„Tak hele,“ ozval se Marek a podíval se na stále klečící dívku, „když si to teď před náma uděláš sama, odpustím ti toho tvýho bobra. A pro příště ti můžu slíbit, že to bude ještě lepší, než dneska,“ zapnul si u toho s malým heknutím poklopec.

On! Její miláček! Podvolila se mu, dovolila, aby i jeho kamarád z toho něco měl, a on do ní takhle kope!? Vzrušení i nadšení z ní rychle opadávalo. Naštvala se a raději sáhla po oblečení, než aby se nechala dál ponižovat. Oblékala se a po očku sledovala oba kluky, jestli si to nerozmysleli. Když práskla dveřmi a seběhla po schodech, začala malinko litovat. Co když tím Marka ztratila? Co když se s ní teď rozejde? Ať si! Stejně mu šlo jenom o jedno! Milovala ho tak, že přistoupila na jeho podmínku, nechala se svléknout, snesla jejich trapné narážky na zarostlou čárku a pak to oběma udělala pusou. Hajzl jeden, říkala si, když si na to vzpomenula a mimoděk nasucho polkla, aby potlačila stále přetrvávající chuť obou kluků. Domů to měla kousek, stačilo jen projít parkem. Rodiče odjeli odpoledne na chalupu i s její sestrou a nechali ji, na její přání, doma samotnou. Původně si plánovala, že celou noc stráví u Marka, ale teď? Zavřela se v pokojíčku a tam se konečně pořádně vyplakala. Asi za hodinu jí začalo trápit, že o svého Marka přijde. Milovala ho. A i když s ní zacházel vlastně jako s věcí, s věcí, kterou navíc půjčuje, milovala ho o to víc. A o to víc mu chtěla dokázat, že ona je tou jedinou, kterou může milovat i on.

Vzala telefon a vyťukala SMS: „Zlobys se?“

Když nedostala odpověď ani za deset minut, dodala si odvahy znovu a napsala mu ještě jednu zprávu: „Miluju te. A ty?“

Za další čtvrthodinu už nevydržela a rovnou mu zavolala. Nezvedl to. Byla zoufalá. Na pokraji zhroucení. Už neměla co plakat a tak jenom seděla na posteli v koutě, v ruce svírala mobil a škytala. Litovala, že od Marka odešla a raději mu neukázala, třeba i oběma, jak si s ní hraje… Asi po dvou hodinách ji konečně zavrněl mobil v ruce. Zpráva, a od něj!

„Taky se nezlobím. Zítra v deset zazvoň na Adamovy, na adrese…,“ následovala ulice s číslem na druhém konci města.

Tak přece! Miluje ji! Radostí málem vyskočila. Osprchovala se, zkusila si půjčit i tátovy žiletky, ale moc s nimi nedokázala zacházet a jen by se u toho řízla. Raději je odložila a s rukou plnou pěny a hlavou svého miláčka, se pod sprchou nádherně uvolnila. Konečně.

Druhý den ráno se okoupala znovu. Vyfoukala si vlasy, vzala si na sebe lehounké letní šaty, pod ně malinkaté kalhotky, střevíce a s malým zpožděním vyrazila ven. Autobus stihla jen taktak, ale stihla. Na druhé straně města se moc nevyznala, ale když se dvakrát zeptala, ulici nakonec našla. Na zvoncích hledala Adamovy, ale našla jen „MUDr. Adam“. Myslela si, že ji tam bude Marek čekat a tak netrpělivě zazvonila.

„…o?“ zachrastilo v reproduktoru.

„Dobrý den. Je tam Marek? Marek Dluhoň?“ upřesnila, protože Marků je hodně, ale ten její, je jenom jeden.

„…asi Veroni…, že?“ zachrastilo po chvilce.

„Ano, já…,“ nedořekla.

V zámku zabzučelo. Potlačila do dveří a na nástěnce hledala seznam nájemníků. U nich ve vchodě, byl i s čísly bytů a patry, ale tady bylo jen číslo na hasiče… Po špinavých schodech se vydala nahoru a každé dveře pečlivě prozkoumala. Ve třetím patře se na ni usmálo štěstí. Na trošku okopaných dveřích bylo pod kukátkem rukou napsáno „A. Adam“. Ale taky dopsané další jména. „Mengele, Pičus…,” doplněné o kosočtverce a další znamení, které nevypadaly moc vábně. Ostatní dveře na tom byly podobně, takže se ani moc nedivila a zaklepala. Ozvalo se zašramocení a pak se otevřely dveře, za kterými se objevil chlap v županu. Něco mezi šedesáti a smrtí, tipla si.

„Pojďte dál, už na vás čekám,“ řekl a malinko ustoupil bokem, aby ji pustil dál.

„A je tady Marek?“ zeptala se.

Nechtěla lézt k nějakému cizímu chlápkovi do bytu jen tak. Bez Marka, miláčka…

„Ale jenom poďte. Marek by měl přijít každou chvíli,“ řekl ledabyle.

Moc se jí nechtělo. Zalovila v kabelce pro mobil, že svému Marečkovi zavolá, ale nemohla ho najít. V tom spěchu ho nechala doma na stole. Nakonec, když jí řekl, že jestli chce, ať tedy zůstane na chodbě, strach překonala a vešla dovnitř.

„Posaďte se,“ uvedl ji do celkem slušně zařízeného pokoje, „zatím si něco dáme, ať nám to čekání uběhne, ne?“ zeptal se, ale na odpověď nečekal.

Vrátil se zpátky s lahví a dvěma skleničkami. Nalil do každé z nich a pokynul jí, ať se nebojí a vezme si. Přičichla si. Vonělo to po višních, a stejně to i chutnalo. Zaškrábalo ji v krku a malinko jí to vzalo dech. Pití bylo sladké, ale silné.

„A ještě jednu, ať nekulháme,“ nalil druhou stopku.

„Prosím, nemáte trochu vody, já…,“ začala s vysvětlováním, ale domácí jen mávl rukou.

„Promiňte, úplně jsem zapomněl,“ zvedl se a za pár okamžiků byl zpátky se sklenicí džusu.

Napila se a zahnala tak pálivou chuť v puse.

„Tak do té druhé,“ nedal se odbýt.

Musela vypít i druhou. Po zapití džusem to bylo mnohem lepší.

„A do třetí,“ zasmál se, „vím, že u vás to nejde, ale udělejte to pro mne,“ zaškemral.

„Nebudeme si tykat?“ řekl vzápětí, když do sebe obrátila třetí.

„Jsem Vero…ka,“ řekla a zjistila, že se jí malinko plete jazyk.

„A mi říkej Adame. Nebo strýčku. Jak chceš,“ usmál se na ni Adam, nalil jí do sklenice další dávku džusu, přisedl si k ní a cinkl skleničkou o tu její.

Vypila a zapila i tuhle, pak ještě pusa, a… najednou se přistihla, že se s ním líbá! A líbilo se jí to! Chtěla se vymanit, ale nešlo to. Nechtěla to, ale přitom chtěla… Byl skvělý a srdce v hrudníčku jí divoce bušilo a rozvádělo horkou krev do celého těla. A hlavně tam dolů, odkud cítila nutkavou potřebu se tam alespoň dotknout…

Vjel jí rukou pod šaty a spokojeně zamlaskal: „Krásná móda bez těch podprsenek.“

Stiskl mezi prsty bradavku, natáhl ji a Veronice se zajiskřilo před očima. Bolelo to, ale krásně, a vzrušilo jí to ještě víc. Nechtěla jeho, toho staříka, raději by Marka, ale bránit se nedokázala. Nechala se svléknout z šatů a odvést do vedlejšího pokoje. Že je vybaven jako gynekologická ordinace, ji nepřipadalo jako nic divného. Někdo sbírá známky, jiný třeba obrazy a Adam je přece ten doktor… Nic ji už vlastně nepřekvapovalo. Připadala si jako ve snu. Jako loutka. Když jí řekl, aby si vylezla nahoru, poslechla. Nohy si měla dát do třmenů, poslechla. Když jí spoutal řemeny ruce i nohy, nechala se. Přijímala jeho doteky s požitkem i vzrušením, které v ní vyvolávaly i ty pevně utažené pruhy kůže. Když ji dole hladil, chladil a škrábal, mimoděk vrtěla zadečkem, zavírala oči a sténala. Chtěla víc. Chtěla, aby dokončil to, co začal. Třeba i on… Adam ji zatím dole pečlivě oholil a oholenou kačenku ošetřil olejem. Pečlivě ji promazal a nevynechal jediné místečko. Holka se mu pod rukama málem udělala. Tekla, jako řeka o povodních, sténala a v rámci možností, co jí dovolil řemen okolo pasu, mu vycházela vstříc. Zvedl se a postavil se vedle ní. Chvíli se na ni díval a pak jí začal hníst levé prso, jako pekař bochník chleba a u toho si potichu broukal nějakou melodii. Verunka se vydala výlet na hranici s jinou dimenzí. Koukala přes okraj a její jediné přání bylo, aby do ní doktor šťouchl a nechal ji spadnout dolů. Toužila po tom, aby ji štípl, nebo alespoň plácl. Nebo třeba kousl…

„Hodná holčička,” pochválil ji, když jí dal prsty do pusy a ona se k nim dychtivě přisála.

Vrátil se zpátky mezi její nohy. Shodil si župan a namířil na krajíček zatím nedotčené dírky. Pomaličku do ní zabořil půlku svého namodralého žaludu. Veronika vykřikla bolestí, ale bolestný výkřik se v polovině změnil na slastné zasténání. Poupravil si ho a zatlačil znovu. Žalud zmizel v jejím těle a okolo ocasu se objevilo pár kapek krve. Reagovala stejně, jako před chvilkou. Bez větších potíží do ní zanořil zbytek délky až po kořen. Měla ji nádherně mokrou, těsnou a horkou. Když jí protrhl blánu, jen to malinko štíplo, ale jakmile do kačenky dostal celou délku a roztáhl ji, už to tak bezbolestné nebylo. Nicméně jí tahle tupá bolest dodala tu poslední tečku a vystřelila ji někam vzhůru. Řemeny se znovu napjaly a Adam na ocase ucítil, jak ho její kačenka vysává a klepe mu do ocasu své štěstí. Začal ji zlehounka protahovat. Verunka se vrátila zpátky, ale jeho ocas v dírce, paleček na hrášku a další prsty na prsou ji neustále udržovaly někde na hranicích bytí a nebytí a občas jí poslaly do říše touhy a slasti. Udělal několik posledních dlouhých zásunů, zabořil se co nejhlouběji a s tklivým skučením jí posílal své malé děti k čípku. Ještě chvilku si užíval tepla a vlhka její kundy, než ho s menším mlasknutím vytáhl. Z dírky vyteklo i část jeho nadílky. Nabral ji spolu s trochou jejích šťáv a krve na prsty, natáhl se přes ni a strčil jí je do pusy.

„Na! A zapamatuj si tu chuť!”

Dychtivě mu z prstů všechno slízla. Chuť byla výrazně hořká a slaná. Pořád ještě vydýchávala ustupující vzrušení. Adam se otočil, udělal několik kroků ke skříňce, a po cestě zpátky k Veronice něčím silně třásl. Pak ucítila, jak ji něčím otřel zadeček, píchnutí a pak jak jí uvolňuje řemeny. Pomohl jí dolů, zatlačil jí na ramena a před obličejem se objevil jeho ocas. Vzala ho do pusy, přivřela slastně oči a ochutnávala tu hebkou a hladkou kůži. Nepostavil se mu, ale dělalo mu neskutečně dobře, když ho tam dole olizovala tak krásná samička. Nechal si ho pořádně olízat, zavedl ji zpátky do obýváku a nechal ji, ať si sedne zpátky do sedačky. Verunce bylo skvěle. Byla pořád vzrušená, ale zároveň i ukojená. Zaklonila hlavu dozadu a vychutnávala si, zcela bez zábran, ty nádherné předchozí chvíle. Pomalu ale jí začalo být něco divné. Hlava se jí přestávala motat a mlha před očima rozpouštět. Docházelo ji, kde je, s kým je a co se vlastně stalo, ale hlavně jak se to stalo. A taky že je nahá, s nohama doširoka rozevřenýma a naproti ní, že sedí taky nahý, usmívající se chlápek. Sklapla nohy k sobě a prsa si zakryla rukama. Pořád ještě nedokázala pochopit, jak se to celé mohlo seběhnout. Až po chvilce jí došlo, že ji musel něco dát do pití, jinak si své chování nedokázala vysvětlit. A taky jí došlo, že pod levou rukou, kterou si držela před klínem, není nic, než kůže…

„Ale copak, Verunko? Přece se nemáš za co stydět, ne?“ zasmál se rozšafně Adam a nalil si další skleničku.

Nabídl i jí, ale ona, vyděšená na nejvyšší míru, jen zavrtěla hlavou. Hledala očima svoje oblečení, ale nikde ho nedokázala najít. On mi ji vyholil, motalo se jí v hlavě. A taky mně… To ne!

„Co…, co jste mi to dal? Co se to stalo?“ vykoktala zmateně a z očí jí k bradě sjelo pár slz.

Adam jen mávl rukou.

„Nic, Verunko. Nic, co by stálo za řeč. Píchl jsem jenom malou včeličku, abys neotěhotněla. Tabletky jsou problém, tělísko ve tvém věku jakbysmet, ale injekce jednou za pár měsíců, je spolehlivá,” vysvětloval, ale ona chtěla vědět něco jiného.

„Vy jste mně zdrogoval!“ vybafla na něj a nenávistně se na něj podívala.

„No, přiznám se, že jsem ti trošku něčeho dal, abys byla malinko uvolněnější. Ale kdybys opravdu nechtěla, tak by to stejně nepomohlo,“ řekl a obrátil do sebe obsah skleničky.

Zamlaskal a spokojeně se na Veroniku zase podíval.

„Nevěřím! Chci jít domů! Kde mám šaty?“ řekla rezolutně, s dalšími slzami na krajíčku.

Podíval se na hodinky.

„Počkej ještě pár minut, Verunko. Přijde Marek a bude si chtít zkontrolovat mou práci,“ snažil se ji uklidnit.

Jakou práci, blesklo jí hlavou. A hned vzápětí se jí došlo, proč ji sem Marek poslal. Chtěla vypadnout, utéct, ale nahá? Zvažovala, jestli má vstát a šaty hledat, ale to by se před ním zase ukázala nahá, a to by… Vstala s jednou rukou přes prsa a druhou v klíně a zběžně prohledala obývák. Adam ji pobaveně pozoroval a díval se na její kulaté pozadí. Vtrhla i vedle, do jeho domácí ordinace, ale ani tam šaty nenašla.

„Udám vás! Řeknu, že jste mne znásilnil!“ zařvala na něj, když se po neúspěšném hledání vrátila z kuchyně.

„Jo, to jistě můžeš, ale jen tě upozorňuji, že na tvé rozkošné dírce nejsou sebemenší stopy po násilí a to, cos měla v džusu, je z krve taky dávno pryč,“ vysvětloval klidně, „a nevykej mi,“ dodal konejšivě.

Nevěděla, co má dělat. Sednout si nechtěla a lítat před ním nahá taky ne. Zatoužila po jediném. Po sprše, aby ze sebe umyla všechnu tu špínu po něm a taky po své postýlce, aby se mohla zabořit do polštáře a pořádně se vyplakat. V zoufalství mu začala zase nadávat, spílat a vyhrožovat, ale bylo to, jako kdyby hučela do vrby. Adam se jen usmíval, popíjel a pobaveně se díval, jak si ta kurvička hraje na cudnou. Asi po pěti minutách ho její monolog přestal bavit. Zalovil v kapse županu, vytáhl mobil a pak ho displejem namířil k ní. Zprvu si ho moc nevšímala, ale nakonec jí ten obrázek upoutal a podívala se blíž. Poznala sama sebe, jak klečí u jeho nohou a labužnicky saje jeho povadlý penis.

„Jestli je tohle důkaz znásilnění, pak lituju všechny chlapy,“ řekl a mobil zase schoval do kapsy.

Veronika sklapla, zalapala po dechu a zhroutila se do sedačky. Trumfy držel v ruce on. Ona neměla nic. A kdyby se taková fotka někde objevila? Otec by ji zabil. A máma taky. A spolužáci… Tu ostudu by nepřežila a sama by si otci řekla o ránu z milosti.

„Mno. Na toho svýho si počkej někde jinde. Řekl, že se tu objeví, ale asi mu do toho něco vlezlo. Hadry najdeš tam,“ ukázal na skříň, „obleč se a vypadni!“ řekl znuděně.

Ve skříni její šaty opravdu visely, ale jen ty. Kalhotky tam nebyly. Rychle si je oblékla, zapnula zip na zádech a po kalhotkách raději nepátrala. Musím pryč… měla v hlavě, pryč od něj, pryč z tohoto doupěte, do kterého se už v životě nevrátí.

„Jo, a Verunko,“ zavolal na ni, když chtěla z obýváku odejít do předsíně, „navštiv mně zase příští týden. Řekněme v pátek v šest večer,” přišel až k ní a pokusil se ji pohladit po vlasech.

Spěšně se obouvala do střevíců, uhnula jeho doteku a jenom zasyčela: „No to ani náhodou, prasáku jeden! A nech mně být!“ zaječela a prudce otevřela dveře.

Už byla venku na chodbě, když jí odpověděl: „Ale jenom se stav. Podíváme se spolu na další fotečky, chtěla bys?“

Pomalu se otočila a chvilku mu hleděla do usmívající se tváře.

„Nezlob se, ale musím se nějak chránit. Ale můžu ti slíbit, že do pití ti už nedám nic,“ řekl na rozloučenou, otočil se a zavřel jí dveře před nosem.

Na její souhlas nečekal. Nemusel. Věděl, že přijde. A Veronice, i přes to, co si myslela, to docházelo taky. Z domu vystřelila, jako namydlený blesk. Bylo jí zle. Zle z něj, Marka a ze sebe samé. Proč jí to udělal? Proč ji vehnal do náruče tomu prasákovi? Copak ji nemá rád? Co bude bez něho dělat? Co si počne? Se slzami na krajíčku nastoupila do autobusu. Když jí zaklepal na rameno chlap s odznakem v ruce, došlo jí, že si zapomněla cvaknout a jede načerno.

„Tak slečno, dneska to máte za tisíc korun,“ řekl nezúčastněně revizor a vytáhl bloček.

„Ale já u sebe tolik nemám,“ řekla zoufale a začala bulit naplno.

Doktor, fotky, možná ztracená láska, teď tohle… Všechno na ni dolehlo a slzy už pod víčky nedokázala udržet. Celý světobol dolehl jen na ni.

„Tak občanku,“ řekl znuděně a natáhl ruku.

„Nemám,“ řekla mezi slzami zoufale, když se marně prohrabávala věcmi v kabelce.

Kriste! Proč tak ráno spěchala!? Kdyby raději nikam nejezdila!

„Nemáte. Jasně. Tak to na vás musím zavolat policajty,” povzdechl si.

Při představě, že bude někde na služebně čekat na rodiče… Z chalupy to je víc, než hodina… Chtěla se dostat domů co nejdříve a tam se zachumlat do svých peřin. Navíc by musela vysvětlovat, co dělala na druhém konci města a pravdu rozhodně nechtěla nikomu zjevovat. Její plány na víkend s Markem se rozplynul… Nechtěla ho ani vidět… Začala znovu brečet.

„Prosím, policii ne,” hlesla, „já vám všechno řeknu! Jméno, adresu, a tak. Po pravdě” dodala rychle.

Revizor převrátil oči v sloup a povzdechl si: „Takovejch už bylo…”

„Tak co s vámi, slečno?” povzdechl si po chvíli znovu a pořádně se na dívku zadíval.

Veronika se na něj podívala uslzeným pohledem týraného psa v naději, že jí pokutu třeba odpustí…

„Mno, asi takhle. Buďto tu policii zavolám, nebo spolu pojedem na konečnou a tam to spolu nějak,“ zamrkal významně, „vyřešíme,“ navrhl.

Jeho zamrkání si nevšimla. Pokutu jí asi neodpustí, ale když mu tam všechno nadiktuje… Podívala se na hodinky. Na konečné by vystupovala tak nebo tak.

„Prosím, tu policii ne,“ špitla znovu své přání.

Revizor se usmál a sedl si vedle ní. Ostatní cestující se na ně chvilku dívali, ale pak je přestali pozorovat. K čemu mezi nimi došlo, netušili. Viděli jen plačící mladou dívku a padesátníka s úsměvem na tváři.

Na konečné ji silně chytil za paži, s řidičem, který si před autobusem zapálil, prohodil pár slov o dnešní zkažené mládeži, a zavedl ji do nízkého domečku u zastávky.

Posadil se za stůl, vytáhl propisovací papíry a začal: „Jméno…, bydliště…, škola…“

Veronika mu na všechny otázky odpovídala a nakonec ten papír i podepsala. Považovala to za vyřízené. Chtěla vstát a odejít, ale on ji chytil za ruku.

„Tak, a teď se svlíkni,” řekl jí, „udělám ti osobní prohlídku.“

Veronika jen otevřela překvapením pusu a chvilku si myslela, že se přeslechla. Nepřeslechla, protože jí po chvilce svůj rozkaz zopakoval.

„To… to…, asi jsem vám nerozuměla. Na to nemáte právo!” začala zvedat hlas a ustupovat dále do místnosti, až narazila zády na zeď, „vy jste se úplně zbláznil!?“

„Nezbláznil,“ ujistil ji, postavil se a udělal několik málo kroků k ní.

Cítila jeho dech, chtěla ještě uhnout, ale už neměla kam.

„A na co mám, nebo nemám právo, si vyjasníme hned, holčičko. Dám ti vybrat. Svlíkneš se a vykouříš mi ho, OK. Dám ti jen pokutu na jméno, které jsi mi dala. Pustíš mně do kalhotek, pokutu ti odpustím. Budeš dělat drahoty, zvolám policajty a vykouříš i jim. Tak si vyber!“ zahřměl na ni, až sebou leknutím trhla.

Najednou jí zajel pod šaty a prsty jí vrazil mezi nohy.

„Tak ty budeš dělat upejpavou?“ zasyčel, namáčkl se na ni ještě těsněji a prstem jí zabloudil do stále mokré jeskyňky, „naboso a mokrá… To mi neříkej, že nechceš!“

Chtěla ho odstrčit, ale byl silnější, než ona a navíc už po tom všem, co prožila, neměla sílu, aby se dokázala bránit dalšímu násilníkovi.

„Svlíkni se!!“ zařval, pustil ji a udělal krok dozadu.

S brekem, rozpolceným srdcem, ale i úplnou rezignací si rozepnula zip na zádech, stáhla si šaty z těla a pokusila se jimi alespoň trochu zakrýt.

„Co tak nalehko, ty couro?“ zasmál se, vzal jí šaty z ruky a hodil je na stůl.

„Beztak chodíš za prachy a tady mi budeš hrát neviňátko? Ruce za hlavu!“ zahřměl znovu.

Poslechla a nechala se jím očumovat. Promnul jí obě prsa, poplácal po zadečku, pak s ní smýkl a hodil břichem na stůl. Neurvale jí roztáhl nohy a bez dalšího jí zajel ocasem do dírky.

„No vidíš, jak se na mně těšíš,“ ohodnotil její mokrou studánku.

Jezdil v ní, u toho jí roztahoval půlky od sebe, díval se, jak jeho ocas mizí v jejím těle a u toho ji plácal silně přes půlky, až obě zčervenaly. Z toho úlovku měl radost. Občas se mu podařilo něco takového ulovit, ale tohle pískle mu seslalo samo nebe. Napichoval ji na klacek, užíval si a slastně u toho zavíral oči a zakláněl hlavu. To drsné zacházení i to, že se nechá znásilňovat, navíc vlastně za peníze, dělalo ve Veroničině duši pořádný zmatek. To, jak cítila, jak jí to celé vzrušuje, jí pořádně motalo hlavu.

„Jé! Sorry, já nevěděl!“ ozvalo se od dveří.

Veronika na jeho pozdrav reagovala tak, že se stačila jen nadechnout a vyloudila ze sebe tichý a dlouhý zvuk, který znamenal její vyvrcholení. Před očima měla tmu, v bříšku slastnou křeč a vlastně ani nevnímala, že je tam o jednoho víc.

Revizor se podíval na příchozího, řidiče co je vezl, jen se na něj usmál a zavolal na něj: „Chceš se přidat? Ta kurva ji má nádherně těsnou,“ pochvaloval si, „a má to ráda,“ okomentoval její rozklepání a vrtění zadečkem.

„Za litr,“ řekl s námahou v posledních okamžicích.

Řidič se nedal víc pobízet, hodil tisícovku před Veroniku na stůl, sundal si kalhoty a čekal, až na něj dojde řada. Revizor naposledy silně přirazil, zafuněl a do studánky přidal svůj poklad. Udělal řidiči místo, Veroniku přidržel na stole a pobaveně se díval, jak do ní zajíždí řidičův ohon. Veronika stoupala k dalšímu vrcholu. Nechala se šoupat druhým chlapem a kousala se do zápěstí. Vznesla se, zavyla a znovu se rozklepala. Jsem opravdu jen kurva. Perverzní, úchylná kurva, blesklo jí hlavou, když se vzpamatovala.

„Obleč se a vypadni!” poručil jí revizor, sotva se s funěním udělal i řidič, natáhl si kalhoty a spěchal na další jízdu.

Hodila na sebe šaty, taktak, že stačila sebrat střevíce do ruky a už byla venku před domkem. Obula se na schodu, zapnula si zip na šatech a s námahou a nohama mírně od sebe, konečně vykročila k domovu. Autobus s oběma muži odjížděl ze zastávky, když se v tu chvíli plácla do čela. Ta tisícovka od řidiče! Zůstala tam! Dneska mám opravdu smůlu, spílala si. Nejdřív mobil a občanka a teď i ty peníze… Všechno jsem nechala na stole!