Potkal jsem ji na bratrově svatbě, se kterým jsem se několik let neviděl, protože jsem odjel… neodjel, co bych to teď nepřiznal. Zašili mně a já prošvihl tři roky života. Nebyla to moje vina…, ten podvod…! Jako dobře, tak trochu jsem si pomohl, ale já chtěl všechno vrátit! Fakt! Vážně! Známí a kamarádi mne zavrhli a zůstala mi jen rodina. Máma i brácha, byli skvělí, když mne v krymu navštěvovali a posílali mi balíčky. Brácha se asi tak před rokem zmínil, že narazil na hezkou holku, a oba jsme si tenkrát dělali legraci, že se svatbou musí počkat, než vylezu ven. Pustili mne před týdnem a teď tady za ním stojím a poslouchám, jak není manželství odpovědné…

„…manželský polibek,” uzavřel svou řeč úředník a malinko se na nevěstu usmál, protože…, protože byla prostě nádherná!

Díval jsem se, jak bratr zvedá závoj, jak ji líbá na rty, na ty něžné a drobné rtíky, jak si navlékají prstýnek, jak…, a žárlil, jako nikdy. Podpisy, gratulace, kytice, dárky…, a spousta…, hrstka přátel a příbuzných. Ano, má přítomnost a to, že jsem byl bratrovým svědkem, způsobily, že šlo jen o malou svatbu. Ale bratr, ani jeho přítelkyně…, vlastně manželka, mi nic nevyčítali a dokonce mne uklidňovali, že to není moje vina. Když jsem jí, tedy Klárce, vše nejlepší v manželství přál já, usmívala se tak krásně, že mi málem přeskočil hlas. A když mi dala lehké políbení na tvář… Voněla. Voněla svěžími citrusovými tóny, trochu dřevem i růží… A sama sebou, což byla ta nejkrásnější vůně, jakou jsem kdy cítil. Nedivil jsem se, že si ji bratr vzal. Záviděl jsem mu a dokonce se opájel myšlenkou, jak to udělat a první noc, strávit s Klárkou místo něj… Fotograf, přípitek, oběd… Klárka rozdávala smích a pohodu na všechny strany, a když mne pozdě odpoledne poprosila alespoň o jeden tanec, byl jsem šťastný, jak blecha.

„Petr je fajn,” pošeptala mi v rytmu pomalé hudby na adresu mého dvojčete.

Přikývl jsem, protože měla pravdu a pak jí začal vyprávět, že mu závidím, a že si vybrala správně, že jí to sluší, že… Červenala se, chichotala a přes původní záměr jednoho tanečku, jsme se place ploužili už pěknou dobu. Dokonce se na mně začala víc tisknout, ale pořád ve vší počestnosti. Přiznávám, snažil jsem se ji sbalit, i když, na druhou stranu, jsem nechtěl, protože jsem věděl, že bratr Klárku miluje, a její zradu by nedal. Ale poručte si, když vás ovládají hormony! Co kdybych ji unesl, projelo mi hlavou, zatímco jsem jí do ucha hrnul narážky na její, jistě krásné, spodní prádlo. Smála se a červenala ještě víc, a když zaklonila hlavu, aby se mi podívala do očí a usmála se těmi svými, tak hezky a dalo by se říct i koketně…, zatočila se mi hlava… Únos jsem původně neplánoval, protože, jak jsem už říkal, moc přátel tady nebylo a těch pár babiček a strejdů by nic podobného realizovat nechtěli. Doprovodil jsem ji na místo, poděkoval a šel na druhou stranu stolu, abych se věnoval svým povinnostem svědka. Po očku jsem ji ale sledoval, jak si srká ze skleničky, utírá si rty do ubrousku a něco Petrovi šeptá… Snad ne o mne, napadlo mne v první chvíli, ale pak se zvedla a namířila na dámy. Tohle byla příležitost! Ležérně jsem se vydal ke dveřím do kuchyně, prošel jimi a pak jsem proběhl na společnou chodbu a na Klárku počkal.

„Nechceš unést?” zeptal jsem se, když vyšla ven a zaraženě se na mně podívala.

„Co? Jaký…,” ale pak jí to došlo, rozhlédla se a rychle přikývla.

Nahmatal jsem v kapse klíčky od auta, strejdo promiň, a zrychleným krokem se s ní přesunul na parkoviště až k autu, které na nás zapípalo. Až na číšníka, co kouřil před restaurací, si nikdo ničeho nevšiml. Nastartoval jsem a rozjel se, ale ve stejné chvíli mi došlo, že tady můj plán únosu končí. Kam teď? Dal jsem se na výjezdu doprava, na další křižovatce doleva, pak…

„Ztratil ses?” zajímala se, protože i jako holka poznala, že jezdím jako blbec, „a kam chceš jet?” podívala se na mně, „…ty nevíš…? Ty nemáš…, kam…!” došlo jí a začala se smát, až si opatrně utírala oči.

„No, víš, nechcu jenom zapadnout do první hospody,” snažil jsem se o zdůvodnění, proč nesmyslně kroužíme městem a už potřetí jsem projel okolo restaurace, odkud jsme vyjeli.

„Zajeď k nám,” řekla malinko zastřeným hlasem, „tam nás hledat nebude. To mi věř!” dodala s přesvědčením.

Měla pravdu, kdo by unesenou nevěstu hledal u sebe, že? Zaparkoval jsem, schválně, až na posledním místě za dodávkou, i když na parkovišti bylo místa dost. Pomohl jsem jí vystoupit, pečlivě zamkl auto, to by byl fakt pech, kdyby ho ukradli, a vyjeli spolu výtahem do pátého, k jejich bytu. Klíče, napadlo mne! Copak má nevěsta kapsy na klíče? Klárka ale musela být připravená, nebo to byl prostě jejich zvyk… Zašla k oknům, nadzvedla květináč a s klíčem v ruce mi poslala nádherný úsměv. Odemkla, zavřela dveře a… A vrhla se mi kolem krku. Vášnivě mne začala líbat, pomáhat mi ze saka, já jí ze šatů a za chvíli… No, chvíli to trvalo, ale nakonec jsme byli jen v tom spodním prádle, ze kterého jsem si při tancování dělal legraci. Měla ho opravdu moc hezké a jako vše, jí slušelo. Samozřejmě bílé, s krajkami a podvazkovým pásem… Tohle by slušelo i mi, projelo mi hlavou a pomalu ji začal zbavovat i jeho. Její dva kopečky s hrozinkami na vrcholcích, nebo její čárečka zasazená v uprostřed těch nepříliš širokých a kulatých boků, úzký pas a ploché bříško… Objal jsem ji, přitiskl se na to hladké a teplé tělo a pomalu s ní šel dál do bytu, do ložnice na postel, která už jistě byla svědkem mnoha podobných situací. Když jsem jí jazykem obkroužil bradavky a pak je vcucl a jemně je stiskl mezi zuby, začala tiše a spokojeně vrnět. Prsty mi bloudila ve vlasech, kroutila se, vrněla… Přes důlek v bříšku jsem se posunul kousek níž, k buclatému pahorku, kde obyčejné holky mají chloupky, ale kde tahle neobyčejná, měla hladkou a jemnou kůžičku. Ještě kousek…, její přední prdelka byla stejně úžasná, jako Klárka samotná. Voňavá, hebká, a když jsem do mezírky mezi těmi krásnými nadýchanými záhyby zajel jazykem, byla i horká s kořeněnou chutí. Pomalu roztahovala nohy a zvedala kolena, a mi se před očima začal otevírat jeden z divů světa. Leskla se od šťáviček, malinko se zachvívala a vybízela mne k hrátkám mezi ní, jazykem a prsty. Zabořil jsem se do ní celým obličejem, jazykem kmital mezi lupínky, v dírce, na hrášku…, odspoda nahoru, do stran i dovnitř… Klárka přestávala tiše vrnět a začala stukat a lkát, trhat pánví a ve vlasech mne škrábat nehty. Jeden, pak druhý prst do dírky, přisát se na horní část pipinky s hráškem, prsty pokrčit, pak zatlačil, jazykem poklepat na hrbolek…

„Ááá…, ááá…, áíááíá!“ zaječela, zvedla zadeček do vzduchu a ještě než dopadla zpátky, začala se nekontrolovaně klepat a otřásat.

Nechci, aby to vyznělo jako vychloubání, ale než mne zašili, pár holek jsem už v posteli měl. A díky jedné z nich, Zdeničce, jsem věděl, kam a jak, aby se jí to líbilo. Jo, každá je jiná, ale přitom jsou všechny stejné. Chtějí být ovládané, ale při tom chtějí mít navrch, chtějí mít až k prasknutí nacpanou dírku, ale tak, aby je to moc nebolelo, chtějí, aby byl partner drsný, ale při tom něžný… A právě sladit, vycítit a vybalancovat jejich momentální potřebu, náladu, a sny, to je to, o čem tady běží… Klárka je výjimečná, o tom žádná, ale v tomhle je stejná, jako ostatní. S pusou pořád na její prasklince jsem pomalu vytáhl prsty z jejího nitra a dopřál ji trochu klidu k uvolnění a uklidnění. Už jen maličko, jsem ji klepal jazykem do kapuce poštěváčku, aby toho klidu nebylo až příliš. Když zklidnila dech, posunul jsem se zpátky nahoru, přes bříško ke kozičkám, opět pár pusinek, a pak krk a její zčervenalou tvář. Políbila mne na pořád ještě mokrou pusu, kousla se šibalsky do rtu, mrkla na mně a dolů se začala přesunovat ona. Když si vzala kolík do pusy, bylo to, jako kdybych se ocitl v ráji. Zdena byla přebornice, ale Klára…? Klára ji předčila o dvě délky! …teda, zní to blbě, ale asi víte, jak to myslím… Vcucla mi koule do pusy, stiskla mi ocas v dlani a přejela po něm… Málem jsem se vystřílel hned! Jenže ona věděla, co dělá. Když už jsem cítil, jak se mi v tříslech sbírá k slavnostní slavě, přestala a jen se mne lehce dotýkala rty, tahala mne za chloupky… A pak znovu! Vyl jsem a skoro řval, že chci už konečně dojít až na konec! Jenže Klárka si můj konec naplánovala jinak. Zvedla se, obkročila mne, kolík namířila mezi urousané závojíčky a dosedla. Teda, byl jsem rád, že mne udržela v plné bojové pohotovosti. Její micka se mi obemkla okolo kolíku a přivítala jej v útulně mokrém pokojíčku, kde bylo teploučko a hodně, ale hodně těsno. Sklonila se nade mne, abych se ujal jejich bochánků a já nevěděl, co dřív. Pravý, levý, do ruky, do pusy… Klárka se pomalu začala hýbat dopředu a dozadu a já jsem dole cítil, jak mi její šťávičky tečou přes pytlík mezi půlky, jak… Zavyla a celá se rozklepala. Narovnala se, bochánky se dostaly mimo dosah mých úst a ukázala mi, jak se jí krásně třesou, když se celá zvedá a klesá ve vlastním rytmu. A taky svou micku, svou puklinku, růžovou broskvičku…, ve které mizel a zase objevoval můj bojovník. Ta salva, co se mi mezi ním a koulemi po celou dobu sbírala, a co právě přišla, mne celého zvedla z postele, světlo v pokoji zmizelo, aby se hned na to objevilo, zvuk přestal existovat a mé já, se na chvilku ocitlo v jiné dimenzi. Ještě jsem tiše sténal a užíval si posledního výstřelu, když mi jej uvnitř zmáčkla, trhavě se projela dopředu a dozadu a s vytím se přidala ke mně. Spadla mi na hruď, prudce mi dýchala do ucha, tiskla se ke mně a oba jsme se pomaličku uklidňovali a bootovali operační systémy.

„Díky,“ pošeptala mi po chvilce a zvedla hlavu, „tohle jsem potřebovala.“

Nechápal jsem. Jaké potřebovala? Má přece bráchu a ten ji snad už musel…, tento…, ne? Vysvětlení přišlo po chvíli, kdy váhala, jestli a jak to říct…

„Petr je fajn, ale jaksi… No, on…,“ hledala vhodná slova, zatímco mi kolík vyklouzl ven, „…je moc rychlý,“ řekla opatrně, „je super, ale v posteli… Víš, on prostě není tak pozorný, jako ty. Už dneska ráno jsem nějak cítila, že v tomhle nejste stejní. Máte stejná, nebo podobná gesta, mluvíte stejně, vypadáte stejně… Teda skoro,“ usmála se šibalsky, „ale z tebe vyzařuje taková živočišná energie, nebo co…“

Povídala poměrně dlouho a já z toho pochopil, že se jen vymlouvá a svůj poklesek, zdůvodňuje hlavně sobě. Jejím důvodům, že ho do ní Petr vrazí bez mazlení a řádné přípravy, zahraje si králíka a než se Klára vzpamatuje má vymalováno, jsem prostě nemohl věřit. Jak už víte, jsme dvojčata a Zdena učila nás oba… Ale co bych to řešil? Splnila mi sen, za to jsem jí byl vděčný a mohl jen doufat, že bráchovi zahnula jen se mnou. Sklouzla zase dolů, a po její péči jsme šli na druhé kolo. Když se otočila a vystrčila na mne ten svůj kulatý zadeček… Bože, ty existuješ! Zajel jsem do ní, jako nůž do másla, plácal ji po polokoulích, ona řvala a mlátila rukama do polštářů… Nádhera! Druhá salva na sebe nechala dlouho čekat. Zarazil jsem ho co nejhlouběji, vystřelil, povytáhl a znovu zarazil, až to plesklo a nový výstřel… Tentokrát jsem se na ni svalil já. Ležel jsem jí na zádech, bojovník se pomaličku scvrkával… Svalil jsem se vedle ní a zavřel oči. Teda řeknu vám, to bylo něco! Položila mi hlavu na rameno a chvíli mlčela, a pak řekla něco ve smyslu, že nechtěla být a ani nechce být Petrovi nevěrná, ale že ničeho nelituje… Vypovídala se, vstala a šla do koupelny s tím, že bychom už měli jít. Protáhl jsem se, rozhlédl se po ložnici, abych si zapamatoval, kde jsem prožil svůj nejhezčí zážitek a šel do předsíně, kde byly naše věci. Když vyšla z koupelny, nahá, vypadala jako anděl. Jen ta křídla jí chyběly. Chtěl jsem se na ni znovu vrhnout, ale ovládl jsem se a díval se, jak si obléká podvazkový pás, kalhotky, podprsenku… Postupně mi její krása mizela z očí, ale ona dokázala být stále k nakousnutí. Ještě poslední polibek, otevřít dveře, zamknout, klíč schovat zpátky… Zašli jsme do restaurace hned u domu, dali si něco k napití a počkali, jestli a kdy nás Petr najde. Našel a s úsměvem vítěze zaplatil pár piv i panáků, které jsme si stačili dát, a nahnal nás do taxíku, kterým přijel. Kolik platil, nevím, ale podle jeho úsměvu a děkování asi moc ne. Zbytek jejich slavného dne proběhl v klidu, až skoro nudně. Už v deset jsme se rozcházeli, znovu oběma přáli vše nej a mířili do svých domovů. V tom mém, jsem pak nemohl dlouho usnout, protože jsem měl neustále plnou hlavu Klárky i výčitek. Ano, jsem podlý a zavrženi hodný darebák, co si nezaslouží ani pozornosti vlastní rodiny, ale upřímně, Klárka mi stála za to.