Marie si majetnicky táhla Vaška do ložnice, tak jsme si s Alenou roztáhli gauč v kuchyni a padli na něj. Alena přese mně přehodila nohu a napíchla se na to, co tam opět trčelo. Obejmula mě a přetáhla přes nás peřinu. Náhle celá změkla a já jsem také pozbýval vědomí.

Nevím, jak je to možné, ale ráno jsem se probudil ve stejné poloze. Když jsem si to uvědomil, cítil jsem další povstání. Opatrně, abych Alenu neprobudil, jsem se začal hýbat. Ale Alena asi také už nespala, protože při prvním pohybu mě pevně objala a vášnivě přirazila.

Naše vzdychání a funění se mísilo se stejnými zvuky z ložnice. Alena se zmítala jako v nějakém záchvatu, ale náhle se mi vytrhla. „Já ho chci do zadečku!“ zašeptala a klekla si na všechny čtyři. Proč bych jí odpíral to, co sotva poznala. Nabral jsem to, co z ní v hojném množství teklo a nanesl to nejprve na to, co mi tak trčelo mezi nohama a potom i na tu hnědou dírku.

Nasadil jsem ho a nechal Alenu, aby se na něj sama napíchla. „Áááá.....ááááá!“ vykřikla a náhle se na něj vší silou napíchla. Zajel jsem tam až po koule a Alena znovu vykřikla bolestí. Chtěl jsem trochu povolit, ale Alena dala ruce dozadu a přidržela mě.

„Ááááá.....áááááá.....“ zaskučela a náhle jí povolily nohy a ona padla na břicho. Ještě, že jsem jí držel za boky, takže mi nevypadnul. „Mrdej měééé.....mrdej měééééé.....“ tiše kvílela a svírala půlky tak, že jsem měl co dělat, abych předčasně nevystříknul. Ale stejně se to nedalo odkládat. Narážel jsem na to tvrdé, co tam měla a tak jsem k tomu obsahu musel přidat i ten svůj, abych to naředil.

„Úúúúú....úúúúúú....“ zakvílela Alena a – marně - se ke mně snažila víc přitisknout. Ale její tělo si nedalo poroučet. Náhle se tlak v jejích střevech zvětšil natolik, že v poslední chvíli se zpode mne vysmekla a ani nestačila doběhnout na záchod. I když si připlácla ruku na zadek, všechno se z ní vyřítilo už v chodbě. Celá rudá to po sobě uklidila.

Vtom se přiřítila Marie a byla na tom podobně, jako Alena. Ale protože měla víc zkušeností, zvládla doběhnout na záchod. Ve dveřích se objevil Vašek a slastně se protahoval. „Pojď na panáka!“ zapískal jsem známou melodii a, s lahví v ruce, vyrazil ke stolku na dvoře.

Za chvíli se objevily holky a také se nezdržovaly oblékáním. Nesly tác se snídaní a tak jsme doplnili deficit v žaludcích.

„Večer musíme jet domů!“ řekla lítostivě Marie při snídani. „No jo, už je neděle a zítra musíme zase makat!“ skoro zavzlykala. „Bylo to tady fajn!“ řekl jsem skoro současně s Vaškem.

„Tak si dáme za korunu z flašky a jdeme to ještě vybílit!“ řekl jsem a zvedl lahev vodky. Zavdali jsme si z lahve a oblékli se, abychom mohli jít bílit. Začali jsme - už tradičně – kuchyní, aby holky mohly připravit oběd.

Přesto, že jsme byli oblečení, sem – tam na nás zůstaly stopy vápna. Dokud byly ještě čerstvé, museli jsme je rychle odstranit. Rozeběhli jsme se k rybníčku a skočili do jeho chladivých vlnek. Plácali jsme se tam, jak dva statní kapři a užívali si té osvěžující vody.

Potom jsme vylezli na břeh a natáhli se na trávu. Měl jsem Vaškův úd jenom kousek od své hlavy. Trčel k nebesům a tak jsem dostal chuť ochutnat ho. Stačilo se jenom trochu posunout a už jsem ho měl přímo před obličejem.

Natáhnul jsem ruku a lehce ho sevřel. Vašek nejprve vytřeštil oči, ale potom se nebránil tomu, když jsem se k němu přisál. Ne, nebyl jsem jako Marie. Na to jsem neměl! Byl jsem rád, že jsem dokázal dostat do úst jeho žalud.

Vašek, po prvotním šoku, se náhle posunul tak, aby mi ho také mohl vzít do pusy. Jako kdyby to bylo synchronizované, z obou vyrazilo vše, co nás tam tlačilo. Vašek s tím neměl problém, zato já jsem nestačil polykat to, co se z něj vyhrnulo. Musel jsem se otočit, abych vykašlal vše, co jsem nestačil polknout.

Skočili jsme do rybníčku, abychom se trochu vzpamatovali. Ale to už přicházely holky a halekaly, že oběd je hotový. „Jóó, už jdeme!“ odpověděl jsem a vylézali jsme na břeh. Než jsme došli ke stolku, už na něm voněl oběd. Znovu jsme se na něj vrhli, jako kdybychom ho chtěli polknout i s talíři.

Zatímco holky umývaly nádobí, my jsme se odebrali zpátky k rybníčku. Lehli jsme si tak, aby naše těla byla ponořená, ale hlavy zůstaly na suchu. Ani nevím, jak se to stalo, ale náhle se nám zavřely oči.

Probudilo nás jakési chichotání a k tomu, co nám trčelo z vody, se cosi přisálo. Ne, nebyly to ryby, ale ústa Aleny a Marie. „Vy byste tu spali, ale musíme se pomalu balit!“ řekla Marie, když jsme se vyřádili.

Sluníčko už bylo na cestě k západu a tak nám nezbylo, než vylézt, všechno sbalit a přichystat se k odjezdu. Naposled jsme holky povalili, abychom jim protáhli ty uslintané otvory.

Domluvili jsme se, že další týden se tady sejdeme, abychom pokračovali v načatých pracích. A potom jsme nasedli do dopravních prostředků a řítili se k domovům...

Bobr

©

2015