Na ty hory jsem se neskutečně těšil. Už téměř před rokem, jsme dali hlavy dohromady a naplánovali týdenní pobyt v Rakouských Alpách. Hory a lyže, jsme totiž měli rádi všichni a od povídání si, kde kdo byl a jak se měl, jsme vymysleli společnou lyžovačku. Dům se čtyřmi apartmány, spojenými velkou společenskou místností a saunou v suterénu, blízkost lanovky a zaváděcí ceny. Neodolatelné. Týden před odjezdem, ve vrcholícím shonu po chybějící výbavě, přišel Michal do práce, jako kdyby mu umřel křeček. Lucka si prý zlomila ruku a z hor tak nic nebude. No, tak to hezky začíná, řekli jsme si spolu s ostatními. Ale už nešlo uhnout, nic odvolat, protože ubytování bylo zaplaceno, lyže nabroušeny a všichni se těšili jak děti. Jeli jsme na tři auta. Já, s manželkou Bohunkou a třemi ratolestmi, Karel s Klárou, manželé se dvěma dětmi a Petr, nejmladší kolega s přítelkyní Adélou, nádhernou to dívenkou. Pár přestávek na kafe, jedno čerpání benzínu a lehký nákup zapomenutých věcí a k večeru jsme parkovali před velkou srubovou stavbou. Dům vypadal přesně jako na fotografiích, parkoviště, i přes noční příděl sněhu, bylo odhrnuté a jakmile jsme vystoupli, vyšel nám naproti majitel. Uvnitř pak bylo vše připravené, čisté a nové. Prostě ubytování snů, řekl by si člověk. Vybalili jsme, něco pojedli, zahráli si s dětmi pár her a šli na kutě.

Druhý den jsme nahoru vyjížděli prvním lanem a končili posledním. Nebylo divu, že jsme všichni skončili v sauně a v teple pomáhali kyselině mléčné ve vstřebávání. Potil jsem se na lavici se zavřenýma očima, hlavu jsem měl opřenou o stěnu a jen jsem vnímal, jak mi z pórů vytéká pot. Ucítil jsem, jak se otevřely dveře a ze zvědavosti jsem trochu pootevřel oči, abych věděl, kdo už nevydržel a odchází. Adéla, zabalená do prostěradla, jak pumpa v zimě. Moc jsem se nedivil, že se tak zahaluje. Já i Karel, jsme už byli čtyřicátníci, otcové rodin, našim drahým polovičkám se děti na těle taky podepsaly a ona byla mladá, sotva dvacetiletá žába nádherných tvarů. A po čem chlap nejvíc baží? Po tom, co doma nemá. Bohunka měla pár kilo navíc, dvě mlíkárny, povislé břicho a prdel, jak kobyla. To Adélka, jak jsem ji podle tvarů prostěradla hodnotil, nebude mít s nadváhou nejmenší problém. Ne, že bych po Bohunce dál netoužil, ale uznejte sami, není pohled na mladší holku přeci jen lepší? Nechal jsem oči přivřené, dělal, že se nedívám, ale alespoň levým okem jsem Adélku neztratil z dohledu. Podívala se ještě směrem k nám, jestli ji nešmírujeme, ale manželky si na spodní lavici tiše povídaly s hlavami u sebe, Petr ji znal a já s Karlem předstírali hlubokou relaxaci. Otočila se zády, prostěradlo pověsila na věšák a vstoupila do sprchy. I přes opravdu jen okamžik trvající chvíli, jsem stačil zhodnotit její zadeček a zkonstatovat, že jde o velice zdařilé dílo. Kulatý, pevný, s hladkou pokožkou… Když vystrčila ze sprchy hlavu, v očekávání příštího jsem skoro přestal dýchat. Jen opět zkontrolovala, jestli na ni nehledíme, zhodnotila vzdálenost k bazénku a rychlými krůčky k němu přecupitala. Pak musela zpomalit, přelézt jeho okraj a teprve pak se ponořit do chladné vody. Bože, to je krása, vydechl jsem a i přes divoké bušení srdce jsem se odmítal pohnout. Její ploché bříško, nádherné, krásně tvarované zmrzlinové kopečky s hrozinkami na vrcholcích, hladce vyholená čárka… Když vycházela z bazénu, vypadala jako nymfa. Vydržel jsem ještě chvilku, nechal ji, ať se utře a zahalí, ale pak jsem musel ven. Až když jsem se ochladil, vrátil se mi tep a tlak skoro do normálu. Už jsem věděl, že pokud dnes budeme mít s Bohunkou sílu na trochu romantiky, na koho budu myslet. Petrovi jsem v tu chvíli záviděl nejen jeho mládí, ale i ji a to jeho věčné chlubení, jak není krásné jí každé ráno vylízat mušličku.

„…alespoň vím, že jsem první. Ten den…,“ dělal si legraci, když jsme si ho s Karlem dobírali.

Děcka měla svůj program a tak jsme otevřeli láhev, hráli karty a pili. Když jsme je zahnali spát, dodali jsme si odvahu a přešli jsme na dospělejší verzi. Skončili jsme v okamžiku, kdy Klára přišla téměř o vše a zůstalo jí jen spodní prádlo. I tak jsem ale dokázal zhodnotit, že pět let věkového rozdílu a o jedno dítě méně, je důvod k vlastnictví celkem pěkné postavy. A začal závidět i Karlovi, protože Bohunka, se s jejich protějšky opravdu nemohla porovnávat.

Další den jsme už lyžování nepřeháněli a večer jsme měli více sil. Až na Adélku, která si stěžovala na bolest v nohou a v zádech a jen pro to, aby nebyla prohlášená za sraba, účastnila se naší společenské hry i ten večer. Na popud Kláry však přišla malá obměna a ten kdo prohrál, musel vypít velký panák. Nevím, jestli to bylo štěstím, osudem, nebo prostě umím karty hrát, ale byl jsem střízlivý, Adéla lízlá a ostatní jak slívy. Jen taktak se doplazili do postelí, kde usnuli a nevěděli o světě. Uložil jsem Bohunku a vrátil se zpět, zrovna ve chvíli, kdy se Adélka snažila protáhnout si záda.

„Nechceš masáž?” zeptal jsem se bezelstně, vlastně jen za slušnosti a byl o to překvapenější, když řekla ano.

Sedla si, já se postavil za ní a trochu jí prohmatal šíje.

„Nechceš si sundat to tričko?” zeptal jsem se a počkal, až mi ukáže holá ramena.

Trochu jsem jí tam porejdil prsty, zašel pro olej a nalil si ho do dlaní. Přiložil jsem dlaně na zpátky na ramena a v okamžiku, kdy začal olej stékat, jsem začal divočit.

„Do háje,” vykřikl jsem, „jestli nechceš mít mastnou podprdu, musíš si ji sundat!”

Jen se ohlédla, šlehla mně pohledem a rychle sáhla na zapínání. Jedno ramínko, druhé…, a pak se nahrbila, aby si ty své kopečky schovala do svých dlaní. Začal jsem jí masírovat. Ruce mi klouzaly po ramenou a krku, kousek zad a na paže…

„…lepší?” zeptal jsem se, a znovu palci přitlačil na trapézy až k šíji.

Pomalu dala hlavu doprava a doleva a pak zlehka přikývla.

„Zkus dát ruce podél těla a narovnat se,” řekl jsem bez postranních úmyslů, a až pak mi došlo, co tím vlastně způsobím.

Nevím, jestli jí to došlo také až pak, kdy jí už bylo blbé něco dělat, nebo mne brala jako neškodného moulu, ale jedno bylo jisté. Pustila košíčky, ruce spustila dolů a ramena zatlačila dozadu. Dá se říct, že vypjala prsa a mi poklesla kolena. Začal jsem ji masírovat znovu a nezapomenul se při tom dívat na ty její nádherné bochánky. Prsty jsem zajel po klíčních kostech do jamky pod krkem, tím krásně dlouhým a štíhlým krkem… a zase zpět nahoru na ramena. Zvedla hlavu ještě výš, zavřela oči a krátce se kousla do spodního rtu. Z ramen na paže až k loktům, zpátky na šíji a zase na ramena, na dolíček… Přidal jsem olej a zkusil to. Buď dostanu facku, od stěny druhou a budu v háji, nebo mi to vyjde a budu v ráji, řekl jsem si, vsadil vše na jednu kartu a ruce pokračovaly od dolíčku dolů až na kopečky, které jsem stiskl v mastné dlani a hned pořádně promnul, dokud jsem mohl. Kupodivu, k mému překvapení i radosti, jen pootevřela pusu, trochu zasténala a zase se kousla do rtu. Teprve teď jsem jí mohl předvést své masérské umění v plném rozsahu. Zvyklý od Bohunky masírovat celá pohoří, mi masírování těchto dvou kopečků nedělalo žádný problém. Naopak. V jedné dlani se mi schoval celý kopeček, ve druhé druhý a to jsem ještě mohl promnout hrozinky mezi prsty! U Bohunky mi ke schování jedné jediné hory nestačily obě ruce a pořád někde něco přetékalo… Hrudníček se jí zvedal, klesal nahoru a dolů v rytmu jejího dechu a ve tváři získávala čím dál, tím zdravější barvu. To mi, se zvedalo úplně něco jiného…

„Nech…,“ polkl jsem nasucho, „nechceš namasírovat i nohy?“ zeptal jsem se potichu, když jsem jí dal pusu do vlasů a jahůdky stiskl tak, až tiše zasténala.

Beze slova vstala, otočila se, objala mne a spojila svá ústa s mými. Podebral jsem ji pod zadečkem a hledal cestu k volnému apartmánu. V duchu jsem děkoval Bohu za jeho řízení osudu a zlomenou Lucčinu ruku. Položil jsem ji na postel, pomohl jí z kalhot a pak… Pod kalhotkami jsem objevil ten zázrak, osmý div světa, který jsem v sauně jen zahlédl. Ta líbezná čárka byla jako sen. Nikdy, nikdy v životě jsem neviděl oholenou pipinku. Mám tři kluky a manželka si chloupky krotila jen v nezbytně možné míře, tady jen do plavek. Za mého mládí se tato hezká móda ještě nepěstovala. Ano Petře, dával jsem mu v duchu zapravdu, není nic krásnějšího, než zahájit den v Adélčině štěrbince. Nebo ho ukončit… Vnořil jsem do ní jazyk a málem zavyl blahem. I Adélka se zajíkla, nohy dala do praku, ty dva buclaté okvětní lístky se rozestoupily a mezi nimi se objevilo růžové, voňavé a sladké tajemství. Jazyk jsem vrátil zpět a ochutnal její vlhkost a horkost. Byla sladká, jak se na mladou broskvičku sluší. Sladká a plná šťáv, které z ní vytékaly a které jsem neměl šanci pochytat. A že jsem se snažil! A co teprve její hrášek, ten knoflíček potěšení, který se nesměle schovával ve vlastní schránce! Když jsem kolem něj napnul kůžičku, nechal jej vykouknout a jemně se s ním přivítal, jen sladce zasténala a slabě mi tlačila na hlavu, abych ji nechal a už jej nelechtal. Tohleto holčičí kočkování mám rád i u Bohunky. Ne, ne, ne, ale běda, když přestaneš! I proti jejímu nepříliš zdařilému protestu, jsem se k ní přisál celou pusou, a začal jí na hrášku rejdit jazykem. Škubala sebou, pánví házela nahoru a dolů a ve chvíli, kdy jsem cítil, že bude mít dost, jsem jí vyhověl a odtáhl se. Zůstala napůl cesty, nebo spíše před posledním krokem a o to mi šlo. Chytila mi hlavu, přitáhla nahoru na sebe, přetočila nás a několika hmaty mi strhla kalhoty i s trenýrkami. A hned nato mne obkročila, uvěznila mezi stehny, sáhla pod sebe a namířila si špičku rovnou mezi závojíčky. Dosedla, tiše zaúpěla a sklonila se ke mně, abych měl blíž ke kopečkům. Neváhal jsem ani na okamžik. Kousal jsem ji střídavě do jednoho a pak do druhého a ruce mi bloudily po zádech až k zadečku a níž… Byla jak utržená z řetězu, jak se napichovala, rejdila po mně a u toho vzlykala, předla a kníkala jak kojenec. Na toho jsem si ovšem hrál já! Dumlal jsem ji tak silně, že jsem fakt čekal, že mne nakrmí. Líbilo se jí, když jsem ji jemně kousal, líbilo se jí, když dostala dlaní přes zadeček. Nejednou se vytrhla, posadila se, zaklonila hlavu a místo mne, si kozy stiskla sama. Trhavě, bez jakéhokoliv rytmu a řádu, sebou začala házet. Měl jsem strach, že ji někdo uslyší a spoléhal jen na opilost dospělých a nevinný tvrdý spánek dětí. Svalila se na mně a já na ocase cítil, jak jí bije srdíčko, a doznívají stahy. Nechal jsem ji chvíli jen tak. Ono kdybych do ní bušil, abych se udělal i já, to by ode mne bylo sobecké a hloupé, a já bezohledný hlupák nejsem. Chvíli na mně vydýchávala nával toho štěstí a pak se sesunula níž a jala se mi oplácet mou předešlou péči. Nejsem zrovna z těch, co mají malou výbavu. Ale i tak ho dokázala do pusy dostat celého a ještě se u toho usmívat a dívat se mi zespod do očí. Kdo tohle zažil, asi pochopí. Taková péče s takovou oddaností a obdivu v pohledu, se nedá vydržet. Polkla, potáhla mne za pytlík a ve stejné chvíli mi v něm vybuchl granát, někde za ním a dírou se mi všechno sevřelo, koule zajely dovnitř a před očima se mi udělala tma. Slyšel jsem, že vyju, cítil, že sebou házím, ale nebyl jsem to já. To bylo jen tělo, které se ve slastné křeči nutilo svalstvo k vypuzení veškerých zásob ze semenných váčků a dalších žláz, které v něm byly. Tma se rozestoupila a Adélka byla pořád dole a jemně mi ho myla jak kočka své kotě. Byl jsem vypnut. Dokonale a na dlouho. Systém pomalu najížděl a obnovoval funkce, které Adélka dokázala tak krásně shodit. Nejsem mladík a měl jsem chuť se otočit, zahrabat se do peřin a nechat se unést do říše snů, ale copak jsem mohl zklamat mladou holku, která jistě až doposud měla v posteli jen plemenné hřebce? Vzchopil jsem se, přitáhl si ji k sobě a začal ji zaplavovat drobnými polibky. Tu na tvář, tu na ouško, na rty, na oči, na… Přes bradu a krk jsem se propracoval zpátky ke kopečkům. Měla ráda, když se o ně někdo zajímal. Bylo poznat, jak se celá zachvěla, když jsem se jí dotkl, nebo ještě lépe, když jsem si dal jahůdku do pusy, laskal ji jazykem a ještě ji u toho kousal… Tiše vzdychala, držela mi hlavu v dlaních a zakláněla hlavu, abych měl na ta její kůzlátka víc místa. Poznal jsem, že je citlivá někde kolem důlku pod krkem a kopečky. Možná proto při masáži tak roztála. Lechtal jsem ji v něm jazykem, rukou jí tlačil na hrášek a zajížděl mezi závojíčky i dovnitř a i můj přítel usoudil, že se nesmí nechat zahanbit. Otočil jsem ji, zvedl zadeček nahoru a znovu přiznal, že toto, je opravdu dílo Boží. Zajel jsem dovnitř, naklonil se nad ní a znovu ji hladil po kůzlátkách a v tom jejím zázračném dolíčku. Tekla. Zase tekla, jako kdyby měla v sobě vanu oleje a já právě vytáhl špunt. Pustil jsem jí kozy, narovnal se, znovu se podíval na Jeho práci a pořádně zabral. Hebké, bílé polokoule ve tvaru srdce, se při tom jen slabě zachvěly a dávaly znát, že jejich majitelka nemá ani gram zbytečného tuku. Masíroval jsem je, oddělával kmínky od sebe a s tichým úpěním se díval na druhou dírku a kousek kůžičky pod ní, který se při vysunutí nechala vytáhnout kousek ven, aby vzápětí zmizela zpátky. I její urousaná hvězdička se napínala a dávala znát, že Adélka je před výbuchem. Nemohl jsem jinak. Bohunka to nikdy nepřipustila, ale mne to strašně lákalo. A hádal jsem, že Adélka proti nebude. Vytáhl jsem jej, nabral jsem si šťávičky na prst a zatlačil na sevřený otvůrek. Adélka opravdu proti nebyla. Naopak. Přidal jsem ještě trochu šťáviček a místo prstu jsem začal tlačit špičkou ocasu. Chvěla se, ale celá ztuhla a čekala, až budu konečně uvnitř. Otvůrek začal podléhat mému tlaku, pomaličku se rozšiřoval a pouštěl mne do tmavé komory. Jen tlumeně sténala do polštáře, a vycházela mi vstříc. Pomalu, opravdu pomalu a s citem jsem jí začal zadeček prošoustávat. Její sténání zesílilo a já tak nalezl další citlivé místečko. Jen nebylo tak přístupné jako to pod bradou, ale o to víc a rychleji ji dovedlo na okraj propasti, ze které se vzápětí zřítila. Už nesténala, ale chroptěla a vydávala ze sebe něco, co se nedalo nazvat jinak, než zvířecím řevem. Měli jsme štěstí, že měla hlavu zabořenou do polštáře a díky němu jsem ji mohl slyšet jen já. Její svěrače se u toho tak těsně obemkly okolo mého kopí, že jsem s ním nedokázal ani pohnout. Byl jsem jak pes ve feně a pokud jsem si ho nechtěl utrhnout, musel jsem vydržet. Jen jsem doufal, že to nebude trvat stejně dlouho… Netrvalo. Odpadla a nebylo s ní nic. Prostě se jen svalila na bok, a já zůstal s trčícím ocasem nad jejím tělem. Kurva, říkal jsem si, nemám teď nárok na trochu toho sobectví? Lehl jsem si za ni, trochu upravil její bezvládné tělo a ptáka zarazil zpět do hnízda. Mokrého, hebkého a stále tepajícího. Stačila mi chvilka, fakt jsem byl skoro na konci. Při několika nádherných a opět silných salvách, jsem jí je musel nastříkat rovnou do dělohy a k vaječníkům. Jedním výstřikem jsem dítě udělal, a druhým rovnou zabil.

„Děkuju,” probral mne z polospánku její hlas a polibek, „děkuju, jdu spát,” oznámila mi, vstala, věci si vzala do rukou a tak, jak byla, odešla.

Jen jsem slyšel, jak klaply dveře od jejího apartmánu a domem se opět rozhostilo ticho. Zmoženě jsem vstal, trochu uklidil rozházenou postel a šel si odpočinout za manželkou, abych na zítřejší lyžování nabral nových sil. Už jsem usínal, když tu nejednou, mi to došlo. Adélka odešla i s mou nadílkou v sobě, takže jestli Petr nekecal a opravdu jí každé ráno budí jazykem ve štěrbince… Začal jsem se potichu smát a poprvé mu nezáviděl.