky, jsem si užil naplno. A co teprve, když jsem jí začal mazat na bříšku, prsou, bocích… Klouzal jsem nahoru a dolů pořád si nedokázal vybrat, kde skončím. Ten palec mi do ní zajel úplně sám. Jen se prudce posunula nahoru, vyděšeně vyjekla a Franta se nezúčastěně podíval, co ji k tak náhlé aktivitě přimělo.

„Co je?“ podíval se na ni nechápavě.

„On…, on…, on mi tam…,“ chtěla žalovat, ale František ji okřikl: „no a? Tak ti tam strká prsty, no,“ odfrkl, když zhodnotil situaci, „kdyby je tam strkal někdo jiný, to bys tak nevyváděla, co?“

Tohle jsem bral jako jasný signál a povolení k útoku. Palec mi znovu zajel dovnitř a začal si užívat její pohostinnosti. Tedy, ne že by tak pohostinná byla, to ne, ječela, jako kdybych ji řezal, snažila se uhnout a zmizet, dávala nohy k sobě a odstrkovala mne… Ale ten palec jsem v ní udržel tak, nebo tak. Franta nás nechal, ať si to vyřídíme mezi sebou a odešel. Zůstali jsme sami. Ona nahá, vyděšená a krásná, já nažhavený, s pérem v pozoru a palcem v díře…

„Nemel sebou,“ domlouval jsem jí a snažil se ten palec udržet na místě a ještě s ním zakroutit, abych prozkoumal, co má uvnitř.

„Ne, prosím…, ne…,“ odstrkovala mne a dokonce se jí podařilo mne kopnout, až palec o svou pozici přišel.

Nasrala, mne, to snad pochopí každý, ne? Nejdřív se sama svlíká, pak se nechá osahávat a teď si hraje na jeptišku? Chytil jsem ji za vlasy a cloumal s ní tak dlouho, dokud nepřestala kvičet a tlouct mne rukama.

„Tak koukej, holčičko, uděláme spolu obchod. Ty mi nastavíš kundu, a já se u táty přimluvím, aby ti nedal na zadek. Sama víš, že tě to čeká, ne? Tak co kdybys byla trochu rozumná a začala spolupracovat?“ nabídl jsem jí, protože jsem se s ní vážně nechtěl prát.

Ještě sebou několikrát cukla, ale pak, jak byla celá napnutá, najednou zvadla. Posunul jsem ji zpátky nahoru, roztáhl nohy a do pipky jí zarazil ukazovák s prostředníčkem. Jen zkřivila hubu, ale jinak nic. Ta naděje, že nedostane, tedy na zadek, na ni udělala dojem. Vnímal jsem její horkost a těsnost, i to, jak krásně klouže… Jo, asi to bylo hlavně tím olejem, ale i tak… Druhou rukou jsem si povolil zip a knoflík, kalhoty poslal k zemi a prsty vystřídal svým na kost ztvrdlým bojovníkem. Bože… Jak mi bylo najednou hezky… Ona Nataša je taky hezká a mladá slečna. Má krásně kulaté kozy a puklinku, až oči přecházejí, ale Lucka byla Lucka… Pomalu, zlehka a tak, abych si jí užil co nejdéle, jsem se v ní začal hýbat. Pěkně vytáhnout, zajet zpátky, ven, dovnitř… Její kůžička, co mi tak těsně objímala ocas, se vždy kousek vytáhla ven, aby v zápětí putovala dovnitř… Začala mazat a já ocas se mi začal lesknout od jejich šťáviček. Úplně se mi z toho motala hlava, ale i tak jsem měl dojem, že se zachvěla a zasténala, ale to jsem byl na konci a její projevy jsem skoro nevnímal. Zavyl jsem, prohnul se v zádech a cítil, jak se mi stahují svaly pánevního dna a…

Lucka

Ty jeho mastné ruce, co mi šmátraly po těle, byly nesnesitelné. Mnul mi bradavky, hnětl prsa, prsty projížděl mezi závojíčky… Bylo to hrozné, ještě navíc, když otec se na to díval a nechal jej, aby prznil vlastní dceru. Bylo to hrozné, ale ještě hroznější bylo, když mi dole začalo slastné mravenčení. Když mi zarazil prst do dírky, vyjekla jsem nejen hrůzou nad tím, co mi dělá, ale i nad tím, že jsem…, že jsem to najednou chtěla!

„Ne!“ vykřikla jsem, celá vyděšená z reakce vlastního těla, protože i to mne zrazovalo, „on mi tam…,“ vyjekla jsem, když se otec ptal, co se mi děje.

Jako kdyby to neviděl! Jako kdyby nestačilo, že mne nechal svléknout se před cizím člověkem, vyholit mne a ještě jej nechal po mně matlat… Nechal mne tam, jako poslední děvku, s ním, snad jako vděčnost za práci…? Sotva odešel, začala jsem se bránit. Dokonce se mi ho podařilo kopnout někam do hlavy, ale nepomohla jsem si. Začal se mnou cloumat, až jsem si myslela, že mi vytrhává vlasy a raději jsem přestala řvát a bránit se, abych o ně opravdu nepřišla.

„Podržíš mi a já se přimluvím, abys nedostala na zadek,“ slyšela jsem jako z dálky, „budeš rozumná, nebo si necháš rozsekat prdel?“

Jasně, pomyslela jsem si, jasně… Nastavím mu pipinu, on se vysemení a pak bude chodit pravidelně, že…? Ale dostat rákoskou… Nechala jsem ho. Zaťala jsem zuby a přesvědčovala se, že to bude lepší, než kdybych se týden neposadila. Hned měl prsty zpátky a začal jimi kroutit a mačkat mi hrášek a… Když do mne zarazil ten svůj nemytý ocas, zaúpěla jsem zoufalstvím, má duše byla trhána na kusy a já si uvědomila, že svého otce k smrti nenávidím. Až doposud, do této chvíle jsem jej milovala, a to i přes to, jak se ke mně choval, co všechno mi dělal, dokonce i přes to ponížení, ale tohle, tohle už bylo moc! Pan Albern funěl a naplňoval mi dírku k prasknutí. Tělo mne zradilo stejně jako otec a já se zachvěla v právě prožitém orgasmu. Nebyl tak silný, jako jsem prožívala s Petrem, ale i tak jsem se ztratila a alespoň na okamžik zapomněla na něj a na tu hrůzu, která mu předcházela. Pan Albern zafuněl naposledy a když ve mně začal tepat, zachvěla jsem se znovu…! Zadýchaný mi spadl na rameno a jeho smrdutý dech mi vháněl rovnou do tváře. Ocas pomalu vadl, a pak jsem ucítila, jak ze mne vyklouzl a jak mi po zadečku začíná stékat jeho sperma. Narovnal se a malinko se na mně usmál, dokonce jsem mu ve tváři vyčetla omluvu.

„Dobrý,“ chválil si, „fakt dobrý. Máš ji hezky těsnou a mokrou,“ mlel snad v naději, že mne tím potěší a ohnul se pro kalhoty, „a kdybys zase dostala nějakou špatnou známku, stav se za mnou. Já to s tátou nějak vyřídím, jo?“ usmál se na mně znovu a zapnul se.

Ještě mu oči sjely dolů mezi mé nohy, podíval se na zprzněnou a rozcapenou micku a odešel. Začala jsem brečet a z pračky sjela do vany, abych ze sebe smyla tu jeho špínu a svou hanbu. Pro tu břitvu jsem se natáhla asi nevědomky a stejně nevědomky si s ní přejela přes zápěstí. Dívala jsem se, jak se pode mnou dělá louže krve, jak se míchá s vodou a pomalu usínala.

Otec František

V duchu jsem si vypočítával, o kolik si mám říct. Aby to nebylo málo, ale taky moc, abych se v Toníkově podniku uplatnil a nebyl jen přítěží. Ten její výkřik mne trochu probral, a když jsem uviděl, jak jej od sebe odstrkává, došlo mi, že ji nemazal jen zvenčí.

„Co jančíš?“ obořil jsem se na ni, „jinýmu bys ji nastavila sama, že?“ odfrkl jsem a ztratil o ni zájem, protože ta vyhlídka na dobrý plat se mi zase zvedla.

Tonda nelenil a do Lucky zajel znovu. Sice se zatvářila, jako kdyby jedla kyselé zelí, ale jinak držela. Takže to pro ni není tak hrozné, usoudil jsem a nechal je vlastnímu osudu, ať si to vyřídí mezi sebou. V obýváku jsem si nalil panáka, obrátil ho do sebe a nalil si nového. Třicet? Třicet pět, přemítal jsem a plánoval, že se konečně podíváme k moři. Lucka tam chtěla už od mala, tak proč ne? Tedy pokud bude ve škole zase vzorná, že? Vypil jsem i druhého, a když jsem upíjel z dalšího, vyšel Tonda z koupelny.

„Tak jak? Namazaná?“ zeptal jsem se a podle toho, jak se spokojeně tvářil, jsem poznal, že ji promazal i jinak.

„Jo,“ přitakal, „a pořádně,“ usmál se a sedl si vedle mne, „ty, Franto,“ začal pomalu, až jsem měl strach, že s tou prací si to rozmyslel, „nechceš ji odpustit? Vytrpěla si už dost a oba víme, že už noc podobného neudělá,“ začal mne přesvědčovat.

Supr! S prací si to nerozmyslel, a jestli jí projel komín výměnou za výprask… Mávl jsem rukou, že když se přimlouvá on, musím jej, jako budoucího šéfa, poslechnout. Napili jsme se na to a šel jsem Lucce tu radostnou novinu oznámit. Našel jsem ji v kaluži krve, z čehož se mi udělalo nevolno a sanitku zavolal Tonda. Když ji odvezli a Tonda odešel, měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel. Měl jsem o ni fakt strach…

Závěr

Vzbudila se v bílém pokoji v posteli s bílým povlečením a bílými obvazy na zápěstí. Nechápavě se dívala okolo sebe, na drátky, co vedly od ní do pípajícího monitoru, a nevěděla, jestli se jí to nezdá.

„Slečno! Slečno Spanková, vnímáte mne?“ ozval se nad ní hlas a Lucka zaostřila.

Skláněla se k ní paní v bílé halence a starostlivým výrazem ve tváři. Anděl! Jsem v nebi a tohle je anděl…, napadlo ji.

„Kde…,“ polkla, „kde to jsem?“

„V nemocnici. Měla jste nehodu a tři dny jste byla mimo. Zavolám doktora,“ vysvětlila jí a odešla.

Nehodu? Já? Jakou? Na lyžích, nebo… Ani za nic si nemohla vzpomenout, co se mohlo stát…

Konec poslední části