V malé místnosti za pódiem seděla mladá dívka. Nahé nohy měla těsně zkřížené, tou volnou nervózně kývala. Na prstech se jí kymácela černá lodička. Občas napnula chodidlo a lodička se jí jako poslušný pes přilepila k patě. Ona ji chvilku nebo dvě v té poloze přidržela, než nohu zase uvolnila, lodička spadla a houpala se znovu jen na prstech.

Taková poslušná lodička, myslel si pan Brixi. Tak šťastná. Přivolávaná jejím chodidlem. Sloužící jejím prstům. Může se dívat vzhůru přes kilometry jejích nohou až k tomu nejposvátnějšímu z trojúhelníků… Pan Brixi ucítil nějaký pohyb, navázaný na život v jeho kalhotách. Prohodil si překřížené nohy.

„Přestaň s tím. Zuj si to úplně, mladá dámo.“

Byl to příkaz, ale pořád bylo něco zřetelně lákavého ve způsobu, jakým ta teenagerka velmi plavně, bez nejmenší známky zaváhání nebo otázky, sáhla dolů a zula si tu provinilou botu. Panu Briximu se pomalu rozsvítilo. Musí to tak být. Ona je submisivní. Opravdu submisivní. Od přírody. Musí být. Ten způsob, jakým se zula. Prostě mu podala poslední kus svého oblečení.

Po celý svůj život snil o tom, že potká pravou submisivitu, a teď ta nejkřehčí z krásek sedí před ním. Nahá, zakrytá jenom zbytkem nějakého hábitu. Klárka držela boty dvěma prsty za paty a atlasové podpatky podávala panu řediteli.

Pan Brixi vzal lodičky do své měkké, masité ruky. Malé boty, pár mu sotva zaplnil ruku, lehké jako pírko, přečetl si značku, Candy, Made in Italy. Velikost šest, vytištěno ve zlatě. Podpatky tak tenké a vysoké. Sotva nošené, ale ještě teplé. Od ní. Bože, myslel si, že praskne.

Bylo nemožné dál myslet na Klárku jako maturantku. Nikdy to nebylo snadné. Ale teď obzvlášť ne. Teď vůbec, po tom, co právě viděl. To pomyšlení, že je pod tou blyštivou látkou úplně nahá, to už bylo přespříliš. Byl na kost tvrdý, napuchlý, v kalhotách od Blažka a bez stolu, za který by to mohl schovat. A pořád to narůstalo, zřetelné pro všechny. Ona se na něj dívala.

„Chovej se podle svého věku, mladá dámo. Jsi ve velmi vážných potížích. Celá tvá budoucnost, nemluvě o tvé reputaci, nebo o tom, co z ní zbývá, je v ohrožení. Naprosto jsi zkazila jeden z nejdůležitějších dnů celého maturitního ročníku.“ Slečna Prokšová se zvedla a záměrně si stoupla před ředitele.

Chválabohu za slečnu Prokšovou. Zástupkyně ředitele ho opět zachránila a vrátila to setkání do patřičných mezí. Pan Brixi si byl jist, že slečna Prokšová viděla, jak se vybouluje, poznala na něm, že si prožívá své potěšení. Bude jí to muset oplatit. Možná by před ní mohl ponížit jednoho z těch mladých frajírků. Třeba osobní prohlídkou se svlékáním, to by se staré panně jako je ona mohlo líbit.

Slečna Prokšová pokračovala: „Nejen, že jsi zničila večer svým spolužákům, ale zničilas ho i jejich rodičům, celému gymnáziu a taky panu Briximu a mně. Byla u toho i regionální televize, Bože můj. Tví rodiče už jsou pryč. Budu jim muset vysvětlovat, co se stalo!“

Pan Brixi se pokusil převzít řízení celé situace; postavil se a došel až k sedící Klárce. Díval se dolů na její plavé vlasy. Hedvábné vlasy, tak dlouhé, hezký malý nos, ústa s červenou rtěnkou, u srdíčka uprostřed trochu pootevřená, výška tak akorát pro něj… Bojoval s tím, aby zůstal soustředěný, „eehm,“ uvolnil si hrdlo. „Mladá dámo, předpokládám, že nám povíš, co se vlastně stalo? Od začátku a vlastními slovy, Klárko.“

* * *

„Tak dobře, dobře. Asi si myslíte: ‚Je to děvka? Nebo co?‘ Ale já jsem stejná, jako každá normální holka z gymplu. Chodím do školy. Pracuju na pár hodin jako výpomoc ve stánku s pizzou. A dělám domácí práce. Nemám vůbec žádný společenský život. Nic. Táta hrozně chce, abych měla dobré známky a všechno kolem. Chce, abych byla taková stepfordská holčička, víte, co myslím. Takže vlastně celý rok sedím u knížek. Snažím se udržet si průměr 2. Není to lehké, ale to vy dobře víte.“

„Jo, je to epik. Jsem šťastná, ale je to trochu nudné, víte? A potom, v tomhle pololetí, si Niki přišla koupit pizzu ke stánku a začala se mnou doopravdy mluvit.“

„Niki?“ zeptala se slečna Prokšová.

„Prosím? Aha, Dominika. Prostě Niki. Je strašně oblíbená.“

„Dominika Mašková, ze třídy paní Šnajdrové,“ vysvětlila slečna Prokšová. „Černé vlasy, velké… chci říct, dobře vyvinutá.“

„No zkrátka, tak jsme mluvily, nemyslím tím o pizze a dietní kole, ale tak jak se holky baví. Málem bylo po mně. Třeba já jsem nikdy předtím nesměla mít toaletní vodu jako Guess Girl. Niki je fakt hustosuprová! Chodí s klukama z té party, víte, ta bavorácká banda. Musíte jezdit v německém sporťáku, aby vás přijali mezi sebe. Bruno tam taky je. Jooo. Jeho rodiče musí být v balíku, ale on o nich nemluví…“

„Takže netrvalo dlouho a Bruno se se mnou začal bavit. On je takový holčičí sen. Ty jo! Niki mě brala s sebou, kecaly jsme s Brunem, bylo to fakt libový. Bruno a Niki byli něco jako ten známý youtuberský pár ze Slovenska, Znáte to, pořád si vyměňujou pohledy, a tak. No, a jednou jsme se procházely v obchoďáku, moje kámoška a já, když Niki navrhla makeover. Pro mě. Na chvíli jsem z toho oněměla.“

„Makeover?“

„Děvčata si navzájem dělají vlasy a obličej, taková kompletní změna vzhledu,“ vysvětlila slečna Prokšová.

„Niki řekla, že se Bruno o mě zajímá, ale že musím víc vypadat jako chobotnice z nějakého filmu. Úplně mě předělala a pak jsme šly do toho obchoďáku. Niki se o mě úžasně starala. Trvala jako na tom, že moje módní chutě jsou na nic. Musím prostě nosit tohle nebo tamto. Řekla jsem ‚klidně‘. V tom obchoďáku je krámek, jmenuje se Frederick’s, a Niki tam brala všechno možné a platila kartou mých rodičů. Říkala, že to je to, co má Bruno rád. Víte, Niki není PŘESNĚ panna. Tak jsem řekla ‚klidně‘. Myslela jsem, že vypadám jako děvka, když mě nutila nosit všechny ty outfity do školy, ale bavorácká parta mě podržela. Nikdo ze třídy si nedovolí říct ani slovo, když je mám kolem sebe. TAK jsou oblíbení. Takže jsem nosila to jejich pobuřující oblečení. Klidně.“

„Brali mě s sebou do nejvíc cool klubů a podniků. Bylo to tak parádní. Byla jsem jako jejich maskot nebo tak něco. Musela jsem jezdit i s jinými kluky, když mě tam Bruno chtěl, ale nevadilo mi to, bylo to zábavné. Všichni ti kluci se na mě dívali, když jsem vešla. Mrňavá kožená sukně, ponožky nad kolena, super jehly, dobrý vtípky. Bruno a Niki pořád ustřihávali moje trika, výš a výš, až mi sotva zakrývaly prsa. Holky pořád žárlily a čuměly. Kvůli tomu mám ten kroužek v nose a na břiše. Aby zuřily. Všude jsem jezdila v bavorákách. Bruno mě jednou nechal řídit! Já jsem řídila BMW!“

„Máš řidičák, mladá dámo?“ zeptal se pan Brixi.

„Hmm, ne?“

„Slyšela jsem spoustu stížností na tyhle hochy,“ prohlásila slečna Prokšová. „Klárko, nezkoušeli ti zlí chlapci dostat od tebe něco na oplátku? Řekni pravdu. Poznám, když budeš lhát.“

„Ne, slečno Prokšová.“

„Klárko?“

„Ne. Čestně. Chodili jsme v noci k řece, víte, pod most, ale k ničemu nedošlo.“

„Klárko?“

„Jenom jsme hráli na fanty. To je všechno.“

„Ty jsi dávala fanty Brunovi?“ Hlas pana Brixiho zněl skoro závistivě.

„Klárko, ta hra obyčejně vede k něčemu dalšímu. Pamatuješ si, co jsem vás učila při hodinách sexuální výchovy?“

„Ano, slečno. Jenom jsme se trochu líbali a kluci chtěli zkoušet citlivost na doteky. Ale to se mi nelíbilo. Když jsem nakonec musela svléct šaty, zjistili, že mám zrovna jahodový týden. Musela jsem dotáhnout zadek na dámy. Když Niki viděla, že používám tampony, trvala na tom, že musím přejít na vložky. Sice středověk, ale klidně. Chodit s nimi k řece nebylo tak špatný. Udělala jsem nějaké věci pro ně a oni mě zas celý týden nechali mezi sebou. Nikdo ve škole mě neotravoval, protože jsem byla s nimi.“

„Ovšem maturita se blížila. Jak víte, nejsem žádný ulejvák ani závislák, ale moje známky šly do kytek. Nefungovala jsem. Jenže ta největší věc v posledním ročníku je to, že všichni učitelé se vás už chtějí zbavit a odeslat vás někam na univerzitu nebo kam si přejete. Takže jsem prošla. Úplně vyřízená. A tehdy to začalo. Niki, ta napřed.“

„Byla jsem na zadním sedadle v Brunově autě. Skončila jsem s tou mizernou prací. Kdo na to má čas? Kecali jsme o maturitním plese a Niki navrhla, že pro mě vybere šaty. Řekla, že zná nějakou švadlenu ve městě, která mi vyrobí něco speciálního. Myslím, že šila i pro její macechu. Víte, ona profesionálně tancuje.“

„Ano, jsem dobře obeznámený s jejím tancem. Vlastně, chci říct, že jsem o tom slyšel,“ opravil se pan Brixi.

„Tak jsem to zkusila, slečno Prokšová. Opravdu jsem to udělala. Ale, víte, Niki a Bruno fakticky měli mou jízdenku. Mohli a zařídili, abych dělala všechno, co řeknou. Totálně. Nemohla jsem jim nic odříct. Tedy, ve skutečnosti jsem řekla ne, ale nebylo to nic platné. Obávala jsem se, že ty šaty budou nějaký kýč. Moji rodiče to uvidí a já budu znemožněná. Ale nakonec se ukázalo, že jsou úplně nádherné.“

Klárka se pohnula, aby ty šaty předvedla; na moment zapomněla, že ta lehoučká látka je to jediné, co teď zakrývá její nahé tělo. Rychle si zase přitáhla šaty na prsa a pečlivě upravila nachumlanou látku ve svém klíně.

„Snový Bruno mě vyzvedl se svým BMW. Taťka dělal, jako že ho to neohromilo, ale byl z toho vyloženě poblázněný. Nafotil asi milion obrázků. Bruno byl skvěle oblečený, olíbal mě a dělal cukrbliky. Ale hned u první pumpy mě chtěl svlékat. Chtěl si jako sáhnout na mou podprsenku. Prostě jen tak. Chce se mě dotýkat. Nic špatného, kromě toho, že říká, že kvůli tomu tam jsem. Jako jen tak zastaví s bavorákem u pumpy a jako nic mi říká, abych si to sundala. To říká mně. Tak klidně. Chce, ať si taky sundám kalhotky. Já jako zrovna mám krámy, to už víte. Tak mně poručí, ať si vezmu vložku, že mi to Niki taky říkala. Říkám mu jo. David Tichota mně má zvednout šaty ke kontrole. Protože Niki a Bruno mě chtějí kontrolovat, víte. Nechci z toho dělat drama nebo tak něco, tak jdu na dámy a sundám to, hodím mu je pak do klína. Potom už je úplně cool, celý sladký, ťuťuťu ňuňuňu a vyrážíme na bál.“

„Totální nádhera. Bylo to skvělý. Kluka mi všechny ty mrchy záviděly. Tancovali jsme. Bylo to jako z plakátu tanečních párů. Vyloženě fotogenická akce. Vy jste mě viděla, slečno Prokšová. Nebyla jsem tam ta nejpůvabnější dívka ze všech? Nebyla?“

Klárka vzhlédla nahoru na ředitele i zástupkyni. Poprvé ten krásný obličej potřísnily slzy.

„Byla jsi nádherná, děvenko.“

„Neměla jsem vůbec žádné podezření. Když hudba ztichla a Bruno mě odvedl ke schodům, vyšla jsem na pódium. Nevěděla jsem, co mám čekat, ale myslela jsem si, že je to všechno předem naplánované. A myslím, že bylo. Úplně sama na pódiu, celá škola se na mě dívala. Televizní světla namířená na mě, cítila jsem se tak nemožná a nemotorná. Pak jsem na té židli uviděla ten krásný živůtek. Na cedulce u něj stálo, že si ho mám připnout nad srdce. Viděla jsem ten rybářský vlasec, co k němu byl připevněný, ale nic jsem si o tom nemyslela. Musela jsem něco udělat, všichni se na mě koukali. Niki tam dole taky byla. Viděla jsem ji. Přikývla a já si připjala ten živůtek na šaty. Pak škubnutí, jako takhle, a ty zatracené šaty se rozletěly na kusy a nechaly mě tam stát nahou s holou prdelí přede všemi. Bože, měla jsem dokonce na sobě tu příšernou tlustou vložku. Přeju si, abych byla mrtvá!“

„Srdíčko, ty šaty byly udělané tak, aby se roztrhly. Byly vyrobené pro nějakou striptérku.“ Slečna Prokšová pozvedla šev těch šatů. „Podívej se, jak chatrné to šití je.“

„Co ze šatů zbylo, viselo nad tvou hlavou. Zkoušela jsi pro to vyskočit, ale bylo to mimo tvůj dosah,“ řekl pan Brixi.

„Celá škola se smála. Nebylo tam nic, čím bych se mohla zakrýt. Musela jsem tam skákat nahá, jako cvičená sviňucha v Mořském světě. Čím víc jsem skákala, tím víc se smáli. Nikdo mi nepomohl. Tak jsem skákala, zas a zas. Nakonec jsem vylezla na židli a stáhla to dolů.“

„Všichni byli příliš překvapení, drahoušku.“

„Bruno tvrdí, že o tom nic nevěděl. Říká, že byl celé odpoledne s tebou. Má neprůstřelné alibi. Myslím, že budeme muset ten incident nechat být,“ řekl pan Brixi. „Ostatně není žádný důvod myslet si, že by můj syn mohl mít s tou nešťastnou událostí něco společného.“