„…tak co je s tebou?“ vytrhl mne učitel ze snění, když přede mne o stůl praštil učebnicí.

Lekla jsem se tak, že jsem málem poskočila a rázem byla zpátky ve třídě. Ve třídě plném zakomplexovaných šprtek a sígrů s velením v zadních lavicích. To ve vedlejší třídě, tam…

„Tak co je? Jsi snad zamilovaná?“ zahřměl nade mnou znovu.

Jak blízko byl pravdy… Karel, Kája, Kájíček…

„Ne,“ odpověděla jsem a vstávala, protože se to slušelo, „jenom…, jenom jsem…, „koktala jsem a v hlavě marně pátrala po záchytných slovech, které, jak jsem doufala, mi v ní uvízly a z nichž si dám dohromady otázku, na kterou se ptal.

„Tak jak to tedy je?“ útočil dál, protože podle výrazu mé tváře, která se pomalounku barvila na červeno, jasně poznal, že mu odpovědět nedokážu.

„Nó…,“ protáhla jsem a podívala se koutem oka na Mařku, sousedku v lavici, v poslední naději, když hlava selhala, jestli něco nenahodí…

Jako obyčejně, tvářila se ještě pitoměji, než on. Šprtka.

„Píši ti pět!“ odsoudil mne k vykonávání potupných domácích prací minimálně do skončení světa.

Povzdychla jsem si a posadila se. Jó, kdyby znal tátu jako já, pětku mi nenapíše ani za nic, ale on jej znal jen z třídních schůzek. Jako aktivního a snaživého rodiče, kterému nejde o nic jiného, než o blaho školy a svého potomka. O blaho mu tedy šlo, ale o to jeho…

„Ti teda moc dík,“ prohodila jsem potichu jízlivě k Mařce, ale ta jen trhla rameny, že mne má někde u zadele.

Mno, sympatie nás dvou byly vzájemné, takže co bych jí vyčítala, že?

„A…, ahoj, Karle,“ prohodila jsem, jakoby ledabyle, pozdrav ke svému idolu na chodbě o přestávce.

„Nazdar,“ odpověděl mi na půl pusy a skoro se na mne nepodíval.

Kruci, to přece musí vidět, že jsem si, kvůli němu, vzala triko s takovým výstřihem, že mi byl vidět skoro pupek! Pod ním jsem měla hezkou pušapku, která mi zvýraznila brázdu mezi mými kozičkami… A on nic. Jako bych byla vzduch! Copak s ním nehne ani ta krátká sukně, co jsem si oblékla jen s velkým sebezapřením, jak byla krátká? Ne, ani ta jej nezajímala… Otočila jsem se za ním až po pár krocích, ale on pokračoval v chůzi dál a naznačoval, jak to měli naši ve finále hrát… V naši třídě pitomci, a ve druhé ignoranti, zkonstatovala jsem a zachmuřila se. Už abych z té školy vypadla! Ještě dva měsíce a „papá“, základko! A za další dva, nastupuju na střední… Zašla jsem si na záchod. Sukně mají své výhody, zvlášť ty krátké, problesklo mi hlavou, když jsem si ji jen trochu vytáhla nahoru, sundala kalhotky a posadila se. Sice jsem si musela dávat pozor, abych někde někomu neukázala víc, než bylo záhodno, ale tohle mi to malé nepohodlí alespoň trochu nahradilo.

„…si představ, …,“ ozvalo se spolu s otevřením dveří.

Mařka! A s ní, jako vždy, její dvojka Klára. Chodila sice do třídy s Karlem, a to bylo asi tak jediné, co jsem jí mohla závidět, ale byla to stejná šprtka, jako Mařka, co ani netušila, že existují šminky. Ta jí pomalu s vyděšeným a pohoršeným tónem sdělovala, co se u nás v minulé hodině odehrálo, a že jsem tak blbá, že jsem nevěděla… Seděla jsem dál jako pěna a poslouchala, co nového se ještě dozvím. Jen to, že sice vypadám jak kurva, ale určitě jsem ještě panna, protože kdo by o mne stál… Nic nového, jen to, že je nejenom svině, co nepomůže bližnímu svému v nouzi, ale svině na druhou, co ještě pomlouvá, povzdechla jsem si, když si opláchly ksichy a vypadly mne drbat na chodbu. S tou mou nevinností, ale měla pravdu…

„Hele, Márová, nechceš zajít do kina?“ zastavil mne Marek na chodbě, vrchní sígr z naší třídy, sotva jsem vyšla.

Loni propadl, navíc měl odklad, takže byl o dva roky starší, než my ostatní, ale jinak to byl… Prostě hajzlík nejhrubšího zrna, o kterém se říkalo, že nenechá na pokoji jedinou sukni. Jindy bych jej, jako vždy, poslala do háje, ale když on za ním stál Karel a zjevně se do toho kina chystal taky…

„A…, a co hrajou?“ prohodila jsem a po očku sledovala Jeho, jestli je má předtucha správná, nebo ne.

„Ňákou komedii, či co,“ usmál se v naději, že mne udolá, „ale není to jedno? Taky Karel,“ kývl vedle sebe, „by prej taky…“

Málem jsem vykřikla, že jo, ale alespoň, když už mi to vyletělo z pusy, jsem ovládla tón hlasu, aby zněl trochu znuděně a v duchu se tetelila radostí, že s Ním, s Karlíkem, půjdu do kina…, i když u toho bude Marek…, „…jako šla bych,“ naznačila jsem zívnutí, jak mně tím nudí, „ale nevím, co na to doma. Sem chytla kouli a…, šak to znáte, ne?“ povzdechla jsem si, protože mi došlo, že do kina, ale ani jinam, se příští století prostě nepodívám.

„Ježíš, to neřeš! Za Charvátem zajdi, nasypej si popel na hlavu, na něco se vymluv a on ti tu basu nenapíše. Uvidíš,“ vykřikl šťastně s širokým úsměvem a těkajícím pohledem do mých očí a…, a na mé kozy, proč to nepřiznat?

Zná ho o rok dýl, tak má asi pravdu, řekla jsem si, mrkla na mobil a zhodnotila, že do konce přestávky bych to stihnout mohla. Kývla jsem, že teda jo, otočila se a mazala do kabinetu fyzikářů.

„Co máš?“ otevřel dveře, když jsem zaklepala.

Sklopila jsem zkroušeně hlavu a začala mlít o tom, že jsem teď taková roztěkaná, že aby mi tu pětku nepsal, protože…, „…mám svý dny,“ uzavřela jsem potichu a bylo mi trapně, protože i když to nebyla pravda, povídejte o takových věcech nějakému chlapovi…, navíc mezi dveřmi.

„Jako že máš menstruaci?“ podíval se na mne zkoumavým pohledem a já začala skoro litovat, že jsem sem vůbec lezla…

Přikývla jsem a už tak sklopenou hlavu, jsem sklonila ještě níž.

„Dobrá,“ připustil po delším zaváhání, „ale po vyučování se ještě stav,“ mávl rukou, že to je vše a abych šla…

Ta radost, co mne najednou zalila, byla skoro hmatatelná! Usmála jsem se na něj, přikývla a mazala zpátky do třídy. Zbytek vyučování proběhl jako jindy, jen Marek se okolo mne začal víc ochomýtat, jako kdyby na to měl právo, když spolu máme strávit kousek odpoledne. Neodháněla jsem ho, přeci jen, kdyby to nespískal on, kdo ví, jestli by se Karel vůbec odhodlal… Hučel do mě, já občas i poslouchala, ale hlavně jsem si už malovala, jaké to bude, až se s Karlem budeme líbat, nebo i něco jiného…?

„Čemu se směješ?“ vytrhl mne ze snění, „tohle vůbec nebylo směšné!“ zamračil se, a já hned nasadila tragický výraz, protože mi zrovna, asi, vyprávěl o problémech s počítačem.

„Jo, to jako to…, chápu,“ přeladila jsem rychle na jeho vlnu, „to je fakt pech, když ti odejde monitor zrovna v tu nejblbější chvíli,“ navázala jsem.

Zlatý můj filtr na záchytná slova, řeknu vám! Když viděl, že jej přeci jen poslouchám, přešel můj úsměv jako nedopatření a začal se chlubit, jak ten problém vyřešil a… A zazvonilo. Naštěstí. Poslední hodina, a pak hyjé domů, uklidit, osprchovat se… Ale nejdřív jsem musela do kabinetu. Nemohla jsem riskovat, že tu basu mi přeci jen napíše a táta ji za pár vteřin uvidí. Škola on-line, je horší, než středověké mučení!

„Takže ty tvrdíš, že máš menstruaci a proto nedáváš pozor,“ překvapil mne dotazem, sotva mne pozval dovnitř a zabouchl za mnou dveře.

Zčervenala jsem, opět sklopila hlavu a přikývla. To se už posazoval za svůj stůl a kýval na mně, abych šla k němu blíž.

„Tak jo. Pokud máš své dny, chápu to a pětku ti psát nebudu. Jestli ale lžeš…,“ zamračil se a já začala kroutit hlavou a blekotat, že to bych si nedovolila…, „tak nejen, že ti tu pětku, a s chutí, dám, ale navíc dostaneš poznámku o lhaní učiteli a vše nahlásím panu řediteli!“ pohrozil přísně.

„Mám, pane učiteli. Přece bych vám nelhala,“ ubezpečovala jsem jej, protože jak by to mohl zjistit, že?

„Dobrá,“ uvěřil mi a já se už viděla na sedadla vedle Karla, jak se držíme za ruce, jak…, „tak si vyhrň sukni a ukaž mi vložku!“ řekl a mi se otevřela pusa překvapením.

„Copak?“ odfrkl po chvilce, „stydíš se?“

No, kdo by taky ne!? Něco jsem zakoktala, ale co, to už ani nevím. Asi něco o tom, že to přece nemůže, že se to nehodí, nebo…

„Tak hele,“ přerušil mne netrpělivě, „buď ji ukážeš jen mi, nebo ji ukážeš i panu řediteli. A třeba i školníkovi, když bude třeba!“

„Já…, já…,“ začala jsem popotahovat, „já mestru…, nemám,“ přiznala jsem a začala bulit.

„To jsem předpokládal,“ pokýval hlavou a nasadil vítězoslavný úsměv, „ale i tak ji chci vidět!“ zamračil se a mi chvíli trvalo, než mi došlo, že o vložce už dávno není řeč…

Když mi opět pohrozil, že mi nedá jednu, ale pětky dvě, že mé lhaní pak barvitě vylíčí i panu řediteli, který mi dá ředitelskou důtku… Kdybych neměla tak přísného tátu, už bych byla dávno pryč, pětka nepětka, důtka nedůtka. Ale při představě, jak mne otec ohýbá přes koleno, jak mi vyplácí… Vyhrnula jsem si sukni a ukázala mu kalhotky, které jsem jen trochu shrnula dolů, abych mu ukázala…, abych mu ukázala, že tu vložku tam opravdu nemám…

„Sundej si je úplně,“ řekl mi trochu zastřeným hlasem, „…a tu sukni taky,“ dodal, sotva jsem dala palce pod gumičku.

S kalhotkami na jednom kotníku jsem si rozepnula pásek, knoflík i zip a nechala ji spadnout dolů. Styděla jsem se tak, že jsem sotva dokázala dýchat a on se díval na mou holou, zrovna včera večer dohladka vyholenou čárku, a pomlaskával, jak mi to sluší…

„Tak. Ještě dej dolů i zbytek a pak se spolu zkusíme domluvit, jak to s tebou bude dál,“ uslyšela jsem jej z dálky.

V uších mi hučelo, z očí mi kapaly slzy na tričko, co jsem si sundávala a v mlze jsem viděla jeho obrysy, jak se naklání a vztahuje ke mně ruce. Dotkl se mne na bocích, přitáhl si mne k sobě a pak mi pohladil zadeček.

„Posaď se nahoru a ukaž se mi hezky zblízka!“ zahučel a kývl na stůl před sebou.

Sedla jsem si na krajíček, on mne vzal pod koleny, zvedl mi nohy nahoru a dal je od sebe. Zatlačil mi na ně, abych si lehla na záda a pak mne dole políbil… Brečela jsem ponížením, vzlykala nad tou hanbou, ale zároveň cítila, jak mi dole začínají rejdit mravenci, neklamné znamení toho, že mé kačence se jeho zacházení zamlouvá víc, než mi. Znala jsem to… Ostatně, kdo by se divil, v mých letech…? S buchtičkou jsem si hrála už od doby, kdy mi začala zarůstat, protože jednou, při krocení prvních chloupků jsem poznala, že ji nemám jen na čůrání a na ostudu, ale i na jiné věci. Hezké věci… Ale jeho doteky, mokré, horké, jemné…, byly něco jiného, než jen mé opatrné rejdění pouhými prsty. Když mi zabloudil na hrášek a začal do něj vrtat špičkou jazyka a nasávat mezi rty, myslela jsem si, že se počůrám…

„Ááá!“ vyletělo mi z pusy a kolena si zarazila skoro do podpaží, „ssst!“ kousla jsem se do hřbetu ruky, protože ten jeho um, jistě vypilovaný dlouholetou praxí, byl prostě neskutečný!

Na zadní dírce jsem ucítila tlak. Došlo mi, že mi tam chce zastrčit prst, trochu jsem se bála, trochu mi to připadalo divné, ale taky jsem chtěla poznat, jaké to je, když… Zajel do mne, jako nůž do másla. Mravenci začali šílet a rozutíkávat se do všech zákoutí mého mladého a napjatého těla.

„Úááá! Á…, á…!“ slyšela jsem se, jak sténám a zatmívalo se mi před očima.

Ještě jsem se třásla, když jsem na tváři ucítila mokrý polibek. Skláněl se nade mnou, líbal mne zmáčenou pusou a pak s ní sjel níž, na má mladá a v tu chvíli rozcitlivělá prsa. Rozklepala jsem se znovu, protože když mi požmoulal bradavku v puse a zlehka mně do ní kousl… Doopravdy jsem jej zase začala vnímat až ve chvíli, kdy už nade mnou stál, díval se dolů a viditelně se soustředil. Na co, mi došlo hned potom. Zajel mi do zadečku ocasem, jako před chvílí prstem, mi se dole napnula kůžička okolo něj a…, a byla jsem jím celá naplněná… Ne, nebylo to nepříjemné. Vůbec! Dokonce mi nevadilo, že jsem napíchnutá na ocase svého učitele, který byl jen o něco mladší, než můj táta! Stále jsem bloudila mezi nebem a zemí, zatímco on bloudil mezi mými… Hovny, pokud to můžu říct. Ale v tu chvíli mne napadaly jiné věci, než to, k čemu je původně zadní otvor stvořen. Kakací otvůrek mi projížděl ocasem, prsty se mi probíral mezi závojíčky a hladil poštěváček… Není divu, že jsem se ztratila znovu. Pak zavyl on. Prohnul se, zachroptěl, já uvnitř cítila, jak mne zalil vlnou své horké lávy…, a začala sebou opět házet… Nechal ho tam, vychutnával si svého vítězství, díval se na mne, jak přicházím k sobě a u toho mi ještě hladil prsa. Skoro jsem až litovala, že si nevybral tu pravou dírku…

„Myslím, že pětku si rozhodně nezasloužíš,“ usmál se, když mu vyklouzl ven.

Dala jsem nohy dolů a posadila se.

„Pojď, ještě mi ho hezky olížeš, kurvičko,“ zafuněl a dělal mi místo, abych si mohla kleknout.

„Já…, já snad…,“ zablekotala jsem už na kolenou a střídavě se dívala na jeho skoro povadlý ohon a jemu do očí, protože abych dávala do pusy něco, co jsem před chvílí měla v zadečku…

Klepl mne po hlavě, přitáhl k sobě a mi nezbylo nic jiného, než přijmout svou roli a jeho ocas do pusy. Byl…, byl měkký. Měkký a zplihlý, ale také jemný, plný chlupů, a podle očekávání…, nevoněl. Tvář se mi křivila sama, ale i tak jsem jej dokázala olizovat, brát si pytlík do pusy, cucat… Celkem mě to začalo i bavit. A jeho viditelně taky. Začal mu zase růst a po chvíli se mi už do pusy celý nevešel.

„Pokračuj,“ zachroptěl, když jsem jej z pusy vytáhla v představě, že když je zase vzhůru, otočí mne, já se předkloním…

Ne, neotočil mne a já se musela snažit dál. Říkal mi, co a jak, kam přitlačit, kde být naopak opatrná, kde je citlivý, nebo kde je má snaha zbytečná… Najednou mne chytil za hlavou, zasupěl a mi se v puse rozlila nová, doposud nepoznaná chuť. Pořád mne držel, takže mi nezbylo nic jiného, než polknout, i když mi to vůbec, ale vůbec nechutnalo.

„Napíšu ti jedničku,“ zasténal po chvíli a pustil mne.

Jo, ta by se mi hodila, ale že jsem k ní přišla takhle? Jako coura? Ale co, hodila jsem starosti za hlavu. Opravila jsem si známku, táta bude rád, a já budu moci do kina. S Karlem, kterému, jestli bude chtít, budu moct ukázat, že nejsem taková pipina, jako ostatní. Dovolil mi, abych se oblékla, ale kalhotky si nechal. Prý na památku…

„Stejně jsi jenom rajda, které to kouká z očí. Oblíkla ses, jako ta poslední coura, tak kdo by se divil, že jsem tě chtěl?“ zdůvodňoval, spíše pro sebe, předešlé chvíle.

Asi má pravdu, povzdechla jsem si. Ale kdybych se tak neoblékla, Karel by si mně zase ani nevšiml…, rozmýšlela jsem, jestli jsem v tom oblékání opravdu neudělala chybu. Vyšla jsem před školu, protáhla jsem se, a nadechla se čerstvého vzduchu. Jak mi ale slabý vánek zabloudil pod sukýnku, hned jsem s protahováním přestala, protože mi došlo, že se mi povysunula nahoru, a kdo by chtěl, mohl by vidět víc, než jen mé nohy. Rozhlédla jsem se a skoro si oddechla, než jsem koutkem oka zahlédla našeho souseda, jak mne bedlivě pozoruje a třeští oči. Byl divný, vždy po mně divně koukal a dobrý dojem na mně nedělal. I na tu dálku musel vidět, že mám holý zadek… Dělala jsem, že o něm nevím a vyšla druhým směrem. Kruci, říkala jsem si, proč zrovna on…? Co když tátovi něco řekne? V myšlenkách na nejhorší jsem došla domů, vysála celý byt, vytřela podlahu a setřela prach z poliček a skříní… No prach. Ten tam se tam od včerejška neměl čas ani usadit. Ale riskovat a vykašlat se na to, to jsem nechtěla. Když přišel táta, byla jsem už vysprchovaná a chystala se…, vlastně na rande, jak jsem doufala. Kdyby se nepřesvědčil, že z fyziky jsem jedničku opravdu dostala, nevěřil by mi a nikam by mne nepustil. Zlatá on-line škola! Nemohla jsem jít v tom, v čem jsem byla ve škole. Za prvé, by mně v tom nepustil ani na balkón, a za druhé, jsem přece nemohla jít v tom samém, ne? Sukně mi skoro zakrývala kolena, halenku jsem měla zapnutou skoro u krku a pečlivě zakasanou do sukně… Skoro jako jeptiška… Až když jsem vyšla z domu, trochu…, pořádně jsem si ji povolila, dole na ní udělala uzel, abych odhalila své bříško a vypadala zase normálně, jako moderní holka a ne jako usedlá panímáma.

Konec 1. dílu