Klára nenáviděla Tokio.

Setkání, které tak dlouho plánovala, byla úplná prohra. V Japonsku měla existovat rovnoprávnost, ale nikdo se zřejmě nepostaral, aby to Japoncům řekl. Všude existovaly skleněné stropy. Viděla velice kompetentní ženy, které musely servírovat čaj naprostým idiotům jen proto, že to náhodou byli muži.

Uráželo ji to, ale nebylo to nic platné, ani když to dávala najevo a její hostitelé si toho všimli.

Setkání proběhlo dostatečně srdečně, spousta úsměvů a poklon, ale intuice jí říkala, že to byl výbuch.

Je nám líto, jsou ještě oblasti, které bude třeba objasnit, rozhodnutí musí učinit hlavní manažer, který teď není přítomen. Potřebujeme čas na prostudování vašeho návrhu. Moc se omlouváme.

A ona teď musí letět domů s hořkou chutí porážky v ústech. Nebylo to něco, na co byla zvyklá.

Až dosud byla její kariéra doslova meteorická. Vedoucí útvaru ve čtyřiadvaceti, výkonná viceprezidentka v šestadvaceti. Ve firmě byla její cesta vzhůru umetená a kilometr široká.

Neměla zábrany a nevadilo jí využívat svůj mimořádně dobrý vzhled a přírodně světlé blond vlasy k tomu, aby se dostala všude a dosáhla všeho, co chce. Oblečení, ve kterém chodila do práce, bylo vždy o trochu těsnější, aby lépe vynikly její křivky. Ale ne zas tak těsné, aby vyvolávalo nějaké komentáře, pracovala ve velmi konzervativní firmě.

Myslela si, že Japonci jí budou zobat z ruky. Jednou pohodí hřívou a bude je mít tam, kde chce. Předvedla jim svou oslnivou prezentaci, kterou si tak dlouho a pečlivě připravovala.

Ovšem nepočítala s japonským korporátním mužem, který rozhoduje v komisích, a hlavně v klubech v Ginze, a který o ženách, zejména nejaponských, soudí, že mají být hosteskami a rozhodně je nepovažuje za rovnoprávné.

„Do prdele,“ mumlala si, „do prdele.“

*

Letiště Narita bylo moderní stavbou s kuriozní spletí obchodů, kde se prodávaly turistické cetky i vysoce kvalitní západní zboží. A zdálo se jí, že firma Sony musí své elektronické zboží prodávat se ztrátou. Jenže žádné toys for boys, hračky pro kluky, ji nikdy nijak nezajímaly, takže teď ještě musela musela zabít celé tři hodiny na špatné straně pasové kontroly.

A na dohled nebyl ani vozík na zavazadla.

Celkově vzato nebyla v nejlepším rozpoložení. A tak když jí nějaký nešťastný mužský uklízeč zablokoval cestu na dámskou toaletu, nezvládla svou špatnou náladu a netrpělivost.

„Jděte mi z cesty,“ utrhla se na něj.

Otočil se k ní a na tváři měl rozpačitý úsměv.

Zvedla ruku a odstrčila ho stranou. Klopýtl dozadu a spadl přes hromadu krabic naskládaných před bezcelním obchodem vedle toalet. Padal a jeho ruce i nohy bouchaly do těch krabic, zatímco ona panovačně kráčela dál.

*

Byla právě hotová a opravovala si mejkap, když toho uklízeče spatřila za sebou.

„Tady je to pro dámy, tak koukejte vypadnout,“ obořila se na něj.

Ale nepohnul se, jen se na ni chladně díval. Pak si všimla, že se k němu přidali další dva japonští muži, také v uniformách, kromě nich tu byla sama. Chtěla se protáhnout kolem něj, ale chytil ji za paži.

Zkusila se uvolnit, jenže on ji dál zachmuřeně držel a v očích se mu zřetelně zračila nenávist. Začal jí nadávat. Její japonština nebyla nic moc, ale uvědomila si, že se předtím dotkla jeho důstojnosti. A pokud o japonských mužích věděla aspoň jednu věc, byla to ta, že ze všeho nejpotupnější pro ně je ztráta tváře.

Změkčila svůj výraz a přinutila se k úsměvu: „Poslouchejte, mrzí mě to, dobře?“

Odpovědí byl další příval japonštiny.

„Do prdele, řekla jsem, že mě to mrzí, tak teď ode mě dej ty pracky pryč.“ Znovu se pokusila vytrhnout svou paži z jeho prstů.

Ale na něj to nijak nezapůsobilo. a znovu na ni spustil palbu japonštiny, při tom ji dál pevně držel. Začínalo to být hloupé, a tak na něj chtěla zkusit postranní kop z karate, ale byl na to připraven, zablokoval jí švihovou ruku a tvrdě ji udeřil pod žebra. Vyrazil jí dech, takže se složila jako kapesní nůž.

Chytil ji pod rameny, vytáhl ji do vzpřímené polohy a potom ji silně kopl mezi nohy. Měla na sobě kalhotový kostým na míru, a tak té devastující síle, s jakou se jí ocelovým plechem vyztužená špička jeho boty zabořila do rozkroku, vůbec nic nebránilo.

Při té mučivé bolesti se téměř pozvracela.

Teď už se bála. Opravdu bála. Pokusila se osvobodit, ale on ji hranou ruky sekl do krku.

Zbylí dva muži ho hlasitě povzbuzovali a ona se pořád snažila nadechnout, ale jediné slovo, které ze sebe dokázala zřetelně vypravit, znělo nějak jako „or-ra“ a neznamenalo nic.

Pak jí jeho ruka udeřila ze strany do hlavy a celý svět kolem ní zčernal.

*

Přišla k sobě a těžce zatřásla hlavou.

Cítila se mizerně a na okamžik propadla panice, s divokým strachem se rozhlédla po těch mužích, ale byli pryč.

Chytila se okraje umyvadla a vytáhla se na nohy.

Prohlížela se v zrcadle, neviděla žádné škody, až na malou modřinu na krku, ale měla pocit, jako by ji srazilo nákladní auto, a pak, aby dokončilo svou práci, na ni ještě zacouvalo.

Tělo ji bolelo na místech, o kterých ani nevěděla, že je má, a vůbec nejhůř zasaženou oblastí bylo její hrdlo, ve kterém jí bolestivě tepalo.

Opláchla si obličej vodou a pak se podívala na hodinky. Musela tu být víc než dvě hodiny a její linka měla odletět už asi za čtyřicet minut. Zvedla kabelku z podlahy a rychle zkontrolovala její obsah.

„Ti parchanti,“ pomyslela si, když si všimla, že všechny hotové peníze jsou pryč. Zbili ji a potom okradli. Při pokusu o rychlý výpočet zpaměti jí vyšlo, že ji to stálo asi pět tisíc korun.

Zvažovala, jestli má ten incident nahlásit a případně zmeškat svůj let, ale myšlenka na další noc, kterou by musela strávit v téhle hnusné díře, ji vůbec nerozveselila. Na druhou stranu, měla nechat toho zmrda a jeho kamarády vyváznout, i když ji zbili a potom ještě ukradli peníze?

Nakonec se rozhodla, že prostě odletí a už se sem nikdy nevrátí. Za pět tisíc by to bylo přespříliš potíží. Doufala, že shnijou v pekle.

Opravila si mejkap, odemkla dveře dámské toalety a prostě se šla nechat odbavit ke svému letu.

*

Byla mladá a zdravá a modřiny brzy vybledly.

Nedostala menstruaci, ale to u ní nebylo tak neobvyklé. Obyčejně to přisuzovala stresu ze své práce.

Když ji nedostala podruhé, začala se znepokojovat. Možná jí ten parchant Japonec tím kopnutím způsobil nějaké poranění. Přemýšlela o tom, jestli má navštívit svého gynekologa, ale nedostala se k tomu, na takové věci neměla čas.

Po třech měsících se menstruace jako by dostavila. Byl to jen tenký pramínek, ale pocítila úlevu a přestala na ten problém myslet.

Zásilka na její jméno dorazila do firmy o dva měsíce později.

Přinesli jí pevnou bublinkovou obálku, a když ji otevřela, uvnitř nebylo skoro nic. Našla tam jenom miniaturní paměťovou kartu, jaká se používá ve fotoaparátech a mobilech. Na obálce bylo poštovní razítko z Japonska a nikde žádná doprovodná poznámka. Hodila to do tašky a zapomněla na to až do víkendu. Potom tu tajemnou obálku zase našla a v práci si od ajťáka vypůjčila čtečku karet.

Tu noc si to doma na počítači prohlédla.

*

Kupodivu mluvili anglicky, asi záměrně, aby bylo nahrávce rozumět.

„Je v bezvědomí?“

Sáhl dolů a zatřásl s ní, něco zamumlala, ale neprobudila se.

„Ano.“

„Tak dobře, dáme se do toho, nemáme moc času.“

Dřepěli kolem ní a všichni se houpali na patách. Zdálo se, že nestvůrnost toho, co udělali a co se ještě chystali udělat, je paralyzovala až k nerozhodnosti.

Pak promluvil ten první muž.

„Tu videokameru sis půjčil od své přítelkyně v obchodě?“

Ten nejmladší muž na to kývnul: „Ano, ale byla trochu podezíravá.“

„Neboj se, nebude to na dlouho. Tak mi s ní pomozte.“

Tahali ji a převalovali a svlékali jí kalhoty a kalhotky, až ji měli od pasu dolů nahou.

„Takže je přirozená blondýna,“ řekl první muž a olízl si rty.

Roztáhl jí nohy a vnikl mezi ně. Její vagina byla suchá a on si opakovaně plival do dlaně a roztíral si sliny po penisu, aby mu zajistil dostatečné mazání a zabránil nepříjemnému pocitu při souloži.

Jakmile byl spokojen, zatlačil na její puklinu a vrazil dovnitř.

Rychle to skončilo a po něm právě tak rychle zaujali jeho místo druzí dva a přidali své nálože k té jeho. Odbývalo se to skrytě, hluboko v ní uvnitř.

Pak seděli kolem a několik minut se na ni dívali, jak z ní kane jejich sperma a pomalu se klikatí úžlabinou její zadnice. Video při tom jen tiše šumělo.

„Musíme ji očistit a zmizet,“ řekl vůdce a příštích několik minut bylo rozmazaných horečnou aktivitou, během níž jí umyli rozkrok a oblékli šaty a věrně to vše natočili na kameru. Na přirození jí dokonce nějakou dobu přidržovali ledově studenou plechovku s nealkoholickým nápojem, aby tím zajistili, že svaly se jí tam zase vypnou a nevyzradí to, co jí provedli, a taky aby aspoň částečně opadlo napuchnutí, které na jejích pyscích přetrvávalo.

Nechali ji ležet na podlaze, dámskou toaletu zamkli a pověsili na ni cedulku „Zavřeno kvůli úklidu“.

Pouštěli si tu nahrávku a smáli se jí celé týdny, a když si mysleli, že už jim nehrozí žádný postih, poslali kopii na adresu z vizitky, kterou našli v kabelce.

*

Video dál šumělo a Klára otupěle hleděla na obrazovku a v hlavě jí to vířilo. Teď všechno pochopila. Ti parchanti ji znásilnili jeden po druhém, a co bylo horší, teď věděla s oslepující jasností, že je těhotná.

Její tělo se jí to snažilo říkat celé týdny, ale ona ta znamení ignorovala. Vždyť to bylo nemožné, nespala s mužem už věky. Ale teď věděla, že ...

Potom přišly slzy.

Na potrat už bylo moc pozdě a ona to věděla.

*

Byla to obtížná a bolestivá záležitost, a bolest se ještě zhoršila, když přišel doktor, sedl si u jejího lůžka a informoval ji, že porod ji hodně poškodil a je nepravděpodobné, že by ještě někdy měla další děti.

Ale její holčička byla krásná.